,,Večeři máš na stole!" ozval se mamčin hlas.
,,Už běžím!" zavolala jsem nazpět a rychle vběhla do kuchyně. Pěkně mi vyhládlo. Rychle jsem do sebe naházela jídlo a šla jsem nahoru do pokoje. V druhém patře je jen můj pokoj, koupelna a skladovací místnost. Tam jsem nikdy nebyla. Bůhví, co by tam na mě spadlo.
Otevřela jsem rozvrzané dveře a vešla. Jedna stěna namalovaná na červeno a ta naproti ní byla polepená plakáty mých oblíbených famfrpálových družstev. Správně. Jsem čarodějka! Ani byste nevěřili, jak Bradavice zbožňuju! Za týden se tam vracím.
Plácla jsem sebou na postel a dala si ruce za hlavu. Někde venku se zdržovala moje nová sova. Stále ještě neměla jméno, ale to je maličkost. To se doplní. Časem. Otočila jsem se na bok a sledovala své pohybující se kamarády. Albus Potter, první z nich. S tím jsem snad zažila nejvíc legrace za celý svůj život. Kolik jsme toho pod jeho kouzelným pláštěm provedli!!! Na fotce mě objímá kolem ramen a smějeme se na celé kolo. Z druhé strany stojí Ell. Vlastně se jmenuje Elleonora Buxleyová, ale neustále nás okřikuje, ať jí tak v žádném případě neříkáme. Na fotce se usmívá a dělá Albovi rohy.
Najednou dostanu chuť někomu z nich napsat. Rychle vstanu, přejdu ke stolu, vytáhnu pergamen a kalamář s brkem. Moje milá sova (MMS) se brzy vrátí z lovu, tak ať se nenudí. Napsala jsem oslovení, a pak se zuřivě rozepsala o tom, jak je tu nuda a jak mi chybí.
Pak jsem dopis podobně opsala, ale k Albovi doplnila, že se těším, ať zase na školníka nastražíme nějakou tu bombu hnojůvku a položila obálky s jejich jmény k MMSině kleci. Vytáhla jsem z přihrádky knihu o famfrpálu a začala číst. Po chvilce mě to ale omrzelo a vylezla jsem na svůj soukromý balkón.
Večerní vánek mi čechral polodlouhé blond vlasy. Pomalu jsem vydechla. No co může být krásnějšího? Najednou jsem zaslechla slabý šustot křídel a bylo mi jasné, že se vrací MMS. Napřáhla jsem pravou paži a za chvilku mi na ní přistála sova. Pohladila jsem ji po hlavě a donesla dovnitř.
,,Tady máš dopisy. Vrať se brzy. Nečekej na odpověď, určitě mají své sovy. Budu tě tu čekat s horou pamlsků." Sice si nejsem jistá, jestli mi rozuměla, ale poslední větu jistě pochopila, protože okamžitě odletěla. Usmála jsem se a vyšla z pokoje do přístěnku pod schody, kde se ukrývala má skrýš. Není nějaká zvláštní, ale občas se tam zašiju, protože nikoho nenapadne hledat mě tam.
Rychle jsem z poličky vzala pytlík se sovími pamlsky a vyběhla schody zpátky do pokoje. Nasypala jsem asi hrst dobrot do její klece a šla se osprchovat. Zítra se budu mít líp, pomyslela jsem si, protože se s tátou chystáme na nějaký famfrpálový zápas. Nevím na jaký, to táta neřekl. Uvidí se.
Ráno mě probudilo slunce. Posadila jsem se na posteli a zívla. Bylo krásné ráno. Navlékla jsem na sebe kraťasy a tričko na ramínka s nápisem Famfrpál. Přišlo mi to originální. Usmála jsem se pro sebe, přečesala si vlasy a seběhla schody do kuchyně.
,,Dobré ráno všem!" řekla jsem zvesela a posadila se za svůj talíř se snídaní. To je celá mamka. Snědla jsem snídani a s očekáváním se podívala na tátu, který si četl noviny.
,,Je mi líto, Sáro, ale dneska mě potřebují v práci."
,,Říkals, že tento den bude náš," zamračila jsem se.
,,Omlouvám se, ale můžeš jet se mnou jestli chceš," prohodil a myslel si, že odmítnu.
,,Tak ok. Jen si převleču tričko. Tohle je trošku nevhodné," poznamenala jsem a šla se převléct. Provokativně mi na něm stálo: Zbožňuju Ministerstvo kouzel! Kdysi ho prodávali u vchodu na Ministerstvo. Ještě ho pořád mám. Super. Jakmile mě taťka uviděl, rozesmál se.
,,Jak myslíš," poznamenal s úsměvem a pošťouchl mě ke krbu. ,,Tak do toho. Spěcháme. Mám zpoždění." Kývla jsem, hodila letax do plamenů a přemístila se na ministerstvo.
Rychle jsem uskočila od krbu a znovu s úžasem sledovala množství lidí, spěšně odcházejících pryč. Ale to už z krbu lezl i táta, chytil mě za ruku, abych se neztratila a táhl mě k výtahu.
První byl ale ke vší smůle už plný, takže jsme čekali na další. Táta pěnil. Neustále se díval na hodinky a pošlapával. Nakonec tu přijel náš výtah s oběžníky, které vylétly ven. Rychle mě vtáhl dovnitř a modlil se, aby si ostatní pospíšili.
Po chvíli, která tátovi jistě připadala nekonečná jsme dorazili na Odbor pro nevydařená kouzla. Konečně mě pustil, ale stále byl k nezastavení. Vrazil k sobě do kanceláře a ani se na mě neohlédl. Neva, pomyslela jsem si, jen je nervózní. Vešla jsem za ním a posadila se naproti něj za stůl.
,,Nechceš mi pomoct?" zeptal se.
,,Jasně. Co potřebuješ?"
,,Ale, jen takovou maličkost." Podezíravě jsem se na něj podívala. ,,Budu vyřizovat papíry a bude rychlejší, když je odneseš těm, komu budou určeny."
,,Od čeho jsou oběžníky?"
,,Je toho hodně. Tohle prostě nemůžou pohltit. Uděláš to pro mě? Navíc jistě budou zase nějaké stížnosti, tak bych tě poprosil..."
,,Dobře." Vysvětlil mi, že hotové papíry bude dávat na roh stolu a já je budu odnášet podle jeho náčrtů kanceláří adresátům. Zanedlouho už jsem lítala tam a zase zpátky. Vůbec jsem nevnímala okolní svět. Do někoho jsem vrazila a papíry se mi rozsypaly po celé hale.
,,Do Merlinových špinavých spoďárů!" zanadávala jsem, dupla si a rychle začala papíry sbírat. Vzhlédla jsem a překvapením otevřela pusu. ,,Albe!" vypískla jsem, a pak mi sklaplo. Nevím proč. Ale Albus mi najednou připadal tak nějak jiný. Smál se sice od ucha k uchu jako obvykle, ale i tak. Mávl hůlkou a papíry se mu seskládaly do náruče. ,,Tos to nemohl udělat rovnou?" utrhla jsem se na něj.
,,Promiň," omluvil se. Chňapla jsem po papírech a zmizela z dohledu.