Byl pozdní večer, soudný den
pro některé byl připraven.
Dva mladíci statečného srdce,
však lehce mdlého rozumu,
s úmyslem čistým stiskli ruce
ve jménu sázky v konzumu.
Ten který méně lahví zdolá
ležáku přemáslové chuti,
v té chvíli mrtev byl už zpola,
provede-li k čemu sázka nutí.
Našlo je roztrpčené ráno,
v hlavách jim vlaky parní hučí,
použité sklo – spočítáno.
Neville! Neville! Neville!
***
Byl zase večer, další den
a Neville ten byl připraven.
Měl hůlku, zaklínadlo znal,
kdosi se nad ním křižoval.
Usmál se Neville statečně,
nedával najevo strach,
jen chvílemi snad bezděčně
vířil svým chvěním prach.
„Dej pozor, ty náš hrdino,“
hlas po místnosti zněl,
ten hlas měl touhu jedinou:
„Zdráv vrátit by ses měl!“
Tak švarný junák Harry děl,
snad za sebe se zastyděl,
vždyť sázku navrh on.
Harry! Harry! Harry!
***
Pláštěm opásal bedra svá
když přišla povinnost ta zlá.
Pod rouškou kouzla ukrytý
nehledal jiné úkryty.
Došel až k tomu doupěti,
dovnitř se dostal vzápětí.
Na loži bílém bledý muž,
však Neville nachystal se už.
Zamumlal kouzlo, hůlkou mách
a chvíli z toho byl dost kách.
Vlas barvy křídel havraních
změnil se v odstín zralých polí.
Muž jenž je přísný ke hraní
a jeho tresty strašně bolí,
ve spánku zamračil se, kých,
ruku svou přes ruku dal,
jako by slitování neznal,
hrozivě vypadal.
Vše o něm přece Neville znal,
když závazek svůj přijímal,
však nechycen opustil ložnici
a v bezpečí byl mizící.
***
A ráno přišlo vzápětí
jak holubi, když vyletí.
Severus špatně tu noc spal,
sen až nad ránem uvítal,
proto se déle zdržel v něm,
zapomínav na ranní sněm.
Z krbu se ozval divý zvuk,
snad nadávky, snad výkřik muk.
„Přijď Severe, my čekáme,
bez tebe nikdy nedáme,
ty správné plány dohromady,
tak proč jsme tu a ty nejsi tady?“
Brumbálův lítostivý hlas,
vzbudil by vždy to lepší v nás.
I Sevie bystře vyskočil,
tvář jenom lehce omočil
a zapínal si háv.
Severe! Severe! Severe!
***
Plná je síň snad stovky hlav,
oblékly slavnostní svůj háv.
Brumbál se tiše strachuje,
snad plány, které ukuje,
budou fungovat.
Náhle se hradem rozleh řev,
všem pronik snad až k morku střev,
teď začali se třást.
Neville a Harry skousli ret,
ostatním mohli by vyprávět,
co je snad příčinou.
Neville! Harry! Neville!
***
Zatím se v blízkém lesíku,
ozýval tichý zvuk
a takhle pěkně potichu
zjevil se celý pluk.
Veliký pluku kapitán,
se zrakem planoucím,
Voldemort mocný byl tam sám
a jeho věrní s ním.
Ten útok dlouho plánoval,
před zraky nepřátel,
své plány bystře uchoval,
teď cestu volnou měl.
***
Tak šumí les a šumí síň,
těžké soudit, kde kouzelníků míň.
Dal Brumbál pokyn zklidnit dav
a nervózně svůj tiskl háv.
A bál se, bál se, bál.
Dveře síně se vzápětí
mocným úderem rozletí,
do síně vpadne muž.
Hlava jak slunce planoucí
a oči také tak
a výraz nemá matoucí - zuří,
rudý je jako rak
„Albe, za to mi zaplatí,
viník kterého znám,“
zuřivost jeho se neztratí,
on pokračuje dál.
„To učinit moh Potter jen...“
„Jak víš to Severe?“
„Nepřijde snad nikdy ten den
kdy si Potter vybere
pravidla školy za svůj mrav,
chová se hůře nežli brav...“
Snape zuří, Brumbál v rozpacích
k velké síni se obrací.
