Několik dalších dní mělo pachuť zapomenutého snu. Budoucnost se vznášela ve vzduchu a chvěla se mezi osikovými listy jako paprsky slunce. Stejně hřejivá a stejně pomíjivá. Přicházel podzim a sluneční světlo pomalu odumíralo. Jen šero ve zmijozelské ložnici bylo pořád zelené.

Remus měl poměrně snadný život. Jediná činnost, kterou musel vyvíjet na hodinách, spočívala v předstírání, že něco neumí. Bylo to pohodlné, ale na druhou stranu ho tenhle nedostatek činnosti ubíjel. Občas se vypravil do knihovny a pokusil se zjistit něco o své neobvyklé situaci, ale častěji se jen tak ploužil po chodbách a ignoroval všechny a všechno.

Bohužel jeho snaha o neviditelnost se u spolužáků nesetkala s pochopením. Kupodivu nejvřelejší vztah k němu měl Lucius Mafoy, který se rozhodl, že prvák, který ho porazil, který ho už několikrát obdařil nelichotivými přídomky a který ještě navíc neskojíká blahem nad zařazením do Zmiozelu, je špatný prvák. Vzhledem k tomu, že z něj nemohl udělat mrtvého prváka, pokusil se mu alespoň trochu znepříjemnit život.

Luciovi šlo o prestiž, proto to muselo být veřejné představení. Vybral si večeři.

„Lupine,“ rozlehlo se ostře Velkou síní. Remus vzhlédl od jídla a spolu s ním i většina bradavických studentů.

„Lupine,“ v Mafoyově hlase se chvěl vztek, pohrdání, škodolibost a radost z prosazování vlastní moci. Blížil se k němu pomalými, arogantními kroky a výhružně si pohrával s hůlkou.

Remus přeběhl očima Velkou síň. Profesorský stůl byl prázdný. Měli jakousi poradu, studenty měl hlídat primus. Co z toho, když primusem byl Malfoy?

Za korunním princem Zmijozelu se vytvořil půlkruh jeho přívrženců. Pokud Rema neklamala paměť, stálo tam jádro budoucí smrtijedské elity.

„Lupine,“ napotřetí si Malfoy s jeho jménem skoro lascivně pohrál. Rema zamrazilo, když si uvědomil, jak strašně rád Lucius ubližuje. Ale něco v hlase vysokého blonďáka ho naštvalo. Usoudil, že čas spánku skončil.

„Malfoyi,“ postavil se a poměrně přátelsky se na Lucia usmál. Sirius kdysi prohlásil, že ho Remův úsměv dohání k šílenství, a na Malfoye to očividně platilo taky. I když jeho šílenství mělo poněkud jiný charakter.

„Ty mrňavej červe,“ zasyčel vztekle. Pak se ale opanoval a ukázal na své přívržence, „vidíš? Mohli by tě rozdrtit na prach, ale neudělají to. Zatím,“ další pohrdavý úsměv, „chci si tě vychutnat sám, červe.“

„Prosím, neříkej mi červe,“ požádal ho Remus.

„Prosíš, červe?“ ušklíbnul se Malfoy, „když tak hezky prosíš, tak ti dám šanci. Pokud mě teď poprosíš o odpuštění, o prominutí toho, že si taková bezvýznamná nula jako ty dovolila být na mě drzá,“ Malfoy se odmlčel. Věděl, že všichni ví, co mu vlastně Remus řekl. Teď se mu na tváři usadil ohavný úsměv, „poprosíš mě o odpuštění a budeš při tom klečet na kolenou. Potom máš jistou malou šanci, že se rozhodnu nepotrestat tě odpovídajícím způsobem.“

Osmnáctiletý Malfoy se tyčil nad jedenáctiletým Remem jako bůh pomsty. Všem v síni bylo jasné, kdo tenhle souboj vyhraje. Několika lidem možná bylo Rema i líto, ale nikdo nepochyboval, o tom, co udělá.

Remus pokorně sklopil oči: „Omlouvám se...“

„Nahlas a na kolena,“ vyštěkl Malfoy.

Remus trochu přidal na hlasitosti, ale druhý pokyn ignoroval.

„Omlouvám se, že jsem vás,“ zvedl oči a Malfoy ke své hrůze zjistil, že mrňavý červ se umí usmívat stejně ohavně jako on, „nazval peroxidovým idiotem, nafoukanou hnidou a imbecilní štěnicí. Omlouvám se a pokorně uznávám, že jeden každý z těchto výrazů ti lichotí, ty zasranej kreténe.“

Velká část velké síně se rozesmála, ale Remus neměl čas se rozhlížet. Malfoye se moc nebál, ale věděl, že jeho nohsledy už nezvládne. Bylo jich nejmíň deset.

