Ach jo, ach jo... Depresivní nálada je opravdu na tři věci... Nechci být sprostá, takže dvě vynechám a ta třetí je více méně dobrá, protože má chmurná nálada mě donutila napsat povídku... Divíte se? Já ani ne...
No, dobře, nejste tady od toho, abyste poslouchali mé sentimentální žvásty, takže přejdu rovnou k věci... Povídka se odehrává asi rok po Bradavicích... absolutně odmítá jakákoliv fakta ze sedmého dílu, je vám to jasné? Nehledejte žádné souvislosti... Ani by jste je nenašli...
Jakoby zapomněl, že ho opustili přátelé a jen proto, aby si zachránil vlastní kůži, ho nechali opuštěného, bez veškeré pomoci a jen z povzdálí sledovali, jak se ho zmocnili nepřátelé. Volal a prosil je o pomoc, ale nic nepomohlo. Když mu potom řekli, že jsou všichni mrtví, zabolelo ho to, ale nijak zvlášť je nelitoval. Vždyť jen oni mohli za to, že byl tady v tom pekle. Bylo by lepší umřít, než snášet tu hrůzu tady. Víc a víc mu ubližovali a léčili ho, aby se to mohlo všechno opakovat znovu. Nesnášel všechny ty Smrtijedy, kteří se tady střídali na hlídkách, bylo by mu lépe, kdyby v Azkabanu byli mozkomorové, ale ti hlídali nahoře v jiných patrech.
Nechápal, jak je možné, že se mu podařilo utéct. Využil chvíle, kdy si hlídač myslel, že není schopný kvůli bolesti vstát a nechal otevřené dveře cely. Šel snad na druhý konec vězení pro dalšího Smrtijeda, aby mu mohli dál ubližovat. Nenapadlo by ho, že na smrt zraněný se vyplazí z cely a bude se snažit utéct… Tohle by přece nikdo takový nezvládl, copak by mohl?
Pouze jedna věc ho trápila. Co bude dělat, až se dostane tam nahoru? Přátelé ho přece zradili, jejich rodiny už byly stejně jako oni dávno mrtví. Ale co když mu to všechno říkali jen proto, aby mu ještě víc ublížili? Je možné, že je ještě někdo naživu?
Světlo bylo blíž a blíž. Zbývalo mu už jen několik schodů. Jenže bude se tam mít lépe, než se měl tady? Najde to tam takové, jaké to tam nechal před nějakým časem, nebo uvidí svět absolutních troskách? Opravdu stál o něco takového?
Po pravé straně spatřil úzkou chodbu, které vedla k nějaké cele. Něco ho tam příšerně táhlo, ale nevěděl co. Jako by tam bylo něco, nebo někdo, koho moc dobře znal. Rozmýšlel se, jestli tam má jít a v té chvíli se mu duše rozdělila na dvě části. Jedna ho nabádala, aby pokračoval ke svému cíli, a ta druhá mu radila, aby se alespoň maličko přiblížil k té cele. Vybral si tu druhou možnost.
Přitiskl se ke stěně a vydal se do tmy. Všiml si, že na zdi visí klíč. Sundal ho ze skoby a zamířil ještě blíž. V cele na zemi ležela osoba. Na špinavých, zpola vytrhaných vlasech už skoro nebylo vidět, že byly kdysi dlouhé a zářivě zrzavé.
,,Ginny!" zašeptal s hrůzou v očích. Vrazil klíč do zámku a vstoupil do cely. No, nevstoupil, spíš vkulhal. Oslovená k němu vyděšeně zvedla oči, které byly plné slz.
,,Prosím, už mi neubližujte!" zamumlala z posledních sil.
,,Já bych ti nikdy neublížil," zarazil ji tiše. ,,Copak mě nepoznáváš?" Sklouzla pohledem na jeho obličej.
,,Harry!" užasla a přitiskla si ruku na pusu. ,,Já myslela, že už jsi mrtvý!"
,,Mně řekli to samé," přisedl si k ní na zem a objal ji. Statečně zakryl bolest zlomených rukou. ,, Dávno jsem přestal doufat, že uvidím někoho jiného, než ty proradné Smrtijedy. Nevíš, jak dlouho už tady jsi?" Odlepila se od něho a ukázala na stěnu. Bylo tam vyryto spousta čar.
,,Vím, že když mě sem zavřeli bylo dvacátého třetího června a dneska je dvanáctého května," odpověděla. ,,Takže je to skoro rok. Tebe zajali asi dva měsíce před tím," pokračovala, dříve, než se stačil zeptat. Pak se k němu znovu přitiskla.
,,Dívala jsem se, jak zabíjejí celou mou rodinu," rozplakala se. ,,Poslední, co mi Ron stačil říct, bylo to, že kdybych tě ještě někdy viděla, mám ti říct, že se omlouvá. Nechápala jsem o čem to mluví, a až tady jsem dostala vysvětlení. To oni tady mi řekli, že tě zasáhla nějaká kletba z černé magie, když ses pokoušel dostat se k jednomu z viteálů a vzala ti kouzelnickou moc. A Ron s Hermionou tě tam prý nechali ležet a utekli. Nechtělo se mi tomu uvěřit."
,,Je to pravda," přikývl Harry. ,,Od té doby už nejsem schopný čarovat. Ani nevíš, jak moc jsem rád, že jsem tě našel. Utekl jsem ze svého vězení a dostal se až tady. Už to není moc daleko. Pojď pomůžu ti vstát."
,,To nepůjde," zavrtěla hlavou Ginny a ještě pevněji ho objala. ,,Ty sice nemůžeš čarovat, ale já zase nemůžu chodit. Mučili mě tak dlouho, až mi přerušili nějaký nerv. Je to už měsíc, co ležím na tomto místě. Pohybuju se jen tak, že se posunuju rukama."
,,Je mi to moc líto, že kvůli mně musíš takhle trpět," pohladil jí po tváři, ale vzápětí zasyčel bolestí, protože udělal moc prudký pohyb rukou.
,,Ale, ale, Potřík nám utekl až takhle daleko," zaslechly ode dveří cely hlas. Prudce se otočili a za sebou spatřili dva Smrtijedy. Ani jeden z nich si nemusel sundat masku, aby je Harry poznal. Jednoho podle hlasu, druhého podle dlouhých vlasů.
,,To jste ani nečekali, že?" opáčil se. ,,Ani se nedivím, Malfoyům to nikdy zvlášť nezapalovalo."
,,Co si to dovoluješ?" vykřikl rozzlobeně Lucius. ,,Snad si nezapomněl, kdo je tady pán a kdo pes!"
,,Samozřejmě, že ne," zavrtěl hlavou Harry. ,,Pes vždycky stojí přede dveřmi." Dřív než si ti dva uvědomili, co vlastně řekl, naklonil se k Ginny a naposledy ji políbil. ,,Miluji tě."
,,Já tebe taky," pousmála se. Víc nestihla, protože oba dva Smrtijedi zvedli hůlku.
,,AVADA KEDAVRA!" Dracův zelený paprsek narazil do Ginny a Luciusův do Harryho. Spoustu mil odtud se v kanceláři ministra kouzel se k zemi zhroutil muž s bílou lebkou a červenýma očima. Byl na místě mrtvý. Pouto mezi Voldemortem a Harrym nebylo prolomeno ani potom, co jeden z nich ztratil kouzelnickou moc.
A myslíte si, že je něco lepšího, než zemřít v náruči milované osoby?