Index

Kapitola 1: Opustit rodné hnízdo
Kapitola 2: A zrodí se z popela svého
Kapitola 3: Sedm cibulí
Kapitola 4: Jen letět jako pták
Kapitola 5: Město z kamene
Kapitola 6: Kam a kudy
Kapitola 7: Labyrint
Kapitola 8: Šťastné dny
Kapitola 9: Vzpomínka na vzpomínku
Kapitola 10: Chodba končí světlem
Kapitola 11: Rodina
Kapitola 12: Věž
Kapitola 13: Jen doufat
Kapitola 14: Útok
Kapitola 15: I věštby se plní
Kapitola 16: Čekání na Salazara
Kapitola 17: Když přišlo jaro
Kapitola 18: Co se všechno může stát
Kapitola 19: Kouzlo
Kapitola 20: Den prvý
Kapitola 21: Godrik a Salazar
Kapitola 22: Krev na kameni
Kapitola 23: Dvojice
Kapitola 24: Jen slova
Kapitola 25: Spory a hádky
Kapitola 26: Smrt mezi námi
Kapitola 27: Duchovní problémy
Kapitola 28: Dva v důvěrném rozhovoru
Kapitola 29: Noční rada
Kapitola 30: Ospalá rána
Kapitola 31: Milý úsměv
Kapitola 32: Stříbro
Kapitola 33: Slova jež se vrací
Kapitola 34: Mrtví v labyrintu
Kapitola 35: Příčina následku
Kapitola 36: Ohňostroj
Kapitola 37: Třicet dní
Kapitola 38: Zrádci idejí
Kapitola 39: Vzdušné zámky
Kapitola 40: Jezero

Kapitola 1: Opustit rodné hnízdo

Od dětských let já nebýval

Jak ostatní já nevnímal

Co ostatní já nepoznal

Vášeň či cit jenž druhé rval.

Z tohoto zdroje netryskala

Ani má trýzeň nezlákala

Mých druhů radost duši ke svým hrám

Co miloval jsem miloval jsem sám.

(Edgar Allan Poe)

Aj, stojí město staroslavné. Kdysi tam stála pouhá vesnice a ještě předtím les. A kdoví, co všechno tam během staletí bylo? Tedy, já to vím, znám minulost a vidím budoucnost. Vidím všechno, co se mohlo stát. Ne všechno co jsem viděla se mi líbilo. Nejsem svatá a nedovedu břímě života přijímat s úsměvem. Ale vím, že jednou to místo v tom údolí u té řeky bude známé díky mně.

Ta ves vyrostla kolem cesty, kterou zvěř chodila k vodě pít. Kolem cesty prošlapané a úzké. Cesty svíjející se v krajině. Tenkrát v tomto údolí nestálo žádné honosné sídlo, jen malé domy, ze dřeva, hlíny a kamene, choulící se zimomřivě v náruči země. Nízké střechy a kouř unikající otvory ve stěnách. To je to místo, kde jsem spatřila světlo světa. Město zvané Mrzimor.

Byla jsem pokřtěna jménem Helga, stejně jako má matka, jako matka mé matky... Jako dítě jsem příliš nechápala, proč náš dům stojí na nejzazším okraji lesa, proč se ode mne lidé odvrací a proč je má matka nešťastná. Nechuť k jinakosti jsem pochopila až později.

Otce si nepamatuji, alespoň ze skutečných vzpomínek ne. Zemřel při neštěstí v lese. Matka tenkrát přišla příliš pozdě, už nedokázala napravit jeho rozdrcené tělo. Ne že by se o to nepokusila. Ta silná sebevědomá žena, která mého otce skutečně milovala. V té chvíli vydala veškerou svou sílu. V té chvíli se zaslíbila mrtvým. Vzdala se všeho za špetičku další moci, která už bohužel nedokázala pomoci. A od té doby, už nemohla být stejná, nemohla být silná, protože většinu síly ztratila. Vdova s dítětem a ještě čarodějnice. Jediné co ji chránilo před našimi sousedy, byla její užitečnost. Byla velice talentovanou léčitelkou. Proslula v širém okolí. Ale od smrti otce už nedokázala být šťastná. Nikdy jsem nedokázala být užitečná jako ona, neměla jsem tu správnou stranu magie. Můj talent se už tenkrát promítal jinam.

Moje první skutečná vzpomínka se vztahuje k té noci, kdy se mi poprvé zdálo o jezeře. Voda. Voda. Voda. Všude kolem mne. Ta tíha mě svírala a objímala. Ta sametová temnota mi trhala hruď. Ta ledová svěžest odebírala teplo mým údům. Nemohla jsem se nadechnout, slyšela jsem hlasy. V objetí vody jsem se snažila vykřiknout. Nedokázala jsem se pohnout a nořila jsem se stále hloub a hloub.

Nakonec můj křik vzbudil mou matku. Probudila mě, sice nešetrně, ale v té chvíli jsem… Pak mě vzala do náruče. Zbytek noci mi konejšivě zpívala. Matka měla tak krásný hlas.

Až dnes své vize chápu. Vím, že můj život jednou skončí v onom jezeře, ale to jsem tušila už tenkrát. Ale vím, že je to pravda. Usmívám se při tom pomyšlení. To jezero, které se mi stane osudným. Dnes už ten sen, který se stále vrací neberu jako noční můru, jako připomínku konce. Dnes se nechávám kolébat chladnými vlnami jezera. Vdechuji jeho omamnou hebkost a umírám. Tisíckrát jsem v onom snu zemřela a přece stále žiju. Protože i tenkrát jsem věděla, a to jediné mi zabránilo zemřít hrůzou, že kromě smrti na mě u jezera čeká ještě něco. Něco neskutečně krásného, bez čeho život nemá smysl. Mé poslání.

Matka mě trpělivě učila všem čarodějným uměním, které znala. Naučila jsem se míchat lektvary, zaříkat, i vrhat kletby. Jednou jsem jako součást praktických zkoušek musela vyhledat jednorožce. Byl nádherný a majestátní. Tenkrát mě jednorožci ještě strpěli. Strpěl dokonce i to, že jsem mu z ocasu vytrhla jednu žíni. Žíni, kterou dodnes obsahuje jádro mé hůlky. Mám tak nádhernou vzpomínku na onen jarní den, na okamžik, kdy slunce strnulo na obloze a jednorožec ke mně obrátil své moudré a zároveň nevinné oči.

Když poprvé přišlo mé měsíční krvácení, řekla mi matka, že jsem ženou a kouzelnicí. Na znamení toho, že mé učení je u konce, mi darovala hůlku, mou vlastní hůlku. Dřevo pocházelo z potomstva stromu, který zabil mého otce. Matka tenkrát jeho výhonek zasadila u našeho domu, a strom rostl a dále se množil. V okamžiku mého vstupu do dospělosti už tam rostl slušný hájek.

Když mě má matka uznala za dospělou měla jsem zprvu radost. Myslela jsem, že teď už dokážu všechno. Přála jsem si vyrazit na cesty a najít své jezero. Jenže matka měla jinou představu o budoucnosti než já. Znala mé vize a bála se jich. Byla slabá a stárla před očima. Jako by jediným důvodem proč ještě žila byla moje výchova. A tak mi to také tenkrát řekla.

„Nemůžeš odejít. Musíš zůstat, pomáhat lidem zde, zaujmout mé místo...“ sípala rozhořčeně.

„Proč bych zůstávala tady, kde si každý myslí, že je lepší než já! Proč bych zůstávala, když mě všichni ne-,“ ale nedořekla jsem.

„Je to tvá povinnost! Proto jsem tě vychovala!“

„Povinnost!? Já to odmítám!“ křičela jsem tak, že havrani sídlící v hájku u našeho domu poplašeně vzlétli. A pak mě matka překvapila.

„Jsi mladá,“ pronesla tak tiše, že jsem se musela sklonit, abych ji vůbec slyšela. „Tak mladá a svět se ti zdá krásný. Myslíš si, že jinde budou projevovat více úcty? Nikde nejsou takoví lidé, kteří by nám projevovali úctu. Jsme vyvrhelové.“ Třesoucí se rukou si přejela po hrdle. „Jediné, co nám dovoluje přežít, je, že dokážeme být užiteční. Dokážeme léčit, zahnat zlovolné síly a dávat naději. Ale rádi nás nemají.“

„Právě proto tu nezůstanu, budu hledat lepší místo, mé jezero...“ řekla jsem to dost umíněně, ale matka jen strnule hleděla do zdi.

„Když tvůj otec zemřel,“ začala a její hlas zněl jako hejno třepetajících se motýlů, tvořících bouři, „Nepřála jsem si nic jiného než odejít s ním. A také jsem měla odejít. Ty roky, které jsem tu strávila kvůli tobě, draze splatím. Ale musela jsem tu zůstat a naučit tě, jak být čarodějkou... Jestli odejdeš hledat své jezero - svou smrt - tak jsem zklamala.“

Dál už toho večera nemluvila. A vlastně už nikdy. O příštím úplňku ji kněz odmítl pohřbít do posvěcené půdy.

Až do její smrti jsem zůstala v našem domě a řešila problémy všech, kteří měli tu odvahu a přišli za mnou. Ta jejich přezíravost, se kterou požadovali pomoc. Zanedlouho jsem začala obdivovat svou matku, že tam vydržela tak dlouho.

Věděla jsem, že odejde, ale nedokázala jsem se s tím smířit. Za nocí jsem seděla u ní a snažila se ji svým uměním udržet naživu. Šeptala jsem zaříkadla, vařila lektvary a pokoušela se o nemožné. A nemožné se nezdařilo. Matka propadla světu mrtvých příliš dávno a nic už ji nemohlo zadržet v jejím těle. Ani má láska a potřeba.

Když skutečně zemřela, přepadl mě hluboký zármutek. Události, jež nebylo lze změnit, dopadly i na mne. V hlubokém zoufalství jsem prolévala tiché slzy. Venku kvílela meluzína. V onom podivném stavu vnitřní netečnosti, jsem si do tváře zaryla nehty. Slaná chuť krve na rtech. V hlavě se znovu objevilo jezero. Jenže tentokrát, tentokrát to nebyla vize mojí smrti. Byl to jen pohled na kus krajiny, vodní plocha obklopená stromy. Nádherný a opuštěný kus světa. Pocítila jsem neskutečnou touhu být tam. Být tam a být šťastná. A ta touha mě přivedla zpět do skutečnosti.

Tělo mé matky leželo přikryté na místě, kde vždy spávala. Kolem něj byly rozestavěny svíce. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy a začala jsem rozžínat jejich knoty. Má hůlka pomalu ukazovala na jednu po druhé a malé plamínky se nořily odnikud. V tom pohledu bylo něco zneklidňujícího. A tak jsem celou noc seděla u těla své matky a modlila se za klid její duše. Duše, která kvílela v očistci. V očistci, kde teď platila za každý den, o který přežila svou smrt. Kvůli mně.

A nad ránem, kdy ptáci začínali zpěvem a slunce se ještě rdělo a odmítalo opustit vzdálený obzor, jsem se rozhodla. Na místě svíček zbyly jen loužičky vosku a tělo bylo chladné a neosobní. Půjdu a najdu jezero v jehož obraze stále něco chybí. A bude-li to možné, tu chybějící věc doplním.

Zpět na obsah

Kapitola 2: A zrodí se z popela svého

Allons! Ať kdokoli jsi, pojď, půjdeme spolu!

Pouť se mnou únavou tě nikdy nesklátí…

Allons! Neváhej ani chvíli,

Nechť krámy zbožím oplývají a domov ať je

útulný,

My nemůžeme zůstat…

Ať bezpečný je přístav před bouří, ať hladina je klidná,

Spustit zde kotvu nemáme právo,

Zahrnuti pohostinnou přízní, smíme ji

přijmout

Jen na nejkratší chvíli.

                        (Walt Whitman)

Kdysi jsem byla mladá, krásná a neskutečně hloupá. Svůj rodný dům, svou ves, jediný kus světa, který jsem znala, jsem opustila ve chvíli, kdy příroda chřadla pod prvními polibky zimy. Pevné rozhodnutí mě vyhnalo do nepřátelského světa. Přijala jsem úděl - poutnickou hůl, mošnu a kápi. Můj život započal.

Ta zima byla zlá, ale mohla být horší. Jídla bylo málo a v lesích vyli vlci. Na některé - věci, které mě navštívily oné dlouhé zimy, nerada vzpomínám. Ale poustevnická chýše, která mi poskytla asyl, mě dodnes ve vzpomínkách těší. Bylo to požehnané místo.

Ta stavba už byla zpola pohlcena přírodou, její stavitel, který tu kdysi žil a o samotě sloužil bohu, už ji nepotřeboval. Jeho kosti ohlodané lesní havětí našly svůj odpočinek pod dubem, z něhož jsem uřízla svou poutnickou hůl.

Na jaře, když z cest sešel sníh jsem se znovu vydala na pouť. Hvězdy mě táhly na sever. A to všechno zákonitě vedlo k tomu, co se jednoho jarního podvečera, předzvěsti vlahé noci, stalo na oné lesní cestě.

Geofrey vystoupil z křovisek u cesty. Posměšně se mi uklonil a začal mě obcházet a prohlížet si mě jako bych byla zboží. Byla jsem... Překvapená, je asi to správné slovo. A tak jsem se nebránila, když se postavil přede mne, uchopil mě za bradu a zvedl můj obličej k svému. Naše oči se střetly.

„Má krásná dámo, chcete být mou?“ to byla jeho první slova. Ohromilo mě to natolik, že jsem neodpověděla, ani útokem.

Náhle uchopil mé ruce, roztáhl je do šířky a zcela nestoudně si prohlížel mé tělo. V té chvíli mohl být Geofrey rád, že mlčím. V mysli se mi formovala jediná kletba. Matka jí říkávala poslední záchrana. Bylo to vůbec první kouzlo, kterému mě naučila. Byla jsem sotva malé dítě a dokázala jsem zabít slovem.

Kletba poslední záchrany. Není k ní třeba hůlky. Není k ní třeba nic než odhodlání a alespoň špetka síly. Jakýkoli živý tvor, kterého se čaroděj či čarodějka dotýká, když ji vysloví, okamžitě zemře. Ale vysaje z vás všechnu sílu.

Jak říkávala má matka: „Když ji použiješ, je to jako bys umírala. Síla tě opustí ať jí máš jak chceš mnoho. Všechno tě v té chvíli opustí. A možná, že ani ty už...“

Ale v tu chvíli jsem ji nepoužila, ještě ne.

Geofrey se v rozhodujícím okamžiku prokázal jako téměř neškodný blázen. Pustil mé ruce, udělal krok vzad a uklonil se.

„Jsem Geofrey, ale některé dámy, které mě poznaly skutečně dobře mi říkaly jen Frey,“ pousmál se tím svým úšklebkem, který už nikdy nemůže zmizet z tváře světa. Zřejmě očekával reakci, ale já byla stále příliš – šokována. Nechápala jsem.

„Teď, když jsem ti byl představen, bych měl pro tebe návrh, maličká.“ Maličká, tak mi pak říkal často. Jen dosti nostalgie.

Nic jsem neřekla. Zúžila jsem oči a vycenila zuby. Celou zimu jsem byla mimo dosah lidí. A na vlky to platilo. Pravda ovšem je, že jsem si často pomáhala plamennými kouzly. Tak jsem i teď pomalu sunula ruku k hůlce. Geofrey si toho nevšímal. Šťastný, důvěřivý blázen.

„Neukazuj zuby, když nemusíš, maličká. Měla bys mi sdělit své jméno, abychom učinili zadost zdvořilosti.“

Byl roztomilý, a tak...

„Jmenuji se Helga. A ty mi uhni z cesty, chci jít dál.“

„Kam? Na den cesty odtud nežijí lidé.“ Sebejistě se usmál. Jakoby věděl něco, co já ne. Zneklidnilo mě to, i když v pravdě jsem lidská obydlí nehledala.

„Až mě přemůže únava, vyspím se v lese. Bude teplá noc.“

„Skutečně?“ Ten protivný úsměv mě začínal neskutečně dráždit.

„Snad máš pravdu, ale já ti nabízím místo u svého ohně. A ochranu před všemi nebezpečenstvími, která svět nosí na svých bedrech.“ Znovu se uklonil. „Jsem poutník a básník a vagant a jestli tě mohu ochránit před životem či smrtí udělám to. Maličká.“

Jeho představení na mě udělalo dojem. Byl jako jeden z toho mála potulných kejklířů, kteří za mého života navštívili Mrzimor. Kouzelný. Vypadal neodbytně. Začala jsem se bát, že kdybych šla dál, prostě by mě následoval. A já v tu pozdní hodinu byla již notně unavená. Lehce jsem přikývla. Znovu se ušklíbl, protiva jeden, jako by to čekal.

Jeho oheň už hořel. Vybral si ke strávení noci skutečně krásné místo. Skalní převis je chránil. A potok tekoucí nedaleko, ho svým zpěvem měnil v ráj.

Nabídl mi pokrm ze svých zásob, ale já jej odmítla. Beze slov. Vlastně mám dojem, že ten večer jsem na něj už vůbec nepromluvila. Nevěřit. To bylo hlavní heslo mé matky a já byla více než ochotná ho na Geofreyho uplatnit.

Uložila jsem se ke spánku. Ležíc jsem v ruce pevně svírala hůlku. Geofrey tiše oddychoval, ale nespal, to jsem poznala. Co chvíli se napřímil a pozorně naslouchal. Na někoho čekal, ale to jsem té noci netušila. Myslela jsem, že má strach z nočních tvorů.

Usnula jsem. A ten okamžik si vybral Geofrey k provedení nesmírně hloupého činu. Bylo s podivem, že mě můj obvyklý obranný systém nevaroval, ale před Geofreyem jsem nemohla před odchodem v lože z mechu provést všechna příslušná kouzla. A tak mě probudil až dotyk na vnitřní straně stehna. Jeho ruka se sunula výš. Věděla jsem co chce. Oné zimy jsem přišla o náklonnost jednorožců. A on si myslel, že mu to projde. Že mě to snad i potěší. Ale narazil.

„Lumos.“ Hůlkou jsem mu zamířila na špičku nosu. Znovu jsem nasadila výhružný obličej. Jenže Geofrey byl oslepen světlem z mé hůlky, a tak to neocenil. Naopak, on sám na okamžik přestal ovládat svůj výraz. K mému obrovskému překvapení nebyl vystrašený. Tvářil se spíš – znechuceně.

„Další,“ řekl. Krátce foukl a zhasl mou hůlku. V nastalé tmě jsem neviděla nic. Tlak jeho těla však náhle zmizel. Tak náhle, že to zavánělo kouzlem. To mě překvapilo. Do té doby jsem nepotkala skutečného čaroděje. Nepoznala jsem vlastně nikoho z našeho plemene, kromě své matky. Probudilo to ve mně zájem. Veliký zájem.

Jenže Geofrey už nijak netoužil po mé společnosti. Stále ještě v šoku jsem slyšela, jak sbírá své věci. Určitě se chystal zmizet, ať dnes tvrdí cokoli. Jenže já měla ještě hůlku.

„Mdloby na tebe!“ křičela jsem a mířila jsem v širokém kruhu směrem, kde jsem ho tušila. Nehlasný sten. Tělo padající do měkké prsti. Zasáhla jsem.

Teď jsem mohla konečně vstát. Znovu jsem rozsvítila svou hůlku. Geofreyho tělo leželo na zádech. Bez svých věčných úšklebků vypadal jinak, zranitelněji. Pečlivě jsem si urovnala šaty. S hůlkou stále v pohotovosti jsem se k němu sklonila.

Rudé, velké, zuřivé. Cosi se na mě vrhlo. Rudé! Byl to pták. Velké! Ostrým zobákem mi drásal tvář. Zuřivé! Jen rychlé odvrácení hlavy mi zachránilo oči. Rukama jsem se snažila udržet jeho pařáty. Má hlava byla napadána zobákem a mé tělo sténalo pod údery jeho křídel. Bolest.

Rudé, velké, zuřivé. To zvíře si nezasloužilo slitování. Rudé! Očividně se rozhodlo mě zabít. Velké! Později jsem Geofreymu tvrdila, že jsem si dělala starosti o něj, který ležel na zemi a nemohl se bránit. Zuřivé! Ale můj strach se týkal výlučně mého života.

„Mmmemoorteé!“ Kletba poslední záchrany. To jediné, co mě mohlo zachránit. To jediné co má ústa ještě dokázala vyslovit. Poslední špetka soustředění. Zbyteček síly. Cítila jsem jak protivníkův život prchá. Jak je má síla vysávána, lapala jsem po dechu, srdce se mi zastavilo. Doširoka jsem otevřela oči, ale viděla jsem jenom tmu. Co jsem měla v životě?

„... ani ty už...“ slyšela jsem matčina slova, „zklamala jsem...“ k těm se mi přidružila i její tvář. Matka. Přišla mě přivítat ve světě mrtvých? Prázdno.

Rudé, horké, zraňující. Zvíře v mých rukou vzplálo plamenem. Rudé! Fyzická bolest spálených rukou mě vytrhla z filosofických úvah o smrti. Horké! A staly se horší věci. Zraňující! V jediném okamžiku, kdy jsem pocítila smrt, se do mě náhle vrátil život. Měla jsem více síly než kdy předtím. Cítila jsem se neskutečně. Svět se stal nádherným místem pro život. Ale stále jsem nemohla dohnat svůj dech a srdce mi vynechávalo slastí. Neskutečně opojný pocit. Rudý, horký, zraňující. Ta přemíra všeho mě málem zničila nevratněji než předchozí prázdnota.

Pád a pak už jen tma.

A pak stálo na obloze slunce. Z nejvyššího bodu své dráhy lhostejně shlíželo na prach cest. A Geofrey se nenávistně díval na mne. Pokusila jsem se zvednout, vstát a zeptat se. Protože on určitě věděl co se stalo. On byl přece čaroděj...

Mé tehdejší myšlenky byly značně zmatené. Dnes vím, že jsem vlastně měla štěstí. Geofrey mě mohl zabít. Mohl udělat i horší věci. Mohl prchnout s mou hůlkou. A ne, že by ho to nenapadlo. Ale zůstal, proč, to vlastně nevím dodnes a on mi to stále odmítá sdělit.

Dosti myšlenek staré dámy. Tenkrát v té chvíli, v onom lese, kdy Geofrey rozhodl o své budoucnost jsem se pokusila vstát. A neuspěla jsem. Dokud jsem ležela na zemi, nevnímala jsem bolest. Jenže pak jsem se rukama opřela o zem. Mé zmučené, strašlivě popálené ruce se dotkly země. Bolest. Vykřikla jsem. Geofrey se dál tvářil zle. Strašně zle.

Když bolest trochu přešla... Když už jsem byla znovu schopna vnímat... Když jsem se podívala na Geofreyho... Šok. V jeho ruce. V té ruce s předlouhými prsty. V té ruce svíral mou hůlku. Mířil na mne.

Pomalým krokem došel ke mně. Sklonil svou hlavu k mé. Rychlý pohyb rukou – a podával mi mou hůlku špičkou k sobě.

„Vyléčil bych tě, ale…“ a vadilo mu, že mi to říká, „Neumím to správné kouzlo.“

Vztáhla jsem ruku k hůlce. Stále jsem zpola čekala, že náhle uskočí, začne se šíleně smát a... Nevím už, co přesně mi v tu chvíli běželo hlavou. A on neuhnul. Moje ruka se dotkla hůlky. Moje ruka sevřela hůlku. Moje ruka bolela, jako bych ji ponořila do pekel. Ale dokázala jsem hůlku udržet. Použila jsem hojivé kouzlo. A pak znovu a znovu. Pak mi došla síla, ale mé tělo už se dokázalo postarat samo o sebe. Už mi nehrozilo nebezpečí. Geofrey mlčel.

Nakonec jsem se odvážila podívat se mu do očí. Nenávist ustoupila do pozadí.

„Děkuji ti.“

Slyšela jsem v tu chvíli skřípět zuby? Odvrátil se ode mne.

„Měl jsem tě zabít,“ a když to řekl, konečně jsem v sobě našla klid, protože jsem věděla, že už jsem v bezpečí a od něj už mi nic nehrozí.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a v tu chvíli se mi ta noc vybavila, „Jaký běs se mě pokusil zabít?“ A v tom okamžiku jsem stála na nohou, hůlku v pohotovosti a rozhlížela jsem se po okolí.

Otočil hlavu. „Tam. Ale neboj se maličká, jen mě bránil.“

„Bránil? A co je to za... Je to stále živé?“ A pak se mi to spojilo. Ten rudý pták. Ten neskutečně silný rudý pták. Ten boj. Ten oheň. Ten návrat do života. Předtím jsem žádného z nich neviděla. Ohromilo mě to. Podívala jsem se směrem k tomu neskutečně ošklivému ptáčeti, které teď trůnilo v přikrývkách. Mé šaty byly od popela.

„To-to-to je skutečný...“

„Fénix.“ Mile se usmál, „Je to přítel, chrání mě na cestách.“

„Možná ti odpustí, žes ho zabila.“ Dodal po chvilce.

Chápala jsem trochu pomaleji, ale pak jsem se usmála. Fénix mi přece odpustil ve chvíli své smrti. Vrátil mě životu. Úsměv a – srozumění.

„Helgo. Nerad chodím po světě sám.“

„Nikdo nemá rád samotu – Geofrey.“

A tak jsem získala společníka. A má cesta šla v tu chvíli s jeho cestou, s cestou poutníka, básníka a vaganta, který mě neochránil před životem ani před smrtí.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Sedm cibulí

Oblaka táhnou

Kde se skrývá pravda

Snad na dně poháru

Bohatě tepaného

Snad v úzkých záhybech

Tam ve vnitřnostech ptačích

Pravda se skrývá

To je důležité

„Sedm cibulí, půl bochníku chleba a opravdu malý kousek sýra.“

„Zdá se ti to málo Helgo?“ usmál se.

Jistěže se mi to zdálo málo. Geofreyovo představení bylo dokonalé, jeho balady dojímaly. Jeho žerty rozesmály. Všechno bylo jak má být a přece jsem od přihlížejících vybrala jen těch zatracených sedm cibulí, půl bochníku chleba a malý kousek sýra. Geofrey se zdál být spokojený. V předchozím městě jsme získali spoustu jablek, svrasklých, z loňské sklizně. A to ho taky potěšilo. Tyhle věci, na rozdíl od jiných, bral vždycky z lepší stránky.

„Tahle je plesnivá,“ zamračila jsem se.

On se tomu klidně zasmál. Vzal mi zmiňovanou cibuli z ruky, vyhodil ji do vzduchu a pak ji nechal zmizet.

Těch sedm cibulí nebylo hlavní příčinou mé špatné nálady. Hlavně mi vadila ta místa, která jsme navštívili od posledního úplňku. Geofrey se zásadně vyhýbal větším sídlům. Asi k tomu měl dobré důvody. A vůbec nejradši chodil divočinou. Já ostatně také. Jenže někdy je třeba sejít k lidem, třeba kvůli těm sedmi cibulím.

Ale co mi vadilo. Všechna ta místa se děsivě podobala Mrzimoru. To poslední snad až příliš. Stejné domy. Stejné pastviny. Stejná pole. Stejní lidé. Až jsem se rozhlížela, jestli z nějakého stínu nepozoruji sama sebe. Mrzimor, jak mi to místo ve vzpomínkách zhořklo. Už nikdy jsem se tam skutečně nevrátila. Tedy mé tělo tam už nikdy nebylo. Má mysl tam naopak zalétá často, zvláště dnes.

Tlukot křídel. Z cest s Geofreym si pamatuji hlavně tlukot křídel. Fénix, jeho fénix, kterého jsem při našem prvním setkání zabila, nám tak dával najevo svou přítomnost. Fénix je od přírody ošklivý pták, ale pohled na něj vlévá do žil naději. Bláznivou naději, že svět může být lepší.

Kráčeli jsme vedle sebe.

„Geofrey.“

„Ano?“

„Proč jsi vlastně fénixe neobdařil jménem?“

„On nechtěl, jména – příliš svazují a zavazují. A pak, nepoznal jsem příliš mnoho jiných fénixů, abych byl nucen je od sebe odlišit...“ a pak mám v paměti mezeru. Otvor do kterého nikdy nemohu nahlédnout. Vím jen, že v jednu chvíli jsem šla a v příštím okamžiku jsem ležela na zemi a Goefrey mě opatrně hladil po tváři.

„Jsi v pořádku?“ zazněl jeho vyplašený hlas.

„Já - jistěže jsem v pořádku. Proč, co se stalo?“ zeptala jsem se čistě ze zdvořilosti, protože jsem nechápala, co ho vede k tomu tónu hlasu. Divně se na mě díval.

„Jsi to opravdu ty?“ zatvářil se podezřívavě, odtahoval se ode mě a zároveň se trochu nakláněl, aby si mě blíže prohlédl. Ostře se mi podíval do očí.

„Jistě, že jsem to já. Kdo jiný? Co se stalo?“ zeptala jsem se znovu a zasmála se na něj. Trochu ho to uklidnilo.

„Chvilku,“ těžce polkl, „Malou chvíli jsem se bál, že tě posedl...“

„Ďábel?“ přišlo mi to poměrně směšné. Ale Geofrey ještě neskončil.

„Zvedlas hlavu k nebi a mluvila cizím hlasem. Ta slova byla velmi zvláštní.“

„A co jsem říkala,“ to mě opravdu začalo zajímat, „Totiž, když to nebyl ďábel musela to být...“

„Věštba, to je jasné,“ řekl a tvářil se stejně znechuceně jako tu první noc, kdy jsem mu hůlkou posvítila do obličeje. Geofrey vůbec choval nechuť ke kouzlům a všem jejich projevům. To byl jeden z důvodů, proč jeho fénix musel prohledávat krajinu, proč nám sděloval, kdy se k nám blíží lidé a proč jsme se pokaždé před ostatními poutníky skrývali. Za nebezpečí byl považován kdokoli a cokoli, co se nalézalo na cestě.

Jak mi řekl Geofrey hned první den naší společné pouti: „Většina z těch co potkáš na cestách jsou kouzelníci. Proto jsem si vybral tebe, abych tě požádal o společnost, vypadalas tak příjemně nekouzelně.“ Ošklivě se na mě podíval, ale v té chvíli už to byl žert, ačkoli nepochybuji, že ho zjištění, že i já jsem čarodějka nepříjemně překvapilo.

„Na každý pád,“ pokračoval ve zpovědi, „Pokud jsou to čistokrevní kouzelníci dívají se na mne svrchu, když se mě rovnou nepokusí zabít. Mnoho z nich už ošklivě narazilo,“ a teď se zlomyslně zašklebil, „Nemám sice hůlku, ale dovedu být pěkně nepříjemný. Jsou i jiné cesty obrany.“

„Jak to myslíš, čistokrevní? A proč by tě zabíjeli? Co proti tobě mají?“ to jsem řekla a on na mě začal nevěřícně hledět, dokonce se i zastavil v chůzi. Než jsem si toho všimla, předešla jsem ho o pár kroků. Zastavila jsem a obrátila se k němu. „Stalo se zase něco?“

„To tvé otázky, postrádají logiku, vždyť ty musíš patřit mezi čistokrevné. Patříš mezi ně. Máš hůlku.“

„A co s tím má společného hůlka?“

„Přece... Ty to opravdu nevíš?“ Přistoupil ke mně, chytil mě za ramena, jako by mnou chtěl zatřást. „Čistokrevní kouzelníci, ti co pocházejí z nesmíšených rodů, ti nikdy neprozradí tajemství výroby hůlek. Je to jejich privilegium, používat hůlky. Mají dokonce zákon, který zakazuje dát hůlku v držení nečistokrevnému kouzelníkovi.“

„Ale proč?“ Opravdu mě to překvapilo, dát někomu hůlku mi nepřipadalo trestuhodné.

„Protože jen s hůlkou můžeš dělat skutečná kouzla.“

„Ale ty přece také kouzlíš, zhasls světlo mé hůlky, přemístil ses a zkrotils fénixe...“

„Nic z toho není tak těžké. A fénix – ten má vlastní vůli. Přímé čarodějnictví vyžaduje příliš mnoho z tebe. Použilas smrtící kletbu a málem tě to zabilo, pomocí hůlky se dá zabít elegantně, na dálku, aniž by ti to zkazilo chuť k jídlu. Ó ano, s hůlkou se toho dá dokázat mnoho.“

„Ale takové kouzlo já neznám, má matka mi o takovém ani neříkala.“

„Učila tě ona sama?“ Přikývla jsem. „Tedy ho neznala. Kouzla se přece drží v rodinách. A taková kouzla tím spíše. Máš-li mnoho jmění, některý mocný čaroděj tě může, za určitou protihodnotu, vzít do učení. Ale jsou tři kletby, kterým neučí nikdo. Jejich znalost přechází z otce na syna a v rodinách jsou nejpřísněji střeženým tajemstvím. První z nich podmaní mysl každého živého tvora. Druhá působí neskonalou bolest. Třetí zabíjí.“

 „Zabíjí?“

„Jistě, proto se také před poutníky skrýváme. Na cestách se mnoho čarodějů rádo baví, vytáhne hůlku na nevinné cestující a přičaruje jim oslí uši, nebo prasečí rypák, nebo se prostě pobaví - jinak. Když zjistí, že se bráníš, zlikvidují tě nemilosrdně.“

„Proč?“

„Protože míšenci jsou jen zvěř, jen škodná, kterou je třeba zlikvidovat, aby se příliš nepřemnožila.“

„Svět je zlé místo.“

„Ano je,“ ušklíbl se, „A co s tím uděláš?“

„Změním ho.“

Díval se na mě smutně a zároveň výsměšně. Pomalu zakroutil hlavou: „Pořádek světa je pevně dán. Jak bys ho mohla změnit, i kdybys měla prostředky, kdybys měla moc a sílu. Jsi neohrabaná malá čarodějka bez zkušeností, nevíš jak to v životě chodí. Nevíš vůbec nic.“

„Něco vím. Vím, že mám poslání, vím kam směřuji, znám svůj cíl.“

Geofrey nad mými slovy jen smutně pokýval hlavou. Byl starší, zkušenější a nedokázal věřit. Nevěřil v můj cíl.

Můj cíl, to mě vrátilo do současnosti, k Geofreymu, k věštbě a k sedmi cibulím.

„Jak zněla slova mé věštby?“

Geofreymu se očividně nechtělo vracet k tomuto tématu. Když jsem se zamyslela, doufal, že o tom nebudeme dále mluvit, ale mě to vzrušilo. Tušila jsem, že ve mně dřímou skutečné věštecké schopnosti. Matka mé matky byla také věštkyně, ale mnoho jsem toho o ní nevěděla, matka se o ní zmiňovala nerada. Ale Geofrey nechtěl promluvit.

„Nepamatuji se slovo od slova. Bylo to něco o jezeře, o čtyřech mocných, o smrti bezmocného... Samá prázdná slova. Znáš je, vykřikují je falešné vědmy na každém trhu.“

„Myslíš, že já jsem falešná?“ vzedmula se ve mně vlna vášnivého nesouhlasu, vlna odporu vůči komukoli, kdo by mě obvinil ze lži.

„Ne, jen nevěřím proroctvím, jsou hloupá a málokdy se plní.“

„Ty mi tedy neřekneš, jak zněla má věštba?“

„Nepamatuji se,“ zamumlal. Dál jsme šli mlčky a mračili jsme se každý sám pro sebe. My dva a sedm, ne teď už vlastně jen šest cibulí. Nemluvili jsme, jen jsme ukrajovali další kroky z cesty, která nás dělila od dalšího cíle. Jenže jaký cíl to byl, v tom neměl jasno ani jeden z nás.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Jen letět jako pták

Ach slunce odvrátilo svoji tvář

A větry bít se v moje tělo jaly

Jak dávno ztratili jsme svatozář

A pak se lidmi stali

Kdo může říci kam ta cesta vede

Jen stále výše stále výš

Až pod oblaka srdce bledé

Před smrtí jednou vystoupíš

Můj pohled upoutal muž. Ten, který v onom letním dni sebevědomě kráčel zástupem. Neproplétal se, neprodíral, prostě kráčel. Ostatní lidé mu sami ustupovali z cesty. Byl až nepřirozeně bledý, ale rysy jeho tváře vzbuzovaly respekt. Ty černé vlasy, které se leskly ve slunci, ty oči, temné jako nejtemnější noc. A on se díval, on se díval na mne. Geofrey zrovna končil s představením. Chystala jsem se začít vybírat a pak se ozval tlumený úder. Do prachu u mých nohou dopadla zlatá mince. Ta mince, již před okamžikem svírala ruka toho uhrančivého muže. Okolostojící to ohromilo. Mne ostatně také.

