Ani nevěděla, jak se jí po tom všem podařilo znovu usnout. Když se ráno probudila, madame Pomfreyová už byla vzhůru a nesla jí snídani. Neměla hlad, ale madame Pomfreyová se nedala odbýt, nezbývalo nic jiného, než to sníst. Jídlo nebylo to špatné, špatná byla nálada. Pořád přemýšlela o včerejší noci, jak ráda by byla, kdyby se to nestalo, netrápilo by ji teď tolik otázek. Když tedy zhltla snídani, byla propuštěna z ošetřovny. Jen co vyšla dveřmi ven, už se k ní hnal Ron s Hermionou. Hodlá jim o tom říct nebo si to nechá pro sebe? Co by jí na to řekli? Že si to vymyslela? Heh, kéž by… Ne, nebude jim o tom říkat, to jediné věděla jistě.

„Tak co?“ vyhrkla Hermiona, jen co k ní doběhla. Celá jen zářila. Už k nim přispěchal i Ron.

„Prima, všechno v pořádku,“ pokusila se na tvář nahodit spokojený výraz, ale Hermionu neoklamala.

„Opravdu?“ přeptala se znovu. Ne, není, všechno je přesně naopak, nic nemá smysl, ale to jí říct nemohla.

„Jistě.“

„Jdem?“ zeptal se Ron. Přikývla, stát tu věčně nemohli. První hodina byla Přeměňování s profesorkou McGonagallovou. Dnes probírali zvěromágy.

„Ze slova ‚zvěromág‘ už lze cítil slovo ‚mág‘, čili to je někdo, kdo se umí přeměňovat ve zvíře.“ Moment, moment, počkat, co to včera Black říkal? ‚A proměnil se v krysu.‘ To znamená, že Pettigrew byl zvěromág. Mozek začal pomalu uvažovat.

„Zvěromágové jsou vzácní, jelikož ne každý se dokáže přeměnit. Musíte být velice nadaní, abyste tak složitou přeměnu zvládli.“ Že by byl Pettigrew tak chytrý, aby to zvládl? Nesmysl.

Potom jim profesorka McGonagallová předvedla svoji přeměnu a proměnila se v mourovatou kočku, která měla u očí zvláštní černé proužky vypadající jako brýle. Studenti obdivně vydechli. Jen Katlin byla myšlenkami jinde, to ovšem neušlo McGonagallové. Profesorka se proměnila zase zpátky a došla k její lavici.

„Slečno Potterová, můžete mi laskavě říct, na co myslíte. Vypadáte, že jste duchem nepřítomná,“ profesorka teď vypadala přísně. Na hlavě pečlivě vyčesaný drdol z šedivějících vlasů a přísný pohled vzbuzovaly hrůzostrašný dojem. Když chtěla, dokázala studenta pěkně potrápit. Její chřípí se zachvělo. Katlin projel nepříjemný pocit. Připadala si jak pod rentgenem.

„Na nic, paní profesorko,“odpověděla. Co bude dál? Dá jí školní trest? Naštěstí právě zazvonilo. Profesorka po ní ještě přejela zkoumavým pohledem a pak se vrátila ke katedře. Následující hodiny probíhaly velice podobně. Katlin vůbec nevnímala. Všiml si toho dokonce i profesor Kratiknot, sotva metr vysoký učitel kouzelných formulí. Když přehnala rozmrazovací kouzlo a ztropila ve třídě potopu, vyzval ji, ať si jde ven pročistit hlavu, že to má nejspíš ještě ze včerejšího pádu. Nebyl to však pád z koštěte, nýbrž pád v její hlavě. Odpoledne ve společenské místnosti se na ni už Hermiona nedokázala dívat, jak tam tak sedí u krbu s nohama na krbové podložce a kouká nepřítomně z okna.

„Katlin?“ otázala se nesměle. Ona ovšem nereagovala.

„Halo, Katlin?!“ přidala Hermiona na hlase a rukou jí přejela před očima. Poplašeně sebou škubla.

„Ano?“

„Nestalo se ti něco?“ dělala si starosti.

„Ne, ne… vůbec ne. Proč?“ dělala, že nechápe. Bylo to tak lepší.

„Celý den vůbec nic nevnímáš. Neměla by sis ještě dojít na ošetřovnu?“

„Ne, opravdu mi nic není. Všechno je, jak má být.“ Ani nevěděla, proč to řekla, snad aby se nahlas přesvědčila. Hermiona to dál nekomentovala. Musí se vzchopit, musí na to zapomenout! Takhle to dál nejde.

