Tak dobře, možná to není tak vtipný ;-)
Inspirováno debatou v čajovně. Především Gwen.
Omlouvám se všem hard core fanouškům, co Pána prstenů berou opravdu vážně ;-)
Jednoho krásného dne (sice drobně mrholilo a místy padaly kroupy a jinde zase lilo jak z konve, ale zase se občas objevovaly nádherné duhy) se Lórienským lesem prohnal Gandalf a takřka bez dechu přiběhl ke Galadrielinu Zrcadlu. Rozhlédl se kolem, a když zjistil že si nijak nepoškodil pověst klidného, moudrého a rozvážného mága, protože všichni elfové jsou v té slotě doma a hrají prší, trochu se uklidnil a na zrcadlo vyhrkl:
„Zrcadlo, Zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší… tedy omlouvám se, špatná pohádka. Studánko, studánko, dej mi vody, můj milý Stínovlas leží v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“
„Dala bych ti vody,“ odpověděla studánka – Galadrielino Zrcadlo, „ale víš ty, jaké to je být zrcadlem? Pořád se ve mně zhlíží Lady Galadriel, obdivujíc svůj prsten… také bych ráda obdivovala nějaký svůj prsten. Dám ti vody, dám. Ale dones mi prstýnek, tretku ze všech nejmenší, od Saurona, Pána zla.“
I co měl Gandalf dělat. Povzdechl si a vydal se k Sauronovi, křepce chvátaje.
„Kdopak to buší na má vrátka?“ otázal se Sauron, jehož zvuk klepadla vyrušil právě, když si kapal kapky do Oka.
„To není vlk, to jsem jen já, Gandalf Bílý!“
„A co po mě chceš, čaroději? Mluv rychle!“
„Prosím tě, Temný mágu, potřebuji od tebe prsten; prstýnek, tretku ze všech nejmenší. Ten dám studánce Zrcadlu Galadriel, a ta mi dá vodu pro mého Stínovlase, jenž leží v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“
„Dobře,“ rozvážně pravil Sauron, Pán zla. „Válí se mi tu jakási bižuterie, kterou bych možná mohl postrádat. Ale nejdříve mi dones pramínek vlasů od paní Éowyn, jež není živým mužem, a proto se jí podařilo zabít mého náčelníka nazgúlů. Potřeboval bych ho jaksi vzkřísit a pramínek jejích vlasů by se mi k tomu docela hodil.“
Povzdechl si znovu Gandalf a vydal se bystrým, však ne již zcela křepkým krokem do Rohanu.
První, co unavený Gandalf v Edorasu uviděl, bylo, že se jim šípky už pořádně vymknuly z kontroly. Musel si dlouze prosekávat cestu, nevrle brumlaje. Naštěstí po chvíli jakoby šípkové křoví začalo mizet, otevřely se dveře a z nich vyšla dorůžova vyspinkaná Éowyn.
„Copak nám to neseš, čaroději?
„Nic nenesu, ba co víc, odnést si chci. Éowyn, Éowyn, dej mi prosím pramínek svých vlasů. Ten dám Sauronovi, Pánu zla, a on mi dá tretku, prstýnek ze všech nejmenší, který chce studánka – Zrcadlo Galadriel, a ta mi za něj dá vodu pro mého Stínovlase, jenž leží v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“
„To by mě zajímalo, na co chce Sauron pramínek mých vlasů,“ pravila zamyšleně Éowyn.
„Ehm,“ na to Gandalf.
„I nic, dám ti pramínek svých vlasů, dám. Ale chci za něj půjčit Narsil, meč Aragorna Elessara, krále Gondoru a Arnoru. Budeme tu mít rytířský turnaj a můj muž mi už zase schoval všechny zbraně.“
Gandalf se na ni vytřeštěně podíval, beze slova se otočil a zamířil k Minas Tirith.
Před branami potkal čaroděj Aragorna. Ulevilo se mu, že nemusí šlapat do tisících schodů až nahoru, a hned spustil.
„Aragorne, příteli můj dávný, mohl bys mi prosím půjčit svůj Narsil? Potřebuje ho paní Éowyn, která mi za něj dá pramínek svých vlasů, co chce Sauron, Pán zla, a on mi věnuje tretku, prstýnek ze všech nejmenší, který chce studánka – Zrcadlo Galadriel, a ta mi za něj dá vodu pro mého Stínovlase, jenž leží v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“
„Inu,“ pohlédl na něj zamyšleně Aragorn a v oku mu zaplála jiskérka, „půjčil bych ti Narsil, půjčil. Ale Arwen, královna má znejmilejší, mě vyslala do lesa na jahody. Dostala totiž chuť na jahodovou marmeládu.“
„Blázníš, Aragorne, jahody v lese? Vždyť je zima!“ podivil se Gandalf.
„Královna Arwen, slunce mého života, chce jahodovou marmeládu, a ona ji dostane. Přines mi jahodovou marmeládu od Sama Křepelky, stejně ji jeho žena dělá nejlepší ve Středozemi a přilehlém okolí, a já ti za to půjčím Narsil.“
Gandalf zavrtěl hlavou a vykročil ku Kraji.