Nedokázala jsem se pro tu minci sehnout. Hleděla jsem do těch očí a ztrácela se v jejich hlubinách. Stíny se krátily.

„Seber si odměnu, kejklíři,“ řekl ten tajemný neznámý, ale stále hleděl na mne. Doslova jsem slyšela jak Geofrey za mými zády rudne. Musela jsem předejít jeho výbuchu. Pomalu, nespouštějíc svůj pohled z cizincových očí, jsem poklesla v kolenou, zvedla minci z prachu a znovu jsem se postavila. Ta scéna musela působit podivně. Nádherný, bohatý muž hledí do očí ženě, která je sice zjevně prosáklá prachem cest, ale v ruce svírá zlatou minci a tyto dva pozoruje kejklíř střídavě svírající a otevírající pěsti.

„Za moc to představení nestálo, ale možná by mi tvoje přítelkyně poskytla nějaký přídavek v soukromí,“ s těmito slovy přistoupil ke mně. Uchopil mě a přitáhl blíž k sobě.

„Ne.“

Muž zúžil oči. Má odpověď se mu asi nelíbila. Odstrčila jsem ho a tu minci, tu zlatou minci, kterou mi dal najevo pohrdání mnou, jsem teď naopak já hodila před něj.

„Takže ne,“ bleskovým pohybem vytáhl nůž, skočil ke mně, uchopil mě za vlasy a řízl. Mé vlasy, mé krásné vlasy, má pýcha. Ty vlasy, které jsem pravidelně koupávala v odvarech z kopřiv a březového listí, se snesly k zemi. Půvabné kadeře se válely v prachu.

Ledově na mne pohlédl, vyhodil vlasy, které mu ještě zůstávaly v ruce, do vzduchu a zasyčel: „Mám dnes dobrou náladu, ale až mě příště odmítneš, bude to tvá hlava.“ A odkráčel zpět zástupem, který se znovu rozestupoval dle jeho přání.

Sahala jsem po hůlce a v hlavě mi probíhaly všechny kletby, které bych mohla použít, ale něčí ruka mě chytila za zápěstí. Chtěla jsem se vytrhnout, otočila jsem se a...

„Ne,“ řekl tiše, ale důrazně Geofrey a očima poukázal na okolostojící dav. Trucovitě jsem se odvrátila, ale hůlku jsem nechala ukrytou.

Opustili jsme město chvatně. Oba jsme se museli přemáhat, abychom se stále neohlíželi.

„A příště už to nedělej.“

„Co?“

„Vytahovat hůlku na veřejnosti. Nikdy se nesnaž používat kouzla, pokud nemáš volnou únikovou cestu.“

„Ten – parchant, co si dovolil dávat mi takové návrhy. Nic jiného by si nezasloužil, než aby mu upadla nějaká část těla,“ to jsem dodala obzvlášť pomstychtivě.

„Ach panebože Helgo, ty si hodně vysoko ceníš svého panenství.“

„Cože?“

„Poštvat si kvůli němu proti sobě takového protivníka, to chce odvahu.“

„Nevím o čem mluvíš. Já - nejsem panna a pokud se na mě odváží zaútočit, tak - tam, kde nejsou lidé, ho vyřídím kouzly.“

„Kouzly?“ řekl Geofrey překvapeně, „Helgo, copak jsi necítila tu sílu, která ho obklopovala? Jeho moc dalece převyšuje tvojí. A mojí také, když už o tom mluvíme.“

„Kdyby měl takovou moc, zbavil by se nás hned. A navíc, jsme pro něj nedůležití. Jako hmyz. Určitě už zapomněl, že existujeme.“

„Ne nutně. A ti opravdu mocní svou sílu tají. Dává jim to zvláštní pocit výjimečnosti. A také platí své dluhy. Vždycky.“

Ohlédla jsem se, ale žádné mračno prachu na obzoru nezvěstovalo, že se blíží pronásledovatelé. Snažila jsem se to zlehčit, ale stejně jsem věděla, že má Geofrey pravdu. A cítila jsem v sobě neskutečně zvrácenou touhu toho muže znovu vidět.

„Měli bychom se pohybovat rychleji. Jestli nás nechal jít jen proto, aby nás mohl později překvapit...“

„Ale jak?“ tázavě se na mě obrátil Geofrey. „Nevím v okolí o žádném drakovi, hipogryfovi, ani o jiném rychle se pohybujícím tvoru, který by byl ochoten vzít nás na svých bedrech z tohoto bohy zatraceného místa.“

„Vzduch, letět vzduchem, ano, to je to správné řešení.“

„Necháme si snad narůst křídla? Nevím jak ty, ale já se v ptáka proměnit neumím.“

„Já také ne, přeměňuji se v jezevce, ale ten let bych nezavrhovala,“ už když jsem to říkala, začal se mi v hlavě rodit nápad. Prohlížela jsem si svou dubovou poutnickou hůl. Ano, ano, je dost dlouhá, stačilo by jen... ale Geofreyho hlas mě vytrhl z myšlenek.

„Ty jsi zvěromág? Ale to je skutečně... Je toho v tobě víc než se zdá,“ dodal nakonec zamračeným hlasem.

„Ale Geofrey, to teď není důležité. Nech mě chvilku čarovat.“

Opatrně jsem svou hůl položila na zem a začala jsem s kouzly. Slunce jen nepatrně postoupilo ve své pouti a já jsem byla hotová. Má hůl se vznášela dvě stopy nad zemí a jemně se chvěla potlačovanou touhou po rychlosti.

„Prosím, posaď se dozadu, já nás povedu.“

Geofrey, očividně nepřesvědčen o správnosti svého počínání, se opatrně posadil na hůl a pevně se chytil oběma rukama. Sedla jsem si před něj a vydala pokyn k vystoupání do výšky. Někde se asi stala chyba, protože hůl vyrazila neskutečně prudce nahoru a teprve těsně pod mraky se rozhodla k pohybu vpřed. Letěli jsme velice rychle na sever, k horám.

Let byl velice – namáhavým. Po šedesáti úderech srdce jsem se ohlédla na Geofreyho a – jaká hrůza – on tam nebyl. Zastavilo se mi srdce, zatajil se dech, teprve potom jsem nechala zrak sklouznout dolů a – Geofrey visel z hole, drže se jen jednou rukou. Pokusila jsme se ho zachytit a vytáhnout nahoru. A málem jsem sklouzla také. Zděšeně jsem se rychle chytila oběma rukama. Snažila jsem se nemyslet na to, co se stane, když Geofrey povolí ve svém sevření. V mysli mi tepala jediná myšlenka. Na zem. Na zem. A neodbytný pocit, že nejkratší cesta by nebyla příliš příjemná.

Jenže kde byla země? Ztratili jsme se v nízkých mracích. Ztratili jsme se ve strachu. A já jsem ztratila kontrolu, má hůl letěla s poryvy větru. A pak přišla naděje. Nadpozemsky nádherný zpěv a rudá záře z per toho nejošklivějšího fénixe. Letěli jsme za ním. Neměla jsem odvahu znovu se ohlédnout. Sledovala jsem jen to co bylo přede mnou.

A najednou byly kolem stromy. Začala jsem křičet. Mé ruce se odtrhly od dubového dřeva. Pokusila jsem se chránit si jimi hlavu. V šílené rychlosti mě šlehaly větve. A chvíli předtím, než má hůl narazila do toho starého stromu jsem z ní sklouzla a skutálela se do křoví.

Ležela jsem mezi ostrými a pichlavými větvičkami. Ležela jsem a čekala až pomine prvotní šok. Já jsem přežila, a to mě myslím překvapilo nejvíc. Nejednou jsem si vzpomněla na Geofreyho. Pokusila jsem se vstát a povedlo se. Kolena se mi třásla a bolely mě ty části těla, o kterých dáma nehovoří. Nejdříve jsem udělala těch několik kroků ke své holi, která teď neškodně ležela pod stromem. Zvedla jsem ji, neodvážila jsem se ji zavolat kouzlem, a opírajíc se o ni jsem se vydala hledat Geofreyho.

Našli jsme se pod skupinkou bříz. Netvářil se vůbec potěšeně, že mě vidí. Spíše jako by mi chtěl udělat něco ošklivého. Ale ovládl se.

„Už nikdy víc,“ pronesl velice vážně.

„Už nikdy,“ souhlasila jsem s ním docela ráda.

A tak jsme se znovu vydali na cestu. Všechna drobná zranění, kterých jsme oba utrpěli více než dost, jsem vyhojila. Dopadli jsme nakonec mnohem lépe, než jsme si zasloužili. A po několika hodinách cesty jsem si byla celkem jistá, kde jsem v kouzlu udělala chybu. Geofreymu jsem to ovšem říct nemohla. Nevypadal, že by si chtěl ten malý pokus s rychlejším cestováním vyzkoušet znovu. Ale při první zastávce, kdy mě na chvíli nechal samotnou, jsem hůl začarovala znovu, pro jistotu.

Lesy, do kterých jsme spadli, se jevily jako nekonečné. Už jsme putovali několik dní a okraje stále nevidět. Tím více nás překvapil pohled, který se nám otevřel, když jsme se konečně dostali zpod stromů.

Opevněné město s domy z kamene. Ve druhém ochranném kruhu hradeb se tyčil hrad. Byla to ta největší stavba, kterou jsem kdy viděla. Ty strmé zdi, ta výška. Neskutečně nádherné místo. Nepotřebovala jsem vejít do společenství obyvatel toho města, ale ta majestátnost mě přitahovala.

„Zmijozel, jsem si jistý, že je to Zmijozel,“ zamumlal si tiše Geofrey. Tázavě jsem se na něj podívala. „Už jsem tu jednou byl. Vidíš tu věž? Tam tu úplně na východě. Tu bych poznal všude.“

„Půjdeme...?“ započala jsem otázku, ale hlas se mi v hrdle zadrhl a nedokázala jsem ji dopovědět. Geofrey se na chvíli zamyslel, snad na něco vzpomínal.

„Ale ano, myslím, že by to mělo být bezpečné,“ přikývl nakonec.

A tak jsem poprvé vstoupila do skutečného města.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Město z kamene

Bránit se démonům nemá cenu

Démoni mají krásnou tvář

Nedokážeš nepochopit

Jejich touhy

Jejich cíle

Vládnou světu

Nás maj v hrsti

Člověk slouží

Jejich touhám

Jejich cílům...

Bylo velmi působivé vejít do onoho města. Města, kterému vévodil hrad Zmijozelů. V městském okrsku se toho dne nacházelo neskutečně mnoho lidí. Procházeli jsme ulicemi a Geofrey mě nechal tiše žasnout.

S údivem jsem hleděla na pevné kamenné stěny. Na kamenné masy prolamované jen uzoučkými okny. Na stěny kaňonu, kterým protékala řeka plná lidí zvaná ulice. Geofrey zatím dával pozor, abych se neztratila v davu, aby mě někdo neokradl a abych se zcela nerozplynula v obdivu.

„Neměli jsme sem chodit,“ zamumlal náhle a ztěžka polkl.

„Proč, vždyť město je tak...“ pak, uprostřed slova, mě napadlo, že se zde, v kamenném městě, kterým se vždy vyhýbal, zjevil někdo z jeho minulosti. Minulost nás pronásleduje neustále. Není dne, kdy bych nemyslela na minulost. Není dne, kdy by se mí mrtví nevynořovali z hrobů, jenže tenkrát jsem se nepatrně zmýlila, nebyla to jen jeho minulost, byla to naše minulost.

„Tvůj – známý je tady.“

„Kdo?“ Nevěděla jsem o kom mluví, všechny lidi, které jsem znala a kteří znali mne, jsem zanechala v Mrzimoru. Pak Geofrey zvedl ruku. Dotkl se konečků mých vlasů. A já jsem pochopila.

Stáli jsme čelem k sobě a Geofrey stále fascinovaně zíral na cosi za mými zády. A pak jsem mezi lopatkami ucítila soustředěný pohled. Jako bych viděla rozšiřující se úsměv. Zlomyslný úsměv. Přesunula jsem ruku k hůlce. Napůl jsem očekávala, že mě Geofrey zarazí, ale neudělal to. Vůbec si mě nevšímal.

Pomalu jsem se otočila. Ruku jsem držela tak, aby nebylo zřejmé, že v ní svírám hůlku. On – nebyl sám. Jak se k nám blížili, on a jeho doprovod, vypadali jako jádro malé armády.

Zdálo se mi to? Ne nezdálo, skutečně sahal pro hůlku. Co jsem mohla dělat? Vykřikla jsem kletbu.

Tak mě překvapil pohled na ty mohutné muže, kteří se, sténajíce, váleli u zdí, na něž je moje kouzlo odhodilo, že jsem přestala dávat pozor.

Celé okolí bylo najednou liduprázdné. Zdejší obyvatelé už měli zkušenosti s magickými souboji a nebyly to dobré zkušenosti. Šokovaně jsem pohlédla na Geofreyho. Nevěděla jsem co teď. Oplatil mi ten pohled stejně bezradně.

Bylo to poprvé, co jsem kletbu použila s takovým úspěchem. Problém byl, že jsem ten úspěch nedovedla využít. Stála jsem jako solný sloup. A pak ti, které jsem před okamžikem smetla, stáli všichni na nohou, každý s hůlkou v ruce, tvářili se zuřivě a mířili na mne. Geofrey se trochu vzpamatoval a když si uvědomil, co se stalo, postavil se přede mne. Dojemné gesto, ale vzhledem k ohromné nerovnováze sil úplně zbytečné. Zavřela jsem oči a čekala na příval kleteb, který měl podle mého mínění přijít. Ale vůdce té pomstychtivé hordy je gestem uklidnil. Sám pomalu kráčel blíže k nám. I on měl v ruce hůlku. Zamířil s ní na Geofreyho, něco tiše zamumlal, z hůlky vyletělo červené světlo a Geofrey se zhroutil k zemi. Teď mířil na mne.

„Já tě přijdu přivítat na svých državách a ty se ke mně chováš takto,“ pronášel pomalu a jakoby smutně. Mlčela jsem. Ruka s hůlkou se mi nepatrně třásla. On naopak nezakolísal.

„Mělas mi říct, že jsi čarodějka, ale ty sis to schovala jako malé sladké tajemství, nemám pravdu?“ a zarmouceně zakroutil hlavou. Jeho tvář však vyhlížela téměř potěšeně. Dívali jsme se na sebe.

„Petrificus totalus,“ pronesl nakonec líně. Než jsem se zmohla na jakoukoli obranu, mé tělo se proměnilo v kámen. Ten pocit je nesmírně nepříjemný. Začíná v útrobách a pokračuje k povrchu těla. Cítíte, jako by srdce přestalo bít. Krev neproudí. Myšlenky mizí do nenávratna. Není to hezký pocit. Vůbec ne. Ztratila jsem vědomí.

Byla mi zima, kamenná podlaha mě tlačila do zad. Ale stejně mi to nejdřív nedošlo. Pak jsem široce otevřela oči. Nízký strop a okno, maličké okno až u něj. Zahlédla jsem Geofreyho tvář.

„Jsi v pořádku?“ zaduněl mi v hlavě jeho ustaraný hlas.

„Jsem. Kde to jsme?“

„Náš milý přítel nás dal zavřít.“

„Byla jsem v tom – stavu – dlouho? Co se stalo?“

„To nevím jistě. Omráčil mě a pak jsem se probudil až tady. Říkal, že by ses měla brzy probrat, jsi skutečně v pořádku?“ zeptal se.

Když jsem se pokusila postavit, zapotácela jsem se a musela se opřít o stěnu, abych neupadla.

„Ďábelsky mi třeští hlava. Ale jinak myslím, že to bude dobré. Co s námi plánuje?“

„Vlastně nevím. Zaujalo ho, že jsi čarodějka. Vyptával se na tebe. Jenže toho o tobě nevím dost, abych uspokojil jeho zvědavost. V nejbližší době si bude chtít promluvit s tebou.“

„Ne. Já s ním mluvit nebudu, utečeme.“

„Chceš utéct Salazaru Zmijozelovi?“ ozvalo se ode dveří. A tam stál on. Opíral se o dveře a usmíval se.

„Seznam mě prosím se svým skvělým plánem,“ pokračoval pobaveně.

„Vám nemám co říci,“ odvrátila jsem se.

„Nemáš ani žádná přání, která by ti zpříjemnila pobyt na mém hradě?“

Měla jsem chuť ho zpražit dobře zvolenou kletbou, ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, že nemám svou hůlku. Zatraceně.

„Snad jen – pokoj s lepším výhledem.“

„Želbohu, tato věc není v mé moci. Všechna lepší místa jsou obsazena, přišlas na návštěvu v nevhodném čase má krásná dámo.“

„V tom případě myslím, že tento dům, kde nevědí jak poskytovat pohostinství, opustím. Prosím ukažte mně a mému společníkovi cestu k východu.“

„Ne, má krásná dámo, myslím, že vás zde ještě nějaký čas nechám. Venku bys mohla být nebezpečná. Sbohem.“

Dveře se za ním zavřely. Byly to masivní dubové dveře. Myslela jsem na základní ohňové kouzlo, není k němu zapotřebí hůlky, ale trvalo by to dlouho a asi by to vzbudilo pozornost na druhé straně.

„Geofrey, ty se přece umíš přemístit. Můžeš...“

„Nemůžu. Na tomto místě leží kouzlo proti přemisťování. Všechna kouzla jsou tu složitější. Asi tu mívá častěji kouzelnické návštěvy.“

„Parchant. Já ho...“ dusila jsem v sobě vztek, pěsti pevně sevřené.

„Je to jeden z nejmocnějších našeho věku.“

„No a co? Tam, dole ve městě, jsem ho dokázala srazit na zem.“

„Protože to nečekal. A stejně teď sedíš v jeho vězení.“

„Přesila.“

„A ty myslíš, že ho odsud dokážeš porazit?“

„Vzal mi hůlku.“

„Cos čekala? Hlupákem rozhodně není. Má ti dát prostředky, abys ho překonala? Nechtěla bys toho moc?“ zasmál se. Naše situace byla vážná, možná dokonce zoufalá a on se v tu chvíli dokázal smát. Geofrey byl vždycky trochu lehkomyslný.

„Helgo, já tě chápu,“ pokračoval po chvíli vážnějším tónem, „Já nemám tolik síly jako on, ty možná ano, ale nemáš zkušenosti. Kdybyste se proti sobě postavili v řádném souboji, porazil by tě, o tom není sporu. A jak se zdá, i v zadržování nepřátel má zkušenosti. Naproti tomu jaké ty máš zkušenosti s útěky z vězení?“

„Přiznávám, že žádné, ale ty mi připadáš jako člověk, který by o tom mohl něco vědět,“ upřela jsem na Geofreyho nadějeplný pohled. Zakroutil hlavou. Neměl žádný spásný nápad. A tak jsme strávili noc v cele.

Byla jsem v tu dobu zvyklá spát pod hvězdami, ta stísněná kamenná místnost mě dusila. Ale krátce nad ránem, v tom okamžiku, kdy se mi svět vždycky jevil nejjasnější, nejprůhlednější a nejsladší, jsem objevila naději.

Nejprve jsem to zkusila, bála jsem se, že tady v té protimagické cele to nepůjde a nechtěla jsem dávat Geofreymu ani sobě příliš mnoho planých nadějí, ale šlo to!

„Geofrey! Geofrey, probuď se,“ šeptala jsem na něj zuřivě. V okamžiku byl na nohou a vyhlížel nebezpečí. Teprve když si uvědomil, kde jsme, podíval se na mne.

„Už vím jak,“ rozzářeně jsem mu sdělovala, „Je mi až stydno, že jsem na to nepřišla dříve. Je to tak snadné!“

„Jsi si jistá?“ hleděl na mě Geofrey trochu nepřesvědčeně, „Co přesně chceš provést?“

„Vidíš ten otvor ve dveřích?“

„Ano, tím se vězňům podává jídlo, počkej než začne den a možná nám jím prostrčí snídani.“

„Tak se dívej, když to bude třeba, prosím pomoz mi.“

„Pomoz? S čím?“ překvapeně se ptal Geofrey.

Ale v tu chvíli už jsem se proměňovala. Otvorem jsem se protáhla jen těsně. Na druhé straně dveří jsem se nejprve pozorně rozhlédla. Když jsem zjistila, že dlouhá chodba je prázdná a temná, proměnila jsem se zpátky. Otevřít dveře bylo těžší, než jsem si původně představovala. Byly částečně blokovány magií. Stálo mě to všechnu zbylou sílu. Když se dveře otevřely, zhroutila jsem se Geofreymu do náruče.

„Helgo. Maličká, co je ti?“

„Příliš... Nemám sílu,“ zašeptala jsem.

„Pojďme, budu tě podpírat.“

Jenže to nebylo tak snadné, jak jsem si to představovala. Bylo to poprvé, co jsem se ocitla v domě, který měl více než dvě místnosti. Hrad mě uchvátil svou velikostí, ale jen zvenku, nedovedla jsem si představit jaký je uvnitř. Byl jako monumentální bludiště. Jako stezky myšlenek v cizí hlavě. A my jsme nemohli najít cestu ven.

Už dávno přešlo ráno. Už se mi vrátila alespoň část mých sil. Už jsem opravdu nevěděla, kudy jít dál. Oba jsme jen odevzdaně kráčeli dlouhými chodbami. Před námi se třepotalo slaboučké světélko, které vykouzlil Geofrey. Bála jsem se, co se stane, až někoho potkáme, ale nikde nikdo nebyl. Chodby byly liduprázdné. Do velké části z nich nevedly ani žádné viditelné dveře. Teprve později Geofreymu došlo, že to jsou tajné chodby. Mě by něco takového nenapadlo, neviděla bych pro to účel. Ale na Geofreyho jejich rozsáhlost učinila mohutný dojem. Jenže já jsem každým okamžikem očekávala, že za nejbližším rohem narazíme na Salazara. Kdybych měla hůlku, toužila bych po tom. Zasloužil si ztrestat za tu drzost, s níž nás uvěznil. Jenže jsem hůlku neměla. Neměla jsem dost síly. Neměla jsem žádnou výhodu, a přece jsem...

Pak se před námi objevilo světlo. Geofrey okamžitě zhasil své kouzlo, ale bylo už pozdě. Postava před námi, vysoká, štíhlá a zahalená do pláště, teď vytáhla svou hůlku. Cítila jsem se bezmocná, jako doposavad nikdy. Nebylo kam utéct.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kam a kudy

Město

Obleč se do černého sametu

Má duše trpí

Už brzy

Pohltí naše uši

Rána z milosti

Odejdeme

„Mě nezastavíte, mám toho démona, toho zplozence pekel, už dost. Nechci dál přebývat na tomto hradě, odcházím, nezastavíte mě, opravdu nezastavíte, já se nenechám, nenechám, nenechám...“ pronesla ta záhadná postava, kterou jsme potkali na útěku. Vnitřně jsem byla připravena na Salazarův zraňující hlas. O to víc mě překvapila slova pronesená vysokým zpěvavým hlasem, ženským hlasem.

„My, my ti nechceme ublížit,“ řekl opatrně Geofrey. Byla jsem ráda, že promluvil on, nějak jsem se necítila na vyjednávání. Oči jsem měla upřené na špičku hůlky, kterou držela neznámá žena v ruce. Ta ruka se třásla. I hlas se jí trochu třásl, asi se skutečně bála.

„Také odtud chceme odejít,“ pokračoval Geofrey zřetelně a důrazně, jako by se obával, že tomu ta žena neporozumí. Ale ona rozuměla. Po Geofreyho slovech ulehčeně spustila ruku s hůlkou.

„Tak vy také? Můžeme jít společně. Sama jsem se tu trochu bála. Hlavně že narazím na Salazara. Ale ten má nějaké oficiální povinnosti. Proto utíkám bez oběda. A kdo vy vlastně jste?“ zeptala se nakonec podezřívavě a znovu připravila hůlku do pohotovostní polohy.

„My jsme nedobrovolní hosté, které už omrzelo zdejší pohostinství,“ řekla jsem tiše, „Mé jméno, jež je stejně nedůležité jako já sama zní Helga, Helga z Mrzimoru. Mému příteli můžeš říkat prostě Geofrey.“ Napjatě jsem očekávala, co teď udělá. Trochu sklonila hůlku, pokládala jsem to za dobré znamení.

„Já, moje jméno, já jsem Rowena. Pocházím z Havraspáru. Bude mi ctí budu-li moci opustit tento hrad ve vaší společnosti.“ S těmito slovy schovala hůlku, a přešla těch několik kroků, které ji od nás dělily.

„Ale, říkáš nedobrovolní hosté?“ podivně se na mne podívala, „Ty jsi Salazarův poslední úlovek, ta věštkyně?“

„Úlovek?“

Rowena pokrčila rameny: „Salazar není anděl.“

„Jak víš, že je Helga věštkyně?“ zeptal se ohromeně Geofrey a zíral na Rowenu.

„No dala Salazarovi věštbu...“

„Kdy, nejsem si vědoma, že bych...“ začala jsem, ale pak jsem si vzpomněla na svou předchozí věštbu, ta také nezůstala v mé paměti. „Jak zněla?“

„Tedy, když jste se Salazarem stáli proti sobě, prý ses zapotácela a začala mluvit hlubokým hlasem. Salazar tě musel chytit, abys nespadla na zem,“ Rowena se nadechla a pokračovala, „Na hradě se o tom hodně mluvilo, alespoň do chvíle, kdy se Salazar rozzlobil. Pak jsme o tom všichni jenom mlčeli. Řeklas: A tehdy nastane první krok na dlouhé cestě k nenávratnu. Až had se se lvem spojí v jedno tělo. Ta cesta vede k jednomu ze dvou konců. Buď zanikne tvůj rod, neb zničen bude svět... No věštba nic moc, ale kdo ví, mohlas mu dát i další, důležitější...“ provinile se na mě podívala.

Nechtěla jsem rozebírat své schopnosti a samotné mi ta věštba připadala hloupá, tak jsme raději vyrazili na další cestu. Znovu jsme procházeli chodbami, ale náš cíl se stával zřetelnějším. Měli jsme průvodce. Měli jsme naději, že se dostaneme ven. Rowena se na útěk připravovala už delší čas, proto byla trochu napjatá a potřebovala se vypovídat. Komukoli. Celou cestu nám šeptem vyprávěla o sobě. Marně jsem jí stále říkala, aby byla tiše, že by nás Salazar mohl najít.

„Neboj se, opravdu má povinnosti. Já si myslím, že po mně se nezačne shánět dřív jak po obědě, možná ještě později. Obvykle mu nechodím na oči pokud nemusím. Tedy s vámi je to horší. Nevím kdy to zjistí. Ale nemyslím si, že by v těchto chodbách nechal hledat někoho, kdo mu není úplně věrný. A tolik lidí zase nemá, kterým by věřil. A tyhle chodby jsou skoro rozsáhlejší než ostatní části hradu. A určitě nebude vědět, že utíkáte zrovna tou správnou chodbou, neznáte to tady a on vás bude zaručeně hledat jinde. Určitě,“ svou litanii pronášela velice přesvědčeně. Snad jí i sama věřila. Já jsem Salazara nepovažovala za tak neschopného. Ale museli jsme to zkusit. Je pravda, že nás Rowena zavedla do chodeb, které bychom bez její pomoci nenalezli, ale pochybnosti ve mně hlodaly pořád.

Když jsme znovu prolézali jakýmsi úzkým průchodem, začala si Rowena stěžovat: „Samozřejmě, že by bylo nejlehčí se z hradu prostě přemístit, jenže to nejde. Salazar tu zařídil spoustu pastí a matoucích kouzel. Poslední, kdo se zkoušel přemístit na území hradu skončil ve zdi. Přesněji ve zdi Salazarovy pracovny. Ven z něj vykukovaly jen prsty jedné ruky. A víte co Salazar udělal? Natřel tu ruku nějakým lektvarem, aby se nekazila a teď si na ni věší plášť. Chudák Theoderich, tak skončit určitě nechtěl...“ odmlčela se. Překvapilo mě to náhlé ticho a tak jsem se ostražitě rozhlížela po příčině. Žádnou jsem neobjevila a trochu mě to vylekalo.

„Roweno, co se...“ začala jsem.

„Pst! Teď se musím hodně soustředit. Musím – otevřít – cestu -“ vyslovovala těžce a pomalu, jako by to nebyl její hlas. Kus stěny zmizel. Vzápětí se znovu objevil.

„Ach ne,“ vykřikla zoufale Rowena.

„Pomůžeme ti, jen nám řekni, co máme dělat,“ pokusil se ji uklidnit Geofrey. Jenže Rowena se nedala.

„To nejde, to musí udělat někdo z rodiny. Tohle je rodová úniková cesta,“ začala vzlykat a zhroutila se ke zdi. Vyměnili jsme si s Geofreym bezradné pohledy. Co teď?

„Roweno klid. Chvilku si odpočineme. Pak to zkusíš znovu. Určitě se ti to povede. Dostaneme se ven,“ snažila jsem se mluvit klidně a rozvážně. Nevím, zda se mi to dařilo, ale Rowena se nakonec uklidnila.

„Máš pravdu. Jestli mám volbu mezi tou zdí a Salazarem, tak,“ podívala se na zeď, „Tak jsem pro tu zeď, i kdybych ji měla prorazit vlastní hlavou.“ A pokusila se znovu. Tentokrát jsme byli já i Geofrey připraveni. V ten okamžik, kdy se otevřel otvor ve zdi, chytili jsme Rowenu každý za jednu ruku a proskočili jsme ven. Ven na svobodu. Otvor se za námi okamžitě uzavřel.

Leželi jsme v bahně za hradbami. Obloha nikdy nebyla modřejší. Pokusila jsem se rukou setřít bahno z tváře, ale ruce jsem měla také zablácené. Rowena se při pohledu na mě zasmála. A její smích byl čistý a jasný, plný radosti.

„Dostali jsme se ven,“ jásavě zavolala.

Dostali, jenže kam jít?

Zpět na obsah

Kapitola 7: Labyrint

Vrcholy Fénixových hor

Po dešti zasvítily.

Nad vodou vánek sílí.

Večer se temně rdí.

Lotosy opět odkvétají,

Ale i tak se stále ještě skví.

Odněkud z dálky přiletěl

Pár bílých volavek.

A já pln touhy teskním

Po kráse, po štěstí.

                        (Su Tung-Pcho)

Den, který nám přinese alespoň kousek radosti, je šťastný den. Každý má rád šťastné dny. Ale ten den na konci léta nebyl šťastný. Já, Geofrey a Rowena. Utíkali jsme před Salazarem. Ale kam se skrýt? Už několik týdnů jsem nedokázala klidně spát. Myšlenka na nebezpečí, které nás pronásleduje, mi ničila zdraví.

Možná se toho dne stalo i něco krásného. Někde se narodilo dítě, rozkvetla květina. Cokoli. Ale naše zážitky vždy převáží nad neosobním štěstím. Pamatuji se. Žilami projela ledová voda. V ústech jsem cítila pachuť žluči. Podivné chvění a hlava mi praská. Já měla vidění. Od toho dne dávám přednost věštbám. Nevím o nich, ale méně bolí.

„Salazar, viděla jsem Salazara,“ pronesla jsem tiše. Geofrey i Rowena se ke mně obrátili. Ve tváři výraz děsu. A strachu. Strachu o mne.

„Kde?“ ani nevím, který z nich se zeptal první.

„Měla jsem vidění.“ Podívali se na sebe, dávali si zprávu beze slov. „Viděla jsem budoucnost. Já, byla jsem sebou, sama sebou, seděla jsem ve velkém prostoru, ale byl uzavřený. Děsivě prázdný. Proti mně, proti mně kráčel Salazar, usmíval se, jako se vždycky usmívá, Salazar. Jenom jsem seděla, nepokusila jsem se bránit, nepokusila jsem se utéct, něco řekl, neslyšela jsem, co řekl, mlčela jsem. Výraz v jeho tváři se změnil, změnil se až neuvěřitelně. Změnil se. A on ke mně napřáhl ruku. Napřáhl ke mně ruku z hůlkou. Tou hůlkou. Hůlkou...“

„A dál?“ zeptala se starostlivě Rowena. Přistoupila ke mně a konejšivě mě objala kolem ramen. Geofrey stál tiše opodál.

„Nevím. Dál už nebylo nic, ale nemohla to být smrt. Já svou smrt viděla. Já zemřu v jezeře. Vidění muselo skončit příliš brzy.“

Oba dva byli najednou zamyšlení. Snad je šokovalo, že znám okamžik své smrti. Snad byli zděšeni, protože i přes naši snahu nás měl Salazar dostihnout. Mě vyděsilo cosi jiného. V mém vidění nebyl žádný z nich. Budou v té chvíli mrtví nebo na svobodě? Mí jediní přátelé.

Vidění mě skutečně vyčerpalo, poprvé jsme zůstali na jednom místě delší dobu. Nedokázala jsem dál snášet útrapy cesty. Ti dva mě k ničemu nenutili, ale vím, že v té době se neklidně rozhlíželi, sledovali okolí. Rowena vyhlížela Salazarovy pohůnky, ale Geofrey měl ještě jednu starost navíc. Jeho fénix se celou tu dobu neukázal. Neviděli jsme ho od příchodu k hradu Zmijozelů. Nebyl tam, aby chránil naše kroky, aby nám pomáhal a Geofrey se o něj bál. Já – já jsem neměla žádné starosti. Prostě jsem si zakázala myslet na cokoli. A tak jsem nepřemýšlela.

Ucítila jsem vůni ráje. Nádherně sladkou vůni. Zhluboka jsem se nadechla. Zahlédla jsem Rowenu, jak sahá po hůlce, zvláštní. Já jsem jen klidně vdechovala nadpozemský klid a pomalu se propadala do spánku. Má otupená mysl nedokázala najít smysl.

Bylo mi horko, kamenná podlaha mě tlačila do zad. Široce jsem otevřela oči.

„Už zase?“ Ale nikdo neodpověděl, tentokrát jsem se v zajetí probudila první. To místo se nepodobalo kobkám Salazarova hradu. Byla to spíše jeskyně. Nezjistila jsem, jak byla osvětlena, muselo to být kouzlo. Rowena i Geofrey leželi kousek ode mne a tiše oddechovali přituleni jeden ke druhému. Nerušila jsem je.

„Och jak milé, naše věštkyně už se probudila,“ ozvalo se z temného otvoru ve stěně jeskyně potěšeně. Velice pomalu jsem k tomu hlasu otočila hlavu. Z přítmí se vynořil bělovousý skřet. Přišel až ke mně. Hleděli jsme si do očí. Měla jsem špatnou náladu, nejen, že jsem byla znovu zajatkyní, ale jak to tak vypadalo, tak každý v zemi věděl o mých věštbách a vizích. A to jsem do budoucnosti nahlížela tak zřídkakdy.

„Ach, přemýšlíš proč jsme tebe a tvé přátele pozvali k nám?“ Přikývla jsem. „Tedy popravdě, já byl proti tomu, ale ostatní mě přehlasovali. Váš pobyt na našem území se jim zdál být znamením osudu. Asi víš, že se po tobě shání Zmijozel. Vyfoukli jsme mu tě přímo před špičkou hůlky.“ Pokýval spokojeně hlavou, zasmál se a zamnul si ruce. „Bude zuřit, ale na nás nemůže. A na tebe také ne, tedy dokud jsi tady.“

„A mám snad na vybranou jiné místo pobytu?“ vycedila jsem skrz zuby. Promýšlela jsem své možnosti. Kdybych mohla toho skřeta zajmout, mohli bychom vyjednávat, dostali bychom se ven...

„Ale jistěže, myslíš si snad, že jsme takoví barbaři, abychom tě zde drželi proti tvé vůli?“ řekl vysloveně zhnuseně, „Samozřejmě, že můžeš kdykoli odejít. Ovšem nejdřív musíš najít cestu ven.“ Tvářil se velice spokojeně. To já jsem se vůbec spokojeně netvářila, asi mi ve tváři přečetl můj záměr a když jsem po něm skočila, s pištěním uskočil.

