Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Sama...už napořád? od WittyAnne
[Komentáře - 2] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Hermiona připravovala večeři. Byla doma s rodiči.

No tak, napomenula se Hermiona, musíš připravit tu večeři. Natáhla se a z linky vybrala hrnec. Pak vzala cibuli, mrkev i ostatní věci, které potřebovala do polévky. Potom vytáhla z kapsy svých džínsů hůlku a za chvíli už nože, hnané neviditelnou silou, krájely všechnu zeleninu na kostičky.

„Hermiono!“ Ve dveřích se objevila paní Grangerová.

„Mami!“ Hermiona se otočila a usmála se na svou maminku.

„Prosím, pokračuj,“ posadila se na židli u jídelního stolu, „strašně ráda se dívám, jak kouzlíš.“ Hermiona se pro sebe pousmála a znovu se pustila do přípravy večeře. Za nepatrnou chviličku už se z hrnce kouřilo a v troubě se peklo kuře. Když bylo jídlo hotové, chtěla si sundat zástěru, zavadila ale o skleničku s minerálkou, která byla položená na lince, a všechno na sebe vylila.

„Ty jsi ale šikula,“ zasmála se maminka „jdi se převléct,“ odstrčila jí „já zatím prostřu k večeři.“

Hermiona se na ní usmála a vyšla z kuchyně. Ve svém pokoji si svlékla tričko a přehodila ho přes židli. Teď ho sušit nebude. Dnes ji kouzla hodně vyčerpávala a na zítřek musela být dobře připravená. Kdyby něco zkazila, nikdy by si to neodpustila. Vytáhla ze skříně jiné, suché tričko a oblékla si ho. Hůlku, kterou předtím odložila na postel, si zastrčila do džín a šla do jídelny, kde už na ni čekali oba rodiče. Posadila se za stůl a všichni se dali do jídla. Rodiče se jí vyptávali na poslední školní dny a Hermiona jim vše vyprávěla, i když možná až s příliš křečovitým úsměvem. Naštěstí si její rodiče, šťastní, že je jejich dcera zase jednou na pár dní doma, ničeho nevšimli. Celý večer nadšeně poslouchali, jak se jejich dcera zdokonaluje ve věcech, které nikdy neuměli. Když hodiny odbily půl jedenáctou, všichni se zvedli od stolu. Hermiona viděla, že rodiče začali sklízet talíře, ale zarazila je.

„Počkejte,“ pozvedla hůlku a všechno nádobí se vzneslo ze stolu a dolétlo do dřezu. Tam se vznesla houbička na nádobí a všechno umyla. Poté se nádobí samo uklidilo.

„To je úžasné, holčičko,“ pochválil ji pan Granger, „ale teď už honem do postele,“ usmál se. Společně vyšli na chodbu  v druhém patře a tam se Hermiona s rodiči rozloučila.

„Dobrou noc, mami,“ líbla ji na tvář, „dobrou, tati.“ Tomu dala pro změnu pusu na čelo.

„Dobrou, Hermiono.“ Rodiče se s ní také rozloučili a pak za sebou zavřeli dveře ložnice. Hermiona si povzdechla. Tohle bylo naposledy, co se svými rodiči mluvila. Věděla to. Vešla do svého pokoje a začala si balit věci. Ručně. Sbalila si všechny učebnice, přísady do lektvarů a všechny ostatní věci ze školních let, pak přešla k balení oblečení. Dlouho to však už odkládat nemohla. Zbylo jí jen pár drobností. Deník, plyšový medvídek, kterého jí táta vystřelil na pouti, a porcelánová panenka, kterou dostala k šestým narozeninám. Panenku i medvídka Hermiona přitiskla k sobě a pak taky uložila do kufru. Lehla si na postel a vzala do ruky deník. Jak postupně četla další a další stránku, stékalo jí po tvářích stále větší množství slz. Nakonec celá uplakaná usnula.

Ráno se probudila hodně brzo, přesně tak, jak potřebovala. Rychle se oblékla do předem připraveného modrého kostýmku, kufr plný věcí zmenšila a schovala ho do své kabelky. Potom vytáhla hůlku a potichu vyšla z pokoje. Vešla do ložnice svých rodičů. Oba dva ještě spali. Hermioně se po tvářích opět začaly koulet slzy. Vytáhla hůlku a namířila ji na klidně spící maminku.

