2. Harry

Přešli přes práh a všechno bylo rázem jinak.

Ano, Rosmerta s nimi počítala a vyhradila jim stůl, ano, u toho stolu poctivě seděli dva lidi ze Severovy laboratoře a s nimi Blaise Zabini, perfektně střízlivý a dokonce v relativně dobré náladě, a ano, Longbottom byl přítomen.

Ale tím zázraky končily. Neville Longbottom postával u úplně jiného stolu. Bavil se s Kingsleym Shackleboltem a Harrym Potterem.

Severus mi nikdy neuvěří, že tohle nebylo domluvené předem.

Minerva se mlčky připravila na nejhorší.

Potter seděl zády ke vchodu, a tak o nich ještě nevěděl; Severus kývl Zabinimu, Dottovi a Macmillanové a okamžitě začal věnovat pozornost Rosmertě: objednával pro Minervu i pro sebe pití, domlouval detaily ohledně jídla a zřejmě v mezičase kontroloval, jak a jestli se Rosmerta už zotavila po tom nešťastném imperiu. Ale nic z toho nemohlo trvat věčně. Minerva se přistihla při kacířské myšlence: že by byla raději, kdyby si ti dva už jeden druhého konečně všimli. Aspoň by měla nezbytný následný výbuch za sebou.

Potter... a Shacklebolt. Minerva si přestávala být jistá, jestli si Shacklebolt pamatuje, že jsou, nebo přinejmenším donedávna byli na stejné straně.

Svírala nevytasenou hůlku tak urputně, až přestávala cítit vlastní prsty.

Koho z nich bude bránit před kým? Bude vůbec muset bojovat? Netušila.

Ucítila na rameni lehounký dotek. Objevila se před ní sklenička medoviny. Hedvábný hlas jí šeptl do ucha: „Ale, ale. Neměl bych se přece jenom vrátit do hradu pro Malfoye?“ A vzápětí, stále skoro neslyšně, ale přesto s jasným posměchem: „Už žádné další vraždy, Minervo.“

Začal znovu s citáty. Oči se jí zúžily a zaťala zuby. Na krátký okamžik se předchozí úvaha změnila na „koho z nich zabiju dřív“.

Pak si vzala medovinu, usrkla. Pomalu začínala vidět normální barvy, ne jen rudou. Připomněla si, že to byla ona, kdo Severa vyzval na partičku šachů. Připomněla si, proč Severus nikdy neprohrává: protože to jednoduše neumí. Protože nezná význam slova porážka: říká tomu strategický ústup – a taky to tak myslí. Slytherin. Usmála se do skleničky a znovu usrkla. Pak si vzpomněla na několik takových strategických ústupů (z nichž jeden zahrnoval proskočení zavřeným oknem) a zamrazilo ji. Ten pocit ji přenesl zpět na famfrpálové hřiště, do jednoho větrného, mrazivého předjarního večera, kdy si šly s Rolandou Hoochovou ze samého zoufalství zalétat – a znovu slyšela Rolandinu radu: ignoruj, co říká, to je jenom strategie na zmatení nepřítele. To jenom odráží Potlouky tak, abys nedosáhla na Camrál. Podívej se, co dělá. Tam je Zlatonka.

Severus se ležérně opíral o bar... ne, stál mezi ní a Potterem. Ale díval se na ni a oči mu čtverácky jiskřily... ne, díval se po očku na Pottera a oči se mu leskly, jako by v nich stály slzy. Ale hůlkovou ruku měl poblíž... zase ne. Píše pravou, svou černou smrtijedskou hůlku ovládal pravou, ale svou staronovou bílou držívá raději v levé. A teď má v levé ruce skleničku. Minerva usrkla potřetí. Mandlová. Její nejoblíbenější.

No... dobrá. Takže zbývá ochránit Severa před neplánovaným transportem na ministerstvo. Dopila, postavila skleničku na bar a položila svou pravou dlaň na Severovo předloktí. Levé.

Automaticky se napjal, narovnal ramena, obočí mu vyletělo nahoru, objevila se vráska na čele. Pak zkroutil koutek úst ve svém klasickém polovičním úsměvu. „Ale s radostí, má vzácná paní v zeleném. Rosmerto, byla byste tak laskava...?“

A právě když to už konečně začínalo vypadat, že se jim podaří vyhnout se nežádoucí pozornosti a přesunout se bez nehod ke svému stolu, otevřely se znovu dveře a dovnitř vletěl vír vlhkého vzduchu, smích a šest zbývajících členů společnosti. Longbottom sice i po nich jenom střelil očima, stejně jako prve po svých profesorech, ale spolu s tím hlukem a pohybem to už bylo dost, aby se ohlédl i Potter. A vzápětí i Kingsley Shacklebolt.

V ten moment u jejich rezervovaného stolu vstala Melissa Macmillanová – a Severus v duchu tisíckrát poděkoval Merlinovi za děti z Ravenclaw. Nebraly varování na lehkou váhu, rozuměly slovu Azkaban a dokázaly domýšlet situace a zařídit se podle instrukcí.

„Lindo! Haló, Lindo, tady jsme!“ Melissa široce zamávala. Pak se rozhodla, že to zřejmě nestačí, a začala se propracovávat k příchozím. „Madam Pomfreyová! Madam Dillonsbyová, mistře Janecie! Ahoj, Hannah! Kde jste byli všichni tak dlouho? Stephene! Tu ostnici přátelskou máš na čapce schválně? To jsem tak ráda, že jste si nakonec udělala čas, madam Pomfreyová, bez vás by to nebylo ono. Pojďte, Rosmerta má naražené tři skvělé sudy, jeden lepší než druhý. Ajaj – já nic, já nic, to říkali kluci...“

Tři dospělí léčitelé se rychle rozhlédli po sále. Vzápětí Daria Dillonsbyová chytila Anzelma Janecia pod paží a něco rychle šeptla. Madam Pomfreyová začala Melisse žertem hrozit na téma mládí a pití medoviny. Anzelm zachytil Severův pohled, načež se k němu otočil zády, vzal volnou rukou kolem ramen Hannah a zamířil k rezervovanému stolu.

Ale pořád to bylo málo: Melissa sice měla diplomatickou školu ředitele svojí koleje, Filia Flitwicka, ale chybělo jí padesát, šedesát let jeho zkušeností. Tak se stalo, že zatímco se společnost usazovala, zatímco smějící se Rosmerta postavila před Minervu další skleničku a odcházela k velkému stolu u okna obsloužit nově příchozí, zatímco Longbottom zvedal ruku, aby ji položil kamarádovi na rameno, pan Harry Potter dokončil tu nešťastnou obrátku a zaostřil.

A vybuchl.

„Snape! SNAPE!!! Co tu DĚLÁTE!!! Vy jste přece MRTVEJ!!!“

Longbottomova ruka našla Potterovo rameno. Víc Minerva neviděla: celý stůl jí zmizel za rozevlátým Severovým pláštěm.

„Já jsem ho přece viděl UMÍRAT! Když ho kousl ten Voldemortův had!!!“ běsnil do nastalého ticha hrdina kouzelnického světa.

„Obávám se, že se opět mýlíte, pane Pottere. Dobrý večer, pane ministře. Dovolte mi, abych vám poblahopřál k vaší nové funkci.“

Minerva v duchu tisíckrát poděkovala Merlinovi za Severův jemně hedvábný hlas a zvyk neřvat, dokud má aspoň zbytek sebekontroly. Občas se vyskytly vzácné okamžiky, kdy samotný tón toho hlasu okolí uklidňoval. Jako například teď, díky všem bohům, co jich na světě je. Přeryv ticha se pomalu začal zaplňovat obvyklým bzučením bavících se lidí, hlavy se otáčely zpět.

Ministr Shacklebolt napřáhl ruku a jeho velká černá dlaň pohltila Severovu drobnou bílou. „Příjemné překvapení, Snape,“ řekl a zuby mu zasvítily v úsměvu. „Rád vás vidím živého. To je rozhodně mnohem víc, než jsme doufali.“

Minerva rychle dokončila poslední krok a její ruka znovu pevně a rozhodně vklouzla na svoje místo na Severově levém předloktí: to gesto bylo až výhružné. Severus nezměnil pozici, jen k ní otočil svoje tmavé oči, zlehounka přikývl a drobounce se pousmál. Pak krátce a nečekaně vřele bleskl pohledem po Potterovi, přendal si skleničku do uvolněné pravice a začal nezúčastněně kroužit kapalinou.

Shackleboltovi ten kratičký mžik unikl: místo toho zíral na to sametové bílozelené vyhlášení války jako uštknutý. „A že jste se ani nezmínila, Minervo?“ obrátil se k ředitelce Hogwarts tázavě a povytáhl obočí.

„Nemůžu za to, že jste neměl čas přečíst si ty návrhy na Merlinův řád pořádně, Kingsley.“

Severus – Severus, který se lidí fyzicky dotýkal tak nerad! – si přitiskl její ruku loktem k tělu. Jeho srdce tepalo jako bláznivý motýl.

Longbottom položil na Potterovo rameno i druhou dlaň. „Klídek, Harry...“ šeptl a hodil po svých profesorech zoufalým, prosebným pohledem.

Minerva ale viděla, jak mladíkovi cuká v koutcích očí i úst, a vůbec si nemyslela, že by se některé z tisíců dobrých božstev bylo ještě ochotno angažovat – kdepak, tolik štěstí mít nemohli. Potter byl tak vyvedený z míry, že by se teď nedokázal uklidnit, ani kdyby chtěl. K tomu hysterickému výlevu dojde v plné parádě, tomu nikdo nezabrání. A Severus... ach ano, Merline, uměla si představit, jak zareaguje Severus. Periferně vnímala tmavé trámy u stropu hospody, kruhy světla pod petrolejkami a kolem svícnů, kolísavý šum hlasů okolních hostů a přála si, marně a pozdě, aby se byli raději potkali u ní v ředitelně, tam by se aspoň byli mohli vyřvat a vysyčet beze svědků. Krev v uších jí šuměla: nevhodné místo, nevhodný čas. Horečně pátrala po jakékoli možné reakci, kterou by otupila aspoň ty nejhorší hroty a zároveň tím Severa nezesměšnila tak, jak ho pravidelně zesměšňoval Albus Dumbledore. Nenacházela. Dvacet let ponižování udělalo své.

Vzápětí se její neblahá očekávání naplnila.

„Přece vím, co jsem viděl! To není možný! To není on! To může bejt leda tak jeho zatracenej duch!“ lapal po dechu Vyvolený.

Minerva postřehla od jednoho ze sousedních stolů jakýsi šepot a uchechtnutí, ucítila, jak se Severova paže napíná, a tiše zasykla. Je to tady. Už už svírala prsty na Severově předloktí... ale pak v duchu uviděla Alba Dumbledorea a jeho zásahy – a zaťala zuby a přinutila se nereagovat.

Zato Severův pohled o poznání ochladl, jeho drobný úsměv přerostl v povýšený úšklebek, v očích mu zlomyslně zajiskřilo. „Domníval jsem se, pane Pottere,“ zapředl jemňounce, „že takový vyhlášený odborník na černou ma... ach, promiňte, na obranu proti černé magii, jako jste vy, je plně schopen rozeznat rozdíl mezi živým člověkem a imprintem duše zemřelého. Byť pouze podle toho, že řečený imprint je – průhledný.“

Longbottomovy ruce na Potterových ramenou pevně stiskly.

