„Nymfadora. No tak, směj se!“ pobídla jedenáctiletá dívka svou budoucí spolužačku, která seděla ve vlakovém kupé naproti.

„Není čemu,“ namítla ona.

„Ale je. Copak neslyšíš, jak hrozně to zní?“

Obě holky seděly ve vlaku a těšily se, až poprvé spatří Bradavice. Měly za sebou obligátní představování a nyní se pustily do vášnivé diskuze o křestních jménech.

„Co bych za to dala, jmenovat se nějak normálně,“ povzdechla si Nymfadora. „Ty máš štěstí, Adriana je pěkné, zajímavé jméno. Stejně tak Andromeda, to je moje máma. Nechápu, proč se mi musela takhle pomstít. Uvidíš, že se mi všichni budou smát.“

Snad chtěla Adriana něco dodat, ale neměla příležitost. Najednou vytřeštila oči a její dosud pobavený úsměv rychle vystřídal šokovaný výraz.

„Jak jsi to udělala?“ zeptala se své nové kamarádky hlasem, ve kterém se mísilo překvapení s obdivem.

„Co jako?“ odvětila nepřítomně Nymfadora, která se stále ještě rozčilovala kvůli výstřednímu nápadu své matky.

„Aha, tohle,“ dotkla se konečků svých dlouhých blonďatých vlasů. „Jsem metamorfomág, umím měnit svůj vzhled. Problém je, že to ještě nemám úplně pod kontrolou. Když jsem byla malá, nemohla jsem s tím dělat vůbec nic, ale máma říká, že se to s věkem upraví. Teď už je to lepší, umím proměny ovládat vůlí, ale ještě někdy se to stane takhle náhle,“ vysvětlovala dívka

„Teď sleduj.“ Nymfadora zavřela oči a během chvilky se světlé vlasy změnily na původní hnědou barvu.

„Jde mi to čím dál líp,“ pochvalovala si, když si pohledem do zrcátka svůj účes zkontrolovala. Adriana ji stále pozorovala s úžasem v očích. Tohle ještě neviděla.

Cesta do školy uběhla poměrně rychle, Nymfadora vyprávěla historky, ve kterých se jí vzhled změnil nezávisle na jejím přání a ona pak celý den chodila s dlouhým křivým nosem nebo světle zelenými vlasy připomínajícími sliz. Rychle se naučila nosit u sebe zrcátko.

Posléze se hovor stočil na to, co je čeká ve škole.

„Áďo, musíme se dostat do stejné koleje, je ti to jasné? Ty jsi v abecedě za mnou, tak to prostě nějak udělej!“ vtloukala Nymfadora Adrianě do hlavy.

„No jasně,“ přisvědčila dívka, ačkoli neměla tušení, jak může zařazování ovlivnit.

Přišel čas převléci se do hábitů. Vlak dorazil na místo. Nymfadora i Adriana vystoupily a zmateně se rozhlédly okolo. Co se bude dít teď? Bradavice odsud nebyly vidět.

Jako každý rok přistoupil ke skupině klíčník a šafář, Rubeus Hagrid, a pronesl svou tolikrát opakovanou větu: „Prváci, ke mně!“

Některé děti nasadily vyděšený výraz. Přece jen byl Hagrid o dost větší než lidé, na které byly zvyklé. Hagrid jim ukázal loďky, ve kterých se studenti dopravili až k hradu, který se jim měl na příští měsíce stát domovem. Teď už zbývalo jen vyslechnou si uvítací projev profesorky McGonagallové, který ovšem ani Adriana ani Nymfadora neposlouchaly příliš pozorně.

Nymfadora se nemohla dočkat zařazování, hostiny, nových kamarádů a zážitků. Přála si, aby se ta ženská konečně vykecala a ona mohla poprvé vstoupit do Velké síně, o které jí vyprávěla máma. Prý je neskutečně krásná a velkolepá.

Její nová kamarádka měla jiné starosti. Do Bradavic se těšila, ale... Necítila se dobře mezi mezi tolika cizími lidmi a děsila se okamžiku, až předstoupí před celou školu. A co bude dál? Moudrý klobouk ji někam zařadí, ona si přisedne ke spolužákům. Co jim řekne? Ach jo, kdyby tak byla s Nymfadorou ve stejné koleji!

