Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Bystrozorka od Sothis Blue
[Komentáře - 13] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
„Já bych spíš čekala, že bude mít pravdu Brumbál, než Popletal."
„To byste neměla říkat tak nahlas."

„Slečno Tonksová," zastavil ji vysoký černoch, vedoucí vedlejšího oddělení, „rád bych si s vámi pohovořil. Soukromě."
„Víte, pane Shacklebolte –"
„Nebalím vás," řekl rychle a velmi potichu. „Můžu na zítřek zamluvit salonek u Děravého kotle?"
„O co jde?"
„To vám povím tam. Prosím vás o to, slečno Tonksová."
Vůbec neví, co se děje, a má se rozhodnout. „Tak dobře."

„Co si dáte?"
„Jenom čaj." Čas na večeři ještě nebyl.

„Tak o co jde?"
„O víc věcí, přičemž ta další závisí na tom, jak se dohodneme na té první."
„To zní skoro jako vyhrožování."
„Ale vůbec ne. Nabízím vám spolupráci, avšak pokud nebudete chtít – je to jen na vás. Snad vám nevadí, že to není zcela legální..."
„Čeho se týká ta první věc?"
„Siria Blacka. Víte o tom, že je to bratranec vaší matky?"
„Ano, jistě. Ale kde je, to netuším. On se s námi nijak nespojil, víte?"
„Na to jsem se vás ani ptát nechtěl."
Hostinský Tom jim přinesl velkou konvici čaje, mléko a cukr. Kingsley Shacklebolt nalil mléko a čaj do obou šálků a jeden jí podal. Pak ze své brašny vytáhl tmavohnědé desky.
„Prohlédněte si to, slečno Tonksová."
Otevřela je.
„Vyšetřovací spis případu Siria Blacka? Není nějaký tenký?"
„Je. Případ byl uzavřen velice rychle. Navíc těch osm výpovědí mudlovských svědků se jedna od druhé prakticky neliší."
„Brumbálova výpověď..." otáčela dívka stránky. „Potterovi? James Potter řekl, že si přeje... Black neschopen vypovídat... Rozhodnutí Bartemia Skrka o doživotním vězení." Zavřela spis. „Jestli chcete, abych vám pomohla honit Siria Blacka, tak to odmítám."
„Proč?"
„Protože... já nevěřím, že to udělal. Pamatuju se na něho, to jsem byla ještě malá. Strašně se mi líbila jeho motorka... k Vánocům mi poslal plyšového pejska... byla s ním hrozná legrace... já jsem ho měla moc ráda – kdybyste měl padesát svědků, nemůžu věřit tomu, že je to vrah."
„To jsme dva."
„Cože?"
„Jsem přesvědčen o jeho nevině."
„To nemyslíte vážně."
„Přesvědčili mě docela nedávno – vlastně jsem teď rád, že se nám nikdy nepodařilo ho dopadnout."
„Kdo vás přesvědčil?"
„Brumbál, Moody, tihle lidi."
Moody, to bylo mezi bystrozory vážené jméno. Brumbál, to donedávna mělo váhu všude.
„Samozřejmě tím myslím, že byl nevinný, co se týče vražd – za tu motorku byl pokutován plným právem."
„Překročení povolené rychlosti?" Poznámka, které se neubránila.
„Létat na motocyklu je proti zákonu o zneužívání mudlovských výtvorů, paragraf čtyřicet osm."
„Tomu by se Sirius vysmál."
„Já taky." Napil se čaje. Znovu se napil. Dolil si a vypil i druhý šálek. Pomalu, zamyšleně. „Slečno Tonksová..."
„Ano?"
„Vám se dá věřit. Jste bystrozorka, vaším zaměstnáním je bojovat proti černokněžníkům a na nebezpečí jste zvyklá. Důvěřujete Brumbálovi – několikrát jste se vyjádřila v tom smyslu, že je lépe nebezpečí přecenit než podcenit a že bychom měli předpokládat, že má pravdu, ať ministr říká cokoliv. Jak by se vám líbilo stát se členkou tajné společnosti bojující proti Vy-víte-komu?"
„Proč tajné?"
„Přece kvůli Popletalovi."
Někdo zaklepal na dveře. „Kingsley?"
„Pojď dovnitř."
Do salonku vstoupil zjizvený prošedivělý čaroděj s každým okem jiným; jeho dřevěná noha hlasitě bouchala o podlahu.
„Znáte Alastora Moodyho?"
„Osobně ne. Ráda vás poznávám, pane Moody." Setkání s legendou v oboru, no ne!
„Jmenuju se Alastor, a klidně mi říkejte Pošuku. Vy jste Nymphadora Tonksová, že ano?"
„Ano... říkejte mi Tonks."
„Dobře, Tonks. Takže jste se domluvili?"
„Jistě," odpověděla Tonks.
„Jste rozhodnuta se přidat k Fénixovu řádu?"
„Samozřejmě."
„Výborně. Měl bys jít vystřídat Molly, Kingsley. A my taky půjdeme."