U jednoho malého, zastrčeného stolku komusi spadla z hlavy černá kapuce a dotyčný schoval tvář za proudem vlasů světlých tak, až vypadaly téměř bílé.

Od dlouhého stolu u okna se ozval smích.

Shacklebolt si lokl ohnivé a zašklebil se. Těžko říct, jestli ten výraz vyvolal doušek whisky nebo Snapeův komentář.

„Co... Proč... Jakto?!“ Harry se díval střídavě na svou profesorku a na Nevilla. „On fakt žije?! Proč mi ksakru nikdo nic neřekl?!“

Minerviny prsty na Severově předloktí se přece jen drobounce pohnuly. „Pane Pottere...“ začala, a současně s ní řekl téměř neslyšně Neville Longbottom: „Neptal ses.“

A vzápětí dodal stejně tiše směrem ke své profesorce: „Promiňte...“

Severus pozvedl obočí a věnoval Longbottomovi uznalý pohled. Ale jeho slova byla přísná – a tón ještě přísnější. „Poněkud... neslušné, skákat paní ředitelce do řeči, nemyslíte, Longbottome?“

Longbottom udělal ještě jeden omluvný obličej.

Minerva jen krátce, strnule kývla: na víc se v ten moment nezmohla. Neptal ses. Ta dvě slova jí vyrazila dech. Proti svojí vůli zaletěla ve vzpomínkách do Chroptící chýše; viděla se, jak sedí na zemi ve vší té krvi a špíně, Severovu hlavu na klíně, a krmí ho po kapkách protijedem, sama polomrtvá hrůzou, že ho našla pozdě. A Severus se tam v chýši na Potterův život zeptal. Byla to první věc, na kterou se jí zeptal, a udělal to, hned jak se probral k vědomí, ještě dřív, než otevřel oči. Zato milý pan Potter... Na kratičký okamžik se jí zazdálo, že vidí jinou tvář s rozcuchanou kšticí a kulatými brýlemi – tvář Jamese Pottera – a její prsty znovu zatápaly po Severově předloktí.

Kosti pod Severovou kůží jí připadaly stejně křehké jako tu noc před nějakými dvaceti lety, kdy se v ředitelně tolik křičelo.

Stiskla rty. Cítila, jak blednou. Za strachem o Severa začala pulsovat červená linka hněvu.

Shacklebolt si odkašlal.

Světlá skvrna vlasů v temném koutě zmizela zpátky pod kapucí.

„Jsem vás přece viděl,“ přeskočil Potterovi rozčileně hlas. „Voldemorta, Nagini a... tu všecku krev! To přece nešlo přežít! Ty skelný oči, co jste měl!“

Severus se přezíravě pousmál. „Jak jsem říkal, zase jste se jednou mýlil, pane Pottere.“ Mluvil tiše jako obvykle a skoro až urážlivě nezúčastněně; prohlížel si Pottera přes okraj svojí skleničky. Chvilku jí točil a nakláněl ji do různých úhlů: soustředěně studoval její obsah, který ho zcela zjevně zajímal daleko víc než nějaký slavný Harry Potter. Jen jiskřičku potěšení ve tmavých očích zakrýt nedokázal. „Ale tentokrát mě to tolik nepřekvapuje. Viděl jste pouze to, co v danou chvíli mohlo a mělo být vidět. Díky tomu jste posuzoval mou situaci a můj stav stejně nesprávně jako okamžik před vámi Temný pán. K velkému štěstí nás obou, že?“

Ministr Shacklebolt usrkl malý doušek a převaloval ho v ústech. Téměř se nehýbal.

„Že jsem byl stejně vedle jako Voldemort? Jak to jako myslíte?! To si děláte srandu, ne?!“ V očích za kulatými obroučkami se viditelně mísila řada emocí: překvapení, úlek, nejistota. Zmatek. Uraženost. Vztek. Docela jako tenkrát (a zelené oči zas na moment zhnědly) – ano, tehdy, když se v tunelu pod vrbou hrálo o Severův život poprvé. Minerva se zamračila a krvavá linka hněvu se zvedla o dalších pár palců. Pan James Potter to tehdy považoval za nevinný žertík. Jenomže mu uniklo, že některé žerty překračují míru. A jeho synáčkovi dlouhodobě uniká, že nějaká míra vůbec existuje. Jestli si tu někdo dělá srandu – a hodně nechutnou – je to pan Potter sám! Nejdřív o Severovi napsat oslavný článek do Denního věštce – a pak zjistit, že je živý, a reagovat takhle – to je mimořádně... podezřelé. Stejně podezřelé, jako nalákat spolužáka do tunelu, kde je přeměněný vlkodlak, a pak ho jít s velkou pompou...

Shacklebolt si přejel okrajem skleničky po rtu.

Minerva se zachvěla, zaťala pěsti.

„Pane,“ usekla tak nekompromisně, až se Potter zarazil, trhl hlavou dozadu a brýle na nose mu poskočily, doslova jako kdyby dostal políček – a Severus se krátce, překvapeně nadechl. Pak dlouze vydechl, spokojeně se ušklíbl a vyčkávavě zvedl obočí.

Mladík přeletěl šokovaným pohledem z ředitelky svojí školy na svého profesora a nakonec na ministra Shacklebolta. Nevypadalo to nijak dobře: jeden byl zřetelně dotčený, druhý v rozmaru tak skvělém, až to nemohlo věštit nic dobrého, třetí nebezpečně pozorný. Potter se zamračil a vysunul bradu; zřejmě si o tom gestu myslel, že je bojovné, ale vypadalo jenom trucovitě. Mlčel. Ostatní taky. Po chvíli mu to začalo být trapné. „Hm. Tak teda pane,“ souhlasil neochotně.

„No proto. A kromě toho je vaše otázka opravdu hloupá, pane Pottere,“ prskala Minerva dál a dál, jako když z ohniště vyletují rudě žhoucí uhlíky, zatímco Severovy oči se s každým jejím slovem víc a víc rozsvěcely potěšením. „Profesor Snape je shodou okolností mezinárodně uznávaná kapacita na poli lektvarů. Nevidím jediný důvod, proč by takový útok naopak neměl přežít.“ Potter na ni zíral prakticky s otevřenou pusou – jako by neříkala věci všeobecně známé! Do hlasu se jí vloudil sarkastický podtón. „Zvlášť když nebyl první z nás, komu se to stalo, že? Mám samozřejmě na mysli Arthura Weasleyho. A vás, pokud mám věřit vašemu vyprávění.“ Položila si skleničku na stůl. „Dovolíte, Kingsley.“

Shacklebolt přikývl. „Prosím, Minervo, samozřejmě. Jistě... Jistě, to dává smysl.“

Severus jí podržel židli. Doufala, že si sedne taky, ale neudělal to: jen si položil ruku k ní na opěradlo, na dotek od jejího ramene, a dál klidně pozoroval Pottera, přesně s tím jemným vědoucím polovičním úsměvem, který mladíka dokázal vždycky spolehlivě vyvést z míry. Potter se mračil jako kakabus a těkal pohledem ze Severovy ruky k Minervině tváři a zpět.

Několik hostů, jejichž pozornost přilákal pohyb, když si sedala, se znovu otáčelo ke svým vlastním stolům, sklenicím a společnostem. Minervě to uniklo: byla příliš rozptýlená nečekanými a nežádoucími útoky minulosti, příliš rozezlená na Potterovu tupost a neomalenost a příliš soustředěná na Shacklebolta. Na čí straně přesně stojí ministr Shacklebolt? Koho v téhle zbytečně vyvolané konfrontaci podpoří? Svého mladého chráněnce, hrdinu kouzelnického světa, pana Harryho Pottera – nebo její školu a ji?

Odvlečou jí snad jednoho z jejích nejlepších profesorů do Azkabanu jen proto, že tohle rozmazlené, nevděčné děcko nezná míru a vříská i tam, kde nemá?

Shacklebolt zvedl svoji skleničku. „Podle toho, co jsem o celé té věci slyšel tady od našeho mladého přítele, to chtělo pořádnou dávku nervů a koukám, že asi i pořádnou přípravu, Snape,“ řekl docela vlídně a náznakem Severovi připil. „Pan Potter nám líčil tu scénu několikrát a vždycky ve velice živých barvách; musím přiznat, že mě pokaždé zaráželo, že jste se podle všeho nepokoušel bojovat. Teď už chápu: chtěl jste, aby to byl raději ten had než Voldemortova hůlka. To byl tedy mistrovský kousek, Snape.“

„Ach, ano,“ nespouštěl Severus oči z Pottera.

Mladík se ale najednou začal pohledu na svého profesora urputně vyhýbat: raději se upřeně díval na svého nového protektora. Jako by u něj hledal... vysvětlení? Radu? Ochranu?

Pan ministr si však svého mladého chráněnce nevšímal: obracel se dál výhradně k Severovi a jeho drobný úsměv naznačoval úctu, obdiv a ocenění, které prokazuje jeden silný kouzelník druhému. „Smethwyckovi a ostatním léčitelům to tehdy u svatého Munga trvalo týdny, než dali Arthura dohromady, a doopravdy dobře mu začalo být tak po půl roce. A vy jste fit jako rybička ani ne po dvou měsících.“

Minerviny hněvivé vrásky o trochu roztály, pootočila hlavu ke svému mistrovi lektvarů, zazářilo jí v očích a hrdě se narovnala. Pomalu začínala doufat, že tohle nepříjemné extempore přece jen skončí smírně.

Longbottom se lehce začervenal a přes Potterovo rameno Severovi adresoval jeden ze svých plachých spikleneckých úsměvů.

„Jak vidíte,“ ucedil suše Severus a maličko se uklonil, tak nepatrně, že se mu vlasy na ramenou skoro nepohnuly.

Potter se nepohodlně podrbal ve svojí rozcuchané kštici a upravil si brýle.

„A pokud jsem pochopil správně to, čeho jsme byli všichni svědky při tom slavném souboji tady našeho mladého přítele, Voldemort musel věřit, že jste mrtvý, jinak by nikdy nebyl vylezl z nory, je to tak?“ ptal se dál Shacklebolt a znělo to pokud možno ještě o něco přátelštěji.

Severus zůstával jako obvykle chladně zdvořilý a rezervovaný. „Těžko mohu mluvit za někoho tak nepředvídatelného, pane ministře. Ale pravda je, že si Temný pán přál osobně způsobit mou smrt, protože se domníval, že tak získá vládu nad, řekněme, jistým artefaktem. Nuže, pane Pottere, bylo vám mé... nepohodlné a nežádoucí setrvávání na tomto světě objasněno dostatečně?“

Shackleboltovi uteklo zablýsknutí očí: a v černém obličeji zasvítilo bělmo velice výrazně.

Minerva strnula. Proč..?

Merline! Bezová hůlka!

Co to jen Severa napadlo, otevírat právě tuto otázku?!

Severus pohnul prsty na opěradle Minerviny židle tak, aby se jí dotýkal. Z jeho ruky prýštilo uklidňující teplo.

Minerviny zorničky se neochotně a váhavě zakulatily znovu do lidské podoby.

