Patnácté výročí bylo za rohem. Chystala se slavnostní projížďka městem a velká večerní ceremonie, nějaké ty proslovy a vzpomínkové akce. To všechno vynikajícím způsobem maskované před mudly. Budou se klást nějaké ty věnce a odhalovat sochy nebo plakety a kouzelnická populace si připomene konec strašné války. Harry Potter, největší legenda kouzelnického světa, se svou ženou a rodinou, zosobnění naděje, triumfu lásky a pokračování života, Weasleyovci všech generací, Longbottomovi, Láskorádovi,... ti všichni se znovu sejdou a připomenou si, co nesmí být zapomenuto, i kdyby chtěli.
Teddy Lupin si hodil na záda batoh a s mapou v kapse vyrazil opačným směrem než většina kouzelnické populace. Poslal sovu svému kmotrovi a nechal na stole vzkaz babičce Andromedě, že se rozhodl prožít výročí jinak.
Občas prostě musíte utéct.
Občas prostě nejde utéct. Nechyběly jí příležitosti, sem tam i důvod, ale popravdě řečeno neměla představu, kam by šla. Třeba když se ráno proměnila. Nohy, ruce, kosti zpátky na lidském místě. Žaludek plný, a pak si všimla, že to některé z těch menších nezvládlo. „Moc slabý,“ pokrčil rameny Fenrir, „příroda si je roztřídí sama.“ Ale většinou byli silní, hbití a vychytralí a Fenrir byl spokojený a hrdý. „Moje smečka,“ říkal spokojeně. Když ji na útěku před tím čarodějnickým svinstvem málem zabili, odtáhl ji domů a olizoval jí celou noc rány. Nevěděla, jestli má být ráda, nebo jestli má křičet a rvát se, a tak byla trpělivá a tichá a napjatá jako struna a Fenrir jí pak přede všemi řekl, že je statečná a skutečná vlčice a že ještě bude mít příležitost se pomstít. Fenrir se vždycky staral, aby žádnému z nich nikdo z těch magických šmejdů neublížil. Co se ale stalo ve smečce, byla jiná věc. Pak přišel Lupin a začal zpochybňovat všechna zaběhnutá pravidla.
Všechna zaběhnutá pravidla jsou od toho, aby je někdo porušil. Teddymu to bylo jasné už od dětství. Babička porušila pravidla, když utekla s dědečkem, naprosto nevhodným nápadníkem. Jejich dcera Nymfadora byla ztělesněným porušením pravidel. Stvoření s barevnými vlasy a schopností proměnit se v kohokoliv ve službách zákona. V mudlovské televizi by to byl skvělý námět na detektivní seriál. A pak tu byl táta. S takovou genetickou výbavou byla jen otázka času, kdy dojde na Teddyho.
Dopis od paní Weasleyové přišel ještě před psaním od Harryho a od babičky, když Teddy stál u silnice z Londýna na západ. Takže teď už to věděl celý klan.
Teddy,
chápu, že je tohle období pro tebe těžké, - to pro všechny z nás - ale vrať se. Zastupuješ rordiče a dědečka a nemůžeš jen tak zmizet. Kam vůbec jedeš? Ron tě tam může vzít zítra autem. Ozvi se, co nejdřív.
Molly
Teddy zvedl ruku, když se přiblížilo modré Mini. Auto zastavilo a z okýnka se vyklonila starší paní: „Kampak jedete, mladíku?“ Teddy jí to vysvětlil a ukázal jí mapu. Paní usoudila, že ho může vyklopit asi deset kilometrů od toho místa. „Díky, zbytek dojdu přes les,“ řekl Teddy.
„Všiml jste si, že vám na batohu sedí sova?“ zeptala se dáma a udiveně se dívala za Teddyho. Otočil se a uviděl babiččina výra. Přiblížil se k němu, zády k ženě a vzal si papírek z výrovy nohy. „A už leť,“ řekl mu a odehnal ho rukou. Když nastoupil a opatrně položil batoh na vedlejší sedadlo, žena pokračovala v divení . „V rádiu říkali, že jsou dnes sovy jako zblázněné,“ podotkla paní. „Lítají za bílého dne. Minulý rok zrovna tak. Možná je to kvůli změně klimatu nebo tak něco.“ Zařadila jedničku a vyrazili. „Neměl byste být ve škole?“ zeptala se.