„Imber edax,“ máchl Mafoy hůlkou.

Za stropu se snesl déšť malých vodních kapek, z nichž každá byla ozbrojena drobnými ledovými zoubky. Několik jich dopadlo na okolostojící studenty. Rychle roztávaly, ale i za těch pár sekund stihla každá bolestivě nahlodat kůži. Někdo začal pofňukávat.

Remus ovšem nečekal, až ho kousající sprška zasáhne.

„Aedificate tectum flameum.“ Z jeho hůlky vylétl ohnivý paprsek a kapky hlodavého deště se začaly rozpouštět na ohnivé střeše, která se nad celou síní rozložila jako deštník.

„Tak chlapec nám doma studoval,“ zvedl jeden koutek Malfoy, „uvidíme, jestli jsi studoval lépe než já - Zephyrus Hirsutus.“

Každopádně déle, pomyslel si Remus a uskočil stranou, protože na něj mířilo malé, ale nebezpečně ostnaté tornádo. Tohle bylo hnusné kouzlo, ale Lucius bohužel nevěděl, že v jiném možném světě honilo obdobné tornádo Rema dvě hodiny po poli, než přišel na to, že na něj stačí obyčejné „Evanesco.“

Remus se sice ocitl na podlaze, ale rychle toho využil.

„Virete Hederas!“

Pak už stačilo jen postavit se a sledovat, jak se podlaha pod Malfoyovýma nohama zazelenala a jak z ní bleskurychle začaly vyrážet drobné, ale čilé úponky. Za chvilku začal Lucius připomínat zanedbanou sochu obrostlou břečťanem. I když jen málokterá socha se divoce svíjí a vykřikuje při tom sprosté nadávky.

Remus se rozhlédl po Velké síni. Všichni se snažili tvářit, že se jich souboj absolutně netýká. Vzpomněl si, že někdo z Havraspáru razíval heslo „když se ve Zmijozelu perou, všichni ostatní se smějou.“

Malfoy se konečně vymotal z břečťanových větví a výhrůžně se na Rema podíval. Jeho osobní garda to pochopila jako signál k útoku.

Vrhli se na něj všichni najednou. Ještě že se pletli jeden druhému pod nohy.

Bratry Lestrageovy ještě zvládnul. Jedním okem si hlídal Bellatrix a druhým pozoroval Malfoye, který svoje vojáčky spokojeně dirigoval. Jenomže dvě oči nestačily. Bylo jich všude plno a on sotva stíhal vysílat kouzla. Na poslední chvíli vyklouzl Averymu a protáhl se do rohu místnosti. Nebylo příjemné být zahnán do kouta, ale takhle měl alespoň krytá záda.

Bellatrix kývla na Lestrageovy, kterým se konečně podařilo zvednout ze země. Trojité „Expeliarmus” Removi vytrhlo hůlku z ruky.

Crabbe s Goylem ho chytili za ruce a Malfoy se rozchechtal ďábelsky kýčovitým smíchem.

Remus na něj v záchvatu náhlé inspirace vyplázl jazyk.

Mafoyova tvář zkameněla a sáhl po hůlce. Pak ale maličko zavrtěl hlavou: „Ne, červe, neposkytnu ti tu čest být zraněn mými kouzly.“

Pitomče, bojíš se použít Cruciatus, ušklíbl se Remus v duchu, nejspíš mě budeš muset pěkně postaru zmlátit. Nahlas to raději neřekl, pořád tu byla naděje, že Malfoye takové špinavé řešení nenapadne.

„Vy dva,“ kývl korunní princ na McNaira s Averym, „srovnejte ho.“

No jistě, Malfoye samozřejmě napadlo ještě špinavější řešení.

Lucius si přitáhl židli a spokojeně pozoroval představení.

Remus se snažil uhýbat alespoň některým ranám, ale Crabbe s Goylem tohle nedělali poprvé a byla to snad jediná věc, kterou dokonale ovládali. Zavřel oči a snažil se bolest ignorovat. Však ono se to zahojí.

Najednou uslyšel hlasité vyjeknutí. Škvíru mezi McNairem a Averym zahlédl, jak Mafoy padá ze židle. Zasáhlo ho ostnaté tornádo. Maličké, ale účinné. Tvářil se jako moučný červ v troubě.

Mezi budoucími Smrtijedy se cosi prosmeklo a někdo mu podal hůlku.

S cizí hůlkou toho moc nezvládnu, pomyslel si. Jenomže po prvním zaklínadle zjistil, že tahle hůlka není cizí. Byla Siriova. Až do jisté doby je podobnost jejich hůlek udivovala.