„Snad pan Potter by mohl říct
k této zlé kauze něco víc...“
Harry se zvedá statečně,
už ústa otvírá,
však snažil by se zbytečně,
Snape svůj názor má.
„Odmítám tady poslouchat,
proud výmluv hloupoučkých.
Dovolte mi ho potrestat
a snad ho přejde smích.“
„Nejsem si jistý Severe,
zda je to správné tak,
víš přece kým ten chlapec je
vždyť na čele má znak...“
***
Přeskočme horu divých slov
jež svojí silou zdvihla krov.
Tam Sevie řval a Potter bled
a Voldy útočit chtěl hned.
„Když blesk tak blesk,“
zakončil Snape
a hůlkou máchnout chtěl.
„Ne to ne,“ ozval se hlas
a sál hned zpozorněl.
Snapovo kouzlo – žhavý proud
strop pokusilo se rozetnout,
když Brumbál mu ruku strh.
A ztichla síň, a nikdo už
se neodvážil chichotat.
A stále blond tam stál ten muž,
kterého museli se bát.
Tu náhle v tichu tiché: Skříííp!
a mladý muž se zvedá.
„Snad... možná... třeba bude líp,
když přijde pravda celá.“
„Byl jsem to já, kdo v noci šel
a...“ než to Neville dopověděl
Snape nejdřív zrudl a potom zbled,
zatočil se s ním celý svět.
„Vy, vy, vy...“ prudce zakoktal
a Neville pořád vzdorně stál.
Byl pozdní večer, soudný den
pro Nevilla byl připraven.
Ozval se hluk a zvuky kroků
svist kouzel, nářek diplodoků.
A všechny zraky lidí v síni
se obracely ke vchodu,
žádný z nich vstát nebyl líný,
sledovat útok v pochodu.
A v čele věrných Smrtijedů
Voldy se tyčil jako šíp,
hůlkou zamával. „Juchů vedu!“
zajásal nad prvním mrtvým.
Začali padat jako mouchy
na obou stranách po houfech
a stalo se, že každou chvíli
v té velké síni někdo zdech.
Bradavice! Bradavice! Bradavice!
***
Byl pozdní večer, soudný den
pro mnohé z nich byl připraven.
Na Snapa padl Tomův zrak
a div, že netrefil ho šlak.
Snapovy vlasy zavlály
v útoku byl dost pomalý.
Vtom Voldemort se začal smát.
„Já měl tě Snape vždycky rád,
však tenhle nový přeliv tvůj...“
„Když chceš klidně se ušklibuj,“
Opáčil Snape a hůlku zdvih
však nebyl sám a další hřích
obtížil Voldíkovu duši
a možná víc než lidé tuší.
Sklonil zrak, hlavu blonďatou
viděl teď, kletbou rozťatou
zamáčkl slzu, tichý vzdych,
že zemřel další odpadlík.
Severe! Severe! Severe!
***
Voldy se zdržel lítostí
a Harry spustil se zlostí
„Avada! Avada! Avada!“
Harry stál, Voldy tiše pad,
jak kvítek v jarních zahradách.
A Smrtijedi ve strachu
začali zdrhat z potlachu.
A zbylí živí v davu pevném
se v stopách jejich pustili,
by v pomstě za ten útok podlý
ty Smrtijedy zabili.
Prý pomsta vždycky sladce chutná,
však tato pomsta byla smutná.
A nad bojištěm krvavým,
o němž vám tu dnes vyprávím,
tam ruku v ruce stanuli
Harry a Neville strnulí.
U nohou mrtvý Severus,
který zaujal Tomův vkus.
Poklek Harry pln emocí,
nedbaje zhoubných nemocí,
pramen vlasů blond uchopil,
a vášnivě jej políbil.
A Neville poklek vedle něj,
pocítiv vinu za ten děj
a tak tam oba klečeli
a smáli se i úpěli.
Byl pozdní večer, soudný den
pro lidstvo pro jednou odložen.
Harry! Neville! Severe!