Čtyři studenti se společně seznamují nad jednou neobvyklou prosbou.

Bylo pozdní odpoledne. Elias seděl v rohu studovny se svými dvěma novými přáteli: Jonasem Ellvanderem a jeho sestrou Janice, což byla ona mrzimorská studentka, co s ním byla předešlý den u Snapea. Eliase překvapilo, když se dozvěděl, že jsou dvojčata – na první pohled si nebyli takřka vůbec podobní. Incident z hodiny bylinkářství byl zapomenut, když se za něj Jonas Eliasovi omluvil a slíbil, že mu to vynahradí.

„Proč jste vlastně nastoupili do Bradavic až teď?“ zeptal se jich Elias.

„Kvůli mámě,“ odpověděla Janice. „Je výcvikovou instruktorkou u americké armády a cestuje po celém světě, no a my s ní.“

„Takže když začal školní rok, nacházeli jsme se zrovna na základně v Jižní Koreji, no a protože máma měla smlouvu až do konce září, vrátili jsme se do Británie až teď,“ dokončil Jonas.

„Nevěděl jsem, že kouzelníci slouží v mudlovských armádách,“ řekl Elias opatrně.

 Jonas ze zakřenil. „Možná by ses divil. Ale je pravda, že na mámu se to nevztahuje.“

„Ona totiž je mudla,“ řekla Janice.

„A váš táta je odsud z Británie?“ zeptal se Elias.

„Jo. Táta je kouzelník. Studoval tady v Bradavicích,“ odpověděl Jonas.

„Takže jsme vlastně polokrevní,“ dodala Janice.

Jonas na něj mrkl. „Někdy ti budu muset vyprávět, jak se naši vlastně seznámili.“

„A co dělají tvoji rodiče?“ otázala se Janice.

Elias sklopil pohled na stůl. „Nemám rodiče. Oba zemřeli, když mi byly tři roky.

Úsměv se vytratil Janice a Jonasovi z tváře. Jonas otevřel ústa, jako kdyby chtěl něco říct, ale Janice ho šťouchnutím do žeber zarazila. „To nás moc mrzí,“ řekla tiše.

„Tím se netrapte,“ Elias nad tím mávl rukou. „Tak, kde jsme to vlastně přestali?“ nadhodil s předstíranou sebejistotou.

Dvojčata se po sobě podívala, jako kdyby najednou nevěděla, co říct. Nakonec znovu oba stočili pohled k Eliasovi a Janice se nadechovala k odpovědi, ale nestačila už začít, neboť v ten moment se za Eliasem ozvalo pronikavým dívčím hláskem „Ahoj Eliasi.“ Prudce se otočil a ocitl se tváří v tvář Nelly Swansonové. „Jak se máš?“ zašvitořila.

„Ahoj Nelly,“ pozdravil ji vyrovnaným hlasem, což ho však stálo nemalé úsilí. „Mám se dobře, díky. Co ty?“

„Taky dobře,“ odpověděla.

Rozhostilo se ticho.

„Ehm,“ odkašlal si Elias. Ukázal na své společníky. „Tohle jsou moji kamarádi – Janice a Jonas Ellvanderovi.“

„Ahoj,“ pozdravila je Nelly. Oba jí pozdrav opětovali. Nelly se opět otočila k Eliasovi. „Ty, Eliasi... poslyš...“ začala.

„Ano?“

„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys mi mohl s něčím poradit.“

„Ano?“

„Víš... já bych potřebovala pomoct s tím lektvarem na popáleniny,“ přiznala. „Jestli ho Snapeovi do týdne neodevzdám, určitě bude strašně zuřit.“ Její modré oči třpytící se jako nejdražší safíry se vpíjely do těch jeho. „Pomůžeš mi?“

„To víš že jo,“ přikývl Elias dřív, než plně stačil domyslet důsledky toho, kdyby se ředitel jeho koleje dozvěděl, že pomáhá studentovi z jím tolik nenáviděného Nebelvíru.

Nellyin obličej se celý rozzářil. „Ach, díky!“ vypískla nadšeně. „Já věděla, že mě v tom nenecháš! Jsi úžasný!“ Zvedla se od stolu. „Můžeme se sejít zítra po vyučování tady?“

„Jistě,“ odpověděl Elias mechanicky.

„To je skvělé,“ Nelly hopsala radostí. „Tak zatím ahoj, a ještě jednou díky!“ Otočila se a byla pryč.

„Měj se, Nelly,“ dodal za ní, když se konečně vzpamatoval.

Jonas a Janice na něj zvědavě hleděli a on přímo viděl, jak se jim hlavami honí jedna otázka za druhou. Nakonec to byl Jonas, kdo se zeptal první.

„A ty myslíš, že jí to pomůže? Když ji budeš doučovat z lektvarů?“

Elias nad tím jen pokrčil rameny. „Uvidíme.“