Není nic není tak pěkného, jako úplně tichá knihovna, pomyslela si madam Pinceová spokojeně.

Znechuceně přejela pohledem studenty. Taková škoda, že tu musí být.

S hlasitým hovorem vešla dvojčata Weasleova. Střelila po nich smrtícím pohledem a oni ztichli. Ale v dalším okamžiku se začali teatrálním šepotem domlouvat a s přeháněnou opatrností se po špičkách plížili k obchodní sekci.

Povzdychla si. Občas to prostě musíte vydržet a potom uklidit trosky. Ale stejně kolem obchodní sekce cíleně párkrát prošla, aby věděli, že o nich ví. Vrhali na ni široké, nevinné úsměvy.

Za pultem měla sloupec knih, které čekaly na očarování a kategorizaci, než je uloží do regálů. Pustila se do toho a šeptem přitom své nové příspěvky vítala.

Přistoupila studentka. „Madam Pinceová?“

Vzhlédla. „Ano?“

„Nemůžu najít Neviditelnou knihu o neviditelnosti.“

„Podívala jste se do lístkového katalogu?“

„Ano, podle něj je na polici. Ale nemůžu ji najít. Myslím, že v katalogu je chyba.“

Madam Pinceová se zachmuřila. V jejím lískovém katalogu nikdy chyby nebyly. Každý lístek byl očarovaný tak, aby měnil barvu podle toho, jestli je odpovídající kniha vypůjčená, vyjmutá z police, ale stále v knihovně, nebo v polici. Ta kouzla pravidelně osobně kontrolovala.

Pronesla: „Neviděla jste Neviditelnou knihu o neviditelnosti na polici.“

„Ne,“ odpověděla dívka.

„Vy jste … neviděla tu knihu.“

„Ne.“

„Která je, abych tak řekla, neviditelná.“

Nastal okamžik ticha. Studentčiny rty se pohybovaly. Pak pronesla: „Och.“

Když se odplížila zpátky do neviditelné sekce, Madam Pinceová se vrátila ke svým knihám. Opravdu, pomyslela si rozladěně, co se ti studenti dnes vlastně učí?

Ze sekce s omezeným přístupem se ozval krátký, rychle uťatý výkřik.

Madam Pinceová dokončila kouzlo na novém vydání Lektvarů pro každý den, aby se prudce a silně zavřelo, pokud by výpůjčka přesáhla povolenou lhůtu, a odložila ho stranou. Cestou k sekci s omezeným přístupem nijak nespěchala. Nebylo tam nic, co by mohlo studentům doopravdy ublížit.

No dobrá. V každém případě nic, co by je zabilo.

V podstatě.

Sekce s omezeným přístupem vypadala prázdná. Založila si ruce v bok a rozhlédla se. „Tak ven s tím, a hned,“ řekla. „Který z vás to byl?“

Pevně připoutaný grimoár provinile zašustil.

„Hned jsem si to myslela.“ Sundala ho dolů, otevřela a pečlivě prohlédla obrázek na první stránce. „Ts, ts, ts,“ udělala. Prváci. Nikdy nevěřili tomu, co říkala o sekci s omezeným přístupem, dokud si to sami nevyzkoušeli. Tenhle chlapec měl jednoduše smůlu, že si vybral starý mazaný grimoár.

A hladový.

„Pusť ho ven,“ nařídila mu.

Desky se jí na protest zavrtěly v rukou.

„Ven. Stejně by ti neudělal dobře. Všechen ten tuk zůstane na tvém pergamenu.“

Nic se nedělo.

„Mám tě vyřadit?“

Hřbet se prohnul a katapultoval ze stránek malého, baculatého Havraspára, který se ještě párkrát překulil, než se zastavil na půl cesty v uličce. Chvilku ležel a lapal po vzduchu jako vylovená ryba. Pak se překulil na záda a zdvihnul k ní oči.

Přísně na něj shlédla. „Tak jste zjistil, co jste potřeboval vědět, že?“

„Ano, ’sím,“ zasípal.

„A není vám tak úplně dobře, že?“

„Ano, ’sím,“

„Jestli se tu pozvracíte, víckrát do mé knihovny nestrčíte ani nos.“ Trhla hlavou. „Ven.“

Vyhrabal se na nohy a odpotácel se, po cestě ven narážel do stolů a židlí.

„A co se tebe týká,“ oslovila grimoár. „Nakrmila jsem tě dneska ráno. Pokud to takhle půjde dál, nebude pro tebe už na polici místo. A víš, co to znamená.“

Nahrbil desky.

„Sklad.“

Grimoár poslušně ležel, dostatečně vyděšený, aby se nechal poslušně připoutat zpátky.

Když se vrátila ke stolu, našla za ním sedět svého nejméně oblíbeného člena sboru, jak šmátrá po zásuvce.

