Vstoupili do chladného kamenného domu, kde měl sir Stanley svou oficiální rezidenci v Carliste. Uvnitř je přivítal Baetes, komorník, který sloužil Stanleyům už od Thomasova dětství. Pomohl jim z kabátů a odložil je. Oznámil:

„Chtěl s vámi mluvit vyslanec mezinárodního sdružení kouzelníků, z jeho sídla volali už nejmíň dvakrát, říkali, že to velmi spěchá.“

Sir Stanley přikývl. Pravděpodobně v Londýně unikly informace. Pokud tomu bylo tak, měl Reginald Pole pár úkolů navíc.

„ Počkejte pět minut,“ nařizoval Stanley personálu „a pak můžete přesměrovat hovory do salónu. Už tam budu.“

„Vypijeme si kávu v pracovně, Baetesi. A přineste prosím nějaké sendviče pro pana Stanleyho, nestihl se na recepci ani najíst.“ Řekla Margritt, poté se zastavila u zrcadla, aby si upravila vlasy.

Thomas Stanley šel sám několika chodbami do pokoje ve třetím patře, odkud vedly francouzské dveře na terasu . Odtud se daly prohlédnout nádherná panorama okolí Carliste.

Vedle staré zdobené skříně zaplál oheň v krbu nazelenalým světlem a za chvíli se v něm objevila hlava , byl jím vyslanec mezinárodního sdružení kouzelníků.

„ Nazdar , Angry“ prohlásil sir Stanley. „Slyšel jsem, že vaši lidé vypustili kočku z pytle.“

Ctihodný Phillip Baynes Argyll odpověděl bostonským nářečím :

„Já vím , pane protektore a proklatě se omlouvám, ale zatím naštěstí kouká z té kočky jenom hlava, ale tělo držíme pevně v rukou.“

„ To rád slyším,“ řekl Stanley , „ale musíme najít společné stanovisko. Víte …. Reginald už na tom pracuje …“

„ Je právě tady u mne,“ odvětil vyslanec. „Od chvíle , co jsme to věděli , pracuje na tom společně, pane. Chcete prohlášení schválit osobně?“

„Ne, myslím, že to plně nechám na vás.“

Chvíli si ještě povídali a pak se rozloučili.

Margritt vešla přímo do velkého komfortního salónu s čalouněnými pohovkami, barokními křesly a těžkými zelenými závěsy. Oheň v krbu hřál naplno, v tomhle domě nikdy nebylo teplo. Na gramofonu zazněla deska se skotským pojetím Čajkovského, Tóny se lehce linuly síní. To byla Stanleyho oblíbená hudba, těžší klasika mu toho už moc neříkala a moderní hudbu by nejraději zakázal. Po chvilce se na stolu objevila káva a pár sendvičů. Sir Stanley si vzal zdrženlivě a velmi opatrně jeden chlebíček, koneckonců, ne nadarmo byl nejoblíbenějším skotským vražedným prostředkem jed. Po chvilce prohlásil sir Stanley směrem k Margritt:

„Mám novinky. Pojedeme do Londýna, celkem brzy. Myslím, že se ti tam bude líbit.“

Jeho žena nalévala kávu ze Sheffieldského servisu. Překvapeně zvedla hlavu.

„Přišlo to nějak brzy, ne?“

„Ano,“ odpověděl sir Thomas. „Vyskytlo se pár věcí. Musím mluvit s ministrem.“

„Dobrá,“ řekla Margritt. „Naštěstí mám nové šaty.“ Zamyšleně se odmlčela. „Ale musím si koupit nějaké rukavice.“ Po tváři ji přeběhla řada obav. „Budu na to mít čas?“

„Samozřejmě,“ prohlásil Thomas, „Ale jen tak tak.“

Margritt řekla naprosto rozhodně: „Pojedu hned první den po svátcích do Inverres a nakoupím tam, je tam vždy bětší výběr než v Carliste.“

Oheň začal skomírat a proto přiložili čerstvé poleno. Dřevo nejprve zapraskalo a pak vzplanulo jasným plamenem. Margritt se tiše zeptala:

„O čem budeš mluvit s ministrem?“

„Zítra ráno vydám prohlášení, že se rozhovory budou týkat obchodu a cel.“

„Ale opravdu o to půjde?“

„Ne,“ řekl. „O tohle ne.“

„Tak o co?“

„Bude to především o bezpečnosti. Jsme opět na prahu nové krize. Než dojde k nejhoršímu, Angličané převezmou některé záležitosti, které jsme si doteď zajišťovali samy.“

„Obrané záležitosti?“

Přikývl.

