1. kapitola
Měsíc po návratu:
Kdysi tímto místem procházela spousta lidí a návštěvníku, bylo známé hlavně mezi paničkami bohatých vlivných mužů, které sem chodily do cukrárny. Každá z dam, bez rozdílu věku nebo společenského postavení, nedokázala již nikdy zapomenout na pochutiny, jenž se tu daly koupit. Mezi lidmi se častokrát mluvilo o tom, že místní cukrář je ve svém oboru skutečným mistrem, který své dovednosti získal od samotného anděla a do všech jeho pamlsků, dortíků , čokolád a lízátek je přimíchána i magie... Co je na tom pravdy se už dnes nedozvíme, protože cukrářství zničily nálety Němců. Dnes ne moc vábně a příjemně vyhlížející ulice nepřitahovala návštěvníky ničím výjimečným. Byla tichá a klidná, dalo by se říct, že místy až podezřele klidná. Tu a tam mohl některý z projíždějících řidičů zahlédnout několik přejetých hnijících koček, zdechlé krysy, odpadky a všemožné smetí, jenž se válely v koutech, ale kvůli větru se posouvaly stále níž a níž ulicí. Ta totiž byla dosti strmá. Popelářské vozy sem často nejezdily, a tak se nikdo nemohl divit, že byly popelnice přecpané k prasknutí a odpadky, které se někam přeci jenom dávat musely, ležely rozházené všude kolem. Bydlelo tu všeho všudy jen pár rodin, které ovšem neměly peníze na bydlení v lepší lokalitě.
Za války se tu dělo spousty věcí, ale vše vyvrcholilo až létem 1942, kdy shořela na popel polovina domů v ulici. Byl to hrozný požár a ti, kteří tu osudnou noc přežili, mohli s hrůznými vzpomínkami vypovídat o nářku a křiku lidí, kteří se upálili zaživa. Ovšem byli i tací, kteří řádění ohně přežili, ale již nikdy poté nebyli schopni říci, co se na Wallent Street vlastně stalo. Mluvilo se o nepodařeném německém útoku a taktéž to bylo otisknuto i v novinách. O ulici na konci Londýna mluvili sousedé jako o ulici, ve které straší, protože nezřídka kdy byli na tomto místě spatřeny podezřelé osoby a slyšeny zneklidňující zvuky. Samozřejmě, většinou v noci.
Záchranný autobus, jako by cítil pochmurnou atmosféru, se zde nezdržel déle, než bylo nezbytně nutné. Odjel ihned poté, co dotyčný cestující, si zde přál vystoupit, skutečně vystoupil. Postava, která vystoupila nebyla moc vysoká, ale byla zahalená pláštěm s hlubokou kápí, díky které nebylo poznat o koho jde. Pár vteřin se rozhlížela, aby si zvykla na okolní tmu, než její zrak ulpěl na nedaleké čtvercové budově stojící naproti bývalému cukrářství. Budova byla obklopena vysokým plotem, který ale na mnoha místech chyběl. Nebylo divu, přeci jenom od roku 1942, kdy bylo ještě vše pohromadě, uběhlo už spousty let. Ponuré nádvoří s části zarostlé plevelem nebylo skoro ani vidět.
Vysoká dvoukřídlá vrata byla zkorodovaná. Postava se ještě naposledy rozhlédla a zaposlouchala do nočního ticha, a když nic podezřelého nespatřila a ani neslyšela žádný hluk, namířila si to rovnou k bráně. Pohybovala se značně nejistě a po každých pár krocích se ohlížela, úmyslně chodila ve stínech, aby nebyla spatřena. Přistoupila ke dveřím a pootočila zrezlou klikou. Dveře se však ani nepohnuly. Postava přitlačila vší silou do dveří, ale pevné, silné panty nepovolily ani o kousíček. To však postavu v sebemenším nepřekvapilo a už vůbec nerozhodilo.
Vytáhla s kapsy pláště svou hůlku a tiše zamumlala "Alohomora!" a dveře jako by zázrakem povolily.
