Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 776 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Jméno, které mluví za vše od Sophie
[Komentáře - 14] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Kapitola 3: Náhodná setkání aneb není náhoda jako náhoda!

Hluk Velké síně byl slyšet již v prvním poschodí. Vesměs nadšené hlasy se rozléhaly po celé chodbě. Julia a Narcissa šly pomalu. Narcissa si nebyla jistá, proč vlastně jdou dovnitř, ale nechala se vést svoji přítelkyní.

Julia naopak oplývala sebejistotou. Již se nemohla dočkat okamžiku, kdy začne uskutečňovat svoji pomstu. „Cissy, hned jak vejdeme, tak si běž prosím sednout. Já za tebou přijdu během chvíle.“ Řekla tiše a stále přemýšlela.

„Udělám, co chceš, hlavně si ještě dneska něco neudělej a jestli se ti zase bude motat hlava, tak se okamžitě vracíme na ošetřovnu, ano?“ Narcissa sledovala Julii s rostoucím napětím. Ještě nikdy ji neviděla tak soustředěnou.

„Neboj, vrátím se tam, hned jak to bude možné.“ Snažila se ji uklidnit, ale sama byla rozrušená.

Sešly poslední schody a před nimi se otevřel pohled na velké kované dveře. Drobná klika zdobená ornamenty přímo vybízela ke stisknutí. Julia neváhala. „Drž mi palce!“ poprosila Cissy a vzápětí otevřela.

Studenti se na chvíli otočili. Julia vešla. Mnozí ji strnule sledovali a čekali, co udělá. Julia je nesledovala. Obrátila svůj pohled k nebelvírskému stolu a vyhledala Siriuse. Bez jakékoliv známky nervozity šla přímo k němu. Zbývající studenti, kteří si ještě mezi sebou povídali, umlkli. Upřeně hleděli na zmijozelský hábit.

Severus strčil do Luciuse. „Podívej se!“

Lucius se otráveně odvrátil od zmijozelské páťačky. „Co je zase Severusi?“ Chtěl ještě pokračovat, ale jazyk mu ztuhl, než stačil říct další slovo. „Co to dělá?“

Severus pokrčil rameny. „Mě se neptej, já nejsem její bratr...“ svůj výrok považoval za výborný vtip.

„Ano, to vím!“ Odsekl. „Myslel jsem, že skončila na ošetřovně?!“ sledoval útlou postavu své sestry blížící se k nebelvírskému stolu. Zajímalo ho, co bude dělat.

„A víš vůbec, jak se tam dostala?“ zeptal se ho se zkřiveným úsměvem. Severus. Z jeho hlasu znělo potěšení, že právě on mu může sdělit tu novinu. Ani se nesnažil své nadšení nijak skrýt.

Lucius se již úplně přestal zabývat dívkou z pátého ročníku, která se naříkajíc odvrátila. Ignoroval její reakci a zaměřil se na Severuse. „Jak se tam dostala?!“

Severus viděl, že to Lucius ještě neví, a tak ho chtěl ještě chvíli napínat. Nevinně se usmíval a čekal, jak dlouho zůstane Lucius klidný. Kupodivu se rysy jeho kamaráda ani po delší chvíli nezměnily

„No dobře, tak já ti to řeknu…“ prohlásil poraženě Severus. „ Jak jsem tak slyšel, omdlela v kočáře, zkus hádat proč, a Sirius Black ji tam odnesl.“ Dokončil téměř triumfálně.

Lucius se nadechl. Podíval se zase na Julii. Stála už u Blacka. Ten ji zatím nevnímal, ale sám Lucius nevěřil, že to tak zůstane dlouho. „Uvidíme, co bude dělat a podle toho se zařídíme i my!“

Severus přikývl. „Jak chceš ty, Luciusi…“

Julia stála za Siriusem. Její odvážný plán začal. „Emm, Blacku?!“ oslovila ho zatím příjmením, i když znala jeho křestní jméno. Netrpělivě čekala na reakci. Snažila se udržet co nejpevnější tvář. Nemohla na sobě nechat nic znát.