Kvůli obavám už v její mysli nezbylo místo, aby si náležitě vychutnala první vstup do obrovské a nádherně vyzdobené Velké síně a kouzelného stropu, ke kterému s úžasem ostatní zvedali oči, si skoro ani nevšimla. Když čekala v řadě a Nymfadora se k ní otočila, nedokázala jí opětovat nadšený výraz ani úsměv.

„Tonksová, Nymfadora!“ vytrhl ji z přemýšlení hlas oné profesorky, která je sem přivedla. Místy se ozvalo uchechtnutí.

„Vidíš, co jsem ti říkala? Hrozné jméno,“ povzdechla si Nymfadora směrem k Adrianě a potom už se sebevědomě vydala na krátkou cestu ke stoličce se starým, ošoupaným kloboukem.

„Hm, znám dobře tvou rodinu, rodinu Blackových. Velice rozporuplná společnost,“ uslyšela Nymfadora tichý hlásek, když jí profesorka položila kloubouk na hlavu.

„Po dlouhá léta jsem všechny posílal do Zmijozelu. To ale není kolej pro tebe. Jsi odvážná, někdy až příliš, ale pro přátele jsi ochotná udělat téměř cokoli. Víš, co je dobré a co ne,“ pokračoval klobouk. „Připomínáš mi svou matku a také jejího bratrance. Jsi mu podobná víc, než si myslíš. Dobře, bude to Nebelvír!“

Nymfadora vstala a zamířila k nebelvírskému stolu. Splnilo se jí přání, vždycky chtěla patřit právě do této koleje. Měla radost, ale zároveň se cítila trochu zmatená. Proč se Moudrý klobouk zmínil zrovna o Siriusovi? Když byla malá, jezdil k nim na návštěvu. Mívala ho ráda, ale když jí bylo osm, řekli jí, že Sirius zabil několik lidí a zavřeli ho do Azkabanu. Její matka z toho byla velice nešťastná.

Kloubouk mezitím zařadil dva studenty do Zmijozelu.

„Walterová, Adriana!“ Když uslyšela známé jméno, přestala Nymfadora vzpomínat a přesměrovala pozornost k černovlásce na podiu.

„Tak kam s tebou? Jsi chytrá, talent máš také, ale musíš se ještě učit,“ začal klobouk svou řeč.

„Prosím, Nebelvír. Prosím!“ modlila se v duchu Adriana.

„Chtěla bys do Nebelvíru? Rád bych ti splnil tvé přání. Ale nemohu. Do Nebelvíru chceš jen kvůli své kamarádce, to není správný důvod. Musíš se naučit samostatnosti, schopnosti rozhodovat se sama za sebe. V tom ti Nebelvír nepomůže. Bude z tebe velká čarodějka, ale k tomu se musíš teprve dopracovat a zbavit přílišné váhavosti. Nejlepší pro tebe bude Havraspár!“

Od jednoho ze čtyř stolů ve Velké síni se ozval potlesk, ale Adriana musela přemoci slzy. Havraspár jí byl vcelku sympatický, ale jak tam vydrží sama?

Cesty kamarádek se tak rozešly hned v počátcích. Alespoň Adriana si to myslela a bylo jí to nesmírně líto. Spolužáci, které poznala, byli docela milí a ty tři dívky, se kterými sdílela ložnici, taky vypadaly příjemně, ale žádná nebyla jako Nymfadora.

I druhou z dívek rozdělení mrzelo, ale celou situaci viděla optimisticky. Jejich koleje se budou potkávat na hodinách a může se a Áďou vidět kdykoli bude chtít.

Při večeři si Nymfadora užila spoustu legrace, ostatní se smáli proměnám, které jim předvedla, ale teď, když už spolužačky usnuly, musela znovu přemýšlet o slovech Moudrého klobouku.

„Jsi mu podobná víc, než si myslíš.“ Nechtěla být podobná vrahovi!

