Temnotu pokoje rušilo jen několik paprsků měsíce, které se odvážily proniknout skrz okno a ozářily tak staromódní tapety na stěnách, malý stolek a ošumělé křeslo. Místnost by se zdála opuštěná, pokud by se čas od času neozvalo zavrzání starého křesla, kdykoli se temná silueta na něm pohnula. Občas se ozvalo i zasípání, jakoby se postava v křesle nemohla nadechnout. Temná silueta splývající s nocí, černé oblečení, bílý obličej, černé vlasy. Jako šachovnice, ale ta byla vyvážená, počet černých políček se rovnal těm bílým. U siluety vítězila černá, jak zvnějšku, tak v životě. Sípání se náhle zrychlilo, stejně jako myšlenky temnějšího bodu v místnosti.

Zradil ji, i když o tom nevěděl. Ale nebyla to jen výmluva? Samozřejmě, že ano! Měl si to uvědomit. Měl to předvídat. Chladná logika jako vždy předtím. Jen jednou ji neposlechl. Ale to už se nestane. Ano, ve svém oboru byl mistrem, přestože byl tak mladý. Věděl jak oddálit smrt i jak ji přivolat. Věděl vše, co potřeboval vědět. A lahvička už byla prázdná. Už žádná zelená tekutina, žádné zelené světlo, žádné zelené oči... jen ticho.