Byl sychravý večer. Kapky dopadaly na kamenné zdi Terabilu a stékaly po nich, dokud se nedotkly úpatí zdi nebo nezanikly docela.

Pokoj, ve kterém se nyní Severus nacházel neměl okna a on byl za to kupodivu vděčný. Neměl rád ten pohled ven. Častokrát při něm dostal chuť se projít na čerstvém vzduchu a to nebylo tím nejrozumnějším řešením, pokud  vzal v úvahu, že byl po Voldemortovi nejhledanějším kouzelníkem světa a zabil po Voldemortovi nejmocnějšího čaroděje, který ještě před půl rokem chodil po zemi.

Všechno bylo tak komplikované! Nikdo nevěděl, kde je vlastně pravda. Nevěděl to ani Severus. Jenže on, narozdíl od ostatních, cítil potřebu pravdu hledat a najít.

Cítil se tak zmatený… Tyhle večery, kdy žádný ze smrtijedů nebyl ochoten opustit teplo svého obývacího pokoje, mu skýtaly dokonalou příležitost přemýšlet a pátrat. Nalil si do sklenice po dně jantarové tekutiny a zaklonil hlavu.

                                                                       ***

Začalo to v den, kdy nastoupil do Bradavic.

Byl malý vyzáblý chlapec, který ve spěšném vlaku jako jediný seděl sám ve svém kupé. Byl nezvykle tichý a ustrašený. Přesto z něj vyzařovalo cosi, co přimělo Moudrý klobouk, aby ho hned při prvním doteku s jeho hedvábnými černomodrými vlasy poslal do koleje Salazara Zmijozela.

Ani po další dobu svého studia v Bradavicích se Severus nezměnil. Byl ponořen do knih a vytvářel si jakýsi zvláštní svět, ve kterém byl kým chtěl.

Byl Severusem Snapem, ale ne tím ustrašeným podivínem s křídově bílým obličejem. V jeho světě byl Severus Snape chytač. Všemi oblíbený člen zmijozelského famfrpálového týmu, těšící se přízni každé dívky. Byl Severus Snape kamarád. Kamarád a vůdce spolku, který by k němu vzhlížel. Spolku lidí, kteří by ho měli rádi.Pak byl Severusem Snapem přítelem. Přítelem dívky, kterou miloval již od prvního ročníku. Nikdy se to nikdo nesměl dozvědět. Bože! Otec by ho zabil! Opravdový Severus Snape zamilovaný do mudlovské šmejdky Evansové.

Nikdy by si to nepřipustil, ale ve svém světě byl vším, co byl Potter. Byl oblíbený, měl tu svou hloupou partu, bez které nevystrčil nos ani na chodbu ložnice a měl přátelství Evansové, rudovlasé dívky s pronikavým intelektem a laskavýma zelenýma očima.

Jediného přítele měl mladý Severus v sedmém ročníku. Nebyl to přítel v pravém slova smyslu, ale udržovali spolu pozitivní oboustranný vztah. Jmenoval se Lucius Malfoy.

Jediný Malfoy vycítil, že přízeň toho malého podivína by se mu někdy mohla hodit.

Severus neměl rád způsob, jakým na něj Lucius koukal. Občas si říkal, že od něj požaduje víc ,než  jen psaní domácích úkolů. Psaní domácích úkolů bylo vlastně náplní jejich vztahu. Severus Luciusovi vypracoval úkoly a Lucius pak bránil jeho přátelům, aby si ze Severuse dělali legraci a schovávali mu knihy, za což mu byl Severus neskonale vděčný.

Na konci prvního ročníku ale Lucius odešel. Severus zůstal v Bradavicích sám. Nebyl tam nikdo, kdy by se za něj postavil a bránil ho před ostatními.

Druhý ročník byl pro Severuse peklem. Nepřátelství mezi Nebelvírem a Zmijozelem bylo legendární, snad právě proto si Potterova banda vyhlédla nejslabšího zmijozelského, kterého pak ráda zesměšňovala a útočila na něj. Severus neměl kam uniknout. Když nebyl v temných sklepeních hradu, Potter si ho našel a vždycky si našel záminku, aby na Severusovi vyzkoušel nějakou svou novou kletbu či zaklínadlo.