Sirius se otočil. Na tváři mu pohrával drobný úšklebek. Nebyl však tak falešný, jako ve vlaku. Poprvé se jí zdál sympatický. „ Malfoyová, co tady děláš?“ jeho hlas nebyl opovržlivý. Cítila dokonce náznak obav.

„Já…přišla jsem se zeptat, proč jsi mi pomohl?“ odpověděla trochu chladně. Nemohla si nevšimnout, že je pozoruje skoro celá síň.

Sirius se na ni překvapeně zadíval. „To jsi přišla jenom kvůli tomu?“ tentokrát však ironie jeho slov byla patrná.

Julia se křečovitě usmála. Netušila, jak to může být těžké. „Jo, dá se to tak říct.“ Nadávala sama sobě, že nedokáže vymyslet lepší výmluvu. Proč musí být v důležitých chvílích tak prapodivně nervózní. Vzpomněla na Luciuse. Kdyby byl na jejím místě on, byl by naprosto klidný. Znala ho až moc dobře. Právě kvůli tomu to bylo těžké. Kdykoliv mohl poznat, že je to všechno jenom hra. Hloupá fraška, vyplývající z neutěšené touhy po pomstě. Snažila se překonat své obavy a soustředit se na rozhovor. „Jen se chci zeptat, na tom není nic tak špatného, ne?“

Jejich pohledy se na chvíli proťaly, ale Julia uhnula. Na tohle ještě nebyla připravená. Sirius jí připadal klidný. Jeho klid však násobil její nervozitu. „Nic neříkám, jen že Malfoyová se jde přes celou školu zeptat, proč Sirius Black něco udělal? Uznej, jestli tohle je normální, tak by měl Lucius přestoupit do Nebelvíru..“ jemně se usmál svému vtipu.

Julia rychle přemýšlela, co má dělat. Má se usmát nebo zamračit. Black nesmí nic poznat. Zvolila druhou možnost. Pohrdavě pohodila hlavou. Všimla si úšklebku na jeho tváři. „ Mně to nedělalo problémy sem dojít!“ řekla pevně, ale v duchu se musela usmát. Celou cestu se jí motala hlava a byla ráda, že došla až sem. „Zase jsi se ale vyhnul mé otázce!“ upozornila ho a opřela se jemně o lavici. Sledovala, jak Sirius přemýšlí. Čekání na odpověď jí přišlo dlouhé.

„Nevyhnul jsem se otázce“, začal Sirius. „Jen jsem ji posunul o pár slov dál, vadí ti to hodně?“

Julia hledala slova. Jak se jej zeptat, aby to znělo věrohodně? Rozhodla se mluvit upřímně. Vždyť ji zajímalo, proč jí pomohl. Byla to ovšem pomoc? Nevěděla. Co když jí jen chtěl znemožnit? Otázky ji úplně pohltily. Rychle se v mysli vrátila k tématu. „Nevadí, ale odpověz.“

Sirius se ušklíbl. Jeho úšklebky už začaly rozehrávat struny její nervové soustavy. „Hned teď!“ dodala.

„Tebe to asi hodně zajímá, co?“ začal Sirius a stále se vyhýbal její otázce. Ladně si pohrával s vidličkou a nevnímal soustředěné pohledy okolí, které jej i Julii pronásledovaly.

