Harry James Potter, vysloužilý bystrozor, držitel Merlinova řádu první třídy, čestný člen starostolce a šťastný dědeček mající už osm vnoučat labužnicky nasál kouř ze značkového doutníku. Seděl ve svém oblíbeném křesle u krbu a lenošil. Z krbu se šířilo příjemné teplo a Harry si vychutnával klid a pohodu. Byly to dlouhé roky a on zestárl, obličej měl plný vrásek, vlasy mu prošedivěly, ale stále byly stejně neposedné. Jen dvě věci se věkem nezměnily – jeho smaragdově zelené oči a rudá pulsující jizva na čele. Na sobě měl pohodlný župan, který mu byl poněkud těsný přes břicho.
Přeci jenom byl už dlouho v důchodu a klid odpočinku udělal své. Taky si ho zasloužil, po třiceti letech honu na bývalé smrtijedy a novopečené černokněžníky určitě. Prožil krásný život, sice plný útrap a bolesti, ale přese všechno krásný. Měl milující ženu, krásné děti, roztomilá vnoučata? Co mu chybělo?
Svět je krásný. Nalil si do skleničky trochu vynikající whisky a rozhlédl se po pokoji. Vkusně zařízený, ale nijak velký pokoj, v rohu stál stromek, blížily se vánoce, na stěnách visel obraz jeho rodičů a vedle něj fotky všech dětí a vnoučat. Všichni na něj mávali a smáli se.
Harry čekal na Ginny, byla na vánočním nákupu s dětmi a vnoučaty, Harry tyhle akce upřímně nenáviděl a navíc měl dárky nakoupené už dávno, takže zůstal doma. Navíc ho zlobila záda, přeci jen už mu táhlo na osmdesát. Najednou cosi zaklepalo na okno. Byla to sova. Očekával nějaké vánoční přání, už jich měl celou horu, od přátel, známých, ale i docela neznámých lidí, kteří ho dodnes považovali za hrdinu.
Sova upustila dopis na zem a odletěla, Harry se pro něj sehnul. V zádech mu bolestivě luplo. Tiše zaklel. Jakmile se podíval na obálku, tak ztuhl, nesla na sobě znak bystrozorského oddělení ministerstva kouzel. Netušil, co by po něm mohli chtít, protože se s ministrem kouzel nerozešel v dobrém, pravděpodobnost, že by na to zapomněl, byla tak 1000:1, nejméně. S nepříjemnou předtuchou si s dopisem v ruce sedl do křesla. Hůlkou roztrhl obálku, jako by to byl nůž na papír.
Harry Jamesi Pottere, s okamžitou platností jste povolán z důchodu zpět do činné služby. Hlaste se okamžitě po obdržení dopisu na ústředí bystrozorů.
Podepsána
Isabela Anastázie Finiganová
vedoucí oddělení bystrozorů
Harry nevěřícně sledoval těch několik řádků. Cože? Povolán zpět do služby? On? Ale rozkazu neuposlechnout nemohl. Převlékl se do lahvově zeleného hábitu, k pasu si do speciálního pouzdra připnul hůlku a Ginny načmáral krátký vzkaz. Naposledy potáhnul z doutníku, dokouřeného sotva do poloviny, který byl s bolavým srdcem přinucen udusit.
„Ať to kouká být důležité, ten doutník jim nedaruju,“ pomyslel si a s tichým „puf“ se přemístil na ministerstvo.
Harry seděl v zasedací místnosti, jako již tolikrát. Na stěnách visely plakáty s hledanými zločinci, Harry s nelibostí shledal, že některé tam visely již v době, než odešel do důchodu. Jako Azara, mocná čarodějka, pocházející z Íránu, ve své době veliká fanynka Voldemorta, hledaná za několikanásobnou vraždu, vydírání a mučení nebo Brendan O´Carolan, hledán za pokus o atentát na mudlovského ministerského předsedu, irský anarchista, k Voldemortovi se nikdy nepřidal. Jeho pravou rukou je Brody, dvoumetrový skoromotácký poloobr, naprosto oddaný Brendanovi.
