Hermiona Grangerová seděla u stolu a užívala si nedělní snídani. Najednou oknem jejího londýnského bytu vlétla dovnitř sova. Přestože žila v mudlovském světě již více než jedenáct let, Hermiona stále udržovala styky s některými přáteli z kouzelnického světa. Ale tuto sovu nepoznávala. Nebyla od Harryho a Ginny, ani od Rona nebo někoho jiného od Weasleyů…

Převzala dopis a nabídla jí kousek svého toastu. Sova přijala a odlétla tím samým oknem, které použila před chvílí. Hermiona se zadívala na nažloutlou obálku před sebou a všimla si symbolu na pečeti. Byl to dopis z Bradavic.

Několik minut obálku hypnotizovala pohledem. Dopis z Bradavic… Kdo mi může psát z Bradavic? Byla jsem opatrná, abych se vyhnula kontaktu s kýmkoliv odtamtud, od té doby co…Je to oficiální dopis, Hermiono! napomenula v duchu sama sebe.

Sebrala odvahu a otočila obálku, aby si přečetla jméno adresáta. Zavřela oči. Už dlouho tento den očekávala, ale hluboko uvnitř si stále uchovávala zlomek naděje, že nikdy nepřijde. Projevoval kouzelnické schopnosti již od svých prvních narozenin, ale ona navzdory vší logice stále doufala, že tento den nikdy nenastane. Dokonce i když věděla, že její naděje je bezdůvodná a nesmyslná, stále doufala v to, že tento dopis nikdy nedorazí.

Odložila ho na stůl a usrkla si trochu ze svého ranního čaje. Otevřela oči, ale obálka tam pořád byla. Zírala na pergamen před sebou a pokoušela se přemýšlet. Byla to prohraná bitva, to věděla. Přemýšlela o tom od té doby, co se narodil. Přesto nikdy nenašla odpověď, která by nějak řešila tuto situaci. Povzdechla si, odtrhla oči od obálky a setkala se s jinýma, černýma a hlubokýma, které se na ni dívaly.

„Dobré ráno, mami,“ pozdravil její syn a posadil se na protější židli. „Je ti něco?“

„Ne, nic,“ odpověděla a lehce potřásla hlavou. Svou pozornost zaměřila zpět na svá míchaná vajíčka. „Proč by mi něco mělo být?“

„Hleděla jsi na ten dopis celou dobu, co jsem tady. Trvalo ti aspoň minutu, než sis mě všimla,“ řekl a ušklíbl se. „Je to od strýce Harryho nebo strýce Rona?“

Proč se zatvářil zrovna tak? pomyslela si a znovu si povzdechla. Je z něj pozoruhodná připomínka jeho otce, když se takto zatváří… nebo ušklíbne, nebo…  do reality ji vrátil hlas jejího syna.

„Mami! Přestaň na mě tak zírat!“ napomenul ji pevným hlasem. „Jsi v pořádku? Zdáš se mi dneska ráno trochu… ztracená. Je to dopis od někoho z čarodějů?“ zeptal se a než mohla jeho matka cokoliv předvídat, sebral dopis ze stolu. Zkusila mu ho vzít, ale už bylo příliš pozdě.

Prohlížel si obálku, ale nemohl najít jméno odesílatele, ani nepoznával znak na pečeti. A tak samozřejmým pohybem dopis otočil. Jeho oči se rozzářili. Ve stejném okamžiku jeho matka složila hlavu do dlaní.

Pan Nathan Granger

Wingfield Court, E14 2DR

Přístav Virginia

Londýn

„Mami, to je pro mně! Kdo by mi mohl psát? Není to od strýce Harryho ani od strýce Rona a já žádného jiného čaroděje neznám,“ řekl a nepřestával si obálku prohlížet. Zlomil pečeť a zaslechl další povzdech své matky. Rozložil si pergameny a začal číst.

ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH

Ředitelka Minerva McGonagallová

členka Starostolce

Vážený pane Grangere,

s potěšením Vám oznamujeme, že jste byl přijat do Školy čar a kouzel v Bradavicích.  V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení.