Rozhodla se, že si půjde lehnout. Ano, zaspat to, všechno to z hlavy vymazat. Nikdy už se nevrátí a ona to dál nebude rozebírat, nebude o tom přemýšlet. Bude dál žít normální, bezstarostný život jako doposud. Převlékla se do pyžama a vklouzla do své postele s nebesy. Konečně ve svojí posteli. Ty na ošetřovně byly přece jen tvrdší. Nic jí teď nechybělo, první úkol s drakem přežila a dokonce se i probojovala dál. Zbývalo už jen otevřít vejce, aby našla klíč k dalšímu úkolu. Zachumlala se pod peřinu a ihned usnula. Zdál se jí znovu ten stejný sen o vysněné rodině…

Týden uběhl jako voda a byl tu víkend. Byl květen a venku bylo moc hezky, slunce hřálo studený hrad a všichni, kdo mohli, se o víkendu vydali na školní pozemky. Ron, Hermiona a Katlin šli také. Chtěli si udělat u jezera odpolední piknik. Ron během dopoledne skočil do kuchyně za domácími skřítky a vzal si od nich trochu jídla a pití a Hermiona zase sbalila deky. Katlin takovouhle zábavu uvítala, chtěla přemýšlet o něčem jiném. Ať se snažila, jak chtěla, všechny vzpomínky z hlavy nevytlačila. Pořád myslela na to, kde se teď Black asi skrývá, a doufala, že hodně daleko od Bradavic.

Uvelebili se tedy u jedné vrby na břehu jezera, vyndali si jídlo a bavili se o všem možném.

„Nepůjdeme se vykoupat, holky?“ navrhl Ron. Slunce opravdu pálilo a tak neváhali, svlékli se a šup do jezera. Voda je příjemně osvěžila. Blbli ve vodě něco přes půl hodiny. Po plavání jim pořádně vyhládlo, pustili se tedy do jídla.

„Ty kolachky sou yborn, ale ty rohuku  toky,“ huhňal Ron přes plnou pusu.

„Rone, řekni mi, co ti tady z toho nechutná?“smála se Hermiona. „Katlin, už si zkoušela otevřít to vejce?“

„Ne, ještě ne, ale chystám se na to, neboj,“ uklidnila ji. Měla opravdu nejvyšší čas s tím začít něco dělat. Za týden měl být další úkol. Vejce nosila pořád u sebe v brašně. Ron dostal bláznivý nápad: „Co kdybychom si s ním šli házet?“

„Nebuď hloupej, ještě se rozkřápne, a co s tím potom,“napomenula ho Hermiona. Ron však už rozepnul Katlin brašnu a vejce vytáhl.

„Rone!“ vykřikla Katlin. Bylo však pozdě, Ron jí vejce hodil, to však skončilo v jezeře. Ihned skočila do vody a potopila se. Leželo úplně na dně, nejspíš bylo otevřené, potopila se tedy níž. Z vejce vycházela jakýsi zpěv:

"Přijď za námi v ten modrý svět

- nad zemí náš zpěv neslyšet -

a věz, že nám teď propadlo,

oč v životě jsi nejvíc stál.

Máš hodinu, jen krátký čas,

abys to získal zpátky zas,

pak ti však černé zrcadlo

řekne: Je marné hledat dál."

Co to mělo znamenat? Chytla vejce, zavřela ho a vyplavala nad hladinu.

„Proboha Katlin, co jsi tam takovou dobu dělala? Měli jsme už o tebe strach,“ Hermioně se zřejmě ulevilo, že ji vidí.

„To to vejce, zpívalo,“ vysvětlila jim a oni na ni vykulili oči. „Opravdu, říkalo něco jako…“ zopakovala jim, co slyšela.

„Klíč, to bude ten klíč, co tě má zavést k dalšímu úkolu,“ přemýšlela nahlas Hermiona.

To jí také došlo, ale jak jí to může být užitečné? ‚Přijď za námi v ten modrý svět,‘ modrý svět by mohla být nějaká voda a ve vodě…jezerní lidé, jistě. ‚Nad zemí náš zpěv neslyšet,‘ to také dávalo smysl, uslyšela ho až pod vodou. ‚A věz, že nám teď propadlo, oč v životě jsi nejvíc stál,‘ o co ona nejvíc stojí?, ‚Máš hodinu, jen krátký čas, abys to získal zpátky zas, pak ti však černé zrcadlo řekne: Je marné hledat dál,‘ takže na to, aby to, na čem jí nejvíc záleží, získala zpět, má jen hodinu. Hodinu pod vodou. Jak má pro všechno na světě vydržet hodinu pod vodou?

