John Lupin seděl na kraji bíle povlečené postele a držel za ruku svého syna. Jeho žena se na druhé straně lůžka choulila na židli s kapesníkem přitisknutým na ústa a z očí jí proudem tekly slzy. Byla ztělesněním jeho pocitů.
Smrtelně bledý Remus odtrhl pohled od stropu. „Tak už neplač, mami...“ řekl tiše. Její zakvílení se rozneslo po celém nemocničním oddělení s intenzitou lodní sirény a rozplynuly se poslední zbytky jejího sebeovládání – nekontrolovatelně se rozeštkala, až jí nestačil dech.
Otevřely se dveře a vešel léčitel s asistentkou nesoucí pohár. John vstal.
„Než odejde, dostane poslední lektvar,“ řekl příchozí, když zastavil u postele. Nervózně si mnul ruce. „Takže opatření znáte, pane Lupine... dbejte prosím i na svou bezpečnost...“ Podíval se na chlapce. „Ze začátku to bude těžké – velmi těžké... je to tragédie... tak malý hoch... pracují sice na nějakém lektvaru, ale znáte to...“
„Udělali jste, co jste mohli,“ přerušil ho otec. Paní Lupinová ze sebe vyrazila neartikulované zaskuhrání.
„Jsme vám moc vděční.“
Léčitel si s oběma potřásl rukou a odešel.
Křičel, kopal a všemi silami se snažil otci vytrhnout. Nevěděl proč ho nese dolů do sklepa, ale měl z toho hrozný strach. Plakal, prosil matku o pomoc, ta jen sevřela rty a oči jí zvlhly. Otevřela dveře. Místnost byla prázdná až na starou matraci v rohu. John na ní Remuse posadil a zavřel dřív, než se syn stačil zvednout a utéct. Slyšeli zoufalý pláč a vzteklé bouchání do dveří. Oba rodiče přiložili ústa ke škvíře a snažili se o uklidňující slova. Ničemu nepomohli. Zámek se rozžhavil do ruda.
Lupin mávl hůlkou a nářek i rány ustaly, přesto bylo cítit lehké vibrování dřeva v pantech. Kdyby si alespoň tohle mohl odpustit... Nechtěl však budit nepatřičnou pozornost sousedů.
Ani jeden z nich nešel spát. Stáli u okna a pozorovali vycházející úplněk. ucítili slabý otřes. John si všiml náhlého pohybu své ženy a rychle ji zastavil.
„Jak ho tam můžeš takhle nechat?“ Vyčetla mu plačtivě. Hrubě ji chytili za ramena a podíval se jí přímo do očí.
„Měj rozum, Maureen! To, co je teď dole ve sklepě není náš chlapec. Bez rozpaků tě rozsápe na kusy. Nemůžeme mu nijak pomoct a už vůbec ne tak, že tu místo jednoho vlkodlaka budou tři.“
„Je to tvoje vina!“ zaječela hystericky. „Proč jsi nemyslel na svého syna, než ses rozhodl mít problémy se Šedohřbetem? Vždyť jsi mu zničil život! A nám taky!“
Schlíple ji pustil a zamířil do kuchyně, kde si nalil sklenku ohnivé whisky. Maureen přidusala za ním, vytrhla mu ji z ruky, jedním dechem jí do sebe obrátila a třískla s ní o zem. Podlaha se znovu neznatelně zachvěla.
Remus seděl na potrhané matraci a zarudlým vyčítavým i prosebným pohledem plným bolesti koukal do prázdna. Pažemi si objímal trup a bradou se téměř dotýkal pokrčených nohou. Dveře vězení se pomalu otevřely. Nepohnul jediným svalem a dál bez mrkání zíral tupě před sebe, aniž by viděl své okolí. Horké ruce mu setřely cestičky soli na tvářích po uschlých slzách. Něžně ho zvedly a odnesly na denní světlo.
Několik týdnů rodina čelila Remusovým záchvatům vzteku, o jakých se jim nesnilo. Nešlo bohužel jen o demolování domu, ale i o nehody postihující cizí děti, které se zamračily na jeho zjizvený obličej. Jednou se jim jentaktak podařilo zachránit mudlovského chlapce, který mu ve hře řekl „obludo“, před padajícím stromem. Maureen, na níž toho začínalo být příliš se nepříčetně zachichotala. „Škoda, že nebude chodit do školy, byl by z něj velký kouzelník.“ Dalších pár dní zůstala v posteli se studeným obkladem.
John zatnul zuby a nevzdával se. Po každém prohřešku synovi vynadal, a pak ho objal kolem ramen. „Musíš bojovat, Remusi,“ říkal při tom. „Pokud budeš tu ohavnou stvůru poslouchat, zničí tvou dobrou duši. Máš dost síly, aby ses jí postavil, já to vím. Jsi jiný než ostatní – to ale neznamená špatný...“
Remus se pomalu uklidňoval. Zamiloval si chvíle, kdy seděl matce na klíně a učil se číst. Občas ji přiměl, aby mu vyprávěla o Bradavicích. To pak vzorně seděl a představoval si všechny ty chodby, tajné dveře i učebny s nejpodivnějšími pomůckami.
Od doby, kdy navštívil s rodiči Příčnou ulici a vybral si svou první knihu, s nim nebyly téměř žádné potíže. Přihodilo-li se něco bolestného, zavřel se ve svém pokoji a četl.
Smál se zřídkakdy a měl panickou hrůzu z měsíce. Mnohdy se při pohledu na hrající si děti neubránil pláči. Když trochu vyrostl, zvykl si chodit na osamělé procházky do polí, pozoroval plující mraky a představoval si, že v nich vidí tváře svých kamarádů.
Klasy už zlátly. Seděl uprostřed pole a poslouchal, jak šeptají ve větru. Kývaly se sem a tam a proplétaly své dlouhé fousy. Vypadalo to jako nějaký tanec. Nechal se tanečníky šimrat ve vlasech a přivíral oči před probleskujícími zlatými střípky odpoledního slunce.
Ze zadní kapsy čerstvě ušpiněných džínů vytáhl pomačkanou krabičku s polorozteklou čokoládovou žabkou. Uvnitř našel portrét Albuse Brumbála, který na něj šibalsky mrkl. Remus si utřel ublemcané prsty do kalhot a neubránil se úsměvu při pohledu na tu přívětivou tvář. Neměl nejmenší tušení, že profesor Brumbál, který má rád komorní hudbu a koulení s deseti kuželkami, ve své pracovně právě pozorně naslouchá slovům Johna Lupina.