Julia cítila, jak jí vztekem nabíhají žíly na rukou. Jeho nenucenost ji doháněla k šílenství. Nesnášela, když se někdo tak ošemetně vyhýbal jejím otázkám. Odpověď ji teď zajímala ještě více než předtím. Možná proto, že byla nedosažitelná. „Bojíš se snad odpovědi?“

Sirius se na chvíli přestal usmívat. Cítila to jako malé vítězství. Viděla jeho usilovný výraz. Musel vymyslet hodně dobrou výmluvu, aby se i tentokrát vyhnul odpovědi. „A co když ji nechceš znát?“

Otázka ji zaskočila skoro stejně, jako předtím jeho. Usilovně přemýšlela, co na to říct. „ Ale já ji chci znát! Nejsem slaboch, vydržím i srdceryvný příběh!“

„To nemusíš, zas tak dojemný to nebude!“ ubezpečil ji. „Možná proto, že nejsem jako ty.“

Julia opovržlivě zvedla hlavu. Jeho odpověď se jí, i když nechtěně, dotkla. Zauvažovala nad možností vzdát se předčasně svého plánu, ale hrdost jí to nedovolila. Alespoň jednu vlastnost mám ryze Malfoyovskou…'pomyslela si jen pro sebe. Sama netušila, kolik rodinných genů ještě zdědila. „ Bojíš se, proto mi to nechceš říct? Sirius Black se bojí?“ vysmívala se mu, aby zakryla své obavy.

Sirius začal ztrácet trpělivost. „Sklapni Malfoyová!“ procedil mezi zuby. Začínal na ni mít vztek. Nechtěl upustit od svých původních záměrů, ale teď se nedokázal soustředit. Ještě před několika minutami měl v úmyslu svést Malfoyovou a naštvat Luciuse, ale teď viděl, že to nebude tak jednoduché, jak původně předpokládal. Začal pochybovat o tom, zda se mu to vůbec povede. Neztrácel však předčasně naději. „Sedni si ke mně a já ti to možná řeknu!“ navrhl najednou z ničeho nic.

Několik nebelvírských se na sebe znechuceně podívalo. Zmijozelka u jejich stolu, to nemělo obdoby. Sirius si tentokrát dovolil až moc. Sám viděl, že tohle nebyl zrovna nejlepší nápad, ale potřeboval ji tady, jestli chtěl splnit svůj plán.

Julia přemýšlela, proč jí to nabídl. První myšlenka ji uspokojila. Vždyť jí to ještě usnadňuje. Vzápětí se však objevily obavy. Co když je to jen past? Co když ji chce jen před všemi opět znemožnit? Nebylo by to poprvé a určitě ani naposled. Cítila mírné rozpaky. Nechtěla nepřijmout, ale bála se přijmout. Nemohla se rozhodnout. Nakonec přece jen přisedla.

Sirius pozoroval její nejistotu. Uklidnil se teprve, když dosedla vedle něj. James, který seděl z druhé strany se v duchu pousmál. Tušil, že Sirius dosáhne svého. I když si to zprvu nechtěl přiznat, těšil se na to, co přijde. Do příchodu Malfoyové jej hostina nudila. Teď konečně zažije zase nějaké dobrodružství…

„Tak říkej, nebudu tady s tebou sedět věčně!“ řekla Julia rozladěně a netrpělivě přehodila nohu přes nohu. Cítila se v nepřátelském prostředí trochu nesvá. Všichni její blízcí seděli na druhém konci místnosti a pozorovali ji, stejně jako celý zbytek síně.

„Nechceš si dát něco k jídlu?“ zeptal se provokativně Sirius. Julia se na něj naštvaně zadívala. Jen se usmál a přisunul k ní talíř s kuřetem. Podívala se na kuře, potom zpět na Siriuse a pak zase na kuře. „Něco se ti na tom kuřeti nelíbí?!“ zeptal se a zkoumal vzhled propečeného masa.

Julia zdvihla kuřecí stehno. „Já maso nejím!“ položila jej zpět na talíř a přisunula zpět k Siriusovi.

