Luna s Noatem pomalu vystoupili z vlaku na nástupiště. Kolem nich se to jen hemžilo studenty. Noat si jen v duchu říkal, že kdyby mu nedělala společnost Luna, vůbec by nevěděl, co si počít. Její přítomnost ho určitým způsobem uklidňovala.

Z dálky k nim dolehl burácivý hlas: „Prváci sem, prváci ke mně.“

Ohlédli se, aby zjistili, komu ten vysoký hlas patří a strnuli úžasem. Na jednom konci nástupiště stál obrovitý muž, jestli to teda bylo to správné slovo. Byl snad dvakrát větší než kterýkoliv jiný dospělý kouzelník. K jeho mohutnosti mu napomáhal i těžký kožich, který měl na sobě.

„Už jste všichni?“ zaburácel znovu, když se kolem něj shlukla kupa malých a vystrašených tváří. Jediná Luna se tvářila potěšeně.

„Tak pojďte za mnou, vy bando,“ zahřměl a vydali se po cestě k nedalekému jezeru. Když k němu přišli, všimli si, že u břehu na ně čeká spousta loděk. Člověk, který je vedl, si položil lampu do loďky a vyzval ostatní, aby se do nich posadili. Noat s Lunou si sedli do jedné z loděk. Do další loďky vedle nich se posadila dívka s rudými vlasy spolu s chlapcem, který se tvářil stejně tak nadšeně, jako Luna a na krku se mu houpal podivný přístroj. Hned poté, co byli všichni usazeni, se loďky daly samy od sebe do pohybu, zřejmě byly ovládány nějakým kouzlem, což vyvolalo úžas u mnoha přítomných. Chvíli tak pluli po černé hladině jezera a za okamžik se jim naskytl ten nejúžasnější pohled v životě. Před nimi se tyčil obrovský bradavický hrad. Všichni strnuli úžasem a ze sousední loďky bylo slyšet cvakání, když chlapec mačkal přístroj ostošest.

Propluli pod jednou z mohutných bran a zakotvili u velkého mola. Velký člověk je následně vyzval, aby ho následovali do schodů. Během cesty se dal do řeči s Lunou, která se od něj dozvěděla, že se jmenuje Hagrid, a že zde dělá hajného. Cesta jim utekla velmi rychle. Možná až nečekaně rychle. Kolem nich bylo totiž tolik zajímavých věcí, že vůbec nevěděli, na co dřív koukat.

Když dorazili na konec schodů, čekala tam na ně postarší žena ve smaragdově zeleném hábitu a špičatým kloboukem a s velmi přísným výrazem ve tváři. Noatovi bylo hned jasné, že tuhle osobu by si nerad znepřátelil.

„Tak co Hagride? Všechno v pořádku?“ zeptala se muže, který je vedl.

„Ano, paní profesorko. Cesta byla letos velmi poklidná.“

„Díky, Hagride. Teď už si je převezmu.“

Po těchto slovech zamířil Hagrid pryč a žena s přísným výrazem ve tváři k nim opět promluvila: „Dobrý večer. Já jsem profesorka McGonagallová, zástupkyně ředitele. Teď vám řeknu, co vás v následujících chvílích čeká.“ Všichni přítomní ji s velkým zaujetím sledovali. Profesorka McGonagallová pokračovala: „Až projdeme těmito dveřmi, vstoupíte do Velkého sálu a následně budete rozřazeni do jednotlivých kolejí. Jsou jimi Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel.“

Profesorka jim dále vysvětlila, jak to na kolejích chodí, že pro svou kolej můžou získat body, ale taky o ně přijít, a že kolej s nejvyšším počtem bodů získá na konci školního roku Školní pohár. Tahle zpráva vyvolala v mnohých tvářích nadšení.

„Takže teď mě prosím následujte,“ oznámila jim profesorka a otevřela velké dveře.

Všichni ji poslušně následovali a sotva vešli dovnitř, naskytl se jim další úžasný pohled. V síni byly čtyři dlouhé stoly, každý zjevně patřil jedné koleji, ale nejvíc je zaujal strop, který vypadal, že přesně odráží noční oblohu. Proti nim se podélně táhl pátý stůl a u něj seděli všichni profesoři. Před stolem na židli byl položený klobouk.

Jakmile došli až k němu, ozvala se opět profesorka McGonagallová: „Teď budu vyvolávat vaše jména. Přistoupíte sem a já vám na hlavu položím Moudrý klobouk, který vás zařadí do jedné ze čtyř kolejí. Profesorka roztáhla pergamen a začala vyvolávat jednotlivá jména.

„Creevey, Colin,“ vyvolala další jméno a Noat poznal chlapce, který tak v loďce usilovně cvakal tím zvláštním přístrojem. Přišel ke stoličce a profesorka mu na hlavu položila Moudrý klobouk.

Po chvílí váhání se ozvalo: „Nebelvír,“ a Colin za hlasitého potlesku si utíkal sednout k nebelvírskému stolu.

„Dall, Noat,“ ozvalo se.

Noat těžce polkl a s bušícím srdcem vyrazil kupředu. Sedl si na stoličku a na hlavu mu dosedl klobouk, až mu zakryl oči. Najednou se mu do ucha ozval hlásek: „Hmm, tak co s tebou uděláme? Máš v sobě velkou odvahu a laskavé srdce. Už vím, bude to… Nebelvír.“

Noat si oddechl a zamířil ke stolu, kam si před chvílí sedl Colin Creevey a zaujal místo vedle něj.

Následovalo vyvolávání dalších dětí, až konečně přišla na řadu Luna: „Láskorádová, Luna.“

Luna s vykulenýma očima zamířila ke stoličce a dala si na hlavu klobouk. Po chvíli ticha, při němž Noat ani nedýchal, se ozvalo: „Havraspár.“

Tentokrát se ozval hlasitý potlesk od havraspárského stolu, kam ihned Luna zamířila. Noat se jen smutně podíval, jak Luna zapadla k jednomu ze stolů.

Zařazování však pokračovalo nadále, až už zbývaly jen dvě děti. Jedním z nich byla holka s rudými vlasy, kterou viděl při nasedání do loďky a druhým byl nějaký mladík s hnědými vlasy.

„Weasleyová, Ginny,“ zaznělo.

Dívka zamířila ke klobouku a po chvíli se ozvalo: „Nebelvír.“ Ginny se letmo usmála a zamířila k nebelvírskému stolu, kde si sedla naproti Noatovi.

Následoval proslov ředitele a poté nastala velká hostina, jakou Noat do té doby ještě nezažil. Během hostiny se dal do řeči s ostatními prváky u stolu. Od Colina se mimo jiné dozvěděl, že ten cvakající přístroj je fotoaparát, a že díky němu se mu podaří zachytit všechno to, co vyfotí. Od dívky s rudými vlasy se zas dozvěděl, že pochází z rodiny o sedmi sourozencích a že čtyři její bratři tady momentálně též studují.

Byla to opravdu pěkná hostina a po jejím skončení zamířili do nebelvírské věže, kde jim byla ukázána společenská místnost a taky ložnice. Noat s Colinem zamířili do jedné z nich, Ginny zase do druhé. Ložnice vypadaly opravdu překrásně a Noat okamžitě zalehl. V hlavě se mu honily nejrůznější vzpomínky na dnešní den, často pak myslel na Lunu a v duchu si kladl otázku, zda si s ní bude moct ještě někdy popovídat, jako ve vlaku.