„Sublimo,“ vyhrkl a v mžiku vylétl ke stropu Velké síně. Malfoy pořád ležel na zemi, ale zrovna zvedal hůlku, aby se Jamesovi odvděčil za to nemilé překvapení. Sirius se už stihnul schoval pod stolem. Zmijozelská elita vytvořila velice zmatené a neakceschopné klubko.

Sublimační kouzlo nikdy nevydrželo dlouho, ale než dopadl na zem, stihl Remus ještě zmrazit Malfoye a vytrhnout Bellatrix svou hůlku.

Na zemi rozdal ještě pár „petrificus totalus,“ popadl Jamese, který nejevil chuť vzdát se možnosti ještě jednou si vyzkoušet nové kouzlo, vytáhl Siria zpod stolu a zavlekl je oba do nejbližší tajné chodby, na kterou si vzpomněl.

„Co jste to, proboha, vyváděli?“ vyjel na ně hlasem, který připomínal spíš jeho profesorskou verzi než jedenáctiletého kluka. I když někdy… Ale tahle vzpomínka se sem nehodila.

„Zachránili jsme ti krk,“ odvětil medovým hlasem James a masíroval si ruku, kterou stihlo trefit Malfoyovo kouzlo. Sirius se tvářil otráveně. Zřejmě proto, že nestihl zaklít svou sestřenici.

Remus se zhluboka nadechl a přinutil sám sebe myslet na to, že tihle dva ho neznají.

„Já vím. Jsem vám vděčný, ale asi si neuvědomujete, že Malfoy je nebezpečný.“

„Malej foy,“ ušklíbl se Sirius, „ten je nebezpečnej leda tak mý druhý nejblbější sestřence. To jsme se měli koukat, jak se tě ty jeho gorily snažej zabít?“

„Nesnaž se,“ ušklíbl se James, „tady pan strašně chytrej zmijozelskej by se obešel i bez naší pomoci.“

„Už jsem řekl, že děkuju,“ usadil ho Remus, kterého nesnesitelně popuzovalo, že se k němu jeho přátelé chovají jako k cizímu.

„Ale ty kouzla byly výborný,“ zašklebil se Sirius, „ten déšť jsme nestihli, ale tornádo je super,“ pochvaloval si, „mně by se taky povedlo, ale James vyhrál.“

„Cože?“ vykulil oči Remus. Vzápětí si spočítal, co asi udělali, „vy jste si střihli o to, kdo zaútočí na Malfoye?“

„Jasně,“ Sirius očividně nechápal, čemu se Remus diví. Remus taky nechápal, proč ho to vlastně překvapuje. Kdysi hráli celou noc šachy o to, kdo promění Snapeovy boty v potápěčské ploutve.

„Na to jsem asi už moc starej,“ ujelo mu. Začínal mít problémy se sebekontrolou. Příšerně ho bolela hlava.

Sirius svraštil čelo a pátravě se na něj zadíval.

„Seš divnej zmijozelskej,“ zakroutil hlavou, „divně divnej.“

Remus se díval do jeho očí. Vlastně je naposledy viděl před pár týdny. Tehdy byly úplně jiné. Ale něco tam zůstalo. Někde hluboko v Siriově pohledu se ukrývala malá skleněná kulička, obsahující uhlíky, které se v jiném možném světě proměnily v lesní požár. Zatočila se mu hlava. Okolo něj zavířilo osikové listí a on se propadl do snu. Siriovy oči zestárly snad o tisíc let.

Horká letní noc. Začátek července. Seděli u zahradního stolku na dvorku Remova otřískaného domku. Remus už věděl o Voldemortově návratu a o tom, že Brumbál svolává starý Řád. Teď jen seděli a dívali se jeden druhému do očí. Čekali, kdo první načne věčnou otázku. Samozřejmě to neudělal ani jeden z nich. Na stole hořela svíčka a bojovala s podvečerním vánkem.

„Minule jsme si moc nepopovídali,“ nadhodil Sirius.

„Dlužím ti omluvu,“ sklopil oči Remus.

„Tušil jsem, že řekneš nějakou takovouhle pitomost.“

„Pitomost?“ Removi v hlase rezonovala lítost smíšená se vztekem. Zvedl hlavu a zadíval se na obzor lemovaný tmavomodrou oblohou, „nech toho. Zavinil jsem Petrův útěk, Voldemortův návrat a celou novou válku. Spustil jsem to já.“

Zmlknul a vstal. Plamínek svíčky se rozkomíhal a pak s prsknutím zhasnul.

„Moony...“

„Nech mě,“ mávl Remus rukou, „stejně chceš jenom říct něco, čemu sám nevěříš. Jdi spát. Beztak vypadáš jak oživlá mrtvola.“

Stálo mezi nimi více než čtrnáct let.