Severus znal mnohem více kouzel než Potter. Jediná Potterova přednost spočívala v tom, že nikdy nechodil sám. Severusovi bylo jedno, zda s ním chodil Pettegrew, ten malý a tlustý chlapec, který u něj hledal ochranu, nebo Lupin, který se sice tvářil, jako by s Potterovým počínáním nesouhlasil ,ale když byl Potter v úzkých a Severus měl navrch, vždycky to byl on, kdo Severuse odzbrojil.

Nejhorší bylo, když šel Potter s jeho nejlepším přítelem.

Sirius Black byl bystrý a urostlý chlapec, který nikdy neváhal zpestřit si den exhibicí, která spočívala v tom, že s Potterem bavili větší či menší počet studentů na Severusův účet.

Severus se nenáviděl za své myšlenky, ale musel přiznat, že Black byl snad nejhezčí kluk na škole. Severus mu záviděl jeho výšku, hluboké oči, tmavé vlasy po ramena i nádherně vymodelované rty. Nenáviděl ho! Byl to on, kdo vymyslel pro Severuse přezdívku Srabus, která se velice rychle ujala.

Severus si ale našel přítele. Byl mu nablízku vždycky, když potřeboval. Nevěděl, kde se jeho přítel vzal, ani jak vycítil, kdy ho Severus potřebuje, ale měl ho rád. Byl jediný, kdo Severusovi vyjadřoval přízeň a kdo se nebál přiblížit se k němu. Neměl žádné urážlivé poznámky, nedělal si z něj legraci a neoslovoval ho přezdívkou, kterou tak nenáviděl. Vlastně nemluvil vůbec. Jeho mlčení Severuse jen upevňovalo ve víře, že přátelství Blackieho, jak svého přítele pojmenoval, není jen maskou pro postranní úmysly.

Vlastně nikdy mu nechtěl říkat Blackie. Příliš to připomínalo toho Potterova poskoka. Ale vzpomněl si na jediného přítele, kterého v dětství měl a jmenoval se Blackie. A tak Severus vždy, když chtěl zapomenout na ostatní a na ten hloupý svět, který určoval lidem jak se mají a nemají chovat, odešel se projít někam daleko na školní pozemky. Blackie si ho našel.

Severus se právě vyvlékl z pořádného maléru. Vlastně nejhorší na tom bylo, že se z něj nevyvlékl sám. Pomohl mu z něj Potter. Severus musel zahnat myšlenky, které mu našeptávaly, že nebýt Pottera, byl by mrtvý. Vrátil se z ošetřovny se zlomeným kotníkem. Chůze mu způsobovala velkou bolest, přesto raději odešel daleko za jezero, kde nehrozilo, že se bude muset dívat do tváře Potterovi ani Blackovi.

Black! Kvůli tomu se to vlastně stalo. Ukázal Severusovi tajnou chodbu, která vedla do Chroptící chýše. Bylo to za úplňku a Severus málem přišel o život!

Posadil se na veliký kámen na odlehlé straně jezera a sledoval zakalenou vodu. Vzal malý, placatý kamínek a mrštil s ním o hladinu.Hladina se zčeřila vlnkami a kruhy a Severus pocítil jakési zadostiučinění. Znovu a znovu házel kamínky do vody, když na jeho ramena dopadlo něco teplého a měkkého.

Ohlédl se a hned poznal černé psí tlapy. Byl tady! Nezapomněl na něj. Objal ho kolem huňatého krku a zabořil obličej do černých a měkkých chlupů. Když ho pustil, hladil ho po velké hlavě, dokud si pes nesedl proti němu. Severus klesnul zpět na kámen a zadíval se do dobromyslných psích očí.

Blackie dnes vypadal smutně. Položil přední tlapy na Severusova kolena a olízl mu obličej. Pak si položil hlavu na tlapy a oddaně se nechal hladit po hlavě a drbat za uchem. Lehl si na záda a Severus ho chvíli drbal zase na břiše. Blackie vyskočil a studeným čenichem se dotkl Severusovy ruky. Severus si k němu klekl a objal mohutné psí tělo. Dotkl se rty jeho hlavy a zašeptal „Blackie…“.

Po tváři mu stékala slza a nechal psa, aby ji olízl. Pak mu všechno převyprávěl.

Zmínil se i o Blackovi, o tom že mu závidí přátele a vzhled i o tom, že mu již půl roku nikdo neposlal jedinou sovu a on má pocit, že z celého světa ho má nejraději on. Pes,o kterém Severus smýšlel jako o svém příteli a říkal mu  „Můj Blackie“.