„Katy?“ Hermiona na ní opět koukala a vypadala ustaraně, asi se zamyslela na dlouho. „Není ti nic?“

Místo odpovědi na ní vystřelila s otázkou: „Jak se dá hodinu vydržet pod vodou?“

„Co? Nebuď blázen, pod vodou hodinu nikdo nevydrží,“ Ron se tvářil, jako kdyby přemýšlel o jejím duševním zdraví.

„Ta písnička říká, že budu muset jít hledat to, na čem mi záleží, pod vodu, ale mám na to jen hodinu,“ docházela jí trpělivost. Copak to nechápou?

„Aha.“ Hermioně to konečně došlo. „To nevím, ještě jsem nikde nečetla o tom, jak vydržet hodinu pod vodou. Co je to, na čem ti záleží?“

Dobrá otázka. Co je to, na čem jí záleží? O rodinu už přišla, ale ještě má Hermionu a Rona. Přátele. To snad ne, oni jí vezmou přátele. To na čem jí nejvíce z toho, co má, záleží, jsou její přátelé.

„Vy.“

„My?“ Ron nevěřil svým uším. Hermiona se na ní soucitně podívala.

Chvilku tam tak mlčky stáli a koukali jeden na druhého, nikdo se neodvážil promluvit. Byl to až příliš drsný fakt. Neměla jim to říkat, jsou si teď vědomi toho nebezpečí a nic jim to nepřidá. Ale už to udělala, nešlo to už vzít zpátky, nezbývalo než se s tím smířit. Nejraději by se vypařila.

„Vrátíme se do hradu. Musím… musím si dodělat ještě nějaký úkol,“ řekla, nečekala na jejich odpověď, shýbla se a začala skládat deku. Neváhali a přidali se k ní.

O co v životě ještě přijde? Copak to nestačilo? Nezbývalo jí z toho hodně už tak málo?

Jakmile došli do společenské místnosti, sbalila si brašnu a vydala se prázdnými chodbami ke knihovně. Cestou však přece jen někoho potkala. Byla to Fleur Delacour, další šampiónka z turnaje tří kouzelníků.

„Achoj,“ pozdravila jí francouzským přízvukem, když ji míjela.

„Ahoj,“ odpověděla, neměla čas se s někým bavit. Ale pak jí něco napadlo.

„Fleur?“ křikla za ní. Fleur se otočila a zůstala stát.

„Oui?“

„Už, už jsi přišla na to, k čemu je to vejce?“zeptala se.

„Ale oui.“

„A?“ vybafla na ní. Byl to bláznivý nápad. Copak si myslí, že jí Fleur poví, o co nejvíc stojí? Je tak naivní, tak hrozně naivní…

„A?“ nechápala Fleur.

„Ale nic, promiň,“ otočila se a vydala se ještě rychlejším krokem ke knihovně.

V knihovně si našla osamocený stolek vzadu u okna, nebylo tam na ní vidět. Nechtělo se jí dělat to nepříjemné pojednání pro Snapea, ale co jí zbývalo? Jak říkala knihovnice madame Pinceová: Kdo v knihovně nestuduje a ani nedělá nijak podobnou činnost, nemá tu co pohledávat. Vytáhla tedy učebnici Lektvarů, rozevřela ji na straně 82 a snažila se tam najít něco kloudného. Nevěděla, jestli tu tak seděla a nepřítomně koukala do knihy už 2 hodiny, když jí někdo položil jemně ruku na rameno. Okamžitě sebou trhla a otočila hlavu, aby se podívala, komu ta ruka patří. Přímo za ní stál Albus Brumbál a zkoumal ji svým pohledem. Co ten hledá v knihovně? Snad sem nepřišel kvůli ní?

„Máš starosti?“ zeptal se jí opatrně.

Tak usilovně se před všemi snažila skrývat své trápení, až to očividně každému bylo jasné, jen co se na ní podíval.

„Ne.“ Snažila se být zdvořilá. Opravdu ředitel nebyl ten, komu to hodlala vyklopit, ač by ráda. Konečně se někomu svěřit, aby se jí ulevilo, aby na to nebyla sama. Sama… už to slovo ji děsilo.

„Opravdu?“ On jí snad vidí až do hlavy.

Zvedla k němu oči a prohlásila rozhodně: „Ano.“

„Pak je vše v naprostém pořádku,“obrátil se a odešel. V ruce žádnou knihu neměl. V naprostém pořádku ovšem nebylo nic, absolutně nic. Tak nejdřív Black, co se jí snaží namluvit, že je nevinný, potom následuje to vejce, které jí oznámí, že asi přijde i o kamarády, a i kdyby o ně nepřišla díky vejci, tak odteď už se jí budou stoprocentně vyhýbat a litovat, že se s ní někdy vůbec spřátelili, sčítala svoje útrapy. Nebylo toho málo.

