Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 765 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Návod na vykopání kanálu (aneb Co se děje po zavíračce) od Salome
[Komentáře - 5] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Skutečnost je taková,

ba i bez víry,

život je cesta

z díry do díry.

(T. L. Field)


Paprsky líně vycházejícího slunce se zaleskly na svítilně jeho helmy. S mírně ironickým úsměvem kráčel probouzejícím se městem a sledoval, jak okna zalévá světlo. Lehce přejel rukou po kvetoucím keři a pozoroval, jak odtržené okvětní plátky pomalu odnáší vítr, který je o několik kroků dál sfoukával do bělostného víru. Pohled mu zaletěl do zelené krásy nedalekého parku a on se s lehkým srdcem naplněným štěstím vydal kopat kanál.


Když si pročítal instrukce od svého nadřízeného psané krasopisně na hlavičkovém papíře jejich firmy, naplnily jeho mysl pochybnosti, jelikož v proposicích základního tunelu se dočetl, že mají kopat na hlavní londýnské dopravní tepně a podkopat se v neskutečné hloubce pod Temži. Všichni přitom věděli, že kdyby se někdo pokusil udělat díru na silnici, tak by ho přejelo auto. Nakonec však stejně došel na místo určené lejstrem shůry, kde na něj už čekali jeho dva milí kolegové.

„Dobré jitro, přátelé,“ pozdravil je jsa šťasten, že je opět po víkendu vidí.

„I tobě z celého srdce přeji krásné ráno,“ odpověděl na jeho pozdrav nevysoký muž s hustým knírem a úplně stejnou helmou.

„Čau,“ zavrčel ten třetí.

Chvíli tiše stáli na chodníku a pozorovali houstnoucí dopravu londýnského centra.

„Pánové, dnes uděláme konečně díru do světa. Ale jestli nikdo neodkloní dopravu, tak nám do ní budou padat auta.“

Kanálníci se po sobě podívali a jeden z nich s vítězoslavným úsměvem vytáhl dopravní značku. Druhý tři lopaty a třetí basu piv. Proti vší logice to byl právě on, kdo se jako první chopil lopaty a posilněn lahodným svěžím nápojem jal se kopat díru. Jeho spolupracovníci zatím čekali nahoře a statečně se probojovávali dalšími lahvemi.


Kanálník kopal a kopal.

Už se dostal do skutečně neuvěřitelné hloubky několika stovek mil a pomalu začal tunel stáčet zpět nahoru. Ze stropu na něj občas něco káplo, ale on jen doufal, že to shora prosakuje Temže a ne že se na něho počural krtek.

Náhle mu hlína pod rukama povolila.

Hlavu s rozsvícenou přilbou vystrčil nad okraj díry a zadíval se do jakési chodby.

„Ale do háje,“ uvědomil si najednou, „já to snad budu muset kopat znova…“


Kdesi vysoko nad ním se pomalu začalo smrákat.


Ozvalo se odbití velkých hodin v hale a mladý úslužný skřetík s uctivými poklonami vyprovodil z Gringottovy banky posledního zákazníka. Ještě se naposledy ujistil, že se nikdo nemá v plánu vrátit, a rozběhl se směrem ke vchodu do trezorů. Starý skřet sloužící za hlavní přepážkou pomalu přešel prázdnou halou, jejíž nepřirozené ticho rušilo už jen šoupání jeho kroků. Rozvážně položil ruku na kliku. Několikrát cvaknul zámek.

Gringottova banka právě zavřela.

Se stejnou promyšlenou pomalostí, s jakou zamykal hlavní vchod, se vydal i ke dveřím, za kterými se skrývaly peníze jejich klientů. I tyto dveře za sebou pečlivě zavřel. V hale odezněly i poslední ozvěny jeho kroků a rozhostilo se ticho.

Nastalý klid přerušil výstřel a několikeré zaječení ozývající se z chodby vedoucí k trezorům. Mladí skřetíci rychle naskákali do vozejčků a rozjeli se do mnohamílových tunelů závodíce, kdo jako první projede všechny chodby. Starý skřet sklonil startovní pistoli, nasadil si letecké brýle model 1917 a pohodlně se usadil do svého vozíčku, který měl již nachystaný na kolejích. Ve vrásčitém obličeji se mu objevil mladický úsměv a nečekanou rychlostí se rozjel za rozprchnuvšími se skřety.


Po odeznění startovního signálu se mu podařilo nasednout do vozejčku mezi prvními a neuvěřitelnou rychlostí valil dolů z kopce. Tušil, že započetím své dnešní trasy v těchto nepoužívaných odděleních se mu podařilo nahnat čas, který by jinak strávil mačkáním se s ostatními ve známějších chodbách a čekáním na uvolnění kolejí. Před ním se rozprostíral pouze asi metr a půl široký tunýlek naplněný jen čistou tmou. Opájel se rychlostí a valil dál. Myšlenkami kdesi daleko se náhle vzpamatoval. S nepopsatelně šťastným pocitem si všimnul, že před ním poblikává ono pověstné světýlko na konci tunelu. Slastně zavřel oči. Když je potom otevřel, se zděšením si uvědomil, že se jedná o hlavu jakéhosi pitomce, který se jim protuneloval do banky. V panické hrůze se rozhlédl po okolí, jestli je nějak možno vyhnout se jistému kolapsu. Při bližším ohledání stěny skřet zcela vykolejen umřel.