Nevěděl proč, ale připadalo mu, že Blackie je dnes moc smutný. Otřel si tvář a znovu se zadíval do těch velikých očí. Měly zvláštní jiskru.

Blackie vstal a počal radostně běhat kolem kamene. Stáhl ocas a sklopil uši a začal štěkat. Když kolem kamene opsal alespoň pět kol, vyplázl růžový jazyk a lehl si na záda. Převaloval se z boku na bok a třel si hřbet o trávu. Poté vstal, rozverně poskakoval a otáčel se dokola v předstírané snaze zachytit černou oháňku do zubů.

Severus si pomyslel že se ho snaží rozveselit a proti své vůli se musel pousmát. Byla to opravdu pěkná podívaná na toho velikého huňatého černého psa skotačícího v trávě. Na jeho nejlepšího a jediného přítele.

Najednou Blackie vyskočil a rozběhl se k Zapovězenému lesu. Severus se divil, protože takhle se Blackie ještě nikdy neztratil, ale přesto se snažil nějak logicky si to odůvodnit. Třeba ho zavolal pán…

Na tohle Severus nepomyslel. Nikdy ho nenapadlo, že Blackie má pána, kterého má raději než Severuse. Nenapadlo ho, že by takhle utěšoval a rozesmíval někoho jiného. Sevřelo se mu hrdlo a odvážil se podívat za Blackiem, který již jistě zmizel v Zapovězeném lese. Podíval se tím směrem a zamžoural do slunce. Blackie nezmizel. Stál na mezi a hleděl Severusovým směrem. Severus na něj zapískal a snažil se ho přivolat zpět. Pes ale stál a ani se nepohnul. Severus se rozběhl za ním. Blackie ho nechal doběhnout až k němu a pak znovu o kus odběhl. Severus si pomyslel, že se chová zvláštně. Ještě několikrát Blackieho doběhl a vzápětí ztratil, když ho napadlo, že pes se ho snaží někam dovést. Klusal rovnoměrně za tím zvířetem a téměř si neuvědomil, že už jsou hluboko v Zapovězeném lese.

Cesta trvala ještě dobrou půlhodinu, než se Severus ocitl před nějakou chýší, která zřejmě sloužila jako sklad slámy a potravy pro tvory, kteří v lese žili. Blackie se vztyčil na zadních tlapách a jedním pohybem se opřel do dveří, které povolily. Vběhl dovnitř a Severus ho následoval.

Ocitli se v místnosti, která byla plna nejrůznějších beden, pytlů a vaků. Vonělo to tam senem a jablky. Severus byl překvapen tím, že ho sem pes zavedl a sedl si na jeden z pytlů. Blackie se opřel předními tlapami do dveří a ty se s cvaknutím zavřely.

Blackie si sedl proti Severusovi a v tu ránu tam neseděl Blackie ale…

„Blacku!“ Vykřikl Severus trochu vyděšeně a trochu naštvaně.

„Ahoj, Severusi…“ Neoslovil ho přezdívkou, ale Severuse neoklamal.

„Co jsi udělal s Blackiem!“ Hlas mu přeskakoval.

„Já jsem Blackie, Severusi… Vždycky jsem to byl já…“ Mluvil klidným a tichým hlasem, který Severus ještě víc vytáčel.

„Ty jsi… Ty jsi… Zvěromág?“ Severus naproti němu mluvil ustrašeně a hlas se mu klepal.

„Ano, Severusi, jsem. A jak vidíš… Je to se mnou snazší, když jsem pes. Je lehčí mi odpustit a mluvit se mnou, viď?“ Severus byl dokonale zaskočen. Jeho jediný přítel… řekl mu všechno…

„Chceš se mě zase pokusit zabít, Blacku? Proto jsi mě sem odlákal? Aby mě Potter nemohl zachránit? Ale já se ho o to neprosím! Jestli chceš, tak mě zabij! Jen do toho! Zabij toho směšného Srabuse, který všechno vyžvanil hloupému psovi! No tak! Směj se mi! Přeci jsem ti dal dost podnětů, ne? Do toho! Jaké kouzlo na mě vyzkoušíš dnes?“ Severus stál v rohu místnosti a hystericky křičel. Jeho poslední slova se změnila v monotónní vzlyky a kvílení. Celé jeho tělo se rozklepalo.