Zakopl ale o Geofreyho, který stále ještě ležel na zemi. Geofrey zasténal. Skřet ležel na zádech. Vyděšeně ke mně hleděl a já se k němu pomstychtivě nakláněla. Potřebovala jsem si na někom vybít napětí posledních dní. A že toho napětí bylo opravdu hodně. Nechtěla bych si v tu chvíli hledět do tváře. Skřet se také tvářil patřičně zděšeně. A pak zmizel, dotkl se něčeho na svém krku a byl pryč. Vztekle jsem zařvala. Rowena se s trhnutím probudila a ještě v polovičním omámení se schoulila do klubíčka.

Geofrey s probuzením čekal, snad na to, až se trochu uklidním. A pak se probudil, pomalu jako po vlahé noci v měkkém loži pod hvězdami. Posadil se a rozhlédl kolem sebe.

„My jsme v Labyrintu?“ zeptal se naprosto nesmyslně. Já a Rowena jsme na něj překvapeny hleděly.

„Ty víš co je tohle za místo?“ zeptala se Rowena tím vysokým hlasem, který používala vždycky, když se bála.

„Labyrint. Je to vězení. Skřetí vězení, takže nás Zmijozel nedostal. Skřeti ho nemají rádi. Ale oni nemají rádi nikoho.“

„Už jsi tu někdy byl?“ zeptala jsem se ho.

„Byl, ale ke kouzelníkům s nečistou krví jsou shovívavější, prokázal jsem jim službu a tak mě pustili.“

„Ty,“ začala Rowena a zděšeně na něj vytřeštila oči, „ale ty snad ne Helgo, prosím, řekni že ne...“ teď se prosebně dívala na mne. Nechápala jsem to. Co ji tak vyděsilo. Vyměnili jsme si s Geofreym pohled, tázavý.

„Ty nemáš čistou krev,“ zaječela na Geofreyho hlasem vyšším než obvykle. Najednou jsem si uvědomila, že to opravdu nevěděla. Nemluvili jsme o tom. Když jsme se potkali, ani jeden z nás neměl hůlku. Předpokládala samozřejmě, že nám oběma ji vzal Salazar.

„Vadí ti to Roweno? Opravdu moc ti to vadí?“ ozval se posměšně Geofrey, „Ale ty přece hůlku máš. Tak ji vytáhni a zbav svět trochy špíny. Jsi příbuzná Salazara Zmijozela, učil tě, určitě znáš smrtící kletbu. No?“ vyzývavě na ni hleděl, ale já jsem viděla, jak si neklidně skousává ret, jak přivírá oči, jak se připravuje na náraz.

Rowena opravdu držela v ruce hůlku. Pozvedla ji. Pootevřela ústa a – nepromluvila. Znovu hůlku sklonila a hluboce vzdychla, z očí se jí hrnuly slzy.

„Geofrey, promiň,“ zavzlykala tiše. Stáli tam proti sobě, dívali se na sebe. Tiše, tak tiše, padal čas. Jejich střetnutí bylo tak ryze osobní. Odvrátila jsem se, zahanbena tím, že se opovažuji přihlížet.

Soustředěně jsem hleděla do temného vstupního otvoru. Čekala jsem až pohled těch dvou za mými zády utichne. Na konci tunelu se objevilo světlo.

„Roweno, připrav si hůlku! Někdo se blíží,“ přikázala jsem.

„Co se děje?“

„Někdo sem jde, vidím oheň.“

A tak jsme tam stáli mi tři vedle sebe, své skromné schopnosti připraveny k obraně. Ale v okamžiku, kdy se ten tvor přiblížil natolik, že ho bylo lze rozeznat, rozlil se mi na tváři úsměv. Obrany nebylo třeba. Byl to Geofreyův fénix.

„Přiletěl jsi,“ řekl Geofrey očividně radostně, když se mu fénix usadil na rameni. Rowena jenom zírala. Nedivila jsem se jí, ještě jsem měla v živé paměti své první setkání s fénixem.

„Může nás odsud vyvést?“ zeptala jsem se rychle, vzpomínajíc na slova toho skřeta, který nás zde navštívil dříve.

„Mohl by,“ ale pak se podívali jeden druhému do očí, fénix zakroutil hlavou, láskyplně klovl Geofreyho do nosu, zamával křídly a zmizel. Geofrey se omluvně podíval na mne a na Rowenu. „Myslí si, že jsme tady ve větším bezpečí než venku. Skřeti nás chrání, hlady nás umřít nenechají a do Labyrintu se nedostane nikdo, komu nepomohou,“ pronesl na svou obhajobu. No, konečně byla jsem ochotná přijmout chvilku bezpečí. A pokud si Geofrey myslel, že je to takto v pořádku...

Pohodlně jsem se posadila na kamenný stupeň v blízkosti stěny. Pak jsem si vzpomněla na nedávnou Roweninu žádost. Teď jsme měli čas, a měli bychom ho využít.

„Roweno, jestli sis to nerozmyslela, mohla bych začít doplňovat tvé vzdělání. Nejsem asi tak dobrá jako Salazar, ale jak jsi při našem rozhovoru říkala, jsem tvá druhá nejlepší volba...“ nechala jsem svá slova vyplynout do ztracena a čekala jsem na Roweninu reakci. Jenže Rowena neodpověděla. Trochu mě to překvapilo a cítila jsem se zahanbeně, snad má nabídka nebyla Roweně vhod, ale bylo to jinak.

Rowena se opatrně sehnula a cosi sebrala ze země. Okouzleně na tu věc hleděla a pak mi ji podala.

„Pero ptáka fénixe,“ řekla šťastně, „Je nádherné, že?“ Říkala pravdu, ten pohled byl skutečně nádherný. Dlouhé zlatorudé pero. V mém srdci se při pohledu na něj zrodila myšlenka.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Šťastné dny

Kdo radost k sobě připoutá

Otrhá křídla života.

Kdo ale radost políbí v letu,

Rozbřesk věčnosti zažije tu.

Kdo radost pojistí si klíči,

Okřídlený život zničí.

Kdo ale radost políbí v letu,

V rozbřesku věčnosti ožije tu.

                        (William Blake)

Labyrint. Zvláštní místo. Strávili jsme tam dost času. Já, Geofrey a Rowena.

„Skřeti,“ vysvětloval nám Geofrey, „Jsou dost chytří na to, aby věděli jak dostat co chtějí. Kouzla jsou součástí jejich kultury. Ale oni sami neumí pořádně kouzlit. Nemají to správné nadání. Většinou užívají kouzelné předměty. A k těm jim pomáhají Labyrinty.“

„A jak? Čím vlastně je Labyrint?“ zeptala jsem se.

„Je to vězení, a není to vězení. Kdokoli, koho dostanou dovnitř může kdykoli odejít, pokud to dokáže. Obvykle, když se skřetům podaří zajmout čaroděje, prostě ho strčí do Labyrintu. Po nějaké době se pobyt tady omrzí. Bloudit ve věčné tmě skřetích tunelů je značně zneklidňující. V okamžiku, kdy je dotyčný čaroděj dostatečně nalomený pobytem tady, pošlou skřetové vyjednavače. Výměnou za svobodu pak musí čarovat pro skřety. Někdy po určitý čas, někdy po něm chtějí jen určité kouzlo, záleží na situaci.“

„Jak jim to může procházet, proč se proti nim čarodějové nespojí, nebojují proti tomuto...“ zeptala jsem se rozhořčeně.

„Protože,“ přerušila mě Rowena, „Ti nejvyšší v kouzelnické hierarchii mají se skřety svoje obchody. Nevím o nikom z Rady, kdo by nepovolal skřety na stavbu svého hradu. Skřeti jsou nejlepší stavitelé, hlavně odborníci na tajné chodby. A vědí, že obchod je obchod, celkem ochotně po skončení prací pijí lektvary zapomnění. Na našem hradě taky pracovali. I na Salazarově. Prostě, kdo něco znamená, musí mít hrad od skřetů.“

„Zajímavé. Ale co budou chtít od nás?“

Dost dlouho jsme se to nedozvěděli. Bůh ví, kolik dlouhých dní jsme pod zemí proseděli. Zcela jsem ztratila pojem o čase. Neměli jsme tam mnoho zábavy, procházky jeskyněmi časem omrzí. Ale nejsou tak docela k ničemu. Při jedné z nich jsem narazila na hotový poklad. Z jedné stěny čněl mohutný kořen. Přesně to jsem potřebovala. Rowena, která byla se mnou, se velice divila mé radosti, nechápala ji. Přinesla jsem si kus toho vzácného dřeva do středu Labyrintu. Posadila jsem se ve své části jeskyně a začala jsem pracovat.

„Něco vyřezáváš?“ vyzvídala zvědavě Rowena. Posadila se poblíž a sledovala mě. Smysl mé práce pochopila ve chvíli, kdy jsem do ruky vzala pero, které nám zde zanechal fénix. Od té chvíle na mě hleděla značně neklidně.

„Hotovo,“ řekla jsem nakonec a cvičně mávla hůlkou. Vyletěl z ní gejzír modrých jisker. To nenadálé světlo vzbudilo Geofreyho, který spal opodál.

„Co se děje?“ zeptal se ostražitě.

„Helga vyrobila hůlku,“ sdělila mu Rowena. Usmála jsem se na oba a podala jsem hůlku Geofreymu špičkou k sobě. Tvářil se zděšeně.

„Co to děláš Helgo?“

„Dávám ti tvou hůlku. Můžeš se připojit k Roweně, až ji budu učit. Jsi sice starší než já, ale s hůlkou jsi ještě nečaroval.“ Vytrvale jsem se na něj usmívala a čekala, až mu to dojde. V Roweně mezitím probíhal těžký vnitřní boj, ale nakonec přemohla své předsudky a svou výchovu a usmála se na Geofreyho také.

„To bude dobré,“ řekla mu. Rowenina slova ho konečně probrala z tranzu. Opatrně vzal hůlku do ruky. Několikrát s ní zkusmo máchl. Proud modrých jisker se znovu objevil.

Později, když Rowena spala, přisedl si Geofrey ke mně. Chvilku jsme spolu mlčeli.

„Proč?“ zeptal se tiše.

„Proč ne?“ Po mé lehkovážné odpovědi lehce zavrtěl hlavou.

„Je to tak správné Geofrey,“ řekla jsem mu, „Matka vždycky říkala, že kouzelné jádro hůlky by měl každý kouzelník získat sám. A tys ho získal, proto je ta hůlka tvoje.“

„Jaké jádro má tvá hůlka,“ začal Geofrey, ale pak zahanbeně zmlkl, když si uvědomil, kde se má hůlka právě nachází.

„Ocasní žíni z jednorožce, získala jsem ji v mládí.“

„A Rowenina?“

„Rowena? Vyprávěla mi o tom. V její hůlce je blána z dračího srdce. Dostala ji darem. Má, měla mnoho ctitelů, jeden z nich jí chtěl ukázat hloubku své lásky, zabil pro ni draka a nechal zhotovit hůlku...“ Náš hovor, jakkoli tichý, Rowenu probudil.

„Vyprávíš o bláznivém Godrikovi?“ ozvala se, „Opravdu pro mě zabil draka. Málem také zemřel. Měl štěstí, že tam s ním byl Salazar a ošetřil jeho rány. Godrik byl taky důvod, proč opustit ten prokletý hrad. Ty jeho neustálé pozornosti mě doháněly k šílenství. Godrik, Godrik Statečný, Godrik Nepřemožitelný, Godrik Sličný. Ach bože, možná že kdyby nebyl tak dotěrný. A kdyby mi ho Salazar pořád nenutil. Jsou nejlepší přátelé, učili se spolu kouzlům u nejlepších učitelů, které šlo sehnat, ale Salazar je mocnější. Godrik by také mohl být, ale nemá tolik bezohlednosti,“ utichla a po chvíli se vrátila do sna. I my jsme se uložili k spánku.

Nastala veselá doba. Geofrey se s hůlkou naučil zacházet docela rychle, i Rowena se neustále zlepšovala. Kouzla, která jsem ji učila byla odlišná od těch jež znala od Salazara. Salazar byl jejím učitelem vlastně z donucení. Rodina jí ho určila a on se musel podvolit. Ani jeden z nich nebyl spoluprací nadšen. Ale Rowena byla od přírody moudrá, chápavá a prahla po vzdělání, ačkoli své touze nerozuměla. Měla ohromný potenciál.

Když Geofrey získal dostatečnou praxi, často si spolu hráli. Vysílali zaklínadla proti sobě, ani ne tak proto, aby jeden druhého zasáhli, ale aby zjistili, co se stane, když se kouzla ve vzduchu srazí.

Ty dny v Labyrintu byly šťastné, alespoň pro mne. Skřetí kouzlo nám zajišťovalo sdostatek jídla i pití, nebyla nám zima. Celé dlouhé hodiny jsem se v té době usmívala. Někdy bez příčiny, někdy proto, že se Roweně nebo Geofreymu nepodařilo přeměnit kámen ve veverku, pobíhali pak po celé místnosti a pokoušeli se utíkající kámen chytit za ocas. Ano, byly to šťastné dny.

Ale každé štěstí musí skončit. Jednoho dne, nebo možná noci, jen bůh ví, co se dělo na povrchu, přišel skřetí vyjednavač. Přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažila ztlumit záchvat smíchu. Při pohledu na známou skřetí postavu v temnotě vstupního prostoru mě však smích rychle přešel. Ani skřet se netvářil nadšeně. Když se ujistil, že jeho příchod upoutal naši plnou pozornost, promluvil: „Aby bylo od počátku jasno, můžu se kdykoli přemístit pryč, nesnažte se mě zajmout.“ Při těch slovech se ošklivě podíval na mne. Já jsem zase zvědavě sledovala třesoucí se ruku, která se vznášela nad přívěskem na jeho krku.

„Nikdy jsem vašemu národu neublížil, ani žádná z mých společnic. Necítíme k vám nenávist a rádi bychom odešli v míru,“ začal vznešeným hlasem pronášet Geofrey, asi dodržoval předepsaný rituál, ale skřeta to očividně neobměkčilo.

„Tvá společnice se mě pokusila zabít, když jsem přišel poprvé!“ řekl skřet. Geofrey i Rowena byli překvapeni, protože s tou první návštěvou jsem se jim ani nesvěřila. Teď jsem se cítila provinile, ale od toho skřeta to taky nebylo hezké, takhle mi vyčítat přirozenou reakci... Navíc jsem ho nechtěla zabít, jen zajmout.

„Ale jsem ochoten na to zapomenout,“ začal skřet znovu, „Ach ano, náš národ je ochoten poskytnout vám třem volnou cestu z našich držav. Pokud se tedy dohodneme...“

Geofrey se před skřetem hluboce uklonil: „Myslím, vznešený, že budeme ochotni splnit vaše požadavky, pokud budou přiměřené našim skromným schopnostem.“

Napětí se trochu uvolnilo. Posadili jsme se do kruhu. Já seděla naproti skřetovi a hleděla do jeho očí. Měly barvu staré žuly a byly pevné, oči, které viděly. Uvolnil se trochu, a i ruku nechal spuštěnou. Mohla jsem si konečně blíže prohlédnout jeho přívěsek. Zobrazoval umně propleteného hada. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Naštěstí vyjednával Geofrey. Ani jsem nevnímala o čem mluví. Myslím, že se snažil skřeta přesvědčit, že žádný z nás nevykouzlí ani doušek vody. Takové přesvědčování se mi zdálo zbytečné. Jestli nás skřeti celou tu dobu pozorovali, o čemž jsem nepochybovala, museli mít o našich schopnostech velice přesnou představu. Nakonec Geofreyova uhýbavá taktika skřeta rozčílila.

„Ty si myslíš, že z toho vyváznete lacino?“ zapištěl hlasem blízkým křiku, „Spíše se ptejte, co všechno pro nás můžete udělat. Salazar Zmijozel už nám poslal svou nabídku. A je více než štědrá za tři postradatelné lidi,“ poslední slovo vztekle vyplivl, jako nadávku.

„Salazar?“ řekla jsem, ale stále jsem se dívala na hada na skřetově krku. Ale to, co vyšlo z mých úst, nebyla lidská slova. Všichni tři se na mně podívali. Geofrey a Rowena překvapeně, skřet vypočítavě.

„Hmm, tak ty jsi hadí jazyk, to by se mohlo hodit, možná,“ řekl skřet pomalu a snad pro tu mou nově objevenou schopnost v duchu hledal využití.

„Tak tedy, naší nabídku jste vyslechli. Rozmyslete si dobře tu svoji. Vrátím se za půl dne,“ řekl, dotkl se hada na svém krku a zmizel.

Zpět na obsah

Kapitola 9: Vzpomínka na vzpomínku

Oheň plane

Duše zuří

Srdce doufá

Ruce ničí

Jsem či nejsem

Důležité

Není nic

Než srdce zpité

„Takže Salazar ví, kde jsme,“ řekla sklesle Rowena.

„I když nás skřeti pustí, bude vědět, kde nás hledat,“ přizvukoval jí Geofrey. Přes vážnost situace jsem měla chuť se zasmát. Ty dva uzlíčky neštěstí vypadaly strašně roztomile. Přinutila jsem se zachovat vážnost.

„Co jim Salazar mohl nabídnout?“ zeptala jsem se Roweny.

„Cokoli. Třeba ty přenášecí přívěsky, ty mají skřeti od něj. Nemají se sice navzájem rádi, ale Salazar je dnes snad jediný kouzelník, který dokáže plnit jejich požadavky. Skřeti touží po kouzelných předmětech, ale jenom málokdo dokáže věci začarovat tak, aby jim byly k užitku. Nikdo neví, jak Salazar dokáže plnit ty jejich nemožné požadavky a on to také nikomu nepoví. Chrání si své vědomosti.“

„Jenže, jestli je obchod se Salazarem pro ně tak důležitý, proč nás potom nevydali rovnou. Já sama se nedovedu ani přenášet. Nemluvě o výrobě přenášecích přívěsků. Co tedy můžou chtít od nás?“ podívala jsem se tázavě na své společníky. Ani jeden z nich nevěděl. A tak jsme tam seděli a přemýšleli.

„Víš,“ poznamenala Rowena, když už mi začínaly dřevěnět nohy, „Salazar je taky hadí jazyk.“

„No dobrá, až ho příště potkám, můžeme si popovídat.“ Popravdě řečeno mě ta nově objevená schopnost trochu děsila.

„Ne, myslela jsem, že to může mít něco společného s tím, co po nás skřeti budou chtít,“ odporovala mi Rowena.

„Ne,“ řekl prostě Geofrey, „Vždyť se to dozvěděl až tady. Musí být něco jiného...“ náhle zmlkl.

„Něco tě napadá?“ zeptala se s nadějí Rowena. I já jsem byla zvědavá, na co Geofrey přišel. Ale on pořád přemýšlel a nějak se neměl k tomu, aby nás zasvětil do svých myšlenek. Teprve když jsme se na něj začaly dívat ošklivě, konečně promluvil.

„Ve skutečnosti máme něco, co Zmijozel nemá. Jsi to ty Helgo. My máme věštkyni. Třeba je to zrovna to, co skřeti chtějí.“

„Tak to je,“ ozval se známý hlas. Lhůta uplynula, vyjednavač dorazil.

„A jak si to představujete? Kam se mám podívat, a který čas mám zvolit. Co chcete vy skřeti vědět o tom co přijde?“ mluvila jsem rychle a rozčíleně, nebylo divu. Podívala jsem se na toho skřeta, který ve mně vzbuzoval výhradně nepříjemné pocity.

„Chceš snad vědět něco o své budoucnosti? Hledím v dál a vidím, že sejdeš ze světa velice nepříjemným způsobem. Svou věštbu už máš, chceš ještě něco dalšího? Mé srdce, mou duši, jen si řekni...“ musela jsem se kousnout do rtu, abych nepokračovala dál.

Vyjednavač se na mne vážně podíval. Stála jsem nad ním, dívala se na něj svrchu. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem vstala. Rowena a Geofrey vstali též. Chytili mě každý za jednu ruku, jako by mi chtěli zabránit udělat něco nepředloženého. Jak já jsem zuřila.

„Nechceme nic menšího, než znát to, co přijde,“ řekl skřet.

„Ano? Ale Zmijozel chce totéž.“

„Nemohu vám sdělovat své věštby. Sama o nich nevím, má snad být někdo neustále se mnou?“

„Pokud to bude nezbytně nutné. Přidělíme ti skřeta, který bude našima ušima.“

„Nesouhlasím, aby mi za krkem seděl skřet, ale...“ a v tu chvíli jsem se na okamžik vrátila do dětství.

Vzpomněla jsem si na zvláštní skleněnou kouli, kterou mívala má matka na polici. Zakazovala mi dotýkat se jí. Sama ji z police snímala jen ve chvílích, kdy byla neskutečně smutná. A přece, byla jsem obyčejné dítě. Tenkrát jsem ještě plně necítila odlišnost. Jednou, kde tenkrát matka vlastně byla? Snad zachraňovala život někomu, kdo na ni hleděl s opovržením. Snad byla navštívit hrob mého otce, pomodlit se za klid jeho duše. Snad...

Vzala jsem tu zvláštní kouli do ruky. Na dotek působila jako klubko velice tvrdé vlny. Ale viděla jsem skrz. Uvnitř se cosi třepotalo, jako uvězněný plamínek svíčky. Okouzleně jsem naň hleděla, okouzleně a uchváceně. Tenkrát to bylo poprvé. Od té doby jsem do té zvláštní koule hleděla mnohokrát. Vždy, když matka nebyla doma. Stal se z toho zvyk. Vím, že špatný. V okamžiku, kdy matka opustila náš skromný domov, uchopila jsem tu kouli do rukou a jen jsem hleděla. Až do toho zlého dne.

Matka opustila dům. Já jsem znovu brala do rukou to světlo skryté ve hmotě. Jenže matka se rychle vrátila. Uslyšela jsem její kroky na prahu. Polekala jsem se. Trhla jsem sebou. Koule padla na zem. Roztříštila se. Malé ostré střípky se rozletěly kolem mých nohou. Matka mi zděšeně hleděla do očí.

„Helgo, má drahá, má ženo, mé všechno,“ linul se místností hebký mužský hlas a mluvil dál. Můj dávno mrtvý otec vyznával mé mlčící matce lásku. Slova skončila. Bylo ticho, strašlivé ticho.

Matka se potom ještě více seschla, ještě více stáhla do sebe. Ztratila poslední hmatatelnou památku na otce. A ve víře, že jen to co umím vyrobit mohu zničit, mě naučila vytvářet ony záznamové koule. Je to náročné na vložené kouzlo, ale po určité době studia jsem to zvládla. Ale památku na otce jsem matce vrátit nemohla. Pokusila jsem se, ale... Vložila jsem do jednoho z výtvorů svůj hlas. Ona jen odložila onu kouli tam, kde předtím odpočíval vzkaz od otce. A má uvězněná slova tam jen ležela po předlouhý čas. Do nerovností na jejich povrchu padal prach. Matka mou kouli nikdy nerozbila, nikdy si neposlechla má slova. Než jsem opustila domov, rozbila jsem je sama a poslouchala řeč děvčete, kterým jsem byla a které milovalo svou matku. Slova děvčete, které nemělo proč truchlit a přece truchlilo.

Nikdy mě nenapadlo jak využít matčina záznamového kouzla, ale teď mi hlavou běžely myšlenky a nápady, jak ho nastavit tak, aby se spustilo až začnu věštit. Tam uvnitř, kde je to důležité, jsem věděla, že to dokážu. Musela jsem se jen dohodnout na podmínkách.

„Myslím, že jsem schopná předat vám slova všech věšteb, které se budou týkat vašeho plemene. Po dobu, řekněme...“ trochu jsem se zamyslela a skřet toho využil.

„Po zbytek tvého života. Ale chceme všechny věštby.“

„Zbláznil ses? K čemu by vám byly?“

„Vědění je moc,“ poznamenal lakonicky skřet.

„Já, nemohu se přece kvůli této chvíli zavázat na zbytek života,“ protestovala jsem, ale marně, skřeti jsou neoblomní. „A jak si to vůbec představujete? Já žádného skřeta za krk nechci. Jak bych vám jinak mohla předávat své věštby?“

„V každém přelomu ročních dob k tobě vyšleme posla, jemu předáš svá slova. Můžeš jít samozřejmě kamkoli, mi si tě vždycky nalezneme. Neboj se,“ a ošklivě se zašklebil.

„Dobrá, nechte mě ještě přemýšlet, poradím se se svými společníky. Předpokládám, že oni jsou součástí našeho obchodu.“

„Samozřejmě. Dávám ti lhůtu do východu slunce,“ dořekl a zmizel. Měl štěstí, že jsem po něm nestihla nic hodit. Do východu slunce? Čím je slunce pod zemí?

Ozvalo se tiché prásknutí, skřet stál znovu přede mnou. Snad už slunce nevyšlo?

„Jen jsem tě chtěl přátelsky varovat,“ usmál se na mne zlomyslně, „Pokud byste snad hodlali utéct, všechny chodby jsou hlídané troly pod mým vedením. Můžete přemoci jednoho nebo dva, ale jsou jich tu desítky. Svou budoucnost přece musíme chránit.“

Teď jsem stihla hodit. Ale ten kámen jen proletěl vzduchem v místě, kde skřet před chvílí stál. Geofrey se tvářil zamyšleně, Rowena trochu vystrašeně. Ale ani jeden z nich neměl být tím, kdo zaplatí naši svobodu. Vlastně mi zbývalo jen přijmout podmínky. Tušila jsem, že Salazarovy by byly horší. Jen mě hrozně rozzlobilo, že ten skřet vytušil mé úmysly. Skutečně jsem si odklad vyžádala jen proto, abychom se pokusili prchnout.

„Mluvil pravdu,“ řekl těžce Geofrey.

„Cože?“ vyhrkla jsem překvapeně, vytržená ze svých myšlenek.

„Ti trolové. Určitě tu jsou. Nejsou moc chytří, ale skřetů se drží. A skřeti jsou... No prostě, teď už nás utéct nenechají, zakončil Geofrey. Hleděli jsme jeden druhému do očí. Rowena tiše zavzlykala.

„Helgo,“ zajíkla se, „Já se nechci vrátit k Salazarovi. Nenech se do ničeho nutit, ale já už ho nechci vidět. Nechci se u něj učit, líbí se mi být s vámi. Nechci znovu...“ rozplakala se. Kdokoli by se mě na ni zeptal, řekla bych, že je silná a rozhodná, ale v tu chvíli byla slabá, třásla se. Byla jako mladší sestra, kterou jsem nikdy neměla. Byla tenkrát ještě dítě, sice krásné a vyspělé, ale... Dítě které se bojí.

„Přijmu jejich podmínky. Co jiného zbývá?“

Zpět na obsah

Kapitola 10: Chodba končí světlem

Jen čekat

Čekat trápení

Snad přijde osud

A snad také ne

Jen bláznit

Jako smyslů zbavení

A milovat

Bezvýhradně

Skřet se znovu dostavil, dobře naladěný a usmívající se. Věděl, že ty podmínky musím přijmout.

„Tak jak jsi se rozhodla věštkyně?“ zamnul si vesele ruce, „Máme povolat Zmijozela, nebo budeš raději spolupracovat s námi? Čas jsme ti dali, nuže?“ Ach bože na nebesích, jak já v tu chvíli nenáviděla. Svou bezvýchodnou situaci. Tu skutečnost, že nemám volbu. Ach bože, čím jsem se provinila?

„Přijmu vaše podmínky. Jen si trochu ujasněme dohodu. Předám vám přesná slova všech svých věšteb. To slibuji já. Vy mně a mým společníkům zajistíte bezpečný odchod. Na místo utajené před Salazarem Zmijozelem. Nevyzradíte nás. Je to i ve vašem zájmu.“ Se zadostiučiněním jsem si uvědomila, že si mě skřeti musí chránit, protože kdybych padla do Salazarových rukou, jejich zdroj informací by se jim nenávratně vzdálil.

„Budiž,“ rozlil se skřetovi úsměv po tváři. „To by nemělo být těžké. Nějaké zvláštní přání ohledně budoucího místa vašeho pobytu?“

Tázavě jsem se podívala na Geofreyho a na Rowenu. On jen pokrčil rameny, ona si otírala slzy. Zavrtěla jsem hlavou. Nevěděla jsem, kde bych chtěla být.

„Mám místečko jen pro vás,“ vesele se zasmál skřet, „Prosím, račte mě následovat.“ Pozvedl svůj přívěsek. Přistoupili jsme k němu. Dotkla jsem se tepaného stříbra. Ucítila jsem trhnutí v podbřišku a náhle jsme byli úplně jinde. To místo nebylo pod zemí. Snad to byl vrcholek hory. Poprvé po mnoha dnech jsem uviděla oblohu. Oslňovala mě, ačkoli byla plná mraků. Těžká podzimní mračna se hnala nad našimi hlavami. Zachvěla jsem se zimou.

Když jsem se přestala opájet nekonečnou oblohou, pohlédla jsem konečně kolem sebe. Před námi se nacházeli tři brány do podzemí. Skřet chvíli hleděl na oblohu a pak náhle vzkřikl: „Za mnou!“ Vyrazil rychlým krokem do jedné z nich.

Šli jsme chodbou, kterou spoře osvětlovaly jen světélka na koncích Roweniny a Geofreyho hůlky. Šli jsme dlouho. Tak dlouho, že čas pomalu ztrácel smysl. Ta cesta však svůj smysl měla. To místo na vrcholu hory musel Salazar znát. Podle Roweniných zpráv byl tvůrcem přenášecích přívěsků. Musel tedy znát místa kam své pány přenášely. Nepochybně. A tak jsme šli.

Skřet zastavil. „Zde si odpočineme,“ řekl a zavedl nás do postraní jeskyně. To místo bylo k odpočinku určené. Kolem stěn se povalovalo několik slamníků. Skřet se okamžitě na jeden z nich uvelebil.

„Zhasněte ta světla, chci spát,“ zavrčel na Rowenu a na Geofreyho, „A ty věštkyně, nezapomeň, že naše dohoda je uzavřená. Pokud bys snad chtěla spáchat nějakou nepředloženost,  poneseš následky...“ domluvil a téměř okamžitě začal chrápat. Děsivě nahlas.

Tu noc či den, či co vlastně bylo, jsem nespala. Nedokázala jsem spát. Rušil mě skřet i mé vlastní myšlenky. Po zbytek života jsem byla svázána dohodou a vůbec se mi to nelíbilo. A tak jsem nespala, jen jsem hleděla do tmy a poslouchala tiché oddechování ostatních.

Cesta pod zemí trvala ještě několik dní. Na žádné z našich zastávek jsem nedokázala spát. Dnes už na ten čas mohu vzpomenout bez hořkosti. Dokonce i na toho zatraceného skřeta.

„Dnes bychom měli dorazit k našemu cíli,“ řekl vesele ve chvíli, kdy jsem se pomalu vzpamatovávala po další probdělé noci, „To místo se vám bude líbit.“

Nelhal. Když jsem zahlédla světlo na konci tunelu, oslnilo mě. Vyšli jsme do západu slunce. To místo vonělo podzimem. Nad stromy vyletělo hejno ptáků. Nádherné místo. Hleděla jsem okouzleně. A pak, jezero. Opustili jsme hlubiny země, prošli mezi vzrostlými stromy a došli na břeh jezera. Mého jezera. Jezera, které jsem se před rokem vydala hledat.

„Tak,“ řekl skřet, „Zde je místo, které jsem vám slíbil. Zde vás Zmijozel hledat nebude. Vrátím se za čtvrt roku, má milá věštkyně.“ Rychle zmizel v lese, přirozeně. Později jsme hledali vchod do skřetího tunelu, marně.

„Blíží se zima,“ řekl Geofrey, rozhlížeje se po okolí. Řekl to nepotěšeně, smutně. Rowena se k němu přivinula. Objala ho a usmívala se na něj.

„Každá mince má dvě strany. Salazar nás zde nenajde,“ zašeptala mu.

„Musíme věřit.“

Došli jsme pomalu až k vodě. V té chvíli mě přemohla únava. Skácela jsem se k zemi a usnula, konečně po mnoha dnech jsem spala a spala a spala.

Probudila jsem se ve vlahé temnotě. Bylo mi nádherně. Blaženě jsem zavrněla. To vzbudilo jistou aktivitu kdesi poblíž.

„Helgo, jsi vzhůru?“ vyčerpaný, roztřesený hlas, Rowenin hlas.

„Stalo se něco?“ zívla jsem. Vymotala jsem se z pokrývky a uvědomila jsem si, že mám hlad a žízeň. Znovu jsem zívla. Obrátila jsem se tam, kde jsem tušila Rowenu. „Lumos,“ řekla jsem. Úplně jsem v tu chvíli zapomněla, že nemám svou hůlku, ale světlo se objevilo. Světlo z Roweniny hůlky. Konečně jsme si hleděly do očí. Rowenina tvář působila ztrhaně, vypadala o několik let starší, ale při pohledu na mne jí očima probleskovali jiskřičky radosti.

„Báli jsme se, že už se neprobudíš. Měla jsem strach...“ začala, ale hned umlkla. Všimla jsem si, že se nacházíme v nevelké jeskyni, ale nikde jsem neviděla Geofreyho. Rowena si mé rozhlížení vyložila správně a odpověděla mi na mou nevyřčenou otázku. „Geofrey tu není. Když se nám nepodařilo tě probudit ani po pěti dnech, rozhodl se, že půjde pro pomoc.“

„Pět dní?“ zděsila jsem se.

„Celkem patnáct,“ opravila mě Rowena, „Máš asi hlad. Uvařila jsem trochu kaše. Můžeš to zkusit. Voda je támhle v měchu, počkej, podám ti ho.“

„Patnáct dní?“ opakovala jsem. Uvědomila jsem si vyprahlý krk a vnitřnosti stahující se hladem. „Patnáct dní. Tak dlouho?“ Rowena mi klidně podala vodu a nechala mě napít. Pak mi podala misku s kaší. Pomalu jsem jedla. Vychutnávala jsem si každý drobek.

„Co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se mezi dvěma sousty.

„Upadla jsi, tam u jezera. To jezero se mi nelíbí. Působí na mě zlověstně. Mysleli jsme s Geofreym, že to je jen z vyčerpání. Našli jsme tohle místo a uložili tě tady. Když ses neprobudila začali jsme si dělat starosti. Dávala jsem ti pít, a tys pila, ale stále jsi spala. Musela jsem na tebe použít vyživovací kouzlo, snad bys jinak umřela hlady.“

„Jak jsem řekla, Geofrey si začal dělat starosti. Já jsem nikdy nebyla moc dobrá v léčivých kouzlech, ale vyzkoušela jsem na tebe všechny, které jsi mě naučila. Od Salazara žádné neumím. On mě učil jen útočit. Jenže kouzla nepomáhala. Geofrey tvrdil, že ví o někom, kdo by mohl pomoci. Vyrazil na cestu. Jenže nevěděl, kdy se vrátí. Nevím, kde jsme. Tohle místo může být bozi ví kde. A od té chvíle čekám. Čekala jsem na zázrak a ty ses probudila,“ Rowena mluvila dál a dál. Nebyla zvyklá mlčet.

„Jsou tu někde poblíž lidé?“ přerušila jsem ji. Zavrtěla hlavou.

„Ne, široko daleko nikdo není. Jsme tu sami.“

„Dokáže se Geofrey vrátit?“ zajímalo mě. V pusté krajině se špatně hledají dvě tečky života. Rowena se začervenala. Trochu mě překvapilo proč, neviděla jsem jediný důvod, ale ona mi to zajíkavě vysvětlila.

„Provedli jsme kouzlo.“

„Kouzlo?“

„Já a Geofrey. Kouzlo trvalého spojení. Teď mě dokáže najít kdykoli. Kouzlo v něm, ho neomylně povede ke mně. Tedy, pokud mě bude chtít najít. Ale to on bude. Určitě. Jenže je stále daleko. Pořád se vzdaluje. Nevím, kam jde, ale cítím ho jako žhnoucí bod ve své mysli. Ještě stále nedosáhl svého cíle,“ s každým slovem se červenala víc a víc. Už jsem její reakci chápala a přišlo mi to trochu k smíchu. No popravdě řečeno jsem se zajíkavě rozesmála a nemohla jsem přestat. Rowena se v mezích možností zčervenala ještě víc.

