Když se kočár vracelo ze sídla generálního zástupce, zeptala se Margritt:

„Nebude muset Gabriel Rohan rezignovat po tom všem co se stalo?“

„Možná nebude chtít.“

„A můžeš ho k tomu přinutit?!“

Sira Stanley by zajímalo, co by Margritt řekla, kdyby popravdě odpověděl.

„Ne, já nemohu Gabriela Rohana nutit aby rezignoval. Ten důvod leží někde tady ve městě- snad v nějakém trezoru - je to kus papíru s mým vlastním rukopisem. A pokud by se stalo, že by někdo zveřejnil, byl by to dopis na rozloučenou sira Thomase Stanleye.

Místo toho řekl: „Gabriel má mezi šlechtou velkou podporu, však víš.“

„Ale ani jeho přátelé mu jistě neprominou, co se dnes večer stalo.“

Neodpověděl.

Nikdy neřekl Margritt o dohodě na kongresu, kterou uzavřeli s Gabrielem před  dvanácti lety. Jen oni dva, docela sami jednali v malém kumbále, zatímco venku, ve velké Fromlingtonské soudní hale publikum provolávalo slávu oboum rivalům a očekávalo výsledky voleb, které se nevysvětlitelně zpozdili. Nevysvětlitelně pro všechny s výjimkou obou kandidátů, kteří v zákulisí vyložili karty na stůl.

Dvanáct let. Myšlenky sira Thomase se rozběhly zpět.

Nedávno zesnul sir Henry William Stanley, lord protektor. Za půl roku se měl nový protektor, každý to věděl, a každý věděl z které organizace vzejde. Bylo v tom nadšení, pocit vítězství, výraz toho co mělo přijít.

Mohutná byrokratická organizace se sešla, aby zvolila svého kandidáta na protektora, bylo pravděpodobnost nebo spíše jistota, že vítězný kandidát se stane protektorem. To byla příležitost, ke které byl sir Thomas veden celý život.

Rozhodnutí mělo padnout mezi ním a dvěma protikandidáty: Gabrielem Rohem a Johnem Mortonem. John vypadl již v prvním kole a tak se rozpoutal boj mezi ním a Gabrielem. Rohane podporovalo severské křídlo strany, a měl i vysokou podporu mezi chudšími vrstvami. Sira Stanleye podporovala především šlechta a bohatí obchodníci. Jejich naděje byly vyrovnané.

Z nitra se haly se ozýval hluk shromážděných.

„Jsem ochoten ustoupit.“ Řekl Rohan, „Za určitých podmínek.“

Sir Stanley se zeptal: „Za jakých?“

„Za prvé – ve státní radě si vyberu své místo po celou dobu, kdy budeš u moci.“

„Můžeš mít cokoliv kromě zahraničí a financí.“

Sir Stanley si nehodlal zanést do hnízda kukaččí vejce. Zahraničí mohl dostat jen muž, který by stoprocentně souhlasil s protektorem. Obor financí zase musel vést muž, který by rozuměl penězům, a mimoto byl vždy v čelních místech na žebříčcích popularity.

„To bych bral,“ řekl Gabriel Rohan. „Pokud budeš souhlasit s těmi dalšími podmínkami.“

Delegáti začínali být netrpěliví. Zavřenými dveřmi sem doléhalo dupání podrážek. Neklid. Výkřiky.

„Tak tedy druhou podmínku.“ Řekl Stanley.

„Když se dostaneš do úřadu,“ pomalu hovořil Rohan, „nastane spoustu změn, například v bankovnictví. Země a její bohatství roste a bude tu prostor pro více bank. Již jsme si řekli, že zreformujeme správu bankovnictví, do bankovního úřadu dosadíme naše lidi a ti ostatní budou hlasovat s námi.“

Odmlčel se.

„Pokračuj,“ řekl Stanley.

„Chci bankovní licenci pro –„ jmenoval město v nejlépe se rozvíjející zóně „- pro mého synovce.

Sir Stanley se zamyslel. Pokud by k tomu došlo, byla by to prebenda ve velkém stylu. Bankovní licence představovala terno. Fronta zájemců byla dlouhá, mnozí s podporou obrovského majetku.

„Licence má cenu 2000 galeonů,“ řekl nakonec Stanley.

„Já vím,“ Gabriel Rohan vypadal trochu rozpačitě. „Ale já myslím na stáří. Profesory moc neplatí a politika se provozuje zadarmo.“

„Kdyby na to někdo přišel…“

„Na to nikdo nemůže přijít,“ řekl Rohan „Dohlédnu na to. Moje jméno se nikde neobjeví. Mohou podezírat koho chtějí, ale nezjistí nic.“

Stanley pochybovačně potřásl hlavou. Zvenku se ozval další výbuch zvuku. Pískali a zpívali jak při famfrpálovém mistrovství.

„Něco ti slíbím, Tome,“ řekl Rohan. „Dohlédnu na to. Moje jméno se nikde neobjeví. A pokud bych se dostal do maléru – ať už kdykoliv – všechnu vinu vezmu na sebe a tebe se to vůbec nebude týkat. Ale pokud bys mě podrazil nebo mi odmítl podporu, vezmu tě sebou.“

„To bys nemohl dokázat…“

„Já to chci písemně.“ Řekl Rohan. Ukázal směrem k hale. „Dřív než odsud odejdeme. Nebo necháme lidi hlasovat.“

Byla to nejistá záležitost. To věděli oba. Sir Stanley už skoro držel palmu vítězství, po které tak toužil a která mu unikala bůhví kam.

„Přijímám.“ Řekl. „Dej mi kus papíru.“

Gabriel Rohan mu podal kus propagačního papíru a on nadrápal na jeho zadní stranu pár slov, která ho mohla kdykoliv zničit, kdyby vyplula na světlo boží.

„Neboj se,“ řekl Gabriel a ukládal složený lístek do kapsy svého hábitu. Je v bezpečí, a až oba skončíme s politikou, vrátím ti ho.“

Pak vyšli ven. Gabriel Rohan pronesl řeč – jednu z nejlepších v svém životě – ve které se vzdal kandidatury. A sir Thomas Stanley byl zvolen.

Kočár jel po blátivé cestě směrem k Black Mirorrskému paláci.

„Skoro jsem si myslela,“ řekla Margritt spíše pro sebe, „že Gabriel Rohan je tak trochu cvok.“

To byla právě ta potíž, pomyslel si Thomase; Rohan je tak trochu cvok. Byl poslední dobou velmi zvláštní – téměř ho posedla snaha dělat „správné“ věci a přesně dodržovat literu zákona především ve všech lapáliích. V poslední době, kdy se v státní radě rozhořela debata o nejrůznějších záležitostech, Rohan namítal, že některé akce jsou jen oportunismus. Rohan zastával názor, že i ta nejpodružnější klauzule se musí striktně dodržovat. Když si prosadil svou, pomyslel si Thomas, že je to jen projev Gabrielovi výstřednosti. Ale nyní, když si připomněl Rohanovu alkoholickou neústupnost, začal se podivovat.   

„Doufám, že tě Rohan nedrží něčím v šachu ?“ řekla Margritt.

„Ovšem, že ne!“ pak se zamyslel, zdali mohla Margritt něco vytušit. „Jde o to, že nechci dělat žádné ukvapené rozhodnutí. Uvidím, jak to bude zítra a pak, byli u toho jen naši lidé.“

Vycítil na sobě Margrittin pohled a nevěděl jestli poznala, že lhal.