„Dnes máme ředitelské volno, tak se jedu podívat k tátovi,“ řekl jí Teddy. To byla taky pravda. Ředitelka McGonagallová každý rok na výročí studentům udělila volno. Už proto, že se velká část účastnila oslav osobně jako potomstvo hrdinů. Teddy se tak moc necítil. Své hrdinné rodiče si pořádně nepamatoval. Snažil se vybavit si aspoň něco. Dotyk, vůni, něco dávného a rozmazaného a nikdy nevěděl, jestli je ta vzpomínka skutečná, nebo jestli to je nějaká představa, kterou v něm vyvolalo to, co mu říkala babička a Harry a co o nich kdysi četl.
Nevěděla, jestli je ta vzpomínka skutečná, nebo jestli je to zlomek nějakého snu. Když byl kolem Lupin, začínala se bát, že to opravdu je vzpomínka. „Dávejte si na něj pozor. Může vám tvrdit, že je jedním z nás, ale nikdy k nám nepatřil,“ varoval je Fenrir. „Zkrotili ho. Je z něj pes,“ dodal a pohrdavě se ušklíbl. „Je na tebe moc starý, co?“ řekla v duchu. A taky se ušklíbla. Fenrir si to vysvětlil po svém a prohrábl jí obří rukou vlasy. „Dnes v noci se vydáme na lov,“ slíbil jim a odešel za Pánem, o kterém jim v jednom kuse nadšeně vyprávěl.
Podívala se na zkroceného vlkodlaka. Nevypadal nijak zvláštně. Byl vysoký a hubený. Hnědé vlasy mu po stranách šedivěly. Na tvářích měl strniště a jeho oči byly unavené po úplňku. Mluvil tiše a nosil jim léky a čisté obvazy. Nevypadal nijak silný, ale musel být, když uměl kouzla. Nejmenší bráška vyprávěl, že mu Lupin řekl, že se učil na kouzelnické škole. To určitě. Kouzelníci by nikdy nepustili vlka mezi svoje dětičky a nedali by mu takovou moc, protože pak by byl silnější než oni. To věděl každý. Lhář a pes.
Jednou v noci se vzbudila a musela z jeskyně na vzduch. Měla jeden z těch snů, co po nich měla nutkání dát se na útěk. Pak ucítila něčí pohled. Před vchodem seděl Lupin a upřeně ji pozoroval. Ani nevěděla, proč to řekla, ale vyhrkla: „Tys chodil do školy a čteš.“ Lupin to obvinění nepopíral a přikývl. „Odkud jsou ztracení chlapci?“
Lupin se zeptal: „Kdes na ta slova přišla?“
„Zdála se mi. Byl to nějaký příběh. Kdysi,“ odpověděla. Potom si uvědomila, že ten pes je ten poslední, komu by se měla svěřovat. Rychle se vrátila do jeskyně a zalezla mezi spící těla. Po chvíli zaslechla opatrné kroky. Přiblížily se k ní a ve tmě cítila, jak se k ní naklonil. „Je to z Petra Pana. Děti, které se ztratily rodičům a odešly do kouzelné země a nikdy nevyrostly.“
Dělala, že spí. „Pak do té země přišla jedna dívka se svými bratry,…“ Špicovala uši a měla pocit, že není sama, kdo ho poslouchá. Po očku se podívala na jeho matnou siluetu ve tmě.
Teddy se po očku podíval na ženu, která ho vezla a pak na dopis od babičky:
Bylo by lepší, kdybys zůstal v Londýně, aspoň pro mě. Chápu ale, že ses rozhodl strávit tento den tímto způsobem. Dej na sebe pozor. Víš, o čem mluvím. Brzy se vrať a dej mi vědět, jak probíhá cesta. Příště mi dej vědět předem.
Anne, neohrožená řidička Mini, jela na návštěvu k dceři a podle všeho měla pro tmelení rodiny pochopení. „Zvlášť, když jsi celý rok na internátu,“ řekla mu. Teddy si nemyslel, že by měla zálusk na jeho chlapeckou čest, jak se babička obávala. Teddy měl divný pocit v žaludku a nebylo to jízdou v autě. Kdo jednou jel se strýcem Ronem, toho hned tak něco nerozhází. Doufal, že babička pochopila, proč musel pryč.