A tehdy Potter překvapeně vzhlédl, rozčileně se nadechl nosem a začal vrtět hlavou. „Cože, vy jako myslíte...? Jako že kvůli vám...? To je ale pitomost,“ vyrazil ze sebe zlostně, zamračil se a opřel se dozadu proti rukám, které mu spočívaly na ramenou. „Ta hůlka se vás vůbec netýkala! Profesor Dumbledore po vás akorát chtěl, abyste mně dal ty vzpomínky. Abych věděl pravdu. Než za ním půjdu. Za Voldemortem.“

Shacklebolt se posadil o něco pohodlněji. Kutálel si svou skleničkou v dlaních a tvářil se jako kočka, která se úspěšně proplížila k misce plné smetany.

Longbottom zavřel oči a co nejnenápadněji si povzdechl. Zesílil stisk na kamarádových ramenou. Mlč, hlavně mlč, prosil beze slov. Ale nepomáhalo to. „Prosím tě, Harry,“ šeptl. „Jak mohl profesor Snape předvídat, že tě potká zrovna v Chýši? Kvůli tobě tam být nemohl. Musel mít nějaký jiný...“ Zamžikal a podíval se po Severovi utrápenýma očima. „Poslat Voldemorta do bitvy s hůlkou, která ho neposlouchá, ale on to netuší, je náhodou...“

Severus naklonil hlavu na stranu a oči se mu pobaveně zaleskly. „Hogwartští ředitelé obvykle nebývají hloupí, že?“

Minerva pomalu mrkla a opřela se znovu zády o opěradlo svojí židle. Překryla Severovu ruku svou vlastní. Sevřela jeho prsty ve svých. Měla sice svoje pochybnosti o genialitě hogwartských ředitelů, ale teď na námitky nebyl prostor.

„No to určitě,“ ohlédl se Potter na kamaráda. Svoje prohlášení doprovodil důrazným klepnutím skleničky o stůl. Jeho hlas teď zněl velice dotčeně, možná i trochu žárlivě. „Ty tomu najednou nějak rozumíš, Neville, co? Tys tam asi byl, ne? Říkám ti, že mu profesor Dumbledore nařídil, aby mně dal...“

Longbottom, právě příslovečně neútočný Longbottom, obrátil oči k nebi.

Potter zmlkl. Odsunul skleničku a opřel se o stůl lokty, dal si bradu do dlaní. Uraženě stáhl ústa a vyčítavě se podíval na svoje profesory.

Minervě ten dětský, žárlivý výraz oklamaného hrdiny kupodivu pomohl najít lidský hlas. „Ale Pottere, prosím vás!“ zamračila se – a horečně hledala způsob, jak tuto okouzlující debatu co nejrychleji ukončit, přičemž mlčky vzývala tatáž božstva, jako před chvílí Longbottom.

Zato Severus Pottera dál klidně pozoroval, jen mu pořád na tváři pohrával jeho oblíbený lehce pobavený, lehce povýšený úsměšek, jako by si v duchu říkal: Co ty víš.

„Můj mladý přítel rozhodně vypadá, že by rád znal další podrobnosti, Snape,“ vložil se znovu do debaty Kingsley Shacklebolt – a Minerva okamžitě pozměnila svůj názor na angažovanost jakýchkoli božstev. Negativně. Zaostřila – najednou jako by viděla až nepřirozeně jasně: tak jasně, jako mourovatá kočka tam u brány: pableskování světla svíčky v Potterových brýlích, nepatrné zachvění Longbottomových prstů, příliš rychlé Rosmertiny kroky kolem jednoho malého, zastrčeného stolku, stíny vrásek v koutcích Shackleboltových úst. Špičaté štětičky jeho nastražených uší... ne, to není dobré, to vůbec není dobré! Přivřela oči, pomalu se nadechla a vydechla, jak ji učili její mistři, a když se znovu cítila plně člověkem, pohnula kyčlí, aby se snáz dostala k hůlce. Shackleboltovi to uniklo: tak byl soustředěný na vlastní kořist. „Ano, další podrobnosti,“ opakoval, a v jeho hlubokém hlase rezonoval zvláštní skrytý důraz. „A já bych si je taky s chutí vyslechl. Neposadíte se, Snape? Myslím, že věci prospěje, když nám náš mladý přítel zajistí trochu soukromí. Viděl jsem ho onehdy provádět takové šikovné kouzlo... Mohl byste, Pottere?“

Severus znovu vyčkávavě zvedl obočí.

Ale Potter zřetelně nemohl: ještě pořád se snažil zorientovat v situaci. „Ta hůlka, to určitě. Ta nebyla Voldemortova ani na vteřinu. Ollivander mi vysvětloval, jak to funguje. Voldemort to vůbec nepochopil. Povraždil kvůli tomu spoustu lidí, a stejně ho pořádně neposlouchala. Vždyť v tom byl celý ten vtip,“ vrčel si pod vousy a hněvivě střílel očima nalevo napravo.

„Jistě, Pottere, přesně to vám taky profesor Snape už delší dobu říká. A teď laskavě proveďte to kouzlo, co chtěl pan ministr,“ prskla Minerva – a v duchu zuřila, proč se místo toho Severus raději už dávno nevytasil se svým známým Mlčte, Pottere. Proč, proč jen nechává toho kluka žvanit o tak nebezpečné věci před tolika lidmi?

Jen kvůli Shackleboltovi?

Jak to zastavit?

Severus přidal ke zdviženému obočí i svůj klasický pokřivený úsměv.

„Jaký... jo, aha.“ A mladík náhle z nepochopitelných důvodů vypadal velice nesvůj.

Vytáhl hůlku. Nerad a neochotně. Byla to jeho stará cesmínová.

Minervin pocit ohrožení narostl do astronomických rozměrů.

Shackleboltovi ztuhla ramena překvapením.

Severova ruka na Minerviných zádech se nepatrně pohnula.

A Potter se pořád k ničemu neměl.

„Copak, nevíte si rady? Pokud si vzpomínám správně, v těch poznámkách byly i obrázky, Pottere,“ ušklíbl se konečně Severus. Z každého jeho slova kapaly kapky s láskou destilovaného jedu. „Měl jsem vám je snad ještě kolorovat? Pochopte, ono to původně vůbec nebylo určeno pro vaši potřebu.“

Shacklebolt znovu usrkl svojí ohnivé a div že se na židli nezačal houpat.

Potter vztekle zaťal zuby a popuzeně trhl zápěstím. „Muffliato.“

Neville Longbottom překvapeně zamrkal a rychle sklopil oči.

Severus zvedl svoji skleničku proti světlu a zase si zaujatě prohlížel hustou tekutinu. „Přesně tak, Longbottome,“ protáhl spokojeně a každou slabiku té věty přitom laskal na jazyku s nesmírnou rozkoší. „Neobyčejně mě těší, že aspoň některý z mých studentů si za ty roky vyvinul pozorovací schopnosti. Ale tohle už přestalo být poživatelné.“ Položil skleničku na stůl a s rozmyslem, pomalu, zřetelně a se zjevným důrazem na každý detail pohybu přejel prstem po jejím okraji. „Evanesco.“

Longbottom znovu zamrkal. Zrudl. Pevně chytil do obou hrstí látku Potterova hábitu. Potter se po něm neohlédl, jenom se napružil, zamračil ještě o něco víc a hněvivě zavrčel. Longbottom ještě okamžik drtil kamarádův hábit, pak ho pustil. Střelil očima po svém profesorovi, drobně a rychle přikývl a z důvodů srozumitelných jen jemu samotnému se přitom kousl do rtu.

Shackleboltovo obočí vyskočilo až někam na temeno jeho hlavy. „Hmmm,“ broukl a posunul si zamyšleně čapku trochu do týla. „Takže to pěkné kouzlo je původem vaše, Snape? Slyšel jsem nějaké fámy, že jste prý schopný vynalézat novinky i na tomto poli.“

„Studentská hříčka,“ odbyl celou věc mávnutím ruky Severus. Kratičce mrkl na pana Longbottoma, sjel svým patentovaným chladným pohledem po panu Potterovi, který byl teď opravdu velice nesvůj, a spokojeně se ušklíbl. „Očekávám, že mi mého starého dobrého Borageho samozřejmě vrátíte, Pottere,“ řekl a v očích se mu zlomyslně zablesklo. „Pokud možno v tom stavu, v jakém jste ho dostal. Jsem ochoten počkat, až budete mít po zkouškách.“

Potter si sundal brýle a začal je zuřivě čistit rukávem. Viditelně si dával pozor, aby se Severovým směrem ani nepodíval, zřetelně se obával, že by mu Severus mohl chtít číst myšlenky. Jako by byla nějaká legilimence nutná: už samotné toto chování vypovídalo dost a dost. Severův úšklebek se prohloubil.

Longbottom se nakratičko zatvářil téměř závistivě, ale vzápětí se k hogwartskému mistrovi lektvarů důvěřivě obrátil s němou prosbou a otázkou: a platí jejich ujednání? Počítá profesor Snape se slíbeným doučováním? Severus mlčky přisvědčil. Longbottom naznačil, že si oddechl.

Minervě se mírně ulevilo. Severus tedy nic nezanedbal, byli celou dobu chránění. Za jiných okolností by ji ta zjevná demonstrace snad i potěšila. Jenomže to by nesměli být v hospodě plné potenciálních zvědavců, nesměli by sedět u stolu s čerstvě jmenovaným ministrem magie, řečený ministr magie by nesměl před několika hodinami zjistit, že v Hogwarts nebudou skákat, jak on píská, Severus by nesměl balancovat na ostří nože mezi Merlinovým řádem a doživotím v Azkabanu a nesměli by mluvit o té prokleté Bezové hůlce. Ohlédla se po svém mistrovi lektvarů. Nevypadal, že by chtěl vysvětlovat něco dalšího, zejména ne něco, co by rád věděl nějaký ministr magie. Naopak se zdálo, že si svoje drobné vítězství skvěle vychutnává. A jí najednou došla trpělivost úplně: už měla té nejistoty dost. Zaútočila.

„Oč vám přesně jde, Kingsley? K čemu jste tu pořeboval vytvořit tolik soukromí?“ Sešpulila nazlobeně rty a posunula si brýle tak, aby se mohla dívat přes obroučky. „Vidím, že jste byl jako obvykle předvídavý a ujal se tady Harryho Pottera. Pan Potter má jistě na všechny vaše otázky řadu zajímavých odpovědí.“

Kingsley Shacklebolt ji teď klidně pozoroval. Pootáčel svou téměř dopitou skleničkou v ruce. Uvažoval. „To jistě... Ale pořád zůstává celá další řada nejistot. Albus Dumbledore... Neřekl bych, že jsme od něj všichni měli zvlášť přesné informace. Nelíbí se mi to. Jen si vzpomeňte, kolik škody to nadělalo za poslední rok, Minervo.“ Zaletěl výmluvně pohledem k Severovi.

Ze Severovy ruky na Minerviných zádech pořád sálalo uklidňující teplo. Byla za to nesmírně vděčná. Merline, bylo skvělé mít Severa tak jednoznačně a pevně na svojí straně – ano, a vědět to!

Potter si znovu nasadil vyčištěné brýle a několikrát přeletěl očima z Kingsleyho na Severa a zpět. Kousl se do rtu, stejně jako předtím Longbottom. Nakonec to nevydržel a pokusil se zasáhnout. „Profesor Dumbledore nechtěl...“

„Buďte zticha, Pottere,“ zasyčel varovně Severus.

