„Anaj,“ ozvalo se z dálky.
„Tak Anaj, už se konečně vzbuď!“ ozval se hlas, který mě chtěl za každou cenu probudit, čehož bude brzy litovat, protože jestli je něco, co nesnáším, tak je to vstávání.
„Ještě chvilku Vil, ještě…“ odpověď jsem nedokončila, protože na mou hlavu dopadlo cosi velkého a měkkého, z čehož jsem usoudila, že to bude Vilin polštář.
„Jen tak pro zajímavost, já se nejmenuji Vil, ale Samanta. Samanta!“ zopakovala hlasitě, „zapamatuj si to konečně a neříkej mi pořád nějak jinak. Jestli sis to ještě nedokázala zapamatovat, tak Vil je moje dvojče, napsala jsem ti to na tu obří tabuli nad hlavou. A za druhé, jestli se okamžitě nevzbudíš, tak přijdeš pozdě na závěrečnou zkoušku.“ Závěrečná zkouška! Jak jsem na ni mohla zapomenout? Velice jednoduše. Rychle, kde je ten svetr, moje halenka a kdo mi schoval botu? Ten hřeben tady ještě včera večer byl! Nebo ne?
„Vil, teda Olivie, vlastně… Samanto, nevidělas tu někde moji botu?“
„Viděla, nebyla to čirou náhodou ta, co jsi ji včera večer hodila z okna po Thobym?“ Po Thobym?!
„Nemyslíš čirou náhodou pana profesora Thobiantusimisiuse, že ne?“
„Přesně toho.“ Uf, ještěže mě nebude zkoušet on, tu botu by mi nedaroval. Fajn, mám ještě deset vteřin k dobru, takže bych si asi mohla schrupnout ještě nějakých…
„Ani na to nemysli!“ ozvala se Vil, teda Samanta za mnou. „Teď rychle na zkoušku. A prosím tě, vím, že se při učení hrozně nudíš, ale neusni. Zkazilo by mi to reputaci jako tvojí spolubydlící i záznamníku.“ „Dobrá, tak dobrá,“ pomyslela jsem si a vyšla jsem na chodbu.
„Anaj!“ Co po mě dneska všichni chtějí? Taky by si mohli najít někoho jiného na otravování, upozorňování a všechny ostatní podobně vyčerpávající aktivity.
„Ano pane profesore?“ Mohl byste si, prosím vás, pohnout, mám už zpoždění skoro třicet vteřin… a pět minut.
„Jen jsem Ti přišel oznámit, že paní profesorka Amanta náhle onemocněla, a proto vás místo ní přezkouší...“ Prosím, ať to není Thoby, jen ne Thoby, kdokoli, kromě Bruta, jen ne on. „...Pan profesor Thobiantusimisius.“ Ne, ne, to nemůže být pravda! Uznávám, je lepší než Brutus, ale jen proto, že se mě nepokusí sežrat. Doufám…
„Anaj, vidím, že jsi už dorazila.“ Všiml jste si dobře. Díky Vil… teda Samantě s téměř sedmiminutovým zpožděním.
„Dobrý den pane profesore Thobiantusimisiusi. To je ale krásný den, viďte?“ začala jsem a nasadila jsem svůj nejnevinnější úsměv – tedy alespoň jsem si doposud myslela, že je to můj nejnevinnější úsměv. Podle toho, jak se Thoby zatvářil, to byl asi úsměv typu ,já to udělala‘.
„Jen tak mimochodem, Anaj,“ začal Thoby hlasem ‚přiznej se, nebo…‘ „Nevíš náhodou, kdo po mě na včerejší noční obchůzce hodil botu? Víš, zdálo se mi, že přiletěla odněkud od vaší věže.“ To se vám asi nezdálo, ale taky jste ji mohl hodit zpátky, protože se v těch plyšových trepkách s růžovým králíčkem, který při došlápnutí zakvičí, cítím vážně hrozně trapně.
„Ne, to opravdu nevím, pane profesore,“ pokračovala jsem v obhajobě své neviny. Nezdálo se mi ale, že by ho moje zpráva o neidentifikovatelné létající botě (zkráceně UFS) moc přesvědčila, ale alespoň na mě nepoštval hypnožábu.
„Anaj, je čas jít,“ řekl Thoby a pokusil se otevřít dveře od zasedací místnosti, které se neustále zasekávají, ale se mnou to fakt nemá nic společnýho (možná jen rezavící směs v láhvi na olej). Dveře opět nezklamaly. Jakmile Thoby stisknul kliku, dveře vyloudily takový ten úžasný zvuk, který znamenal ,rezavící směs pořád ve střehu‘. Thoby se jen nevrle zamračil a začal lomcovat s klikou tak, že to vypadalo, že se chce uklikat k smrti. Nakonec se dveře přece jen smilovaly a před Thobym, který se už koupal v potu, se otevřely a dovolily mu projít do zasedací místnosti. Tu, kvůli mně, jak mi nezapomněl sdělit, zabezpečili proti zhroucení, dopadu meteoritů, sněhové vánici, propadnutí podlahy a dokonce pro jistotu i proti přivolání armády nemrtvých. Musím říct, že v ní měli na můj vkus moc velký pořádek. Jak jsem si všimla, tak kvůli mě odklidili i veškerý nábytek a podobně hořlavé materiály.