V ruce držel kouřící hrnek s kávou, ze kterého pomalu usrkával vroucí tekutinu. Sál se pomalu plnil, Harry většinu lidí znal, vypadalo to, že povolali z důchodu, koho mohli. Harry zamával na Tonksovou, tedy dnes již Nymfadoru Lupinovou, vysloužilá bystrozorka měla stále stejně fialové vlasy, jako když ji poznal. Hbitě přešla sál a posadila se vedle něj. Tvář měla hladkou, jen několik vrásek kolem očí prozrazovalo její věk.
„Ahoj Nymf, vypadáš skvěle, jak se má Remus?“ řekl a líbnul ji na tvář na pozdrav.
„Díky, má se fajn, byli jsme zrovna u pravnoučat, když mně přišlo povolání…“
„Bavíte se o tom, proč jsme tu?,“ skočila jí do řeči Susan Bonesová, další vysloužilá bystrozorka,“řekli vám to někomu?“ a sedla si vedle nich. Ani jeden z nich už neměl čas odpovědět, poslední místa se zaplnila kouzelníky různých věků a pohlaví, Harry ještě stačil zaregistrovat, že ne všichni jsou bystrozorové – spatřil například Nevila a pak světla zhasla.
Jediným osvětleným místem bylo pódium, na které vystoupila Isabela Finiganová spolu s ministrem kouzel Scorpiem Mafoyem. Harry k němu nechoval stejnou nenávist jako k jeho otci, ale rád ho rozhodně neměl. Nyní si stoupnul k řečnickému pultu a hůlkou si namířil na krk. Za jeho zády bylo velké bílé promítací plátno.
„Sonorus,“ zašeptal a jeho hlas zněl, jako by měl u úst mikrofon.
„Jistě se ptáte, proč jsme vás vytáhli od vašich rodin, zrovna v době vánoc, je mi to stejně líto jako vám, taky bych byl radši u své ženy, ale bohužel nemáme na výběr. Ale k věci. Před třemi hodinami došlo k útoku na rodinu Weasleyových,“ Harry s sebou trhnul a vyplivnul nepolknutý doušek kávy na kouzelníka před sebou, za což si vysloužil dost znechucený pohled.
„Máme hlášené tři mrtvé, Freda Weasleyho, jeho ženu Alici Weasleyovou, za svobodna Longbottomovou a Molly Weasleyovou, která u nich byla na návštěvě. Jejich šestiletá dcera Arachne přežila a nyní je v péči ošetřovatelů U svatého Munga,“ Harry cítil, jak se mu chvějí ruce, Tonksová poslepu nahmatala jeho dlaň a pevně ji sevřela.
Isabela namířila hůlkou na plátno a na něm se začaly objevovat obrazy těl. Z Freda toho moc nezbylo, vypadalo to, jako by mu ho nějaký výbuch roztrhal na kusy, Moly měla po smrti smířený výraz, ležela a zdálo se, jako by se usmívala, oči zavřené, hůlka vypadlá ze ztuhlých prstů. Harry nechtěl uvěřit, že je mrtvá, že už nikdy neuvidí její vrásčitou tvář se smát. Jakmile se objevila poslední fotka, tak uslyšel vzlykot z místa, kde seděl Nevil, byla na ní jeho mrtvá dcera. Harry chápal, jak se asi musí cítit, sám by za své děti položil život. Ale poslední obrázek mu vyrazil dech, byl na něm poničený dům, ve kterém rodina žila a nad ním se vznášející Znamení zla. Už chápal, proč je všechny svolali. Po celém sále se ozývalo šeptání, jak nikdo nemohl ten poslední snímek strávit. Ministr všechny gestem ruky uklidnil a pokračoval.
„Nemyslíme si, že se Pán Zla vrátil. Můj ot…jeden bývalý smrtijed nám řekl, že necítí ze svého znamení na ruce návrat Pána zla, ale jinou formu volání. Je to, jako by povstával někdo jiný a my mu to musíme zarazit hned v počátcích, dokud není dost silný…
„Je to přesně jak jste předpokládala, má paní,“ Harry slyšel další hlas, překrývající se s tím ministrovým, myslel si, že to mluví někdo okolo něj, rozhlédl se, zatím co Scorpius mluvil o sebeobětování a těžké době.