Lupin musel pryč. Nepatřil do smečky. Nemohl se spolehnout na její ochranu, a kdyby se dostal do sporu s některým z vlků, mohli se na něj vrhnout, ale měl volnost pohybu a nemusel se dovolovat Fenriho, když chtěl někam jít. Řekla si, že nejspíš našel, co hledal, ať to bylo cokoliv a rozhodl se zmizet za svými čaroději, když se dostatečně vyvenčil. Smečka teď byla neklidná. Něco se změnilo. Ona sama byla hrozně nervózní. Fenrir to musel vycítit a rozhodl se, že musí rozšířit počet členů. Čím mladší, tím lépe. Už chápala proč. Vzpomínky všechno jen komplikovaly. Fenrir ji osobně pověřil tím, aby přivedla nové mládě. Whitley. Bílý domek, třetí ulice vpravo od nádraží.
Vzala si jen dýku, pistoli, trochu jídla a láhev s vodou. Nebylo to tak daleko a mohla se vetřít do nějakého vlaku. Den před jejím odchodem se Lupin vrátil. Tentokrát šel přímo za ní a podal jí úzký balíček. „Tohle je pro tebe,“ řekl jí.
Uvnitř byla knížka s obrázkem na přední straně. „Dokážeš tohle přečíst?“ Ukázal na název.
Šlo to, kupodivu. Ta slova byla dost krátká. A byla jen dvě. Posadil se k ní a zeptal se: „Zvládla bys i tohle?“ Nalistoval stránku a ona měla skoro závrať, protože tohle už jednou zažila. Někdo u ní seděl a byla tam knížka… Cítila teplo toho člověka stejně jako teď. Písmena se nejistě skládala ve slova. Lupin jí ale napovídal a za chvíli si rozvzpomněla skoro na všechna. Bylo to o Petru Panovi, který se jednou v noci vrátil domů, jenže jeho maminka už na něj zapomněla a měla jiné dítě.
Takže teď se Lupin vrátil domů. Dobře, nebyl to jeho dům a nebyl to ani ten samý Lupin, ale Teddyho napadlo, že si příležitost přímo říká o nějaké vzletné prohlášení. Dveře i okna vypadaly neporušeně. Ochranná kouzla dosud fungovala. Teddy vytáhl hůlku a začal je odstraňovat. Šlo to pomalu, ale šlo to a to bylo hlavní. Ta kouzla byla podobná, jaká byla na domě jeho babičky. Teddy pochopil, že je od války nezměnila. A že je tam nejspíš dal jeho táta. Byl to divný pocit. Jako by luštil hádanku, kterou pro něj táta přichystal před lety.
„Bezva,“ pousmál se, když zaslechl cvaknutí zámku. Opatrně otevřel dveře. Vešel do chodby a zašeptal: „Lumos.“ Připadal si, jako když vešel do Chroptící chýše. Paní ředitelka mu povolila návštěvu. To místo bylo od války považované za prokleté a nešťastné. Mělo to své opodstatnění. Pokud tam nestrašilo předtím, tak po druhé válce určitě. Znovu vstupoval do místa spjatého s tátou. Jako by pronikal do tajemství někoho jiného. Ve vzduchu se vznášely částečky prachu. Vešel do kuchyně. Vlevo byl gauč a krb, u okna stála kuchyňská linka a skříně. Na stůl uprostřed místnosti Teddy načrtl do prachu čtyři čáry. Položil batoh na zem a šel prohlédnout zbytek domu. Cítil zvláštní směs zvědavosti a nejistoty a něčeho, z čeho mu vyprahlo v ústech. Naproti kuchyně byla ložnice. Postel byla ustlaná. Kdyby nebylo povlečení zašlé, zdálo by se, že se sem má někdo vrátit. Teddy prozkoumal polici s knihami. Napadlo ho, že by si mohl některé vzít s sebou domů. Prohlédl si rádio na stole, ale baterie už vytekly. Chvíli zaváhal a nahlédl do šuplíků ve skříni. Bylo tam oblečení, staré noviny a dopisy. Některé z nich poslali lidé, které Teddy znal, a objevil i sérii dopisů mezi jeho otcem a Brumbálem. V novinách našel články o útěku Siriuse Blacka.