Postava se naposledy rozhlédla a vklouzala do nyní již odemčených vrat. Cesta, která vedla dovnitř budovy, byla rozpraskaná. Části dlažebních kostek byly rozbité, někde jako by kostky chyběly úplně, a tak se po nich nešlo moc lehce. V příštích několika okamžicích se postava bez větších obtížích dostala dovnitř budovy použila vchod z rámu chybějícího okna , protože dveře o pár kroků dál působily značně nebezpečně a při sebemenším tlaku hrozilo, že spadnou na zem. Postava nehodlala nic riskovat, chtěla to vše mít rychle za sebou a už být doma.
Když vstoupila dovnitř budovy, nebylo možno nic vidět. Okolní tma a měsíc, který právě zmizel za houfem mraků, jí zamezily spatřit kde se co nachází. Vše se ztrácelo v naprosté tmě. Elektřina, jak již osoba zjistila,nefungovala. Vypomohla si svou hůlkou, kterou držela neustále při sobě.:
"Lumos maxima!" Působilo to, jako kdyby z hůlky vyšel paprsek slunce a zůstal na špičce. Všude se rozlilo světlo a bylo vidět do kdejakého temného zákoutí. Nebyl to vůbec hezký pohled, avšak nebylo divu, byl to již spousty let opuštěný a nepoužívaný dům. Na běžného člověka by působil děsivě, ne však na toho, který se právě v tento okamžik ploužil polorozbořenou stavbou. V přízemí byly čtyři vchody do různých částí komplexu, který nebyl zrovna ideálním domovem pro děti, které to nejvíce potřebovaly.
Naproti dveřím, které se nakláněly pořád víc a víc, stálo dlouhé chladné schodiště. Když postava vyšla nahoru do prvního patra, mohla si chodbu prohlednout detailněji. Na zčernalých ohořelých stěnách byly dlouhé cáry pavučin a tapeta na stěnách byla z části odloupnutá. Kousky urvané či odloupnuté – to už se nedalo rozeznat – se válely po podlaze. Barva na stropě byla již silně vybledlá a s původní luční zelené barvy byla spíš žluto bílá. Nebylo tak dlouho, co tu byla osoba naposledy, avšak za ten krátký čas se tu změnilo tolik věcí, jako by uplynula snad i celá desetiletí, nebylo snadné to jen tak přejít, přehlédnout a nepřipustit si to k tělu. Dalo by se říci, že to bylo nemožné, avšak s tím vším mohl dotyčný počítat, a přesto nebylo jednoduché ten fakt přijmout. Všechny pokoje vypadaly skoro stejně, ale zahalená osoba v plášti hledala jen jeden určitý. Většina místností byla vybavena více než podobně. Čtyř, pěti a někdy i šesti lůžky – bohužel dnes již nebylo možné poznat kolik dětí zde přenocovalo, jelikož většina postelí ležela rozmlácena na třísky všude kolem.
Protože měl návštěvník ještě v živé paměti, kde se co nachází, po chvíli to, co hledal, skutečně našel. Byl to poměrně neveliký pokoj a jako jeden z mála vypadal skoro nedotčeně. Stále v zadním levém rohu pokoje ležela postel, nyní však prolezlá moli a všemožnou havětí. Na posteli ležely cáry látky, ze kterých se jen s velkou představivostí mohly opět stát peřiny, povlečení a polštář. Okno bylo začmouzené, špinavé a na několika místech dokonce i vymlácené. U stěny naproti dveřím byla pořád ta stejná skříň, i když již neměla obě dvířka na zavírání a polovina polic byla rozlomená, postava jí celou prohledala, odšoupla, ale to, co hledala, nenašla. Bezradně se rozhlédla, byla si jistá, že to tu bude! Rozhodně se jí nelíbil fakt, že přišla nadarmo. V prostřední části pokoje stál na vratkých nohách již ztrouchnivělý stůl, který nejspíš pamatoval i několik generací, a byl pokryt takovým nechutným nánosem špíny, že se nedalo rozeznat, jestli je vůbec dřevěný, tak jako většina nábytku nacházejícího se v místnosti. U stolu stála poslední celá židle, na kterou si postava bez rozmyslu sedla ale ta poté zavrzala a nebylo divu, že se osoba na vratkých nohách židle neudržela a s hlasitým řachnutím spadla na zem, kde zůstala v dosti komické pozici… Díky pádu jí klesla kápě z hlavy a odhalila husté prameny dlouhých, lesklých, vlnitých, oříškových vlasů a dívčí spíše ženské pohledné rysy.
