Stačil okamžik a ticho se změnilo v hluk a lomoz. Okolo něj povykovala spousta hlasů, pískaly lokomotivy a pod nohama se mu otřásalo dláždění. Ještě chvilku nechal zavřené oči a vychutnával tu atmosféru. Kdysi dávno začal právě tady jeho opravdový život. Vlastně... kdysi dávno je teď. Otevřel oči.

Nástupiště 9 a ¾ bylo plné lidí. Starší děti pokřikovaly na své kamarády a prvňáci se nervózně rozhlíželi okolo sebe. První, na co se podíval Remus, byly jeho vlastní ruce. Musel se usmát. Byly menší a hladší. Pár jizev je už sice zdobilo, ale dobrá polovina pocházela od toho, jak tenkrát – respektive před týdnem – lezl na Trolí skálu. Rozhlédl se okolo sebe. Překvapilo ho, jak moc jeho vzpomínky zkreslovaly realitu. Budoucí spolužáci se mu už nezdáli být tak hroziví, už se netřásl strachem z toho, že ho nenapadne, co jim říct na uvítanou, nebo že ze sebe udělá pitomce. Ani se nebál, že ho zařadí do nějaké nepřístojné koleje.

„Čemu se tak směješ?“ ozvalo se vedle něj.

„Mami!“ vyjekl Remus, dřív než se dokázal ovládnout. Neuvědomil si, že získá zpátky tak moc.

„Co se děje?“ usmála se máma jako... zkrátka jako máma. Vypadala šťastně. Remus se násilím ovládl a donutil se chovat normálně.

„Těším se tam,“ zazubil se na mámu a na chvilku si vážně připadl jako jedenáctiletý kluk.

„Jenom nezapomeň, že musíš dodržovat pravidla,“ máma najednou zvážněla.

„Neboj,“ ujistil ji Remus a zamrazilo ho při myšlence, že všechna ta pravidla za pár let poruší. Nebo bude všechno jinak? Najednou se přistihl, že se bojí víc než tenkrát. I tehdy tušil, co je bolest, neštěstí a osamělost, ale nikdy by ho nenapadlo, že zažije ještě něco horšího.

Hodiny odbyly tři čtvrtě na jedenáct.

„Jsme tu brzy,“ pohladila ho máma po vlasech. Uvědomil si, že je menší než ona. Vzpomněl si, na co se zeptal tehdy:

 „Přijde táta?“

„Ne, Reme, tvůj otec je v práci.“

První změna. Nezeptal se. Místo toho se rozhlížel okolo sebe. Kdo se asi objeví jako první?

Nástupiště bylo plné lidí, ale většinu tváří znal jen matně. Musel dost namáhat paměť, aby si vzpomněl na jména. Dech se mu zastavil v okamžiku, kdy spatřil Franka Longbottoma. Smál se a tahal svou matku za cíp rukávu jako malý kluk, přestože byl už dávno o hlavu větší než ona. Stará paní sice ještě nebyla stará, ale trocha strachu z ní šla už teh...teď. Jasně, Frank odjakživa nadával, že mamka všude chodí s nejmíň půlhodinovým předstihem.

Remus si pomalu začínal zvykat na návrat do minulosti. Věděl, že za chvíli se objeví někdo z... z mrtvých. Bál se a vzduch v plicích se mu třásl jako osika. Jde jen o to neupozornit na sebe. Všichni předpokládají, že budeš nervózní.

Z přepážky vyběhla copatá dívenka. Šokovaně se ohlédla a pozorovala elegantně oblečenou paní, která se vynořila ze stejného místa jako předtím ona. Zakroutila hlavou tak vehementně, že praštila copem usmrkaného kluka, který stál za ní.

Lily – to se dalo tušit, že tu bude první. Zrovna ona se ani trochu nezměnila. Pořád měla ten pohled, který naznačoval zbytku světa, že ona si bude dělat, co chce. Prvních patnáct odporných let se rozplývalo.