V domě byla i koupelna a spíž. Tam nebylo nic zvláštního až na rodinu pavouků, která se zabydlela ve vaně. Na zemi ve spíži byly dveře. Teddy je s námahou otevřel a s rozsvícenou hůlkou nahlédl dovnitř. Zajistil dveře hákem na stěně a vstoupil do studeného sklepa. Ten pach ho okamžitě praštil přes nos a Teddy pochopil, k čemu místnost sloužila. Ztěžka polkl. V modrém světle si prohlížel sklep. Našel tam starou matraci, napůl rozcupovanou a zdálo se mu, že pach potu, krve a vlka ještě visí ve vzduchu. Docela se mu ulevilo, když vylezl zpátky na povrch. Vydal se do kuchyně a s trochou kouzel se mu podařilo přesvědčit plotnu, aby zahřála vodu na čaj. Ve skříni našel otlučené hrnky. Jeden umyl, pak ho napadlo něco praštěného a vzal ještě jeden. Oba postavil na stůl a nalil do nich horkou vodu a přihodil sáčky s čajem. „Stejně tomu nakonec neuteču,“ řekl a připil prázdné kuchyni.
„Stejně tomu neuteču,“ řekla si, když procházela ulicí od nádraží. Blížil se soumrak. „Dřív nebo později bych někoho iniciovala tak jako tak. Tak proč by ne.“ Tvářila se neutrálně, když míjela nějakou stařenu, která si ji podezíravě prohlížela. Bábin pes vyděšeně zakníkl a schoval se paničce za sukní. Když je míjela, začal stařenu zoufale omotávat. Prošla kolem plotu s drátěnými oky, která byla tvarovaná jako větve stromů. A kolem telefonní budky, která nemohla být britštější. Pak dům obrostlý břečťanem „… a hřiště vpravo s prolízačkou, co vypadá jako – glóbus – to je to slovo!“ Zarazila se a rozhlédla se. Srdce jí bilo tak prudce, že se nemohla pořádně nadechnout. Tohle místo znala. Šla cestu, která se jí vracela ve snech, jenže tohle bylo ostřejší a skutečnější a musela si přetřít oči. Krev jí prudce tepala ve spáncích. Druhá ulice vpravo od nádraží a ta směšná socha mořské panny s uraženým kusem ploutve na zahrádce druhého domu. Běhala tam děcka. Spíš mudlovská. Kouzelníci teď drželi mláďata doma. Třetí ulice vpravo a bílý dům a krev jí v hlavě byla tak, že jí snad každou chvíli měla začít stříkat ušima ven. A ten kluk, co se vracel domů s camrálem a namířil si to k domu.
„Vrátil jsem se jednou večer, ale okno bylo zaveř,“ slabikovala.
„Zavřené a v postýlce spalo jiné dítě,“ pomohl jí Lupin.
Sledovala ho až k zahrádce před domem. „Hej,“ přistihla se, jak říká.
Kluk se otočil. Mohlo mu být šest. Byl to on. To nové štěně. Tmavé vlasy a pršák. Pak se obrátil a běžel k domu. „Počkej,“ řekla bez dechu.
Věděl, že něco není v pořádku. Chytré vlče. Jen nevědělo, jestli to je dobře nebo špatně. Stejně jako to netušila ona. Teprve teď ji napadlo, jak musí vypadat. Holka ve špinavých, ošuntělých kalhotech a velké mužské bundě. Tmavé vlasy a pršák. Váhala moc dlouho. Dveře domu se otevřely a z pruhu světla vyšel muž a obořil se na kluka: „Kde jsi? Říkali jsme ti, že nesmíš sám…“
Vtom ji zahlédl a zarazil se. Popadl své nové dítě za ramena, ruka mu klesla k boku. A ona nečekala, až vytáhne hůlku a dala se na útěk. Ten večer byl jeden velký útěk.
Ten večer byl jeden dopis za druhým. Teddy četl dopisy, které našel ve skříni a odpověděl na ty, které mu poslali z domova. Harry poslal extra krátký vzkaz: Rozumím. Teddy si oddechl. Ale předčasně, protože paní Weasleyová poslala ještě další dva vzkazy s rostoucí úrovní paniky. Když procházel knihovnu, z jedné knihy vypadla obálka. Byl v ní papír s nějakými přezdívkami a pár jmény a adresami s otazníky a vykřičníky. V obálce byly přiložené ústřižky o vlkodlačích útocích a o pohřešovaných dětech.
Teddy na gauč v kuchyni rozložil spacák a vsoukal se do něj. Pár hodin se převracel. Harry mu jednou vyprávěl, jak bylo těžké nemyslet na nic, když se učil nitrobranu. Dokonale kmotrovi rozuměl. Nepamatoval si mámu ani tátu. Znal jen jejich fotky, na kterých byli věčně mladí. Zajímalo by ho, jak by vypadali teď a jestli by měl sestru nebo bráchu. Vzpomněl si na sklep a napadlo ho, jestli by byli vlkodlaky.