Hermiona Grangerová se nervózně, poplašeně rozhlédla, ale nevypadalo to, že by rachot způsobený pádem upozornil na to, že se vloupala tam, kde neměla vůbec co pohledávat. Když už se ocitla na zemi, podívala se pod postel a ke svému úžasu spatřila něco úchvatného…byla to hůlka… Přesněji řečeno hůlka z ebenového dřeva, deset a čtvrt palce dlouhá, ohebná a pružná, s blánou z dračího srdce. Neuměla by slovy vyjádřit, jak moc to na ni zapůsobil. Dostat do rukou zpět to, co jí celou tu dobu tolik chybělo to pro ní znamenalo vskutku dost. Avšak nebyl čas se tu zdržovat, to moc dobře věděla. Zbývalo jí přeci ještě najít to, co doufala, že na tomto prokletém ohavném místě nalezne. Už chtěla vstát, když tu její zrak upoutalo něco jiného. Pod postelí leželo ještě něco. Byla to černá spona do vlasů, vykládaná kameny, tvořících tvar kočky. Namísto očí měla dva safíry, které působily jako by hypnotizovaly pohledem.
V tuhle chvíli to působilo jako ironie. Věděla, že do smrti nezapomene na okamžik, kdy tento milý dárek obdržela. Ještě chvilku si oba předměty otáčela a prohlížela v dlaních, než si je následně vsunula do kapsy pláště. S pomocí rukou vstala, rozhlédla po pokoji, nostalgicky vzdychla a s hlavou vzhůru vyšla ze dveří. Pokoj na konci chodby, do kterého teď dorazila, byl až na židli v rohu prázdný. Holé, zčernalé a ohořelé stěny a pochmurná atmosféra dýchaly ze všech koutů. Hermiona nešťastné potřásla hlavou. Tady to vše začalo, vzpomínky na spousty krve, výrazy zděšení a křik a oheň…Spíše ďáblovo peklo. Skutečně tomu děsivému dění nemohla nikterak zabránit? Nesnažila si to jen namluvit, aby zakryla pachuť viny a bolest byla menší? Ale ta nebyla, a Hermiona již dál nezůstane tak silná. Vina uvnitř duše jí bude stravovat, vyhlodávat, dělat jí díru do duše, jak zákeřný červ… avšak jak už se poučila, nelze zvrátit nezvratitelné a odvolávat se na osud je jediné východisko, aby se s posledních událostí nesesypala jak domeček z karet. Častokrát cítila, že k tomu nemá daleko.
Došla doprostřed chodby, kde klesla na kolena a pohmatu se snažila naleznout dřevenou parketu, která byla nejvíce uvolněná. Nebylo to zas tak jednoduché, jak to vypadalo, časem se podlaha začala rozpadat a sláma, jenž po celý ten dlouhý čas-snad i zázrakem držela parkety pohromadě, začala plesnivět. Po několika marných pokusech narazila na parketu, pod níž nic žádného dalšího nebylo. Byla to jen taková malinká komůrka pro myši, možná úschovna cenných předmětů, které se neměly dostat nepovolaným do rukou. Šátrala po celém obsahu volného prostoru a po chvílí marného hledání se zklamaně posadila. Nevěřila, že by tu skutečně něco našla. Jen tajně doufala, nechávala své jiskřičky naděje hořet. Co však upřímně čekala? Zkazila si iluze, ale nelitovala toho. Zarazila se. Židle v rohu byla jako jediná věc v celé místnosti čistá. To bylo Hermioně velmi podezřelé. Nejistým krokem se přiblížila k evidentně záměrně nastrčené židli, která stála na kusu složeného papíru pod jednou nohou. Hůlkou si zajistila potřebné bezpečí a odhalovacím kouzlem zjistila, že oblast okolo židle je pod určitou kletbou.Kletbu záhy zneškodnila a papír pod židlí si přivolala. "Accio"! Když její prsty ucítili dotek obálky,skoro ani nedýchala.