„Sbohem, mami.“ Z hůlky jí vyšlehl modrý pramen a změnil podobu spící ženy.

„Sbohem, tati.“ I tentokrát jí z hůlky vyšlehl modrý pramen. Potom si pro sebe zašeptala: „Změnit minulost,“ a začala hůlkou kolem sebe kouzlit složité obrazce. Všechno v místnosti se začalo měnit. Muž i žena na velké fotografii, visící na protější stěně, změnili podobu a malé děvčátko zmizelo úplně. Oblečení i všechny osobní věci se samy zabalily do tří velkých kufrů. Vše bylo hotovo. Hermiona si utřela slzy a vyšla z pokoje. Prošla spícím domem a vyšla na zahradu. Prošla brankou a zamířila na konec ulice, kde si sedla na lavičku v parku. Čekala, čekala a čekala. Přemýšlela o svých rodičích, o tom, jak na ni byli pyšní, když dostala svůj dopis, jak společně šli Příčnou ulicí a jak jí maminka se slzami v očích mávala, když seděla ve vlaku do Bradavic, a vzpomněla si, jak se s ní tatínek loučil slovy:

„Jsi moje nejlepší malá čarodějka na světě.“

A teď, teď svojí rodinu vyměnila za svět kouzel, za přátelství s Harrym, Ronem, Ginny a mnoha dalšími. Kdyby jí někdo před šesti lety řekl, že bude s Harrym a Ronem zachraňovat svět před Voldemortem, vysmála by se jim. A teď pro to obětovala svou rodinu. Je to pro jejich dobro, je to pro jejich dobro, opakovala si. Spousta lidí už pro záchranu kouzelnického života obětovalo život. Brumbál, Sirius, Harryho rodiče, ale její rodiče ne. Budou žít, jen bez ní. Budou žít.

„Budou!“ vykřikla a několik lidí, kteří časně ráno spěchali do práce, se na ni pohoršeně podívalo. Hermiona si honem rukou zakryla pusu. Ani si neuvědomila, že už je tolik hodin. Rychle vstala a vydala se zpátky k domu. Po vyšlapané cestičce se dostala až k vchodovým dveřím a zazvonila. Otevřela jí žena s černými, na mikádo ostříhanými vlasy.

„Dobrý den,“ pozdravila ji Hermiona, „jste paní Monika Wilkinsová?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděla žena.

„Já jsem z cestovní agentury. Pokud vím, máte na dnešek zaplacené dvě letenky do Austrálie.“

„Ano,“ znovu přitakala žena.

„Výborně. Jmenuji se Jane Taylorová. Jak jsme domluveni, váš dům bude po vašem odjezdu prodán a…“

„Ano, jistě,“ přerušila ji žena „Wendelle. Je tu ta žena z agentury. Odjíždíme.“

„Ano, miláčku,“ ozval se pan Wilkins a objevil se ve dveřích ověšený množstvím tašek. Za sebou měl tři velké kufry.

Z ulice se ozvalo troubení.

„Už je tu taxi, prosím,“ ukázala Hermiona na taxík, který zrovna zaparkoval u chodníku. Vystoupil z něj řidič a pomohl panu Wilkinsovi se zavazadly. Společně je naložili do kufru taxíku. Paní Wilkinsová mezitím zkontrolovala, jestli v domě nezůstalo ještě něco, co si chtěli vzít s sebou, potom zavřela a zamkla dveře. Klíč podala Hermioně.

„Děkujeme za pomoc.“ Nastoupila do auta na sedadlo vedle svého manžela. „Nashledanou.“

Hermiona neodpověděla a jen se dívala za taxíkem mizícím ulicí. Tohle bylo možná naposledy, co mluvila se svými rodiči. Pozorně se rozhlédla, jestli ji nikdo nesleduje a pak svůj rodným dům proměnila v ruiny. To proto, aby si všichni lidé mysleli, že její rodiče zemřeli - právě v těchto ruinách. Hermiona se otočila a po tváři jí znovu stékaly slzy. Naposledy šla po vysypaném chodníčku a pak… zmizela.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.