„Dobré, alespoň víme, že je v pořádku,“ dokázala jsem nakonec říct. Rowena se také začala usmívat a přikývla. A od té chvíle jsme čekaly dvě.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Rodina

Kdo jsi že čekáš

Doufáš v uzdravení

Jsi bůh snad

Nebo bůh už není

Snad zemřel

A snad nikdy nebyl

Nečekej už

Víš uzdravení

Nemůže nepřijít

Na čerstvém sněhu jiskřilo slunce. Chlad zalézal pod nehty. Nabrala jsem do dlaně sníh. Rozpouštěl se na horké kůži a já se tiše soustředila na krásu. Pak jsem zavřela oči a na chvilku zapomněla na svou existenci. Můj každodenní rituál.

Geofrey se nestihl vrátit. Zima přišla příliš brzy. Rowena věděla, že je živý, ale přesto... Už delší dobu zůstával na jednom místě a ona se bála, že se mu něco stalo. Já myslela a doufala, že jen nechce cestovat v zimě. Tenhle odloučený kus světa by se mu stejně špatně hledal. Nezbývalo než počkat na jaro.

„Jen čekat,“ povzdechla si Rowena. „Nevím, jestli to vydržím. Nevím.“ Toužebně se zahleděla k jezeru. Zima byla dlouhá.

„On se vrátí. Musí se vrátit,“ ale mou společnici má slova nepřesvědčila. I já jsem měla temné okamžiky, kdy jsem nevěřila v budoucnost. V těch chvílích jsem hleděla na jezero. Vzpomínala jsem na svou smrt. Na smrt, která mě v něm čeká. Když jsem Roweně prozradila, že toto jezero bude místem mé smrti, zděsila se. Chtěla, abychom okamžitě odešly. Jenže osudu se člověk stejně nevyhne. Snad ho může oddálit, ale ani to není jisté. Myslím si, že se Rowena bála především o sebe, nechtěla zůstat sama.

A přišlo jaro. Sníh zmizel. Stromy rašily. Květy kvetly. Geofrey se vrátil. Nebyl sám. Vedl hotové procesí. Starou ženu a několik dětí.

„Geofrey!“ volala radostně Rowena a běžela mu v ústrety. Vlající kadeře. Objímala ho a líbala. Tak jak by si to žena neměla dovolit, dokud nebudou s mužem sezdáni. Ale Geofreymu to nevadilo. Ani Roweně. Ani mně. Jen stará žena stála opodál a hleděla na ně pohoršeně. Děti byly tiché, držely se v pevném hloučku poblíž ženy, jako by mohla zahnat všechna nebezpečí světa. Žena pevně svírala svou hůl a stejně pevně mi hleděla do očí.

„Ty jsi ta, kvůli které jsem tady?“ zeptala se. „Ale vidím, že už pomoc nepotřebuješ.“ Její hlas řezal a pálil. Vyčítala mi mou přítomnost zde. Vyčítala mi, že je zde ona. Opovržení z ní sálalo silněji než by se dalo tušit.

Geofrey se konečně odtrhl od Roweny. Obrátil se k nám a našim planoucím pohledům. Pomalu k nám přistoupil a představil nás jednu druhé.

„Helgo, toto je matka manžela mé sestry. Je nejlepší léčitelkou, kterou znám. Přivedl jsem ji kvůli tobě. Ale stejně jsem rád, že ses uzdravila před mým příchodem. Dnes už by asi bylo pozdě,“ tiše se na mne usmál. Chyběl mi. Ten velký blázen a básník. Objali jsme se.

„Geofrey. Říkala jsem ti, že moje přítomnost zde bude zbytečná,“ řekla vztekle ta stará žena, „Zbytečně jsi mě a mé vnuky odvedl z domu.“ Děti se teď shlukly dál od nás. Nejmenší z nich tiše povzlykávalo, zabořené v náruči svého staršího bratra.

„Paní,“ uklonila jsem se jí zdvořile, „jsem potěšena, žes vážila tak dalekou cestu kvůli mně...“

„Zdvořilost od tebe nehodlám přijmout,“ odfrkla si a odvrátila se. V té chvíli se znovu nečekaně probudily mé věštecké schopnosti. Jako obvykle jsem o tom nevěděla, ale, když jsem se probrala z transu, záznamová koule, kterou jsem měla zavěšenou na krku, byla horká a plála v ní slova. Léčitelka se na mne zděšeně podívala a, beze slova vysvětlení, rychle vyrazila pryč. Geofrey pokrčil rameny a zamířil za ní.

Pohledem jsme se s Rowenou dohodly, že je necháme na pokoji. Jenže klidná jsem nebyla. Stále jsem se ohlížela směrem, kterým zmizeli. Rowena se zatím starala o tlupu dětí, která tu po těch dvou zbyla. Dávala jim najíst z našich zásob a snažila se zapříst s nimi rozhovor. Když viděla, jak stále hledím tím jedním směrem, pousmála se.

„Ale tam už přece nejsou,“ řekla. Podívala jsem se na ni. „Pokud je chceš vyhlížet, přesunuli se tímto směrem.“ Ukázala zhruba na opačnou stranu.

„Mám o ně trochu strach. Možná bych měla jít za nimi. Vypadali dost – bojovně,“ omluvně jsem se usmála. Rowenin úsměv trochu povadl a i ona se teď zatvářila starostlivě. Znovu mi ukázala směr a mlčky se vrátila k dětem.

Když jsem se dostala z jejího dohledu, přeměnila jsem se. Bývá to bezpečnější. Přece jen, zvíře je méně nápadné než člověk. A tak jsem je objevila. Nešli přehlédnout. Tedy vlastně přeslechnout. Hádali se spolu strašně nahlas.

„Gertride, jsou to tví vnuci...“

„Jsou to parchanti. Nevím jak tvá bosonohá sestra dokázala přinutit mého Johanesse k svatbě, ale mé požehnání určitě neměli,“ Gertride se na Geofreyho dívala zhnuseně.

„Myslíš to vážně? Chceš vědět? Za to mohu já a byla to největší chyba mého života. To já jsem Johanesse donutil k čestnému jednání ve chvíli, kdy jsem zjistil, že s ním je má sestra samodruhá. Já můžu za všechna její trápení. Ale ty Gertride, ty jsi ... Nechalas ji zemřít, když dávala život poslednímu synovi tvého syna.“

„Nechala,“ prohlásila Gertride hrdě, „a udělala bych to znovu. Ta špína neměla na světě co dělat.“ Geofrey na ni jen vyděšeně zíral. Obvinění jí vmetl do tváře ve víru hádky a teď se musel vypořádat s tím, že svou vinu neodmítla.

„A slyšels tu věštbu? Má krev mě zradí. Kdybych mohla, všechny ty spratky utopím jako koťata. Nedívej se na mě takhle. Tváříš se, jako bys byl lepší než já, jako bys mi byl nadřazený, ale nejsi nic než špína. Propadneš peklu. Žít pro dvě ženy... A ta tvá věštkyně, je stejná jako byla její matka...“ Gertride zmlkla. Asi jí vyschlo v krku, její hlas připomínal syčení hada, skučel jako vítr ve skalách, bodal. Najednou jsem byla velmi neklidná.

Gertride znala mou matku. Ta myšlenka mi žhnula v hlavě. Toužila jsem se jí zeptat na tolik věcí. Ale Gertride mi nedala šanci. Znovu začala mluvit.

„A stejně špatně skončí,“ řekla s potěšeným zadostiučiněním, „a když si nedáš pozor, skončíš špatně i ty, Geofrey odnikud.“

„Gertride...“ pokračoval Geofrey v jejich rozhovoru. Ten se zvrhl ve vichřici vzájemného obviňování. Cítila jsem se špatná, že je tak bezostyšně poslouchám jak si vyčítají svoje viny. Nakonec jsem došla k závěru, že s tím nic neudělám. Vrátila jsem se za Rowenou.

„Tvá krev je otrávená, tvá krev tě zradí. Držíš se života a život neudržíš,“ řekla Rowena.

„Cože?“ zeptala jsem se vylekaně, protože její slova postrádala jakoukoli souvislost.

„Tvoje věštba. Ta, kterou jsi dala té Geofreyově příbuzné. Já, myslíš, že se to může týkat těch dětí?“ Obě jsme se podívaly směrem, kde si to stádečko hrálo jednu z oněch nepochopitelných dětských her. Zamyslela jsem se. Začala jsem trochu chápat, jak se Gertrid cítí. Bála se. Proto se asi tolik hádali.

„Nevím, ale věštby neznamenají vždy to, co říkají. A z toho co jsem vyslechla, mám dojem, že je ta žena ani nepovažuje za svou krev. Jejich matka nebyla čistokrevná a tak...“ nedokončila jsem. Vím, že Rowena pochopila co chci říct. Trochu se začervenala.

„Myslím, že chce odejít a nechat děti Geofreymu. Je přece také jejich příbuzný,“ zauvažovala jsem nahlas. Rowena se zděsila.

„To přece nejde. Nemůžeme uniknout Salazarovi s tlupou dětí. A kdyby nás chytil, bůh ví,“ Rowena se zarazila. „Ale mi nemusíme utíkat. Stačí, když se nedozví, kde jsme. Nesmíme je nechat odejít, mohli by někde utrousit zmínku...“ nechala tu představu vyplynout do ztracena. Přikývla jsem, to mě ještě nenapadlo. Popravdě jsem Salazara téměř vypustila z myšlenek. Bylo přece tolik jiných věcí, které bylo třeba promyslet.

Nakonec se vrátili i Geofrey s Gertride. Jejich nálada nebyla zrovna nejlepší. Gertridina vnoučata ztichla okamžitě jak se objevila. Bylo jasně zřejmé, že se jí bojí. Uctívají ji jako bohyni.

„Paní Gertride,“ obrátila jsem se k ní, „řeklas, že ode mě nepřijmeš zdvořilost, ale ráda bych ti nabídla pohostinství. Určitě si je zasloužíš i proto, žes právě kvůli mě vážila tak dlouhou cestu. Věřím, že ty i tví vnuci odpočinek oceníte.“

„Neuvědomuju si, že by tu padlo mé jméno, odkud ho znáš?“ řekla vztekle. „Já...“

„Vidím, že jsi skutečně příliš unavena,“ skočila do hovoru Rowena. „Bylas nám představena před tak krátkým časem a únava ti to již vyhnala z mysli. Pojď, jistě potřebuješ po cestě spočinout...“ Uctivě, ale pevně, uchopila Gertrid za paži a odváděla ji stranou. Gertrid to překvapilo natolik, že mlčela. A snad naposledy v jejím mlčení nebyl osten nenávisti.

Zůstali. Gertrid a její vnuci. A s nimi zůstalo i mlčení. Napětí narůstalo. Jsem si jistá, že se Geofrey s Gertrid mnohokrát pohádal, když nikdo další nebyl v dohledu. Jenže i on věděl, proč musíme Gertrid držet v naší blízkosti. Její přezíravé pohledy se staly součástí běhu dne. Málokdy však byla ochotná promluvit se mnou byť i jen pár slov.

Jenže pak jsem ji neskutečně urazila. Její nejstarší vnuk, Johaness po otci, prováděl jednoduchá kouzla s rostlinami. Všimla jsem si toho a začala jsem mu radit. Asi jsem si příliš zvykla, tam v Labyrintu. A tak nás Gertrid našla jak se smějeme nad překvapeným dubem, který z malého semenáčku náhle vyrostl až do výšky našich očí. Gertride vybuchla. Jak prý mohu vyučovat její vnuky, když mi k tomu nedala povolení a vůbec, jak prý mohu vyučovat někoho, kdo nemá dokonale čistou krev? Nakonec, snad aby mě ranila, s úšklebkem podotkla, že od dcery mé matky se vlastně nic jiného očekávat nedá. Znovu jsem byla v pokušení zeptat se na svou matku. Jen jsem nechtěla riskovat ještě větší rozčilení. Avšak mé ohledy vyšly nazmar.

Byl druhý den ráno a padl na mne chlad. Gertride zmizela. Odešla v noci, bez rozloučení, a nechala Geofreymu, nebo komukoli, na starost svá vnoučata. Děti byly z její nepřítomnosti vyplašené, ale Roweně se je podařilo uklidnit. Naštěstí. Byla sama téměř dítě, ale když byla s Geofreym, vypadala starší a rozhodně se jako dítě nechovala. Stáli vedle sebe a jen se lehce dotýkali špičkami prstů. Přesto jsem věděla, že je jejich blízkost vzájemně uklidňuje. Já byla sama, sama na všechny své strachy, které jsem s nimi nedokázala tak docela sdílet.

Gertrid neměla ráda mě, Geofreyho, ani své vnuky. Jedině Rowena se těšila výsadě lhostejnosti z Gertridiny strany. Ale všichni tři jsme se trápili pomyšlením, že se Gertridiny zprávy o nás dostanou až k Salazarovi. Mohli jsme se znovu pokusit o útěk, ale bylo nás už příliš mnoho. A já už nechtěla utíkat. Kdybych utekla od jezera, připadalo by mi, že se snažím utéct osudu. A utíkat před osudem je strašně zbytečné.

Zpět na obsah

Kapitola 12: Věž

Zpět na obsah

Kapitola 13: Jen doufat

Není štěstí, není strach

Jen smutek nám srdce svírá

Můžeš hledět do oblak

Snad se v trávě skrývá

Snad i v smutku nalezneš

Štěstí střípek malý

Snad nalezneš přítele

Snad se zeptáš zdali

„Měla bych na tebe prosbu, Alcuine,“ oslovila jsem svého oblíbeného skřeta, „Chtěla bych únikovou chodbu ze svých osobních prostor.“ Trochu jsem se styděla, že se takto jistím pro případ náhlého útoku. Ale prostě se to někdy musí. Moudrý člověk myslí na všechny možnosti. Mé špatné svědomí vydrželo jen do té chvíle, kdy řekl: „I ty věštkyně?“

„I já? Co tím myslíš?“

„No, jen že tvoji přátelé už si své únikové cesty zadali. Hlavně ten tvůj bručoun Geofrey, ten si u mne objednal už druhou. Zdá se že nevěří vůbec nikomu a ničemu.“

„Tajné chodby bez mého vědomí?“ řekla jsem a vzápětí jsem se zastyděla. Vždyť ani já jsem jim o svém záměru nic neřekla. „No dobrá, můžeš mi říct, kam ty chodby ústí?“

„Jedna je už dostavěná, takže jsem musel vypít lektvar zapomnění, abych právě tohle nemohl nikomu prozradit. Ale ta druhá bude ústit pod hladinu jezera. Asi dvacet stop, takže by bylo vhodné naučit se plavat, věštkyně. Ta dívka se ještě úplně nerozhodla, ale nemusíš se bát. My skřeti děláme výhradně bezpečné východy. A navíc, všichni jste kouzelníci. Myslím, že se dokážete ochránit i jinak.“

„To by mohla být pravda, kdyby proti nám nestál kouzelník ještě mocnější. Ale děkuji ti, že jsi mi to řekl.“

„A co ta tvoje tajná chodba? Kam chceš aby ústila.“

„Nechám to plně na tvé fantazii Alcuine. Věřím, že mě nezklameš.“ Nezatvářil se právě vesele a šťastně, ale já jsem měla jiné starosti, než být k němu milá. Takže Rowena i Geofrey mysleli na únik. Nebyla jsem si jistá, zda si s nimi mám na toto téma pohovořit. Ale nakonec jsem se rozhodla, že ne. Přece jenom, až mi to budou chtít říct, řeknou mi to sami. Navíc, nepodezírala jsem je z postraních úmyslů. Když už nikomu, tak jim jsem věřila.

Jaro pomalu přecházelo v léto. Stavba věže se chýlila ke konci. Skřeti opravdu pracovali rychle. Dospěla jsem k závěru, že alespoň toto byl pro mne dobrý obchod. Předala jsem skřetům neskutečné množství záznamových koulí, ale Geofrey i Rowena mi s nimi začali pomáhat a tak mě ten závazek příliš nevyčerpal. Bylo mi líto, že jsem se se skřety nedohodla na množství. Ale jak se věž blížila dokončení, cítila jsem se stále lépe a lépe.

Věže jsou stavby vzpoury lidského ducha. Vysmívají se bohům i přírodě a já si tu svou zamilovala. Těžké zdi z temného kamene, uzoučká okna, strmá schodiště a na vrchu, v úplně posledním patře, byla místnost, která měla patřit jen mně. Nikdy dřív jsem nic takového nepoznala. I Rowena a Geofrey měli své prostory. Snad pouhou náhodou umístěné vedle sebe.

Obrana věže byla svěřena kouzlům i staromódní horké smole. Jenže Salazar nepřicházel. Získala jsem dojem, že už se o mne nezajímá. Možná mi byl vděčný, že jsem ho zbavila Roweny. Možná ano, protože ti dva se, alespoň podle toho, co mi Rowena vyprávěla, skutečně nesnášeli. Zkysnul jí výraz pokaždé, když uslyšela Salazarovo jméno. Asi to bylo vzájemné.

„Možná, že to nebyl špatný nápad,“ řekla Rowena.

„Ano? Děkuji za ocenění,“ usmála jsem se překvapeně. Popravdě se mi od počátku zdálo, že těm dvěma se zdá být stavba zbytečnou.

„Přemýšlela jsem,“ poznamenala Rowena. „Teď jsi si se Salazarem v tomto rovna. Tedy, máš vlastní hrad. Sice je proti tomu jeho maličký, ale znamená to, že by tě musel napadnout na tvém území.“ Zamyslela se a její tvář se trochu rozjasnila. „Možná vůbec nezaútočí.“

„Nedoufáš v příliš mnoho? Neznám ho samozřejmě tak dlouho jako ty, ale zdál se mi, řekněme - neodbytný. Ten se nevzdá kvůli hromadě kamení a několika obranným kouzlům.“

„Možná ani nemusí útočit,“ zachmuřila se Rowena. „Může koneckonců přijet na zdvořilostní návštěvu. Patří k rodině. Pokud přijde a zaklepe na naše brány dovolávaje se přijetí...“

„Budeme ho muset přijmout. Zákon pohostinství...“

„Mohli bychom doufat, že on to neví,“ prohlásila nadějeplným hlasem. Doufat. Jak často mi v životě nezbylo než doufat. A tak jsem doufala.

V příbězích, které nemají ani kapku fantazie se objevuje zakončení: A žili šťastně až do smrti. A mi jsme žili šťastně. Smrt nepřicházela. Bylo nám nádherně. Léto bylo horké a dlouhé. Skřeti byli pryč a my jsme měli božský klid. Stvořili jsme si ráj na zemi. Jenže tím to nikdy nekončí.

Léto, léto bez věšteb. Věž jsme zabezpečovali dál, ale pomalu jsem si začínala myslet, že se nestane cílem útoku. To byl ošklivý okamžik, kdy mě mé věštecké schopnosti nepěkně zklamaly. Útok přišel, ale až později.

Jak praví staré moudro: Narodíme se a zemřeme, s tím se nic dělat nedá. Mezičas vyplňme prací.

„Geofrey, já to prostě nedokážu,“ stěžovala jsem si rozpačitě, když se mi posté nepodařilo provést přenášecí kouzlo. Nešlo mi to. Do mé výuky se zapojila i Rowena, ale za chvíli byla stejně zoufalá jako Geofrey. Už je nenapadal žádný další způsob. Vzdorovala jsem jakékoli snaze.

„Asi to skutečně nedokážu,“ řekla jsem smutně. „Nedá se nic dělat, prostě na to nemám,“ to přiznání mě nemálo mrzelo. Vždy jsem si myslela, že dokážu všechno.

„Síly máš dost,“ odsekla Rowena. „Jen se prostě dostatečně nesnažíš.“ A tak jsem se snažila, snažila, snažila, až do vyčerpání. Ale svým učitelům jsem radost neudělala.

„Ne, prostě toho nechám. Nemám na to, ale..“ teď mě něco napadlo. „Proč bychom se v prostorách věže měli přemisťovat? Umístíme zde protipřemisťovací kouzlo, stejné jako má na hradě Salazar. Zvýší to bezpečnost.“ Bylo až s podivem, že mě do té chvíle nenapadlo, že by se k nám útočníci mohli přemístit, ale Rowena mi mou obavu vyvrátila.

„Pokud to tady neznají je velice malá šance, že by se pokusili přemístit. Vždyť jsme ti vysvětlovali, že přemisťovat se máš jen na známá místa, nebo na místa, kde se dá předpokládat rozmístění hmotných předmětů. Jasné?“ Kdyby se Rowena narodila jako muž, mohl z ní být skvělý válečník. Dokázala by několika vzletnými slovy nastínit plán bitvy a pak se vrhnout do největší vřavy v čele svých mužů. Teď si svou energii vybíjela na mně.

„Ale to kouzlo by nebylo špatné,“ přidal se na mou stranu Geofrey. Poněkud riskoval, když na sebe přitáhl Roweninu pozornost. Jenže on ji mohl odzbrojit úsměvem a společnými vzpomínkami.

„Salazar mě ho nenaučil. Neumím ho,“ pronesla nerudně Rowena. „Nenaučil mě vůbec nic, co mu nenařídila rodina. Každé nové kouzlo jsem na něm musela vyžebrat. Já... Prostě to nedokážu.“ Červenala se.

Byla bych šťastná, kdyby Rowena dokázala to kouzlo provést. Stydím se za to, ale přemisťování mi dělalo neskutečné problémy. Geofrey naučil i starší děti přemisťovat se. Jenom já jsem jeho snahám zarputile odolávala. A tak zatímco si ostatní nacvičovali úniky pro případ nouze, já jsem každý večer vycházela ven svou tajnou chodbou a hleděla jsem na hvězdy. Jsou lidé, kteří věří, že ve hvězdách je skrytá budoucnost. Tak to není, hvězdy skrývají jen příběhy dávno minulé a příliš vzdálené. A tak mě hvězdy nevarovaly. Jejich chladný žár jen lhostejně hleděl na mou pošetilost, neznalost a hloupou smůlu.

Zpět na obsah

Kapitola 14: Útok

Do útoku! Zvolej veliteli!

Do útoku! Slavně zvítězíme!

Velké ztráty! Přejem nepříteli!

Velké ztráty! Pak to oslavíme!

Den na konci léta, kdy stromy už začínají žloutnout. Jak ten čas letěl v dobách mého mládí. Uplynul téměř rok od našeho příchodu k jezeru. Tolik se toho změnilo. Už jsme nebyli bezbranní a přece jsme byli více zranitelní. Měli jsme místo, které jsme museli chránit a měli jsme jeden druhého. Nemohli jsme jen tak utéct jak to každý z nás dělal do té doby.

Nerada vzpomínám na onen den. Zlaté slunce, žloutnoucí stromy. Nadějný začátek, ale ten konec... konec.

Bylo dobře, že jsme věž neustále zabezpečovali. Zesilovali ochranná kouzla. Vymýšleli nová a nová opatření proti překvapivému útoku. Protože útok překvapivě přišel.

První se o něm dozvěděl Geofrey. Varoval ho fénix, který s oblibou prolétal zdejšími lesy. Jenže varování přišlo téměř později než útočníci. Geofrey se okamžitě přemístil k Roweně, aby ji informoval, a pak začal spouštět připravená obranná kouzla.

Rowena varovala děti a poslala je do úkrytu, aby jim někdo neublížil. Pak se přemístila ke mně. Ale to už varování nebylo třeba. Věž se otřásala v základech. Mocné kouzlo bušilo na bránu. První úder mi podlomil kolena ve chvíli, kdy se u mne Rowena objevila.

„Helgo jsou...“ stačila říct než ji přerušil další otřes.

„Jeho kouzlo je silnější než jsem čekala,“ poznamenala jsem.

„Není sám. Na kouzlu takové síly musí pracovat strašná spousta čarodějů. Musel sebou vzít každého,“ řekla překvapeně, „a to bych do něj nikdy neřekla. Většinou si osobní účty vyřizuje sám.“ Ale na rozhovor o Salazarově obvyklém chování nebyl čas.

Vyhlédla jsem z okna. Zdi naší pevnosti byly zahaleny do zlatavého oparu obraného kouzla. Co chvíli z okolních lesů vyrazil shluk barevných jisker a útočná kouzla se utkávala s obranou.

„Jdu za Geofreym,“ křikla ve spěchu Rowena a zmizela. Bez hůlky jsem do boje na dálku nemohla zasáhnout a tak jsem jen sledovala, jak v místech, odkud nejčastěji vylétaly kletby, náhle vybuchují gejzíry jisker. Několik týdnů jsme strávili tím, že jsme v širokém kruhu kolem celé věže rozmisťovali pečlivě seřízená výbušná kouzla. Teď stačilo jen hůlkou vyslat slabý pokyn a kouzla se spouštěla.

Útočníci nemohli předpokládat tak tuhý odpor. Byla bych očekávala, že se stáhnou a budou se snažit promyslet novou strategii. Muselo jich být velké množství, protože stále neúnavně vrhali další a další kletby. Odkudsi přiletělo obzvlášť silné kouzlo. Jeho zelené světlo se do obrany zakouslo těsně nad hlavní bránou. To byl počátek konce. Obrana u brány už byla hodně zeslabená. To kouzlo bylo onou poslední kapkou. Pohár přetekl. Věž se otřásla v základech, mnohem vážněji než předtím.

Ztratila jsem rovnováhu a padla na všechny čtyři. Jako by se náš domov zahalil do bouřky. Hřmělo to, blýskalo a postupovalo kolem obvodu věže. Podařilo se mi vstát a vyhlédnout z okna. Obranné kouzlo se zhroutilo téměř úplně. Jen několik osamělých kousků štítu ještě chránilo kamenné stěny. Nevěřila bych že je to možné. Naše kouzlo bylo proraženo.

Následující krok byl jasný. Z několika míst vystřelily proudy jisker. Po cestě k nám se připojovaly jeden k druhému a hlavní proud mohutněl. Geofrey nebo Rowena vyslali několik kouzel, kterými se snažili ten proud rozdělit nebo alespoň zpomalit. Nedařilo se.

Hlavní brána se rozletěla na třísky, když do ní kouzlo narazilo.

První z útočníků se neopatrně přemístil do míst, kde před okamžikem stála pevná brána. To byla jeho poslední chyba. Kotle s horkou smolou byly připraveny. Další útočníci se pokoušeli dostat přímo dovnitř. Vysilovali se neustálým přemisťováním k nám a zpátky. Vždy o pár kroků dál. A tak postupovali. Zneškodňovali naše obraná kouzla na dálku i tím nejlehčím způsobem. A objevovali se stále další.

Když se prostor naší věže naplnil útočníky, začalo mi to být podezřelé. Ani jsem netušila, že existuje tolik kouzelníků. Myslela jsem si, že Salazara trochu chápu. Stejně jako Roweně mi připadalo zvláštní, že Salazar tu nikde nebyl. Měla jsem poměrně dobrý přehled o útočnících, kteří se objevili na vnitřním dvoře naší věže. Od Salazara bych očekávala, že už tu bude a bude volat mé jméno. Přivolá mě dolů na dvůr a bude požadovat zadostiučinění za to, že jsem si dovolila uprchnout z jeho zajetí. Jenže Salazar nepřicházel. Nerozléhal se tu jeho zvučný hlas. Nebyl tady.

Do mé místnosti vedly točité schody. Uslyšela jsem kroky. Někdo chtěl vystoupit nahoru. Odtrhla jsem se od okna, před kterým se pomalu odvíjela naše porážka. Doufala jsem, že Rowenu a Geofreyho napadlo zmizet. Asi ano, protože útočníci zbylá ochranná kouzla zneškodňovali překvapivě snadno. Bez hůlky jsem měla poměrně méně možností, než by mi bylo milé. Alespoň jsem hodila dolů ze schodů ohnivou kouli. Podle zvuku, který se ozval, jsem se trefila. Takto jsem si s útočníky nějakou chvíli hrála. Báli se přemístit přímo ke mně. Nemohli vědět, co je tady čeká.

Náhle se ve středu mé místnosti zhmotnila záznamová koule. Jen tak z ničeho nic. Chvíli setrvala ve vzduchu a pak spadla na zem. Střepy se rozletěly. Jeden z nich mě škrábl do kotníku. Ozval se Rowenin hlas.

„Helgo, to vůbec není Salazar,“ mluvila rychle, zadrhávala se. „Některé z nich jsem poznala. Musela je sem poslat čarodějnická rada. Nevím co proti nám můžou mít.  I když... Asi jsme podle nich něco provedli. Uteč Helgo,“ to znělo naléhavě. „Sejdeme se na starém místě. Pokud tě chytí snaž se neklást odpor,“ tón hlasu přešel k úzkostlivosti. „On... Bude tě soudit shovívavěji.“ Rowenina zpráva skončila.

Byla to velká chyba zaposlouchat se do vzkazu a nehlídat si záda. Zapomněla jsem na svého útočníka. Byl téměř nahoře. Už jsem si s ním mohla i hledět do očí. Mířil na mne hůlkou.

„K čertu se shovívavostí,“ zakřičela jsem v odpověď na Rowenina slova a vrhla po něm další ohnivou kouli. Bohužel pro mne se stihl přemístit těsně předtím, než ho zasáhla. Zaklela jsem a přidala tak své duši další hřích.

Měla jsem jen okamžik. Mohla jsem odejít svou únikovou chodbou, ale nestihla jsem to. Útočník už věděl, jak to u mne vypadá a že jsem tady sama. V hluku a vřavě likvidovaných kouzel, který se ozýval snad odevšad, jsem málem přeslechla to tiché prásknutí, když se přemístil za má záda.

Velice svižně jsem uskakovala před jeho kouzly, ale ani on se nenechal zasáhnout ode mne. Jenže ten den měl větší štěstí než já. Nakonec mě jedna z jeho kleteb zasáhla do prsou. Nezabíjela okamžitě, ale na hrudi se mi šířila krvavá skvrna. Nevěřícně jsem sklopila pohled. Umírám, znělo mou myslí.

Můj kat stál proti mně a tvářil se vítězně. Pozvedl hůlku, aby mě dorazil. Zhroutila jsem se k zemi. Neměla jsem sílu k obraně a jen jsem upírala pohled na svého vraha. Ozvalo se další tiché prásknutí. Těsně vedle stěny se objevila známá postava. Salazar byl tady.

Hlavou mi proběhla jediná myšlenka. Zemřu s pohledem do těch nádherných očí. To poznání překvapilo i mne samotnou. Zapomněla jsem na smrt a myslela jen na jeho oči.

Salazar vzápětí udělal něco, co mě šokovalo. Objevil se s hůlkou v bojové poloze, ale nesklopil ji, když uviděl, že bezmocně ležím na zemi. Vyletěl proud červeného světla a můj protivník ležel omráčený na zemi.

„Šašci,“ pronesl Salazar zhnuseně a podíval se na mne. Napadlo mě jediné. Nechce, aby mě zabil někdo jiný. Chce mě zabít sám. Úplně sám. Hleděli jsme si do očí, ale pak mě bolest na prsou a velká ztráta krve přemohla. Ztratila jsem vědomí. Na chvíli.

Pak jsem znovu na okamžik procitla. Pamatuji si tvrdou zem a horkost. Ležela jsem na zádech, hruď odhalenou. Salazar klečel nade mnou. Jeho ústa byla pevně sevřená. A přece jsem měla pocit, že slyším jeho hlas. Jako by stále dokola opakoval: „Nesmíš zemřít!“

Myslela jsem, že jeho tvář bude skutečně to poslední, co v životě uvidím a tak jsem si ji vychutnávala. Křivku rtů. Temné oči. A co mě překvapilo nejvíc, na čele se mu třpytily kapičky potu. Na jeho krásně klenutém čele.

Ale hruď mě pálila. Bolest tepala tělem. Do údů se vkrádal chlad a dýchání působilo nesnesitelnou bolest. Tak jsem dýchat přestala a propadla se do spánku beze snů.

Zpět na obsah

Kapitola 15: I věštby se plní

Nepřátelé jsou

A jsou i v nás

Však někdy

Překvapí nás čas

A z nepřítel přítel

Stát se může

Snad...

Nevím tak docela jak si představovat posmrtný život, ale ta místnost se nepodobala ani ráji ani peklu. Zato jistá podobnost s vězeňskou kobkou byla dobře patrná. Silné kamenné stěny bez oken a zaručeně vězňuvzdorné dveře. Byla jsem sama.

Náhle se mi před očima objevila vzpomínka. Kapičky potu na Salazarově čele. Zhluboka jsem se nadechla. Překvapilo mě, že mohu dýchat. Posadila jsem se a s nepříjemnou předtuchou jsem pohlédla na svou hruď. Tam... Ale žila jsem. Nic mě nemohlo překvapit víc.

Byla jsem samozřejmě v zajetí, ale kdo mě zajal, a proč vlastně, nebylo vůbec jasné. Začali se mi vracet vzpomínky na ty poslední okamžiky. Rowenin vzkaz a podivné Salazarovo chování. Co to jen mohlo znamenat. Jenže ani to nebylo všechno, co mi letělo hlavou. Přemítala jsem, zda se jim podařilo zajmout i Rowenu a Geofreyho a co se v tom případě stalo s dětmi. Trápilo mě to. Odpovědnost tíží.

Později jsem se dozvěděla, že všichni stihli zmizet. Měli ale starost o mne. Já jsem nevyvázla a oni ani nevěděli, kde mě hledat, protože útočníci zmizeli i se mnou krátce poté, co se bez úspěchu pokusili zapálit naši věž. Nehořela. Byl to Rowenin nemalý příspěvek - nehořlavé kouzlo. Vyplatilo se.

Postavila jsem se a pokusila o několik kroků. Stále jsem se cítila dosti slabá. Pečlivě jsem prohlédla své působiště, ale nenalezla jsem ani jediný způsob k útěku. Přede dveřmi se ozvalo jakési chrchlání. Zpozorněla jsem. Jenže nikdo nevstoupil dovnitř, ačkoli jsem nějaké zvuky zaslechla za chvilku znovu. Domyslela jsem si, že někdo hlídá přede dveřmi.

Ať už mě zajal kdokoli, nechal mě čekat velice dlouho. Po nějaké době jsem se přemýšlivě začala dívat na dveře. Napadaly mě různé pošetilosti. Jenže pak jsem si znovu uvědomila, že mě zajali lidé, kteří dokázali dobít náš domov. Určitě mysleli na to, aby dveře nebylo možno vyrazit nějakým jednoduchým kouzlem. A možná ani složité kouzlo by to nedokázalo.

Po nějaké době jsem čekání vzdala a lehla jsem si. Usnula jsem. Z krásných snů o svobodě a volnosti mě vzbudilo hrubé zatřesení. Byli dva. Nepříjemně se tvářící kouzelník na mne neustále mířil hůlkou. Ten druhý šel před námi a světlem ukazoval cestu.

Procházeli jsme dlouhými bezútěšnými chodbami. Kamenné stěny začínaly drtit mou duši. Neodvážila jsem se svých průvodců na nic zeptat, ačkoli se mi v mysli rojilo tisíc otázek.

„Vejdi,“ řekl úsečně jeden z nich. Přede mnou se otevřely dveře. Temnota za nimi mě lekala. Ale ucítila jsem lehké šťouchnutí hůlkou. A tak jsem učinila první krok.

Ten prostor do kterého jsem vstoupila mě přímo udeřil. Jako bych zde už někdy byla, jako bych ho už někdy viděla. To místo mi na chvíli zabránilo povšimnout si lidí, kteří tam na mě čekali.

Za mohutným stolcem jich sedělo jen několik. Další posedávali na lavicích v pozadí. Ale bylo by se jich tam vešlo mnohem mnohem víc. Všechny pohledy se upíraly na mne. Nelíbilo se mi být takovým středem pozornosti, ale neměla jsem zrovna chuť si stěžovat.

Nejvyšším mezi nimi byl zjevně muž mohutného zjevu s temně černým plnovousem. Seděl na nejpřednějším místě a díval se na mne s největším pohrdáním. Rysy jeho tváře mi byly podivně známé, jako by mi kvůli nim byl milejší. Zkazil však můj dobrý dojem z něj hned svými prvními slovy: „Ty která jsi vina, usedni na tobě určené místo.“ Jeho hlas se rozléhal a duněl sálem. Přestal se mi líbit, ať už mi jeho rysy připomněly kohokoli.

„Necítím se být ničím vina,“ odvětila jsem tiše. Přesto však i má slova produněla tím místem. Musel je slyšet každý, kdo zde byl přítomen. Pohledy byly náhle upřenější a tvrdší. Tohle je tedy kouzelnická Rada? Blesklo mi hlavou. U těch snad ani nemůže být řeči o shovívavosti, o které se zmiňovala Rowena.