Prásk! Prásk! Prásk! Zvuk pronikal nočním tichem, a jako vetřelec se nesl nocí. Hermiona dostala strach. Tušila jaké nebezpečí jí zde může potkat, ale tajně si přála aby vše proběhlo bez problémů. Ukořistěnou obálku zandala spolu s ostatními získanými věcmi do kapsy. Rozběhla a tušila, že musí honem zmizet. Vyběhla směrem ke schodišti, cestou se zastavila u nejbližšího okna, které vedlo na dvorek. Takže přeci jenom to byl hlídaný dům. Byli tam…Muži v černých pláštích, s býlími děsivě šklebícími se maskami, které jim zakrývali tváře. Měsíc opět vyšel z mraků a odraz jejích očí se odrazil od skla a všiml si ho jeden ze zakuklenců.
"Někdo tam je! V prvním patře!" štěkl Smrtijeda jako by nepovel se tři zbývající otočili směrem, kterým ukazoval, ale to už Hermiona u okna nebyla. Přemístit se nemohla, měla to přísně zakázáno od léčitelů Sv.Munga. Ale jak odsud teď dostat, když o ní Smrtijedi vědí?
Rozhodnout se musela ihned, protože smrtijedi nelenily. Viděla jak všichni s nataženými hůlkami míří na dveře "Bombardo! " a rozhodli se klidně zlikvidovat i to málo, co se ještě rozbít dalo. Dveře, do kterých stačilo šťouchnout, s ohlušující ranou spadly a futra se zřítila na zem. Všude byl prach. Přes zábradlí na schodech jí stihl zahlédnout jeden z maskovaných zločinců:
"Tamhle je! Běží nahoru! "
Hermiona rychle stihla vyslat na smrtijedy několik kouzel: "Konjunktivitus!" "Sectumsempra!" Jistě, změnila se, již jí nedělalo problém ublížit těm zakukleným idiotům silnějšími kouzly. Když uslyšela řev, celkem jí to uspokojilo a usmála se nad přesnou trefou, ale během chvilky se vítězný úsměv změnil v bolestný škleb. Díky chvilkové nepozornosti jí do ramene stihl trefit fialový paprsek, ucítila bolest a během pár sekund jí z rány začal čišet pramínek krve. Hermiona ztratila cit v ruce, bohužel to byla pravá ruka, takže si musela přehodit hůlku do levé. Oblečení jí nasáklo krví a její vůně se donesla i k Fenriru Šedohřbetovi.
"Ta mrňavá čubka je zraněná!" vykřikl a s pocitem šílené euforie se vší rychlostí snažil vyběhnout po schodech nahoru. Přeci jen, kdyby k ní dorazil jako první, mohl by si s ní dělat, co by chtěl…Olízl si své nechutné rty a ledově se zasmál.
Hermiona přidušeně vykřikla, zapotácela se a snažila se zamknout všechny dveře za sebou: "Colloportus" Vykřikla zoufale, jenže z levou rukou jí to na poprvé hned nevyšlo a tak utíkala do dalšího patra. Šedohřbeta to v nejmenším nezdrželo a Bombardou si likvidoval překážky, které mu stály v cestě. Cítila, že jí vlkodlak dobíhá, otočila se, ale to neměla dělat - na schodech, které právě vybíhala, uklouzla a než stačila vstát, Šedohřbet byl přímo za ní. Stačila ještě vyběhnout schody a zahnout do levé uličky, ale Šedohřbet byl ještě blíž než čekala a nelenil.
