Aneb manipulovat se zvířaty v kabinetu učitele lektvarů se nevyplácí.

Jak dny ubíhaly, jejich čtyřčlenná parta se postupně utužovala. Trávili spolu každou volnou chvíli, byť sejít se ve čtyřech bývalo dost obtížné: volného času bylo málo, stejně jako míst, kde by mohli spolu trávit čas studenti z různých kolejí. A tak se většinou aspoň učili spolu v knihovně, k čemuž bývalo vždy příležitostí dostatek: probírané látky bylo až nad hlavu a učitelé je rozhodně nešetřili. Elias dával Nelly lekce z lektvarů navíc a její pokroky, třebaže nikterak závratné, ho těšily.

A dnes měli oba namířeno do Snapeova kabinetu právě kvůli výuce lektvarů. Nelly si vzala do hlavy, že potřebuje konzultace, a podařilo se jí Eliase přemluvit, aby ji doprovodil. Ten samozřejmě hned souhlasil, ale teď, když už byli na cestě, se mu to rozleželo v hlavě a pomyslel si, že to možná nebyl úplně nejlepší nápad. Snape, který své zmijozelské střežil jako oko v hlavě, sice proti jeho přátelům otevřeně nic nenamítal, ale Elias poznal, že je mu to proti srsti; a jestli bude zrovna dnes mít jednu z těch svých špatných nálad, pak se on a Nelly se zlou potážou. Jenže Nelly byla pevně rozhodnutá, že chce profesora Snapea vidět, a Elias nenašel odvahu jí to vymluvit.

Nakonec oba stanuli přede dveřmi do Snapeova kabinetu a Nelly bez váhání rázně zaklepala. Když se zevnitř ozvalo vzteklým hlasem „Dále!“, vzala za kliku a vrazila dovnitř.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila Nelly, „my jsme k vám přišli na konzultaci.“

Snapeovi se přes tvář na kratičký okamžik mihnul vyplašený výraz, pak stočil pohled na Eliase, který mezitím vklouzl dovnitř a tiše za sebou zavřel, a zamračil se. „Vy žádné konzultace nepotřebujete, Horowitzi,“ osopil se na něj, „tak co tu chcete?“

Elias cítil, jak se mu jazyk lepí na patro, a s úsilím polkl. „Já jsem –“

„Jé!“ přerušila je Nelly, „to je ale roštomilá žabiška!“

Elias se prudce otočil a spatřil, co Nelly tak zaujalo. Na stolku mezi křivulemi a ampulemi seděla ta největší a nejodpornější ropucha, jakou kdy měl možnost vidět. Nelly v několika krocích dosáhla stolku, zvedla bezmocnou žábu a přitáhla si ji do náruče. Nějakým zázrakem se jí přitom podařilo nic ze stolku neshodit. „Ta je vaše?“

„Teď už nejspíš ano,“ odpověděl Snape zmateně. „Jednoho dne sem jednoduše přilezla, tak jsem ji tu nechal.“ Zatvářil se nejistě, jako kdyby se sám sebe ptal, proč jí na takovou otázku vůbec odpovídá.

„Je rozkošná,“ opakovala Nelly, stále svírající žábu pevně v náručí.

Snape se zamračil ještě víc. „Slečno Swansonová, položte tu žábu zpátky a pojďte sem,“ řekl přísně. „A vy taky, Horowitzi.“

Později Elias přemítal, jak se mohly události vyvíjet úplně jinak, kdyby Nelly Snapea jednoduše poslechla. Ale osud tomu tak chtěl, že ještě než Nelly žábu propustila, věnovala jí pořádnou, mlaskavou pusu.

Existuje dobrý důvod, proč nelíbat neznámá zvířata, a to nejen hygienický. V kouzelnickém světě funguje řada přirozených zákonů, které jsou stejně nezvratné, jako v mudlovském světě zákony fyzikální.

A v tomto případě zafungovaly kouzelnické zákony naprosto spolehlivě. Ropucha vyskočila Nelly z náručí, ozvala se hromová rána – a na stolku, mezi troskami laboratorního vybavení, najednou seděl krásný plavovlasý princ.