„Ano povolali z důchodu i Pottera,“ v Harrym cloumala zlá předtucha, netušil, co se stane, ale pociťoval takový nepříjemný pocit v oblasti žaludku. Cítil, že musí udělat něco, ale nevěděl co. Harry měl v hlavě zmatek, cítil, jak se ministrův projev překrývá s tím druhým hlasem, netušil, proč ho nikdo jiný neslyší, podobné pouto měl jen s Voldemortem a ten to být nemohl, jak byl právě ujištěn.
„Vše bylo vykonáno, přesně jak jste si přála, všichni zemřou,“ Harry zareagoval automaticky, mozek netušil, o co jde, ale jakási skrytá stránka to očividně věděla a dala rozkaz nohám. Vyskočil ze židle a srazil na zem Nymfadoru, zakrývajíce ji svým tělem. Právě včas, v tu chvíli vybuchla bomba ukrytá pod řečnickým pultem. Harry měl štěstí, že seděl až vzadu v rohu, vzduchem se rozletěly dřevěné trosky pódia a mezi nimi zbytky lidských těl. Osazenstvo větší části sálu nemělo šanci, výbuch je rozmetal na kusy. Harry cítil, jak mu něco těžkého narazilo do hlavy, pak celý svět zčernal.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Lukas, malý obtloustlý kouzelníček s knírkem, seděl za pultem ve svém obchodě, nebyl to obyčejný obchod, byl plný podivných, neobyčejných a hlavně cenných kouzelnických starožitností. Tedy on si myslel, že to jsou starožitnosti, podle většiny ostatních to byla bezcenná veteš. Jako obvykle měl prázdný krámek, takže hrál šachy s Bongem – malou jávskou opičkou. Jako obvykle vyhrávala, podařilo se jí mu sebrat královnu a bylo jen otázkou času, kdy mu dojdou figurky, které nasazoval při poslední zoufalé obraně krále. Zrovna v tu chvíli zazvonil zvonek oznamující, že vešel nějaký zákazník.
„Chvilku vydržte, jen tu něco dohraju a hned jsem u vás,“ zavolal a ani nezvedl oči od šachovnice. Rozhodně nehodlal prohrát bez boje, a kdyby se nechal rušit, tak určitě neodehraje správně. Najednou uviděl špičku hůlku, vzdálenou jen pár centimetrů od jeho oka. Polkl a podíval se na jejího majitele. Byl jím muž, afroameričan, mohlo být mu tak kolem třiceti. Hlavu měl vyholenou dohola. Ale nejdivnější na něm byli jeho oči, byly to ty nejmodřejší a nejstudenější oči, které kdy viděl, a nedívaly se vůbec přátelsky. Na sobě měl černý hábit a kapucí. „Přejete si?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Bongo postřehl nebezpečí a odběhl se někam schovat.
„Něco hledám, kámen, černý, na sobě by měl mít pěticípou hvězdu v rudém kole, velký asi jako sevřená pěst,“ řekl a neochotně sklopil hůlku. Lukas sebou trhl.
„Nevím, o čem to mluvíte, nikdy jsem nic takového neviděl,“ drmolil, zatímco se snažil pod pultem nahltat hůlku, „ale máme tu pár kamenů z Mexika, pravé starožitnosti…“ muž mávl hůlkou a prodavač odletěl na druhou stranu obchodu, boříce vitrínu s čínskými starožitnostmi a porážejíce stojan se starými košťaty.
„Myslím, že mi lžete a to nemám rád, máte deset vteřin na to, abyste mi řekl, kde najdu Astrální kámen, být vámi nechci vědět, co se stane pak,“ Lukas se chvěl strachy.
„Já netuším o čem to..aaaaaaaaa,“ neznámý na něj zamířil hůlkou a on se začal svíjet na zemi v nesnesitelných bolestech, křičel. Pak najednou bolest ustala, Lukas ležel na zemi, naprosto vyčerpán.
„Vy…vyhrál jste,“ zašeptal, byl ochoten udělat cokoli, aby to nemusel prožít znovu, „ale varuji vás, ten kámen má vlastní hlavu a nemusí vás poslouchat,“ zvedl se, opírajíce se o zeď a přešel na druhou stranu krámku. Na stěnu vyťukal zdánlivě náhodnou melodii a ta se rozevřela. Z díry vytáhl malou dřevěnou krabičku, položil ji na pult a otevřel. Na zeleném sametu ležel černý kámen, pulzující jako lidské srdce. Jemně ho přistrčil k neznámému.
