William FitzAlan si nesl domů balíček v hnědém papíru, který čirou náhodou našel, když se dnešního dne vracel domů. Od smrti Vy-víte-koho uplynulo již téměř pět let. FitzAlan se usadil u sebe doma v Durhamu, ve svém oblíbeném křesle a otevřel balíček. Uvnitř byl deník. Sestával se z sepnutých listů v tvrdém přebalu v černé barvě. Celkem to bylo sto padesát stran vyťukaných na starém psacím stroji. Většina stránek byla napsaná před lety, nebo v průběhu několika let, protože sice byly čisté, ale jinak s neomylným zažloutnutím starého papíru. Ale na začátku a na konci byly čisté listy, zřejmě napsané před několika dny. Podle data epilogu zhruba před dvěma dny. Stařec, kterému to podle vyšetřování patřilo, to napsal před tím než zemřel. Na čtverečku uprostřed černých desek stálo velkými písmeny: DENÍK SIMONA VANISSARTA. FitzAlan se zabořil hluboko do křesla a začal číst.
Jmenuji se Simon Vanissart, nejsem čistokrevný kouzelník a chystám se zemřít. Rozhodl jsem se skončit svůj život, protože už nemá cenu a není nic, co bych již mohl učinit. Přátelé, které jsem znal a měl jsou mrtví a kolem mě jsou již jen pronásledovatelé. Za denního světla vidím na ulicích jejich tváře. Zůstal jsem naživu, protože jsem si přál splnit ještě jednu věc, jednu věc jsem chtěl ještě spatřit, ale teď vím, že se to nestane. Nechován nenávist ani hořkost vůči Skotům jako takovým, protože někteří z nich jsou dobří lidé. Filosof Edmund Burke měl pravdu když řekl: „Neznám způsob, jakým by se mohlo sestavit obvinění proti celému národu.“ Když jsem vyšel z sanatoria v Ashbury, když tam Angličané osvobodili mé tělo z okovů a má duše zůstala v okovech, nenáviděl jsem svět. Nenáviděl jsem vše okolo, protože se to proti mně spiklo a ze všeho nejvíc jsem nenáviděl Skoty. Ale jak šla léta, naučil jsem se znovu milovat. Milovat stromy a skály a řeky a slané moře. Jsou však lidé, jejíž činy přesahují porozumění a tedy i odpuštění, a to je skutečná prohra. Protože ti lidé existují mezi námi, chodí po městě, pracují v kancelářích, usmívají se a potřásají si rukama a mezi sebou si říkají „soukmenovci“. To, že mohou žít dál, ale nikoliv jako vyvrhelové, ale jako oblíbení občané, to je skutečná prohra.Deník začínal dalšími dvaceti stránkami, na nichž Vanissart popisoval své dětství a narození, studia. Oženil se s dívkou jménem Nikol a společně pracovali pro jednoho obchodníka jako účetní. Díky intervenci svého nadřízeného byly uchráněni od pokusů v Ashbury, alespoň zpočátku. Jednoho dne je oba chytli na dovolené v Inverness a od té doby se již nikdy nestkali. Téměř tři čtvrtiny dokumentu vypravují strastiplné strádání v pokusných místnostech. Hlavní roli v tomto deníku hrál doktor Victor Kappezius, bývalý vývozní úředník v Stirlingu, jež byl v Ashbury nejvyšším lékárníkem a doktor Joseph Klehr, bývalý tesař z Hamburgu, jež byl jedním ze správců sanatoria. V sáhodlouhých kapitolách, které ve skutečnosti jen zaznamenávaly fakta, byl podrobně vylíčen zápas o přežití v Ashbury. Byl to zápas s útrapami hladu, nemoci, pokusů a surovosti údajných „léčitelů“. William FitzAlan četl pozdě do noci. Krutosti vyprávění na něj působili značně hystericky. Několikrát musel odložit deník, aby se uklidnil, ale vždy ho vzal zpět a pokračoval v četbě. Poslední záznam o panu Kappeziovi zněl:
Victora Kappezia jsem tehdy spatřil při rychlém vyklízení v Ashbury. Tenkrát jsem se domníval, že ho vidím naposledy, ale měl jsem se s ním setkat ještě jednou, o tři měsíce později. Ten den jsem se spolu se třemi spolu-vezni vracel do Durhamu. Nad námi letělo koště s třemi lidmy, já jsem se bez zvláštního zájmu otočil a uviděl jsem na něm sedět Kappezia. Neviděl mě, protože měl kapuci proti větru, ale já jeho zřetelně. Všichni tři muži na koštěti si zřejmě měnili hábity. Než koště zmizelo z obzoru, spadl z něj velký šedý hábit. Za pár minut jsme došli k místu, kde dopadl. Byl to pracovní hábit vysoce postaveného lékaře z Ashbury s znakem dvou zkřížených kostí s písmen A. Kappezius opustil řady personálu v Ashbury…Kniha končila dalšími čistými archy papíru, na konci byly vloženy dva papíry očividně tvořící epilog.
V tomhle pokoji v Durhamu bydlím od konce války. Krátce nato, co jsem se zotavil ze sanatoria jsem začal psát tento deník, o tom co se stalo mě i všem ostatním v Ashbury. Ale dlouho před tím, než jsem svůj příběh dokončil, bylo úplně jasné, že přežili i jiní, lépe informovaní a schopní dosvědčit, co se stalo. Vyšly stovky spisů, líčí utrpení „mudlovských šmejdů“ ve Skotsku, takže můj příběh nebude nikoho zajímat. Nikdy jsem to nedal nikomu číst. Teď už však vím, že se nesplní ani moje jediné přání, nikdy neuvidím Kappezia stát před soudem a dosvědčit, co udělal. Dnes jsem si tím již jistý.Durham, 22.11.
William FitzAlan odložil deník, opřel se o křeslo opěradla a delší čas jen seděl, díval se do stropu a kouřil. Těsně před pátou hodinou ranní zaslechl, jak se otevřely dveře a vešla Anna, jeho přítelkyně, z práce. Užasla, když ho našla vzhůru.
„Co děláš tak pozdě?“ zeptala se.
„Četl jsem si.“ odpověděl FitzAlan.
„To vidím. Ale co děláš teď?“
„Jenom přemýšlím.“
„A o čem?“
„O své příští reportáži.“
Pověsila kabát a posadila se k němu.
„Co chceš dělat?“ zeptala se. FitzAlan zadusil cigaretu.
„Najdu jednoho člověka.“ řekl.