„Domnívám se,“ pronesla madam Pinceová hlasem, ze kterého se odlamovaly rampouchy, „že toto je můj stůl.“

Umbridgeová vyskočila a pak se pokusila získat zpět ztracenou pozici: „Irmo. Tak tady jste. Víte, drahá, opravdu není nejlepší nápad nechat pracovní stůl opuštěný.“

„Určitě vezmu váš názor v úvahu, drahá Dolores.“

Obě ženy se na sebe sladce usmívaly, tak, jak to ženy dělávají, když si chtějí dát navzájem najevo, jak moc se nenávidí.

„Říkala jsem si, jestli byste mi nemohla pomoct,“ zavrkala Umbridgeová. „Potřebuji nějaké informace.“

„Tohle je knihovna,“ odpověděla madam Pinceová, „řekla bych, že jste přišla na správné místo.“

Umbridgeová se zahihňala a madam Pinceová cítila, jak se jí ježí všechny chloupky. Mrňavá čmuchavá slizka. Vážně by jí měl někdo říct, že je na čelenky už moc stará.

„O to tady vlastně jde,“ řekla ta druhá. „Určitě máte záznamy o tom, jaké knihy si kteří studenti půjčovali. V minulosti i v současnosti.“

Madam Pinceová si ji podezíravě změřila. Měla jasnou představu, kam tohle směřuje. „Vedu si záznamy,“ připustila.

„To je úžasné!“ vykřikla Umbridgeová, jako by ji nemohlo nic vzrušit víc, než tato poněkud předvídatelná zpráva. „Tak tedy, Irmo, můžete je přemístit do mé pracovny?“

Její protějšek zachoval pokerovou tvář. „Prosím?“

„Jsem nejvyšší vyšetřovatelka,“ řekla Umbridgeová.

Jako by mohl někdo zapomenout.

„Já ty záznamy potřebuji, drahoušku. A jsem si jistá, že pro vás nebude vůbec žádný problém přesunout je, viďte?

Madam Pinceová cítila, jak se její ústa formují do úsměvu, který se stěží dal označit jinak, než jako grimasa. „Ne,“ odpověděla. „Ani ten nejmenší problém. Jen okamžik, prosím.“ Otočila se na patě a zamířila ke své pracovně, podpatky jí ostře cvakaly o kamenou podlahu. S bouchnutím za sebou zavřela dveře.

V zadní části kabinetu stál rozměrný sekretář, zčernalý věkem. Byl to velice pěkný kousek a skutečně obsahoval podrobnosti o každé jednotlivé výpůjčce z bradavické knihovny, kterou provedl kterýkoliv žijící kouzelník nebo čarodějka.

Umbridgeová byla, jak sama řekla, nejvyšší vyšetřovatelka. A při svém…vyšetřování by skutečně mohla využít tyto záznamy o studentech. Doopravdy má podle ministerského výnosu na tyto záznamy naprosté právo, stejně jako na jakoukoliv jinou informaci, o které usoudí, že ji potřebuje.

Madam Pinceová věděla, co musí udělat. Nelíbilo se jí to, ale věděla to.

Rychlým pohybem shrnula ze sekretáře různé drobnosti, související s její prací. Speciální razítka, přebytečné kousky řetězů a pár evidenčních štítků strčila do spodní zásuvky. Rychlým Wingardium Leviosa přesunula policovou stěnu plnou nových knih připravených k očarování na druhou stranu místnosti a pak na ni vrhla štítové kouzlo, jen pro všechny případy. Nahlédla pod sekretář, aby se ujistila, že pod ním nezůstaly zastrčené žádné knihy. Ne že by něco takového kdy udělala, ale nikdy nevíte, zvlášť když si tu školní tresty odpykávají určití studenti.

Zcela upřímně, do toho, co kdo četl, nebylo té otravné zaprcatělé ropuše Umbridgeové vůbec nic.

"Incendio!"

VZHÚÚÚŠ.

Chvíli stála se zkříženýma rukama před požárem a pozorovala, jak praská. Vlasy a obočí se jí lehce připalovaly.

Po krátké době opět zdvihla hůlku. "Exstinguo!"

Plameny naráz zmizely. S lehkým pokašláváním pozorovala madam Pinceová své dílo.

Spálená skořápka sekretáře stála tam, kde bradavičtí knihovníci po tisíc let uchovávali své záznamy. Chvilku ještě držela tvar, pak se zhroutila do sebe a rozvířila oblak popela a kouře. Nahoře na stěně bylo vypálené kolo a další, o průměru zhruba jeden a půl metru, na stropě. Měla by zařídit, aby se o to postaral Argus – nechutný zakrslík, ale látky nejasného původu uměl z kamene odstraňovat geniálně. Obyčejné saze, byť se zbytkovými kouzly z té skříně, by mu neměly dělat vůbec žádný problém.