Elias si po několika dlouhých vteřinách uvědomil, že má ústa otevřená dokořán, a tak je s cvaknutím zubů, které do hrobového ticha v místnosti zaznělo jako výstřel z pistole, rychle zavřel. Snape vypadal, jako by ho někdo zasáhl zkameňovacím kouzlem, a Nelly prostě stála na místě bez hnutí jako opařená a tiskla si obě ruce přes ústa.

Princ se nejprve zmateně rozhlížel kolem, pak pohlédl na sebe a celý se rozzářil; nakonec mu padl zrak na ohromenou Nelly a v příštím okamžiku už jí klečel u nohou. „Má zachránkyně!“ upřel na ni oddaně své oči, které, jak si Elias všiml, měly stejný odstín modré jako Nellyiny. „Má vysvoboditelko! Vy jste mě zbavila té strašlivé kletby! Děkuji vám!“ Čapnul ji za ruku a políbil ji.

„Ech,“ hlesla Nelly a vyškubla se mu, „rádo se stalo.“

„Ano,“ řekl Snape temně, zatímco s potlačovaným vztekem hleděl na úplně zničené vybavení na svém stole, „nemáte vůbec zač, a teď se seberte a zmizte!“

Princ se pomalu postavil. „Vy byste měl raději mlčet,“ řekl Snapeovi opovržlivě. „Doufal jsem, že kouzelník s takovou reputací, jakou má učitel v Bradavicích, mě dokáže bez potíží poznat a odeklít, ale vy zřejmě nejste schopen ani takovou elementární věc provést. Jsem vámi velice zklamán, vy budižkničemu.“

Snape se naježil. „Vážený pane,“ odsekl, „pokud to vašemu bystrému obojživelnému oku uniklo, já jsem alchymista, a proměňováním zakletých žab zpátky v idioty nemíním ztrácet čas. Stejně jako dalším rozhovorem s vámi. Támhle jsou dveře,“ rozmáchlým gestem ukázal ke dveřím vedoucím ven z kabinetu a všiml si přitom, že Elias a Nelly jejich hádce přihlížejí. „Vy jste ještě tady?“ obořil se na ně. „Neříkal jsem, abyste vypadli?“

„Tak to by stačilo!“ zarazil ho princ. „Já si vyprošuji, abyste na mou snoubenku mluvil tímto tónem!“

Snape už se k němu otáčel a chystal se pronést další jízlivou poznámku na jeho účet, ale ta mu odumřela na rtech, když plně zaregistroval význam princových slov. „Vaši co?“

„Slečna Swansonová mě vysvobodila ze zakletí, čímž vzniká nárok na právoplatný svazek manželský mezi ní a mnou.“ Vypjal se do výšky. „Stane se z ní vévodkyně Saxon-deVries, paní z Colbershire.“

Snape při zaslechnutí toho jména viditelně znejistěl, ale pak se vzpamatoval. „To je všechno moc hezké,“ pronesl ponuře, „ale zatím je to pořád moje studentka a bude dělat to, co já jí řeknu.“

Konečně našel řeč i Elias. „Nemůžete si Nelly jen tak vzít!“ vyhrkl na vévodu z Colbershire. „Vždyť ještě není ani plnoletá –“

„Děkuji vám za váš postřeh, Horowitzi,“ přerušil ho Snape, „ale jestli vás tady uvidím ještě za pět vteřin, tak dostanete takový školní trest, že na něj do konce svých studií nezapomenete,“ zrak mu padl na nešťastně se tvářící Nelly, „i když v případě některých zde přítomných to nejspíš nebude dlouho. A teď ven.“

Víc pobízet už Elias nepotřeboval. Popadl Nelly za paži a táhl ji ke dveřím. „Jste naprosto nesnesitelný!“ slyšel ještě říkat vévodu z Colbershire, „Nechápu, jak někomu takovému mohli na zdejší škole vůbec svěřit místo učitele!“

„Už mám vás a těch vašich jalových řečí plné zuby!“ rozkřikl se na něj Snape. „Mám sto chutí proměnit vás zpátky v žábu, kdyby to jen trochu –“

Zbytek hádky už neslyšeli, neboť Elias zavřel dveře a otočil se k Nelly. Ta vypadala jako umučení. „Co budeme dělat?“ zašeptala.