Za Lily stál Snape a nadával jí. Samozřejmě ho ignorovala. Ten omládl. I když se rozčiloval, měl už ten svůj pohled králíka zahnaného do kouta. Removi se najednou s podivuhodnou přesností vybavila jistá noc. Polil ho stud, když viděl jedenáctiletého kluka, kterého za pár let... Otřásl se. Ne, na to radši nemyslet.

Severus právě Lily vysvětloval, že je mudlovská šmejdka. Remus ho nejdřív chtěl jít srovnat, ale pak si to rozmyslel. Lily na něj beztak jen lakonicky vyplázla jazyk.

Z přepážky se vynořil další starý známý. Petr – zrádce. V Removi ve spáncích zapulzovala krev a oči mu ztvrdly nenávistí. Jenomže tohle ještě nebyl zrádce. Byl to jenom příšerně vyděšený kluk, který byl o hlavu menší než ostatní a vypadal jako myška, bojící se o život. Nenávist a soucit. Na chvilku mu ho bylo líto. Pak se ale podíval na Lily, která vesele žvatlala se svojí matkou a připomněl si, že právě tahle šedivá myš připravila Harryho o mámu.

Zhluboka se nadechl a podíval se nahoru. Hodiny ukazovaly za pět minut jedenáct.

„Nějak jsi zmlknul.“

„Teď ne, mami,“ zastavil ji. James přijde pozdě, to si pamatoval, ale Sirius...  ten tu musí být každou chvilku. Támhle je Bellatrix. Další záchvat nenávisti. Tentokrát bez soucitu. Paní Blacková, pořád stejná harpyje. No tak, Sirie, kde se flákáš. Tohle je tvůj první školní den. Alespoň dneska přijď včas! Prosím, dokud tě neuvidím, nebude minulost doopravdy zpátky.

Konečně se z přepážky vynořila hubená postavička v elegantním modelovém hábitu s dírou na koleni. Removi se zastavilo srdce a pak se zase rozběhlo. Do očí mu vstoupily slzy. Vzpomínal si na spoustu Siriů, ale tenhle byl první. S dírou na koleni a s úsměvem na tváři, který nemohlo smazat ani to, že na něj právě matka na celé kolo ječela. Remus musel na chvíli sklopit víčka. Nevěřil, dokud ho neuviděl, nedokázal doopravdy věřit tomu, že se vrátil.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě máma.

„Jistě, mami,“ odpověděl s úsměvem, „jsem jen nervózní.“

„Neboj se, Brumbál na tebe dá pozor.“

„Já se nebojím, mami, pozor na mě dají moji přátelé.“

Paní Lupinová si povzdechla. Jedenáctiletému Removi by její výraz mohl uniknout, ale tomu sedmatřicetiletému hned došlo, že nevkládá do bradavických studentů stejné naděje jako její syn.

„Neboj, mami,“ uklidnil ji znova, „já se o sebe zvládnu postarat sám.“

„Já vím,“ usmála se, „měl bys už nastoupit. Vlak za chvíli odjíždí.“

„Ahoj, mami,“ stoupnul si na špičky a dal jí pusu. Bylo to zvláštní a přitom tak jednoduché. Vklouznul do minulosti jak do rukavice. Jen ho zajímalo, jestli to vydrží.

Spořádaně nastoupil do vlaku a posadil se do nejbližšího prázdného kupé. Otevřel okénko a zamával na mámu. Ve skutečnosti ale pozoroval přepážku. Věděl, jaká scéna přijde. A za žádnou cenu si ji nehodlal nechat ujít. 

Vlak zahoukal a pomalu se začal rozjíždět.

Z přepážky se vyřítil rozcuchaný černovlasý kluk, který si jednou rukou přidržoval brýle a ve druhé vlekl kufr. Impozantní nástup. Když James zahlédl odjíždějí vlak, vykašlal se na kufr a pokusil se naskočit do prvních otevřených dveří. Stejně jako tenkrát Removi zatrnulo, když viděl, jak mu uklouzla ruka. Ale minulost se nezměnila. Sirius ho na poslední chvíli zachytil a vtáhnul do vlaku.

Removi se zatajil dech. Za chvilku se otevřou dveře kupé.