Margritt rozvážně řekla: „Já tomu zas až tak nerozumím, ale znamená to, že by měly v rukou velení našich sil a všechno ostatní?“

„Ano, drahá, vypadá to tak.“

Jeho žena se zachmuřeně sousedila. „Kdyby se to stalo, Skotsko by už nemělo vlastní zahraniční politiku – nebo ano?“

„Ano, ale obávám se, že ne moc významnou.“ Povzdechl si „Blížili jsme se k tomu, pomalu, ale jistě.“

Pak nastalo ticho, až se Margritt zeptala: „Znamená to, že naše země jako nezávislá skončila?“

„Dokud budu protektorem já, tak ne,“ odpověděl pevně. „A dokud mohu prosazovat své plány.“ Jeho hlas gradoval, jak se mu snažil vtisknout přesvědčivost. „Pokud správně povedeme jednání v Londýně, pokud se v příštím roce, či dvou letech budeme správně rozhodovat, pokud budeme sami silní, ale zároveň racionální a realističtí, pokud tohle všechno zvládneme, pokud obě strany dodrží dohodu,  pak to může znamenat nový začátek. Na konci vyjdeme silnější, ne slabší. V našem světě můžeme znamenat víc, ne míň.“

Ucítil Margrittinu ruku na svém rameni a usmál se. „Promiň, nevypadalo to jako projev?“

„Určitě. Už jsi začínal řečnit. Vezmi si radši ještě chlebíček. Dáš si kávu?“

Přikývl.

Zatímco ji nalévala, Margritt opatrně a klidně řekla: „Opravdu si myslíš, že se schyluje k další kouzelnické válce?“

Než odpověděl, protáhl své tělo a zabořil se do křesla ještě hlouběji.

„Ano.“ Řekl také klidně, „Myslím, že k ní určitě dojde ještě za mých dnů. Ale myslím, že je ještě naděje. Dala by se oddálit o rok, o dva, možní i o tři, maximálně o deset let.“

„Proč to tak musí být?“ poprvé se v hlase jeho ženy objevila úzkost. „Právě teď, když každý ví, že válka, pokud vyhraje „nesprávná“ strana, znamená zničení celého světa tak jak ho známe?“

„Ne.“ Řekl sir Thomas pomalu. „Nemusí nastat konec našeho světa. To je pomíjivý klam současnosti.“

Nastala chvíle ticha, po chvilce však už sir Stanley opatrně volil slova.

„Válka je nevyhnutelná. Dříve nebo později. Protože vždycky byla nevyhnutelná. A právě tak bude nevyhnutelná, dokud se lidstvo, a nejen kouzelníci, budou prát a hádat, bez ohledu o co. A abychom dokázali zavrhnout války, museli bychom odstranit i poslední zbyteček lidských malicherností, a to přece nejde.“

„Ale jestli je to pravda.“ Protestovala Margritt, „pak nemá nic cenu.“

Její manžel potřásl hlavou. „Ale ano,má. Stojí za to žít, a přežít.“

Margritt se na něho podívala a pak tiše promluvila: „Viď, že využiješ čas, který nám ještě zbývá….“

„Ano, chtěl bych,“ řekl. Jeho výraz ztrácel na tvrdosti. „Možná jsem ti to všechno neměl říkat. Rozrušilo tě to hodně?“

„Ne, jsem z toho jen smutná. Svět, lidstvo – ať tomu říkáš jak chceš – toho má opravdu hodně a chystá se všechno zničit.“ Odmlčela se a pak pokračovala. „Ale ty jsi chtěl něco říct?“

Přikývl. „Není mnoho lidí, se kterými mohu tak otevřeně hovořit.“

„Jsem ráda, že se mnou takhle mluvíš.“ Proti svému zvyku odnášela celý servis najednou. „Už je pozdě, nemyslíš, že bychom měli jít nahoru?“

Potřásl hlavou: „Já ještě ne. Ale ty už můžeš jít, přijdu později.“

Na karetním stolku ležela hromada papírů a novinových výstřižků, které mu každý den posílali z úřadu. Zvedla útlou knížečku a otočila jí.

„Ty opravdu čteš i tuto literaturu?“

Na obálce byl titul – Hvězdář a pod ním podtitul: „Průvodce hvězdou ezoterní moudrostí“ Okolo písmen byla znamení zvěrokruhu.

„Dobrý bože, ne!... No, příležitostně do toho nahlédnu- jen tak pro zábavu.“ Připustil.

„Ale ta stará bláznivá paní, co ti to posílala už dávno zemřela, ne?“

„Zdá se, že někdo v posílání pokračuje.“ Thomasův hlas znejistěl. „Je těžké  zbavit se předplatného, když se jim jednou upíšeš.“

„Ale tady je kopie objednávky,“ trvala na svém Margritt. „Podívej, bylo to objednáno znovu- můžeš se přesvědčit podle data na nálepce.“

„Opravdu, Margritt. Jak mám ale vědět, kdo a kdy to objednal? Umíš si vůbec představit, kolik mi každý den chodí pošty a všechno na mé jméno? Já ji vůbec nekontroluji. Já to všechno asi ani nevidím. Možná objednávku prodloužil někdo z mého úřadu, aniž mi o tom řekl. Jestli ti to vadí, mohu to hned zítra zrušit.“ Thomasův hlas nabýval na síle.

Margritt řekla klidně: „Nemusíš se rozčilovat, mně to nevadí. Jen jsem byla zvědavá. A i kdybys to četl, proč s toho dělat takový poprask? Třeba by ti ty hvězdy prozradili jak naložit s Gabrielem z Rohanu.“ Vrátila papíry na své místo „Víš určitě, že ještě nepůjdeš spát?“

„Ano, vím. Musím si ještě rozvrhnout některé věci a mám na to málo času.“

To byla jeho stará obehraná písnička.