Minerva se rozhlédla. O dva stoly dál Rosmerta zrovna s někým žertovala. Jejich vlastní společnost u vyhrazeného stolu se začínala docela dobře bavit. Jim samotným naštěstí nikdo zvýšenou pozornost nevěnoval. Nebo ano? Jak silné může být to kouzlo, co provedli oba dva, Severus i Potter? „Nemyslím, že by tu bylo vhodné prostředí na takovou diskusi, Kingsley,“ namítla přísně. „Můžeme se sejít a podebatovat všichni, ne jen několik z nás. Mohla bych se domluvit s Arthurem Weasleym...“

„Rád bych měl jasno pokud možno co nejdřív,“ řekl Kingsley Shacklebolt zamyšleně, natáhl svoje dlouhé nohy a překřížil je v kotnících. „Albus opravdu nebyl ohledně svých strategií zrovna sdílný. Zatím se mi zdá, že každá náhodná poznámka vyvolává jen tisíce dalších otázek. Nerad bych jednal příliš zbrkle a dočkal se za to nějakého nemilého překvapení.“

Potter zase zatěkal očima mezi Kingsleym a Severem.

Severova ruka se zaťala v pěst.

Potter stáhl svou hůlku pod stůl, jako by ji chtěl schovat. „To přece ne, profesor Dumbledore...“

„Přestaňte blábolit blbosti, Pottere,“ varoval ho znovu Severus sotva slyšitelným šeptem.

Longbottomovi mimoděk cuklo v koutcích úst.

Minerva zabubnovala prsty na desku stolu. „Nepochybuju. Čili tady a teď byste rád zjistil...? Buďte konkrétní, Kingsley.“

Shacklebolt si pohrával se svou náušnicí. „Mluvilo se tu mimo jiné o tom, že se Voldemort mýlil. Doslova smrtelně mýlil, jak jsme viděli. Snape zmínil jistý poměrně mocný artefakt...“

Hodnou chvíli si Shacklebolta měřila pohledem a vážila, co je horší: mluvit tady, nebo čekat na oficiální předvolání k výslechu na ministerstvu? „Sedni si, Severe, buď tak hodný,“ rozhodla se. „Mohl byste nám skočit pro čerstvé pití, Longbottome? Děkuji. Myslíte samozřejmě Bezovou hůlku, Kingsley. Taky nechápu, proč jste použil jenom svou starou cesmínovou, Pottere. Profesor Dumbledore býval s Bezovou hůlkou velice spokojený a měl s ní vynikající výsledky: vám snad nefunguje? Při tom souboji se přece osvědčila.“

„Hm... Jo, to zas jo... Funguje. Spravila mi tuhle.“ Mladík se rozhodl, že pod deskou stolu není pro cesmínovou hůlku dost bezpečno, a schovával ji zpět do kapsy.

„Madam,“ navrhl Severus, zatímco si sedal: hedvábný hlásek a oči jako dýky.

Potter po něm šlehl pohledem, který řezal diamanty.

Severus nasadil jízlivý úsměšek a pečlivě a náležitě si urovnal hábit.

„Tak proč ji nepoužíváte?“ ptala se dál Minerva a tajně si přála, aby Potter dostal rozum, přestal provokovat a začal se chovat normálně. Naneštěstí dobře věděla, že je to zhola nemožné.

„Hm... Profesor Dumbledore by to nechtěl,“ řekl mladík. „Madam,“ dodal.

Kingsley Shacklebolt dopil zbyteček ohnivé, postavil skleničku na stůl, opřel si loket o opěradlo a podepřel si bradu.

„A jak jste, smím-li se ptát, k tomuto originálnímu závěru dospěl, Pottere?“ pozvedl obočí Severus. „Předpokládám, samozřejmě, že se stále ještě chcete stát bystrozorem. Zajisté si pamatujete, jak jste získal vládu nad tou hůlkou vy sám, že? Odzbrojil jste jejího tehdejšího nic netušícího vlastníka, třímajícího hůlku o několik řádů slabší, nemám pravdu? Slyšel jsem, že jste neodolal a tuto jedinečnou strategii jste v boji svým soupeřům s chutí vysvětlil. Domníváte se snad, že jako bystrozor nebudete nucen znovu bojovat?“ Odfrkl si. „Jistě, chápu, máte ke své staré hůlce sentimentální vztah, je vašemu srdci milejší než nějaká ubohá šance na přežití... jak romantické.“

Shackleboltův výraz se znovu měnil z pozorného na zamyšlený.

„Profesor Dumbledore mi to schválil,“ vypěnil Potter.

Minerva měla co dělat, aby neprotočila panenky. Poněkolikáté za ten den si pomyslela něco velmi nelichotivého jak na adresu řečeného mudrce, tak i jeho důvtipného žáka.

„Aha... Chápu... Profesor Dumbledore.“ Severus si měřil Pottera svým nejlepším pochybovačným pohledem: hlava lehce nakloněná k rameni, zkroucené rty, vráska mezi obočím a levé obočí zvednuté vysoko do ironického oblouku. „A kteroupak nám obyčejným smrtelníkům neznámou inkarnaci profesora Dumbledorea schopnou činit informovaná rozhodnutí máte na mysli, pane Pottere? Pro všechno na světě, pokuste se aspoň občas používat vlastní mozek.“

„Mluvil jsem s jeho obrazem! Že byste žárlil?!“ soptil mladík.

„A dost, Pottere,“ rozzlobila se Minerva doopravdy. „Ještě jednou vás budeme muset napomenout, abyste se svými profesory jednal s náležitým respektem, a poletíte ze školy. Ano, necelé dva měsíce před zkouškami. A uvědomte si, že tentokrát nemáte za zády ředitele Dumbledorea, který by mě přesvědčil, abych si to rozmyslela! A přestaňte se taky konečně chovat jako rozmazlené a trucovité děcko. Jednak už jste na to trochu velký, jednak se tady bavíme o životně důležitých věcech. Tak neplácejte nesmysly. Profesoru Snapeovi se omluvíte, okamžitě.“

Longbottom donesl džbán medoviny, whisku pro Shacklebolta a čistou skleničku a dovolil se Severa, jestli může jeho špinavou skleničku odnést. Evidentně hledal záminku, aby se mohl vypařit.

Minerva ho plně chápala. Svým způsobem mu i trochu záviděla. U dlouhého stolu pod okny byla rozhodně daleko lepší zábava než tady: teď se tam podle všeho léčitelé a studenti trumfovali ve vyprávění vtipů a hlášek z oboru. Longbottom dostal od Abbottové na uvítanou pusu a věnec z ostnice, načež si ho okamžitě uzurpoval Stephen Cornfoot a jali se něco plánovat.

Co naplat.

Trucovité děcko u jejího stolu zatím s vražedným pohledem na nejnenáviděnějšího ze svých profesorů zamumlalo cosi, co při veliké dávce fantazie mohlo připomínat pokus o omluvu, a uchýlilo se k uraženému mlčení.

To se ovšem vůbec nelíbilo ministru Shackleboltovi: školní záležitosti ho nezajímaly, chtěl slyšet o Bezové hůlce. V žádném případě nechtěl dovolit, aby mu od kýženého tématu zase utekli. Rozhodl se vložit se do věci aktivněji a začít se Severa sám vyptávat. „Jak jste to konkrétně myslel, Snape, že jste nesměl zemřít, aby se Voldemort nestal pánem té hůlky?“

„Promiňte, pane ministře, to jsem neřekl,“ ohradil se Severus se vší zdvořilostí.

„Já jsem to tak slyšel,“ namítal Shacklebolt. „Pan Potter také, proto vám začal oponovat.“

„Pak jste zjevně i vy udělal stejnou chybu v závěru, jako Temný pán,“ pousmál se suše Severus a v očích se mu pobaveně zablesklo.

„A jako vy,“ přisadil si Shacklebolt.

Severus se znovu ironicky pousmál. Ale než stačil odpovědět, zapomněl Potter na svoje předstírání uraženosti a vyhrkl: „Však on taky profesor Dumbledore říkal, že ta hůlka měla být vaše.“ A když si všiml varovného pohledu ředitelky svojí školy, dodal rychle: „Pane.“

„Ano?“ podivil se Severus a jeho oči se změnily na černá jezírka plná ledu. Ve vzduchu prakticky visela variace na větu o neznámé inkarnaci bývalého hogwartského ředitele, ale Severus ji tentokrát nechal nevyslovenou. Místo toho chvilku mlčel a pak promluvil naprosto odosobněným tónem: „Jste si absolutně jistý, že si jeho slova pamatujete správně, Pottere?“

Potter přikývl. Potom si poškrábal hřbetem ruky nos, zatěkal očima a pomalu zavrtěl hlavou. „Profesoru Dumbledoreovi šlo občas rozumět stejně těžko jako vám,“ zamumlal nezřetelně. „Pane.“

Shacklebolt se upřeně zadíval na skleničku v Severových dlaních. Byla to už jiná, než ta, se kterou prováděl tu demonstraci, ale přesto bylo naprosto jasné, nač pan ministr myslí. Že jediný další člověk, který běžně kouzlil bez hůlky, byl právě Albus Dumbledore. Že i Severus sám naznačoval, že hůlka měla po Dumbledoreově vraždě přejít na něj. A to že byl důvod, proč Severa chtěl zase osobně sprovodit ze světa Voldemort.

Mlčeli. Nebylo to příjemné ticho. Na jeho okraji skřípala vrata Azkabanu.

Čím déle mlčeli, tím ostřeji Minerva vnímala hluk ostatních hostů, zejména smích jejich vlastní společnosti u stolu pod oknem. Poppy pozvala na skleničku Rosmertu (jak by byla udělala i Minerva, kdyby byla tam a ne tady), někomu se podařil zvlášť dobrý vtip a hostinská se smála z plna hrdla: zakláněla se a držela si ruku na prsou, sotva popadala dech.

Minervu ten smích řezal v uších.

Shacklebolt nepřestával upírat pohled na Severovy ruce. Nakonec Severus zase zvedl levý koutek a zavrtěl hlavou. „Mýlíte se. U tohoto stolu sedí jen jeden bláznivý sebevrah, který si vyzkoušel na vlastní kůži, že ho tou hůlkou nelze zabít. Jistě je vám známo, že svou hůlkou nemůžete zabít sám sebe. Nuže, pan Potter experimentálně prokázal, že v případě Bezové hůlky není důležité ani to, kdo ji drží v ruce.“

Panu Potterovi se taková formulace zjevně vůbec nelíbila. Mračil se. Kroutil rty a vyráběl jednu nespokojenou grimasu za druhou.

„Copak je možné, aby normální smrtelník odklonil smrtící kletbu kouzlem expelliarmus tak účinně, že zabije toho, kdo ji seslal? Ano? Pak tedy prokažte světu laskavost a tento poznatek publikujte: rázem si vysloužíte nehynoucí vděčnost stovek kouzelníků po celém světě.“

Potter vytřeštil oči. „Takhle to myslel? S tou krví? Že byl Voldemort můj horkrux? Ale to přece platilo jenom pro poprvé, nebo ne?“ zašeptal si sám pro sebe. Ale nikdo ho neslyšel.

Ještě ho nenapadlo – a možná ho vůbec nenapadne – že se Albus Dumbledore mohl mýlit.

