Svatý Václav seděl ve svém oblíbeném křesle, v ruce pohár vína a přemýšlel. Jeho Češi už ho zase volají a hněvají se, proč ještě nevyjel své zemi na pomoc. On za to vlastně nejvíc mohl ten písmák – jak jen se jmenoval – snad Alois?
Až prý bude české zemi nejhůře, vyjede z Blaníku se svým vojskem, nepřátele bude rubat a požene je až do Prahy, kde na Karlově mostě jeho bělouš vykopne z kamení zázračný Bruncvíkův meč… To jsou tedy představy. Za ta staletí rytíři v brnění zmizeli a lidé vynalezli jiné zbraně, než jsou meče a kopí…
Svatý Václav se zamračil. Abyste tomu dobře rozuměli: on měl své Čechy vždycky nadevšecko rád a pomáhal jim vlastně neustále, jak se na řádného patrona sluší. Tolikrát už jeho vojsko vyjelo spolu s českými rytíři do boje. Je to skoro devět set let, když vyjel v únoru na pomoc knížeti Soběslavovi. Nebo tehdy v červenci před více jak sedmi sty lety, když ho v boji proti Uhrům volal král Přemysl Otakar II. Pomáhal nenápadně i dalším přemyslovským králům. A udržet při životě Jana Lucemburského, krále přišlého, do té doby, než byl jeho syn dostatečně připraven ujmout se vlády, to byla vážně fuška. Jan bitevní vřavu miloval.
Jenomže za některé lapálie si mohli Češi sami. Jak asi měl pomoci své zemi, když se bratr s bratrem bil?
Tolikrát už poslal své rytíře, aby Čechům pomáhali. V době, kterou lidé nazývali Dobou temna, chodili blaničtí rytíři v přestrojení za potulné mnichy a rozšiřovali mezi obyvatelstvem české knihy. A kdopak asi byli ti, kteří jsou dnes nazýváni národními buditeli a obrozenci?
A pak, když byla ta veliká vojna, které říkali světová válka, blaničtí rytíři vyrazili do boje za českou zemi. Říkali jim legionáři… A České království se zbavilo nenáviděných cizích vládců. A pak byla další, ještě větší vojna. A blaničtí rytíři opět vyrazili na pomoc své zemi. Bojovali na západě i na východě, i v pouštích kdesi za mořem. Někteří z nich si v dalekém Albionu ochočili železné ptáky a sváděli s nimi bitvy s nepřítelem. A nejstatečnější z rytířů se v Albionu vycvičili v boji, vrátili se do české země – snesli se za noci z nebe jak andělé pomsty - a zbavili ji nejkrutějšího kata, jakého kdy Češi poznali.
Jenomže krátce po té veliké vojně přišla zase podivná doba, kdy byl bratr bratru vlkem. Na pomoc blanických rytířů se zapomínalo – a při tom po nich lid stále víc a víc volal.
Svatý Václav se zamračil. Prý že ještě nevyjel se svým vojskem z Blaníka! Taková nehoráznost!
Jak tak potřásal nesouhlasně hlavou, padl jeho zrak na jakýsi pergamen. Svatý Václav ho vzal do ruky a začal číst. A nestačil se divit. Jistá vědma objevila se svými přítelkyněmi tajemství Budečské školy! Pravda, některá tajemství zůstala skryta a některé události si světec pamatoval trochu jinak, než jak je ta vědma popisovala, ale i tak byly její informace překvapivě přesné. Pak se ale Svatý Václav dostal k popisu bitvy na úpatí Blaníku, kde podle té vědmy jeho babička Ludmila s kouzelnicí Častavou otevřely průchod do podsvětí a uvěznily tam tak příšery zrádného dědečkova bratrance: „Pověst o vojsku uvězněném v hoře byla později mudlovskými letopisci mylně spojena se svatým Václavem.“
„Jakže – ta ženština dokonce popírá existenci mých chrabrých rytířů?“ zvolal rozhněvaně patron české země. Pak se ale šibalsky usmál…
Když Češi přestanou věřit v blanické rytíře, nebudou neustále spoléhat na jejich pomoc a snad konečně převezmou vládu věcí svých zodpovědně do svých rukou.
„A já budu konečně po všech těch staletích popíjet se svými rytíři v klidu své oblíbené víno a hrát vrhcáby,“ pomyslel si spokojeně Svatý Václav a dolil si pohár.