„Je tu volno?“ ozvalo se ode dveří. Remus zpanikařil. Nevěřil, že ještě někdy... Přemýšlel, co říct, co tenkrát řekl. Jak jen začít, aby se všechno nezkazilo.

„Nějakej divnej, ne?“ James mu zamával rukou před obličejem a Removi došlo, že se na Siria strašně přiblble usmívá.

„To jako divnější, než zahodit kufr na nástupišti?“ zašklebil se Sirius a bez okolků se posadil. „Čau, Sirius Black, životy zachraňuju na počkání, zavazadla do tří dnů. A kdo je tohle, nevím,“ ukázal na Jamese, „jen doufám, že svého hrdinného zásahu nebudu litovat.“

„James Potter,“ ozval se James, který se právě vykláněl z okna a mával rodičům. Křičeli na něj, že kufr ještě večer pošlou.

Removi se konečně povedlo trochu vzpamatovat.

„Remus Lupin,“ pronesl společensky.

„Hele, říkal jsi Black?“ žuchnul James na sedadlo.

„Jo, máš něco proti?“

„Podle našich jsou Blackové zmijozelský náfukové.“

„To sedí,“ kývnul  Sirius, „Potterové jsou zas nebelvírská verbež.“

„To beru. Strašně moc chci do Nebelvíru.“

„Tak to já taky,“ Sirius trochu zesmutněl. Remus se zase musel usmát. Siriovi koukalo z očí, jak strašně se bojí, že ho zařadí do Zmijozelu.

„Myslím, že vás oba pošlou do Nebelvíru,“ poznamenal.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptali se sborově.

Chtělo se mu odpovědět, že už je tam jednou dali, že tam skončí všichni a že z nich nakonec budou nejlepší přátelé. Dokonce i víc než přátelé. Ale to nešlo. Věci se musely stát ve správnou dobu.

„Tak, vypadáte na to,“ pokrčil rameny.

„Ty víš, jak se rozřazuje?“ Jamesovi se rozsvítily oči. Sirius se dychtivě naklonil dopředu.

„Možná,“ Remus znovu pokrčil rameny a potutelně se usmál. Bylo příjemné znát výsledky loterie dopředu.

„Prosím, řekni nám to,“ škemral James. Sirius se na něj jen díval široce otevřenýma očima. Zvláštní, Remus si nikdy neuvědomil, že se jeho přítel tenkrát tolik bál. Tvář byla mladší, ale šedomodré oči plné strachu probudily vzpomínku.

„Všechno se hroutí, Moony...“

Budoucnost se mu zase v hrudi zachvěla jako jemně zelené listy.

„... a já to nedokážu zastavit.“

Ucítil, že se mu začínají třást prsty. Sakra. Vidíš ho prvně v životě. Tenkrát jsi nepoznal, že se bojí. Ignoruj ho. Nemůže vědět, že ho znáš tak dobře, až mu skoro čteš myšlenky. Nech ho bát se. Nebude se trápit dlouho.

„Už je zase divnej,“ zaznamenal James.

„Sklapni, Pottere,“ usadil ho Sirius a pořád se díval Removi do očí.

„Kolik ti vlastně je?“ zeptal se zcela vážně.

„Jedenáct.“

Sirius povytáhl obočí: „Vypadáš starší.“

„Byl jsem nemocný. Minulý týden,“ lhal statečně Remus.

„Copak, něco s hlavou?“ rýpnul si James.

„No jo, akutní potteritýda,“ vrátil mu to Remus automaticky. Byl to hloupý vtip, ale James se stejně rozesmál.

„To musí bejt příšerná choroba.“

„Prakticky smrtelná,“ přidal se Sirius.

Remus se pohodlně opřel a usmál se. Minulost byla zpátky a budoucnosti dokáže zabránit.