Sam Křepelka slastně pochrupoval ve svém novém domově, když tu se zvenku ozvalo:
„Chaloupko, chaloupko, tak je mi vhod! Otoč se, ať je ku mně tvůj vchod!“
Následný pohyb chaloupky Sama katapultoval z jeho lůžka. Ale on se nezlobil.
„Gandalf! Gandalfe, to jsem tak rááád, že tě vidím!“ poskakoval nadšeně.
„Já jsem taky rád, Same,“ odpověděl mu unaveně Gandalf. A hned spustil rovnou k věci.
„Same, prosím tě, mohl bys mi dát jahodovou marmeládu? Chce ji Aragorn, král Elessar pro svou ženu Arwen a půjčí mi za ni Narsil, o nějž žádá paní Éowyn, která mi za něj dá pramínek svých vlasů, co chce Sauron, Pán zla, a on mi věnuje tretku, prstýnek ze všech nejmenší, který chce studánka – Zrcadlo Galadriel, a ta mi za něj dá vodu pro mého Stínovlase, jenž leží v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“
Samův úsměv se změnil v zachmuření.
„Dal bych ti jahodovou marmeládu, Gandalfe, dal. Ale máme poslední nenačatou sklenici.“ Pak si povzdechl. „Ale já se obětuji a dám ti ji, i když do další jahodové sezóny je ještě dlouho, když mi přineseš palantír od Sarumana, mocného čaroděje. Chtěl bych se podívat, co dělá Frodo, už dlouho jsem ho neviděl.“
Gandalf dlouho mlčky hleděl na Sama, pak zaúpěl a odbelhal se k Orthanku.
Dole pod Orthankem se objevila znavená postava. Okem zhodnotila situaci – dveře byly stále zabarikádované. Zvenku, a asi i zevnitř.
„Sarumane, Sarumane, spusť mi dolů vousy!“
„Ale, Gandalf. Přišel jsi na čaj, starý příteli?“
Prochladlý Gandalf (u Caradhrasu táhlo) chvíli vychutnával teplý nápoj, než vyrukoval se svou prosbou.
„Sarumane, Sarumane, půjč mi prosím palantír. Sam Křepelka by se do něj rád podíval, potom mi dá jahodovou marmeládu, kterou chce Aragorn, král Elessar pro svou ženu Arwen a půjčí mi za ni Narsil, o nějž žádá paní Éowyn, která mi za něj dá pramínek svých vlasů, co chce Sauron, Pán zla, a on mi věnuje tretku, prstýnek ze všech nejmenší, který chce studánka – Zrcadlo Galadriel, a ta mi za něj dá vodu pro mého Stínovlase, jenž leží v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“
„Hm,“ vyslechnul Saruman zamyšleně celou tirádu, hladě si přitom svůj dlouhý vous. „Půjčil bych ti palantír, půjčil. Ale používám ho k dozorování postupu důlních prací svých skřetů – je to čeládka líná a nečistá. Inu, pokud mi přineseš balrogův ohnivý bič, abych je měl čím strašit, půjčím ti palantír.“
Gandalf se zadíval na Sarumana a zaklel jako dlaždič. Ale co mu zbývalo…
K branám Morie se doploužil vyčerpaný a promrzlý čaroděj. Protáhl se škvírou, která vznikla po sesutí balvanů, a vyklopýtal schodištěm nahoru, vyhýbaje se ostatkům dávno mrtvých trpaslíků. Následně strávil několik hodin blouděním v chodbách. Nakonec našel dveře s nápisem Balrog – nevstupovat. Zaklepal.
„Otevři, balrogu, otevři, jen tři prstíčky dovnitř strčím, jenom se ohřeju, něco s tebou proberu, a zase půjdu.“
„Neohřeješ.“
Dveře se rozlétly a v nich stála klasická děsivá postava, svoření ohně a tmy. Zdálo se, že má depresi – a také bylo jasné, že je to momentálně atypicky stvoření pouze tmy.
„Nemáš voheň?“otázal se balrog s nadějí v hlase.
Gandalfovi se zablýsklo v očích.
„Mám oheň, mám. A zapálím ti – když mi dáš svůj ohnivý bič. Potřebuje ho Saruman, mocný čaroděj, aby mi mohl půjčit palantír, do kterého by se rád podíval Sam Křepelka; on mi potom dá jahodovou marmeládu, kterou chce Aragorn, král Elessar pro svou ženu Arwen a půjčí mi za ni Narsil, o nějž žádá paní Éowyn, která mi za něj dá pramínek svých vlasů, co chce Sauron, Pán zla, a on mi věnuje tretku, prstýnek ze všech nejmenší, který chce studánka – Zrcadlo Galadriel, a ta mi za něj dá vodu pro mého Stínovlase, jenž leží v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“
„Jistěže ti dám svůj ohnivý bič, když mi zapálíš, čaroději.“
Gandalf si oddechl.
„Neposedíme chvíli?“
To nebyl špatný nápad. Gandalf se pohodlně usadil, vytáhl dýmku a zapálil si. Pak zažehl balroga.
Dýmali v tichém porozumění.
„A co se jako stalo Stínovlasovi?“ otázal se po chvíli balrog.
„Ále,“ mávl Gandalf rukou, „zaskočil mu skřet…“