„Můžete mi vysvětlit, jak to, že jste sem do ředitelny přišel už potřetí v tomhle týdnu, Lupine?“

   Profesorka McGonagallová stojící za katedrou držela v napřímené ruce dopis od profesora Křiklana a zabodávala se do něj přísným pohledem. Evidentně si odmítala připustit fakt, že Ted se asi příliš nepotatil a bude sem chodit častěji, než je zdrávo.

   „Bohužel nejsem hoden znát myšlenky lidí tak vysoce vzdělaných, jako jsou profesoři tady v Bradavicích, ale domnívám se, že profesora Křiklana rozhněval fakt, že se v lektvarech vyznám méně, než by očekával, a tak si možná myslí, že mi další schůzka s vámi prospěje,“

snažil se být slušný.

   Ruka s dopisem dopadla ledabyle na stůl a profesorka se pro změnu zatvářila lítostivě.

   „Ano, a proč by to asi dělal?“ zeptala se trochu otráveně.

   „Já nevím. Taky mi to přišlo divné, obzvláště když zvážím fakt, že vy učíte přeměňování. Inu, cesty profesorů jsou nevyzpytatelné,“ dokončil s zamyšlením.

   Nebylo to poprvé, co tady byl. Za šest let se docela slušně naučil přimotávat do úplně cizích problémů a pak to vždycky schytat. Za zneužití prefektské pravomoci při údajném týrání prváků, což byla vina Berkinse, za totální zdemolování učebny formulí, k čemuž se dostal samozřejmě náhodou, když procházel kolem. Za  noční výpravu do knihovny, přičemž mu nikdo nevěřil, že je náměsíčný. Sice není vlkodlak, ale něco po otci přece jen zdědil. Poprvé si za to mohl sám. Na lektvarech mu vybouchl kotlík, když do třídy přišla Viktorie s „poselstvím“ od Kratiknota. Jinak s protijedy většinou neměl problémy. Vážně!

   „Lup- Tede.“ Jménem ho oslovovala jenom při srdceryvných proslovech. Povzdechl si – nemohl si pomoct. „Já vím, že ten poslední rok tady tě jenom zdržuje od studia medicíny, ale bez dokončení školy tě tam NEVEZMOU!“

   „Potěšující...“ Měl co dělat, aby si neodfrkl.

   „To vám dělá takový problém nespát v hodinách a soustředit se?! Třeba na to, co teď říkám?!“ zvýšila hlas, když mu pohled na chvíli sjel směrem k velikým hodinám mezi dvěma obrazy ředitelů. Okamžitě na ni upřel pohled. „Lupine, méně zábav a hloupostí a nebudete se muset učit v noci. Do dvou měsíců vás tu nechci vidět. Odchod.“ Její hlas zněl radikálně. S úlevou otevřel dveře a byl na odchodu, když ještě zaslechl její hlas. „Aaa... Lupine?“ Otočil se s rukou na klice. „Snažte se profesorku Twinsovou neprovokovat těmi purpurovými vlasy, ano?“

   Jen se usmál, že chápe a zavřel za sebou dveře.

*   *   *

   Venku už byla tma a na chodbách vlastně skoro taky. Šel sám směrem k nebelvírské věži. Odněkud z nitra hradu se ozývaly zvuky pohodové večerní hudby. To bylo nejspíš od Mrzimoru. Coural se pomalu s rukama hluboko v kapsách. Musel uznat, že mrzimorští mají dobrý výběr...

   Těžko říct, jestli byl víc podobný matce nebo otci. Každý říkal něco jiného. Tvář měl dlouhou a oči zelené. Vlasy... no, podle příležitosti, aby ladil s prostředím. Metamorfomágové to mají jednodušší, to je fakt. Byl vysoký a hubený. Ruce měl poměrně velké.

   V tom za sebou uslyšel kroky.

   „Tede?“

   Otočil se jako na povel. Byl to James, jedenáctiletý syn jeho kmotra Harryho. Brýlatý zrzek s veselou sebevědomou povahou.

   „Odkud jdeš, opozdilče? Pozdě spát chodím já, ne ty. V tomhle si ze mě zrovna brát příklad nemusíš,“ zajímal se Teddy.

   „Handers. Školní trest,“ řekl, když byl u něj. James Potter: rychle, stručně, jasně.

   „Cos proved?“ zajímalo ho. Alespoň nebyl sám.

   „Ále. Přizabil jsem ho při boji v hodině,“ odpověděl lhostejně. „Tvrdí, že jsem to udělal naschvál, ale to byl vážně jenom reflex! Toho jeho vražedného pohledu se do konce semestru nezbavím. Kouká na mně jak oliheň po průjmu... Doufám, že mně nepráskneš tátovi?!“ pohrozil mu, jako by měl čím.

   „Vypadám snad na to?“ Koukl na něj rozumně. „Kdepak, já mám vlastních problémů dost.“ James se na to rozchechtal. „Jinak v pohodě?“

   „A jo. Ujde to tu. Větší sranda než doma.“

   „Jamesi,“ řekl mu přímo do očí. „To je pitomost. U vás doma a nuda?“

   Oba se začali smát.