"Everte stativ! " Než mohla cokoliv udělat, letěla na konec chodby, kde narazila do stěny a praštila se vší silou do hlavy. Spadla na zem, kde zůstala ležet. Šedohřbet se k ní potěšeně vydal s vidinou toho, že se dívka na nic nezmůže. Avšak Hermiona byla neustále při smyslech. Na začátku chodby stačila ještě spatřit obálku, která jí při běhu vypadla s kapsy.
S posledních zbytek sil zakřičela "Impedimenta", ale vlkodlak se stačil kouzlu vyhnout a bleskově jí jiné vrátit. Lenivě mávl hůlkou "Expeliarmus!" a její hůlka jí vylétla z ruky a přistála do Fenrirových dychtivých rukou.
Snažila se odplazit pryč, ale v polovině chodby jí cestu dál znemožnilo brutální dupnutí na kotník.
Vzlykla bolestí, ale nevzdávala to, doufala v to, že si Fenrir nevšimne, co chce dostat zpět do své kapsy. Ten však na nic nečekal a na svou obět skočil. Velmi brzy cítila jeho smrdutý dech na své tváři.
"Když se mi to bude líbit, nechám tě jít… " vycenil své žluté zuby a majetnicky se jí začal zmocňovat.
"To radši chcípnu!" odvětila Hermiona a na důkaz svých slov mu plivla do tváře. Brzkou odpovědí jí byla rána do obličeje. Hermiona se překulila na bok a bolestivě se skrčila. A s náhlým uvědoměním vytáhla to, co jí při pádu málem vyrazilo dech v zádech. Otočila se čelem k Šedohřbetovi a odevzdaně zašeptala: "Jak chceš…"
Ten, věříc v dívčinu bezelstnost, nečekal nic podezřelého a to ho stálo vědomí. Svírala hůlku jako jediný poklad, který v tu chvíli měla.Po tomto vypětí sil už skutečně nezáleželo, jestli neuposlechne pokynů léčitelů o tom, zda se smí či nesmí přemístit. Hlavně se potřebovala dostat pryč odsud. Dusot dalšího páru nohou, který se snažil dostat nahoru za nimi, jí přesvědčil, že nemá smysl se dál rozhodovat. Ještě doběhla pro obálku a to bylo jen tak tak, protože smrtijedi na ní již stačili zamířit hůlkami, ale než stihli cokoliv učinit, tak s hlasitým prásknutím zmizela pryč.
Během chvilky, která jako by trvala několik nesnesitelných minut, se objevila v nemocnici Sv. Munga.
Tiskla si zraněné rameno, pravý kotník byl určitě zlomený, byla dezorientovaná. Nedokázala si uvědomit, z jakého místa, ale tekla jí krev a velmi jí bolela hlava a poslední, co si ještě pamatovala bylo, jak otevřela dveře do recepce, podlomily se jí nohy a ona skončila na zemi a už se znovu nezvedla.
Osud nelze zvrátit a kdo se o to pokusí, ze zlou se potáže. Nebo snad ne?
Děj této povídky ignoruje některá zjištění z šestého a ze sedmého dílu. Viteály byly vytvořeny zatím pouze čtyři, lord Voldemort nevraždil v patnácti. Relikvie smrti nejsou součástí příběhu, Brumbál se nezranil, ani nezničil žádný prsten Rojvola Gaunta a medailonek, který našli s Harrym v jeskyni, byl skutečný. Snape se nikomu nezavázal neporušitelným slibem, Draco nemá znamení Zla, ale nějaký čas byl ve Voldemortových službách. Souboj v Bradavicích se na konci roku odehrál, ale Smrtijedi do Astronomické věže nedorazili, mezitím Brumbál odradil Draca od spáchání hrůzného činu, díky čemuž přežil. Draco pak ze Snapem zmizel pryč ze školních pozemků.