Toto slovo není ani zkomolenina města na Ukrajině a ani městečko v jižní Americe, nýbrž zkratka složená z prvních šesti písmen německého názvu „Organisation (der) Ehemaligen SA – Angehörigen“, což v překladu znamená „Organizace bývalých členů SA“. SA je další skotská zkratka a tentokrát znamená sanatorium Ashbury, vlastně celým jménem: „sanatorium pro duševně choré kouzelníky v Ashbury“.

Ashbury bylo za dob první kouzelnické války dějištěm nelidských pokusů hrstky vybraných Skotů na ostatních kouzelnících. V této době sanatorium řídil věhlasný léčitel, Dr. Fritz Tod (pozn. aut. Tod = něm. smrt). Formálně se v Ashbury zabývali podstatě myšlení a psychiky u kouzelníků obecně, ve skutečnosti měli naplnit tehdejší skotské rasové teorie o nadřazenosti kouzelníků mudlům, a o nadřazenosti čistokrevným všem ostatním. Nikdo se nikdy neměl dozvědět o pečlivě naplánovaném systematickém vyvražďování nečistokrevných kouzelníků a jiných „rušivých elementů“ ve Skotsko. Tato tajná státní politika vraždění byla nazývána „celkové řešení  Skotských otázek“.

Řešení zahrnovala všechny myslitelné i nemyslitelné pokusy, především „léčitele“ v Ashbury fascinovaly oči, na kterých prováděly vše možné, od pokusů na transplantaci očních bulev až po pokusy změnit kouzly barvu očí.

Personál sanatoria Ashbury, když byl Vy-víte-kdo poražen, rozhodně neměli iluze, jak bude ministerstvo kouzel hledět na jejich činy. Proto urychleně učinili tajná opatření, která jim měla pomoci, aby se ztratili v novém životě a břemeno hanby za hrůzné činy nechaly na běžných Skotech. Za tímto účelem bylo vyvezeno velké množství peněz mimo trezory sanatoria a uloženo na anonymních kontech v Gringottově bance. Když konečně vyšetřovatelé ministerstva kouzel vstoupili do Skotska aby dosadili na prázdný trůn protektora Thomase Stanleye, byli již „léčitelé“ z Ashbury dávno nezvěstní.

Zřídili organizaci, která jim měla umožnit útěk. Tato organizace dostala jméno ODESAA. Když s úspěchem dosáhli prvního cíle – zajistit si falešnou identitu, popřípadě útěk do příznivějších míst, jejich ambice vzrostly. Mnozí vůbec neodešly, ale dali přednost tomu zůstat ve Skotsku pod dohledem Britského ministerstva. Jiní se vracely ze zahraničí náležitě zaopatření novou totožností. Pár nejvyšších funkcionářů zůstalo v zahraničí, aby řídilo organizaci z bezpečného místa.

ODESAA měla a má tři cíle: dosadit své lidy, nebo lidi pod jejich kontrolou do vysokých funkcí ve Skotském protektorátu, obnoveném po porážce Vy-víte-koho. Za druhé zaplatit nejlepší možnou obhajobu každému tehdejšímu zaměstnanci Ashbury, který by šel před soud; a za třetí vštěpovat Skotům představu, že zabijáci z Ashbury v podstatě nebyli nic jiného než vlastenci a ochránci čistokrevných kouzelníků, kteří vzorně plnili svou povinnost vůči své vlasti a tedy si vůbec nezaslouží perzekuci, již jsou nyní její odhalení členové vystavováni.

Zaštítěni značnými fondy plnili tyto úkoly s velkým úspěchem. Nejúspěšnější byli v tom, že se oficiální odplata prostřednictvím soudů stala fraškou. ODESAA změnila několikrát své jméno, aby popřela svou existenci, takže mnoho vrcholně postavených skotských kouzelníků má sklon tvrdit, že neexistuje. Stručná odpověď však zní – existuje a „soukmenovci“ s insignií černého kříže s stříbrným lemem jsou s ní stále ve spojení.

Navzdory úspěchům  v dosažení cílů, které si vytkla, ODESAA také někdy prohraje. Největší porážku utrpěla pár šest let po porážce Vy-víte-koho, kdy došel po sově státnímu tajemníkovi, Edgaru Quislingovi, do kanceláře anonymní balíček pergamenových zápisků. Těch několik málo lidí, kteří spatřili dokument před jeho odevzdáním lordu protektorovi, pojmenovalo balíček „Svazek Odesaa“.

***

Téměř každý kouzelník si pamatuje, co dělal přesně v den, kdy se roznesla zpráva, že Pán zla je mrtev. William FitzAlan, kouzelník z napůl mudlovské rodiny, který se živil jako příležitostný reportér na volné noze, se právě vracel od své matky. Jezdíval za ní svým automobilem vždy v pátek večer, aby se ujistil, že má vše, co potřebuje, a také zčásti proto, že se domníval, že by ji měl jednou týdně navštívit. Kdyby měla telefon, zavolal by ji, ale protož ho neměl, jezdíval za ní. Což byl důvod, proč telefon nechtěla.

Dnes měl mimořádně nalazenou nějakou kouzelnickou stanici. V půli hudební relace hudba ustala a vpůli taktu se ozval hlasatel rozrušeným a napjatým hlasem:

„Achtung! Attention! Pozor! Lord-Vy-Víte-Kdo je konečně mrtev!“

FitzAlan odvrátil oči od silnice a zíral na tlumený ciferník, jako by jeho zrak dokázal popřít to, co přijal jeho sluch, a jako by se chtěl ujistit, že měl naladěnou nesprávnou stanici.

Dva vozy ho předjely, první vztekle zatroubil a významným gestem si poklepal na hlavu..

„Mudlové. Ti to nepochopí.“ Zamyslel se FitzAlan.

Zábavná hudba, kterou vysílali ustala a nahradili ji fanfáry. V pauzách hlasatel četl útržky spekulací.

Šofér z auta před FitzAlanem vystoupil a přišel k FitzAlanově okénku. Měl na sobě sako z umělé koženky, jež se vzdáleně podobalo hábitu.

„Slyšel jste to?“ tázal se muž a nakláněl se do okénka.

„Jo.“ Řekl FitzAlan.

„Konečně.“ Řekl druhý muž. Po celém Skotsku, po celé Anglii, po celé Velké Británii přistupovali lidé k lidem úplně neznámým, aby si s nimi pohovořili o tom, co se stalo.

Mezitím v zapomenutém koutu Skotska, jež se odnedávna nazývalo Ashbury, propukla panika. Množství „léčitelů“ narychlo utíkali, a pacienti, kteří se mohli postavit na nohy utíkali také.