Než se poprvé vdala, chtěla se přidat k bystrozorům. Absolvovala základní výcvik. Věděla, že základem každého útoku je moment překvapení. A teď byl tady.
Seděla za svým toaletním stolkem a dívala se na všechny ty lahvičky, krabičky, prášky a krémy. Před zrcadlem měla položenou hůlku, deset a čtvrt palce z vrbového dřeva, výborná na zaříkání. Hůlka ležela přísně rovnoběžně s lesklou plochou zrcadla. A v zrcadle se odrážely ruce klidně složené na stolku. Ty ruce stárly. Kůže nebyla tak pružná jako před deseti, dvaceti lety. A kdyby zvedla oči a podívala se výš, viděla by každou vrásku na svém krku. A kdyby se sama sobě dokázala podívat do očí, viděla by, že se stala ženou ve středním věku.
Dole v domě práskly dveře. Děti. Teď už jim skoro nemohla říkat děti, alespoň ne do očí, oba se cítili tak strašně dospěle a zodpovědně. Vraceli se ze shromáždění. Harry se teď staví v otcově knihovně, vezme si tu knihu, která je právě na řadě a zapadne s ní do svého pokoje. Pak bude pár hodin studovat. A někdy kolem desáté si natáhne kápi a vypraví se mezi pokusná zvířátka.
Tak tomu říkal. Vždycky si vybral nějakou zapadlou vesnici, kde se ještě mudlové tak docela nebáli vycházet po setmění ven a začal dělat pokusy. Všechny ty kletby z otcových knih. Chtěl je umět stejně dobře a tak trénoval. A jeho otec byl na něj tolik, tolik pyšný.
Nechtěla děti, ale Severus na tom trval. Chtěl být tím nejlepším otcem na celém světě. A tak se začali pokoušet o dítě. Když se to povedlo poprvé, tak se ještě odvážila potratit. Když potom v noci vzlykala do polštáře, Severus ji objímal a utěšoval, protože to všechno vypadalo tak strašně přirozeně.
Podruhé ji hlídal až nepříčetně. Málem jí ani nedovolil chodit do schodů, žádný přístup k jeho ingrediencím, neustálý dohled. A ona musela předstírat dojemnou vděčnost. Pak se jí narodil syn. Severus si kdoví proč vzal do hlavy, že ho pojmenují Harry. Snad aby zapomněla na prvního Harryho, mrtvého Harryho, mrtvého Jamese, na tu noc hrůzy a děsu.
To jméno u Temného pána zapříčinilo několik let vlažné nelibosti. Ale Severus byl šťastný, měl svého syna a pak i dceru, protože to bylo přiměřené a souměrné. A malá Lily byla tak krásné miminko.
Vyrostla z ní drobná kráska, husté černé vlasy nad hlubokýma zelenýma očima. A dovedla se usmívat. Nejoblíbenější děvče ve škole. Teď asi ležela ve svém pokoji, nepřítomně zírala do stropu a myslela na to, jak se s Dracem Malfoyem na včerejší zahradní párty líbala v růžovém křoví.
Malá Lily, která si neuvědomovala, že u svého idolu nemá vážnou šanci. Lily, která nevěděla o Evansových a o panu Snapeovi, temných a tajených skvrnách na svém rodokmenu. Lily, kterou v Nové říši chránil jen otcův status hrdiny.
Děti. Loni byla dceru navštívit ve škole, aby ji podpořila při skládání NKÚ. Nepotěšila ji. Děti jsou málokdy nadšené, když rodiče vpadnou na jejich území. Ale neexistoval jiný způsob jak se dostat do Komnaty nejvyšší potřeby. Předposlední postupový bod.
Dalo jí tolik práce, než ho objevila. Nejsnazší byl ten první. To léto před patnácti lety. Lucius Malfoy pozval svého přítele i s rodinou na celý týden. A Lily trávila většinu času v knihovně, kde nehrozily Narcisiny přezíravé a pobavené pohledy. A tam objevila deník. Náhoda. Šťastná náhoda.
Do Gringottovy banky se vydala ten podzim dva roky nato. Pak si při nákupech na Příčné koupila nové zelené šaty. Severus miloval, když se oblékla do zelené. Pak se nedokázal soustředit na nic jiného.
