Ginny Weasleyová, křehká rudovlasá studentka 6. ročníku, seděla schoulená na židli a tiskla svou líbeznou tvář na chladnou okenní tabuli, do které bubnovaly  dešťové kapky. Poslední dobou pršelo nepřetržitě, i v Ginnyině srdci.

            Ačkoli byla oblíbená, v posledních dnech se držela raději stranou. Dnes ráno už dokonce ani nenašla vůli jít dolů na snídani. V duchu děkovala za to, že už je sobota a ona může být ukrytá ve své společenské místnosti a nemuset odpovídat na dotazy profesorů a nuceně se smát studentským žertíkům.

            Z počátku školního roku na tom ještě byla dobře, úspěšně složila NKÚ a bavila se jako vždy. Teď byl ale říjen a ona čím víc se snažila být tou zábavnou Ginny, kterou kdysi bývávala, tím víc se jí vzdalovala.

            To, co jí bránilo žít svůj život naplno, jak měla ve zvyk dříve, byl strach. Strach ze smrti. Nikoli své, ale svých blízkých. Musela se smířit se Siriusovou smrtí a musela se smířit i s Brumbálovou smrtí. S čím by se ale nesmířila, co by prostě nepřežila, bylo, kdyby se něco stalo Harrymu, osobě, kterou už takovou dobu milovala, a Ronovi s Hermionou, kteří ho doprovázeli.

            Věděla, že když je ztratí, ztratí i sebe. Tolik jí na nich záleželo.

            -,,Ginny, půjdeš s námi do Prasinek?“  zeptal se váhavě chlapec s kulatou dobrosrdečnou tváří.

            Prasiky- blesklo jí hlavou, úplně na ně zapomněla. -,,Pojď Ginny, domluvil jsem se už s Lenkou, souhlasí, že ti to zvedne náladu.“ Ginny ho nechtěla zklamat a navíc si uvědomila, že stará Ginny by se do Prasinek určitě těšila.

            -,,Tak tu počkej, za minutku jsem zpátky. Doběhnu si jen pro plášť, děsně tam leje…“

            Za okamžik už se k nim na mramorovém schodišti připojila Lenka-,,Tak můžeme?“ usmála se na oba Ginny.

            Filch odškrtl jejich jména seznamu a oni prošli bránou s okřídlenými kanci do sobotního deštivého rána.

            Ginny se v jejich společnosti cítila opravdu dobře. Nevyžadovali po ní, aby příliš mluvila, ale nenechali jí samotnou. Prostě jí chtěli dokázat, že se na ně může spolehnout.

            -,,Souhlasíš Ginny?“ zeptal se Neville a ona přikývla, aniž by věděla na co.

            -,,Myslím, že ani jinam nepůjdeme.“mínila Luna- ,,Když takhle prší, je nejspíš všude plno Deštňovců. U nás moc nežijí, ale myslím, že je tyto deště mohly přilákat.“

            -,,A co vlastně dělají ti Deštňovci?“ zeptal se Neville a Ginny věděla, že se ptá, jen, aby Luně udělal radost a dokázal jí, že si o ní nemyslí, že je blázen. Vykouzlil tím Ginny na tváři úsměv, neboť tušila, že se právě vedle ní rodí nový krásný vztah.

            -,,Víte, co?“ řekla, když stáli před hospodou U Tří košťat.- ,,Musím si zajít pro něco k Džinovi v láhvi, co kdybyste prostě šli napřed a dali si něco k pití a já za chviličku přijdu?“ navrhla a usmyslela si, že jim dá, co nejvíc času, aby mohli být spolu sami.

            Kráčela liduprázdnou odlehlou uličkou a déšť jí máčel vlasy i hábit. Ani nevěděla, kam doopravdy jde.

            ,,Ginny, ssst!“ uslyšela za sebou povědomý hlas, ale když se trhnutím otočila nikoho nespatřila.

            -,,Mám na sobě neviditelný plášť, nemám moc času….“ šeptal hlas a ona cítila jeho přítomnost.

            -,,Harry?“ zašeptla bez dechu.

            ,,Pojď, zavedu tě do jedné jeskyně. Musíme se schovat, myslím, že mě sledovali, nemám moc času...“ opakoval a Ginny tomu nemohla uvěřit, stoupala po kamenité pěšince, jak ji Harry šeptem navigoval, až se ocitla v malé suché jeskyni.

            -,,Harry!“ vypískla znovu, jakmile si sundal neviditelný plášť, a vrhla se mu kolem krku. Měla na to právo, i když už spolu nechodili.

-,,Měla jsem takový strach!“ zlobila se přesně tak, jak očekával.

-,,Já vím, je mi to tak líto, Ginny…Byli jsme tady poblíž a já-„ nedokázal dokončit svou větu.

-,,Jak se má Ron? A co Hermoina? Jsou oba v pořádku?“

Harry sklopil zrak -,,Proto jsme tady, dostali Rona, když bránil Hermionu. Odvezli ho mudlovští doktoři, jenže přirozeně vůbec nevědí, co se mu stalo. Musíme ho dostat ke Svatému Mungovi, proto jsme byli na ministerstvu.“

-,,A co mu je?! Bude v pořádku?“

-,,Hmm, snad ano. Bránil Hermionu před Naginim, tím hadem, a v tom ho zasáhlo nějaké kouzlo. Úplně tak nějak ztuhnul, ale žije! Dýchá i mu bije srdce“ dodal rychle, když viděl, jak se tváří.

-,,To-to jste byli tak blízko?“

-,,Ano, sledovali jsme partu smrtijedů, ale musím už jít, bojím se že se mi teď taky jeden pověsil na paty. Pojď schovám nás oba pod neviditelný plášť.“

Nerada ho pouštěla, ale zas nechtěla riskovat, že do jeskyně vrazí tlupa smrtijedů, a tak se k němu schoulila pod neviditelný plášť.

-,,Chci jít s tebou za Ronem, je to můj bratr!“ vztekala se dole, když ze sebe stáhla plášť.

-,,To můžeš,ale beze mě a až bude u Svatého Munga, teď musíš do školy.“

-,,Do školy bych to stihla, když se do té nemocnice přemístíme.“

-,,Nemáš slo-“

            -,,To je mi fuk, můžeš mi asistovat! Ty víš, že můžeš.“

            -,,Ale Ginny, poslyš-“

            -,,Chci jít za Ronem!!“

            -,,To spíš on a tady Potter půjde brzy za tebou, krasotinko!“zasmál se drsný hlas, patřící ženě, jež patřila k bandě smrtijedů, kterou před časem sledovali. Harry bezděčně zajel do hábitu pro hůlku, ale bylo už pozdě.

            -,,Avada kedavra!!!!“ nesl se vzduchem krutý hlas.

            Harry u jen viděl, jak se vzduchem sviští jedovaté zelené světlo a odmrštilo Ginny kamsi do bláta. Smrtijedka se zasmála-,,Je mi líto Pottere, ale rozkaz Pána Zla byl jasný, zab každého, kdo s ním bude!“ znovu se drze rozchechtala a rychle se přemístila pryč, byl pod svým pláštěm, takže si netroufla na něj útočit, protože ho neviděla a nejspíš to ani původně neměla v úmyslu.

            Harry, ochromený hrůzou, padl na zem k Ginny. Déšť jí omýval bledou tvář a oči měla široce rozevřené. Ve tváři měla rozbitý obraz pouhých 16-ti let.