Elias se otočil a rázným krokem vyrazil chodbou, že mu Nelly sotva stačila. „To přece nemohl myslet vážně, že si mě chce vzít, že ne?“ říkala zoufale. „Já si ho nevezmu! Moji rodiče to nikdy nedovolí!“

Elias smutně zavrtěl hlavou. „To bych si taky přál, Nell, ale nejsem si tak docela jistý, jestli to půjde. Vůbec se mi nelíbilo, jak se Snape tvářil, když se mu ten šašek představil.“

„Myslíš, že by mě mohl k té svatbě donutit?“ zeptala se s obavami Nelly.

Elias našpulil rty. „To je věc, kterou musíme co nejdřív zjistit.“ Když došli do přízemí, zahlédl na školním dvoře Janice a Jonase vracející se z výcviku létání na koštěti. „Pojď,“ pobídl Nelly.

S dvojčaty se potkali těsně u vchodu do budovy. Jonas byl celý rozzářený – létání na koštěti ho ohromně bavilo, zato jeho sestra byla od hlavy až k patě oblepená listím a trávou, jako kdyby zahučela do hromady kompostu a podle toho, jak se tvářila, se tak nejspíš i stalo. „Bylo to naprosto fantastický, Eliasi!“ mával na ně Jonas nadšeně, sotva je spatřil, „Měls mě vidět, jak jsem vybral zatáčku kolem severní věže...“ jeho nadšení se vytratilo, když spatřil Eliasův zachmuřený a Nellyin zničený výraz. „Stalo se něco?“

„Jonasi, Janice,“ řekl Elias vážně, „máme problém.“

*          *          *          *          *

„No, tak tomu říkám situace,“ komentoval Jonas suše, když mu Elias a Nelly vylíčili, co se odehrálo ve Snapeově kabinetu.

„A já myslela, že žabí princové jsou jenom v mudlovských pohádkách,“ říkala Janice, zatímco si vybírala z vlasů zbylé listí.

„Jo, to já jsem si až doteď myslela taky,“ řekla Nelly kysele.

„A vy chcete tu svatbu překazit?“ zeptal se Jonas.

„Pokud to bude nevyhnutelné, tak ano,“ přisvědčil Elias. „Ale možná se z ní Nelly bude moct nějak vyvlíknout.“

„Kéž by,“ zamumlala polohlasem Nelly.

„Můžu se podívat do kouzelnických zákoníků a judikatur, jestli tam k tomu něco nenajdu,“ nabídla se Janice, „ale bude mi to chvíli trvat.“

„Já ti s tím pomůžu,“ řekl Jonas. „Poslyš, Eliasi, ty víš, kdo je to ten Saxon-deVries?“

„Ne, ale je mi to jméno povědomé,“ odpověděl Elias. „Pokusím se zjistit víc.“

„Dobře,“ přikývl Jonas. „Nell, mohla bys zatím zkusit něco najít k žabím kletbám? Nebo k proměňovacím kletbám obecně. Jak se používají, jaká je obrana a protikouzla proti nim, všechno, co budeš považovat za podstatné. Ze všeho nejdřív musíme zjistit, jak na tom jsme.“ Odmlčel se, když v dálce zahlédl, jak se ze schodiště vynořil Snape celý bez sebe vzteky, a za ním v závěsu blonďatý princ s nosem nahoru v maximální výši, při které ještě nezakopával o schody. Měli namířeno do věže, ve které sídlila Brumbálova pracovna. „A to rychle,“ dodal.

„Co zajít do knihovny hned teď?“ navrhl Elias. „Možná ještě do večeře něco stihneme.“

„Fajn,“ uzavřel Jonas. „Tak jdeme na to.“