Sama pro sebe spokojeně pokývla hlavou a sevřela rty. Vykládat jí, co má dělat ve své vlastní knihovně, byla od té ženské vážně drzost.

Otevřela okno kvůli čerstvému vzduchu a pak se vrátila dopředu. Pečlivě přitom zavřela dveře, aby žádný kouř nevnikl do hlavní knihovny.

„Božíčku, Irmo!“

Madame Pinceová se pokusila vyloudit na tváři zarmoucený výraz. „Dolores, je mi to líto, ale stala se ta nejpříšernější věc. Někdo – řekla bych, že Protiva – zapálil záznamy.“ Bezmocně zalomila rukama. „Některé dokumenty už byly velice staré. Všechno to chytilo jak stará stodola.“

Oči Umbridgeové se tvrdě a černě zablýskly. „Ah, vážně?“

„Ano. Příšerné. Povedlo se mi zabránit, aby se požár rozšířil, ale záznamy jsou naprosto zničené. Je mi to tak líto.“

„A můžete je obnovit?“

„Nebesa, ne. Mám tolik práce.“ Zdvihla péřový oprašovák a smetla pár zrnek prachu z lístkového katalogu.

„Ale drahoušku, jak vůbec zjistíte, že vám nevrátí včas knížku?“

Madam Pinceová se nepříjemně usmála. „Ach, studenti budou vědět.“ Zdvihla právě vrácené Obludné obludárium a uvolnila uzly na řemenech, kterými bylo svázané. Pod jejím dotekem se roztřáslo a knihovnice ho roztržitě popleskala. Sám Merlin ví, co s ním ten malý neznaboh vyváděl. „Je mi líto, že vám nemůžu pomoci, Dolores.“

Umbridgeová semkla rty. „Jistě, chápu,“ řekla hlasem přetékajícím jedovatou sladkostí. „Naprosto se vám to vymklo z rukou, drahoušku, naprosto. Upřímnou soustrast.“ Upřeně se rozhlížela po knihovně. „Přesto si říkám, že bych se mohla rozhlédnout po vašem knižním fondu.“

„Jak si přejete.“ Mávla oprašovákem směrem k policím.

„Oh, ne teď hned. Prostě teď hned nemám čas. Ale mohla byste se připravit, abychom začaly zítra za svítání.“

„No, to bych mohla, opravdu, nemám pravdu?“

„Ano, zabere to celý den.“

„Aha.“ Madam Pinceová se na ni ztuha usmála. „Takže za úsvitu, Dolores. Teď už určitě musíte pospíchat.“

Po tomhle Umbridgeová nemohla udělat nic jiného než odtáhnout. Zastavila se jen jednou, aby udělila školní trest studentovi, který ji do zátylku trefil zmuchlaným kouskem pergamenu.

Madam Pinceová se stisknutými rty sledovala, jak odchází. Úsvit, samozřejmě.

Otočila se a uviděla Weasleyova dvojčata, jak na ni přes stůl zírají. „Chtěli jste něco?“ zeptala se podezíravě.

Ale jejich tváře vyzařovaly úctu. „Plazit se u vašich nohou, madam,“ řekl ten vlevo.

„To…bylo…úžasné,“ prohlásil druhý a potřásl zrzavou hlavou.

„Celou tu dobu.“

„Nikdy jsme netušili.“

Lehce se oprášila. „Jsem si jistá, že netuším, o čem mluvíte.“

Ten první si položil ukazovák podél nosu. „Ani nehlesneme, madam.“ A pak měl tu neslýchanou drzost na ni mrknout.

„Mohli bychom – pro vás něco udělat?“ zeptal se ten druhý.

„Cokoliv.“

„Stačí říct.“

„Srovnat katalog podle abecedy.“

„Vyklepnout pár Zmijozelů kvůli opožděným výpůjčkám.“

„Naleštit řetězy v sekci s omezeným přístupem.“

„Cokoliv.“

Prohlížela si je. „Umíte vytvořit oheň odvracející kouzlo pro neživé objekty?“

Zamrkali a podívali se na sebe. „To bych řekl,“ prohlásil ten první.

„Dobrá. Můžete začít od A.“ Madam Pinceová se rozhlédla po knihovně a přimhouřila oči. Byla knihovnicí dlouhá léta a ten náznak dokázala přečíst, jako by ho měla Umbridgeová napsaný na čele. „Vím, kam tohle směřuje. A nehodlám ohýbat hřbet.“

FINIS

Poznámka autora: Dobrá, vím, že Umbridgeová nikdy nespálila žádné knihy. Ale udělala by to. Věřte mi.