Kapitola první

Spěšný vlak do Bradavic rychle projíždí krajinou a mně se chce spát. V kupé sedím se čtyřmi dívkami z Mrzimorské koleje, všechny mají nastoupit do třetího ročníku, o rok níž než já.

První půlku cesty jsme si vyměňovaly informace. Já jim vyprávěla o Krásnohůlkách a Kruvalu, ony mně o Bradavicích. Snažila jsem se z té záplavy slov vybrat to, co se mi může hodit, abych pokud možno zapadla, ale vyprávění bylo trochu splašené. Když se rozhovor stočil na téma, který kluk je nejhezčí, nejšikovnější, nejhodnější, prostě pan dokonalý, přestala jsem vnímat. Ani jednoho z těch, o kterých se bavily, jsem neznala, a tak bych nemohla nic, než jen přikyvovat.

Z okna sleduji krajinu, nad kterou se ženou temné mraky. Než dojedeme do Bradavic, nejspíš se strhne pěkná bouřka. V okně se odráží moje tvář. Ostrá brada, úzký obličej, oči modré barvy, které už jen silou vůle držím otevřené, blond vlasy stahuje jednoduchá černá gumička do culíku, přesto mi jeden neposlušný pramen neustále padá do očí, ať s ním dělám, co chci.

Na pár chvil jsem zavřela oči a už mě něco budí. O pár kupé dál na sebe lidi křičí a někdo se ne zrovna příjemně směje. Holky už se tlačí ve dveřích, tak se jdu taky podívat, co se děje. V chodbičce stojí dva kolohnáti a hubený blonďatý kluk. Ten jediný z nich vypadá docela hezky, ale právě teď se téměř svíjí smíchem.

„To už se zas Potterovci a Malfoyovci řežou?“ ptá se Mimi, jedna z mých spolusedících.

„Kdyby ne, asi by zítra nevyšlo slunce...“ odpovídá jí druhá, zrzavá Katy.

„Tyhle dvě partičky se pořád hádají, občas proběhne i nějaká bitka.“ dodává při pohledu na můj zmatený výraz.

„Chystáš se přihlásit?“ povídá právě blonďáček – Malfoy, jak mi šeptem sdělí Mimi. „Ty se přihlásíš určitě, Pottere, viď? Ty si přece nenecháš ujít jedinou příležitost, aby ses mohl předvádět!“

„Kam se chtějí hlásit?“ ptám se holek.

„Nevím. A nejsem sama, poslouchej,“ odsekne zrzka.

„Buď nám vysvětli, o čem mluvíš, nebo vypadni Malfoyi,“ slyším dívčí hlas z kupé.

Malfoy ale nic nevysvětlí, jen se chvíli vysmívá Potterovcům, než se otočí k odchodu. Tohle kolo nejspíš vyhrál.

Vypadá to, že už se nic dalšího zajímavého nestane, ti v kupéčku zabouchli dveře až vypadla tabulka skla a jejich protivníci odcházejí směrem od nás.

Ve chvíli, kdy si sedám na svoje místo, spatřím první blesk. Pak už není z okna vidět nic jiného, než klikaté ohnivé čáry a kapky na okně. To se to bude vystupovat, deštník nemám a kouzlo, které ho nahrazuje,  si z hlavy nepamatuji. Proč já husa hloupá jsem si nevzala svoje zápisky z minulých let...

„Měly bychom se převléct,“ přeruší moje rozjímání Mimi. “Za chvíli snad budeme na místě.“

Zatahujeme závěsy na dveřích a vrháme se do převlékání. Právě si přetahuji tričko přes hlavu, když Katy prohlásí: „Aneto, ty máš ruce jak nějaký kulturista!“ Načež se všechny rozesmějí.

Podívám se na svoje ruce. Sice se na nich zřetelně rýsují svaly, aby ne, když každý den cvičím, ale jinak jsou hubené.

„Kulturista špejle..“ ušklíbnu se, čímž vyvolám další salvu smíchu.

Další žertování utne hlas, který suše oznámí, že za pět minut budeme v Bradavicích, zavazadla vám dopravíme do školy zvlášť, děkujeme.

Na maličkém nástupišti už se to houfuje. Uprostřed toho všeho zmatku stojí, jako skalisko uprostřed rozbouřeného moře, Hagrid. Z vyprávění mých spolucestujících jsem ho poznala snadno a věřte mi, kdybych nebyla zvyklá z Francie na madame Maxime, asi bych nějakou dobu jen nevěřícně zírala. Ten chlap je obrovský. Nechtěla bych se s ním prát, to by asi neskončilo jen nějakou malou modřinkou.

„Prváci sem, prváci sem,“ vyřvává právě. Na takový zvuk obvykle potřebujete megafon, ale on si hravě poradí jen se svými hlasivkami. I přes tu bouřku je jasně slyšet.

„Je tu někde ta, co k nám přestupuje?“ snažil se dál ohlušit všechny okolo. „Aneta Dayová, seš tu někde?“ pokračoval.