Shacklebolt zamyšleně kroužil prstem po okraji svojí skleničky, vyluzoval z ní melancholický, zadumaný akord. „Mně se víc líbí to druhé vysvětlení,“ namítl. „Totiž že ta hůlka pouze neposlouchala Voldemorta. Čím náročnější je kouzlo, čím víc magické energie vyžaduje, tím obtížněji je možné ho provést s cizí hůlkou. K úspěšnému provedení smrtící kletby je potřeba enormní množství magické energie. Jak víte z vlastní zkušenosti zase vy, Snape.“

Severus znovu dovolil svým vlasům, aby zakryly většinu jeho tváře. Jezírka jeho očí zamrzla až ke dnu.

„Děkujeme za zopakování základních pouček, Kingsley, málem jsme zapomněli,“ odsekla Minerva. Pevně propletla svoje prsty se Severovými a pokračovala tónem, který měla obvykle vyhrazený pro nechápavé studenty. „Voldemortovi ta hůlka nepatřila ani na vteřinu, to je snad absolutně jasné. Nevím, jestli jste měl čas si při souboji všímat detailů – ano, mluvím o tom, kdy jsme si my dva a Horace Slughorn vzájemně kryli záda – ale Voldemort měl zřetelné potíže se všemi ofenzivními kletbami. Jinak by tu dnes neseděl ani jeden z nás. Máte opravdu tak špatnou paměť, nebo jste jen přepracovaný?“

Pan ministr se zatvářil stejně kysele, jako když před pár hodinami předával Minervě jmenovací dekret a ona přerušila jeho tirádu s tím, že dobře ví, kdy přesně se ten pergamen na jeho stole objevil a proč na něm nelze měnit jméno – ale že je to od pana ministra hezké, že se zastavil.

Potter si promnul spánky. Loknul si svého džusu. Přitiskl si pěst ke rtům. „Vy jste se mě ptal, jestli si pamatuju doslova přesně, co profesor Dumbledore říkal, pane,“ řekl dostatečně nahlas, aby získal jejich pozornost. A tentokrát byl úspěšný. „Jenomže...“ Zaškaredil se.

„V čem je problém, Pottere?“

„Nebudete mi věřit.“

„Byl jsem nucen číst vaše fantastické eseje po celých šest let, Pottere, a profesorka McGonagallová právě tak. Můžete se spolehnout, že horší to nebude.“

Potter se tedy přece jen odhodlal se s nimi o slova svého drahého mentora podělit. Vzpomínal ze všech sil. Bylo vidět, že sám příliš nerozumí, že často běží jen po povrchu. Ale na to byli oba jeho profesoři zvyklí, a jelikož všichni tři (včetně Shacklebolta) znali i Dumbledorea, dokázali obvykle odhadnout, kde se starý pán uchýlil ke svým oblíbeným částečným pravdám. „Profesor Dumbledore mě nechával hodně věcí domýšlet...“ přiznal Potter, a potom za vydatné pomoci všech tří rekonstruoval tu část rozhovoru v onom mezisvětě, který v jeho představách vypadal jako nádraží King´s Cross, jen o něco čistší a bez lidí. Pravda, neříkal jim, s jakou posmrtnou podobou profesora Dumbledorea měl tu čest, ale Minerva i Severus automaticky předpokládali, že šlo o obraz v ředitelně, a Kingsley Shacklebolt... se nezeptal.

První překvapení bylo, že Dumbledore očekával, že se Voldemort pokusí získat Bezovou hůlku, už od té konfrontace na hřbitově, čili tři roky. Druhé, že si tím začal být jistý, když Voldemort unesl Ollivandera. Třetí – a to se dotklo speciálně Minervy – jak chladně reagoval, když mu Potter oznámil, že je Severus Snape mrtvý: jako by to čekal, zachvěla se Minerva. „Ano, řekl doslova, chudák Severus,“ ujistil ji Potter. Otočil se od Minervy k Severovi a poprvé za celý rozhovor se mu podíval do očí. „Já se ho potom zeptal, jestli chtěl, aby ta hůlka skončila u vás, když plánoval, že ho máte zabít, a on řekl, že to byl jeho úmysl, ale že to nedopadlo tak, jak zamýšlel. Já myslím... že mu to bylo líto, pane.“

Minerva o tom pochybovala.

Kingsley Shacklebolt měl zřejmě taky nějaké pochybnosti, ale nešířil se o nich.

Severus chvilku nenacházel slova. Nakonec se hořce ušklíbl. „Býval bych ocenil, kdyby mě o takovém nepodstatném detailu ve svém plánu alespoň dodatečně informoval.“

Minerva si skousla rty zevnitř. Její ruka se znovu ocitla na Severově předloktí. Stiskla, pohladila, znovu stiskla. „Zkuste chvíli uvažovat logicky, Pottere. Neříkal jste, že vám pan Ollivander ten princip vysvětlil? I profesor Dumbledore předchozího vlastníka té hůlky porazil, ale nezabil. Gellert Grindelwald nejspíš ještě pořád dožívá ve vězení.“

Potter vrtěl hlavou, že už ne, že Voldemort všechny předchozí vlastníky Bezové hůlky zabil, ale Minerva mu už nedokázala věnovat patřičnou pozornost. Vyděsila ji Severova reakce. Strnul, zbledl a začal se chvět. To poslední nebylo vidět, jen cítit, jako tisíce termitů běhajících v tunýlcích vyžraných do kdysi pevných trámů, jako nezachytitelné zachvění země těsně předcházející vlně zemětřesení. Minerva se na něj tázavě podívala. Co se zase děje?

Pak jí plně došly souvislosti.

Albus Dumbledore Severovi o Bezové hůlce neřekl ani slovo!

A přitom věděl, že po ní bude Voldemort pátrat a že se ji pokusí získat – a sám předpokládal, že je možné, aby se jejím pánem stal právě Severus, díky té... vraždě? Přátelské službičce? Euthanasii? kterou měl tu drzost po něm tak nehorázným způsobem požadovat.

Zaťala mu nehty do předloktí. Jako by potřebovala ujistit sebe i jeho, že tam ještě je, že žije. Prsty se jí třásly. Poslední týdny přicházela o řadu iluzí, ale že by Albus Dumbledore dokázal vyslovit nad Severem tak jednoznačný a chladnokrevný rozsudek smrti... Zakoktala se: „On... ti... opravdu neřekl vůbec nic...? Merline... A jak jsi zjistil...?“

V černotě těch očí, které se k ní obrátily, nebylo už vůbec nic lidského: toto byl Severus z posledního roku, ředitel Snape. „Měla by sis být dobře vědoma skutečnosti, Minervo, že vždycky existuje někdo, kdo si pamatuje – a pozná.“

Shacklebolt jednou mrknul, posunul si svou extravagantní vyšívanou čapku do týla a zhoupnul se na zadních nohách své židle. Ale plně ho oběma dlouholetým pedagogům prozradila nejistá křivka lehce staženého obočí. Tohle si už domyslet nezvládl.

Potter si s maskováním tolik práce nedal: jednoduše hleděl před sebe s mírně pootevřenou pusou a bylo téměř vidět, jak se probírá jednotlivými vzpomínkami, jak usilovně přemýšlí, hledá – a nenalézá.

Jediná Minerva věděla s jistotou a okamžitě, a tentokrát se opravdu nemýlila. Obrazy v ředitelně.

Mrtví ředitelé se postarali, aby měl Severus ty informace, které mu Albus nechtěl dát. Alba pravděpodobně přinutit k řeči nemohli, ale mohli říct Severovi všechno, co věděli oni sami.

A taky to udělali. Pro dobro školy, jak byla jejich povinnost.

A tak zachránili školu – a zachránili i Severův život.

Minerva se nadechla a dlouze vydechla. V očích se jí objevila naděje.

Shacklebolt mlaskl jazykem o patro; snad si to ani neuvědomil. „Jestliže jste věděl, Snape...“

Minerva okamžitě zúžila oči, stiskla rty a sevřela rukojeť svojí hůlky. Teď si bude Shacklebolt myslet, že Severus zabil Alba Dumbledorea kvůli Bezové hůlce? Teď? To ať zkusí vyslovit, a bude mít co dělat s ní!

Severus si okamžitě uvědomil oboje nebezpečí. „Nevěděl,“ skočil Shackleboltovi do řeči i do myšlenek. „Předem jsem nevěděl nic. Potom byly mé zdroje informací naneštěstí limitované a na podrobnější výzkum jsem neměl ani prostor, ani čas. Zapomínáte, že jsem měl řadu poněkud komplexních závazků a povinností. Mohl jsem pouze zaregistrovat zvláštní chování jistého... člověka. Budu přesný: začal jsem mít podezření, když si Temný pán po jednom... řekněme rozhovoru s Ollivanderem začal půjčovat cizí hůlky a když ani to nemělo požadovaný efekt, zmizel na několik měsíců na kontinent. Věděl jsem, že je šílený, ale takový blázen, aby tu nechal všechno ležet a vydal se jen tak na cesty, to ještě nebyl. Musel mít pádný důvod. Vydoloval jsem z paměti různé náznaky z minulých let a zbytky dětských pohádek a podařilo se mi zformulovat teorii. Neúplnou, dobrá. Ale na víc nebyl čas. Řekněte sám, vy byste riskoval, že se Temný pán vrátí ze svého malého, zdánlivě nepochopitelného výletu se zjištěním, že všichni bývalí vlastníci té věci jsou už léta mrtví – a zároveň s informací, kde, respektive u koho se ta věc aktuálně nachází? Že vám jednoho večera zaklepe na dveře Naginina hezká hlavička – a vy budete jenom bezmocně zírat? Riskoval byste to, nebo byste se raději připravil?“

Shacklebolt se nadechl, že bude něco namítat, ale nakonec semkl rty a pouze zavrtěl hlavou.

„A řekněte – vy se přece vyznáte v neobvyklých situacích – i kdyby byly vaše teorie sebeděravější a sebevíc nesmyslné, riskoval byste, že budou přece jen správné a že ta věc bude Temného pána poslouchat v takový klíčový moment, jako je bitva o Hogwarts?“ pokračoval plamenně Severus. Odstrčil poloprázdnou skleničku, opřel se rukou o desku stolu. „Umíte si představit, co všechno by mohl Temný pán s tak mocnou hůlkou napáchat? Byl šílený, pravda, ale na síle mu to neubralo a jeho znalosti černé i jiné magie byly veliké. Viděl jste, kolik bylo mrtvých i tak a jak rozsáhlé byly škody. Měl jste sám tu pochybnou čest ocitnout se na nesprávném konci jeho hůlky. Zažil jste, jak vypadala jeho představa vlády nad světem. Byl byste riskoval, že tu místo školy zůstane jen kouřící kráter, že po celé Británii začnou živí závidět mrtvým jejich klid?“

Minerva si nedokázala pomoci a znovu se začala hrdě usmívat.

Shacklebolt znovu mlčky zavrtěl hlavou.