„Odvažuješ se odporovat Radě?“ promluvil znovu ten muž. „Usedni.“ Povýšeným gestem mi vykázal místo. Šla jsem pomalu a doufám sebejistě. Hlavu jsem nesla co možná hrdě vztyčenou. Byla jsem rozhodnuta těm lidem nikdy neukázat svůj strach. Usedla jsem.

Ten muž na předním místě se mi teď ocitl tváří v tvář. Seděli jsme proti sobě. Jeden druhého jsme propalovali pohledem. Najednou komusi pokynul a za mými zády se ozval hlas. Neotočila jsem se.

„Nejvyšší kouzelnická rada se zde sešla, aby odsoudila provinění ženy zvané Helga z Mrzimoru. Nechť smaží se v nejhlubším pekle ti, kdo se protiví vůli Rady,“ hlas by si v květnatém projevu liboval zřejmě dlouho, ale nejvyšší ho gestem přerušil. Hlas tedy pokračoval: „V čele rady stojí nejvážnější. Ten, kdo soudí vždy jen dobře. Nechť i nyní jeho moudrost osvítí nás. Ctihodný pan Gaucelm z...“ předsedající Gaucelm ho znovu přerušil. Zdálo se mi, že slyším náznak nespokojeného zabručení. Ctihodný pan Gaucelm by měl být trochu trpělivější. Některé rituály by se měly dodržovat. Ať už byl můj zločin jakýkoli.

„Pokud ctihodný pan Gaucelm dovolí,“ pronesla jsem rázně v nastalém tichu, „ráda bych zvěděla jakým zločinem jsem vina. Ať vím proč se mám kát.“  Gaucelmův pohled ještě více ztvrdl. Jeho oči říkaly jasně: Rituály si mohu dovolit narušovat jen já. Ne nějaká tulačka, která ani neví, jaké cti se jí dostalo, když jsme se zde kvůli ní sešli.

„Chceš vyslechnout obvinění? Povolejte svědkyni!“ Tvářil se posměšně. Necítila jsem se dobře. Ale jeho pohled mi naznačoval, že právě v této chvíli bych měla začít propadat panice. Snad nevěděl o mém dětství mimo kouzelnickou komunitu. Neznala jsem jejich rituály. Připadalo mi, že nic by mu neudělalo větší radost, než vidět mě mrtvou. Měl mě v moci, nechápala jsem, proč mě tedy rovnou neodpraví, proč se zatěžují tou fraškou.

„Paní Gertride,“ pronesl úsečně ten hlas za mými zády. Dalo se to čekat, kdo jiný by jim mohl říci, kde se nacházíme. Gertride předstoupila. Stála asi v poloviční vzdálenosti mezi mnou a Gaucelmem. Uklonila se. Samozřejmě, že jen směrem k němu.

„Řekni, jaké vznášíš obvinění proti této ženě,“ ozval se Gaucelmův hlas.

„Vznešený pane,“ řekla Gertride a znovu se mu uklonila, „tato žena, to bláto, které by nemělo mít tu čest válet se u vašich nohou,“ pokračovala, ale Gaucelm se začal tvářit netrpělivě. Skutečně si nepotrpěl na květnatou mluvu. „Pane,“ řekla rychle Gertride, „porušila zákon. Ten zákon, který chrání čistotu naší krve. Ten zákon, který nás chrání před zničením našeho plemene. Učila kouzlům muže s nečistou krví. A co hůře, dala mu do rukou hůlku. Jak všichni víme,“ uklonila se k ostatním usazeným v sále, „jak víme, je to ten nejstrašnější zločin a trestá se smrtí. Ale co víc, jeden muž jí nestačil. Rozhodla se založit si vlastní školu, přivedla do svých tenat děti s nečistou krví a chtěla z nich učinit čaroděje, kteří by s ní bojovali proti nám, které naše čistá krev zavazuje...“

„Ano,“ přerušil její řeč Gaucelm, „ta žena budovala vlastní školu...“

„Je zločin předávat své vědění dál?“ odsekla jsem jim oběma.

„Bez svolení rady ano,“ odbil mě Gaucelm. „Ale Gertride, na místě tebou udaném jsme nenašli jediné dítě. Ačkoli nám mohly uniknout. Její sídlo nám vzdorovalo dostatečně dlouho.“

„Ale jak všichni víme, její další zločiny stačí...“ pokusila se znovu promluvit Gertride.

„Jak všichni víme,“ ozval se hles z temnoty. Ten hlas už jsem slyšela několikrát předtím, byl to Salazarův sebejistý hlas. Projelo mnou zachvění. „Svědectví musí podávat jen čistokrevný kouzelník. Paní Gertride,“ pokračoval posměšně, „mám pochyby o čistotě tvé krve.“ Gertride se rozhořčeně nadechla. Gaucelm jen pokýval hlavou.

„Pokud námitky vznese tak vzácný kouzelník, musíme je brát v úvahu. Paní Gertride jsi připravena podstoupit zkoušku v kruhu?“ zeptal se Gaucelm. Náhle se téměř děsivě tyčil.

„Ano jsem. Jsem dokonale přesvědčená o čistotě své krve,“ vykřikla sebevědomě Gertride.

„Připravte kruh,“ rozkázal Gaucelm. Skupinka kouzelníků opodál cosi prováděla, nemohla jsem se na ně podívat, protože v tu chvíli jsem zachytila Salazarův pohled. Přicházel blíž a zastavil se jen několik kroků od Gaucelmova stolce. Nevyznala jsem se v jeho pohledu. Mísila se v něm jistota s nejistotou a já se začala bát, co všechno se ještě ten den stane.

„Kruh je připraven,“ oznámil uctivě jeden z kouzelníků Gaucelmovi. Gaucelm se nevrle podíval na Salazara a pak pokynul Gertride. Ta velice sebevědomě vkročila na označené místo.

„Mám čistou krev,“ pronesla velice zřetelně a nahlas. Několik věcí se stalo v tu chvíli. Gertridina slova se rozzvučela síní a vracela se z mnoha směrů nepochopitelnou ozvěnou. Jako by šeptalo tisíc hlasů. Bylo to jak tlukot křídel hejna ptáků. A jako blesk se Gertridin hlas vrátil zpět. Ta cesta skrze tisícerou ozvěnu však změnila význam slov.

„Tvá krev je nečistá.“ Překvapené hlučení proletělo mezi přítomnými. „Tvá krev je otrávená.“ Další překvapené hučení. „Nechť jsi očištěna.“ Všechny zvuky utichly. Napětí ve vzduchu bylo nesnesitelné.

Tvá krev je otrávená, to přece byla slova mojí věštby. Pohlédla jsem ohromeně na Gertride. Její tvář byla maskou hrůzy, pokusila se zoufale vykročit z kruhu, ale nedokázala to. Jakási síla ji srazila na kolena a vnitřek kruhu se naplnil ohněm. Ze zápachu páleného masa se mi udělalo zle. Tvá krev je otrávená, tvá krev tě zradí. Držíš se života a život neudržíš. Má věštba se splnila.

Byla jsem otřesena a děkovala jsem bohům, že sedím. Toto potvrzení mého věšteckého talentu mě šokovalo.

Salazar se ušklíbl na ctihodného Gaucelma: „Tvá svědkyně zřejmě nebyla tak dobrá jak si o sobě myslela. Máš ještě někoho, kdo by vznesl obvinění proti Helze z Mrzimoru?“

Nedokázala jsem nic říct. Salazar za mne bojuje? Proč? Jak se to mohlo stát?

„Obvinění byla vznesena...“

„Svědkyně sama nesla velkou vinu. Odvážila se předstoupit se svou nečistou krví. Neměla právo vznášet obvinění.“

Salazar se tvářil vítězoslavně. Shlížel na Gaucelma svrchu. Přehlédl však jisté hnutí v Gaucelmově tváři. Zachmuřený výraz se náhle projasnil a Gaucelm se zlomyslně usmál. Obrátil se ke mně.

„Ženo,“ oslovil mě, „hrdelní obvinění vznesené proti tobě se ukázalo bezpředmětným, ale stále zůstává jedna záležitost. Tvá škola.“

„Má škola?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano. Tam na severu ses jistě neusadil jen tak. Ta odloučená poloha a dobře chráněná pevnost svědčí jasně proti tobě.“

„Nechtěla jsem se protivit zákonům,“ řekla jsem pokorněji než jsem se cítila. Ale v té chvíli jsem začala doufat, že vyváznu živá.

„Zprotivila ses, toto obvinění nemůžeš popřít,“ dodal Gaucelm téměř vesele. Ušklíbl se na Salazara. Ten měl ve tváři vepsané soustředění. Najednou si sám pro sebe přikývl.

„Ctihodný,“ připoutal Gaucelmovu pozornost, „jak jste sám prohlásil. Nebyli nalezeni žádní studenti. Jsem přesvědčen, že paní z Mrzimoru chtěla radu požádat o svolení.“ Gaucelm se na něj díval velice zle. Z jeho pohledu mi došlo, že mám skutečně ještě šanci.

„Jistě paní z Mrzimoru,“ vyplivl Gaucelm, „máš někoho z dobře známého rodu, kdo se za tebe zaručí?“ Salazar chtěl něco říct, ale Gaucelm ho gestem umlčel. Zavřela jsem oči.

„Mám. Rowena z Havraspáru je mojí společnicí a jistě...“ nedokončila jsem větu. Výraz na Salazarově tváři řekl, že jsem udělala chybu. Nechápala jsem. Gaucelm zrudl.

„Ano. Krev té ženy by měla být čistá. Ale po dnešním dni už není mojí dcerou. Už více nepochází z Havraspáru,“ zachrčel Gaucelm vztekle. Teprve teď jsem pochopila. Rysy v jeho tváři patřily Roweně.

„Já se za ni zaručím,“ pokusil se mě Salazar ještě jednou zachránit. Gaucelm zcela rudý vztekem se k němu obrátil.

„Ty Salazare ze Zmijozelu? Nikdy bych neřekl, že můžeš klesnout tak hluboko,“ ušklíbl se na něj, „a kvůli obyčejné ženě. I tvůj vkus upadá, zároveň s tvým rozumem.“ Salazar na urážku neodpověděl, ale zcela neskrývaně sevřel rty a zúžil oči. Jako nebezpečná šelma, která jen čeká na první chybu oběti.

„Ale tvůj hlas nestačí. Stará je pravda tří. Tři se musíte zaručit za tuto ženu. Tři se musíte zaručit ze své vlastní vůle. Nesnaž se nikoho přesvědčit kouzly Salazare ze Zmijozelu.“

„Má dva hlasy. Můj a hlas tvé bývalé dcery.“ Gaucelm při pomyšlení na Rowenu ještě více zrudl. „Dej mi trochu času,“ pokračoval Salazar, „najdu třetí hlas...“

„Teď nebo nikdy,“ zasípal Gaucelm a probodával Salazara nenávistným pohledem.

„Já,“ ozval se síní jasný hlas, „já se k nim přidám.“ Ten hlas patřil mladému muži, který vyhlížel jako by do tohoto světa vstoupil z legend. Mohutná postava hrdiny. Svými zlatorudými vlasy připomínal slunce. Sáhl po meči. „Nebo snad míníš že hlas Godrika Nebelvíra není dost dobrý?“ v tónu jeho hlasu byla jasně slyšitelná výhružka. Tak to byl Rowenin bláznivý Godrik. Udělal na mě dojem.

Salazar se už zase usmíval: „Máš své tři hlasy. Musíš ji nechat jít.“ Gaucelm místo odpovědi s tichým prásknutím zmizel. Těch tichých prásknutí se ozvalo ještě několik a za okamžik byla síň téměř prázdná. Nakonec jsme zbyli jen já a ti dva, co mi poskytli svůj hlas.

„Připojím se k tobě později,“ řekl Salazar Godrikovi. Ten zřejmě pochopil, přikývl a zmizel. Okolní prostor mi připadal děsivě prázdný. Salazar kráčel ke mně.

„Helgo,“ řekl, „mám něco, co patří tobě.“ Nevím jak, ale v jeho ruce se náhle objevila hůlka. Ta hůlka, kterou mi před mnoha měsíci vzal. Napřáhl ke mně ruku. Podával mi mou hůlku a já nevěděla co říct. Další z mých vidění se vyplnilo. Vzpomněla jsem si na ten den. Ten den na začátku léta, kdy jsem měla vidění. Tenkrát jsem se bála, že mi Salazar ublíží. A dnes mi zachránil život. Budoucnost je nevyzpytatelná.

Zpět na obsah

Kapitola 16: Čekání na Salazara

Snad ve hvězdách je pravda skryta

Snad není nikde na zemi

Pohárem vína sedím zpita

Chlad je či jenom zdá se mi?

Znovu jsem v ruce držela hůlku. Ten pocit se nedá s ničím srovnat. Potlačila jsem instinkt a nevrhla jsem po Salazarovi kletbu. Neměla jsem na to právo.

„Proč Salazare?“ zeptala jsem se tiše, ale i teď, když byla síň prázdná, dospěla má slova do všech koutů. Přistoupil ještě blíž ke mně. Pohladil mě po tváři. Sklonil se ke mně.

„Proč hledat odpovědi?“ zašeptal mi do ucha. Zachvěla jsem se. Odstoupil ode mne a znovu mi něco podával. Byl to stříbrný tepaný had.

„Helgo, toto tě přenese tam odkud tě ti blázni odvlekli. Čekej tam na mne. Brzy přijdu,“ řekl. Neměla jsem se k tomu abych se dotkla přenášecího přívěsku. Pokrčil rameny a položil ho vedle mne. Uklonil se mi na rozloučenou a zmizel. Byla jsem úplně sama.

„Proč?“ zakřičela jsem tak nahlas jak jen jsem dokázala. Můj hlas burácel síní. Kde se skrývaly odpovědi? Seděla jsem tam dlouho a přemýšlela. Jenže osvícení nepřicházelo. Nepřicházelo vůbec nic. Jen síň temněla. Nelíbilo se mi tam. Podívala jsem se na Salazarův přívěsek. Rozhodla jsem se mu věřit. Dotkla jsem se chladného kovu. Trhnutí. A návrat.

Objevila jsem se ve své pracovně. Byla dosti poničená, ale byl to můj domov. Vyhlédla jsem z okna. Jezero bylo stále na svém místě. Lesy šuměly. Po obloze letěla oblaka.

Pomalu jsem scházela dolů po schodech. Natahovala jsem uši, jestli nezaslechnu náznak zvuku. Procházela jsem postupně všechny prostory, ale nikde nikdo nebyl. Znovu se mou duší rozzvučela obava o ostatní. Vždyť jsem nevěděla co se s nimi stalo. Gaucelm říkal, že nikoho jiného nechytili, táhlo mi hlavou. Že mohli jezero opustit mi ani nepřišlo na mysl. Bylo to přece to jediné co jsme měli.

Nakonec jsem došla k závěru, že je najdu v naší staré jeskyni. Padal večer, rozhodla jsem se počkat do rána.

Probudila jsem se do tmy. Cosi vyburcovalo mou pozornost. Slyšela jsem tiché kroky. Opatrně jsem se zvedla. Hůlku v pohotovosti. Kdosi se blížil po schodech. Našlapoval zlehka. Připravila jsem se a sotva vetřelec vkročil do místnosti zažala jsem světla a připravila se vrhnout kletbu.

„Helgo!“ zvolala radostně Rowena a sklopila hůlku, která původně mířila na mne. „Tys zpátky!“ Vrhla se ke mně. Pevně jsme se objaly. Znovu se naleznuvší sestry. „Jsi živá, Geofrey bude šílet radostí. Já, nikam nechoď, dokud se nevrátím,“ zadrmolila Rowena a přenesla se pryč. Téměř vzápětí se objevil Geofrey. Následovalo další radostné vítání.

„Nechal jsem Rowenu s dětmi. Všichni jsme v pořádku. Jen jsme si o tebe dělali starosti. Co se stalo?“

„Na tom nezáleží, hlavně, že jste živí. Já se o vás také bála...“

„Jak jsi se dostala nazpátek?“ zeptal se zvědavě Geofrey.

„Já,“ začala jsem, ale nějak se mi nechtělo vyprávět o Salazarovi. Moje oči však zabloudily k přívěsku, který jsem od něj dostala. Geofrey si toho povšiml. Zachmuřil se.

„Další pochybný obchod?“ zeptal se znechuceně. „K čemu tě přinutil?“

„Všechno vám řeknu zítra. Teď si potřebuji odpočinout. Jsem ještě trochu nejistá, co se týká naší momentální situace. Potřebuji si všechno promyslet. Vrať se k Roweně. Budu tu v bezpečí.“ Potom, co jsem ho těmito slovy v podstatě vyhnala, se mi Geofrey uklonil a s nepříjemným výrazem ve tváři zmizel.

Znovuobjevení mých přátel mi připomnělo mé povinnosti. Zbytek noci jsem hleděla na hvězdy a hledala v nich odpovědi. Nedovedla jsem si představit, jak ti dva zareagují na mé zprávy. Já sama jsem ještě docela nechápala co se stalo. A celou noc jsem dokázala jediné, myslet na Salazara s jeho úžasně uhrančivýma očima.

Rowena se dostavila po východu slunce. Sama. Měla očividně velice dobrou náladu. Snad jí Geofrey nesdělil žádné ze svých podezření.

„Helgo, tak mluv. Já to pak Geofreymu převyprávím,“ řekla. „Včera jsi ho trochu urazila.“ Zahihňala se do dlaní.

„Potkala jsem Gaucelma z Havraspáru,“ řekla jsem tiše. Z Roweniny tváře se ztratil smích.

„Mého otce?“ otázala se. „Jak to, že ještě žiješ?“ Její otázka byla tak věcná až mě to překvapilo. V tu chvíli se až neuvěřitelně podobala svému otci. Stejně tvrdé rysy a stejné odhodlání v očích.

„To je na tom to nejpodivuhodnější. Potkala jsem také Salazara,“ zašeptala jsem jeho jméno s obzvláštní něhou. „Zachránil mi život.“

„Proč?“

„Já se ho ptala, ale nechtěl mi dát odpověď. Můžeš se ho zeptat sama. Přijde sem.“ Pozorovala jsem její reakci. Přes tvář jí proběhlo několik velice silných emocí. Pomyšlení na Salazara jí znatelně netěšilo. Raději jsem hned pokračovala: „Přijde nadlouho. A nebude sám. Přivede i Godrika.“ Začala jsem mít o Rowenu strach. Byla obrazem vzteku. Rudla stejně jako Gaucelm.

„Proč?“ zeptala se znovu. Tak jsem jí všechno vysvětlila. Na konci mého vyprávění už byla téměř klidná, ale stále ještě zatínala zuby při Salazarově jménu.

„Takže jsi pro nás všechny našla životní cíl?“ zeptala se, když jsem skončila. „Jinak se založení školy ani nazvat nedá.“

„Byl to Gertridin nápad. Musela vznést nějaká obvinění, pokud chtěla, aby na nás rada zaútočila. Ale snad... Snad to půjde. Já, Roweno, já nevím jak se ti mám omluvit. Zneužila jsem tvůj hlas bez tvého souhlasu, tvůj otec...“

„Můj otec už dlouho hledal záminku. A já?“ hrdě zvedla hlavu, „Co mi kdy dal Havraspár? Nic. Stejně dobře mohu být Rowenou odtud,“ napětí se jí z hlasu ztratilo, zasmála se. „Měli bychom naši nově založenou školu pojmenovat. Nechci být Rowenou odnikud.“ Potěšilo mě, že v jejím hlase neslyším falešné tóny. Zasmála jsem se s ní a na nepatrný okamžik zapomněla na všechny své starosti.

„To jméno by mělo vyjadřovat podstatu kouzel. Ale i to jak se na nás kouzelníky dívají obyčejní lidé. Také to, že zde jsou vítaní i ti, kdo nemají čistou krev...“ pronášela jsem zamyšleně.

„Nechceš toho vůbec málo,“ zasmála se Rowena, „Ale abych i já získala nějaký podíl na naší škole, pokusím se to jméno vytvořit. Slibuji.“

Povídaly jsme si a smály jsme se, dokud se k hradu nepřiblížil Geofrey s dětmi. Nepoužili žádnou z tajných chodeb. Geofrey tím chtěl dát najevo legitimitu jejich návratu. Při pohledu na něj mě přešel úsměv. Předpokládala jsem, že jeho reakce nebude ani zdaleka potěšená. A také nebyla.

„Ale Geofrey pomysli na ty výhody,“ snažila se ho přesvědčit Rowena, „se Salazarem mezi námi se nemusíme bát útoku...“

„No jistě, proč by útočil? Ten had kterého si chcete hřát na prsou,“ odsekl Geofrey. Vyprávěla jsem mu o soudu, kterého jsem byla hlavním účastníkem o obviněních a o Gertride. Když slyšel o jejím osudu jeho tvář zkameněla. Nedokázal uvěřit, že se Salazar bil za můj život. Nedokázal pochopit, proč. To bylo v pořádku, Salazarovy pohnutky byly záhadou pro každého. Snad jen on sám mohl chápat proč dělá některé věci. Geofrey se s tím jen nedokázal smířit.

„Namíchal ti snad nápoj lásky, že po něm tak toužíš?“ utrhl se na mne. Už jsem tu zdlouhavou hádku nemohla vydržet. Ale Geofrey ještě pokračoval: „Nechal pár svých kumpánů aby na tebe chvíli pouštěli hrůzu a ty teď uděláš všechno co po tobě chce!“ Ta obvinění mě bolela. Bolelo mě, že se s Geofreym hádáme. Rowena už to nevydržela, seděla opodál a jen bezmocně kroutila hlavou.

„Chceš vědět proč?“ zakřičela jsem na Geofreyho, když už jsem to dál nemohla snášet, „Proč jsem ochotná věnovat Salazarovi důvěru? Tak se dívej!“ Když jsem odhalila svou hruď, oba mí přátelé na mne hleděli zděšeně. Zděšení se ještě prohloubilo ve chvíli, kdy skutečně pohlédli na mou nahou hruď. Mezi mými prsy sálala rudá skvrna. Temně rudá zpuchřelá kůže ve tvaru lidské dlaně. Salazarovi dlaně. Rowena vztáhla ruku a zlehka se mé jizvy dotkla. Geofrey se odvrátil.

„Mělo to být mé tajemství,“ zašeptala jsem těžce. „Při útoku jsem málem zemřela. Kdyby... V té chvíli jsem umírala. Nedovedu si představit kolik síly musel Salazar vydat. Kouzlo vcházející z něj do mého těla mi spálilo kůži. Nevím proč. Nevím. Dlužím mu za svůj život. Já mu prostě dlužím...“ nevěděla jsem co říci dál. Slova, která jsem sama sobě šeptala v noční tmě, se mi nezdála vhodná. Tak jsem se znovu zahalila a mlčela jsem. Rowena mi stiskla ruku.

„Dobrá,“ řekl Geofrey. Stál zády k nám, neviděla jsem mu do obličeje. „Chápu, že tvůj Salazar sem musí přijít, ale já na něj čekat nemusím.“ Rowena se zděšeně nadechla.

„Nesmíš odejít,“ řekly jsme obě zároveň. Lehce zakroutil hlavou. A pomalu opustil místnost. Rowena šla za ním. Nevím a nechci vědět jaké argumenty použila, ale nakonec ho dokázala přesvědčit, aby zůstal. Těch několik příštích dní jsem toho téměř litovala. Hněval se na mne. Nebo byl možná rozčilený na sebe. Jen bohové vědí, co se mu honilo hlavou. Nemluvil a vyhýbal se mi. Rowena tvrdila, že ho to přejde. Já jen tiše doufala, že brzy.

A tak jsme čekali na Salazara.

Zpět na obsah

Kapitola 17: Když přišlo jaro

Motýli víří

Stejně tak bubny

Zelená síla jara

Tepe a roste v ráně

Motýli víří

Nadchází čas

Toho co bylo

A toho co je

Salazar přišel na začátku jara. Skutečně přišel. Uviděla jsem ho, jak pomalu kráčí od jezera. Svým sebevědomým krokem chtěl dát najevo, že mu nijak nemůžeme zabránit v ničem, čeho se rozhodl dosáhnout. Vyšla jsem ven, abych ho přivítala. Rowenu jsem poslala hlídat Geofreyho. Když přišel blíž, pohlédli jsme si do očí. Jeho zářily. Ach bože ty jeho oči. Topila jsem se v nich. V té chvíli mě poprvé napadlo, že by bylo lepší jít se utopit do jezera než se topit v jeho pohledu.

„Vítám tě v Bradavicích Salazare,“ zlehka jsem se mu uklonila.

„Bradavice?“ zeptal se a v údivu pozvedl obočí. „Zvláštní jméno,“ pokračoval, „má důvod?“

„Každé jméno má důvod. Nelíbí se ti snad?“ řekla jsem trochu útočněji než jsem chtěla. „Je to jméno, které bylo dáno a už jej nelze vzít zpět.“

To jméno. Vynašla ho Rowena. Bylo to tehdy na podzim. Obě jsme se tou dobou hodně smály. Geofrey se naopak trochu uklidnil. Už byl zase schopný se mnou mluvit. Stále ještě skřípal zuby při pomyšlení na Salazara, ale teď se v jeho pohledu projevovala jistá škodolibost. Docela jsem se bála, co se stane až ti dva budou nuceni žít pod jednou střechou. Ale podzim toho roku byl tak nádherný a štědrý, ani já jsem se nedokázala strachovat dlouho

„Helgo, já, já už vím!“ zavolala Rowena radostným pološepotem. Překvapeně jsem se na ni podívala a při pohledu na výraz v její tváři jsem se musela rozesmát. Zasmála se se mnou.

„Co víš?“ zeptala jsem se jí co možná klidným hlasem. Stopy smíchu v něm ale stále zůstávaly.

„Jméno,“ řekla krátce.

„Jméno?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Pro naší školu přece. Vždyť jsem slíbila, že ho vymyslím.“ V tu chvíli to byla věc, kterou jsem očekávala ze všeho nejméně. Seděly jsme vysoko nad krajem a nechávaly vítr hrát si s našimi vlasy. Bylo to takové místečko na okraji střechy naší věže. Takové místo, kde si člověk mohl připadat jako pták. Jako pták, který zde na chvíli spočinul po dlouhém letu.

„Tak povídej,“ řekla jsem zvědavě. Rowena se ke mně spiklenecky naklonila.

„Bradavice,“ zašeptala mi do ucha. Připadalo mi to směšné. Ale Rowena si svůj nápad začala obhajovat. „No, je to přesně takové jméno, jaké jsi chtěla. Copak ti každý nekouzelník neřekne, že každá správná čarodějnice dokáže odstraňovat bradavice? Je to tak, bradavice tvoří podstatu kouzel, hlavně mezi obyčejnými lidmi. A ti co přehnaně lpí na čistotě své krve, považují něco takového jako je odstraňování bradavic za něco pod svou úroveň. Takže každému vnímavému uchu bude hned jasné, že nám na krvi nezáleží...“ vítězoslavně se na mne usmála. Nevydržela jsem to a můj smích se znovu vznesl nad kraj.

„Vidím, žes moje slova skutečně vzala vážně, ale ten tvůj nápad má něco do sebe...“ zamyslela jsem se. „Dobrá Roweno z Bradavic, myslím, že svůj podíl na škole sis zasloužila.“

A tak se tam vysoko nad hladinou jezera zrodilo jméno naší školy. To jméno, které prošlo tolika staletími a tolika ústy. Zrodilo se ze smíchu a z nádhery podzimního dne.

Geofrey nad námi dvěma jen bezmocně kroutil hlavou, když jsme ošlehané větrem znovu sestoupily do nižších sfér. Jenže to jméno se mu líbilo. Mně vlastně také. Převalovala jsem si ho na jazyku. Chutnalo dobře. A tak jsem byla toho jara připravena to jméno před Salazarem chránit.

„Jméno není důležité,“ pronesl Salazar trochu s pohrdáním, „Všichni kouzelníci teď mluví o škole, kterou jsem založil já. I o tobě se mluví, Helgo z Mrzimoru.“ Díval se na mne tím svým pohledem šelmy.

„Nahlížím do budoucích dní,“ odsekla jsem mu v odpověď, „jméno je důležité.“ V tu chvíli jsem poprvé skutečně toužila vidět budoucnost. A snad právě proto mě v tu chvíli žádný střípek budoucnosti nezasáhl. Gestem ruky jsem Salazara pozvala dovnitř. Vešel bez ostychu a majetnicky se rozhlížel okolo.

To jaro už Bradavice nebyly jen skrovnou věží. Byly rozšiřujícím se hradem a stále rostly. Mohl za to hlavně Geofrey, který doufal, že jejich velikost Salazara rozčílí. Spletl se. Salazar se po staveništi rozhlížel velice spokojeně.

„Vidím, že skřeti dorazili,“ řekl nakonec. Zamračila jsem se na něj. I já jsem tak trochu doufala, že ztratí své sebeovládání a alespoň na nepatrnou chvíli uvidím jeho tvář bez toho úsměvu.

„Ano dorazili,“ pocity, které ve mně vzbuzoval, mě nutily odpovídat velmi stroze. Ano skřetové skutečně dorazili. Bylo to nedlouho po onom soudu, který zpečetil budoucnost. Čekala jsem Alcuina, protože si měl přijít pro případné nové věštby. Skutečně přišel, ovšem v čele poměrně velké skupiny.

 „Alcuine, nečekala jsem tě tak brzy. A navíc s přáteli,“ řekla jsem překvapeně, když jsem pohledem přeletěla tu tlupu kterou s sebou přivedl. Bylo jich téměř tolik, kolik jich tenkrát stavělo naši věž a mě nenapadal jediný důvod, proč jsou tady. Alcuin mě nenechal tápat dlouho.

„Nejsme tu kvůli tobě věštkyně. Přišli jsme na přání velkého Salazara,“ ušklíbl se. „Co jsi to zase prováděla? My tě před ním schováváme a ty si ho sem sama pozveš.“ Kroutil nade mnou hlavou. Ostatní skřetové se rozběhli po blízkém okolí a začali cosi proměřovat.

„Salazar se pozval sám. Já jsem ho tady nechtěla,“ při těch slovech jsem pocítila drobné výčitky svědomí. „A už vůbec jsem mu nedovolila, aby sem zval někoho dalšího. Co tu vlastně děláte, když tu jste kvůli němu?“

„Řekl že tvá věž je malá a že by nerad žil ve stísněných podmínkách, takže nás sem poslal, abychom začali s přístavbami.“

„S přístavbami?“ zeptala jsem se zděšeně, ale pak jsem se nad tím zamyslela a začalo mi to připadat jako dobrý nápad. „Náklady hradí přirozeně on, že ano?“

„Přirozeně,“ přikývl zlomyslně Alcuin.

„Takže to bychom měli začít plánovat,“ usmála jsem se na něj na oplátku.

Největší potěšení skýtala skřetí přítomnost Geofreymu. Obzvlášť v okamžiku, kdy se dozvěděl o přístavbách. Dokázal se zlomyslně usmívat a plánovat celé dlouhé hodiny. V těch chvílích se snad i těšil na Salazarův příchod.

„Takže, budeme-li zde provozovat školu,“ řekl, „potřebujeme jednu velikou shromažďovací místnost, kam bychom se všichni vešli. Pak potřebujeme prostory pro ty dva, kteří ještě dorazí. Předpokládejme, že každý z nás bude mít svou vlastní skupinu žáků, ti žáci by neměli žít všichni pohromadě, takže potřebujeme spoustu dalších ložnic. Byl bych teď v počátku velkorysý, abychom za pár let nemuseli znovu přistavovat. Takže bych si to představoval ve stylu rozsáhlejšího hradu.“ Alcuin Geofreyho projevu nadšeně přikyvoval. Jak Geofreyho monolog pokračoval, Alcuin mu doplňoval stále více prostorů které nesmí být opomenuty. A mluvili a mluvili a mluvili. Dostavba naší školy začala nabývat rozměrů většího města, alespoň mně se tak zdálo.

„Myslíte to vážně? Myslíte, že se Salazarovi bude líbit, když zaplatí stavbu města?“ Ti dva se na mne jenom usmáli.

„Řekl mi abych stavěl, neřekl přesně co a čím mám skončit,“ řekl potěšeně Alcuin.

„A jistě nemůžeš chtít od vznešeného Salazara, aby se spokojil s něčím neodpovídajícím jeho slávě a věhlasu,“ dodal Geofrey rozpustile. Rezignovala jsem.

Celé okolí bylo zamořeno skřety. Myslím, že Alcuin toho chtěl mít postaveno co nejvíc ještě předtím, než se Salazar dostaví a zatrhne mu to. Já sama jsem ke stavbě měla jen jediný požadavek, chtěla jsem astronomickou věž, odkud by bylo možno hledět na hvězdy. Mé přání bylo okamžitě splněno a věž byla zahrnuta do onoho velkorysého projektu.

A Salazar teď procházel chodbami a uznale pokyvoval. Provázela jsem ho všemi prostory, popisovala jsem mu vše, co bylo postaveno, a vše, co Geofrey s Alcuinem naplánovali, ale ještě nestihli rozestavět. On mě za to zahrnoval pochvalami, že jsme skutečně na nic nezapomněli. Asi chtěl na oplátku rozčílit on mne. Nakonec jsem to už nemohla vydržet a nabídla jsem Salazarovi, že mu ukážu jeho prostory. Ty byly samozřejmě vybudovány nejdříve. Salazar souhlasil, řka, že je po dlouhé cestě unaven. Ale k cestě tím směrem jsem si vybrala skutečně nevhodný čas. Dlouhou chodbou proti nám kráčel Geofrey s Rowenou.

„Zdravím tě, ctná sestřenko,“ uklonil se Salazar Roweně. Geofreyho si nevšímal. Začala zuřit válka pohledů. Rowena se ošklivě dívala na Salazara, ten se s pohrdáním díval na ni. Geofrey se tvářil zarputile. Salazar si přezíravě odfrkl, když zaznamenal, že se ti dva drží za ruce. Chvíli jsem nevěděla co dělat.

„Salazarovi je zapotřebí odpočinku. Jeho cesta k nám byla dlouhá,“ pronesla jsem nakonec.

„Musíš-li si odpočinout,“ poznamenala Rowena s lehkou úklonou, „oželím tvoji přítomnost, vzácný bratránku.“

„Ani ses k nám nemusel obtěžovat, pane ze Zmijozelu,“ ušklíbl se Geofrey, ale Salazar nepovažoval za nutné na jeho slova reagovat. Znovu se uklonil Roweně a nabídl mi rámě, abychom mohli pokračovat v cestě. V zádech jsem cítila dvojici spalujících pohledů. Musela jsem vynaložit veškeré sebeovládání, abych se neohlédla.

Zpět na obsah

Kapitola 18: Co se všechno může stát

Co je, co není

Vím, že jsem

Zapomeň co se stalo

Jsme všichni stejní

Řekni všem

Snad nebude to málo

Geofrey se s radostí zapojoval do stavebních prací. Pomáhal svými kouzly skřetům všude, kde to jen šlo. A to byla chyba. Moje chyba. Důsledkem jeho pomoci byla rostoucí stavba zamořena nesmírným množstvím kouzel. Jako ty schody. Byly to schody k Salazarově ložnici. Důkladné kamenné stupně, kterých by se za normálních okolností nebylo třeba strachovat. Salazar po nich klidně stoupal nahoru. Neměla jsem chuť jít s ním do jeho ložnice a tak jsem mu jen ukázala cestu a chystala jsem se zmizet a najít si jinou práci. Jenže sotva jsem se obrátila, Salazarovo zakletí mě přinutilo k návratu. Nastalá situace by snad mohla být i směšná, kdyby se netvářil tak rozlíceně. Ani jsem se mu nedivila. Levou nohou uvízl v osmém schodě. Snažil se ji vytáhnout, ale neměl pořádnou oporu a tak se na schodišti jen kymácel. Snažila jsem se zadržet smích a šla jsem mu pomoci. Podíval se na mne velice rozčileně. Vytáhl hůlku a já okamžik přemýšlela, kam bych se měla schovat. Salazar ale namířil hůlku na sebe, něco zašeptal a vzápětí se vznesl několik stop do vzduchu. Jeho hlava se zastavila těsně pod stropem.