„A teď prosím odejděte,“ zašeptal Lukas. Neznámý na něj namířil hůlku.
„Co to děláte,“ začal vyděšeně, „dal jsem vám co js…“ poslední co spatřil, byl záblesk zeleného světla. Černý kouzelník se rozhlédl po obchodě, usmál se a s krabičkou v podpaždí vyšel ven. Nevšiml si malé opičky, která vyběhla ze svého úkrytu, přeběhla k tělu svého mrtvého lidského přítele. Po osrstěných tvářích jí stékaly slzy, vzala jeho palec do své tlapky, byl studený. Studený a mrtvý. Pak přešla k pultu, partie šachu byla stejná, jako ji opustili. Chvíli se dívala, pak vzala do ruky jednu z Lucasových figur a posunula ji o tři políčka doprava. Zkušený šachista by poznal, že si právě dala šach mat.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Harry se probral, hlava ho bolela a celý svět byl rozmazaný. Kolem se ozývalo sténání, ve vzduchu byl cítit pach kouře a pálícího se masa. Sáhl si na temeno hlavy, na prstech měl krev. Vzal do ruky své brýle, skla byla vysypaná a obroučky pokroucené, jemně na ně poklepal svou hůlkou, kterou vytáhl ze zadní kapsy.
Spravené okuláry si nasadil na oči. Pokusil se zvednout, ale zjistil, že má nohu zaklíněnou pod jakýmsi neidentifikovatelným kusem dřeva.
„Wingardium Leviosa,“ troska ladně odplachtila a Harry byl volný. Nohu měl zlomenou, ale to napravil mávnutím hůlky. Vstal a podíval se na Nymfadoru, ležící pod ním, vypadala nezraněná, jen plná modřin.
„Renervate,“ zamumlal. Otevřela oči a rozhlédla se.
„Harry, co se tu sakra stalo?“ zamumlala a rozkašlala se kvůli prachu, který se vznášel ve vzduchu.
„Něco tu vybouchlo, jsi v pořádku?“
„Vypadá to, že ano, ale asi bych za to měla poděkovat tobě, měli bychom zjistit, kdo to ještě přežil.“
Harry jí pomohl na nohy a společně začali odklízet trosky, hledajíce přeživší. V tu chvíli se už k nim sbíhali další zaměstnanci ministerstva přilákaní výbuchem. Situace byla mnohem horší, než si Harry myslel, většině lidí mohli pomoci už jen zatlačením očí. Když byli v půlce odklízení, tak dovnitř vběhla Ginny s Harryho dětmi, vrhla se mu do náručí a objala ho.
„Měli jsme o tebe takový strach, když jsme slyšeli, co se stalo…“ Harry ji objal, brečela mu na rameni a on se tázavě podíval na Albuse. Ten souhlasně kývnul, takže už věděla o Molly a Fredovi. Po chvíli se od něj odtáhla.
„Co se tu vlastně stalo, tati?“ zeptal se Albus
„Někdo nastražil pod pódium bombu a zasáhl nás tvrdě,“ řekl Harry smutně.
„Co tím myslíš, tvrdě?“ vstoupila Lili do rozhovoru. Povinnosti odpovědět ho naštěstí zbavila Tonsová, která dorazila ke skupince. Chvíli pro změnu vyslýchali ji a Harry si mohl utřídit myšlenky. Nějak mu to nedocházelo, před dvěma hodinami ještě seděl doma a kouřil doutník a teď je tady, bystrozorské oddělení prakticky vyhlazené a navíc je Molly mrtvá. To nemluvil o ministrovi kouzel, který to také nepřežil. Poté se rozloučil se svou manželkou a svými dětmi, měl tu ještě práci a oni museli za svými rodinami. Bylo 23. prosince večer a Harry Potter se vrátil do služby.