Kanálník se v náhlém záchvatu inspirace raději schoval, takže přišel o to, jak kolem mrtvého skřeta rozplizlého na stěně projel jiný na lyžích a poznamenal: „Vykolejil, vykolejil!“


Když nad jeho hlavou konečně zavládl klid, rozhodl se kanálník opět vylézt ze své díry. Díky nepřílišnému prostoru mezi kolejnicemi se mu moc nedařilo, ale nakonec uspěl. Nejprve se jen tak bezcílně rozhlížel kolem, ale protože byl jeho pohled stále přitahován skřetem na stěně, raději se zadíval pod nohy. Na koleje, na kterých stál, několikrát položil ucho, aby se ujistil, že už se neblíží žádný šílenec, který by chtěl doplnit symetrii stěn a rozplesknout se na protější straně. Potom několikrát změřil rozpětí kolejí.

„600 mm,“ oznámil tiché chodbě, „jedná se tedy o úzkorozchodné…“

Náhle do něj bez varování narazil starý skřet na kolečkovém křesle a nabral ho s sebou.

Skřet se ohlédl, pohotově natáhl ruku a popadl helmu s hlavou, takže si mohl svítit reflektorem. Kanálníkovi, nacházejícímu se momentálně v nepříliš pohodlné posici, se začala před očima objevovat kolečka. Chvíli vážně uvažoval o tom, že omdlí, ale nakonec pochopil, že se jedná o kruhový objezd.

Křeslo na něj vsvištělo.

Zatímco dostředivé zrychlení nechalo skřeta jet jeho cestou, to odstředivé popadlo kanálníka a mrsklo s ním o nejbližší stěnu. Jak si tak letěl, světlo z jeho helmy si se zájmem prohlíželo chodbu, až se nakonec usadilo na trezorových dveřích s číslem 687. Dveře se mu nikterak nelíbily, tak proletěl zdí vedle.

Po dopadu lehce zavrtěl hlavou, aby si z helmy vyklepal, co se mu do ní nabralo, přičemž mu do oka padly krom kousků omítky i jakési záblesky. Když se ujistil, že to není bouřka a přestal se shánět po deštníku, napadlo ho i podívat se přímo před sebe, což v této chvíli znamenalo provést rychlou revisi obsahu trezoru.

„Do hajzlu,“ vydechl nevěřícně, „tak takhle se kope kanál…“ A nechal světelný kužel ještě chvíli bloudit po chaoticky rozházených kupách zlatých a stříbrných mincí.

Vtom se ozvalo vzdálené bušení na hlavní vchod banky. Zatímco starý skřet věren dobré tradici se zaklením změnil směr a šel otevřít, kanálník, dle tradice ještě lepší, sebral, co mohl, a vydal se zpátky do spletité sítě tunelů.

Kruhový objezd našel vcelku snadno. Koleje ležely mírně pod úrovní bočních cest, takže do nich zahučel po hlavě, čímž probudil sovu, která taky udělala „hú“ a křídlem pohladila malý vláček, který si po nich z dlouhé chvíle pouštěla, takže ten už udělal jenom „šš-ššš“.

Náhle se z dálky ozvalo dunění přibližujícího se vozejčku. Kanálník se zděsil a rychle vyskočil z kolejiště. Když se mu konečně podařilo uspokojivě se postavit na nohy, vozejček ho právě míjel, tak mu vesele zamával. Chlapec vevnitř sice působil dojmem zuřivého přemýšlení, dokonce měl i na čele značku vysokého napětí, ale do svých úvah patrně nebyl zabrán příliš hluboko, protože mu pozdrav opětoval.

Kanálník se vydal na cestu. Svítil si pod nohy, takže krom toho, že se co chvíle praštil do snížených stropů, nikam nepadal. Najednou se ohlédl a líbezně se usmál.

Podařilo se mu stopnout si lyžaře.


Chlapec něco hledal v měšci, když vozejček zastavil před trezorem. Zvedl oči, načež se podíval na klíč ve své ruce a šel dírou.


Ozvalo se zaťukání zespodu na dekl. Kanálníci, do té chvíle poklidně svačící, se na sebe podívali a potom se rozhodli víko otevřít. Jejich kolega vylezl a vytáhl z kapsy cennosti.

„Kdes byl?“ uvolili se nakonec zareagovat.

Dotázaný na ně dlouze pohlédl a zhasnul svítilnu. „V díře, vole.“

Přikývli, spustili se s ním dolů a vytunelovali banku.


Malý skřetík otráveně kopal do kyblíčku s několika kousky nářadí a sunul se kupředu. Mumlaje cosi nepublikovatelného jal se seškrabávat svého méně šťastného druha ze stěny.





věnováno Vinii s poděkováním za pomoc





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.