 Sirius přistoupil k Severusovi, který se sesunul k podlaze. Vzal ho za ruku a povytáhl ho nahoru. Pak ho posadil na pytel, na kterém předtím seděl a klekl si před něj tak, že jejich oči byly ve stejné výšce. Chytil ho za obě ruce a díval se do jeho černých a nevyzpytatelných očí. Pro Siriuse byly nádherné. Znovu k němu začal tiše a klidně promlouvat.

„Tohle mi nedělej, Severusi. V prvním ročníku jsem si tě všimnul a … nebudu to zapírat. Líbilo se mi, že jsi měl svůj styl. Nikdy ses nepodřídil ostatním jen proto, aby se s tebou někdo z nich bavil. Byl jsi mi tím sympatický. Věděl jsem, že v hloubi duše musíš být velice silný a statečný.

Když odešel Lucius Malfoy, změnil ses. Byl jsi ještě zamlklejší než kdykoli předtím a všem ses obloukem vyhýbal. Bál jsem se o tebe. Poprvé jsem za tebou přišel jako pes. Chtěl jsem tě jen nenápadně pozorovat, ale ty sis mne všiml a poprvé jsi se ke mně přiblížil. Neměl jsi strach, že tě uřknu. Byl jsi úplně jiný. Náhle jsi se začal chovat přátelsky. Vyprávěl jsi mi o škole, o tom, jak jsi v dětství měl psa Blackieho a o tom, jak nenávidíš Siriuse Blacka. Bylo mi to všechno líto a poznal jsem že jsi sám, opravdu sám. Vyzpovídal ses mi jako psovi, protože jsem byl ochotný tě poslouchat.“ Sirius zmlkl. Severus do teď nijak nereagoval. Teď ale vyškubl Siriusovi své ruce z jeho dlaní, vstal a začal křičet.

„Když mě máš tak rád, jak říkáš, tak proč mě pořád zesměšňuješ? Proč po mně s Potterem metáte kouzla při každé příležitosti? Proč jsi nikdy neřekl Potterovi ať mě nechá? A v první řadě, Proč ses mě, k sakru, pokusil zabít? Vážně jsi takový idiot, Blacku, že si myslíš, že ti uvěřím, že nejsi takový jako Potter? Nebo i pro plánování mojí vraždy máš nějaký argument? No tak zavolej ostatní kamarádíčky! Do toho! Zavolej je a pojďte ze mě udělat sekanou! Nemůžu se bránit! Tak kde jsou? Jamie, Péťo,Remusi! Kde jste?“ Severus se sesunul na nejbližší bednu s jablky  a začal znovu vzlykat. Sirius si přisedl k němu, jednou rukou ho vzal kolem ramen a druhou mu otíral pláčem zkrabatělou a uslzenou tvář.

„Severusi… Nemám žádnou omluvu pro to, jak hloupě jsem se zachoval. Choval jsem se jako idiot, ano Už to vím. Jamese mám rád proto, že je můj nejlepší přítel už od prvního ročníku. Vždyť víš, byli jsme a stále zůstáváme nerozluční. Nechtěl jsem, aby si o mně pomyslel nevím co. Bál jsem se se vzepřít, protože jsem měl strach, že naše přátelství ohrozím.

A pak… Nechal jsem se vyhecovat. Jinou omluvu nemám. Jen co jsem to řekl, tak jsem si přál vrátit to zpět. Doufal jsem, že tam nepůjdeš. Byl jsem bláhový. Ne, bláhový není to správné slovo. Idiot. Ano, idiot je výstižné. Když tě James zachránil ,netroufl jsem si přijít za tebou hned. Bylo mi ze sebe špatně. A když jsem se odhodlal za tebou přijít k jezeru a tys mi to všechno řekl…Ale svěřil ses mi i s tím, jak o mně přemýšlíš. Jsem rád, že to tak necítím jen já, Severusi. Přitahuješ mě. Jsi krásný.“ Sirius ztichl a uvědomil si, že zřejmě překročil neviditelnou hranici. Mluvil proto dál, jako by nic neřekl.

„A já jsem si v tu dobu uvědomil, že se cítíš stejně jako já. Nepochopený a snažíš se potlačit myšlenky na mě. Už jsem to nevydržel. Nevydržel jsem poslouchat to, jak rozporuplně o mně mluvíš a být pro tebe jen pouhým psem. Musel jsem se ti ukázat. Promiň mi, že jsem tě připravil o jediného kamaráda. Vím,že teď pro tebe už nikdy nebudu Blackie. Budu vždycky Black. Ale víš… Pokud bys přes to všechno o Blackieho nechtěl přijít… Blackie za tebou vždycky rád přijde.“ Severus se na něj překvapeně podíval.