O půl hodiny později už seděl v kanceláři ministra kouzel. Bylo to útulné místo, hořel v ní krb, na kterém visela řada punčoch, a v rohu stál stromek posypaný umělým sněhem. Na její místo dočasného ministra nastoupil bývalý první náměstek Agamemnon Skyleyer. Byl to starý muž s prošedivělými vlasy, trochu mumlal, vypadal, jako by se prohýbal pod tíhou odpovědnosti, kterou nechtěl, ale stejně spočinula na jeho bedrech. Spolu s ním tu byla i Nymfadora, jako nová vedoucí oddělení bystrozorů (ne že by měla koho vést), Harry tu byl jako její náměstek, Arwel Cloony z odboru prosazování kouzelnických zákonů a vrchní léčitel z nemocnice u svatého Munga Augustus Pye. Cloonyho Harry neznal, byl to typický úředníček s řídnoucími vlasy, kterého víc zajímalo, jestli jeho zaměstnanci mají vyleštěné boty, než jestli umí vykouzlit patrona. Všichni byli nesví a Harry chápal proč.
„Pane ministře, co se tu děje, ten incident na ministerstvu nebyl ojedinělý, vlna násilí se rozeběhla celou zemí. Nemocnice u svatého Munga, Děravý kotel, U tří košťat, nádraží 9 a ¾, mám nahlášených před padesát výbuchů po celé zemi,“ Cloonymu se třásl hlas, bylo vidět, že je vyděšený a zněl naléhavě až zoufale.
„Nevím o nic víc než vy, jen že jsme v pěknym maléru, Auguste, kolik bystrozorů zemřelo? A jak je na tom nemocnice?“ Harry ani nevěděl, jestli chce slyšet odpověď.
„Zatím 167 a dalších patnáct se asi nedožije rána. U Munga jsme vlastně měli štěstí v neštěstí, vstupní hala byla skoro prázdná, když nastal výbuch, zemřeli tři lidé a dalších pět bylo zraněno,“ řekl léčitel a posunul si brýle na nose.
„Nymf, kolik nám jich zbylo?“ zeptal se Harry na věc, která očividně zajímala všechny.
„K dnešnímu ránu jsme měli 115 bystrozorů v aktivní službě a dalších 84 ve výslužbě. V sále bylo 176 bystrozorů, v aktivní službě i povolaných z důchodu, plus ministr a několik dalších osob. To znamená, že v této chvíli jich máme…jedenáct,“ poslední slovo zašeptala do tíživého ticha, ve kterém všem docházela hrůznost tohoto sdělení.
„Mám to tedy chápat,“ zeptal se ministr, „že jedním úderem vyřadili celou naši elitu? A kolik lidí zemřelo celkem?“
„Zatím to vypadá, že 268, ale to číslo poroste,“ ozval se opět Pye. Cloony byl čím dál tím hysteričtější, celý se klepal a klid ostatních ho viditelně znervózňoval.
„Co budeme dělat? Co se sakra dá dělat? Kdo může něco takového způsobovat a proč?“ neudržel se už Cloony a hystericky křičel.
„KLID!!!“ vykřikl ministr, „nemá smysl panikařit,“ Cloony vypadal, že o tom není zcela přesvědčen, ale poslušně zmlknul.
„Ale on má pravdu,“ poznamenala Nymf, „co budeme dělat?“
Ministr nevypadal, že se hrne do odpovědi, takže to Harry vzal za něj.
„Nejprve musíme obnovit bystrozorský sbor, naverbujeme kohokoli, kdo nám přijde do cesty. Dáme jim alespoň základní výcvik, ano není to ideální, ale jiné řešení není. Cloony budeme potřebovat od vás pár zkušených lidí, řekněme dvacet zkušených kouzelníků.“
„Ale počkejte to…“
„To je vynikající nápad,“ skočil ministr Cloonymu do řeči, „Harry pověřuji vás tím, dále vám dávám svolení vyrabovat sedmý ročník Bradavic, snad se nám podaří získat svolení ředitelky Grangerové, pokud se tedy uráčí dorazit a teď jestli mě omluvíte, čeká na mě asi stovka pěkně nabroušených novinářů,“ řekl ministr a zvedl se,“ ještě něco, pošlete domů sovy, ať vás nečekají, nepočítejte, že se příští týden odsud někdo dostane.“
Harry se podíval na vánoční výzdobu visící v kanceláři.
„Šťastné a veselé,“ blesklo mu hlavou, nevesele se usmál a protáhl se, čekala je dlouhá noc
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