Ale podle dalších slov klobouku byla odvážná a poznala, co je správné. Byl i Sirius takový? Moudrý klobouk uměl člověka odhadnout, nemýlí se. Máma to tvrdila, když se jí Nymfadora svěřovala s obavou, že obyčejný klobouk nepozná, jaká je a nezařadí ji do správné koleje. Potom to nedává smysl. Byl snad takový Sirius ve svých jedenácti a tak hrozně se později změnil? Mohl se z nebelvírského studenta, z mladíka, který si s ní hrál a nosil jí ty nejlepší hračky, stát masový vrah?

Usnula až pozdě v noci, přesto ráno nebyla unavená. Kolem se dělo tolik nového! Nymfadora se nemohla dočkat, až bude moci kouzlit. První hodiny ji sice příliš nezaujaly, učili se základy, které byly dost jednoduché, ale doufala, že brzo přejdou k něčemu zajímavějšímu.

Nebelvír měl s Havraspárem společné hodiny kouzelných formulí, přeměňování a létání. Ukázalo se, že pravdu měla Nymfadora, dívky se vídaly na těchto předmětech i po vyučování. Adriana si našla kamarádky i ve své koleji. Maya, jedna ze spolužaček, se kterou často chodívala na jídlo a sedávala s ní na některých vyučovacích hodinách, byla hrozně ukecaná. Mluvila a mluvila. Spoustě lidem vadilo, že je nepustí ke slovu, ale Adriana, která byla spíš tišší, byla ráda, že může poslouchat. Docela si rozumněly, ale úplně nejraději trávila Adriana volný čas s Nymfadorou.

„Dnes se budeme učit, jak přimět předměty létat,“ pronesl svým neuvěřitelně pisklavým hláskem maličký profesor Kratiknot na jedné z prvních hodin formulí. „Zná někdo správné kouzlo pro levitaci?“ otázal se. Pár studentů zvedlo ruku.

„Slečno Tonksová?“ vyzval Nymfadoru učitel.

„Wingardium leviosa,“ odpověděla. Doma viděla mámu několikrát používat tohle kouzlo.

„Správně. Pět bodů pro Nebelvír,“ ocenil její odpověď profesor.

„Hele, vždyť máš moc pěkné příjímení,“ naklonila se k Nymfadoře Adriana se svým postřehem. „Můžeš si nechat říkat Tonksová. Nebo slečno. Nebo madame,“ poradila jí v legraci. Ale Nymfadora se nad nápadem skutečně zamyslela.

„Pro všechny, od teď mi říkejte jenom Tonksová, jasný?“ prohlásila na celou třídu, když profesor Kratikrot odešel a žáci si balili svoje věci.

Jak týdny plynuly, prváci se ve škole zabydleli, více méně si zvykli na záludnost bradavických chodeb a schodišť, která nemusela nutně vést každý den na stejné místo, seznámili se s ostatními žáky školy a našli si mezi nimi kamarády. Maya Acuffová stále měla o čem vyprávět a Adrianu zatím nepřestalo bavit poslouchat. S Tonksovou trávila dost času, ačkoli se občas divila, proč si ta zábavná, chytrá a všemi oblíbená holka vybrala zrovna ji za přítelkyni.

Tonksová byla ve škole absolutně šťastná. Líbilo se jí být ve středu pozornosti, bavit ostatní a poslouchat, jak se smějí. Se školním řádem si moc hlavu nelámala, dokonce jako první ze třídy dostala školní trest.

Stalo se tak v listopadu, nějakou dobu poté, co prohlásila, že chce být oslovována pouze příjímením. Ostatní si na to zvykli, v začátcích sice občas zapomínali, ale teď už oslovení Nymfadoro prakticky neslyšela. Až na jednu výjimku. Dick Melvin ji neustále provokoval nejen křestním jménem, ale nejrůznějšími vtipy a posměšnými básničkami. Když Tonksová zaslechla, jak si jednu z nich prozpěvuje Protiva, rozhodla se zasáhnout. Na jedno odpoledne se ukryla do knihovny a našla to pravé.