„Ty… Blackie… Přijde? Ty mně opravdu… Ale na tom nezáleží. Už nikdy to nebude jako dřív.“ Zakryl si obličej dlaněmi a lokty položil na kolena.

„Nemusím přijít jako Blackie. Když jsi ztratil jeho,tak… Můžeme být přátelé?“ Severus se na Siriuse znovu podíval.

„Já… Nevím. Blackie byl skvělý. Měl jsem rád jeho, ne tebe… Teda vlastně…“

Sirius se zasmál drsným štěkavým smíchem.

„Neboj. Taky se občas ve svých proměnách ztrácím. Uvidíme. Jen abys to věděl, Severusi, mám tě rád…“

Severus překvapením otevřel a znovu zavřel ústa. Místo Blacka mu u nohou seděl veliký černý pes. Musel se usmát.

„Já tebe taky ,Blackie.“

Sirius se posadil vedle něj znovu v lidské podobě. Severus vstal.

„Blacku, nemysli si o mně, že… já nevím co… se mi líbíš… Já jsem … normální…“

Sirius se usmál.

„Já jsem taky normální, Severusi. Oba jsme normální a já si nemyslím naprosto nic. Vím jen, že už nechci být jen pes. Chci být tvůj přítel Severusi.“

Přiblížil se k Severusovi. Jejich rty se spojily a Severus v jediném krátkém okamžiku pociťoval všechny emoce, jakých je lidské tělo schopno. Počínaje nenávistí, něhou a porozuměním konče u lásky, pochybností a odporu. Odstoupil od Siriuse. Jejich pohledy se na krátký okamžik potkaly.

„Tohle nechci. Já nejsem takový… Měl jsem rád Blackieho, tebe nemám rád… Nenávidím tě… Vlastně tě mám rád… Nerozumím tomu. Nevím, co tohle všechno znamená, ale jedno vím jistě. Vím, že tohle nechci. Nemůžu.“ Severus byl zamtený.

„Vím, že takový nejsi. Jsi normální. Líbí se ti Lily. Já vím. Blackie ví.“ Sirius se hořce pousmál.

„Měli bychom jít. Mohli by nás hledat.“ Severus otevřel dveře a podržel je i černému psovi, který šel hned za ním.

Blackie se postavil na zadní tlapy a předníma se opřel o Severusova ramena. Olízl mu obličej a studeným čenichem se dotkl jeho spánku. Pak šli oba bok po boku k hradu. Stáli před vstupní bránou když Blackie zůstal stát na místě.

Z hradu právě vyšel Potter. Zpozoroval Severuse a ostře k němu zamířil. V tom okamžiku si všiml i černého huňatého psa u jeho nohou. Vypadal dokonale ohromený.

„Tichošlápku…“ Jeho ústa zůstala pootevřená a třeštil oči na to černé zvíře.

Blackie se zvedl a přešel k Jamesovi. Ten se otočil a s Blackiem u nohy odcházel do hradu.

Blackie se otočil a naposled se na Severus podíval omluvným pohledem, který vypovídal o všem. „Promiň, musím jít“ Říkal.

„Já vím.“ Severus věděl, že z něj a Siriuse nikdy přátelé nebudou. Už jen kvůli Potterovi ne.

Druhý den byla sobota. Severus vstal, oblékl se a vyrazil do Velké síně na snídani. U vstupních dveří potkal Pottera i celou jeho bandu. Sirius jen vesele prohodil „Srabus“ a pokračovali dál k nebelvírskému stolu.

Severus mechanicky došel ke svému místu, usadil se a vzal si do úst suchou topinku. Nalil si kakao a usrkl. Nebylo to proto, že by na něj měl chuť, nýbrž proto, že chtěl nějak zaměstnat tělo. U jeho talíře právě přistála sova. Udiveně jí z pařátu odvázal dopis. Otevřel pergamen. Vzkaz byl malý a nikde nebylo ani písmeno. Nikde nebylo ani jedno slovo a přesto řekl vše, co mohl.

Na starém pergamenu byla otisknuta černá tlapa.