Za domkem rostlo několik stromů. Osik. Stále se mezi nimi proháněl vítr a vzduch okolo jemně vibroval. Remus se opřel o kmen stromu. Celý rok se snažil doufat, že Petra někdo chytí. Že jeho vina bude menší. Zjištění, že Sirius je nevinný, bylo jako zázrak. Nebylo moudré chtít další. Remus to zkusil. Jenomže už neměl nárok. Schoval hlavu do dlaní a pokusil se utopit ve výčitkách svědomí.

Někdo ho vzal za ruce a jemně mu je odstranil z obličeje.

„Moony.“

„Nech mě, prosím,“ zašeptal Remus a uhnul pohledem. Neměl v očích slzy, jenom vítr.

„Podívej se na mě,“ přikázal mu Sirius hlasem s vůní vilínu. Nedalo se neposlechnout. Remus pootočil oči a čekal, jakou útěchu si Sirius vymyslí.

„Zabil jsem Jamese a Lily, stalo se to a je to i moje vina. Nikdy na to nezapomenu. Ale musím s tím žít.“

Neznělo to jako utěšování. Spíš jako pravda. Remus maličko zavrtěl hlavou.

„Jenomže ty jsi za svou chybu zaplatil a teď platíš i za tu mojí.“

„Moony,“ Sirius se pousmál a pohladil ho po tváři, „copak tys za moje chyby neplatil?“

„Nikdy jsi neudělal nic, co bych ti vyčítal.“

„Ale bylo ti mizerně, viď? Celých těch čtrnáct let. A byl jsi sám.“

Sirius zajel prsty do Remových vlasů.

Remus znovu přivřel oči. Tentokrát to znamenalo, že souhlasí.

Stáli tam v horké letní noci a vítr odnesl celých těch čtrnáct let.

První polibek nechtěl zaplašit kouzlo.

Druhý chtěl zapálit oheň.

Třetí byl jako sen.

Pak se prsty rozeběhly po kůži jako ještěrky. Na okamžik ucítili chlad, ale netrval dlouho.

Když se Remus ráno probudil, díval se do očí plných ohně.

O více než rok později a o spoustu let dřív se Remus probral na ošetřovně. Rozhlédl se okolo sebe a zase narazil na Siriovy oči. Bylo jim jedenáct a nemohly chápat nic z toho, co se dělo v osikovém háji.

„Přežils Malfoyovy gorily,“ kývnul na něj povzbudivě Sirius, „bude mít strašněj vztek.“

„Máš z toho radost, co?“ Remus se zkusil taky usmát, ale pořád ho bolela hlavu.

„Jasně, že jo, Lupine,“ zakýval Sirus vehementně hlavou.

Lupine... tady asi Moony nikdy existovat nebude.

Přesto se Remus zkusil znovu usmát: „Díky za pomoc.“

„Není zač, byla to sranda.“

Remus se nemohl odtrhnout od jedenáctiletých očí. Připadal si trochu jako blázen.

„Jsi vážně divnej,“ zamyslel se Sirius a najednou měl podivně dospělý výraz, „máš v očích na svůj věk moc vrstev skla. Jako by ses pokoušel nevidět strašně moc věcí najednou.“

Remus oči raději zavřel a pokoušel se nevidět, jak velkou má Sirius pravdu.

„Asi jsem magor,“ rozesmál se jedenáctiletý kluk, „hele, ale James ti vzkazuje, že sice zásadně nepomáhá zmijozelákům, ale máš si říct, kdyby s Malfoyem byly další problémy.“

„Velkorysá nabídka,“ Remus nechtěl, aby to znělo škodolibě, ale Jamesova sebejistota byla zábavná.

„Taky myslim,“ ušklíbl se Sirius, „ale třeba budeš náš špion na nepřátelskym území.“

Remus se tomu zasmál.

„Jasně, všechno, co chceš vědět o Bellatrix, a možná i pár věci, který vědět nechceš.“

„Tak to se mi líbí,“ zazubil se Sirius.

„Pane Blacku,“ přerušila je madam Pomfreyová, která se každopádně nezměnila, „už je čas jít. Potřebuje klid.“

Sirius pokrčil rameny, zamával na Rema a byl pryč.

„A vy spěte,“ rozkázala ošetřovatelka, „máte toho pro dnešek dost.“

Remus to zkusil. Jenomže mu to strašlivě kazilo pomyšlení na to, že by vážně mohl být špionem na nepřátelském území. Nechtěl na to myslet. Pokoušel se znovu vyvolat vzpomínku na osikový háj. Ale měl v hlavě jen mlhu a myšlenky ostré jako led.

~