Vedl ji mudlovským Londýnem, až zašli do temné uličky. „Udělejte pochybnou ženštinu, Tonks."
„Prosím?"
„Jste metamorfmágus, ne? Aspoň Kingsley to tvrdil. Změňte vzhled, abyste vypadala tak, že se na vás nikdo nebude chtít dívat."
Asi na centimetr od kořínků si nechala vlasy hnědé, zbytek zesvětlila, takže vypadaly jako špatně odbarvené. Mírně je rozcuchala rukou a rty nechala nabrat značně nepřirozený odstín rudé. Změnila kontury obličeje a tvar nosu –
„Stačí, perfektní."
A šli dál, až dorazili do nějakého parku, kde na trávě sedělo to nejpodivnější zjevení, jaké Tonks kdy viděla.
V sepraných džínách vypadal jako nějaký silně přestárlý hipík. Skrz díru nad levým kolenem cosi pečlivě studoval, ale když se přiblížili, vzhlédl. Bez obvyklých brýlí vypadal jeho obličej skoro stejně jako s nimi – většinu jej tvořil nezaměnitelný nos. „Posaďte se, prosím," ukázal do trávy.
Konsternována si sedla. „Pa-pa-pa-pane profesore!"
„Vzduch čistý," ozval se Moody.
Byli daleko od všech čarodějnických zařízení. Nikdo z kolemjdoucích nevěnoval těm třem ztraceným existencím – a koho by napadlo něco jiného – druhý pohled.
„Jsem rád, že jste přišla, slečno Tonksová."
Díval se jí do očí. Chvíli mlčel. „Trochu se bojíte."
„Ano, pane profesore."
„To je naprosto v pořádku." A pak jí vysvětlil všechno o Fénixově řádu, zatímco Pošuk Moody sledoval skrz svou nemožnou hučku čarodějným okem okolí. Konečně uzavřel: „Bude mi ctí doprovodit vás na naši základnu."
„Hned teď? Je to daleko?"
„Je, ale pojedeme metrem." Znovu si prohlédl své koleno. „Alastor vás vedl oklikou přes celé město? Nebudu zvětšovat vaši únavu. Pojďme. Sbohem, Alastore."

„Grimmauld Place, číslo dvanáct."
Jedenáctka a třináctka se – nějak – rozestoupily a vzaly mezi sebe zašlý starobylý dům s tmavými dveřmi, na nichž viselo klepadlo ve tvaru Urobora, hada zakousnutého do vlastního ocasu. Natáhla k němu ruku, ale Brumbál ji zadržel a zaťukal rukou na oprýskané dřevo.
Přišel jim otevřít světlovlasý muž v záplatovaném hábitu.
„Dobrý večer." Vstoupili do haly, která v Tonks vzbudila dojem, že v adrese je pravopisná chyba – Grimmould Place by jí bylo přišlo případnější.
„Už se můžete vrátit ke své normální podobě." S úlevou se proměnila v pohlednou dívku s krátkými, ostře fialovými vlasy. „Slečno Tonksová, Remus Lupin; Reme, to je Tonks."
„Ahoj," podala mu ruku. Stiskl ji a sykl bolestí. „Máš stříbrný prstýnek. Měl jsem ti říct, že jsem vlkodlak."
„Promiň." Sundala jej a strčila do kapsy. Při slově „vlkodlak" sebou sice trhla, ale neřekla k tomu nic.
„Mám naspěch. Vy se o návštěvu postaráte, Reme, viďte?"
Jen za Brumbálem zapadly dveře, zavedl ji Remus do kuchyně, kde několik (s jednou vyjímkou zrzavých) lidí chystalo večeři.
„Lidičky, tohle je Tonks. Arthura Weasleyho možná znáš z ministerstva; Mundunga Fletchera taky, i když tak trochu z druhé strany –" Přikývla. Mundungus žádné jídlo nepřipravoval, měl hlavu položenou na stole a dřímal. Nebyl to zaměstnanec ministerstva, ale předvolávali ho tam poměrně často kvůli různým deliktům. „Tamto jsou Weasleyovi mladší – Fred a George –"
„Ty znám ještě ze školy. Jak jdou lumpárny, kluci?"
„Skvěle, dolaďujeme dva nové vynálezy," zašklebil se George. Jeho otec protočil oči v sloup.
„Ale jejich mladší sourozence už neznáš – Ron a Ginny, a tohle je jejich kamarádka Hermiona," ukázal na poslední osobu a na dlani se mu naléval puchýř. „Kde je Tichošlápek?" zeptal se potom.
„Kdo?" podivila se Ginny, ale Hermiona briskně odpověděla: „Šel nakrmit Klofana."
„Kdo je Klofan?"
„Hippogryf."
„A Tichošlápek?"
„Toho ti nebudu muset představovat. Jdeme za ním, pojď," vedl ji po schodišti nahoru.
Zaklepal na dveře v druhém patře. „Tichošlápku, překvápko!"
Remus měl pravdu, že Tichošlápka nebude muset představovat. Ten hubený obličej a zcuchané chuchvalce černých vlasů znala dobře z fotek v novinách. Jak tam stál na prahu, drže v ruce vak se zbytkem mrtvých krys, viděla za ním skrz futra poněkud zasloužilou barokní skříň a velkou postel s tmavozeleným baldachýnem, na níž se rozvaloval hippogryf.
„Říkali, že ho viděli ve Lhase!"
„Kdo to říkal?"
„Bystrozoři."
Na ten podivný smích si vzpomínala. „Budu muset Kingsleymu poděkovat za jeho svědomitou práci."
Jenom zírala. Sirius že se zná s panem Shackleboltem?
„Tichošlápku, poznáváš tuhle holku?"
„Ne – měl bych?"
„To je Tonks."
Jméno Tonks mu nebylo cizí. Oči se mu rozšířily, sčítal roky. „Tonks – snad ne Nymphadora Tonksová?"
„Slyším to dost nerada."
„Ale jsi to ty?"
„Jo."
Nezmohl se na nic inteligentnějšího než „No teda – ty jsi ale vyrostla!" Upustil pytel hippogryfího žrádla a objal ji. Poněvadž měl ruce od krysí krve, zanechal jí na zádech zajímavý potisk.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.