„Dobře, tak ti seženu něco jiného…“ Sirius se začal rozhlížet kolem. V Nebelvíru však nebyl snad ani jeden vegetarián, na každém talíři ležel kus masa. „Asi tady nic nebude, nechám poslat vzkaz do kuchyně a oni ti připraví, co budeš chtít?!“

Jeho náhlá snaha ji zaujala. Byl milý. Lucius na rozdíl od něj kritizoval, když nejedla maso. Sám maso zbožňoval a nechápal ji. Ani nechtěl respektovat její rozhodnutí. ,Další plus pro Siriuse' napadlo ji. „ Dobře, ale zařídím to sama!“ odpověděla na jeho nabídku a luskla prsty. Domácí skřítek, oblečený do špinavých hadrů, se objevil těsně vedle ní. Trochu se odtáhla, když ucítila závan jeho oblečení. „Dawke, přines mi jídlo!“ přikázala mu panovačně a rukou mu pokynula, aby se vzdálil.

„Ty máš vlastního skřítka?“ Sirius vypadal vesměs udiveně. Jen primusové měli vlastní skřítky.

„Samozřejmě. Dělá mi speciální jídlo, stará se o moje věci, prostě všechno, co potřebuji.“ Raději se nezmínila o prázdninové aféře, kdy si na Luciusově skřítkovi zkusila zakázanou kletbu.

Netrvalo ani minutu a před Julii se objevil talíř plný vybraných lahůdek. Několik dívek se na ni podívalo a cosi si zašeptaly.

„Nejím to kvůli tomu, abych neztloustla!“ řekla Julia. Jako by přesně vytušila, o čem se ty dívky baví.

Sirius i ostatní se na ni podívali. Julia je ignorovala a stříbrnou vidličkou nabrala kousek chřestu. „Nejím maso už dlouho a řeknu vám, k odbourávání tuku vám to nepomůže!“ chtěla se dotknout dvou dívek, které seděly blízko ní. Věděla, že si povídají o její postavě a vlivu bezmasé stravy. Ani jedna z nich zrovna neoplývala tělesnou krásou, byla to narážka. Jasně zmijozelská narážka.

„Raději se vrátíme k našemu předešlému tématu!“ snažil se Sirius zažehnat začínající katastrofu.

„No dobře, ale zrovna jsem se začínala bavit!“ posteskla si Julia a nabrala si další kus zeleniny.

Sirius si odfrkl. „Jak to můžeš jíst!?“

Julia se otočila. „Tím původním tématem jsem rozhodně nemyslela jídlo!“ naštvaně se zvedla a hodila ubrousek na stůl. „Už toho mám plný zuby!“ rozhlédla se po síni, která je opět se zaujetím sledovala.

„Odcházíš?“

Julia přikývla. „Stejně mi nic neřekneš, tak nemá cenu se tady zdržovat!“ lehce se usmála a odešla směrem k zmijozelskému stolu.

„A mimochodem doufám, že se ještě uvidíme, v tom kočáře to bylo super!“ prohodil co nejvíce nahlas, aby ho všichni slyšeli. Ihned se v sále začalo šeptat. Julia se zastavila a otočila zpět na Siriuse. „Máš pravdu, už dlouho jsem si takhle neužila…“ pak se zase obrátila nazpět a v klidu došla na své místo u zmijozelského stolu.

„Co jsi tam dělala?“ oslovil ji chladný hlas. Lucius seděl vedle Averyho a Lestrange. Loktem se opíral o stůl a pravou částí těla byl lehce nakloněn. Jako obvykle na sobě nenechával znát nic z toho, co cítil. Jeho oči však Julii prozrazovaly mnohé. Cítila jeho vztek i na tu vzdálenost. ,A to je teprve začátek…'pomyslela si ironicky. Sedla si vedle Narcissy a s lusknutím prstů se objevil nový talíř s jídlem.

„Ale Luciusi, snad si o mně nemyslíš něco špatného nebo snad ano? Je to přece jen Sirius Black a navíc je docela sympatickej!“ dala si záležet, aby v jejím hlase znělo nadšení a zasněnost.