Školní rok začíná 1. září. Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července.

Se srdečným pozdravem,

Filius Kratiknot

zástupce ředitele

Hermiona spustila ruce z obličeje, když ho slyšela, jak otvírá obálku. Věděla přesně, co je tam napsané. Sledovala, jak se výraz jeho tváře mění. Nejprve se při rozkládání dopisu zamračil, pak se zatvářil překvapeně, když si přečetl, že je to z Bradavic, a nakonec se široce usmál v okamžik, kdy dočetl poslední řádek a podíval se na svou matku.

„Jsem čaroděj!“ prohlásil s neskrývaným nadšením v hlase.

Nemohla zabránit vlně hrdosti a štěstí, která ji zaplavila. Jeho široký úsměv byl nakažlivý a ona se přistihla, že mu ho oplácí. Nevšímala si přitom slz, které jí stékaly po tváři. Plakala ze zoufalství a ztráty v okamžiku, když otevíral dopis, ale teď… sama nemohla pochopit své pocity. Mám z toho radost nebo jsem nešťastná? přemýšlela. Určitě jsem na něj hrdá. A taky mám obrovskou radost, že je kouzelník. Ale… žádná ale, Hermiono! napomenula se v duchu. Nech ho, ať se rozhodne sám. Tak jako to udělali tví rodiče.

„Mami, poslouchala jsi, co jsem ti teď říkal?“ zeptal se Nathan.

„Promiň, synku. Cos říkal?“ obrátila celou svou pozornost k němu.

„Ptal jsem se, jestli budeš mít čas jít se mnou nakoupit učebnice a to ostatní, co budu potřebovat. A taky potřebuju co nejdřív poslat do Bradavic sovu, abych potvrdil svůj nástup,“ řekl se stejným nadšením v hlase, jaké ona sama prožívala v jeho věku.

Zaplašilo to potřebu nahlas vyslovit otázku, která ji mezitím vyvstala v hlavě. Z jeho reakce je víc než jasné, že dává přednost kouzelnické výuce před mudlovskou. Jde do Bradavic. Panebože! Jde do Bradavic! přemýšlela a úsměv se vytratil z její tváře v okamžiku, kdy si vzpomněla na svůj problém. V každém případě se ho musela zeptat a doufala v zázrak.

„Jsi si jistý, že chceš chodit do školy kouzel, Nathane? Je úplně jiná než ta, kam chodíš teď, a nebudou tam ani tví kamarádi.“ upozornila ho s výrazem plným naděje.

Chvilku se na ni díval a pak se zeptal. „Ty nechceš, abych tam šel? Myslel jsem, že budeš ráda, že jsem kouzelník,“ řekl tiše.

„Jsem na tebe opravdu hrdá, Nathane. Jen se ptám, jestli je to opravdu to, co chceš. Chceš být kouzelník, Nathane?“ Navzdory všemu doufala v zápornou odpověď, ale on reagoval naprosto neočekávaně.

Nathan při její poslední otázce vyskočil a tvářil se dotčeně. „Ty nechceš, abych se stal kouzelníkem? Proč? Ty jsi čarodějka! A můj otec byl kouzelník, že? Vůbec o něm nemluvíš, ale já vím, že byl! A já chci být taky. Jdu do Bradavic!“ S tím odešel a nechal ji v kuchyni samotnou.

Hluboce si povzdechla a znovu složila hlavu do dlaní. Proč do toho musel zatahovat svého otce? Nikdy jsem neřekla, že byl kouzelník. Kde na to přišel? Nikdy neprozradila, kdo je jeho otec. Ani mu, dokonce ani jeho otci. Rozhodla se tak ještě předtím, než se narodil.

Nebylo to, protože by se lidi neptali. Nathan se ptal jednou ročně, na své narozeniny. Její odpověď byla vždy stejná. „Jméno tvého otce není důležité, Nathane. Máme jeden druhého a to je opravdu důležité.“ Samozřejmě nebyl spokojený s takovou odpovědí a tato otázka se stala narozeninovou tradicí. Nathan byl tak tvrdohlavý a odhodlaný, že bylo těžké odhadnout, po kom to zdědil. Pravděpodobně od obou. Přesto Hermiona nikdy odpověď nezměnila. Chránila to tajemství celou svou duší. I kdyby to znamenalo bojovat proti všem.