Asi bych se měla ozvat.

„Tady, tady dole..“ protlačím se davem až k němu.

„Výborný, ty pojedeš s náma po jezeře. Ještě nějakej prvák? Ne? Tak poďte za mnou.“

Hagrid nás vede po úzké pěšině hustým lesem kamsi dolů. Lucerna v jeho ruce září jasným světlem, ale v tomhle dešti je to vcelku jedno. Zem klouže a pokud se k tomu přidá občasný kořen... . Naštěstí se mi daří udržet na nohou, naopak sbírám chudáky děcka, pokud spadnou kousek ode mně. No, děcka, jsou jen o tři roky mladší než já. Ale i to je vidět, trčím nad nimi jak stožár.

„Kdy už tam budeme?“ ptá se drobný kluk s vlasy myší barvy.

„Za toudle zatáčkou už Bradavice uvidíte.“ Odpovídá náš průvodce.

Není to tak úplně pravda. V tom slejváku by i slavný Bystrozraký viděl kulové. Ale kdesi v dálce zahlédneme záblesky, nejspíš okna Bradavického hradu.

„Tady jsou loďky, do každý jen čtyry, jasný? S tebou,“ ukazuje Hagrid na mou osobu, „radši posadíme jen dva.“ Jako bych byla tak tlustá, pomyslím si. Každý mi hádá čtyřicet kilo i s postelí a jen dva do loďky, brumlebrumle....

Ještě, že loďky plují samy, veslovat v tomhle nečase by se mi opravdu nechtělo....

Na druhé straně jezera proplouváme clonou v břečťanu do tunelu. Teď vidím úplné nic, ale díkybohu na nás už neprší.

Na déšť jsme se dostali ještě na chvíli, než jsme přeběhli z podzemního přístavu přes trávník k bráně hradu. Naštěstí byla otevřená, i takhle jsme mokřejší než ryby.

Za branou čeká přísně vypadající černovlasá čarodějka. Po krátkém proslovu na přivítanou vytahuje hůlku a nechává dvojité dveře naproti bráně, aby nás vpustily do obrovské síně. Až později mi kdosi vysvětlí, že se neříká obrovská síň, ale Velká. Nu což, každý se občas splete.

Pěkně se seřadíme před stolem učitelů. Radši bych se nejdřív šla usušit, kape z nás jako z vodníků. Prcek vedle mně je zabalený do kožichu, který jsem předtím určitě viděla na Hagridovi.

„Spadl jsem do jezera!“ nehlasně sděluje komusi v síni. Vida, toho jsem si ani nevšimla. Alespoň to vysvětluje ten kožich.

Čarodějka, která nás uvítala v hradu, -McGonagallová- před nás postaví na stoličku slavný Moudrý klobouk.

V tichu, které nastalo, klobouk začíná zpívat.

„Za časů, kdy mne ušili,

už je to tisíc let...“

Poslouchám zpěv a je mi čím dál tím víc zima. Prsty v mokrých botách mě zebou, přesto se snažím poslouchat až do konce. Brr, proč nikoho nenapadne nechat nás nejdřív převléct...

Konečně Klobouk končí.

McGonagallová rozvinuje dlouhý pergamen se slovy:

„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk na hlavu a posadíte se na stoličku. Až rozhodne, do které koleje patříte, půjdete se posadit k jejímu stolu.“

Čte jména podle abecedy, tak jsem se svým dé docela brzy na řadě.

„Aneta Dayová“ slyším a vyrážím směrem ke stoličce. Půlka síně si cosi šeptem sděluje, taky mohla McGonagallová říct, že nejsem prvák, ale přestupuji, všichni si určitě myslí, že jsem nějak příbuzná s Hagridem...

S kloboukem na hlavě napjatě čekám, co bude dál, když tu se mi v hlavě náhle ozve: „Havraspár ne, to není pro tebe. Ne že bys byla hloupá, ale ta tvoje roztěkanost... nejsi moc studijní typ, že?“

„No dovolte..“ ohrazuji se v duchu, ale klobouk pokračuje dál.

„Ráda pomůžeš, ale nedokážeš moc spolupracovat s ostatními, to vylučuje Mrzimor.“

Nemám ráda věci, které se mi hrabou v hlavě. Toho jsem si užila dost na Krásnohůlkách. Za ten rok mi to docela stačilo. Ale tohle budu muset vydržet.

„Odvahu máš, v Nebelvíru bys asi uspěla,“ pokračuje ta telepatická pokrývka hlavy. „Ale... ne, tvoje touha ukázat se a ochota pro to zajít daleko je větší... Zmijozel!“

Už asi vím, u koho se Hagrid učil hlásnou troubou. Když vám takhle vykřikne u ucha, je to docela jiné, než když stojíte několik metrů daleko.

Potlačuji pocit, že mi v uších bude zvonit až do konce života a jdu si sednout ke své nové koleji. Alespoň má nejhezčí barvy.