Lucius se jen ušklíbl. „Snad ses nezamilovala do Blacka? Nebo se mě snažíš jenom naštvat?“

Julia nevinně pokrčila rameny. „Kdybys ho viděl zblízka? Všiml sis, jak má zpevněný tělo?“ zasněně se podívala směrem k nebelvírskému stolu. Při tom po očku sledovala Luciusovu reakci. Vypadal, jako by opravdu začínal věřit, že se zamilovala. V duchu se zasmála. Lepší začátek si nemohla přát. Pod stolem nenápadně kopla do Narcissy.

„Vždycky jsem říkal, že jsi ostudou rodu…“ ušklíbl se Lucius a vstal od stolu. Podíval se na Juliinu přítelkyni, která na jeho vyzývavý pohled reagovala chladným odstupem. Odešel tedy sám.

Nemohl si všimnout, že jeho odchod sledují ještě jedny oči, spokojené s předešlými událostmi…

Julia a Narcissa zůstaly sedět na místě. Chvíli jen mlčely a sledovaly, co se děje kolem, ale když se ujistily, že je nikdo neposlouchá, Julia se přiklonila k Narcisse: „Tak co, začíná to dobře, že?!“

Narcissa přikývla. „Máš pravdu, je to celkem zajímavé, nečekala jsem, že ti na to Lucius tak rychle skočí..“ na chvíli se zamyslela. „Co když to ale jenom hrál?“

Julia pokrčila rameny. „Uvidíme později, teď se to ještě nedalo poznat, ale až se to trochu rozvine, bude vidět, kdo co dělá doopravdy, a kdo co hraje.“ Napila se z poháru dýňové šťávy. „Pak to teprve bude nebezpečné, protože jestli mě Lucius nezabije, tak mě zabije Sirius a jestli ani ten ne, tak asi umřu ještě před tím, než tohle dohraju do konce, protože, aby mě ani jeden z nich nechtěl zabít, to je nemožné, chápeš?“ mluvila tak rychle, že jí Narcissa skoro nestíhala vnímat.

„Sice nevím, jak si mohla takovou teorii vůbec vymyslet, ani nevím, co to vlastně vyvádíš, ale vím jistě, že ti to jen tak neprojde!“ Narcissa jen suše komentovala.

„Takhle mě už dlouho nikdo nepodpořil, fakt díky!“ zaironizovala opět Julia. Usmála se na svoji přítelkyni a pustila se do jídla. Její stolování působilo velmi elegantně. Jemné držení příborů, ladné pohyby, všechno bylo tak precizní, postrádající jakoukoliv chybu. Každý si toho musel všimnout. Lucius i Julia se uměli chovat. Nikdy by se neztrapnili ve společnosti. Většina čistokrevných kouzelníků striktně dodržovala normy chování. Malfoyovi však byli jediní, kteří nedokázali přejít žádný přestupek. I Julia nesnášela hrubé chování. Nemohla vydržet ve společnosti, která nebyla vychovaná.

„Julie, neotáčej se!“ zašeptala Narcissa.

Julia se nechápavě zamračila a sledovala Narcissu, jež upřeně sledovala cosi za ní. Nevěděla, co má tedy udělat, zda se otočit nebo ne.

„Malfoyová?“

Julia vydechla. ,To snad není možný!' řekla si sama pro sebe. Sirius Black. Rychle vykouzlila úsměv a otočila se. „Ahoj Blacku, potřebuješ ode mě něco?“

Sirius se zastavil nad jejím příjemným tónem. Přešel to však bez komentáře a pokračoval. „Jenom jsem ti chtěl říct, ať se nezapomeneš vrátit na ošetřovnu, Pomfreyová tě jinak bude hledat. Nemá ráda, když jí lidé utíkají z postelí.“

Julia zaváhala. Jak mohl vědět, že utekla. „Neměj o mě starost, já se o sebe dokážu postarat. A na ošetřovnu se vrátím, nemusíš se bát.“

Sirius položil ruku na její rameno. Julia se lehce zachvěla. „Tak ať zase neomdlíš, nebudu už u toho, abych tě zachránil.“ Věnoval jí poslední úsměv a otočil se ke dveřím.