Na své osmé narozeniny byl Nathan tak odhodlaný odhalit identitu svého otce, že odmítal celý den jíst a neotevřel ani jediný svůj dárek. Vzdal to po týdnu, ale Hermiona byla ještě nějakou dobu jeho chováním rozhozená. Trpěla s každým jídlem, které odmítl, s každým nenávistným pohledem. Dokonce i Harry, který je navštěvoval u příležitosti zvláštních událostí, jako jsou narozeniny nebo svátky, byl tehdy nesvůj a stavil se ještě na druhý den.

„Proč neskoncuješ s tím zatraceným tajemstvím jednou pro vždy? Bude to v pořádku, Mio. Nebudu tě soudit nebo se na tebe zlobit. Ne po osmi letech. Dokonce ani když to bude Snape,“ řekl Harry ten rok. Bylo to už dlouho, co se spolu bavili na toto téma. Harry si všimnul zřejmé fyzické podobnosti mezi Severusem Snapem a Nathanem, ale nikdy se Hermiony nezeptal přímo. A ona nikdy nepotvrdila ani nevyvrátila jeho domněnku.

„Nebudu se tě ptát, Hermiono, ale chci, abys věděla, že jsem tu, kdyby sis někdy o tom chtěla promluvit. A opravdu si myslím, že by měl Nathan vědět, kdo je jeho otec.“ To bylo naposledy, co o tom spolu mluvili.

Věděla od Harryho a Rona, že Severus Snape zase vyučuje v Bradavicích lektvary. Když válka skončila, jeho jméno bylo očištěno díky dokumentům, které zanechal Brumbál. Ty dokazovaly jeho nevinu a loajálnost. Stále ho ale mnozí nenáviděli kvůli událostem té noci, co zemřel ředitel školu, a kvůli jeho spojitosti s Voldemortem. Nikdy nepopřel, že na Brumbála použil Avadu, ale Starostolec ho zprostil veškeré viny. Předtím ale prostudovali veškeré Brumbálovy vzpomínky a dopisy, které popisovaly všechny rozhovory a události, které Snapea vedly k jeho činu.

Hermiona byla jednou z mála, která nepřestala po Brumbálově smrti věřit, že on je nezradil. Odmítala si přiznat, že by se velký Albus Brumbál mýlil po tak dlouhou dobu, a pokračovala v hledání dokumentů, které by dokázaly Severusovu loajálnost vůči Řádu. Jedna z mnoha jejich teorií byla správná a oni konečně našli to, co hledali - Brumbálovy dopisy a vzpomínky, které dokazovaly, že profesor Snape ho zabil na jeho vlastní příkaz.

Poté se Severus Snape vrátil zpět jako špion pro Řád a stal se nezbytným pro jejich vítězství. Zachránil spoustu životů, včetně toho jejího, když byla zajata během střetnutí mezi Smrtijedy a členy Fénixova řádu. Zbýval už jen poslední viteál a byli velmi blízko svému triumfu, když byla chycena. Zůstala uvězněna celých devět dní. Přesně tak dlouho trvalo Harrymu než zničil poslední viteál a zabil Voldemorta. Díky Snapeovi z toho vyšel skoro nezraněný. Ji samotnou chránil před ostatními Smrtijedy jak jen mohl, aniž by vzbudil jakékoliv podezření. A ona mu za to byla vděčná.

To byl jeden z hlavních důvodů, proč nikomu neřekla, že je Nathanův otec. Nemohla mu to udělat. Ne potom, co musel prožít, aby ji zachránil život. Ne, nikdy nikomu neřekne, že Severus Snape je otcem jejího dítěte. Dokonce ani Severusovi nebo Nathanovi.