~

Velká síň. Ta se nezměnila ani v nejmenším. Minerva McGonagallová – málem jí zamával, ale naštěstí se včas zastavil. Snažila se tvářit přísně, ale Rema tím už nemohla zmást. Těšila se na novou várku studentů. Děti seřazené spořádaně ve frontě vypadaly frustrovaně. Jedinou výjimkou byl James, který se pokoušel oživit jednu z berušek  na Lilyiných copech. Remus nevydržel, nenápadně vyndal hůlku a zašeptal kouzlo. Beruška vzlétla, Lily překvapeně vyjekla a James předvedl nádherně samolibou úklonu. Remus polknul úsměv a jal se stejně jako všichni ostatní obdivně pozorovat Jamese. Byl by si myslel, že mu to prošlo, ale pak na něj Sirius spiklenecky zamrkal.

Minerva začala vyvolávat jména. Musím si odvyknout říkat jí jménem, poznamenal si v duchu Remus.

„Black, Sirius.“

Šlo to rychle. Ani si nestačil sednout a už patřil do Nebelvíru. Zubil se o sto šest. Remus měl chuť oznámit mu, že to říkal.

„Lupin, Remus.“

Pomalu přešel ke stoličce a nasadil si klobouk.

„Takže ty jsi ten vlkodlak,“ zašustil klobouk, „věděl jsem o tobě, ale nečekal jsem tohle. Nejsi jednoduchý...“

„Nenatahuj to,“ zasyčel na něj Remus.

„Tak drzost,“ klobouk zvedl imaginární obočí, „tak to nám zbývají jen dvě koleje. Co s tebou? Odvahy máš dost. Ale je v tobě příliš mnoho temnoty. Příliš mnoho.....Zmijozel.“

„To nejde. To nemůžeš,“ vyjekl Remus.

„Pane Lupine,“ Remus netušil, jak to Brumbál dokázal, ale najednou stál vedle něj a položil mu ruku na rameno, „nepřísluší nám odporovat Moudrému klobouku.“

„Ale já tam nepatřím,“ zavrtěl Remus zoufale hlavou.

„Vaše kolej neurčuje váš osud, pane Lupine.“

„Sám víte, že to není pravda,“ odporoval Remus, který zapomněl, že oficiálně je mu jen jedenáct let.

„Sami si určujeme svůj osud. Není důležité...“

„Vím, co mi chcete říct,“ zastavil ho Remus, „a jsem vám věčný, ale prosím, neposílejte mě do Zmijozelu.“

„Nemohu změnit rozhodnutí klobouku,“ zavrtěl Brumbál hlavou, „je mi líto.“

„Mně taky,“ odsekl Remus a odešel ke ztichlému zmijozelskému stolu. Se vztyčenou hlavou, i když se mu chtělo brečet.

Lucius Malfoy ho provrtával očima a Bellatrix se jedovatě usmívala. Zbytek jeho nových spolužáků se řídil podle nich. Bylo mu to jedno. Teď zrovna mu byl ukradený i Siriův zmatený pohled. „Možná se změní víc, než bys chtěl.“ Tak tady je ten háček. Příliš mnoho temnoty. Opravdu se o ty uplynulé roky tak moc spálil?

Z večeře nesnědl ani sousto. Jeho přátelé se smáli u stolu jeho koleje a na jeho místě seděl Sirius. Jeho Sirius. Jen on sám byl někdo cizí.

Ve zmijozelské společenské místnosti se ho pak Lucius pokusil, jak řekl, „zkrotit“ jednou nepříjemnou kletbou. Jindy by ho pohled na Malfoye, vyděšeně zírajícího na prváka, který bez problémů odrazil jednu z jeho nejlepších kleteb, docela pobavil, ale dnes po něm jen hodil slovo, které prváci také obvykle neznali, a šel spát.

Zmijozelská ložnice byla vcelku pohodlná, ale bylo mu to jedno. Bylo mu jedno i to, že spí přímo vedle Snapea. Zase se vracel ten starý pocit. Ztráta naděje, víry… Všeho, do háje. Zase bylo pryč úplně všechno. Měl pozorovat nejlepší roky svého života z místa někoho jiného. Chtěl plakat, ale místo soli ho ve vyschlých očích pálila tma. V uších mu zněla slova podivné písně. Slyšel ji jen jednou v životě, ale nikdy se mu na její refrén nepodařilo zapomenout.

Zůstane jen jistota,
že na konci je temnota,
v níž se budu bát
na řadu dveří zaklepat.

(Hm...)

~