Skrz Malý Visánek projížděli při jednom z rodinných výletů. Používali kočár tažený testrály. Pokaždé, když viděla jejich vyhublé postavy, vzpomněla si na tu noc, Vzpomněla si na vděčnost, kterou cítila vůči Cruciatu, kterým ji Temný pán obdaroval. Protože fyzická bolest ji odváděla od bolesti uvnitř, která byla mnohonásobně větší. Děti se testrálů nikdy nebály. S oblibou je hladily po vystouplých žebrech a krmily kousky masa z piknikového koše.
K patnáctém výročí svatby připravila krásný víkend na pláži. Děti běhaly kolem čáry přílivu a při západu slunce se Severus usmál a vzal ji za ruku. To se naučila hned ten první rok, neucuknout, neotřást se odporem. Nenapadlo ji v tu chvíli, že jednoho dne se ze zvyku stane potřeba.
V Muzeu Temného pána to byla ona sama, kdo před vitrínou s mečem Godrica Nebelvíra vyhledal manželovu ruku. Ale přesto provedla to, pro co tam přišla.
Šest malých výletů, šest náročných kouzel. Šest kouzel, o kterých nikdo nevěděl. Trvalo to pětadvacet let. A dnes byl ten večer. Ten večer, kdy naplní smysl svého života. Ten večer, kdy se konečně pomstí.
Moment překvapení. Znovu se rozhlédla po všech těch kosmetických serepetičkách. Jak šel čas, potřebovala jich stále víc. A stále víc krabiček i lahviček obsahovalo skutečně to, co obsahovat mělo. Ale jedna ne. Jedna nikdy ne.
Teď po ní sáhla. Nenápadná lahvička, až po okraj plná rudozlatého lektvaru. Postavila ji vedle své hůlky. Jeho výroba ji držela na nohou první dva roky po té noci. Potom co se stalo, jí bylo jasné, že je jen jediný způsob jak se pomstít. Lest.
Vždycky byla dobrá v lektvarech. A jakmile byl tenhle připravený, přišla do Severovy laboratoře. Vždycky byl vůči ní tak bezelstně důvěřivý. Nedělalo mu problém uvěřit její pečlivě hrané znovu se rodící náklonnosti.
A ona měla ve svém ošuntělém bytě mezi kosmetikou připravenou lest. A když ji pak Severus požádal, aby se nastěhovala k němu, do jeho velkého prázdného domu, postavila ten lektvar přímo na oči, na svůj kosmetický stolek. Nikdy si ho nevšiml.
Dotkla se lahvičky a ucukla jako by si spálila prsty. Smysl života. Ten lektvar určitě chutnal strašně odporně. A musela ho vypít až do dna. Vyhrnula si rukáv smaragdově zeleného hábitu. Kůže na jejím předloktí byla ještě pořád čistá a neporušená. Dnes večer se to mělo změnit. Pětadvacet let věrnosti. Dnes měla dostat svoji odměnu. Temný pán jí konečně uvěřil. Dneska večer se jí měl konečně dotknout a vypálit jí svůj cejch.
Dotknout se jí a na okamžik propojit jejich životy. Na ten jediný okamžik, kdy se s ním pomocí proudící magie dokáže podělit o ten rudozlatý lektvar. O jed, proti kterému neexistuje obrana. Byla připravena umřít podruhé. Už pětadvacet let.
Otevřely se dveře. Zahlédla v zrcadle Severův odraz. Vypadal dobře ve slavnostním hábitu. V černých vlasech se mu začaly objevovat stříbrné nitky. Přišel až přímo k ní, sklonil se a políbil ji na šíji.
„Dneska,“ zašeptal, „dneska konečně uvěřím, že už navěky patříme k sobě.“
Zavřela oči a neřekla nic, jen se trochu zachvěla.
„Bude to bolet jenom chvíli, zanedbatelnou chvíli,“ objal ji kolem ramen. „Pak už budeme jenom šťastní. Slibuju.“
„Ano, Severe,“ zašeptala, odsunula se od stolku a vstala. Nechala si od něj položit ruku kolem ramen. Políbila ho, rychle a plaše. Potěšilo ho to. Sáhla pro hůlku a podívala se přitom do zrcadla. Ty oči jí už dávno nepatřily.
Ložnici opustili spolu. Ruku v ruce. Po pětadvaceti letech bolesti přišel její hořký moment překvapení. A lektvar se pořád ještě rudě a zlatě leskl na toaletním stolku.