Na druhou stranu Nathan půjde v září do školy. Nemohla mu to odepřít! Nemohla Nathanovi zakázat odejít do Bradavic teď, když viděla, jaké pocity to v něm vyvolalo. Ne, to nemohla. Musí se s následky vyrovnat, jak nejlíp dokáže! Nebyla v Nebelvíru jen tak pro nic za nic, že?

Vstala od stolu s dalším povzdechem a šla najít Nathana. Našla jeho pokoj zamčený aspoň na tři západy. Když se chtěla vrátit zpátky do obýváku a počkat tam, dokud nebude připravený si s ní promluvit, dveře se rozletěly. Nathan seděl na posteli, dopis pevně svíral v rukou a tvářil se vzdorovitě. Povzdechla si a vešla do pokoje.

„Nathane, já jsem pyšná na to, že jsi byl přijat do Bradavic, opravdu jsem. Jsem jen smutná, protože to znamená, že opouštíš domov, opouštíš mě…“ a potkáš svého otce, dodala v duchu. Byla to pravda. Částečně byla nešťastná z toho, že musela svého malého chlapečka nechat jít. „Nelíbí se mi, že budeš tak daleko ode mě.“

Nathan vstal z postele a objal ji. Nevyhnula se slzám. Její syn byl opravdu výjimečný mladý muž. Věděla, že je na Bradavice připravený.

Konečně od sebe odstoupili a Hermiona se pokusila usmát. Podívala se na Nathana a řekla: „Příští víkend zajdeme na Příčnou a koupíme všechny učebnice a to ostatní, co potřebuješ. A taky odtamtud můžeme poslat sovu do Bradavic.“

„Mami! Díky. Nezklamu tě, uvidíš. Budu ten nejlepší kouzelník, jaký se kdy v Bradavicích objevil!“ řekl a znovu ji objal.

Zasmála se jeho silným slovům. Je tak sebevědomý a nadšený, odhodlaný udělat cokoliv, jen aby na něj mohla být hrdá. Tolik jí připomínal sebe v tomto věku…

Pohladila ho po zářivých uhlově-černých vlasech a poškádlila ho: „To jsi teda velmi ambiciózní mladý muž, když si myslíš, že budeš nejlepší kouzelník, jaký kdy byl v Bradavicích! Víš, že tam chodil i Harry Potter, že jo?“

Nathan byl vždycky fascinovaný příběhy, které mu vyprávěli Ron, Harry a jeho matka vždy, když se sešli. Ušklíbl se a řekl: „Porazit toho chlápka Voldemorta nebylo zase tak těžké. A bylo to už před deseti lety.“

Zasmála se a odpověděla pobaveně: „ Ty si myslíš, že to nic není, co? Chtěla bych tě někdy vidět, jak se budeš s ním nebo s Ronem o tom hádat.“

„Strýc Ron by nikdy nevyhrál hádku se mnou!“ řekl pohrdavě a pak dodal: „A strýc Harry si taky myslí, že to nic nebylo.“

„Musím s tebou souhlasit, že jedna z nejpozoruhodnějších Harryho vlastností je jeho skromnost. Nikdy by nepřiznal, že to, co udělal, bylo něco neobvyklého,“ řekla nostalgicky a podívala se na Nathana. „Měl by ses od něj učit, ty jeden namyšlený spratku!“ Společně se začali smát.

„Takže ti to vážně nebude vadit, když půjdu do Bradavic?“ Na její přikývnutí dodal: „Budu ti posílat sovu každý den, slibuju!“ zářivě se na ni usmál a vzal ji za ruku. „Chceš vidět seznam knížek, které budu potřebovat?“

„Ano, pojďme se na ně podívat,“ řekla a hřbetem ruky setřela poslední slzu.

Sedli si na postel, aby si společně pročetli seznam doporučených učebnic a povídali si o Bradavicích. To bylo něco, co dělala jen když přišel na návštěvu Harry, Ginny nebo Ron. Její dítě vyrostlo a bylo na čase, aby si sám prožil všechny dobré i špatné věci, co kouzelnický svět nabízí. Včetně svého otce…