Julia zůstala nevěřícně koukat. Jeho poznámka o zachraňování jí přišla milá. Zírala by na ty dveře ještě hodnou chvíli, kdyby ji Narcissa nezatáhla zpět do lavice.

„Neblázni, jestli ještě chvíli budeš koukat, tak jako teď, tak si o tobě začnu myslet, že ses nám zbláznila do Blacka?!“ podívala se pochybovačně na Julii. „Nemám pravdu, že ne?!“

„Ne, to tedy nemáš!“ odsekla prudce. „Měla bych už jít, teď tady nebude nic tak zábavného, takže zítra za mnou přijď, protože do školy se mi vůbec nechce!“

Narcissa ji pohrozila vidličku a Julia hned na to vyšla z Velké síně.

Chodba byla prázdná, protože většina studentů seděla na hostině. Julia se ve tmě cítila nepohodlně. Dolehla na ni temná atmosféra. Ztišila krok a vydala se zpátky do nemocničního křídla. Ošetřovna byla až na druhém konci hradu. Neznala žádnou zkratku, kterou by se tam jinak dostala, a tak musela jít po standardní cestě. Nechápala, proč je tak daleko od vchodu. Když se někdo zranil při famfrpálu, museli ho přenášet přes celou budovu. Jak nelogické. Kdyby byla ředitelkou ona, určitě by to změnila. Brumbál se jí jako ředitel nezamlouval, ale nedávala to tak najevo jako Lucius a ostatní zmijozelští. Najednou si uvědomila nesmyslnost svých myšlenek. Vždyť ona nikdy nebude ředitelkou Bradavic, jak směšná představa, problesklo jí hlavou.

Většinu cesty prošla zamyšlená, ani si nevšimla, že se octla blízko ošetřovny. Nevnímala hlasy, které vycházely z kanceláře ošetřovatelky. Najednou ji někdo zatáhl za roh. Chtěla vykřiknout, ale zacpal jí pusu.

„Buď zticha!“ zašeptal neznámý. Julia jej však podle hlasu poznala. „Siriusi, ty?!“ zeptala se, jakmile ji pustil.

„Zase tě zachraňuju!“ prohlásil lehce, jako by to dělal každý den.

Julia obrátila oči v sloup. „Teď zachránit nepotřebuju, vidíš, že mi nic nehrozí!“ roztáhla ruce a otočila se kolem své osy. Volnost, kterou v té chvíli oplývala, by hnula i kamenem. Sirius se naštěstí ovládl a zatáhl ji zpět. Přitáhl ji k sobě a společně nakoukli do chodby, kterou chtěla Julia projít. „Vidíš, kdybys tam vešla teď, uvidí tě Pomfreyová a nejspíše tě hned zabije!“

Dívala se na ošetřovatelku stojící uprostřed chodby s profesorem Kratiknotem. Přemýšlela, jak to mohl Sirius vědět. Byla mu vděčná, že ji „zachránil!“ během chvíle si však uvědomila, že takhle to nejde. Je to její nepřítel, kterému se chce pomstít. „No dobře, zase jsi mě zachránil, fakt dík, ale asi bys mě mohl pustit.“ Nemohla si dovolit dělat nápadná či unáhlená rozhodnutí. Nechtěla hned na začátku prozradit své úmysly.

Sirius ji i přes její odpověď chvíli držel. Julia se chopila situace ve svůj prospěch. „ A nechceš mi teď říct, proč mě pořád zachraňuješ?“ namotala si jeden pramen vlasů na prst a pozorně Siriuse sledovala. Ani on nezahálel. Úšklebek mu z tváře nezmizel, jen se opřel o zeď a pozoroval ji. „Možná proto, že jsem tady od toho, abych zachraňoval hezký holky?!“

Odpověď Julii překvapila. Nebo spíše zděsila. Hledala skrytý význam jeho slov, ale nemohla najít nic víc než upřímné tvrzení. „Konečně mi někdo potvrdil moji krásu…“ odpověděla mu.

