Na okně seděla kočka. Slunce pražilo na bradavický hrad, byl horký, skutečně už letní den na konci června, my studenti jsme po zkouškách odpočívali všude možně na školních pozemcích. Původně jsme s klukama chtěli skočit do jezera, což se nesmělo bez pedagogického dozoru. Udělali bychom to stejně, jenže na okně seděla ta kočka a koukala se ven, a všichni jsme samozřejmě věděli, že je to profesorka McGonagallová a jestli nás uvidí, bude průšvih.
Byl horký letní den, a přestože profesorka Prýtová sundala v rozpáleném počasí tabule ze skleníků a úponice jedovatá si protahovala šlahouny na čerstvém vzduchu, kdekdo chodil bos.
Na okně seděla kočka, a tak jsem místo plavání sebral knížku, že si budu číst. Venku ale hlasitě zpíval kos, což mě rušilo. Zašel jsem až k lesu, kde bylo ticho, a usadil jsem se vedle hájenky. Hagrid byl někde pryč.
Byl horký letní den a celý svět se smál, kromě Siria, ten dostal dvojku z přeměňování, protože písemnou část pojal dost... originálně, a teď měl vztek, že je nepochopený.
Bylo teplo, a mně se klížily oči. Byl to veselý sen, co se mi pod Hagridovou jabloní zdál - o vylomeninách a legraci, v tom snu jsme napálili celý svět.
Probudil jsem se náhle. Každý, vážně každý, kdo byl na školních pozemcích, ode mě až k hradu, se smál. A pěkně nahlas.
Vidím to jako dnes. Na okně seděla kočka a venku zuřivě štěkal obrovský chundelatý černý pes.