S lektvary nijak nepohnula, ta hodina nebo kolik v knihovně byla absolutně marná. Poslední dobou měla pocit, že se jen pořád někde snaží před něčím schovat, že nikde nemá pevné zázemí a tak jen přebíhá z místa na místo. Zaklapla knihu a hodila ji do brašny. Ignorovala reptání madame Pinceové, že se s knihami takhle nezachází, že mají duši a city, a vyšla z knihovny. Courala se bezmyšlenkovitě chodbami a šla směrem k Velké síni, chtěla si dojít na večeři, měla hlad.

Cestou potkávala spolužáky, kteří se už vraceli z večeře, všichni ji hlasitě zdravili. Po tom, co přežila pád z koštěte, se zřejmě proslavila. Koštěte… od pondělí jí měly začít famfrpálové tréninky… konečně něco, na co se může těšit. Ze všech čtyř kolejí byla nejlepší chytačkou. Talent zdědila po otci. A zase se v myšlenkách zatoulala k rodině, její oblíbené představě. Copak toho chce tolik, když touží po rodině? Ne, nebude na to myslet. Za těch 14 let už se s tím celkem dobře smířila, ale ten útěk toho zrádce? Blacka, ji zase rozhodil. Black vlastně všechno jen zhoršoval. Konečně došla k Velké síni, Ron ani Hermiona tam nebyli, sedla si tedy úplně sama a nandala si na talíř uzené a brambory. Nikdo jí nevěnoval pozornost, to jí vyhovovalo, když nebyla s Ronem a Hermionou, byla ráda sama. Po večeři se chtěla ještě někam zašít a tak se rozhodla, že půjde do sovince, podívat se na Hedviku, už dlouho za ní nebyla. Otevřela dubovou bránu a vydala se přes školní pozemky do mírného svahu, kde na jeho vrcholku ležel sovinec. Pořád kolem poletovaly sovy, buď vlétaly dovnitř anebo zase ven. Večer byl teplý a vál mírný vánek. Venku už teď nikdo nebyl. Nevěděla jistě, jestli mají tak pozdě povoleno vycházet ven, ale to jí nevadilo, chtěla hlavně někam vypadnout. V sovinci bylo narváno. Hedvika seděla až úplně nahoře. Zavolala ji k sobě a ona jí přistála na nastavené paži. Pohladila ji a ta ji jemně klovla.

„Tak jak se pořád máš?“ mluvila tiše, i když nehrozilo, že ji někdo uslyší. Hedvika zahoukala. Sedla si s ní na schod a hladila ji. Nevěděla proč, ale bylo jí do breku. Nikdy moc nebrečela, před ostatními dělala, že je silná. Byla silná, ale někdy jí taky nebylo do zpěvu. A zrovna teď jí do něj opravdu nebylo. Seděla tu na schodě sama, nikde nikdo, nad ní houkaly a poletovaly sovy a slunce se venku sklánělo za vrcholky přilehlých hor. Tak teď by se tu mohl znovu objevit Black, pomyslela si. Proboha proč ji to napadlo? Snad ho zase nechce vidět? Ne, to určitě ne! Už tak jí nadělal dost starostí a ostatní ji mají za duševně nenormální. Objevit se tu ještě jednou a už za sebe neručí.

Hladila Hedviku takovou dobu, že jí div nevypadalo peří. Málem by tam usnula. Sebrala se a šla ke škole. Zase pendlovala z místa na místo. Ve společenské místnosti se jen letmo mihla a šla do ložnic. Hermiona tam na ní čekala.

„Kde jsi byla? Čekám tu celou věčnost,“ přejela ji od hlavy až k patě. Nesnášela, když ji lidé zkoumali.

„Venku,“ nehodlala se jí zpovídat.

„Poslyš, chceme ti říct, totiž já s Ronem, že nám nijak nevadí, jestli, jestli se s náma něco stane…“

„Proboha,“ vytřeštila na ni oči „proč by se vám mělo něco stát?“

„No, jak jsi říkala, že to asi budeme my,“ chtěla to mít co nejdřív za sebou.

„Jasně, ale proč by se vám mělo něco stát?“ Tohle od nich opravdu nečekala.

„Tak to neřeš,“ dokončila svůj proslov Hermiona a zalezla do postele.

„Ale já to chci řešit!“ Přisedla si k ní na postel. „Já samozřejmě nechci, aby se vám něco stalo, a postarám se o to, aby to tak i bylo. A není vůbec jasné, že to budete nutně vy. To mě jen napadlo.“

„Dík, ale my bychom to pro tebe rádi udělali. Tobě na nás opravdu tak záleží?“