Prolog

Slunce se sklouzávalo stále blíž a blíž k obzoru. Končil den. Konec světa nastal před pár týdny, a nikdo si toho nevšiml. Harry si zoufal, pár lidí zatlačilo slzu v oku, ale jinak nic. Remus to nechápal. Měla puknout země, nebesa se měla zřítit, moře zkrvavět, vzduch se měl změnit v prach a jeho srdce puknout bolestí. Nic z toho se nestalo. Svět se točil dál. Dál chodil po zemi a dýchal mírně znečištěný londýnský vzduch.

~

Ale něco přece jen bylo jiné. Prvních pár dní po Siriově smrti si toho nevšiml. Vše se zdálo stejné jako tenkrát před lety. Bolelo to, ale domníval se, že to zase přejde. Pak ale pomalu začal zjišťovat, že se cosi ztratilo.

Začalo to hudbou. Míval ji rád. Několik dní po jeho smrti si pustil Wish You Were Here (samozřejmě od Pink Floyd). Zdálo se mu to být... stylové. Dřív, když tu píseň slyšel, každá buňka v něm se svírala a uvolňovala přesně do rytmu. Hudba ho hladila po celém těle. Občas mu i ublížila, ale bylo to takové... jak to říct… něžné. Teď zaslechl první tóny a nic. Zvuky se vznášely jeho zakouřeným bytem, prolétly mu hlavou a nakonec se mrtvě snesly na podlahu, aby se odevzdaně nechaly zašlapat do koberce. Kouzlo bylo pryč. Tehdy mu to ještě nedošlo. Prostě jen vypnul ušmudlaný mudlovský přehrávač a moc o tom nepřemýšlel.

Pak ztratil svůj vliv alkohol. Napil se vína a čekal, kdy se jed rozeběhne do žil a zvláční každý jeho pohyb. Bylo to vždy tak příjemné. Samozřejmě se to nesmělo přehnat, ale když bylo nehůř, dala se alkoholem umrtvit bolest.

Tentokrát se nic nestalo. Bolest byla pořád stejná. Vyděsil se a v šoku do sebe nalil plnou sklenici absintu. Nic. Jako by oheň přestal pálit. Trochu se vyděsil.

Potom se všechno začalo zrychlovat. Barvy vybledly. Když vzal do ruky kostku ledu, necítil chlad. Přidržel dlaň nad plamenem svíčky a na kůži se objevily puchýře dřív, než ho začala pálit. Říznul se do předloktí a několik minut pak fascinovaně pozoroval kapku krve posouvající se po kůži. To bylo to nejhorší. Bolest zmizela.

Uvědomil si, co se děje. Z celého světa se stal je obrys, skořápka, použitelná leda tak jako dekorace obývací stěny v supermarketu s nábytkem. Z lidí se staly prázdné nádoby, slova ztratila význam. Uvědomil si, co se děje. Sirius zemřel. Teď už mohl nastat konec světa, a bylo by to jedno.

„Není vhodné vložit celý svět do srdce jediného člověka,“ to mu řekl Brumbál. Remus na to jen hloupě přikývl. Jistě, udělal to. Vložil celý svět do srdce jediného člověka. Ale nikdy toho nelitoval. Ani teď.

Byl tu jen jeden problém - on teď v té ubohé imitaci skutečnosti musel žít. Moc se mu to nelíbilo. Začal svůj život nenávidět (bláhově si myslel, že se mu to stalo už tisíckrát předtím, ale teprve tohle bylo doopravdy) a měl zatraceně velkou chuť všechno skončit. Pak si vzpomněl. Jako by se mu najednou v hlavě rozsvítila slova. Tehdy ho ta báseň vyděsila. Nikdy nevěřil na osud, ale tušil, že jednoho dne propadne právě tomuhle sonetu. Nechtěl, aby se to stalo, ale nemohl tomu nijak zabránit. Měsíc se procházel po obloze, dorůstal a lákal... den po dni.

~

Za chvíli vyjde úplněk. Odevzdaně sklonil hlavu. Slunce zapadlo. Měsíc se pomalu vynořoval za obzorem. Dýchl na sklo a do mlhy psal verše. Verše, nebo možná zaklínadlo.

Hle, slunce skrylo se pod rouškou mraků kdes.

Ó Luno všech mých dnů, jak ono skryj se v stínu,

po chuti spi či kuř, mlč, němá na hodinu,

a v žalost propadlá, svou smutnou hlavu věs!

Takovou mám tě rád! Než chceš-li přesto dnes

jak hvězda zatmělá, jež vzchází z polostínu,

plát tam, kde Zběsilost má svoji domovinu,

pak, dýko rozkošná, již ze své pochvy lez!

Zažehni světlem lamp svou hroznou zřítelnici!

Zažehni žádosti surovým hrubcům v líci!

Mne blaží všechno tvé, tvá vzteklost i tvůj žal;

Buď nocí, jitřenkou, čím chceš, ty kruté dítě;

Já nemám v těle pór, který by nevolal:

„Ó Belzebube můj, já nad vše zbožňuji tě!“

Remus dopsal na sklo poslední znak a na tváři ucítil měsíční paprsky. Začal se měnit. Tentokrát přeměna nebolela. Asi to bylo tím, že se nemínil vrátit.

