Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Dark Son (Temný Syn) od Mathyshek
[Komentáře - 1] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

No tady je první kapitola.. xD

Za okny bylo vidět svítit pouliční lampy, které lemovaly celou alej na první pohled zdánlivě klidné ulici v Kvikálkově. Ale na ten druhý pohled jste mohli zpozorovat dvě bytosti zahalené pod kápi. První osoba stojíc elegantně a vzpřímeně položila malý váček před dveře jednoho zcela obyčejného domu, který doposud ležel v rukách druhé osoby, ten malý uzlíček byl dvojroční chlapec s uhlíkovými vlásky, pod kterými se na čele vyjímala jizva ve tvaru blesku. Druhá osoba došla k malému chlapci, kterého políbila na čelo a zanechala u něj papírek "Harry Potter". Obě osoby s ladným PUF zmizeli z oné ulice, ze života malého chlapce, který jim byl synem."Stávej! Vylez z toho pokoje ty spratku!" zvolala mírně kostnatá žena na Harryho, ten jen mlčky zuřil, nesnášel život s těmito lidmi, věděl, že jednou se od nich osvobodí a bude si žít svým životem, ale ještě nevěděl kdy. Už šest let tento chlapec musí bydlet u těch nejhorších mudlů, které svět poznal. Tito lidé měli být Harrymu náhradními rodiči. Petunce, sestra jeho matky, která žila se svým manželem Vernonem a synem jménem Dursley silně připomínajíc obtloustlé prase hocha vychovávala, no spíše by se dalo říci, že si z něho udělala svého sluhu.Harry byl poměrně na svůj věk svalnatý a chytrý, i když mu bylo teprve osm let, svoji inteligencí překračoval každého průměrného mudlu. Každý večer, kdy už celý dům utichl ke spánku se Harry nenápadně proplížil do knihovny, kde si vypůjčil nějakou knihu, kterou poté potají četl. Jeho teta ze strýcem tvrdily, že nějaký "uchyl" jako on a jeho rodiče vzdělání nepotřebuje.Zelenooký chlapec vylezl ze svého pokoje a vydal se jako každé ráno udělat celé rodině snídani, přičemž cestou narazil do jeho tlustého bratrance, který se ho tak lekl, že ihned po incidentu běžel zpátky do svého pokoje. Harry se tomu jen usmál a pokračoval v cestě do kuchyně.Černovlasý mladík se zelenými obroučky a silnými dioptriemi na očích zrovna přemýšlel o jeho pravých rodičích, o tom jaký asi mohli být. A pak se rozmyslel, už nadále tu zůstat nehodlá, najde své rodiče a zjistí příčinu toho, že ho nechali u těchto nekouzelníků. Chlapec o své moci věděl, kolikrát se mu podařilo ve vzteku například proti bratránkovi poštvat pár hadů či na něj vylit mrazivou vodu ze vzduchu. Ale pokaždé aktivoval svou magickou moc nevědomky."Spratku okamžitě dolů! Dudlýnek má svátek, udělej mu dort! Pohni sebou smrade línej!" zakřičel na Harryho jeho stcíc z obývacího pokoje. V Harrym se najednou začala vařit krev, byl jako smyslů zbavený, najednou ucítil příval nějaké neznáme energie, vydal se proto dolů za majitelem hlasu, který po něm neustále křičí. Dole v místnosti byla nějaká divná stmosféra ihned jak černovlasý chlapec přišel, když se Harry podíval na svého tlustého strýce Vernona se to najednou stalo, Harry pouze cítil příval energie odněkud do jeho těla a poté vnímal všechnu sílu, která jako se jako inkoust vpila do hrudi jeho opatrovatele. Petunie jak to viděla začala ječet a vzlykat zároveň, její syn Dudley se při té podívané ihned rozbrečel a psychicky zkolaboval a řítil si to směr jeho pokoj. Jeho strýc ležíc na podlaze domu nevnímal jakékoli dění v místnosti, jeho tělo pomalu opouštěl život, už mu nebylo pomoci. Harry zprva nechápal co se stalo, vnímal pouze svoji sílu a energii, které mu proudila v každé částičce těla, v každé skulince mozku a letmo se podíval na svoji tetu objímajíc mrtvé tělo Vernona Dursleyho, pod kterou se začala tvořit slaná loužička slz."Co, co si mu to udělal ty - ty zkurvysyne?!" rozkřičela se Petunie v neustalém vzlykání na Harryho nehnouc se od svého manžela. Harry se začal neovladatelně smát, ale nebyl to ten normální smích, když má člověk z něčeho radost, tento smích byl plný chladu, plný zloby, smích který se linul celou místností by se dal přirovnat k volání sirén nebo řeči mozkomorů. Každý kdo by byl v tu chvíli v domě číslo 4 v Zobí ulici slyšel by ten pronikavý smích, po kterém běží husina a cítíte okolo samý mráz.Harry běžel co mu síly stačily, běžel co nejdále od mrtvého těla Vernona, co nejdále od všech. Necítil žádnou vinu za smrt jeho strýce, necítil ani žádné výčitky svědomí, protože věděl, že si to Vernon zasloužil. Toto vše byla Harryho oplata za to, co mu jeho strýc s tetou dělali. Byl nadmíru spokojen ze svého činu, ale utíkal co nejdále od toho všeho, nechtěl nikomu nic vysvětlovat tak stále klusal neznámo kam.Po dlouhé a namáhavé cestě dorazil do nějakého lesa, magická atmosféra z něho jen čišela. Únavou se sesunul k nejbližšímu kameni, který mu sloužil jako opěrátko ke spánku.Chlapec se zrovna probouzel ze snu a cítil v ovzduší nějaký divný zápach staroby a ještě něčeho, co nemohl identifikovat. Po dlouhém dumaní nakonec otevřel oči a prohlédl si místnost v které se nacházel. Ležel na nějaké dřevěné posteli, která podle všeho toho už měla dost za sebou a byla cítit po starobě. Naproti jeho posteli se nacházel psací stůl z černého dřeva, kde byl položený velmi drahý brk a kalamář. Když stočil svůj zrak na pravou stranu uviděl tam nějakou postavu, stálo tam nějaké divné stvoření, které Harry nedokázal popsat. Tělo neznámého, jako kdyby nebylo jeho ale spíš nějakého většího oře, trub měl podobný jako normální člověk, na rukou a břiše měl vyvinuté docela velké svaly. Když se černovlasý chlapec podíval více nahoru, uviděl tvář plnou tajemství. Hnědé kadeře padajíc neznamému tvorovi do uhlových očích, očích plný zla.A Harry si uvědomil, že se nachází v úplně novém světe, světe kouzelníku, magie a nadpřirozených bytostí.




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.