„Těžko říct,“ odpověděl mu černovlasý muž, co seděl na kraji postele. „Vlkodlačí tématiku jsem dost studoval a jejich genetika byla pořádně zmatená.“
Teddy se posadil. Ne, že by se nechtěl setkat se svým tátou, ale doufal, že přítomnost tohohle muže neznamená, že jeho mamka měla velké tajemství.
„Siriusi?“ zkusil to a muž se usmál. „Ehm, ne že bych tě vyháněl, ale myslel jsem, že třeba … kdyby se mi tady někdo zjevil, tak by to byl táta.“
„Tak to sis zabral špatný místo pro invokaci. Na tom gauči jsem spával já, když mě tu Remus schovával,“ řekl Sirius Black a pak zvedl ruku. „Moment, přepojím tě.“ A vyšel ze dveří. Teddy ho slyšel s někým mluvit a do kuchyně vešel Remus Lupin.
Remus Lupin se na okraji lesa rozloučil. „Vím, co po vás Fenrir chce.“
„Máme zaútočit na ty děti. Nevíme, kdy,“ přikývla.
„Ať se stane cokoli, drž se stranou. Kdyby ses dostala do potíží, řekni, že tě posílám, abys jim pomohla.“
„A když se dostanu do potíží na naší straně?“
„Na to jsi moc chytrá,“ ujistil ji. „Hodně štěstí. Slib mi, že uděláš všechno proto, abys přežila.“ Krátce na ni kývl a obrátil se.
„Měla bych ti vrátit knížku,“ vyhrkla.
„Je tvoje,“ slyšela jeho tichý hlas. „Dávej pozor na ostatní.“
Když se vracela ke smečce, všimla si, že je Fenrir celou dobu sledoval a že bylo moudré, že se s ní rozloučil takhle, ale přála si, aby jí řekl něco víc.
Bylo to horší než všechny úplňky dohromady. Vlkodlaci se rozprchli po hradu a ona ztratila přehled o tom, kdo se přidal na čí stranu. Před ní se hnali Smrtijedi, kterým měla dělat zálohu. Fenrir byl nedůvěřivý od chvíle, kdy nedokázala přivést svého lidského bratra ke smečce a tou rozlučkou s Lupinem tomu nasadila korunu, a radši ji poslal do bitvy hezky ve skupině. Doufala, že se jí podaří ztratit. Bradavice k tomu byly jako stvořené. Jeden z mužů vpředu zařval a upadl. Chodbu prozářila smršť paprsků. Zbylí tři se kryli za sochami a vyslali kletby. Jedna ze soch se roztříštila a smetla dalšího Smrtijeda. „Ty, vlčice! Vpřed!“ zařval maskovaný muž. Zaváhala. „Nebo ti mám pomoct?“ zamířil na ni hůlku. Vrhla se kupředu, a když ho míjela, srazila ho rukavicí s drápy. Kolem ucha jí prosvištěla kletba. Nezkoumala čí. Uhnula do chodby vlevo, sklonila se a utíkala jako ještě nikdy předtím. Slyšela výkřiky. Když se hnala kolem oken, svezla se na všechny čtyři. Vitráž se rozlétla v barevné sprše střepů. „Lupine, Lupine, kde jsi?“ zaskučela. Dostala se na schodiště. Pod ní se černě oblečená postava blížila k zrzavému muži, který uvízl nohou ve schodu. Muž z posledních sil odrážel kletby, ale nemohl uhýbat. Smrtijed si ho vychutnával a impozantně se blížil. Pak o dost míň impozantně spadl s dýkou v zádech. Zatímco Smrtijed bublal na schodech, sklonila se k muži, kterému se konečně podařilo uvolnit nohu.
„Remus Lupin mi řekl, že vám mám pomoct,“ vyhrkla.
Zrzek kývl: „Pojď se mnou!“ Popadl ji za ruku. Teď už měla jen rukavici.
Nešla před hrad s čaroději. Ale podle jásotu, který byl v pubertálních oktávách, poznala, že vyhrála Remusova strana, a taky zjistila, že Fenrir má v hlavě zaraženou nějakou kouli. Zatím nevěděla, co se stalo s ostatními. Když se vydala to zjistit, našla na podlaze z chodeb Remuse. Natáhla ruku a dotkla se jeho čela.
„Takže nejsi duch,“ zašeptal udiveně Teddy a dotkl se jeho paže. Hřála.