~

Čekal, že až otevře oči, uvidí svět vlčíma očima. Tak jako vždy. Směs pachů, stop, zvuků a krve. Krev a maso. Napřed skousnout, pak rozdrtit kost a nadechnout se krve. Těšil se na to. Konečně padnou všechny zábrany.

Otevřel oči. Viděl svět vlčíma očima. Teprve teď si uvědomil, co vlastně vlci můžou vidět.

„Vlci ne,“ zavrtěla hlavou, „jen vlkodlak.“

Stála uprostřed kruhu z opadaných osikových listů. Remus se rozhlédl okolo sebe. Podle jejího hlasu by čekal mramorovou síň se štíhlými sloupy nebo temnou jeskyni osvětlenou fosforeskující houbou. Byl ale na nízkém kopci pokrytém žloutnoucí trávou. Smrákalo se a do tváře ho šlehal vítr. Bylo zataženo a vzduchem se míhaly ostré kapky polozmrzlého deště. Úplněk zmizel. Místo něj trhlinou v šedomodrých mracích probleskovalo světlo jedné jediné hvězdy.

Na sobě měla světlešedou lněnou halenu a široké kalhoty ze stejné látky. Po ramenu jí splývaly dlouhé černé vlasy, které přidržovala  stříbřitá čelenka z materiálu, který připomínal hadí kůži. Tvář měla zvrásněnou spoustou jizev, ale Remus je nedokázal vnímat, protože se musel dívat na její oči. Uvědomil si, kam zmizel úplněk. Žena měla černé bělmo a místo duhovek se na něj dívala dvěma měsíčními kotouči.

„Kdo jste?“

„Ty nevíš?“

„Kdybych to věděl, tak se neptám,“ Remus byl možná zmatený a možná se mu srdce rozpadlo na prach, ale drzost mu zůstala.

Žena se potichu zasmála.

„Mám spoustu jmen. Některá z nich asi budeš znát, ale pro tebe jsem Královna vlků.“

„Vaše Výsosti,“ pokývnul hlavou a uvědomil si, že úšklebek, který mu zdobí tvář, ukradl Siriovi.

„Víš, co jsi udělal,“ nebyla to otázka. Jen konstatování.

„Ano vím. Zaprodal jsem ti... duši, Luno,“ pousmál se, tentokrát už bez úšklebku.

„Nejsem ďábel,“ zavrtěla hlavou, „nestojím o duše.“

„O co tedy?“

„Myslíš, že každý něco chce?“

Podíval se jí do úplňkových očí a kývnul: „Ano, každý.“

„Co chceš ty?“

„Už nechci nic... Vaše Výsosti.“

„Lžeš.“

Remus se vyhnul úplňkům a povzdechl si.

„Proklel jsem vlastní život v básni napsané na orosené sklo. Jak  mám proboha vědět, co chci?“

„Pořád uhýbáš,“ postěžovala si Královna, „ale dobře. Vím, co si přeješ. Chtěl bys vrátit svůj starý život a opravit ty části, které se pokazily.“

„Možná, že ano, ale víš, co se říká. Co se stalo...“

„Zaprodal jsi mi duši i tělo, vlkodlaku. Jsi teď můj a já si své věci mohu položit, kam chci. Čas pro mě nic neznamená.“

Remus se prudce nadechl a v očích se mu zaleskla naděje.

„Můžeš zabránit tomu, aby zemřel?“

„Ne.“

„Za nic menšího svou duši nevyměním.“

Královna vlků se rozesmála hrubým, hlubokým smíchem.

„Blázne, už jsi ji vyměnil. Nechal ses mnou zlákat a to už nevrátíš.“

Removy rysy ztvrdly.

„Možná jsem tebou posedlý, ale to neznamená, že budu poslouchat tvoje kecy. Zkrať to a řekni, co mi tedy nabízíš“

„Ve skutečnosti, bys moje kecy poslouchat měl,“ usmála se Královna vlků, „ale to teď necháme být. Nabízím ti jedinou věc - můžeš se vrátit zpět do kteréhokoli bodu svého života a začít znova. Navenek omládneš, ale tvé vzpomínky se nezmění.“

„Takže budu vědět, co se stane?“

„Ne, jen budeš vědět, co se stalo v jiném možném světě.“

Remus se zamyslel. Byl dost chytrý na to, aby mu došlo, že v tomhle druhu nabídek od mytologických bytostí bývá ukrytý háček.

„Jistě, je tam háček,“ kývla královna.

„Nebudu tím, kým jsem byl tenkrát,“ odtušil Remus.

Jenom přitakala.

„Dokážu vůbec něco změnit?“

„Pravděpodobně ano. Možná se změní víc, než bys chtěl.“

„Mám čas na rozmyšlenou?“

„Nepotřebuješ se rozmýšlet.“

Remus se zadíval na hvězdu, která se pořád zuby nehty držela trhliny v mracích. Věděl, která hvězda to je. Jen si přál, aby mu mohla poradit co dělat. Nechtěl tu nabídku přijmout. Ale stačil jediný záchvěv vzpomínek a jeho vůle se zlomila.

„Vím, že budu litovat, ale přijímám.“

Kývla a vzala ho za ruku.

„Tak pojď.“

Vstoupil do kruhu.

~