Pomalu se snesl na zem kousek přede mnou. Díval se mi do očí a já doufala, že jsem se dokázala zbavit stop smíchu ve tváři. Nejspíš marně.

„Kdo?“ zeptal se Salazar rázně. Jeho otázka byla poměrně předvídatelná. Ale ačkoli jsem odpověď znala a on patrně také, nemohla jsem mu ji dát. Nepochybně za to mohl Geofrey. Právě on plánoval rozmístění jednotlivých místností. A na Salazarově ložnici si dal obzvlášť záležet. Vzpomněla jsem si na ten zlomyslný úsměv v Geofreyho tváři, když Alcuin prohlásil tuto část hradu za dokončenou. Sice jsem to tu bezprostředně poté procházela, ale jak se zdá, Geofrey se sem ještě vrátil.

„Určitě se jedná jen o nedopatření,“ pronesla jsem převelice nejistým hlasem, vina z něj odkapávala až mi bylo stydno. „Všechno se stavělo hrozně narychlo.“ Dívala jsem se na něj a potlačovala nutkání se provinile usmát.

„Kouzelné schody?“ odfrkl nedůvěřivě. Ale pak se zřejmě rozhodl, že rozčilování je pod jeho důstojnost a opatrně vyšel po schodišti nahoru. Osmý schod pro jistotu překročil.

V tichu své vlastní ložnice jsem tu noc hleděla do plamenů v krbu. Umírající kousky dřeva mi připomínaly žhavé oči nového obyvatele hradu. Tiché prásknutí. A sálající oči se objevily před mým krbem. A nejen oči. Salazar stál přede mnou a usmíval se na mne.

„Tohle nedělej,“ vypálila jsem na něj rozhořčeně.

„Copak Helgo, zakazuješ mi přístup do své ložnice?“ pousmál se. „Nevíš o co přicházíš.“

„Co chceš?“ odsekla jsem, protože o tomto jsem se s ním mluvit nehodlala.

„Promluvit si,“ řekl klidně a posadil se vedle mne. Odtáhla jsem se co možná nejdál. „Godrik se připojí později.“ Přikývla jsem. „I pro něj máš připravené nějaké překvapení?“ pokračoval Salazar bez ohledu na mou nechuť s ním mluvit.

„Chceš mluvit o záležitostech školy?“ zeptala jsem se. „V tom případě to snad mohlo počkat do rána.“ Mračila jsem se na něj. Neodpovídal a zasněně hleděl do mého krbu. Chvíli jsem přemýšlela. „Ale když už jsi tu. Patříš teď k nám,“ řekla jsem zlomyslně. „Měl by ses podílet na zabezpečení našeho hradu.“

„Co bys po mně chtěla Helgo?“ obrátil se ke mně s úsměvem, „Dokázali jste dost dlouho vzdorovat útoku Rady. Jediné, co zde chybí je větší počet obránců.“

„Ano Salazare,“ řekla jsem tím nejsladším hlasem, který ještě dokázal vyjít z mého hrdla. „Teď když jsi tady se skutečně nemusíme bát. Ale příliš mnoho lidí teď zná vnitřek našeho hradu. Nechci, aby se sem přemisťovali dle své libosti.“ Nedodala jsem – jako ty, ale z jeho úšklebku jsem pochopila, že mu to došlo.

„Uvidíme co se dá dělat,“ naklonil se ke mně a políbil mě na hrdlo. Jizva na mé hrudi se rozhořela bolestí. Jemný dotek jeho rtů náhle ustal. Přemístil se pryč. A já jsem po zbytek noci již nedokázala usnout. Až teprve nad ránem jsem upadla do  neklidného spánku.

Vzbudila jsem se s pocitem, že mě někdo pozoruje. Zprudka jsem se posadila. Na zemi vedle mého lůžka seděl Salazar a tiše se na mě díval.

„Dobré ráno Helgo. Vyspala ses dobře,“ zeptal se mě. Pobaveně sledoval mou snahu uklidnit se z prožitého šoku.

„Tohle, mi nedělej, Salazare.“

„Přišel jsem ti jen říct, že jsem připraven seslat kouzlo. Včera večer jsem získal dojem, že o to dost stojíš a že si přeješ, aby bylo hotové co nejdříve.“ Představa, že Salazar se už nikdy nečekaně neobjeví v mé ložnici, mě velice potěšila. Jenže jsem vycítila jistou nesrovnalost. Salazar se tvářil příliš sebevědomě.

„Musíme to probrat s Rowenou a Geofreym,“ snažila jsem se získat čas. Salazar se znovu ušklíbl. „Ti dva jsou důležití?“ zeptal se.

„Zmiz!“ vyštěkla jsem na něj. Poslechl.

Sešli jsme se po snídani v naší velké síni. Seděli jsme čtyři kolem jediného stolu v tom ohromném ponurém prostoru. Ten sál se mi nikdy nelíbil, je příliš velký, příliš prostorný a čtyři lidé se v něm ztratí snáz než veverka v lese. Ta těžká kamenná klenba na mne padala. A mí tři společníci to nijak nevylepšovali. Odhodili své emoce a teď tu se mnou seděly tři těžké kamenné tváře.

„Salazar je ochoten seslat na náš hrad protipřemisťovací kouzlo,“ řekla jsem bez velké naděje na odpověď k Roweně a Geofreymu. Seděli blízko sebe a jako obvykle se pod stolem drželi za ruce. Podle očekávání ani jeden z nich neodpověděl.

„Myslím si, že by to bylo vhodné,“ pokračovala jsem, „ale chtěla bych znát váš názor, protože já se nepřemisťuji.“ V Roweniných očích jsem postřehla stín zájmu. Už málem promluvila, ale pak pohlédla na Salazara a dál mlčela. Věděla jsem, že to nebude snadné.

„Ano,“ řekl posměšně Salazar, „jsem ochoten udělat toto i mnohem víc. Rád dám své znalosti a vědomosti ve prospěch naší společné věci.“ Kdybych neslyšela jeho posměšný hlas, nikdy bych neuvěřila, že ta slova vycházejí z jeho úst.

„Jistě pane ze Zmijozelu,“ nevydržel už Geofrey mlčet, „jak nesmírná je naše radost, že s tebou smíme zasednout k jednomu stolu. Ty jediný nás můžeš ochránit před útoky z vnějšího světa. Jak jen jsme mohli bez tebe přežít tak dlouhou dobu? Nebo navzdory tobě?“ Rowena odhodlaně přikývla. Docela ráda bych se přidala na jejich stranu. A kdyby existovala nějaká šance, že Salazar Bradavice opustí, byla bych to i udělala. Jenže já v jeho očích viděla odhodlání. Chtěl něco získat. Neodešel by jen tak. Jeho hrdost by mu to nedovolila. A tak na mne zbyla nevděčná úloha bariéry mezi ním a mými zbývajícími společníky.

„Zapomeňme na spory,“ pronesla jsem do ticha, „Teď se všichni nalézáme na jediné straně. Měli bychom spolupracovat.“ Nevím ani jak, do mého hlasu se vetřel prosebný tón. Mé neskrývané zoufalství obměkčilo Rowenu natolik, že se uvolila vrátit k původnímu tématu.

„Pokud to tedy dokážeš, bratranče,“ řekla potichu, „já hlasuji pro to, abys zde umístil kouzlo trvale zabraňující přemisťování. K úniku je zde dost tajných chodeb.“ Geofrey, ač nerad, také přikývl a mně se částečně ulevilo. Alespoň jedna věc se vyřešila. Salazar se usmál.

Po snídani zmizel do svých komnat, kde nepochybně prováděl potřebná kouzla. Geofrey jako obvykle vyrazil za skřety. Zůstala jsem s Rowenou. Konečně jsme měly trochu  klidu. Tiše jsme seděly a nechaly myšlenky volně poletovat. Pak Rowena zamávala hůlkou a odkudsi se objevil džbánek opojně vonícího vína. Chvilku jsme beze slov popíjely.

„Nevím jestli to půjde,“ řekla nakonec Rowena.

„Musí to jít,“ odpověděla jsem jí s povzdechem. A myslela jsem to vážně. Tam uvnitř, kde je to důležité, jsem i přes všechny pochybnosti věděla, že naše životy se ubírají tou správnou cestou. Ne snad tedy, že by jedna cesta mohla být správnější než jiná. Budoucnost si s námi ráda hraje. „Nevidím jak to skončí,“ povzdechla jsem si, „a po tom, co se stalo s Gertride, snad ani nechci znát žádnou budoucnost.“

„Ano,“ souhlasila Rowena. „Budoucnost nestojí za to, aby se s ní člověk trápil.“ Zhluboka se napila vína.

„Nestojí,“ přitakala jsem a džbánek byl najednou prázdný.

Zpět na obsah

Kapitola 19: Kouzlo

Někdy se stane, že i hvězdy září.

Někdy se kouzla pro nás stanou vším.

A pod sluncem se vinným hroznům daří.

A o lásce já hořkosladce sním.

Bolela mě hlava. Půl dne jsme s Rowenou popíjely a já si nikdy nezvykla na víno. Ozvalo se lehké zaklepání na mé dveře. Neodpovídala jsem. Zaklepání se ozvalo znovu. Otráveně jsem pozvala návštěvníka dál. Dveře se otevřely. Vstoupil Salazar. Překvapeně jsem na něj zamrkala.

„Naučil ses používat dveře?“ zeptala jsem se ho kysele. Ve spáncích mi tepala bolest. Jeho pobavený pohled mi kazil i ten kousek dobré nálady, který mi ještě zbýval.

„Zdálo se mi, že nemáš ráda, když tě tady překvapuji,“ usmál se na mne. Cosi mi podával. Když jsem zaostřila svůj pohled došlo mi, že je to řetízek na kterém je zavěšený přenášecí přívěsek. Podívala jsem se na svůj stůl, kam jsem položila onen přívěsek, který mi Salazar daroval, abych se dostala zpátky. Už tam neležel.

V tu chvíli jsem ze všeho nejvíc toužila po klidu. Tak jsem si přívěsek znovu vzala. Dávala jsem si pozor, abych se ho nedotkla a opatrně jsem ho položila na stůl. Salazar odmítavě zavrtěl hlavou, znovu vzal řetízek do ruky a pověsil mi ho kolem krku. Při dotyku jeho prstů mě znovu začala pálit jizva. Vzal to ďas. Uvědomila jsem si, že se ho tak snadno nezbavím.

„Co to má znamenat,“ zeptala jsem se, co možná klidně.

„Můj dárek pro tebe,“ řekl.

„Ale proč? Teď když tu umístíš protipřemísťovací kouzlo, bude k ničemu,“ podivila jsem se.

„Kouzlo už je umístěno,“ pokýval hlavou Salazar, „až na jednu malou výjimku. Do tvé a z tvé ložnice se přemisťovat dá.“ Tvářil se spokojeně, narozdíl ode mne.

„A proč to? Žádala jsem snad něco takového? Nepamatuji se,“ rozčilila jsem se, „Ty víš, že se přemisťuji nerada. A takto má obrana našeho hradu povážlivou mezeru. Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se pro jistotu ještě jednou.

„Nikdo kromě mě a tebe to neví. Ukaž mi útočníka, který se přemístí přímo k tobě. Mohou také nastat situace, kdy bude nezbytné přemístit se přímo do hradu, nebo z hradu. A navíc, pomocí přívěsku, který jsem ti daroval se můžeš kdykoli přemístit do mé ložnice,“ jeho hlas přešel do spikleneckého šepotu. Strnule jsem na něj zírala. V očích mu hrálo, asi to skutečně myslel vážně.

„Okamžitě vlož kouzlo i na mou ložnici. Nestojím o to, aby ses mi tady nečekaně objevoval,“ vyprskla jsem.

„Nepochopilas. Musel bych odejít z ochranného kruhu hradu, abych se k tobě mohl přemístit. Rozprostřel jsem kouzlo do široka. Pro jistotu.“

„A cesta do tvé ložnice?“

„Je ti vždycky otevřena,“ řekl zdvořile a uklonil se, „Ale cesta vede jen jedním směrem.“ Ztratila jsem řeč. Nedovedla jsem si představit okamžik, kdy bych dobrovolně vstoupila do té jámy lvové, kterou pro mne jeho území zákonitě bylo. A vstoupit k němu bez volné únikové cesty se v mých očích rovnalo sebevraždě.

„Jak si můžeš myslet, že bych...“ zalapala jsem po dechu. „Nejsem poběhlice, abych ti zahřívala postel. Okamžitě to kouzlo změň.“

„To už nejde. Musel bych odstranit celé kouzlo. A nemohu ho seslat znovu. Tak jak ses rozhodla?“ usmíval se na mne. Snažila jsem se znovu nalézt svůj dech, svůj klid, svou sebedůvěru. Jenže nic z toho se zrovna nenacházelo v dosahu.

„Mám chuť tě...“ vztek mě znovu připravil o hlas. On se jen sebevědomě usmíval, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Měla jsem dojem, že mi to dělá schválně, že mě chce co nejvíc rozčilit. Všechno tomu nasvědčovalo. Pokusila jsem se znovu rozumně uvažovat.

„Godrik,“ napadlo mě náhle. „Nebude mít problémy se sem dostat? Tvoje kouzlo mu přece zahradilo cestu. A neříkej mi, že se objeví v mé ložnici.“

„Neměj strach, Godrik nevyužije cestu kouzel. Bude dělat doprovod první skupině studentů,“ uklidňoval mě Salazar. Tato slova rozezněla v mé mysli jakousi zapomenutou strunu. Ale v té chvíli jsem onu myšlenku odsunula a soustředila se na Salazara.

„Dobrá Salazare, sdělils mi už všechno?“ když váhavě přikývl, pokračovala jsem. „V tomto případě můžeš opustit mou ložnici. A prosím, pokud to nebude úplně nutné, nevracej se sem.“ Zabouchla jsem za ním dveře. Duševně zcela vyčerpaná jsem usedla. Začínala jsem mít dost toho neustálého přemýšlení o Salazarovi. Už jen myšlenka na jeho oči mě vyčerpávala. Jizva mě pálila a srdce prudce tlouklo.

Za dobu delší, než by bylo vhodné, se má předchozí myšlenka vrátila. Studenti. Co si s nimi vlastně počneme? Měli jsme dost místa i jídla, dost dobré vůle, alespoň někteří z nás, ale ti, které Godrik přivede, budou zákonitě samí čistokrevní kouzelníci. Jak se budou chovat k Geofreymu a dětem jeho sestry. Znovu jsem zatoužila vidět budoucnost. A snad, že jsem ještě byla omámená vínem. Snad, že večerní hvězda už vycházela nad lesem. Snad, že příští den měl přiletět na křídlech bouře. Zasáhla mě budoucnost. Zasáhla mě silou, která mě přinutila padnout na kolena a vyzvrátit vše, co jsem měla v útrobách. Viděla jsem. Smršť a vír hádek. Hádky, ve kterých jsem nerozeznávala, kdo s kým bojuje. Slyšela jsem svist kouzel. Cítila jsem pach tavícího se kamene. Děti. Děti stály na obou stranách. Dějištěm hádek byly Bradavice, tolik jsem ještě pochopila. Ale čas, čas mi unikal. Jen příčina byla děsivě jistá. Nenávist, nenávist, která vedla kouzelníka proti kouzelníkovi jen pro hloupě nedopatření v rodokmenu.

Slabost, neskutečná slabost mi nedovolila vstát. Padla jsem na podlahu. Jako ten nejposlednější z posledních jsem se válela ve svých zvratcích. Jen samotná představa se mi dnes hnusí. Ale minulost nelze změnit. Pomocí vhodných kouzel jsem později očistila sebe i svou komnatu. Ale ve vzpomínkách už zůstanu špinavá. S hlavou mezi koleny jsem přemýšlela. A nenapadalo mě nic.

Ranní probuzení nepřineslo odpověď na mé starosti. Jediný způsob, jak zabránit třenicím, byl samozřejmě nemísit ty dva tábory. Jenže to by bylo proti mému přesvědčení. A stále tu byl Geofrey. Jediné řešení, které letělo mou myslí, byla rovnováha. Pokud budou čistokrevní a nečistokrevní kouzelníci v rovnováze... A rovnováhy mohlo být dosaženo poměrně snadno. Stačilo jen nějak dát vědět o naší ochotě přijmout kohokoli s čarodějným nadáním. Odpověď byla nasnadě. Nemohlo být nic snazšího, než vyslat Geofreyho mezi lidi, aby vyhlásil naši ochotu přijmout do učení každého. Tím jsem zároveň chtěla odložit problém, který bude vztah Roweny a Geofreyho v Godrikových očích představovat. Ráno mi přineslo špetku naděje. Naděje na lepší svět. A snad i na trochu klidu pro mne.

Snídali jsme znovu ve velké síni. Má dobrá nálada se odrazila i na ostatních, protože chlad byl znatelně menší než předchozí den. Dokonce se mezi námi rozvinul i náznak zdvořilé konverzace.

„Je to tu příliš ponuré,“ povzdechla jsem si. Rowena mi přitakala. Naši dva kavalíři si ještě netroufli přispět do rozhovoru.

„Bylo by lepší jídat venku, pod širým nebem,“ pokračovala jsem.

„Za bouře?“ zeptal se nevině Salazar. Geofrey jeho námitce proti své vůli přikývl.

„Kdyby tu alespoň bylo více světla,“ prohlásila trochu smutně Rowena. Salazar, teď už mlčky, vytáhl hůlku a vykouzlil tucet koulí světla, které se pravidelně rozprostřely kolem našeho stolu. Sykla jsem bolestí, kterou mým očím způsobila náhlá přítomnost takového jasu. Salazar se ušklíbl a koule se trochu vzdálily od našeho stolu, jejich zář nepatrně pohasla. Světlo teď zářilo v přijatelné míře, přesto jsem toužebně pohlédla na strop, jako bych tam mohla spatřit oblohu.

Byl to Geofrey, kdo jako první zamyšleně pohlédl na kamennou klenbu vzpínající se nad našimi hlavami. Začal si pro sebe cosi šeptat. Očima přeměřoval celou místnost  a pak vytáhl hůlku. Dívali jsme se na něj překvapeně a zvědavě. Geofreyho záměr první pochopil Salazar. Naklonil se k němu a cosi mu šeptem sdělil. Já a Rowena jsme se po sobě vrhly tázavé pohledy. Geofrey přikývl Salazarovým slovům. Teď oba drželi hůlky a pospolu vyřkli kouzlo. Mnohobarevný gejzír narazil na strop sálu. Ten se začal podivně vlnit a smrskávat a najednou zmizel. Ti dva se po sobě podívali s triumfálním výrazem dobře odvedené práce. Pak si však uvědomili svou vzájemnou nevraživost a pro jistotu se na sebe zamračili.

„Nemyslela jsem to tak doslova s tím širým nebem. Tu námitku s bouří bych byla ochotna brát skutečně vážně,“ poznamenala jsem opatrně. Oba dva se znovu zatvářili vítězně, věděli totiž něco, co já ne. Rozpršelo se. Při zvuku prvních kapek jsem se přikrčila, očekávajíc mokrý vodopád. Jenže žádná z kapek na mne nedopadla.

„Vy jste přesunuli střechu,“ prohlásila Rowena šokovaně. Geofrey pyšně přikývl.

„Přesunuli?“ zeptala jsem se. „Kam?“

„Mimo dosah našeho zraku,“ odpověděla mi Rowena, když bylo jasné, že ani jeden z nich se k odpovědi nechystá, „Je to prostě tak, že střecha v podstatě zůstala tam kde je, ale my ji nevidíme. Přesto je stále překážkou a žádná hmota nemůže projít skrze ni. Už jsem to viděla provádět několikrát, ale,“ obrátila se k Geofreymu, „nevěděla jsem, že to kouzlo znáš.“ Geofrey jen pokrčil rameny.

Náhle jsem si vzpomněla. „Salazare, kdy máme očekávat Godrika?“ Při těch slovech se Rowena začala mračit. Snad doufala, že se sem Godrik nebude obtěžovat. Ani Geofrey se netvářil příliš radostně. Jen Salazar se na mne usmál. „Už brzy,“ řekl a zlomyslně se podíval na Rowenu. Očividně ho těšil její odpor. „Aha,“ odpověděla jsem. „Měli bychom se tedy lépe připravit. Tvojí starostí budou zásoby,“ obrátila jsem se k Salazarovi. Pohlédl na mne se zvednutým obočím, já jsem ho ale nedbala a obrátila jsem se k Roweně: „Prosím, pomoz mu trochu. Ty Geofrey zůstaň ještě chvíli se mnou, potřebuju si s tebou promluvit.“

Zůstali jsme sami. Geofrey se na mne tázavě podíval: „Co se děje?“

„Mám pro tebe úkol,“ řekla jsem mu, „Potřebuju, abys vyrazil na cesty. Jen na čas. Musíme vyslat někoho, kdo rozhlásí naši ochotu přijímat i nečistokrevné kouzelníky. Já to být nemohu, musím zůstávat tady. Rowenu samotnou na cesty nepustím, ty bys mě ani nenechal a já ji tady potřebuju jako oporu proti Salazarovi. A po Salazarovi šíření takové informace skutečně nemohu chtít.“

„Nemusíš mě přesvědčovat,“ usmál se na mne Geofrey, „souhlasím s tebou. Půjdu rád. Jenom,“ na chvilku se odmlčel, „dávej mi pozor na Rowenu.“

Zpět na obsah

Kapitola 20: Den prvý

Každý den může přinést tvář.

A nových tváří tisíc zmizí.

Jak v paměti je udržet,

Když vždy byly jen cizí?

Bylo jich něco málo přes tucet. Těch dětí, které přišly s Godrikem. Nepamatuji si jejich jména. Za ta léta prošla naší školou dlouhá řada dětí. Bylo jich příliš mnoho, abych dokázala vzpomenout na všechny. A na některé je lepší nevzpomínat.

Ta první skupinka mě na pohled upoutala svou různorodostí. Lišili se věkem, postavením i povahou. Nové příchozí vyšli uvítat všichni obyvatelé hradu kromě mě. Starší děti se na nováčky dívaly podezíravě, ty mladší se schovávaly za Rowenou. Hleděla jsem na tu dojemnou uvítací scénu z okénka v jakési chodbičce, která mi připadala velice nepovědomá. Tuším, že onoho dne jsem tam byla poprvé. Teprve v té chvíli jsem si začínala uvědomovat jak jsou Bradavice rozsáhlé a to stále ještě rostly.

Neslyšela jsem slova, která byla pronesena na nádvoří, ale řeč těla mluví také jasně. Rowena byla první, koho Godrik pozdravil. Uklonil se jí velice hluboce a zdvořile. Pronášel k ní jakási slova a poněkud přihlouple se při tom usmíval. Rowena ke mně stála zády, ale pokud mohou záda mluvit, její vyjadřovala jasný odpor. Čím zřetelnější byl Rowenin nesouhlas, tím méně se Godrik usmíval. Přistoupil k ní blíže, naklonil se k ní a šeptal jí slova určená pro ni osobně. Na konci jeho proslovu Rowena prudce kývla. Godrik se přestal usmívat úplně a obrátil se k Salazarovi. Ti dva se pozdravili jen letmo. Ale i k němu se Godrik naklonil a něco mu pošeptal. Salazar se poté prudce obrátil a směřoval svůj pohled k oknům mé ložnice. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem se rozhodla sledovat je odjinud. Salazar se poté obrátil k Roweně a něco jí naléhavě sděloval. Ona jen pohodila hlavou a jala se mu odporovat. Začínalo se mi zdát, že by se z toho mohla vyvinout slušná hádka, ale nakonec se oba uklidnili. Salazar se obrátil k nově příchozím. Některé z nich pozdravil a cosi jim vyprávěl. Snad je vítal u nás v Bradavicích. Pak všem pokynul a vedl je do hradu, pryč z mého výhledu.

Možná jsem měla nové studenty vítat i já, ale necítila jsem se dostatečně silná, abych předstoupila před kritické a zkoumavé pohledy. Navíc jsem byla čímsi jako hlavou školy, nemohla jsem přece dělat úplně všechno. Jenže to jsou měřítka, která platí teď. Tenkrát... Tenkrát to bylo jiné.

Byli jsme dohodnuti, že noví příchozí dostanou najíst a bude jim vykázáno místo ke spánku. Po dlouhé cestě jsme jim chtěli dopřát spočinutí. Neměla jsem se s nimi setkat dříve nežli druhý den ráno, tak jsem se vrátila do své ložnice a pustila se do předstírání činnosti. Vyrušilo mě zaklepání na dveře. Znovu mě navštívil Salazar.

„Potřebuji použít tvou ložnici Helgo,“ prohlásil jakmile vešel dovnitř. Výraz mého obličeje musel v té chvíli působit trochu směšně. Představa, jak se Salazar natáhne na mém lůžku, zabalí se do mé pokrývky a usne, mi vyvstala v hlavě stejně náhle, jako se Salazar rozhodl své prohlášení upřesnit.

„Naléhavá potřeba mě volá na Zmijozel, potřebuji se přemístit tam a zase zpátky,“ prohlásil, pak se ušklíbl a dodal, „v této situaci se ukazuje, jak bylo prozíravé zřídit na hradě místo, odkud je možné se přemístit.“

„Mohl bys dojít na hranici kouzla,“ zamračila jsem se na něj.

„Mohl, ale na hranici je to nebezpečné, občas se mění. Tvá ložnice má naproti tomu stálé ohraničení. Kouzlo jsem jí mohl utkat přesně na míru,“ vysvětloval mi.

„Dobrá,“ odsekla jsem vztekle, „nádherně jsi mi to vysvětlil, ale tento hrad má mnohem víc míst se stálými hranicemi, která jsi mohl začarovat k tomuto účelu, nemusela to být má ložnice.“ Měkce se na mne usmál. Jeho pohled sklouzl na přívěsek ve tvaru hada, který se mi stále houpal na šíji.

„Musela,“ řekl. „Ty víš proč.“ A zmizel. Dokud se nevrátil, spávala jsem pro jistotu s hůlkou v ruce.

První společná snídaně se odehrávala ve velké síni. Teď, když nás byly dva tucty, vypadala velká síň útulněji. Ačkoli nově příchozí se trochu nedůvěřivě dívali vzhůru. Po obloze se toho dne hnaly rozedrané mraky. Slunce probleskovalo jejich okraji. Všechno bylo tak zvláštní.

Rowena mě donutila, abych nové studenty přivítala. Všichni už seděli u stolů, ale nikdo ještě nejedl, všichni čekali na má slova. Pozornost, která na mne byla upřena mi nebyla příjemná. Přemohla jsem se a vstala.

„Vítám vás,“ začala jsem nejistým hlasem, „Je mi ctí, nám všem je ctí, že jste se rozhodli vážit tu dlouhou cestu za vzděláním na naší škole. Po snídani si s vámi promluvíme a rozhodneme kdo bude vaším učitelem.“ Ukončila jsem projev prostě. Posadila jsem se a pustila se do snídaně. Ostatní následovali mého příkladu. V tu chvíli bych byla mohla jíst kamení a nevšimla bych si toho. Ostatně toho strachu jsem se nikdy nezbavila. Nikdy mi nedělalo dobře být středem pozornosti.

Pozorovala jsem snídající studenty. I ze způsobu jakým člověk jí, se dá vyčíst mnoho. Před snídaní jsme se sešli já, Rowena a Godrik a mluvili jsme o tom, co každý z nás očekává od svých studentů. Po tom rozhovoru jsem měla vcelku přesnou představu o tom, co který z nás vlastně chce. Teď zbývala ta těžší část, správně odhadnout studenty.

Toho vysokého plavovlasého chlapce jsem si v duchu zařadila už u snídaně. Všimla jsem si jak se podvědomě odtahuje od ostatních, jak se tváří nadřazeně, dokonalý materiál pro Salazara. Sám mi to později potvrdil.

„Chci, aby mě učil Zmijozel,“ prohlásil, když jsem s ním mluvila. „To je jediný důvod proč jsem tady.“ Jak mluvil, uvědomila jsem si, že je starší, než vypadá. Rozhodně za sebe dokázal rozhodovat. „Je to největší čaroděj naší doby a jestli je ochoten učit, musím toho využít,“ byla jeho slova. Plně jsem s ním souhlasila. Se svou ctižádostí by skutečně nebyl dobrým studentem pro kohokoli jiného.

Mluvila jsem postupně se všemi. Stejně tak Rowena a Geofrey. Někteří z nich, jako ten plavovlásek, přišli z vlastního rozhodnutí. Některé poslali jejich rodiče či poručníci, aby jim poskytli lepší vzdělání, aby se jich zbavili, aby je dostali dál z očí. Každý měl důvod proč tam byl.

Radili jsme se o jejich rozmístění dlouho. Někteří byli jasní ihned a také jsme se na nich shodli. Někteří byli těžší. Vždycky jsem měla na své studenty jen dva požadavky, aby měli otevřenou a pružnou mysl a řádnou dávku velkorysosti. Jinak jsem byla ochotna učit každého. Ostatní však měli určitější představy.

Godrik si, bůh ví proč, vzal do hlavy, že je zodpovědný za obranu hradu. Tvrdil tedy, že jeho žáci musí být obránci a tak chtěl jen silné a statečné chlapce. Také pro ně požadoval ložnice v některé z věží, aby mohli vyhlížet nebezpečí. Tato prosba mohla být bez problémů splněna. Věží byl na hradě dostatek. Avšak chlapci, kteří vyhověli jeho požadavkům, byli jen dva nebo tři. Nejsem si už jistá. Godrikovi se to zdálo málo, ale utěšoval se, že časem snad dorazí další.

Rowena nejvíce toužila po bystrých studentech, po takových, kteří by jí nepůsobili trápení. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy se pokoušela učit mne. Neuvěřitelně rychle ztrácela trpělivost. Podrobila jsem studenty zkoušce z několika lehčích kouzel. Každého, kdo měl problémy, jsem v duchu vyřadila z Rowenina seznamu. Přesto se našlo několik studentů, kteří byli dostatečně bystří a nevadilo jim, že jejich učitelkou bude Rowena.

Salazar své požadavky nijak blíže neurčil. Takže jsem, s určitými výčitkami svědomí, přistoupila k zařazení zbytku. Nakonec jsme získali čtyři malé skupinky. Vzhledem k nadbytku prostoru na našem hradě jsme je nechali zvolit budoucí umístění jejich ložnic dle vlastních upřednostnění. Požadovali jsme jedinou věc, aby studenti jedné skupiny žili blízko sebe. Zvláštní je, že se skutečně všechny skupinky dokázaly dohodnout. Ten večer už každý z nich spal ve své ložnici.

Tak započala skutečná éra Bradavické školy. Příchodem studentů a jejich rozřazením. Někdy si říkám, že to tehdy nebyl nejšťastnější nápad. Možná by všechno bylo jinak, kdybychom my byli jiní. Jenže je zbytečné nořit se do minulosti. Ani ponor do budoucnosti nepřináší nic dobrého. Já sama to mohu posoudit. Nejlepší, co můžeme udělat, je žít přítomností. Pokud nám to přítomnost dovolí.

A tak jsem tedy oné noci prvního dne nové éry ulehla do lože a myslela jsem na přítomnost. Přítomnost, která mě přinutila strachovat se nového dne. Která mě přinutila strachovat se spánku a držet hůlku v pohotovosti. Skutečný první den skončil a hvězdy nevybočily ze svých drah a dál vysílaly směrem k nám své ledové světlo.

Zpět na obsah

Kapitola 21: Godrik a Salazar

Jsou slova pronesená v nočním tichu

A slova, která nejsou v paměti

Ty věty, které bychom chtěli zapomenout

Však musíme je strpěti.

„Geofrey mi chybí,“ prohlásila Rowena hlasem nepřipouštějícím námitek. Tedy, ne že by mě napadlo jí snad odporovat. I mně ten milý blázen chyběl, i když jinak než Roweně. „Když jsem sama, je mi v noci zima,“ pokračovala s povzdechem, „doufám, že se brzy vrátí.“

„Určitě,“ pokusila jsem se Rowenu potěšit, „nemůže mu přece trvat dlouho rozhlásit pár zpráv. Řekne to několika lidem a dál už se to bude šířit jako lavina. Do léta je zpátky.“

„Letní noci jsou horké dost,“ zasmála se na mne Rowena. Bylo štěstí, že nás nikdo neslyšel. Sedávaly jsme tak každý večer, když už děti spaly a náš hlídací pes Godrik se potuloval po okolí. Myšlenka na Godrika mě přinutila Rowenu popíchnout.

„Pokud ti jde jen o trochu lidského tepla,“ prohlásila jsem přemýšlivě, „Nebelvír by ti určitě byl rád k službám.“ Rowena se zprudka rozhořčeně nadýchla, ale pak se mi podívala do očí a začala se strašně smát.

„Godrika snad raději ani nejmenuj,“ zalykala se smíchem, „nebo nás uslyší a v mžiku oka ho máme na krku.“

„Ale vždyť není tak špatný,“ bránila jsem ho, ale nijak zapáleně. Neměla jsem také proč. Nebelvír se za mne postavil a propůjčil mi svůj hlas před spravedlností Gaucelma z Havraspáru, ale měl svůj vlastní důvod. V první chvíli jsem si snad skutečně myslela, že ho poháněla víra v mou nevinu. Pravým důvodem byla samozřejmě Rowena. Stále ji miloval, tou tupou, těžkopádnou láskou hrdinů. A Rowena ho stále nesnášela.

Možná se za mne Nebelvír postavil trochu i kvůli Salazarovi, přece jen, ti dva byli téměř bratři. Jen Nebelvír měl méně moci, méně vlivu, méně majetku a připojením k naší škole méně riskoval. A také byl Nebelvír méně zdvořilý, když se jednalo o mne.

„Paní z Mrzimoru,“ řekl, když jsem ho uvítala v Bradavicích, „těší mě, že konečně poznávám tu, která dokázala uchvátit Salazara Zmijozela.“ Jeho slova byla zdvořilá, ale jeho pohled mířil skrze mne.

„Ano, pane Nebelvíre,“ odpověděla jsem mu na oplátku, „i já jsem šťastná, když mohu pozdravit muže, který se postavil mezi mne a smrt.“ Ani jsem se nenamáhala skrýt rozhořčení, které jsem vůči němu cítila. Bylo by to také zbytečné, stejně mě neposlouchal. Jen stále uchváceně hleděl na Rowenu. Posléze, když jsme se bavili o nových studentech jí věnoval celou svou pozornost, bylo to namáhavé a vyčerpávající.

„Nebraň ho,“ vytrhl mě z myšlenek Rowenin příkaz, „nezaslouží si to. Je to hulvát jakému není rovno.“ Rudla rozčilením nad jeho chováním.

„Protože jeho mysl je zcela ovládána tebou,“ připomněla jsem jí.

„Ani to neříkej,“ zachmuřila se, „Kdyby šla jeho posedlost vyléčit nějakým kouzlem... I kdyby jediným, kdo to kouzlo zná byl Salazar, požádala bych ho, aby ho použil.“ Ta slova říkala mnohé. Jenže Godrik jí pořádně ztrpčoval život. Často, když se snažila své žáky něco naučit, vtrhnul mezi ně Godrik s nějakým dárkem. Rowena jeho pozornosti odmítala, ale on ji stále zahrnoval zbytečnostmi. Jeho přítomností nejvíc trpěla ona.

„Chodí mi zpívat pod okno,“ postěžovala si po chvíli, „Jeho hlas není nehezký, jenže já slyšela zpívat Geofreyho...“

„Jak ví, které okno je tvoje?“ zajímala jsem se. Bylo podivuhodné, že to zjistil, když před ním Rowena velice úporně bránila tajemství polohy své ložnice. To byl jeden z důvodů, proč jí vtrhával do výuky. Bylo to jediné místo, kde ji mohl skutečně najít. Jinak před ním unikala do tajných chodeb, průchodů, schovávala se ve výklencích za goblény.