„Ne, prostě se ti jenom zdám,“ usmál se Remus. „Jinak bych si tohle k patnáctiletému synovi v životě nedovolil.“ A objal ho.
Teddy zvedl ruku a objetí mu oplatil.
„Tak jo,“ řekla si, kousla se do rtu, zvedla roztřesenou ruku a zazvonila. „Moment,“ ozvalo se zevnitř. A pocítila nutkání vzít do zaječích. Ale nohy ji neposlouchaly a za dveřmi se blížily kroky. Dveře bílého domu ve třetí ulici vpravo od nádraží otevřela žena, která se na ni zaraženě podívala: „Co si přeje…“ Pak se jí oči rozšířily úžasem a vydechla: „Pandoro.“
„Ano?“ Bylo to ono.
„To je ono. Mohla jsem dopadnout i hůř,“ napadlo ji. A vtom se jí žena vrhla kolem krku.
A po chvilkovém zmatku jí zkusmo řekla: „Mami.“
Teddy se probudil a po chvilkovém zmatku si uvědomil, kde vlastně je. V kuchyni byla po ránu zima. Dost neochotně se vyhrabal ze spacáku jako had, co svlíká kůži. Snažil se vzpamatovat ze snů a útěků. Zvedl papíry z podlahy a dal je do batohu, kde už měl pár knížek. Musel ještě umýt nádobí a vyrazit. Cestou si někde koupí sendvič. Vzal hrnky ze stolu a trhl sebou. Oba byly prázdné. Mohl je vypít včera, když byl začtený do zápisků o unesených dětech. Ale byl by rád, kdyby ten včerejší den byl zvláštní. Ať už se stalo cokoliv, Teddy měl plán. Chtělo to odvahu, ale to jeho další setkání s paní Weasleyovou taky. Hodil si batoh na záda a vydal se najit Pandoru Thawovou. U jejího jména byla jako u jediného adresa s vykřičníkem.
Otevřela mu tmavovlasá mladá žena. „Dobrý den, hledám Pandoru Thawovou,“ řekl Teddy.
„To jsem já,“ odpověděla a zkoumavě si ho prohlížela.
Teddyho to překvapilo.
„A kdo jste?“ zeptala se žena.
„Teddy Lupin. Můj otec byl…“
„Remus Lupin, napadlo mě to. Pojďte dál,“ vyzvala ho.
Teddy ji následoval do obývacího pokoje. Na stole byl zapnutý notebook a kolem ležely knihy a sešity s poznámkami. Pandora mávla rukou:„Omlouvám se za ten nepořádek. Dokončuju knihu.“
„Vy píšete?“ zeptal se Teddy. Pak si řekl, že to musí znít udiveně: „Promiňte, já jen…“
„Píšu horory. To mi jde,“ ušklíbla se. Teddy měl pocit, že ho odhaduje.
„Můj táta zjistil vaše jméno a adresu vašich rodičů. Vlastně jsem nečekal, že vás tu najdu, ale chtěl jsem vaší rodině říct aspoň to, co tehdy zjistil,… a nějak pomoct… Ale vy jste je dokázala najít.“
Pandora se pousmála: „Když jsem se vrátila, rodiče si prosadili, abych mohla studovat aspoň mezi mudly. Bylo to těžký, ale vyšlo to. Ale… děkuju… vám oběma.“
Teddy si nervózně prohrábl rukou vlasy. „Víte, napadlo mě… možná víte něco o ostatních.“ Vytáhl z kapsy seznam.
„Vypadá to, že máte nějaký plán, pane Lupine,“ podívala se na něj zamyšleně.
Teddy kývl. „Měli by vědět, kdo jsou jejich rodiče a jak se jmenovali.“
„ A co když o to nestojí? Oni, nebo jejich rodiče…“ namítla Pandora.
„Ale měli by mít aspoň možnost se rozhodnout,“ řekl Teddy odhodlaně.
Pandora natáhla ruku a on jí do ní vložil papír se jmény. Chyběl jí kus malíčku.
Pročetla si seznam a kousla se do rtu. „Tak dobře, ale připrav se na to, že to, co zjistíš, může být pořádně nepříjemné.“
„To možná bude vysvětlování tohohle útěku taky,“ napadlo Teddyho. „Já vím,“ řekl nahlas. „Ale musím něco udělat.“
Pandora se usmála a přikývla. Vtom ji něco napadlo a vydala se ke knihovničce. Přelétla očima řady knížek, jednu útlou vytáhla a podala ji Teddymu. „Tohle je pro tebe.“