„Perula skaretis!“ vykřikla, když se Dick vytasil s novými verši. Konečně se ostatní smáli jejímu soupeři! A že bylo čemu se smát! Během vteřiny se jeho obličej změnil k nepoznání. Čelo, nos i tváře měl pokryty barevnými květy, červenými a fialovými. Obočí už neměl tmavě hnědé, nýbrž ostře oranžové.

„Vida, ani jsem netušila, že to dopadne takhle skvěle,“ poznamenala samolibě Tonksová. Kouzlo sice vypadalo nevinně, ale snadné nebylo. Od toho, kdo jej provádí, vyžadovalo soustředění a přesnou představu, jak má obličej oběti vypadat. Moc jedenáctiletých studentů by ho takhle dokonale nezvládlo, ale Tonksová, díky svým schopnostem měnit svůj vzhled, měla pro přeměňování neobyčejný talent. Při správném provedení trvalo týden, než se oběť následků zbavila. Chvíli sice trvalo, než se kouzlo naučila, ale výsledek stál za to. Dick na ošetřovně vyfasoval mast, kterou si tvář dvakrát denně natíral, a nepříliš chutný lektvar. S barevným obličejem chodil necelých pět dní, přece jenom Tonksová neprovedla kouzlo stoprocentně. Bohužel mezi přihlížejícími byla i profesorka Prýtová, a tak vítězka duelu dva večery po sobě uklízela nepoužívaný skleník.

„Škoda, žes nešla večer s náma,“ litovala Tonksová. „Objevili jsme tajnou chodbu! Ve čtvrtém patře, tam, jak je to velké zrcadlo. Doufám, že vede do Prasinek!“

„Hm,“ řekla na to Adriana. Předchozího dne ji kamarádka zvala na průzkumnou výpravu po Bradavicích. Moc se jí do toho nechtělo, přemýšlela a váhala. Nedovedla jít do věcí po hlavě. A než se stačila vymáčknout, vpadl do toho spolužák Cris.

„Já půjdu,“ řekl nadšeně a Tonksová souhlasila. A teď Adriana litovala, že zatímco spala, Tonksová s Crisem si užívali prima dobrodružství.

„Půjdeme ji spolu prozkoumat,“ těšila se Tonksová. „S Crisem je nuda.“ Aspoň tohle Adrianau potěšilo. Pořád měla strach, aby kvůli své nerozhodnosti nepřišla o nejlepší kamarádku.

Školu obě holky zvládaly docela v pohodě. Tonksová kromě přeměňování vynikala i v obraně proti černé magii, většinu kouzel zvládala na první pokus. V hodinách se často nudila a v knihovně si začala vyhledávat pokročilejší kouzla. Díky tomuto zájmu své kamarádky v obraně vynikala i Adriana. Tonksové totiž zdaleka nestačilo o obraných kouzlech číst, právě naopak. Zajímalo ji především jejich používání v praxi a k tomu potřebovala parťáka. Obě dívky se proto zavíraly do malinké, nepoužívané učebny, kterou si tajně uspůsobily svým potřebám, a učily se spolu.

Nejoblíbenějším předmětem Adriany bylo bylinkářství a zajímaly ji dokonce i lektvary. Samotný předmět jí sice profesor Snape znepříjemňoval, ale zejména léčivé dryáky ji opravdu zaujaly. Při psaní eseje o lektvaru proti horečce narazila na úžasnou knihu Základy léčitelství a každou volnou chvilku se nořila do pouček o kouzlech zacelujících rány a zbavujících kleteb. Od starších studentů zjistila, že léčitelství je jeden z volitelných předmětů ve třetím ročníku.

„Áďo, znáš Siriuse Blacka?“ zeptala se jednoho dne opatrně Tonksová. Bylo chladné zimní odpoledne. Předchozí dny kolem Bradavic zuřila sněhová vánice, která studenty odradila od procházek po školních pozemcích, ale dnes ráno Tonksová pohledem z okna zjistila, že se počasí konečně umoudřilo.