Sirius se zasmál. „Jako vždycky Malfoyová, ty se prostě nezměníš…“ utrousil.

„Blacku, copak, došly ti holky, že už lezeš i za mnou?!“ Julia vypadala, že ji Sirius moc nezajímá. Chladný odstup ji zaručoval, že to nebude tak průhledné. Ani pro Siriuse ani pro jejího bratra.

„Nemusíš se bát, nedošly! Pro dnešek už ale dost povídání, musím jít oslavovat. James se určitě stal primusem, takže mám co dělat a ty se stejně musíš vrátit zpět na ošetřovnu.“ Usmíval se ještě více než před tím. Julia cítila, že ji chce vyprovokovat, aby něco řekla,ale naštěstí se ovládla a jen ho sledovala.

„Tak běž oslavovat Blacku a já jdu na ošetřovnu!“ rezignovaně se stáhla a vyšla do chodby. Nečekala, že za ní Sirius poběží, dnes ještě ne.

„Dobrou noc!“ uslyšela za sebou tichý Siriusův hlas, jak mizí ve tmě chodeb.

„Dobrou…“odpověděla, když už byl dávno pryč.

Proplížila se zpět do pokoje a vrátila se do postele. Měla štěstí. Pomfreyová si nevšimla, že odešla. Nemocniční vzduch ji naplňoval nechutí. Jediné, co jí zlepšovalo náladu, byl začáteční úspěch ve své pomstě Luciusovi. Ano, viděla přímo před sebou jeho výraz, když ji viděl sedět vedle Siriuse. Těšila se, jak se situace bude vyvíjet, přímo se nemohla dočkat. Po chvíli spokojeně usnula.

Sirius vešel do nebelvírské společenské místnosti. Odevšud se ozýval křik a radostné zpěvy. Ihned si uvědomil, co se stalo. James se stal primusem. Zajímalo ho, kdo je primuskou. Přitočil se k jedné dívce, kterou znal z minulého roku a zeptal se jí na to.

„Evansová, Lily Evansová, z tvého ročníku.“ Odpověděla potěšeně. Lily Evansová patřila mezi nejoblíbenější nebelvírské studentky. Sirius ji osobně nikdy nepoznal, tak jako ostatní, ale James o ní od rána do večera básnil, takže už jí měl plné zuby. Lily Jamese nenáviděla a dávala mu to patřičně najevo. Už se tím raději nezabýval. Nevděčné téma.

Rychle vyhledal Jamese a pogratuloval mu.

„Tak co Tichošlápku, jak se ti daří v tom tvém plánu?“ James se nenechal dlouho chválit za všechny výkony, které během šesti předešlých roků udělal, a přešel na nové téma.

„Ale Jamesi, řeknu ti, nečekal jsem, že na to tak rychle skočí. Je náhodou docela v pohodě, uráží mě méně často než Malfoy. Upřímně, čekal jsem, že to bude ode mě oběť, ale jak tak vidím, je to sranda. Tak rychle s tím neskončím, když vidím Luciuse, jak se tváří, to je boží!“

James viděl, že Sirius je tím úplně nadšen. Sám nevěděl, co si má myslet, ale tušil, že si užijí chvíle tolik vytoužené legrace. „To tedy je!“ potvrdil a vytáhl flašku té nejlepší ohnivé whisky.