V místností nebyla okna a jediné, co osvětlovalo celou místnost, bylo pár loučí o svítivosti no asi tak dvě, přinejlepším dvě a půl chcíplé světlušky. Thoby si sedl za speciální nehořlavý stůl a (propadla se pod ním speciální nehořlavá židle) kouzlem zapálil louče po stranách místnosti (záměrně nerozepisuju, jak dlouho se o to pokoušel, ale můžu vám říct, že jsem se velice pobavila, když se mu povedlo podpálit i speciální nehořlavou židli).
Zkoušku začal velice originálně (na Thobyho): „Tak Anaj, sešli jsme se zde, abych přezkoušel tvoje schopnosti. Nejdřív zhasni ty louče.“ Ups... fajn, tak to bychom měli první improvizaci. Udělala jsem jakési rozmáchlé gesto a dostala jsem ze sebe pár slov, podobných těm, která byla v učebnici. V následujicím okamžiku, kdy jsem domáchala rukama, začalo uvnitř pršet a celou místnost to zatopilo. Ale louče jsem zhasla, to musel Thoby uznat. Dokonce tvůrčím a originálním způsobem. Thoby, který balancoval na svém nehořlavém stole, na to měl ale jiný názor: „Ježíši Kriste, Dalajlámo, Alláhu...“ vyjmenoval asi všechny postavy, které se kdy v jakémkoliv náboženství vyskytly, a poté cosi zašermoval rukama a voda se najednou vypařila. Thoby se i s nehořlavým stolem zřitil na zem. Vydržel to, ale stůl se rozložil na třísky. Já na tom nebyla o moc lépe, byla jsem mokrá jako myš a ani hypnožába by mě nepřesvědčila, že mi není zima. Podobně pokračovala celá zkouška, až do doby, kdy Thobymu došly nápady na kouzla u kterých se podle jeho názoru nedalo co zkazit. Většinu z nich jsem opravdu zvládla... No dobře, sice jsem motýlka, co letěl Thobymu nad hlavou, proměnila v krávu, přičarovala jsem dráčka, který neustále provolával větu: „Sláva jejímu veličenstvu, velké čajové konvici,“ a zapálila jsem Thobymu klobouk, který podle všeho nebyl nehořlavý. Zkoušku jsem ale zvládla. Sice ne na sto procent, ale zvládla. Teď mi už jen zbývalo zvolit tvora, ve kterého se budu moci proměňovat.
„Dobrá Anaj. Můžeš se přeměňovat na krávu, mouchu nebo obřího pavouka. Jsem si jist, že si z tohoto bohatého výběru zvolíš dobře,“ dořekl Thoby a věnoval mi úšklebek typu ,to máš za toho motýla‘. Byla jsem si jistá, že krávu ne. Tu by nejspíš Thoby zabil hned ve chvíli, kdy bych se na ni přeměnila. Mouchu taky ne, ale z toho dlouhýho seznamu, co jsem dostala, je asi nejhůř napadnutelná a na pavouky mám alergii. Takže... nakonec asi bude nejlepší moucha. Neodepřu si ale ještě menší důkaz svého umění. Zamáchala jsem melodramaticky rukama a neméně dramaticky vykřikla cosi jako moucha.
„No výborně Anaj. Teď nám nezbývá, než doufat, že to bude fungovat,“ řekl Thoby a ironický úsměv mu z tváře smazalo až kouzlo na zničení dráčka, který provolával slávu velké čajové konvici. To by samo o sobě bylo spíše chvályhodné, jenže dráček nezmizel, ale objevilo se neuvěřitelné množství housenek, pavouků, komárů a žab. Moje odvaha se opět projevila. Podařilo se mi zneškodnit pár velice nebezpečně vypadajicích tvorů podobných housenkám, kteří se mi připletli pod nohy. Zbytek návštěvníků si toho ale očividně nevšiml a skákal, letěl, běžel, kulhal... a plazil ke mně. Sice jsem se pokoušela rozpomenout se na nějaké zaklínadlo, které by mi pomohlo alespoň trochu zvládnout tuhle beznadějnou situaci, ale pak jsem si najednou uvědomila, že jsem vlastně polomoucha a své polorodiny se přece vůbec nemusím bát. Bohužel jsem si ale vůbec nebyla jistá, jestli se kvůli příbuzenstvu nedostanu do problému s Thobym. Pro jistotu jsem se obrátila a utíkala zpátky ke dveřím. Kupodivu šly otevřít, ale už nešly zavřít, což bylo ještě horší, protože moje hmyzí příbuzenstvo pravděpodobně zaplaví Akademii. Z úvah, co ti bratranci způsobí ve školní kuchyni, mě vytrhlo Thobyho nadávání, které ukázalo, kolik sprostých slov Thoby zná. Vzhledem k tomu, že pár z nich patřilo i mně, rozhodla jsem se přidat k příbuzným a zmizet v davu. Opět jsem zamávala rukama a opravdu jsem se proměnila ve své vyvolené zvířátko a rozlétla jsem se směrem k otvoru ve stěně. Můj odhad byl překvapivě správný a tak jsem se rozloučila s housenkou, která se ke mně dostala. Bohužel pro mě, slovy: „Sláva jejímu veličenstvu, velké čajové konvici.“