Od té doby se nikde neobjevila ani připomínka společného rozhovoru. Severus se stále rád procházel po zahradách, avšak stále pociťoval zvláštní prázdnotu. Při každém pohybu větvičky se ohlížel,ale marně. Sirius nedostál svému slibu. Blackie se už nikdy neobjevil.

Severus byl v pátém ročníku. Bylo po zkouškách NKÚ a on si šel znovu překontrolovat celý test. Sedl si pod vrbu a v jejím stínu se znovu plně zabral do testu.

Nevěděl, co Siriusovi udělal. James na něj použil kletbu Levicorpus.

„Kdo chce vidět, jak Srabusovi stáhnu kaťata?“  Severus se s prosbou v očích obracel na Siriuse.

Blackie ho nezachránil. Musela o udělat až ona. Evansová

Začal šestý ročník a Severus se beznadějně zamiloval do Lily. Všimla si ho i ona. Byl šťastný jako nikdy v životě. Měl před ní jen jedno tajemství. Nikdy jí neřekl o Blackiem.

Celý ročník byl šťastný. Láska se Severusem dělala divy a on věděl, že Lily je jediná žena jeho života.

A pak to zkazil. Proč se musel opít? Byla to nejhorší zkušenost v jeho životě. Prosil ji, ale ona ho nechtěla.

„Už jsi spokojený, co? Leží v posteli a brečí! Kvůli tobě! Měli jsem tě nechat tehdy pod vrbou mlátičkou chcípnout!“

Tuhle větu Severus nadosmrti nezapomněl. Byla jako ostrá rána kudlou pod srdce.

Tohle mu řekl Sirius, když se snažil dostat za Lily. Tahle věta ho často provázela ve snech.

A pak…

Severus se přidal ke smrtijedům. Byla to nejhorší věc, jakou v životě udělal.

Nikdo mu nevěřil ani poté co se za něj zaručil Brumbál a on riskoval jen proto aby mohl dělat špeha Fénixova řádu. Sirius jím opovrhoval. Nikdy se naštěstí nedozvěděl, že James a Lily vlastně zahynuli kvůli němu. Ani po znovuvzkříšení Voldemorta Siriuse nepřesvědčil, že je na Brumbálově straně. Black ho nenáviděl. Sirius zmizel z jeho života a s ním zmizel i Blackie.

A pak přišla ta noc na ministerstvu. Severus se jí neúčastnil ani na jedné straně. Pak se vrátil Brumbál a řekl… řekl Severusovi tu bolestnou zprávu. Myslel, že city k Blackiemu už pohřbil, ale tohle znovu otevřelo tu starou ránu. Před ředitelem se snažil ovládnout, ale nepodařilo se mu to. Přijal to snad hůř než Potter. Sesunul se k zemi a křičel. Jeho Blackie přeci nemohl zmizet za obyčejným kamenným obloukem. Ne.

Black možná, byl to jen obyčejný a hloupý člověk. Jeho Blackie ne! Byl jen jeho a nikdo neměl právo mu ho vzít. Nikdo mu nemohl namluvit, že Blackie zmizel jen proto, že Black proletěl nějakým hloupým obloukem na druhou stranu. Ale bylo to tak. Sirius Black zemřel a s ním odešel i Blackie. Všichni tvrdili, že navždy.

                                                       ***

Severus měl přivřené oči. Přemýšlel a nemohl potlačit myšlenku na jistou knihu, kterou četl u Voldemorta. Pamatoval si ji. Vyprávěla o tajemství věčného života a o viteálech. Musel si hodně pročistit paměť než přišel na to, proč se mu vyjevuje zrovna ona ve spojitosti s Blackiem. Ten text byl psán malými ozdobnými rudými písmeny.

Severus nikdy nepochopil ,co to znamená. Nyní mu však v hlavě svitlo.

Zavřel oči zvrátil hlavu a soustředil se. Nešlo o žádnou černou magii, jak se domníval. Nešlo o vzkříšení mrtvých.

Pevně semknul víčka a myslel na to, jaké křivdy se na něm Black dopustil. Uvědomil si, že Sirius Black jinak jednat nemohl. Koneckonců, byl to jen hloupý Potterův poskok a nikdy by se neodvážil vzepřít. Právě Blackovi odpustil. Fungovalo to.

Uviděl černý bod, který se neustále zvětšoval. Formoval se a on jasně rozeznával obrysy.

Blackie se vrátil.