A propos, goblény, nevěřila bych, jak dokázaly zútulnit studené prázdné chodby. Rowena je přenesla z Havraspáru. Nejdřív jsem jí to nechtěla dovolit, ale naléhala. Ve slabé chvilce jsem jí prozradila tajemství své ložnice. Bavily jsme se o Salazarovi a já se prořekla, že se ode mne přemístil. Rowena ze mne vytáhla téměř všechno. Ale v zájmu zachování mé hrdosti, jsem tvrdila, že ten nápad byl můj. Kdybych Roweně vyprávěla, jak mě Salazar postavil před hotovou věc, nevím. A tak Rowenu napadlo, že pokud je možné přemístit se přímo z hradu a do hradu, že si odskočí na krátkou návštěvu bývalého domova. Vrátila se s náručí plnou goblénů. A okamžitě je rozvěsila na chodbách, na strategických místech. Byla to součást její války proti Godrikovi. Za některými goblény byla zeď, někde dveře a jinde skrytá chodba. Čas od času měnila jejich polohu. Protože ji jednotvárnost unavovala, jak tvrdila Godrikovi. Pravý důvod byl trochu jiný.

Rowena měla před Nebelvírem výhodu, přímo se účastnila stavebních prací, takže znala Bradavice do nejmenších podrobností. A protože se mu vždy skryla a unikla mu, nikdy neobjevil dveře do její ložnice.

„Kdyby věděl, kde žiju,“ stěžovala si, „zanedlouho bych přes všechny ty pozornosti, které by mi trpělivě rovnal před dveře, nemohla ven. Já vím o čem mluvím,“ dodávala ponuře. A skutečně to věděla, vždyť s Godrikem nějakou dobu žila na jednom hradě, na Zmijozelu.

„Jak Godrik objevil mé okno?“ obrátila se ke mně, „Můžu si za to sama. Mám dojem, že obcházel celý hrad a volal mé jméno. Když jsem uslyšela jeho hlas, přistoupila jsem k oknu a Godrik mě naneštěstí uviděl. Naštěstí se na hradě nevyzná natolik, aby si spojil okno s místností. Moje jediné štěstí.“ Tvářila se tak strašně ponuře.

„Jsou na světě horší věci, než neodbytný ctitel,“ zasmála jsem se jí.

„Jestli ano,“ prohlásila vážně Rowena, „tak ty horší věci nechci potkat.“

„Náš život je příliš snadný, když máme čas na tak malicherné problémy,“ pokusila jsem se odporovat Rowenině náhle zasmušilé náladě.

„Poslouchej mě, když ti předávám zkušenosti,“ odsekla mi Rowena. „Ovšem Salazar má jiné metody než Godrik. Tak tak, od Salazara by se měl Godrik poučit.“ Přemoudřele pokyvovala hlavou. Tvářila se jako sto let starý kmet, stařešina vesnice. V kontrastu s jejím mládím to působilo podivuhodně.

„V čem?“ zeptala jsem se překvapeně. „V dobývání ženského srdce?“

„I v tom,“ dostalo se mi velice klidné odpovědi, „ale ty bys měla jít Salazarovi z cesty.“

„Já jsem ho nepronásledovala,“ bránila jsem se. Jít mu z cesty. K smíchu. On to přece byl, kdo mě pronásledoval přes celou zem. On mě přece zachránil před smrtí. On se mi stavěl do cesty, ať jsem z ní uhýbala jakkoli často.

„Já vím,“ povzdechla si Rowena, „jenže bych tě měla varovat. On, jde vždycky za tím co chce...“

„Ale to já vím,“ povzdechla jsem si na oplátku. „Věděla jsem to po prvním pohledu do jeho očí.“ Najednou mi přišlo těžko bavit se o Salazarovi. Chtěla jsem převést hovor jinam, ale mou myslí prostupovala jediná myšlenka, Salazar. I Rowena pocítila mé rostoucí rozpaky. Podívala se na mne omluvně. Neklidně si kousala do spodního rtu. To ze samého úsilí nalézt jiné vhodné téma k hovoru. Vždy ohleduplná Rowena. Rozhodla jsem se, že když už jsme k onomu kyselému jablku dospěly, je nutné si do něj kousnout.

„Proč musel zpět na Zmijozel?“ zeptala jsem se jí tiše. Ta otázka ve mně hlodala už kolik dní, nemohla jsem sebrat dostatek síly na její položení. Vůbec jsem se nechtěla bavit o něm.

„Nevím,“ odtušila Rowena. „Nechtěl mi říct podrobnosti. Godrik to samozřejmě ví, ale jak jistě chápeš, nemohu na něm vyzvídat.“ Kývla jsem. „Myslím si,“ pokračovala Rowena, „že se něco děje. Tam u něj doma. Možná ke hradu přitáhl nějaký starý nepřítel, když se dozvěděl o Salazarově nepřítomnosti... Nevím, nejsem si jistá.“ Pokrčila omluvně rameny.

„Nepřítel?“ šeptla jsem tak tiše, že i velice slabý záchvěv větru má slova okamžitě rozptýlil. Vyhýbala jsem se Roweninu pohledu. Ona se na oplátku vyhýbala mému. Kam se poděla nádherná bezstarostnost začátku večera? Nevím, zmizela stejně náhle jako první sníh na prudkém slunci. Ta noc už nebyla šťastná. Hvězdy pohasly. Rowena zmizela bez rozloučení. Té noci jsem špatně spala. Unavené probuzení bylo vysvobozením z nočních muk. A pak následovalo až příliš mnoho bezesných nocí. Příliš mnoho.

Zpět na obsah

Kapitola 22: Krev na kameni

Krev stéká, stéká po kameni.

Chutná po železe, po meči.

Nech skanout ze rtu malou kapku.

Snad můžeš být i v bezpečí.

Poprvé po mnoha dnech jsem se probudila svěží a spokojená. Na tváři mi hrál bezdůvodný úsměv. Překvapeně jsem zaznamenala, že ještě nevyšlo slunce. Přesto jsem vstala ze svého lůžka. A mé dobré rozpoložení bylo náhle to tam. Podlahu mé ložnice kdosi zamazal krví.

S hůlkou v pohotovostní poloze jsem rozsvítila všechna světla. Ale nikde nikdo nebyl. Jen krev. Krvavá stopa začínala ve středu místnosti a táhla se ke dveřím. Vydala jsem se dál. Kapky krve ulpěly i na kamenných stupních, které vedly k mým dveřím.

Cesta krve pokračovala stále dál. Postupovala jsem kupředu. Za každým rohem jsem čekala zhroucenou postavu, ale takovou radost mi Salazar neudělal. Musela jsem dojít až do jeho ložnice. Vyšla jsem po schodech k němu, osmý schod jsem opatrně překročila.

„U ďasa!“ ozvalo se od Salazara. Dveře nebyly dovřené a tak bylo slyšet i další z řady jeho nadávek. Překvapeně jsem poslouchala. Teď, když jsem zjistila, že je živý, mě přepadl jistý ostych. Chvíli jsem se nemohla rozhodnout, zda vejít. Ale nakonec jsem s přesvědčením, že v tu chvíli není Salazar nebezpečný, vstoupila.

Seděl na svém lůžku. Pravou ruku měl nepřirozeně zkroucenou. Sykla jsem bolestí při pouhém pohledu na něj. Obrátil ke mně svůj pohled. Po tváři mu přeběhl jeho obvyklý úsměv, ale dlouho se tam nezdržel. V jeho očích převažovala uražená ješitnost. Hůlku nemotorně svíral v levé ruce a očividně se snažil použít na sebe hojivá kouzla. Jenže jeho levá ruka se třásla. Měl zlomený alespoň jeden prst a celá paže byla pokrytá zaschlou krví. Krev, která mě k němu přivedla pocházela ze zraněné nohy. Krvácení si musel zastavil okamžik předtím, než jsem došla do jeho ložnice.

Naše pohledy se střetly. Jeho ruka s hůlkou poklesla. Nepromluvil. Ani já jsem ze sebe nedokázala vypravit jediné slovo, dokud se na mne znovu neusmál. To už jsem nevydržela. „Salazare, ty idiote,“ řekla jsem mu nešťastně.

„Vadí ti, že jsem se nenechal zabít?“ sykl Salazar potlačovanou bolestí.

„Zakrvácels mi ložnici,“ odsekla jsem mu, „a přestaň kolem sebe mávat tou hůlkou, když nemáš dost síly na její ovládání.“ Překvapivě snadno si nechal sebrat hůlku. Odložila jsem ji na stůl a začala jsem používat vlastní kouzla.

„Nic co by nespravilo pár mávnutí hůlkou,“ odpověděl mi poměrně bezstarostně. Se zvláštní úlevou jsem zjistila, že jeho zranění nejsou tak vážná jak vypadají. Nic co by ho bezprostředně ohrožovalo na životě jsem nezpozorovala. Oddechla jsem si.

„A polovinu hradních chodeb jsi zaneřádil také,“ dodala jsem, jen abych něco řekla.

„Tolik krve snad ani nemám. Jsi si jistá, že je ta krev opravdu moje?“ ptal se mě, zatímco jsem mu hojila pravou ruku.

„Existuje snad jiný krvácející opovážlivec, který by se byl schopen přemístit do mé ložnice?“ povzdechla jsem si. „Mohls mě vzbudit.“

„Tak krásně jsi spala. Nedokázal jsem zaplašit ten andělský klid ve tvé tváři,“ zmlkl ve chvíli, kdy jsem mu překvapeně pohlédla do očí. „Doufám, že to nevyužiješ proti mně, Helgo z Mrzimoru.“

„Stejně jsi nemusel krvácet po chodbách,“ odvětila jsem ve snaze zaplašit jeho sdílnou náladu, „kdyby na tu krev narazilo některé z dětí, mohl bys je vystrašit.“ Asi nebylo nejmoudřejší zmiňovat se v té chvíli o dětech. Jeho výraz se z vlídné sdílnosti změnil na nadřazenou povýšenost.

„Proč bych se měl starat o duševní klid těch nečistých spratků?“ zeptal se a jeho hlas zněl skutečně překvapeně. Sevřela jsem jeho levou ruku. Muselo ho to hodně bolet, protože jsem ji ještě nestihla vyléčit, ale ani nesykl.

„Godrik už přivedl nové studenty,“ řekla jsem. „Co klid jejich duší? Oni jsou přece zaručeně čistí.“ Vyzývavě jsem se na něj podívala. Odvrátil pohled, ale v jeho očích nebyl stud.

„Ti jsou zvyklí,“ řekl stručně a tiše a stále odvracel zrak od mého pohledu. Neptala jsem se dál. Mlčela jsem. Dalšími slovy, která jsem pronesla, byla až zaklínadla, kterými jsem napravovala poškozené tkáně.

„Budeš potřebovat krvetvorný lektvar, ale nevím, jestli mám všechny přísady,“ řekla jsem nakonec. Salazar byl v té chvíli zdravý, ale ještě stále příliš slabý.

„Jestli ho pro mne chceš připravit, všechno najdeš tam,“ Ukázal směrem k ohromné hromadě zavazadel v jednom rohu.

„Jak se to sem dostalo,“ řekla jsem překvapeně. Všimla jsem si dalších krvavých skvrn na některých balících.

„Dnes jsem to sem přemístil,“ zašeptal unaveně Salazar, „na mé vlastní přemístění mi už nezbylo dost síly. Ale kdybys ty věci nalezla ve své ložnici, nešokovalo by tě to víc než pár kapek krve?“

„Ty jsi skutečně blázen,“ povzdechla jsem si. V té chvíli už Salazar spal. Nechala jsem ho odpočívat a pustila jsem se do přípravy lektvaru. Obsah té ohromné hromady, kterou si Salazar cenil víc než svého života, byl velice zajímavý. Knihy o magii, různé zajímavé a nebezpečně vyhlížející předměty a velká zásoba pozoruhodných přísad do lektvarů. Přemohla jsem svou zvědavost a když jsem nalezla vše, co jsem hledala, skutečně jsem začala připravovat lektvar. Ta hromada v rohu však stále přitahovala můj pohled.

„Můžeš se tu zastavit kdykoli a prohlédnout si všechno, co tě zajímá,“ ozvalo se za mnou. Salazar už se probudil a teď pobaveně sledoval moje žádostivé pohledy.

„Pij,“ řekla jsem rozpačitě a dala jsem mu do ruky pohár s lektvarem. Neskutečně se šklebil, když ho pil, ale stála jsem u něj, dokud nebyl pohár prázdný.

„Nechtěla bys mi dát na spravení chuti něco sladšího?“ zeptal se a přitáhl si mě k sobě. Tedy, pokusil se přitáhnout si mě k sobě. Byl pořád ještě slabý. Když na kohokoli použijete v krátké době příliš mnoho magie, velice to dotyčného vyčerpá. Dokázala jsem se vysmeknout z jeho paží, ale neopustila jsem jeho ložnici. „Nejsi zrovna vstřícná,“ postěžoval si.

„Nejsem, a proč bych měla být?“ zajímala jsem se. Uchopil mou bradu. „Nehledáš důvod,“ sykl mi z očí do očí, „a já...“ ale osud mu nedopřál dokončit větu. Dveře se znovu otevřely.

„Salazare, co má znamenat ta...“ ani Rowena, která vešla dovnitř, nedokončila svá slova. Zděšeně zírala na nás dva. Obrázek, který jsme jí poskytovali, musel představovat zcela jinou realitu. Byla jsem nakloněna k Salazarovi a jeho rty byly nebezpečně blízko mých. Naše oblečení ji v chybném hodnocení muselo jen utvrdit. Salazara jsem téměř svlékla, když jsem ho léčila a sama jsem svou ložnici opustila jen v nočním oděvu.

„To není...“ pokusila se Rowena znovu promluvit. Ale ze všech slov jí ve tváři zůstal jen překvapený výraz.

„Žel bohu to skutečně není tak, jak to vyhlíží,“ zašklebil se Salazar, „ale mohlo by, kdybys nerušila. Potřebuješ něco, sestřenko? Něco, co by nemohlo počkat do rána?“ V jeho posledních slovech bylo cítit neskrývanou hrozbu.

„Náhodička, ale ráno je už tady,“ odsekla mu Rowena. Zaujala bojovný postoj. I Salazar se napřímil. „Jsem ráda, že ses vrátil,“ řekla vztekle. „Helgo, musíme si promluvit.“ Nepočkala na naši reakci, otočila se a práskla za sebou dveřmi.

Salazar a já jsme hleděli jeden na druhého. „Nemá pochopení,“ poznamenal, „ta moje sestřenka.“

„Divíš se jí?“ zeptala jsem se ho mdle. Rowenin výstup mě vyčerpal. Zdrceně jsem se posadila vedle Salazara. Objal mě. Znovu jsem se topila v hlubině jeho očí. „Nenávidí tě,“ zašeptala jsem mu. „Opustila kvůli mě svůj život a teď si myslí, že jsem ji zradila.“

„Zapomeň na Rowenu,“ Přitiskl se ke mně a začal mě líbat. Srdce mi tlouklo tak prudce, jako by chtělo vyletět z mé hrudi.

„Ne Salazare,“ odstrčila jsem ho. Díval se na mne zklamaně. A trochu pokořeně.

„Rowena se bude ptát, kde jsi přišel ke svým zraněním,“ zeptala jsem se ho, abych alespoň trochu odvedla pozornost. Byla jsem pyšná, že se mi hlas třese jen nepatrně.

„Pokusili se mě zastavit, když jsem odnášel ze Zmijozelu své věci.“

„Ano, Godrik se zmiňoval, že máš doma nějaké potíže.“

„Potíže? Jeden z mých věrných,“ jak hořce to slovo z jeho úst znělo, „se rozhodl, že jsem zradil sám sebe, když jsem se přidal k tobě. Přesvědčil o tom dostatek dalších kouzelníků a pokusil se obsadit můj hrad.“

„A?“

„A nepodařilo se mu to. Zmijozel už neexistuje. Spustil jsem sérii ničivých kouzel než jsem se odtamtud přemístil.“

„Ale na tvém hradě se nelze přemisťovat.“

„Omyl zlatíčko, je to jen příliš složité pro někoho, kdo netvořil tamní matoucí kouzla. Ale do těch sutin, které tam zůstaly bych se neodvážil přemístit už ani já. Zachránil jsem všechno, co bylo důležité. Nic co tam zůstalo za návrat nestojí.“

Zpět na obsah

Kapitola 23: Dvojice

Zpět na obsah

Kapitola 24: Jen slova

Poslouchej slova, která vyjdou

Z úst lidí

Přijímej slova, která přijdou

Z okolí

Slova ti pomohou přežít...

Měla jsem před sebou příliš mnoho povinností. Nemohla jsem jen v klidu přemýšlet o vidění, které mě znepokojilo. Musela jsem si promluvit s několika obyvateli hradu. Mít povinnosti, to neskutečně otravuje radost ze života. Rozhodla jsem se nejdříve navštívit Alcuina. Skřeti ke mně byli velice uctiví. Bylo to příjemné. Osvěžující. Prokazovali mi mnohem větší pozornost než mi příslušelo. I Alcuin byl na mne příjemnější než obvykle. Ale má věštba ho moc nepotěšila.

„Uzavřeli jsme špatný obchod,“ postěžoval si mi, „Tvoje věštby jsou příliš osobní. Tvůj vnitřní zrak je zaujat určitými lidmi, nezajímá ho struktura budoucnosti.“

„Ale já to nemohu změnit,“ odvětila jsem. Své věštby jsem skutečně nemohla ovlivnit a o svá vidění jsem se se skřety nedělila. „Mohli bychom náš obchod zrušit,“ prohlásila jsem nadějeplně. Nikdy jsem neměla ráda závazky. Alcuin se na mne pobaveně podíval a zavrtěl hlavou.

„Jsou možná zbytečné, ale plní se,“ prohlásil jistě.

„A kdo ví, jednou se hodit mohou,“ dodala jsem trochu kysele. Alcuin souhlasně přikývl. A tak jsem se žádného závazku nezbavila. Rozloučila jsem se a vydala se na obchůzku svých společníků. Nemohla jsem se rozhodnout, kterého z nich navštívím nejdřív, ale nakonec se to vyřešilo samo. Potkala jsem Geofreyho.

„Proč jsi přišel tak brzy ráno,“ zeptala jsem se, „kdybyste přišli pod rouškou tmy...“

„Museli jsme putovat v noci. Ve dne jsme se schovávali. Helgo, máme,“ tak trochu nejistě polkl, „máme problém.“

„Další?“ posadila jsem se unaveně. Hleděla jsem na něj a prosila ho očima aby ten problém nežádal řešení. „Co ti studenti, které jsi přivedl? Ti nejsou problémem?“

„Nepříliš. Je jich zatím jen pár. Dokonce jsem sehnal i dodavatele hůlek,“ usmál se na mne. Mé srdce ještě více pokleslo. To byla další věc, které jsem zapomněla věnovat pozornost. Tento za mne Geofrey vyřešil, ale kolik problémů jsem ještě přehlédla a nikdo si jich nevšiml?

„Kdo z čarodějů je ochoten páchat takový zločin?“ zeptala jsem se raději, abych zaplašila neradostné vyhlídky.

„Potkal jsem se s ním na cestách. Je to potulný kupec s hůlkami. Velice ochotný. Líbí se mu tvá pověst. Zprávy o tobě se v kouzelnickém společenství rozšířily rychle. A on byl pyšný na to, že nám může pomoci. Slíbil, že se u nás jednou za čas zastaví a prodá nám všechny hůlky, které budeme potřebovat. Jmenuje se Ollivander. Když mi to říkal, tvářil se dost pyšně. Byl na to hrdý, když mi vysvětloval, že patří do TÉ rodiny Ollivanderů. Neměl jsem to srdce říci mu, že já jeho rodinu neznám.“

„Ale jestli jsi vyřešil tento problém, tak co dalšího se na nás řítí?“

„Další útok.“

„Cože?“

„Špehové Rady jsou nasazení ve všech okolních lesích. Proto jsme putovali v noci. A proto jsme dorazili ráno a hlavní branou. Pár se jich vydalo po našich stopách a museli jsme dorazit do hradu co nejdřív. Nemohl jsem použít žádnou tajnou chodbu. Mohli by ji pak objevit útočníci.“

„Problémy,“ povzdechla jsem si a potlačila nutkání se rozplakat, „proč nám nemohou dát pokoj? Já je přece nechci o nic připravit. Dělám jen to, co je dobré pro všechny...“

„Oni si nemyslí, že by bylo vhodné zaučovat nečisté. To už jsi mohla pochopit. Helgo, ty bojuješ proti základům jejich víry. Bojuješ proti jejich nadřazenosti. A nemáš dost následovníků. Je nás málo.“

„Myslíš, že skutečně zaútočí?“ zvedla jsem k němu oči, „Nebo jen pozorují a nejsou nebezpeční?“

„Myslím, že zaútočí,“ zamyslel se, „ale možná, že by je mohla zadržet demonstrace síly. Možná to, že máme na své straně Zmijozela. Poprvé jsme jim vydrželi ve třech odolávat dost dlouho, možná si netroufnou, když je nás zde pět...“

„Všechno je to o možnostech. Ale já chci jistotu,“ prohlásila jsem tak pevně jak jsem dovedla, „jenže tu mi nikdo nedá.“

„Život je jedna velká nejistota,“ nepokoušel se mě utěšit Geofrey, „ale mi to zvládneme. Já, ty, Rowena a koneckonců i Nebelvír a Zmijozel.“ Ušklíbl se nad těmi nenáviděnými jmény. Čerpala jsem sílu z jeho opatrné víry v lepší budoucnost. Mé srdce zalila nová naděje.

„Co uděláme s našimi novými žáky?“ zeptala jsem se už vcelku klidně Geofreyho.

„Poslal jsem je spát. Cesta byla vyčerpávající.“

„Myslela jsem spíše, co s nimi budeme dělat po příští dny, týdny, měsíce a roky,“ zasmála jsem se. A najednou jsem se bez důvodu cítila neskutečně lehounká. Mé srdce se začalo vznášet, jako by se právě odpoutalo od skály. „Kolik jich je?“ napadlo mě konečně se zeptat.

„Jen půl tuctu,“ prohlásil a nejistě dodal, „Budu je učit já, přivedl jsem je a jak jsem zjistil, i vy už máte studenty.“

„Tuto otázku vyřešíme zítra. Ale myslím, že bychom je měli rozdělit,“ dodala jsem zamyšleně, „Připadali by si vydělení, nevítaní, kdybychom je uzavřeli...“ Nedokončila jsem myšlenku, protože jsem koutkem oka zahlédla pohyb. Otočila jsem se, abych mohla pohlédnout na toho, kdo se k nám blížil. Byl to Salazar. A velice zuřivý Salazar. Zotavil se ze svých zranění i z kouzelné léčby a vypadal stejně dobře jako vždy.

„Drahá Helgo,“ zahájil trochu nezvykle, „potřebuju s tebou mluvit. A tenhle,“ pohrdavým pohledem přejel Geofreyho, „u toho nemusí být.“

„Nemusím,“ odsekl Geofrey. „Tvůj hlas zní hůř než řev hypogryfů v říji, nemusím ho poslouchat.“ Otočil se zády a chtěl odejít. „Promiň Helgo,“ prohlásil náhle stále zády k nám, „kdybys byla moudřejší, netrpěla bys ho tady.“

„Tvůj přítel není v dobré náladě,“ pousmál se Salazar. Poté, co se mu podařilo Geofreyho rozčílit se sám pozoruhodně rychle uklidnil.

„Musíme si promluvit o tom, co přivlekl na hrad. Nemůžeme si je nechat. Chápeš ne? Žádný soudný kouzelník by k nám neposlal svého potomka, pokud by se tu vyskytoval ten póvl.“

„Ale tohle je moje škola. Slyšel jsi Geofreyho,“ zamračila jsem se na něj, „Nikomu tu chybět nebudeš.“

„Právě že jsem ho slyšel,“ ušklíbl se zlomyslně. „Tak Rada se zase chystá útočit? Je nás sice víc, ale bráníme větší prostor.“ Pokýval hlavou.

„Máme tebe,“ namítla jsem.

„Takže bych ti možná i chyběl, ne?“ Vztekle jsem se dívala na jeho pobavený výraz. Takhle se nechat nachytat. A od něj.

„Dobrá. Takže si to vyjasněme,“ prohlásila jsem. „Chceš nebo nechceš odejít?“

„To záleží...“ začal pomalu.

„A předem ti říkám, že tahle škola přijme každého,“ přerušila jsem ho, „pokud tady bude někdo, kdo bude ochotný učit i nečisté kouzelníky, tak budou přijati i oni. A jestli si myslíš, že sem nebudou posílat své děti, mýlíš se. Budou je posílat. Vždyť když se největší z kouzelníků dneška rozhodl učit, kdo by nevyužil příležitosti?“

„A pokud odejdu?“ zajímal se.

„Kam bys šel? Zmijozel jsi zničil a prosebníkem nikde nebudeš.“

„Pravda, teď je můj domov tady. U tebe.“

„Zůstaneš?“

„Zůstanu. A Rady se neboj,“ ušklíbl se s pohrdáním. „Budou mít strach zaútočit. Do stavby jsme vložili tolik kouzel, že už jen prosté množství by je mělo odradit.“

„Doufám.“

„Můžeš mi věřit,“ nasadil sebevědomý výraz, „jsou to hlupáci.“

Zpět na obsah

Kapitola 25: Spory a hádky

A blesk a hrom a všechno bije

Je nás už víc tak proč by ne?

Neskládá básník symfonie

Jen básně víc než nevinné...

Trousili se. To je to nejvhodnější označení. Po jednom, po dvou, po skupinkách. Někteří dorazili sami, jiní s doprovodem, další požadovali, aby na hradě byla ubytována i skupina jejich sluhů. Někteří neměli nic a slibovali splatit své učení prací. Jiní platili zlatem a na ostatní se dívali svrchu. A stále jich přibývalo. Všech.

Komnaty se plnily novými obyvateli. A hrad a jeho okolí bylo najednou plné lidí. Přicházeli čistí i nečistí. Jejich kroky se křížily a jejich tváře byly všechny pokryté prachem cest. Každého nového příchozího jsme podrobili vstupnímu rozhovoru a pak ho zařadili do té které skupiny. Někdy to bylo náročné. Někdy velice.

Salazar stále přijímal jen čistokrevné studenty. Odmítal byť jen přemýšlet o přijetí některého z těch nečistých. Odmítal předávat své zkušenosti někomu, koho považoval za nepřítele. Trpěl je na stejném hradě snad jen kvůli mně.

Ale Godrik se přiklonil k principům mým a Roweniným. I on začal přijímat nečistokrevné kouzelníky. Zprvu nevědomky. Začalo to nevině. Přišel chlapec, který Godrika zaujal silou a odvahou. Mluvil s ním a shledal ho více než vhodným pro přijetí do Nebelvírské skupiny. A tak ho přijal. Když o několik dní později vyšel najevo jeho původ, nebyl Nebelvír ochoten ho zapudit. Mezi čistokrevnými kouzelníky nebylo zdaleka tolik vhodných kandidátů pro učení u něj, kolik by si byl Godrik představoval.

Kromě Salazara byl Geofrey jediný, kdo měl nesmíšenou skupinu. Bylo to zvláštní. Čistokrevným kouzelníkům příliš nevadilo, měli-li učební prostory sdílet s nečistými, ale ani za nic nebyli ochotní nechat se učit nečistokrevným kouzelníkem. Bylo to vzájemné, ani Geofrey netoužil po čistokrevných studentech. To byli zase jeho nepřátelé. A tak jsme si tak spokojeně žili.

Často jsem podnikala dlouhé vycházky po okolí. Chodila jsem sama a tiše. Myslím, že o tom ani nikdo nevěděl, možná Rowena něco tušila. Bylo velice snadné zavřít dveře ložnice, vklouznout do tajné chodby a pomalu projít až tam, kde ústila na povrch. Opatrně jsem vyhlédla ven a pak jsem si jen užívala klidu a ticha. Na špehy Rady jsem sama poprvé narazila onoho nádherného podzimního jitra. Byli dva. Nezdáli se býti nebezpečnými a tak jsem je neodstranila. Od toho dne jsem na špehy narážela často. Nikdy si mě nevšimli. Za svých procházek jsem dokonale ovládla umění splynout s okolím. Dostala jsem se tak blízko neviditelnosti jak jen bylo bez kouzel možné.

Zdálo se, že pouze pozorují, ale přesto jsem znovu prohovořila situaci se svými společníky. Salazar vše zlehčoval. Geofrey se tvářil vážně. Rowena se odmítala zabývat čímkoli, co souviselo s Radou. Godrik se vydal zlepšovat ochranu hradu. Ale ti špehové vskutku nepůsobili nebezpečně. Zdálo se, že nechtějí zaútočit. Tak jsem si jich přestala všímat. Stali se součástí okolí. Součástí, kterou oko přehlédlo a mysl nevnímala. Náhle byli spíše jen stínem na pozadí doby, než problémem, který by zasluhoval pozornost a řešení.

Ale i ve zdech Bradavického hradu se šířily stíny. Padly mezi nás a mohli jsme za to my samotní. My a naše příliš sebestředné pohledy na svět. Se spory obvykle začínal Salazar. Stačilo, aby se povýšeně zachoval k Geofreymu a Rowena se rozčílila. A tak to Salazar dělal často a rád. Rowena to měla trochu těžší, ale i ona nalezla jeho zranitelné místo.

„Na Zmijozelu bývalo touto dobou vždycky strašné počasí,“ prohlásila při snídani, „jsem ráda, že už se tam nemohu vrátit.“ Salazar na ni vrhl ledový pohled. Rowena se usmála.

„Zmijozel bylo poslední místo v zemi, kde se ještě dalo slušně žít,“ prohlásil na oplátku a i on se pohrdavě usmál. „Všude jinde se jako mor rozlézají ti šmejdi, kteří si myslí, že jsou kouzelníky, když dokážou uřknout trávu aby zvadla...“ Významně se podíval na Geofreyho. Rowena se rozhořčeně nadechla, ale po chvíli překonala prvotní rozčilení a její hlas zněl téměř klidně.

„Naopak,“ odporovala, „to Zmijozel byl zamořen krysami a je jen dobře, že byl vypálen z povrchu země. Jen je škoda, že jeho pán a vládce nezmizel s ním.“

A tak to pokračovalo až do chvíle, kdy jsme se rozešli učit. Své spory ti dva vedli pořád. Stále stejná slova, stejné věty, stejné pohledy. Zprvu jsem se je pokoušela mírnit, ale má snaha se nesetkala s porozuměním.

„Zastáváš se ho?“ rozčileně se ke mně obrátila Rowena. „Bojíš se snad, že tě jeho uražená ješitnost už nepustí do jeho postele? Neboj se, nemá tu za tebe náhradu, takže tě nezapudí...“ Polekaně jsem odstoupila.

„Kdyby mi zahřívala postel, mohla by prohlašovat cokoli,“ reagoval Salazar, „ale má drahá Helga je jako kus ledu...“ Odstoupila jsem ještě dál a do jejich sporů jsem se už nevměšovala.

S oběma se dalo mluvit, když stáli každý sám o sobě. Nejlépe odděleni od sebe několika pevnými kamennými zdmi. V té chvíli byli svolní se mi omluvit za urážky řečené ve vzteku, ale ani tehdy nebyli ochotní uznat jeden druhého. A jejich spory a hádky byly stále prudší.

I Geofrey rezignoval na jakoukoli snahu zasahovat do jejich sporů. Zpočátku stál za Rowenou a zastával se jí, ale Salazar ho nevnímal tak očividně a tak pečlivě si dával pozor, aby nezareagoval na žádnou z jeho urážek, že to Geofreyho přestalo bavit a přenechal argumentaci ve všech sporech Roweně.

Godrik se do oněch hádek nevměšoval nikdy. Salazar byl přece jeho přítel. Salazar, kterého velice rozladilo, když Godrik začal učit nečisté kouzelníky. Ale to byl ještě ochoten Godrikovi odpustit. Stejně jako to odpustil mně. A tak se Godrik nemohl v těch sporech postavit za Rowenu, protože Salazar by to bral jako dokonání zrady. Ale ani za Salazara se nepostavil. Godrik Rowenu stále miloval. Stále doufal, že ji Geofrey omrzí a ona pak padne do jeho náručí. Čekal trpělivě. Upíral k ní žádostivé pohledy. Víc si nedovolil.

Vzájemné nepřátelství se částečně přenášelo i na studenty. S radostí si dělali naschvály a vrhali kletby po ostatních. Přísné tresty, které jsme na ně uvalovali nepomáhaly. A Bradavice byly čím dál víc zamořeny kouzly. Od jisté chvíle jsem ztratila chuť procházet po chodbách a odstraňovat nastražená kouzla. V těch okamžicích se mi zdálo, že nejlepší by bylo sednout si a už nevstat. Moje plány na sbratření všech kouzelníků očividně nevycházely. Jen jedinou světlou stranu to mělo. V jednotlivých skupinkách se semkli dohromady čistí i nečistí a spojili své síly proti ostatním.

A Salazar s Rowenou se stále hádali. Celou tu dlouhou zimu jsem na chodbách napínala uši, odkud uslyším jejich zlostné hlasy. Obvykle jsem dříve zaslechla Rowenin vysoký hlas. Salazar uměl ranit svým tichým promyšleně tónovaným hlasem, jak jsem mnohokrát sama poznala. Salazara jsem zaslechla málokdy. Nepřišla jsem nikdy tak blízko. Prchala jsem od jejich hádek. Pryč a co nejdál. Celou tu dlouhou zimu.

Ten den nezačínal vůbec příjemně. Obloha byla temná a těžká mračna drtila v srdci veškerou radost. Šla jsem na snídani v nepříjemné náladě. V té chvíli bych se snad i přidala k jejich hádkám. Ale nedostala jsem možnost. Tragédie, ke které náš život celou tu zimu spěl, byla tady.

Temné dunění mě upozornilo, že se zase něco děje. Přicházelo to z velké síně. Slyšela jsem dva hlasy. Byla to Rowena a Salazar. Slyšela jsem je oba. Křičeli na sebe. Znovu se hádali jako v poslední době tolikrát. Jenže na to jsem si už zvykla, tak jako všichni obyvatelé hradu. Každý, nejen já, se raději zdaleka vyhnul místům, kde se střetávali. Byla bych se jim i tentokrát vyhnula, když mě svým křikem tak pozorně varovali, ale uslyšela jsem něco, co mě přinutilo rozběhnout se. Mezi urážlivými slovy, která po sobě vrhali bez ustání, zazněla slova, která poděsila mé srdce. Slova kleteb, které ubližují. Stalo se to, k čemu se tak dlouho schylovalo, Rowena a Salazar se konečně pokusili navzájem zabít.

Zadýchaně jsem vtrhla do velké síně. Pod temným nebem, na kterém ještě stále setrvával dorůstající měsíc stáli ti dva. Oba hrdí, vzpřímení a metající kouzla. Všude kolem létaly kletby. Jeden odrážel útoky toho druhého. Kouzla se proplétala a ničila navzájem. Křičela jsem na ně, ale nezdálo se, že by chtěli přestat. Musela jsem něco udělat.

„Finite!“ zneškodňovala jsem jednu kletbu po druhé. Sotva jsem přitom stíhala odrážet všechny kletby, které se dostaly až ke mně. Bylo jen otázkou času, kdy se stane něco velice nepříjemného. Proud zlatorudého světla mě zasáhl do ramene. Ruka se mi zkroutila a zvedla nad hlavu. Zdřevěněla. Chvíli jsem ohromeně stála. Jenže stromovitost se rozlévala z mojí levé ruky dál.

„Dearebre!“ zakřičela jsem zoufale a naštěstí se mi podařilo kletbu zvrátit. Má ruka se z tvrdého dřeva měnila zpět v měkké a teplé lidské tělo. Chyba. Chyba, která mě mohla stát tolik, kolik jsem nebyla ochotná dát. Zapomněla jsem na okamžik věnovat pozornost svému okolí.

Proti mně se řítilo zelené světlo. Čas se zpomalil. Nestihla jsem zvednout hůlku. Vnímala jsem jen přibližující se smrt. A pak hlas. Někdo za mnou křičel. Nevybavuji si slova. Nevím co říkal. Ale v tom hlase byla zvláštní naléhavost. A pak si pamatuji zlatý lesk fénixových křídel. Nádherný výbuch zlatozelené barvy. Pastva pro oči. Záchrana mého života. Když zachytil kletbu určenou pro mne, vzplál. Oheň jeho smrti mi ožehl konečky vlasů. Na zem přede mnou dopadlo neopeřené kuře. Ulehčeně jsem v tiché modlitbě zavřela oči. Jenže síní létalo ještě nespočet kouzel. A pak se ozval ten zvuk. Jako padající strom v opuštěném lese. Pád mrtvého těla na kamennou podlahu. Všechno ztichlo. Srdce se na okamžik zastavilo. Strach. Nedokázala jsem otevřít oči.

