Konečně volná !

     Nad malebnou anglickou vesničkou se tyčil skalnatý kopec, kterému místní říkali Ďáblova pěst. Nebylo to zrovna oblíbené místo na výlety. Vesničané tam vlastně radši nechodili, pokud nemuseli. Uprostřed hustého lesa stála zpustlá viktoriánská vila s velikou zarostlou zahradou, ke které se vázalo několik strašidelných příběhů. Každý se toho místa alespoň trochu bál. Čas od času se však našla skupinka malých zvědavých uličníků, kteří se odvážili v tajemnému domu přiblížit. Všichni ale po chvíli s křikem utíkali zpět do vesnice, jako by jim hořela koudel u zadnic. Kdyby jen věděli, ti mudlové…

     Ve skutečnosti za tenkou vrstvou zastíracích kouzel a přeludů žila ve vile spokojená rodinka čarodějů.

      Bylo krásné teplé odpoledne. Pohledný urostlý muž se smíchem učil svého pětiletého synka létat na koštěti. Na dřevěné verandě seděla mladá krásná žena se světlě šedýma, skoro bílýma, očima a jednou rukou houpala proutěnou kolébku, v níž spinkala půlroční holčička.

„Už spí,“ zašeptala.

Muž sundal kloučka z koštěte. Pochválil ho a pak zavolal na domácího skřítka: „Titto? Dones nám, prosím, něco k pití. Ten kluk mě dnes pořádně utahal. Mám hroznou žízeň.“

Pak se smíchem poznamenal: „Asi stárnu.“

Žena se zašklebila a prohléhla si svého manžela. Kdyby nepovídal takové nesmysly!

     Najednou se nade dveřmi rozezněl železný zvonek.

„My někoho čekáme?“ zeptala se čarodějka. Muž jen pokrčil rameny. Zvonek cinkal čím dál hlasitěji.. BE-LLA-CRRR – TRIX – LE - CRR - STRA - NGE – CRR

Žena ohromeně a s otevřenou pusou ukázala prstem na zvonek. Její muž se ale tvářil stejně překvapeně jako ona. Čarodějka se bez váhání rychle rozeběhla k bráně. Opravdu, před bránou stála její dlouholetá přítelkyně, bledá, vyzáblá, špinavá a udýchaná.

„Rebecco! Potřebuju pomoc! Prosím tě, pusť mě dovnitř! Rychle!“ křičela Bellatrix Lestrangová.

Rebecca odemkla bránu a vtáhla ji dovnitř. Objaly se.

„Proboha, co tady děláš? Jsi v pořádku? Myslela jsem, že jsi..“ vyptávala se zděšeně.

„V Azkabanu, jo, všechno ti vysvětlím – ne, zatraceně, už jsou tady!“ zaklela Bellatrix.

Rebecca se otočila a uviděla tři mozkomory, jak se tryskem blíží k jejímu domu.

„Expecto patronum!“ pronesla a z hůlky vyletět stříbrný netopýr, který si to namířil přímo na mozkomory.

„Bello, neudělala jsi to, co si myslím?!“ zeptala se podezřívavě Rebecca.

Bellatrix zavrtěla hlavou. Zjevně se jí ulevilo. Rebecca nikdy nezklame. Konečně je v bezpečí. Volná!