   „No nic, já jdu,“ oznámil James s úsměvem. „Jak by řekl strýček George, občas se musí učitelům udělat radost. Zatím!“

   „Nazdar, prcku!“

   A utíkal chodbou za kamarády. Ten prcek byl docela fajn, ale přeci jen o pět let mladší, tak s ním moc společných témat neměl. V tom z jedněch dveří na konci chodby vypadla Viktorie. Hned mu bylo lépe. Dlouhé stříbrné vlasy za ní zavlály. Vypadala naštvaně, z vnitra hábitu vytáhla dlouhou ladnou hůlku a namířila ji přímo na Berkinse, který byl ale pohotovější a hned ji odzbrojil. Hůlka zmizela kdesi ve tmě. Ted se zastavil. Počáteční radost se ihned vytratila. Ani jeden z dvojice si ho zatím nevšiml. Zvědavě je pozoroval. Zvířil se v něm strach.

   „Poslouchej mě, Weasleyová. Nebudu se s tebou o tom bavit. Ty to prostě uděláš a hotovo.“ Ta slova byla plná pohrdání. Viktorie z něj nespouštěla oči a probodávala zmijozeláka zlostným pohledem.

   „Jestli si myslíš, že žasnu nad tvým uměním hlouposti a budu tě poslouchat, tak seš vedle!“

   „Expelliarmus!“ Kouzlo ji strčilo ke zdi. Svalila se k zemi, ale neztrácela vědomí. Na její tváři se ale zračila nejistota a snad i strach. „Rozumíš mi?“ zeptal se jedovatě.

   „To spíš ty máš problémy s chápáním, ne?“ řekl Ted naprosto klidně, ale hůlku měl namířenou k němu.

   Na Berkinsově tváři se rozlil pohrdavý úšklebek. „Rodinná sešlost?“

   „Vypadni.“

   Ruka se mu začala třást. Byl o rok mladší než Ted a neměl stejné zkušenosti ani odhodlanost. Trvalo dlouhých pár sekund, než sklonil hůlku. Ještě než odešel, pohlédl na Viktorii válející se ještě stále na podlaze, pak na Teda a zeptal se: „Štěně brání svojí kořist, co?“

   To ho ranilo, ale od něj byl na to zvyklý. Berkins stihl zmizet za rohem, než v Tedovi zvítězil klid a rozum, než touha rozbít mu hubu. Konečně se podíval na Viktorii.

   „V pořádku?“ Takhle na zemi vypadala tak nevinně, ale věděl, že ta holka má v zásobě pár vražedných pohledů. Pomohl jí vstát.

   „Jo, nic mi není,“ řekla trochu stroze. Neměla ráda, když se z problému neuměla vysekat sama.

   Zadíval se do jejích studánkových očí. „Co chtěl?“

   Tentokrát se ušklíbila ona. „Abych mu něco čmajzla z ředitelny. Co to bylo, to nestihl říct. Parchant jeden...“ řekla, když si narovnávala hábit. Stále se dívala směrem, kam zmizel. „Jakoby byl pánem světa, nebo co... Je vážně tak arogantní a panovačný, nebo se to zdá jenom mně?!“ nechtěně vyštěkla na Teda.

   „Je hroznej...“

   „Jo, to je. A hlavně drzej!“ křikla.

   To ho trochu naštvalo, ale byl tolerantní. „Nevybíjej si na mně zlost na něj, jo?“ Sklopila zrak a řekla tiše: „Promiň.“

   „To je dobrý.“

   Vydali se společně do věže. Cestou ještě utrousila pár slov na Berkinse, ale pak s tím dala pokoj. Začali se bavit o profesorech, což bylo mnohem vtipnější téma.

   „Víš, že včera Kwigg suploval za Binnse na dějinách?“ Začínal další vyprávění. „Jo, trochu nám to dal celé dokupy. Už vím, proč u Binnse v tom mám zmatek. Ten nerozlišuje to, co bylo před dvěma tisíci lety a co před rokem.“

   Viktorie vyprskla smíchy a řekla Buclaté dámě heslo. V místnosti se skoro nedržela na nohou. Bylo jí hodně veselo. Místnost byla prázdná. V krbu dohoříval oheň.

   „Znáš ten vtip?“ zeptala se s hihňáním.

   „Který?“

   „O tom chlápkovi, co si myslel, že ho žena podvádí s koněm.“

   Vyprskl smíchy. „Jak ho to napadlo?“

   „No, oni se sešli v hospodě tři chlapi. Jeden povídá, že ho žena podvádí s hráčem famfrpálu, protože pod postelí našel Camrál. Druhý povídá, že ho žena podvádí se šachistou, protože tam našel věž. A ten třetí si myslí, že ho podvádí s koněm, protože tam našel žokeje.“

   Chvíli bylo ticho, než mu to došlo. Pak se oba skáceli smíchem k zemi. Byli na tom hůř, než po půlce láhve Ohnivé Whisky. Asi po čtvrt hodině strávené tímto způsobem se Viktorie zvedla, že jde spát. Ona by tam možná i došla, jenomže zakopla o sešit nějakého chytrolína, co ho tam nechal a málem spadla. Ted ji pohotově chytil a pomohl jí dojít ke schodům.

   Postavila se na první schod a zadívala se mu do očí. Něco mezi mini ruplo, něco prasklo a jakoby se postavil další most. Kdyby tam stáli ještě chvíli, snad by se něco stalo, ale Viktorie najednou řekla až moc nahlas „Dobrou noc!“, otočila se a vyběhla do ložnice.

   Nevýhodou mladých je, že si necení každé chvíle, kterou prožívají. Místo toho tráví čas poleháváním na posteli, učením se a snahou změnit svět. Ovšem bude trvat hodně dlouho, než někomu konečně dojde, že je to čin nemožný. Ona sebemenší snaha je k ničemu, když člověk je na to sám.