Zato otevřel ústa pan Potter. „Já akorát teda nechápu... pane, když už jste si myslel, že je vaše, tak proč jste si tu hůlku z té hrobky jednoduše nevzal?“

Severus jako by vyrostl. Minerva se zachvěla: cítila, jak jeho magie pulsuje v rytmu jeho stoupajícího hněvu. Ředitel Snape ve své nejhorší náladě. Tak, jak se ho báli i Carrowovi. „Buďte tak laskav, pane Pottere, a vyjádřete absolutně precizně, jak to myslíte.“

Ale slavný pan Potter byl buď zvyklý vídat ještě horší věci, nebo doopravdy věřil, že je jeho nápad tak brilantní. „No, já vím, že se to zvrtlo a že nakonec vaše nebyla, ale vy jste to nevěděl. Tak proč ji jednoduše nevzít a nevyzkoušet? Pane?“

„Vy... mi... opravdu... navrhujete...“ drtil mezi zuby Snape. Nadechl se, velmi zpomaleně vydechl. „Vy vskutku považujete za dobrý nápad kvůli pouhému ověření jedné teorie – a navíc teorie postavené na velmi nepevných základech, jak jsem právě zdůraznil – znesvětit hrob a ohrozit životy všech lidí v Hogwarts? Slyšel jste vůbec někdy v životě slovo etika?“

Pan Potter se tvářil zmateně. Zjevně nechápal, co je mu vytýkáno. „Já jsem o tom taky uvažoval, pane, že si ji vezmu, když jsem přišel na to, jak to je, ale bylo tak málo času, že jsem mohl buď jít pro tu hůlku do Hogwarts, nebo vzít jeden horkrux od Gringottů, ne oboje. No a já šel prvně pro horkrux, takže... tak.“

Zmlkl.

Ale už bylo pozdě.

Severus se opíral o stůl oběma rukama, obličej zkřivený hněvem, a drtil mezi vyceněnými zuby: „Vy... mi... říkáte... do očí... že jste sám chtěl...!? Zamyslel jste se vůbec nad potenciálními důsledky? Pro druhé, ne pro převzácného pana Pottera? Vy máte tu odvahu tvrdit nahlas a před svědky, že byste byl schopen vyrušit mrtvého a riskovat životy zhruba tří set dětí jen proto, abyste měl v moci OBYČEJNÝ KUS KLACKU, POTTERE?! Nezlobte se, ale tohle je příliš. Jsem nevýslovně šťastný, že v září konečně nadobro vypadnete ze školy, a doufám, že vás už pak nikdy neuvidím. Omlouvám se, paní ředitelko, pane ministře, ale dál v tomto rozhovoru pokračovat nehodlám.“ Vstal.

„A vy jste mi jako neříkal to samý?“ odsekl neméně hněvivě mladík. „Prej abych tu hůlku používal, to jste jako myslel jak? Pane?!“

„Nic jste nepochopil? Teď je jiná situace! Především je teď Bezová hůlka zase na světě, i když jen Merlin ví, kam jste ji ve své nebetyčné pitomosti zašantročil. Myslel jsem to tak, vy nekonečně nevděčné, nepoučitelné, nedůvtipné děcko, že bych býval byl rád, abyste měl šanci zůstat naživu. Abyste měl po ruce pořádnou, silnou zbraň, až po vás půjdou dobrodruzi, kteří po té proklaté věci zatouží. Ale už to tak nemyslím,“ zasyčel mu do obličeje Severus. „Už s vámi nechci mít vůbec nic společného. Dovedu vás ke zkouškám, když na mně bude podle rozpisu řada, a to je všechno. Sbohem.“

„Severe,“ zachytila ho za plášť Minervina ruka.

„Ne, Minervo. Už ne. Finite incantatem.“

A odešel.

Shackleboltova židle dopadla zpět na všechny čtyři nohy. „To jste asi přehnal, Harry. I když ani já nechápu, proč si tu věc Sna... profesor Snape... Hm. Vy tomu zřejmě rozumíte, Minervo?“

Minerva velice strnule kývla. „Já tomu rozumím. Pan Potter by taky mohl. Severus má plné právo být takhle... Kvůli Albovi Dumbledoreovi.“ Vytáhla kapesník a drtila ho v pěsti. „To, co Albus naplánoval, k čemu Severa přinutil, jak se k němu pak zachoval, to bylo... neuvěřitelně nelidské a kruté. Copak nechápete ani tohle, Pottere? Neprožil jste si snad totéž zklamání sám?“

„Profesor Dumbledore...? Jako jak to? Teda, paní profesorko...?“ tápalo zmatené nevděčné děcko.

Minerva ho sjela pohledem, odfrkla si a obrátila se ke Kingsleymu Shackleboltovi.

„Sám jste si stěžoval, že nám Albus nenechal dostatečné informace, Kingsley. Viděl jste, do jak patové situace to vedlo Fénixův řád po jeho smrti. Teď jste i slyšel, co to znamenalo pro jednoho z našich nejlepších lidí. Na čí straně stojíte, ministře Shacklebolte? Jak chcete jednat?“

„Aha,“ odstrčil židli ministr Shacklebolt. „Takhle to je. Dumbledore. Myslíte ty události loni, že. No, to se dá naštěstí urovnat snadno. Ostatně jste přece mohla i vy sama, ne? Vidím, že jste za ten rok, co jsme o sobě neměli zprávy, zjevně měla možnost poněkud změnit své původně tak striktní stanovisko.“

Minerva si rozhodně nemyslela, že Shacklebolt pochopil přesně, co všechno tím mínila, ale způsob, kterým si její slova vyložil, byl velice... užitečný. Proto, a jedině proto, se udržela a pouze s nesmírně bledou celou tváří, zaťatými zuby a rty stištěnými do téměř neviditelné čárky zavrtěla hlavou. „Nemohla, Kingsley.“

Ministr Shacklebolt krátce přikývl a vydal se za Severem k baru.

Minerva ho napjatě pozorovala, připravená znovu zasáhnout. Dobře si uvědomovala, že Severus strávil posledních pět týdnů zavřený v laboratoři, prací pro ošetřovnu – a laboratoř fungovala dvacet čtyři hodin denně. Nejdřív to bylo nutné kvůli množství raněných, pak chtěl Severus doplnit sklady na příští školní rok. Pravda, měli vypracovaná schémata, podle kterých všichni pravidelně odpočívali, ale Minerva znala Severa příliš dobře na to, aby opravdu věřila, že spal víc, než nezbytně musel. A taky věděla, že v takovém stavu vnímá potenciální ohrožení ještě rychleji a ostřeji než normálně – a že jsou jeho reakce mnohem instinktivnější a mnohem nepředvídatelnější.

Jak ostatně právě předvedl.

A v takovém stavu se dozvěděl detaily Dumbledoreova mistrovského plánu.

Kruté.

Zaletěla očima k dlouhému stolu pod oknem, k ostatním lidem z ošetřovny a laboratoře: k lidem, se kterými se tu dnes plánovali sejít, posedět a pobavit se. Zbavit se na chvíli starostí a dovolit si vnímat, že ta krvavá hra už skončila.

Stůl u okna ještě pořád hrál na trumfy a každou chvíli vybuchoval nevázaným smíchem. Blaise Zabini, o kterého si Severus dělal takové starosti, držel kolem ramen z jedné strany Dotta, z druhé strany Macmillanovou, a chechtal se, až slzel. Obvykle tak nesmělá Abbottová obcházela společnost s džbánem medoviny v jedné a šlahounem ostnice přátelské v druhé ruce, nabízela střídavě to i to a pronášela komentáře. Léčitelka Dillonsbyová ji v tom hlasitě podporovala a doplňovala slova, která se Hannah ostýchala vyslovit. Ravenclawské duo, Deanová a Macmillanová, dávalo společně k dobru věty, které byly zřejmě sestaveny ze samých citátů nebo parafrází – od koho se to asi holky naučily? – a podle nadšeného řevu patřila většina výroků mistrovi jedů z nejpovolanějších. Minerva nejdřív odhadovala, že pokud budou děti čerpat z tohoto zdroje, nemají proti nim léčitelé šanci, ale potom si všimla, že Severův stipendista, Anzelm Janecius, s nimi poctivě drží krok, jen přitom tolik neřve. Dott děvčatům občas tiše napovídal a poťouchle se u toho uškleboval: v takových případech se nezřídka šťouchali do žeber se Zabinim a společně se křenili nevysloveným vtipům, kterým mohli rozumět právě jen Slytherini. Longbottom s Cornfootem odněkud dotáhli další ostnici a ještě třapatku troubivou a révu půlnoční, a momentálně se dohadovali s Rosmertou, aby jim všechno to býlí nechala uvnitř, že je to materiál na věnec pro vítěze. Rosmerta se na ně žertem zlobila, že pokud jí ty jejich nevychované kytky polezou do kuchyně, vyhodí z domu nejen kytky, ale i oba herbology. Cornfoot se s vážnou tváří zapřísahal, že milované kytičky do kuchyně za žádnou cenu nepustí, jelikož je tam oheň a ten by jim mohl ublížit. Longbottom k tomu dodal, že vláha naopak rostlinkám neobyčejně prospívá a že je tedy raději nasměrují do sklepů. To už si stírala slzičky z koutků očí i rezervovaná Poppy Pomfreyová.

Ano, tam byla společnost, se kterou dnes Minerva a Severus chtěli být.

Shacklebolt se připojil k Severovi. Opírali se o bar, Shacklebolt uvolněně, Severus měl zase založené ruce na hrudi a dával celým postojem najevo, že mu ten rozhovor není milý. Ale přesto zdvořile naslouchal a zřejmě začínal na pravých místech i neméně zdvořile odpovídat. Minerva si uměla ty odpovědi představit: Ano, pane ministře, Ne, pane ministře, obávám se, že s vámi nemohu zcela souhlasit. Teď Severus naklonil hlavu na stranu a jemně povytáhl obočí. Zkroutil horní ret. Nevěří mu. Přesto Shackleboltovi pořád věnoval pozornost. A Shacklebolt zjevně vůbec neměl v úmyslu Severa drapnout za rameno a přemístit se s ním někam pryč, naopak: snažil se věci urovnat – a dával si přitom velký pozor, aby působil neútočně a aby se nepřibližoval víc, než byl Severus ochoten dovolit. Minerva si oddechla.

Nedivila se, že Shacklebolt ani Potter nepochopili, proč se Severus rozčílil. Jistěže, vzít tu hůlku a vyzkoušet ji byla logická volba – ale ne pro Severa (znesvětit hrob, Pottere?!) a ne za těch podmínek, které celý rok ve škole vládly. Ne s tím množstvím potenciálních i reálných udavačů. To by Severus rovnou mohl jít a plivnout Voldemortovi do očí, tak zřejmá vzpoura by to byla.

A to nemohl udělat, protože jeho praví spojenci nevěděli, že je s nimi na jedné lodi.

Merline, jak nesmírně to měla Albovi za zlé!

Shacklebolt zjevně tento její postoj sdílel, aspoň nakolik byl s to pochopit souvislosti. Potter ne. Minervu taková naivní slepota doslova vytáčela. Jak mohl – jak mohli oba dva, Potter i Severus, mít Dumbledorea po tom všem ještě rádi? Albus je oba odsoudil k smrti, využil je ve svojí vlastní hře, jako figurky na šachovnici, bezcitně, bez skrupulí, bez ohledu k tomu, že jsou živé, vnímající bytosti, a oni pro něj ještě pořád byli ochotní hledat a hlavně nacházet omluvy. Severovi vědomě neposkytl životně důležité informace – a Severus to zjistil, a přesto dál ze všech sil plnil sliby a požadavky, které byly prakticky nesplnitelné. Pottera... si Albus vykrmil doslova jako prase na porážku, přesně to formuloval Severus. Báječně si toho kluka připravil, zkazil ho úlevami, poštval proti všem, kdo se mu snažili reálně pomoci, navázal pevně jen a jenom na sebe, a proč? Aby drahý chlapec neváhal a okamžitě se šel nechat zabít v momentě, kdy mu jeho starý hodný mentor pokyne. A Potter se na něj pořád ještě odvolává!