Hagridova hájenka byla takřka pod sněhem, proto byl obr nucen pár dní přebývat na hradě. Sníh zasypal pole i famfrpálové hřiště, ale modrá obloha naznačovala, že alespoň dnešní den bude krásný. Tonksová toho využila a pozvala svou kamarádku ven. Usadily se na prázdné tribuny a Tonksová vyčarovala do sklenice modrý plamínek, který je chránil před chladem. Včerejší noc zase přemýšlela o slovech Moudrého klobouku a rozhodla se konečně někomu svěřit.

„No jasně,“ odpověděla Adriana. Tohle jméno bylo v kouzelnickém světě známé i mezi dětmi. „Je to vrah.“

„Právě,“ povzdechla si Tonksová. „Jsem s ním příbuzná,“ přiznala a čekala, jak Adriana zareaguje.

„Vážně?“ vykulila kamarádka oči. „Jak?“

„Je to něco jako můj bratranec. Vlastně bratranec mé mámy,“ pustila se Tonksová do vysvětlování. „Než si vzala tátu, jmenovala se Andromeda Blacková. Její sestry, zvlášť Belatrix, byly velké přívrženkyně Ty-víš-koho. Belatrix Lestrangeová, moje teta, je taky v Azkabanu.“

„Nezáleží na tom, co je zač tvoje rodina,“ uklidňovala ji hned Adriana. Bylo jasné, že na takové příbuzné nemůže být Tonksová v žádném případě pyšná.

„Zajímavé je,“ pokračovala Tonksová a odhrnula si vlasy z čela, „že mámini rodiče, prarodiče, sourozenci a vůbec všichni chodili do Zmijozelu. Máma byla první, kdo se dostal do Nebelvíru. Siriusovi rodiče byli prý ještě větší fanatici do černé magie a zakládali si především na čisté krvi. Proto mámu překvapilo, když i Siriuse poslal klobouk do Nebelvíru. Rozumněli si a když Sirius zabil ty lidi, byla z toho hrozně smutná. No a při zařazování mi klobouk řekl, že jsem Siriusovi podobná víc, než si myslím.“

„To není rozhodující,“ okamžitě namítla Adriana. „Jenom proto, že jsi mu podobná v jedenácti, nemusíš být vrah. Když nebudeš chtít...“

„Víš, čemu na tom ale nerozumím?“ Adriana jen zakroutila hlavou.

„Zároveň mi řekl, že jsem ochotná pomáhat přátelům a rozeznám dobré od špatného. Jakoby chtěl, abych si to spojila se Siriusem. A takové vlastnosti mi k vrahovi nesedí.“

Adriana chvíli přemýšlela.

„Co se vlastně přesně stalo? Já jen vím, že jediným kouzlem zabil nějaké mudly.“

„Já vlastně taky nevím,“ přiznala Tonksová. „Byla jsem malá, jestli mi to máma někdy vysvětlovala, nepamatuju si to.“

„Tak je to jasné,“ vyskočila Adriana ze sedačky. „Jdeme do knihovny.“

Nebyl problém najít si stará čísla Denního věštce, a tak dívky během hodiny věděly, jak Siriuse zdrtil Voldemortův pád, jak ho Petr Pettigrew vystopoval a jak Black svého bývalého kamaráda zničil. Spolu s ním i dvanáct mudlů.

„Tak to je drsný,“ vydechla Adriana. „Jeden prst...“

„Odsoudili ho bez prosecu, to je divné,“ zamyslela se Tonksová. „A svědčili proti němu jen mudlové,“

„Ale z těch článků to vypadá jasně. Brutální vražda, dost svědků, i když ne kouzelníků.“

„Stejně je to divné. Tady píšou, že se smál. Já vím, popisují ho jako šílence, ale přece jen chodil do Nebelvíru a já si ho pamatuju jako veselého strejdu, který si se mnou hrál. Jak se mohl takhle změnit?“

„Lidé se mění,“ řekla Adriana. Tonksová ji ale neposlouchala.

„Vlastně je jen jeden způsob, jak to zjistit. Musím si promluvit s Moudrým kloboukem. V Brumbálově pracovně,“ rozhodla se pevně.

No nazdar, pomyslela si Adriana.