„Jamesi, jsi báječnej!“ dokončil jejich rozhovor Sirius a pak už se jen oslavovalo

Julia se probudila až kolem poledne. Slunce osvětlovalo její postel a paprsky jí vnikaly do očí. Unaveně si protřela oči a podívala se kolem. Na nočním stolku stála váza s jejími oblíbenými bílými liliemi. Vedle nich kartička s úhledným Narcissiným písmem a rozvrh hodin pro Zmijozel. Se zájmem si jej prohlédla. Několik hodin měli společně s Nebelvírem a jednu hodinu s Havraspárem, ostatní nesdíleli s nikým. Byla ráda, že dnes nemusí do školy, protože začínali lektvary, které neměla zrovna v lásce. Nerozuměla jim a profesor Slughorn jí rozhodně také nebyl příjemný. I když měl zmijozelské rád, nikdy jí neprojevil tolik úcty, jako Luciusovi, v němž viděl velkého kouzelníka. Neměla ráda jeho zaujatost.

Do nosu jí najednou vnikla smyslná vůně. Začala hledat jejího původce. Na druhé straně postele ležela kytice rudých růží. Jejich krvavá barva nádherně kontrastovala s bílým povlečením. Některé měly teprve poupata a jiné již byly plně rozkvetlé. Přičichla k nim. Tak nádherně vonící květiny ještě neviděla. Začala se ohlížet po nějakém vzkazu, ale nic nenašla. Mrzelo ji, že neví, od koho květiny jsou.

Posadila se a přidala je do vázy k liliím. Chvíli se na ně zasněně dívala a přemýšlela od koho jsou. Vstala a šla se opláchnout. Na ošetřovně již nikdo kromě jí nebyl. Všichni ji opustili buď dnes ráno nebo již včera večer. Neměla si s kým povídat. Začínala se nudit. Ne, že by si předtím měla. Crabbe a Goyle ji nezajímali a nebelvírské neznala.

„Už jste vstala?“ zeptala se právě příchozí ošetřovatelka.

Julia přikývla. „Jak dlouho tu ještě budu muset zůstat?!“ z její otázky zněla prosba. Už tu nechtěla být.

„Jestli mi dneska neomdlíte, tak se můžete večer přestěhovat na kolej, ale tam si ještě poležíte.“

„Děkuju!“ zasmála se radostně a podívala se z otevřeného okna.

Celý den strávila v lačném očekávání chvíle, kdy bude moci odejít. Zčásti jej využila k dokončení domácích úkolů, které měla udělat o prázdninách a neudělala. Večer, těsně před večeří pro ni přišla Narcissa.

„ Julie, jsem ráda, že už je ti líp, tak jdeme.“ Nechtěla se na ošetřovně dlouho zdržovat, neměla ráda nemocniční prostředí.

Julia se nijak nebránila, vzala vázu s květinami a následovala svou přítelkyni. „Cissy, nevíš, kdo přinesl ty růže? Hlavně mi neříkej, že to byl Lucius!“

Narcissa se usmála. „Lucius, ten se vůbec nezajímal o to, kde jsi. Včera večer se objevila Cathrine. Vzpomínáš na tu nenápadnou černovlásku s brýlema.?!“

Julia se chvíli nechápavě dívala před sebe, ale nakonec si přece jen vzpomněla. „Jo taková skoro neviditelná…“

„Jo ta. Úplně se změnila. Žádný brýle, nic takovýho. Má novej účes a změnila i styl oblečení. Chodí nalíčená a řeknu ti, vypadá fakt dobře!“

Julia se zahihňala. „Tím chceš říct, že mám konkurenci?“

„Ne, to ne, ale vysvětluju, proč si na tebe Lucius nevzpomněl!“ dodala Narcissa pro vysvětlení a obě se rozesmáli.

„A ty růže?“ vrátila se Julia k původnímu tématu. Zajímalo jí to více než Luciusova nová milenka.

Narcissa jen pokývala rameny. „To nevím, když jsem tam přišla, už tam ležely!“

Julia chvíli přemýšlela. Neznámý jí brzy ráno přinese růže, nenechá žádný vzkaz, zmizí a nic neřekne.

„Ty růže jsou ode mě!“ ozvalo se z druhé strany chodby….





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.