A to tihle dva nebyli jediní lidé, kteří milému a laskavému Dumbledoreovi sloužili k jeho vlastním cílům. Tihle byli jen hodně vidět. Ale podobně vykořeněných životů se kolem vyskytovalo víc, než by kdo věřil. Včetně jejího, když už je o tom řeč. (Ten vypálený dům na kraji Hogsmeade...) Včetně školy, která několik posledních desítek let téměř rezignovala na svůj účel – učit děti – a sloužila spíš jako Dumbledoreova mocenská základna.

A od ní se teď čeká, že z tohohle příšerného chaosu zase vybuduje funkční řád. Merline!

No, ona to samozřejmě dokáže. Však už teď, pár týdnů po závěrečné bitvě vidí, že se věci dávají dohromady docela dobrým způsobem. Je to namáhavé a zdlouhavé, ale není to nemožné. Ale tentokrát to uspořádá čistě po svém a drahoušek Albus – drahoušek Albus, který nikdy nedopřál sluchu jejím oprávněným námitkám a návrhům – drahoušek Albus bude v té své naleštěné hrobce pěkně rotovat.

U barového pultu se Shacklebolt začal usmívat a Severus povolil svou nepřístupnou pózu a opřel si loket o desku. Výborně.

Minerva zavadila pohledem o nepoučitelné děcko u svého stolu.

Zíralo kamsi do neurčita. Kdyby ho neznala tak dlouho, myslela by si, že přemýšlí o tom rozhovoru, který právě skončil. Jenže ho znala, a tak věděla, že od něj něco tak náročného jako sebereflexi očekávat nemůže. Kde by se k tomu taky mohl dostat. Dumbledore ho učil jednat, nikoli myslet.

Dotčeně si povzdechla a pokusila se přilákat mladíkovu pozornost.

„Pane Pottere, kam jste dal... tu věc, co nechcete používat?“

„Já...“ snažil se Potter zkoncentrovat, „zpátky tam, odkud to přišlo.“

Na co se to pořád kouká, divila se Minerva. Sama v těch stínech, které pana Pottera tak fascinovaly, neviděla nic zvláštního.

„Kdo kromě vás a mě ještě ví, kde ta věc teď je, Pottere?“ vyptávala se dál, krůček po krůčku.

„Ron a Hermiona,“ odpověděl nepřítomně, naprosto automaticky.

To nevypadalo tak beznadějně, říkala si: tihle dva už prokázali, že jsou schopní uchovat tajemství. Ale proč zase uhnul pohledem do toho tmavého kouta? Nebo jenom přemýšlí? O čem?

Ukázalo se, že o tomtéž, o čem před chvilkou dumala ona. „Profesor Dumbledore...“ Viděl, že se Minerva zase začíná mračit, ale přesto dořekl, co původně chtěl. „Profesor Dumbledore taky říkal, že ji chtěl jenom zkrotit, že ji nesměl používat... no, k zabíjení.“

Minerva si pomyslela, že drahý a všemi milovaný Albus použil Bezovou hůlku jako prostředek plánované smrti nejméně dvou lidí přímo a blíže nespecifikovatelného počtu nepřímo. Že u toho nevyslovil slova avada kedavra, a tak si uchoval duši celistvou a nezaplatil tu cenu, kterou donutil zaplatit Severa? O to hůř.

„Taky říkal, že nechtěl, abych vykradl jeho hrobku,“ brumlal Potter. „Že mě potřeboval zpomalit, abych se tam nedostal...“

„Nedivím se,“ usekla svým obvyklým briskním tónem Minerva. „Otevřít hrobku a vyrušit mrtvého je... nepředstavitelné barbarství, Pottere. Zločin hodný leda tak Voldemorta. To byste měl už dávno chápat.“

A v duchu začínala řádně zuřit. K takovému dilematu přece vůbec nemuselo dojít! Kdyby se býval byl Albus Severovi jenom slůvkem zmínil, jakou hůlku to vlastně má, Severus by si našel způsob, jak ji s sebou odnést, už tehdy tu noc, a žádná hůlka by v žádné hrobce nikdy neskončila. Kdyby se býval byl zmínil mně, mohla jsem z nějaké jiné vyrobit kvalitní napodobeninu... nebo Severus mohl... nebo se aspoň Severus mohl rozhodnout, že tam nechá tu pravou a bude raději riskovat svůj život než život druhých. Kdyby...!

Ale ne, ne, ne, laskavý staroušek Albus raději neřekl nic – jako by tu zatracenou věc Voldemortovi dát chtěl!

„Paní profesorko... vy si taky myslíte, že jsem si ji měl nechat radši u sebe?“

„Ano, Pottere. Profesor Snape vám radil dobře.“ Jako obvykle, pomyslela si, a málem to řekla i nahlas. Přála si, aby se Potter aspoň jednou přestal chovat jako pitomá ovce a přemýšlel sám za sebe a vlastní hlavou.

Ale pak začal hlodat červík pochybností. Kdo je teď opravdu pánem té věci? Jak to zjistit?

Jestliže je ta věc opravdu zpátky v hrobce, stojí to celé za to, spáchat svatokrádež i podruhé?

Vlastně potřetí?

„Hm... Já... já jsem myslel, že mě nesnáší. Teda, jasně, on měl rád moji mámu, tak to jsem pak myslel, že by mohl mít rád i mě. Ale on mě asi fakt nesnáší? To je tak zvláštní...“

Z kuchyně zavonělo nakládané pečené maso: jedna z Rosmertiných specialit. Minervě zakručelo v žaludku, a pak ještě jednou a mnohem hlasitěji, to když viděla Abbottovou a Zabiniho, jak Rosmertě pomáhají nosit pečeni na stůl. Na jejich stůl. Seběhly se jí sliny. Ne, ještě ne, napomenula sama sebe. Nejdřív je tu práce.

„Profesor Snape jenom nesnáší, když dobrovolně ubližujete sám sobě,“ povzdechla si. „Nemá rád, když podvádíte. Když lžete. Když se ulejváte. Když ohrožujete druhé svou hloupostí. Když jste hrubý. Zkrátka když se chováte sobecky. To se na vás pak zlobí. Stejně jako já.“

Nemyslela si, že to Potter pochopí.

K jejímu velkému překvapení Potter přestal zírat do temných koutů a zamyšleně zamumlal: „Jo... on byl celou dobu Dumbledoreův... a měl rád mámu... Já fakt nevím, proč se teď tak naštval. Já si opravdu myslel, že je mrtvej. To byste musela vidět, paní profesorko... ten had a ta krev...“ Zmlkl. Minerva věděla, že není zvyklý se jí svěřovat: nesvěřoval se nikomu. Albus ho dobře vycvičil v necitelnosti k sobě – i k druhým. Zaskřípala zuby.

Ale pak se jí znovu objevil před očima ten výjev v Chýši: kaluž krve na špinavé podlaze a v té kaluži ranec černých hadrů a chomáč vlasů. Severus. Severus, polámaná hračka pohozená na zemi, ležící ve své vlastní krvi, ruce doširoka rozhozené a nezakrytou tvář otočenou ke stropu. Severus, oči zavřené, rty téměř bílé a tělo bez pohybu a strnulé, ano, ale když ho vzala do náručí, cítila, jak mu velice pomalu, ale přece jen ještě tluče srdce, a když otřela špínu z rány, viděla, že se zavřela a už nekrvácí. Severus, mistr lektvarů, který udělal všechno, co dokázal. Severus, který se zeptal... a tohle děcko, které ho tam nechalo klidně umírat a odkráčelo středem. Tohle děcko, které sice všude blábolilo o tom, jak jeho kdysi nenáviděný profesor miloval jeho dávno mrtvou maminku a jaký byl hrdina, ale už nemělo tolik slušnosti, aby aspoň řeklo, kde mají hledat tělo. Došlo jí, co Severus myslel tou inkarnací Dumbledorea. Znovu zaskřípala zuby, a už nedokázala mlčet.

„Proč jste nám aspoň neřekl, kde ho hledat? Copak jste si nevšiml, že jsme do Velké síně nosili všechny bez rozdílu, přátele i nepřátele?“

Z toho, jak překvapeně na ni hleděl, jí to bylo jasné. Ne. Nevšiml.

Proč by si všímal. To on byl přece Vyvolený, že? Na ostatních záležet nemuselo.

Skvělý žák svého bělobradého mentora, opravdu. Dokonalý syn svého otce.

Červená linka hněvu dostoupila vrcholu a překypěla.

„Jste ve všech ohledech horší než váš otec a váš kmotr, Pottere. Váš otec Severa nenáviděl, a přesto tehdy nasadil vlastní život, aby ho zpod vrby vytáhl. Váš kmotr ho sice napadl a omráčil, ale aspoň ho pak vylevitoval ven. Ale vy, vy jste se dokázal jen dívat, jak umírá, nehnul jste ani prstem a pak jste prostě odešel a zapomněl; být to jen na vás, nechal byste ho tam zetlít bez pohřbu. Člověka, který obětoval půlku života, aby vás chránil. Já se za vás tak stydím!“

Nadechla se. Odvrátila hlavu.

„Byla jsem to já, kdo ho našel. O necelých osm hodin později. Ještě žil.“

Zíral na ni a bezmocně otvíral a zavíral pusu, jako ryba vyhozená na břeh.

Kingsley Shacklebolt a Severus zřejmě dospěli k nějaké variantě příměří, nebo dokonce vzájemného porozumění. Rosmerta jim dala na bar pistáciové oříšky: nabírali si svorně z jedné misky, louskali a hromadili slupky na pultu. Severus z nich vytvářel úhlednou pyramidu. Minervin přísný, utrápený výraz o něco změkl.

Potter pořád mlčel. Ne že by si myslela, že by mohl mít co odpovědět.

„Kde teď bydlíte, Pottere?“ přešla raději na neutrálnější téma, když už napětí začínalo být neúnosné. „Víte, škola se ještě opravuje a práce budou pokračovat až do září. Ne že bych měla něco proti tomu, kdybyste se chtěl nastěhovat na kolej... jen si myslím, že byste tam neměl klid na učení. Kde bydlíte?“

„Na Grimmauldově náměstí. Paní profesorko,“ dodal rychle a téměř šeptem.

Podívala se na něj starostlivě přes obrubu svých brýlí. „Neodešli jste odtud loni, protože se vám to tam zdálo nebezpečné, Pottere?“

„Ne... už není. Dali jsme pryč tu past, kterou tam Moody nastražil na Sna... na profesora Snapea, madam... a Hermiona říká, že když se tam Smrtijedi nedostali celý rok, i když se tam ten... jo, Yaxley, náhodou s náma přemístil, tak že se tam už nejspíš nedostanou, a že když je teď Yaxley mrtvej... zkrátka je to tam dobrý, paní profesorko. A občas se tam přijde podívat Bill Weasley, a ten by poznal, kdyby bylo něco špatně... A je to ostatně můj dům,“ dodal tvrdohlavě.

„A ti mudlové, co jste u nich vyrůstal? Vaše teta a strýc?“ zeptala se pro pořádek.

Mlčel a kreslil si prstem po desce stolu. „Nevím. Ale já už k nim nepůjdu.“

Tolik k vděčnosti lidem, kteří k němu sice nebyli zvlášť laskaví, ale přesto ho nejméně deset let živili a šatili. Poskytovali mu domov, ať už byl jakýkoli. Starali se o to, aby ochrana jeho ctěného života, za kterou zaplatila jeho matka vlastní krví, přetrvala až do jeho dospělosti. Sešpulila rty. „Ujistil jste se aspoň, že jsou naživu, Pottere?“

Zavrtěl hlavou. „Já... já nevím, kde jsou,“ mumlal omluvně ke svým rukám a očima střílel všude kolem sebe, jako by chtěl najít únikovou cestu. „Oni je přece odvezli někam do bezpečí, ne? Myslím, loni před mýma narozeninama. Členové Řádu. Jo vlastně... kdo je teďka hlava Fénixova řádu, když je profesor Dumbledore...?“

Ještě jednou si ho přísně přeměřila, povzdechla si a opřela si loket o opěradlo židle. „Ne že by vám do toho něco bylo, ale Arthur Weasley a já. No... co už s vámi. Má se o vás kdo starat?“

Pochybovala, že by se byl schopen postarat sám o sebe: to jí bylo jasné i z jeho stručného a nepříliš souvislého vylíčení příhod minulého roku. Doufala, že uslyší jména Molly a Arthura Weasleyových.

Kutálel si v rukách skleničkou. „Jo, Kreacher. Domácí skřítek.“ Zasmál se, vzhlédl a nevěřícně zavrtěl hlavou. „To byste neřekla, on umí být vážně docela... docela normální. Přestal nadávat, poslouchá bez remcání a Hermionu si úplně oblíbil, a víte proč? Představte si, jenom proto, že mu říká děkuju a prosím. My tam totiž bydlíme i s Ronem a s Hermionou...“ Hlas se mu zase vytratil, oči znovu zabloudily do stínů. „Hm, paní profesorko,“ řekl pak, „Ron asi bude dělat ty zkoušky se mnou, ale Hermiona... jak ji znám, ona vždycky ze všech testů dělala takovej problém... Já teda nechápu, co na tom má...“

„Vyřiďte slečně Grangerové, ať se u mě ještě během prázdnin zastaví. A nezapomeňte taky, oč vás žádal Phineas Nigellus: vraťte jeho obraz zpátky tam, odkud jste ho vzali.“

„Jo... vyřídím,“ přikyvoval a pro tu chvíli vypadal dost přítomně, aby měla naději, že to opravdu udělá. „Ono je to beztak jedno... myslím ty zkoušky. Shacklebolt říkal, že nás oba bere klidně i bez zkoušek, tak je to stejně jenom formalita.“

„Ministr Shacklebolt, Pottere,“ zamračila se a mlčky přidala na seznam proklínaných i milého pana ministra. „A nepodceňujte přípravu, i když si myslíte, že na tom nezáleží. Záleží.“

Jenom kývl, myšlenkami zjevně zase úplně jinde. Pokusila se už poněkolikáté sledovat jeho pohled, ale pořád nedokázala zjistit, nač se dívá.

Otočila se tedy aspoň k baru. Kingsley Shacklebolt tam už nebyl. Severus smetal slupky do hrsti a nechával je mizet přímo ze svých dlaní.

Vůně pečeně u jejich stolu byla čím dál intenzivnější.

„Já bych to fakt nejradši nechal tam, kde to je. Já to nechci,“ řekl tiše Potter. „Profesor Dumbledore...“

Tvůj milovaný profesor Dumbledore by byl nejspokojenější, kdybys byl teď pod zemí, zavyla v duchu. A když budeš dál dělat to, co tě naučil, tak se tam taky dost rychle dostaneš.

Ale pak ji napadlo, že pokud Potter tu zatracenou hůlku opravdu nechce, tak nechat ji v hrobce není až tak špatné řešení. Vykradla by snad ona sama hrob jen proto, aby měla v ruce cenný artefakt – o který navíc ani nijak zvlášť nestojí?

Ne.

„Když to nechcete, měl byste to zlomit,“ ozval se za jejími zády Severův jemný hlas, tentokrát čistý, neosobně zdvořilý a striktně ovládaný, beze stopy emocí. Minerva se varovně nadechla a Severus tázavě naklonil hlavu a pozdvihl obočí. Zavrtěla hlavou. Znovu tedy obrátil pozornost k Potterovi. „Mám vám vyřídit, že ministr Shacklebolt odchází: pokud prý chcete jít s ním, měl byste si pospíšit. Prosím, paní ředitelko? Teď už můžeme?“

Evidentně myslel svoje předchozí prohlášení, že s tím klukem už nechce mít nic společného, naprosto vážně. Minervu to sice mrzelo, ale nedokázala mu to mít za zlé. Přikývla a vstala. A v ten moment uviděla, nač se Potter celou dobu díval.

U malého, zastrčeného stolku v rohu seděl Draco Malfoy. Krčil se tam sám nad jedinou skleničkou ohnivé whisky, jako kdyby se nemohl dočkat, až mu někdo kývne a on bude moci utéct.

Potter zamumlal něco, co při spoustě dobré vůle mohl být pozdrav, doloudal se za Rosmertou k baru, pravděpodobně zaplatit útratu, naposledy se otočil na Malfoye (skoro jako by mu něco chtěl říct, divila se Minerva: když s ním tolik chce mluvit, proč za ním jednoduše nezajde?), nejistě se podrbal ve vlasech, spravil si brýle a vyšel ven.

Minerva otočila oči ke stropu a povzdechla si.

Severus si pochopitelně všiml a zformoval levé obočí do tázavého oblouku.

„Jenom obdivuju společenský takt a celkovou genialitu svých dětí,“ povzdechla si znovu.

Severus kratičce stočil oba koutky nahoru. Levý skončil výš, jako vždycky: to gesto kvůli tomu vypadalo nesmírně ironicky, ale Minerva už ze zkušenosti věděla, že je třeba dívat se na oči. Ty byly čisté, stejně jako jeho hlas. A začínaly se v nich zažíhat malinké ohníčky.

„Bavila ses tu dobře?“

Zamračila se a zavrtěla hlavou. Znovu ji napadlo, že si Severus může myslet, že to domluvila schválně. Dokonce chvilinku váhala, jestli tu Malfoy není na Severův příkaz, pro všechny případy. Nezdálo se jí to příliš pravděpodobné, ale nebyla si jistá. Pak si řekla, že teď to s tou podezíravostí přehání zase ona. A potom, že přece není nic jednoduššího, než si to ověřit. „Máš v plánu promarnit ještě jednu půlhodinku další neplodnou diskusí s druhou částí té nepozvané dvojky?“ zeptala se, zčásti trpce a zčásti zvědavě, a lehce kývla směrem k Malfoyovi.

„Pouze v tom případě, že by na tebe začal pokřikovat stejně nahlas a neomaleně jako náš slavný hrdina na mě,“ ušklíbl se. Chvíli ji pozoroval, pak velice tiše a neobyčejně vřele dodal: „Ne, Minervo. Kdybych chtěl něco řešit s tebou a s Malfoyem, přivedl bych ho k tobě do ředitelny. Já vím, že to setkání s Potterem nebylo naaranžované. I když je to absolutně iracionální, představ si, že ti věřím.“

Bylo to, jako by ji tím hlasem objal. A její dlaň na jeho rameni mu řekla právě tolik jako ten ostrý polekaný nádech, když si zhruba před necelou hodinou pana Pottera všimla. Ale nahlas zaznělo jenom: „Takže se už můžeme jít najíst?“

„Pokud nám něco nechali,“ blýskl po ní očima. Znovu měla pocit, že jí tím z tváře stírá starosti a smutek. A opravdu, když se kratičce usmála, některé vrásky z jejího čela zmizely.

Stáhla ruku z jeho ramene, strčila si ji do kapsy a zavadila přitom o jistý okrouhlý předmět zabalený v kapesníku. Nakratičko se zarazila: slíbila přece, že Severovi ukáže, co tam na pasece našla. Ale nechtělo se jí ničit mu náladu: ani v těch nejlepších dobách nebývalo časté, aby byl Severus tak blízko tomu, být šťastný, jako teď. A tak raději vyprázdnila svou skleničku, hodila jí směrem k jejich stolu, bleskem vytasila hůlku, namířila ji na letící objekt. Na stůl dosedl krásně zbarvený ledňáček. Chvilku si čechral peříčka, pak naklonil hlavičku, jedním korálovým očkem přehlédl tabuli, druhým se podíval na Poppy Pomfreyovou, doťapkal k ní a začal jí ozobávat ruku. Minerva spokojeně mrkla a schovala hůlku. „Teď už je to napadne.“

V koutcích jeho očí se objevily droboučké varhánky smíchu. Ale nahlas si postěžoval: „Typický Gryffindor, rezervuje jenom jedno místo...“

Nevšiml si toho zaváhání, zaradovala se, a ve vlně té radosti ji napadlo vystřelit mu jeho skleničku z prstů. Naštěstí se ale podívala na jeho hůlkovou ruku. Samozřejmě tasil, automaticky, pravděpodobně při její první exhibici, a teď už špička hůlky znovu začínala stoupat. Uznale se usmála: tohle tedy byl důvod, proč byl Severus tak skvělý v soubojích. Pak v duchu vynadala sama sobě: když mluvil se Shackleboltem, to si dělala starosti, aby Kingsley nepřekročil tenounkou a ustavičně se měnící hranici toho, co Severus ještě nepovažuje za útok, ale když je v obdobné pozici ona sama, chová se naprosto stejně riskantně a nezodpovědně jako její gryffindorské děti. Zavrtěla hlavou sama nad sebou, připravila se a kývla: „Neblázni a hoď.“

Dopil a hodil, vysokým obloukem až skoro ke stropu. Kolem stolu zakroužil miniaturní bahenní dráček, dlouhý od čenichu po špičku ocasu jen něco málo přes dvě pídě, vybarvený do několika odstínů zelené, od světlého trávového bříška po temně mechový hřbet, na hřbetě černé ostny se stříbrnou špičkou, černostříbrná křídla, černá chytrá očička. Vychrlil trochu plamenů mezi oba slytherinské kluky, usadil se před Anzelmem Janeciem, stočil se do kolečka, položil si čenich na ocas a slastně vypouštěl páru.

Tentokrát už Severus další námitky neměl.

Když došli ke stolu, byly už v jeho čele dvě volné židle, měli nachystané plné talíře a u každého z nich ležela ozdoba z révy půlnoční.

Minerva namířila hůlku na ledňáčka, změnila ho znovu na skleničku a právě se chystala udělat totéž i s dráčkem, když ji Severus zarazil.

„Ne, prosím, nech mi ho...“

„Tyhle hračky nevydrží nijak dlouho, Severe, to kouzlo za několik měsíců vyprchá,“ upozornila, ale když se znovu podívala tomu hrozivému, černému, údajně bezcitnému kouzelníkovi po svém boku do očí, nedokázala té prosbě odolat: tolik fascinace a dětské touhy v nich bylo. Zakroužila nad dráčkem hůlkou. Dráček ten pohyb sledoval ustaranýma očkama. Když byla stabilizace dokončena, zaklonil hlavičku, otevřel tlamku a spokojeně vychrlil plamennou kytici.

Severus se šťastně usmál a pohladil dráčka po hlavě. Pak se doopravdy rozesmál, svým typickým suše kašlavým způsobem.

Dráčkovi přibyly tartanové botičky.