Zpět na obsah

Kapitola 26: Smrt mezi námi

Svírá-li pevná náruč smutek

Zdá se být menší, méně spalující

I nepřítel, když sevře srdce poraněné

Pomůže uzavřít ránu zvící...

Stála jsem tiše ve velké síni. Oči zavřené. Všechna kouzla odezněla. Zbylo jen ticho. Bála jsem se. Někdo ke mně přistoupil. Neotevřela jsem oči. Někdo mě pevně uchopil za ramena.

„Neohlížej se,“ řekl Salazar podivně zbarveným hlasem. Otevřela jsem oči a pohlédla do jeho tváře. Byla v ní vepsána vina? Nebo to byl šok? Nevíra. Nevím. Já sama jsem... Bála jsem se ohlédnout, protože jsem věděla, co uvidím.

Výkřik. Neskutečná bolest v Rowenině hlase mi prozradila, co se stalo. Pevně jsem objala Salazara. V tu chvíli jsem se potřebovala k někomu přitisknout. Potřebovala jsem pevný bod. Cítit lidské teplo. Skrýt slzy. Nedokázala jsem se ohlédnout, ale věděla jsem co uvidím ve chvíli, kdy seberu odvahu. A byla to nelítostná skutečnost.

Pomalu a opatrně, aby mě má roztřesená kolena nezradila, jsem se odtáhla od Salazara. Obrátila jsem se. Slzy v mých očích už vyschly. Obraz, který se mi naskytl byl skutečně takový jaký jsem viděla v duchu. Rowena klečela na zemi a vzlykala. Proč to tak muselo být? Vzlykala nad Geofreyho tělem. Nad mrtvou schránkou svého milence.

Mrtvá těla jsou tak prázdná. Tak smutná. Tak neskutečná. To nemohl být Geofrey. Ten kus neživého masa. To nemohl být můj přítel. Nohy mě zradily a kdyby mě Salazar nezachytil zhroutila bych se k zemi. Jako Rowena. Všechna slova se ztratila. Smysl zmizel. Přežili jsme, ale Geofrey zemřel.

„Geofrey,“ vydechla jsem nevěřícně. Ležel na kamenné zemi, ve tváři vepsané překvapení. Nebyla zjevná žádná další zranění. Jeho vždy tak neklidné ruce teď nehybně spočívaly na kameni. Proti temné podlaze se rýsovala jemná křivka štíhlých bledých prstů. Nedaleko těla ležela hůlka, kterou smrt vytrhla z jeho ruky. A Roweně stále zbývalo dost slz.

„Roweno,“ poklekla jsem k ní a pokusila jsem se ji obejmout, utěšit. Vytrhla se mi. Chytila Geofreyovy mrtvé ruce a pozvedla je ke své tváři a políbila je. „Je mrtvý,“ zašeptala jsem. „Nepomůžeš mu. Nepomůžeš mu pláčem...“ Upustila jeho ruce. Pološíleným pohledem se ke mně obrátila.

„Nechápeš!“ zoufalství v jejím hlase bodalo a pálilo. „Zemřel a já... Já nevím komu se mám mstít.“ Možná jsem se na ni podívala trochu nechápavě, a tak pokračovala: „Nechápeš? Stále nechápeš? Mohla to být moje kletba, která ho zbavila života. Zabila jsem své štěstí. Přinutila jsem ho opustit tento svět příliš brzy...“

„Ne,“ přerušil ji tichý hlas, „neopustil jsem tě. Nemohl bych tě opustit...“ Všichni jsme se ohlédli za zvukem toho hlasu. Ze stínů vystoupila stříbřitá postava. Pomalu a důstojně se k nám blížil přízrak s Geofreyho tváří. Hleděli jsme na něj zděšeně. Rowena na něj namířila hůlku, ale pak nechala ruku poklesnout. Podívala se na mrtvé tělo, na přízrak před sebou a znovu se rozplakala. Postavila se a utekla ze síně.

„Roweno,“ zavolal duch zoufale. Ale Rowena utekla příliš rychle, už ho neslyšela. On, skrze zeď odplul za ní. Podívala jsem se na Salazara. I on byl otřesen. Ta bezvýznamná hádka skončila smrtí. To určitě nechtěl. On zabíjel jinak.

„Nechoď za ní,“ řekl tiše, „nebude mít chuť nikoho vidět.“

„Musím přece,“ pokusila jsem se namítnout.

„Nechce vidět ani tebe. Nikoho. Navštiv jí zítra. Slzy trochu oschnou, bolest se rozlije do šíře. Přestane se zabodávat hluboko. Nechoď za ní. Nech těm dvěma den a noc a hvězdy, ať si to vyříkají.“

Ten den nebyl šťastný. Schoulila jsem se v Salazarově náručí a nehýbala jsem se. Jen mé oči přejížděli po místnosti. Pokaždé, když jsem pohledem zavadila o to nežijící tělo, zamrazilo mě u srdce. Nebyla jsem sama, kdo trnul při tom pohledu. V průběhu rána se dveře často otvíraly. Ozvalo se nespočet zděšených nadechnutí. Desítky rychlých kroků prchajících z místa tragédie.

Jediným, kdo se odvážil vstoupit, byl Godrik. S nebývalým nedostatkem soucitu minul Geofreyho tělo. Mně a Salazarovi věnoval jediný pohled. Pak se rozhlédl po Roweně. Teprve když ji nikde nespatřil, obrátil se zpět k nám.

„Kde je Rowena?“ zeptal se a v jeho hlase byl cítit jen náznak strachu a obavy. Vtiskla jsem se hlouběji do Salazarovy náruče a neodpovídala jsem.

„Ve své ložnici,“ odpověděl za mne Salazar, „předpokládám,“ dodal po chvilce přemýšlení. Stiskl mě pevněji.

„Co se tu stalo?“ zeptal se Nebelvír trochu netrpělivě, když bylo zřejmé, že ani jeden z nás mu to sám od sebe nepoví.

„Geofrey zemřel!“ vyletělo ze mne. „Je třeba říci ještě něco víc?“ V očích mi plál oheň. Spalující oheň. Očistný oheň.

„Kdo ho zabil?“ zeptal se Nebelvír trochu netrpělivě a pro mé rozjitřené srdce až příliš lhostejně. Sevřela jsem v rozhořčení pěsti. Bytostně jsem si uvědomovala, že u sebe nemám hůlku. V té chvíli, kdy jsem uslyšela pád těla, má ruka povolila sevření a štíhlá dřevěná hůlka dopadla na zem. Ještě teď tam ležela a bylo jediné Nebelvírovo štěstí, že jsem ji neměla na dosah. Salazar vycítil mé rozpoložení. Sevřel mě pevněji, abych se mu nevytrhla.

„Odejdi,“ zasyčel směrem ke svému příteli, „odejdi Godriku a já ti to vysvětlím později.“ Nebelvír, zjevně nepřesvědčen, pomalu opustil místnost. Zřejmě zakázal přístup komukoli, protože nás tam už nikdo nevyrušil. Zbytek dne a většinu noci jsem strávila v Salazarově náručí. Jen jsme tam strnule seděli a vnímali postupující smrt.

Nevím v kterém okamžiku únava převážila bolest. Vím jen, že když jsem se v hodině mezi psem a vlkem probudila, Salazar tiše oddechoval. Studené hvězdy zářily nad námi a mne hřála jeho blízkost. Geofreyova mrtvá tvář získala ve svitu hvězd zvláštní nádech. Podobal se až příliš svému vlastnímu duchu. Jemně jsem se vymanila z objetí, které mi ten den poskytlo útěchu. Tiše jsem kladla nohu před nohu. U dveří jsem se obrátila. Pohlédla jsem do Salazarových bdělých očí lesknoucích se ve svitu hvězd. „Běž za ní,“ zašeptal.

Odešla jsem za Rowenou. Nenalezla jsem ji v její ložnici. Na několik úderů srdce jsem se zděsila. Pak mě napadlo přejít do vedlejšího pokoje, který před nesnesitelně dlouhou dobou patřil Geofreymu. Byla v té ložnici sama. Její tváře byly suché a pohled jasný. Pozvala mě dál.

„Je ti lépe?“ zeptala jsem se jí opatrně. Přikývla s lehkým hořkosladkým úsměvem.

„Geofrey je, byl, bude,“ pousmála se svému zmatku. „Je to blázen. Postavil mezi nás dva nepřekonatelnou hranici.“

„Miluje tě. Pořád. Proto nedokázal...“

„Ale já,“ přerušila mě ona, „já nedokážu zůstat, až přijde můj čas...“ odmlčela se, „Geofreymu to nedokážu vyčítat. Nikdy nemohl udělat nic, co bych mu dokázala vyčítat. Tvrdil mi sice, že jsem ho nemohla zabít já, ale v tuto chvíli to již nerozhodneme.“

„Roweno, nebylas to ty...“ pokusila jsem se jí dodat odvahu.

„Ale ne,“ odporovala mi, „nepřesvědčuj mě. Geofrey se snažil až moc. Ani mě nechtěl nechat samotnou. Z mé společnosti ho vypudil až Godrik.“

„Godrik?“ podivila jsem se. „On byl zde?“

„Vždyť víš, že od té doby, co se Geofrey vrátil, už se před Godrikem neschovávám. Už dlouho ví, kde leží má ložnice. A samozřejmě i to, který pokoj patřil Geofreymu. Vtrhl sem. Zprvu si ducha ani nevšiml. Mluvil na mne. Nabízel mi svou záštitu. Svou náruč. Geofreyho tělo ještě ani nevychladlo a Godrik myslel, že se přesunu do jeho postele... Když Geofrey slyšel ta urážlivá slova, rozhořčilo ho to. A Godrik si ho konečně všiml. Náš vzteklý duch po něm začal metat kamení. Godrik raději vyklidil pole. A Geofrey letěl za ním, snad ho hlídá, aby se sem nevrátil...“

„Možná,“ zamyslela jsem se, „nikdy bych nevěřila, že Nebelvír bude tak necitlivý.“

„Byl vždycky,“ prohlásila Rowena. „Jsem v pořádku,“ podívala se na mne a hořce se pousmála. „Můžeš odejít. Zítra a po všechny další dny budu schopna plnit své povinnosti.“ Smutný hlas pokračoval: „Už nebudu přemýšlet o tom, kdo zabil Geofreyho.“

A tohle je také jediná otázka, na kterou jsem nikdy nechtěla znát odpověď. Vždycky jsem toužila po pravdě. Pravda je nejvyšším stádiem štěstí. Ale někdy pravda může ničit. A já nikdy nechtěla vědět, kdo zabil Geofreyho.

Zpět na obsah

Kapitola 27: Duchovní problémy

Jak velký duch to byl

A jak ho milovaly múzy

Zemřel není ho víc

Jen smutek zůstává...

Rowena už se se Salazarem nepřela. Ani on už neměl chuť vyhledávat spory. Geofreyova smrt nás všechny změnila. Jen Geofrey samotný se příliš nezměnil. Duchům tyhle věci trvají delší dobu. Tenkrát se nezměnil, až později...

Když smrt navštívila náš domov, nic už nemohlo být stejné. O Geofreyovy studenty jsme se rozdělily s Rowenou. Teoreticky by je Geofrey mohl učit dál, ale byla by to skutečně jen teorie. Duch nedokáže držet hůlku. Nedokáže kouzlit. Je pravda, že duchovitému Geofreymu nedělalo problémy hýbání s předměty, obzvlášť měl-li jimi mrštit po Nebelvírovi, nebo přistrčit je do cesty Salazarovi. Rozčiloval je často a rád. Teď, když byl mrtvý, se nemusel obávat odplaty. Už neměl co ztratit.

„Nesmutni,“ ozvalo se za mými zády onoho večera. Bylo to druhého nebo třetího dne od jeho smrti. Geofrey mě přišel navštívit. Jeho přízrak proplul skrze zdi a nábytek až ke mně. Na stříbřité tváři hrál ten jeho úsměv.

„Opustils a neopustils nás,“ prohlásila jsme tiše, „nevím jak se s tím vyrovnat.“ Hleděla jsem do jeho očí a snad jsem čekala na odpověď. Snad na útěchu. Na cokoli, co mi ještě můj zesnulý přítel mohl dát.

„Jsi jako Rowena,“ odmlčel se. „I ona je zmatená. Vím, že by se s mou smrtí vyrovnávala lépe, kdybych se nevrátil, ale musel jsem... Nedokážu to vysvětlit. Asi to byla skutečně má neskutečná láska k ní, co mě navždy zdrželo na Zemi...“ Mlčeli jsme

„Vyčítám si to. Kdyby to bylo jiné,“ zvedla jsem k němu oči, „kdybych tě nepotkala. Kdybych nepřijala Salazara. Kdybych dokázala zamezit těm hádkám...“ Přerušil mě mávnutím ruky.

„Bylo to moje rozhodnutí, přidat se k tobě.“

„Ale nemohls vědět, kolik tě to bude stát ...“

„Já to věděl Helgo,“ řekl to trochu těžce. Ta slova zněla jako vítr ve skalách. Připomínala bouři, která nepřišla.

„Věděl?“

„Pamatuješ?“ zašeptal. „Pamatuješ si na ten den, tehdy to první jaro...“

„Který den?“ řekla jsem trochu netrpělivě. „Bylo jich tolik... Který máš na mysli?“

„Ten den, kdy jsi věštila. Ten den, kdy jsem ti nechtěl zopakovat tvá slova.“

„Říkal jsi, že si je nepamatuješ,“ vzpomněla jsem si.

„Naopak, tehdy jsem ti lhal. Pamatuji si je až příliš dobře. Tvá věštba byla určena mně. Byl jsem varován.“

„Co jsem tehdy říkala? Cos mi nechtěl prozradit?“ Trochu bolestně se usmál. Odvrátil svůj pohled. Zamyslel se. A pak začal mluvit: „Až čtvero nejmocnějších našich dob nalezne samo sebe na jezerním břehu. Až z přílišného klidu začnou bojovat. Pro lepší budoucnost... Pak zemře bezmocný, jehož nezachrání fénix. A kdosi zrodí se poznovu z popela...“

„Tys věděl, žes ten bezmocný?“ zeptala jsem se prudce.

„Mezi vámi jsem byl vždycky bezmocný, to se nemůže nikdy změnit. Teď tím spíš ne, že nemám tělo, kterým bych se vám rovnal.“ Tiše se zasmál.

„Proč jsi mi o té věštbě neřekl?“

„Co bys mohla dělat? A ta věštba se nemusela vztahovat na mne. Nemusela se vůbec splnit...“

„Ty víš, že mé věštby se plní. Ty víš, že patří tomu, ke komu jsou proneseny.“

„V tom jarním dni jsem to nevěděl.“

„Ale později...“

„Proč bych ti to říkal? Zapomeň na to. I teď jsem ti to řekl jen proto, abys věděla, že to byla moje volba. Svůj osud jsem si vybral sám.“

„Ví o té věštbě Rowena?“ Zavrtěl hlavou v odpovědi na mou otázku. Duchové. Duchové jsou zvláštní. Vztáhl ke mně svou stříbřitou ruku. Jakoby mě chtěl pohladit po tváři, ale jeho ruka mnou prošla. Zamrazilo mě.

„Měl jsem tě rád Helgo. Mám tě pořád rád. Stejně jako pořád miluju Rowenu. Myslel jsem, že city se po smrti ztratí. V první chvíli jsem v to i doufal... Ale stále mi komplikují můj neživot. Prosím, ber mě takového, jaký jsem... Nečekej ode mne věci, které nedovedu... Jsem ti vždy k službám... Jsme k službám naší škole, navždycky...“

O několik měsíců později mě v mé ložnici nečekaně navštívil Salazar. Překvapeně jsem na něho vzhlédla. Čekala jsem útok, ale nepřišel.

„Helgo, mám požadavek,“ nekompromisně spustil. Mračil se na mne. Ruce zkřížené na hrudi. Postavil se přede mne.

„Co by sis přál?“ zeptala jsem se překvapeně a zvedla k němu oči.

„Ten duch musí pryč.“

„Pryč?“ pronesla jsem trochu nechápavě.

„Okamžitě a rychle,“ dodal.

„Geofrey ti vadí?“ usmála jsem se na něj.

„Vadí? Slabé slovo. A neříkej mu Geofrey. Je to jen duch, jen...“

„Jen co? Je to Geofrey. Je to můj přítel. Vadí ti snad doopravdy?“ zamračila jsem se na něj.

„Tvůj duchovitý přítel neustále ruší mou výuku. Rozptyluje studenty a kazí kouzla,“ spustil. „A to ani není všechno. Létá do mé ložnice a ruší můj spánek. Použil jsem všechna kouzla na odpuzování duchů, která znám, ale nezabírají. Už více než týden jsem se pořádně nevyspal. Musí opustit tento hrad!“

„Požádám ho, aby tě nerušil. Určitě mě poslechne,“ povzdechla jsem si. Došlo mi, že musím Geofreymu domluvit. Mohl si snadno znepřátelit Salazara až do té míry, že ten by začal pátrat po kouzle ničícím duchy. A není vyloučeno, že by ho nalezl.

„Nebudu s ním na jednom hradě, udělej s tím něco,“ odsekl mi. Nevypadal vůbec přístupný kompromisu.

Postavila jsem se prudce a podívala jsem se mu do očí. „Geofrey tady zůstane. Nikdo ho odtud nebude vyhánět. Za mého života, ani později. Dokud nebude chtít on sám, nikdo ho nesmí donutit opustit hrad. Provedu kouzla, která tomu zabrání, děkuji ti, žes mi to připomněl.“

„Ale zlatíčko,“ pokusil se mě zastavit Salazar.

„Neříkej mi zlatíčko! A vůbec proč si myslíš, že bych byla ochotna trpět tady tebe a vyhánět Geofreyho? Zachránil mi život více než jednou. I kdyby nebyl můj přítel, mám k němu závazky. Závazky, které nesmějí být zpřetrhány...“

Mračila jsem se na něj. Rychle poznal, že skutečně nejsem přístupná kompromisům. A tak raději odešel. Já sama jsem začala provádět kouzlo. Popravdě to kouzlo patřilo Salazarovi. Nalezla jsem ho na jednom ze svitků v jeho ložnici. Když mě tam tenkrát, po svém návratu ze Zmijozelu, zval, myslela jsem si, že tam nikdy nevkročím. Ale pokušení bylo příliš silné. Přemisťovala jsem se do jeho ložnice pomocí přívěsku, který mi daroval. Ale dávala jsem si dobrý pozor, abych se tam přemístila vždy v době, kdy tam nebyl. Celé dlouhé hodiny jsem vydržela pročítat tlusté knihy a procházet hromady svitků. Fascinující bylo pro jeho sbírku kouzel slabé slovo. Odcházela jsem vždy ve chvíli, kdy se Salazar do své ložnice vrátil. Stěží zadržoval úsměv, když mě tolikrát viděl prchat před jeho společností. Ale nic nenamítal, když jsem se stále vracela. Snad doufal, že když si zvyknu na pobyt v jeho ložnici...

A tak jsem tam, mezi stovkami jeho kouzel, nalezla to, které jsem potřebovala. Kouzlo, kterým je možno svázat ducha s místem. Ukradla jsem mu to kouzlo. Nevím, zda si toho byl Salazar vědom. A pak jsem to kouzlo použila. Od té chvíle byl Geofrey svou volbou navždy svázán s Bradavicemi. Nikdo ho nemohl vyhnat. Nikdo ho nemohl zapudit. Navěky.

Zpět na obsah

Kapitola 28: Dva v důvěrném rozhovoru

Život jde dál a někdy stane se

A někdy stane se, že všechno změní

Jediné slovo snad, jediný chybný krok

A někdy stane se, že nezmění.

Život plynul. V onom pozdním podzimu jsem se dle svého zvyku procházela okolními lesy. Uslyšela jsem hlasy. Nepřekvapily mě. Často jsem zaslechla šeptané rozhovory našich pozorovatelů. Nemluvili o ničem důležitém. Většinou ne, ale onoho dne...

Byli dva. Jeden vysoký a obtloustlý, s hrubou kůží v obličeji. Druhý byl menší, štíhlejší a mnohem starší.

„Jak dlouho tu už čekáme?“ rozmrzele zamumlal tlusťoch.

„Moc dlouho ne, slunce zapadlo před chvílí,“ odvětil mu druhý, hledě na oblohu.

„Ty víš, že jsem to nemyslel takhle,“ odsekl tlusťoch. Měla jsem chuť se zahihňat. Tlusťochův výraz mi něco připomněl. Jeho společník se na chvilku odmlčel a odpověděl: „Já vím, že tu na příležitost čekáme už kolik měsíců. Já vím, že ty sám máš doma dost problémů než abys dělal jen práci pro Radu. Ale tohle je důležité.“

„Kdyby to byly jen měsíce. Jedna podivná ženská, která pobláznila mladého Zmijozela. Co je na ní důležité?“ posměšně se zachechtal, dost nahlas, podle mého názoru.

„Luiprande,“ zasyčel stařec nevrle, „jsi ještě větší hlupák než jsem si myslel. Ten tvůj řev musí být slyšet snad i za hradbami.“ Luiprand rozmrzele zavrčel, ale zmlkl. Protože se zdálo, že už dále mluvit nebudou, chtěla jsem se strategicky stáhnout zpátky, ale stařec znovu promluvil.

„Už brzy se dostaneme dovnitř.“ Jeho tichá nevzrušená slova mě přinutila zůstat na místě. Napnula jsem uši.

„Ta cesta, kterou zdroj objevil není vhodná k útoku,“ odporoval Luiprand a já se zděsila. V duchu jsem procházela všechny přístupové cesty do hradu. Kterou jen mohli objevit? Většinu z nich jsem čas od času kontrolovala a žádná se mi nejevila být používanou.

„Ano, dvacet stop pod vodu se armáda dostává nesnadno,“ odfrkl si stařec.

„Jenže jiná cesta není k nalezení,“ řekl Luiprand a dával si dobrý pozor, aby síla jeho hlasu nepřekročila hranici.

„Málo snahy,“ prohlásil stařec a zadíval se ke hradu jako by pouhým zkoumavým pohledem mohl odhalit všechna jeho tajemství.

„Třeba tam jiná cesta ani není,“ zazoufal Luiprand a jeho pohled směřoval někam úplně jinam. Snad ke světlým zítřkům, které již nebude trávit v Bradavickém podhradí.

„Je to skřetí práce, ti budují vždy alespoň dvě chodby.“

„Nejlepší by bylo se tam přenést,“ zadoufal Luiprand. Okamžitě zmlkl a trochu se strachem se podíval na svého společníka. Ten ale jeho návrh přijal s pokývnutím.

„Souhlasím. Náš zdroj si myslí, že by mu mohli brzy prozradit, kde je to tajné místo.“ Tajné místo? V první chvíli jsem nechápala o čem ten muž vlastně mluví.

„Skutečně si myslíš, že by nechali takovou mezeru v obraně?“ podivil se Luiprand a dodal. „Že by Zmijozel nechal v obraně jakoukoli mezeru?“

„Tu chodbu přece také nehlídají.“

„Možná, že o ní také všichni nevědí,“ řekl Luiprand a trochu beznadějně dodal: „Nebo vědí o našem špehovi.“

„Nemožné,“ zavrtěl stařec hlavou.

„Proč? Je přece nad slunce jasnější, že pokud nás budou chtít přemoci, musí na nás použít lest.“

„Hloupost. Nikdy by tolik neriskovali. A navíc už dávno nemáme takovou početní převahu jakou bychom si přáli. Nikdy bych nevěřil, že se ta jejich škola naplní tak rychle.“

Ani já jsem tomu nevěřila. Ale v čarodějném prostředí se novinky šíří rychle. Byl to ten podzim roku dva, kdy nám přílivová vlna studentů div nevyrazila brány hradu. Vůči dnešku by se to nezdálo tak mnoho, ale já tenkrát ještě pořád nebyla zvyklá na velká množství lidí. Ovšem nebylo divu, že si toho všimli i ti, kteří sledovali hrad dnem i nocí.

„Myslíš tedy, že náš zdroj zůstal neodhalen?“ zeptal se Luiprand.

„Určitě. A navíc mu ta žena věří,“ řekl s úšklebkem stařec.

„Věří mu natolik, aby prozradila největší tajemství Bradavic?“ podivil se Luiprand a zavrtěl hlavou. Pak si odplivl a ještě dodal: „Bradavice, jak hloupé jméno. Ta žena musí být skutečně šílená.“

„Nepodceňuj ji. Má určitou moc, ačkoli pochází z trochu pochybného rodu,“ zhluboka si povzdechl. „Znal jsem její matku. Byla to nádherná žena. Přišla. Oslnila... A pak opustila kouzelnické společenství.“

„Chceš říct, že ta žena nemá čistou krev? Že se její matka spustila? Že... že její otec nebyl kouzelník?“ tvářil se zděšeně. Já jsem naopak strnule naslouchala. Zvláštní. Až dnes mi přijde zvláštní jak jsem tam skrytá v křoví poslouchala dva neznámé muže jak se baví o mé matce.

„To nikdo neví. Nikdo kromě její matky. A ta je mrtvá. Nikdo netušil o jejím osudu nic do té doby, než se objevila tahle žena, Helga z Mrzimoru. Po tom fiasku před soudem Gaucelma z Havraspáru nás několik vyrazilo na Mrzimor. Bohužel bylo pozdě. Před pár lety to místo téměř vyhubil mor. Nikdo si nepamatoval, kdo byl otcem Helgy z Mrzimoru..“

„Proč je to důležité?“

„Je věštkyně. A každého, kdo vidí budoucnost si Rada hlídá.“

„Nikdy jsem žádnou její věštbu neslyšel,“ zavrtěl Luiprand odmítavě hlavou.

„Všechny je zná jen ona a skřeti,“ zamyslel se stařec. „Ví bůh, proč se svěřuje zrovna jim...  skřeti se o ně s Radou podělit nechtějí... To však není důležité. Matka její matky prý byla také věštkyní. Často se stane, že tohle nadání přeskočí generaci. No, všechno je to teď už zbytečné. Není na naší straně, takže se jí musíme zbavit.“

„Jak jí vůbec mohlo být dovoleno, aby si založila vlastní školu?“

„Starý Havraspár byl v té chvíli tak rozhořčen zradou své dcery, že to jinak nedokázal. A stál za ní Zmijozel. To je pořádně mocný spojenec.“

„Ale zdroj tvrdí, že spolu nevycházejí příliš dobře...“

„Zdroj je ještě moc mladý, aby dokázal rozeznat nitky vztahů mezi mužem a ženou. A Zmijozel po ní musí šílet. Žena, která ho donutila vzdát se postavení v kouzelnickém světě i moci mezi obyčejnými lidmi, musí být něco zvláštního. Skutečně se dost podobá své matce.“ V té chvíli se stařec zasněně usmál a zahleděl do dálky. Zapomněl na chvíli, kde je. Výraz jeho obličeje ho usvědčoval. Mohl se kdysi dvořit mé matce? Všechno je možné a svět je malý. Luiprand se na něj nedíval, ale když promluvil, štěstí se ze staré tváře okamžitě vytratilo.

„Dobrá, dobrá, ale tohle všechno nám nedává odpověď na to, jak vnikneme do hradu.“

„Je téměř jisté, že někde na hradě je skryto místo, odkud a kam je možno se přemisťovat. Musí tam být, některé věci by jinak nebyly možné...“ řekl stařec. „Jeden z chlapců tvrdil, že se mu zdálo, že zahlédl tu ženu bloudit po lesích.“

„A proč ji nesledoval?“ podivil se Luiprand.

„Říkal jsem, nepodceňuj ji. Asi si ho všimla a ztratila se mu. Vyzná se tu lépe než my. Ale u jezera nebyla. Takže má další tajnou chodbu nebo se prostě přemístila....“

„Mně by stačila lepší přístupová cesta. Snad ji zdroj objeví,“ povzdechl si Luiprand. Stařec se ušklíbl. Čekala jsem dál. Ale už nemluvili. Za nějakou chvíli je přišel vystřídat mohutně stavěný kouzelník a od hlavy k patě zahalená čarodějka. Tiše se pozdravili. Sdělili si, že se nic nestalo a zmizeli cestou, kterou oni přišli. I já jsem se pomalu stáhla. Slyšela jsem toho víc než dost.

Cestou do své ložnice jsem byla tišší než obvykle. Takže mezi našimi studenty byl zrádce. Někdo, kdo nás chtěl vydat do rukou Rady. A podle toho, jak ti dva mluvili, musel to být jeden z mých studentů. Jeden z nich zradil mou důvěru. Nedokázala jsem to přenést přes srdce. Ať to byl kterýkoli z nich, zasloužil si jen to špatné a nejhorší. Jenže, který z nich to byl? Otázka, na kterou jsem neznala odpověď.

Zpět na obsah

Kapitola 29: Noční rada

Přijde-li těžké rozhodnutí

Snad něco co je nad tvé síly

Zavolej svoje přátele

Ty co by rádi poradili

„Máme problém,“ začala jsem svou řeč ke shromáždění, které mi Geofrey pomohl svolat.

Když jsem se vrátila do své ložnice, čekal tam na mne. Pravda, vrátila jsem se mnohem později než obvykle, ale překvapilo mě, že mě duch mého přítele chodí každou noc kontrolovat. Za jiných okolností by mě to možná rozzlobilo. Možná bych ho od sebe odehnala, ale v tu chvíli jsem mu byla za jeho starostlivost nesmírně vděčná.

„Můžeš pro mne něco udělat?“ požádala jsem ho.

„Pro tebe všechno,“ zasmál se.

„Zaleť pro Salazara, Rowenu a Godrika. Ať sem přijdou. Okamžitě. Potřebuji s nimi mluvit.“

„Mám je vzbudit?“ podivil se.

„Samozřejmě, tohle je důležitější než jejich klidný spánek,“ řekla jsem unaveně.

„Ach, snad mi nedovoluješ vyrušit i svého drahouška Salazara,“ v předstíraném ohromení zavířil Geofrey vzduchem. „Jeho klidný spánek ti už snad na duši neleží?“

„Geofrey nebuď hrubý,“ zamračila jsem se na něj, „tohle je příliš důležité. Nezlehčuj to.“ Přiblížil se ke mně.

„Skutečně se něco stalo?“ zeptal se znepokojeně. „Hrozí nebezpečí?“

„Ne bezprostředně, ale leť už...“ Poslechl mě a v krátké době se skutečně shromáždili v mé ložnici. Godrik seděl u stolu a hlava mu padala. Přidržoval si ji rukou, ale stále se celý nejistě kymácel. Rowena se rozespale posadila na mé lůžko a jen tak tak neusnula. Salazar, na rozdíl od těch dvou se zcela jasným pohledem, stál před krbem.

„Máš jistě důvod,“ začal Salazar. Musel začít on, protože já jsem nevěděla jak a Rowena s Godrikem se ještě stále snažili zaplašit poslední ozvěny spánku. „Jistě i dobrý důvod,“ pokračoval Salazar, „proč jsi nás sem svolala. A také, proč jsi tomu svému duchovi dovolila znovu vstoupit do mé ložnice.“ Jeho oči byly bdělé, ale tvář nebyla přívětivá.

„Ano, mám důvod,“ přikývla jsem rozhodně. Ze samých obav a neklidu mi hlas povyskočil výš, než by mi bylo milé a jeho tón konečně probudil zbývající osazenstvo místnosti.

„Jaký?“ zívla ještě naposledy Rowena. Chvíli jsem hleděla na své neklidné prsty. Pak jsem se rozhlédla po jejich tvářích. Vzhlíželi ke mně. A já jsem přemýšlela jak začít, jak jim vysvětlit, že ten problém je prostě příliš vážný, než aby se jeho řešení nechalo na ráno.

„Jde o Radu,“ řekla jsem co možná nejvážnějším hlasem, ale jejich reakce nebyly příliš znepokojené. Rowena se zatvářila odmítavě. Dokonce sebou trhla jako by se chtěla zvednout a odejít. Jako by již déle nechtěla setrvávat v místnosti, kde bylo vyřčeno jméno Rady. Ale nakonec zůstala. Ze Salazara očividně spadlo napětí. Jednalo se přece o Radu, která mu byla jen pro smích. Ani Godrik toto setrvalé nebezpečí nebral vážně. Sledovali nás už tak dlouho, že jsme je prostě přehlíželi.

„A je to vážné,“ poznamenala jsem a konečně jsem začala řeč, kterou jsem si v duchu sestavovala cestou zpátky. „Máme veliký problém. Lidé z Rady objevili jeden z tajných přístupů do hradu...“

„Který?“ přerušil mě zvědavě Godrik.

„Ten, který ústí do jezera,“ odpověděla jsem, ale vzápětí jsem pokračovala, „to však není nejhorší. Chodbu můžeme zatarasit. Všechny chodby můžeme zablokovat, ale to nám nebude příliš platné. Na hradě je zrádce.“

„Zrádce?“ vyjekla překvapeně Rowena a rozhlédla se po ostatních. Já se dívala na Salazara. Byl nepřirozeně klidný a s přivřenýma očima mě sledoval.

„Je to někdo z nás?“ zeptal se podezřívavě Godrik, ale všimnuv si obviňujícího tónu ve svém hlasu, ze studu sklopil oči. Nevěděl v onu chvíli, na koho osten obvinění obrátit.

„Ne.“ Všichni tři se očividně uklidnili. „Ne, není. Je to jeden ze studentů. Myslím. Vlastně může jich být víc. Nikdy jsme se neobtěžovali zjišťovat zda...“ těžce jsem se nadechla.

„Jaks to zjistila?“ zeptal se Salazar a tak jsem jim vyprávěla o své noční procházce.

„Jsi si jistá, že to, co jsi slyšela, byla skutečnost? Že pro tebe jen nesehráli divadlo?“ podezíravý Salazar.

„Ano jsem si jistá, nemohli vědět, že je poslouchám,“ trochu jsem zaváhala, jestli mám pokračovat. „Byla jsem velice dobře maskovaná.“

„Maskovaná?“ řekl nedůvěřivě. Chvíli usilovně přemýšlel a v jednom okamžiku se mu najednou rozsvítily oči poznáním. „Už chápu! Ty jsi zvěromág.“

„Hádáš?“ řekla jsem překvapeně. Znovu jsem si v duchu zopakovala všechna svá slova, ale nenalezla jsem v nich žádnou zjevnou nápovědu. Ale Salazar byl tak laskavý, že mi prozradil jak mě odhalil.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. On by se přece k dohadům nesnížil, co kdy řekl, tím si byl jist. „A já si tak dlouho lámal hlavu, jak jsi mohla tenkrát prchnout z mého vězení.“

„Jakou to má souvislost?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Nastavil jsem tam kouzlo, seslané přímo na tebe. Tvé tělo by nikdy nemohlo opustit onu místnost. Je jen jediný způsob jak se dostat pryč z dosahu toho kouzla, když ho na tebe někdo sešle, stačí se přeměnit. A mě to do této chvíle nenapadlo. Myslel jsem, že tě nějakým způsobem dostala ven Rowena.“ Vlastně jsme o tom do té doby nemluvili. Možná jsme měli, ale asi se nám to oběma zdálo nedůstojné dohadovat se o věcech, které ačkoli změnili náš život, měly být dávno zapomenuty. Vždyť kolik let už od té doby uplynulo... Kolik času zmizelo od našeho prvního setkání.

„To teď není vůbec důležité,“ řekla jsem trochu netrpělivě. Otřásla jsem se. Nebylo to zimou, ale vzpomínkami. Zbytečnými vzpomínkami.

„Dobrá, uznávám, žes vyslechla skutečnost,“ přiznal Salazar. „Jestliže jsem o této tvé schopnosti nevěděl já, oni to mohou vědět tím méně.“

„Přestaňte tu vzpomínat na staré dobré časy,“ nenaloženě zabručel Godrik. Chápala jsem ho. Vzal si za svou obranu hradu, ale blížící se nebezpečí jsem odhalila já. Styděl se. „Tak co tedy uděláme?“ dodal po chvíli.

„Náš první krok by měl být odhalení zrádce,“ navrhla jsem. Godrik obrátil oči k nebi. „Ano,“ povzdechl si, „odhalit zrádce, to by mě skutečně nenapadlo, jenže jak to chceš udělat?“ Přiznám se, že to jsem nevěděla. Zamračila jsem se na Godrika. On se na oplátku zamračil na mne.

„Geofrey,“ zeptala se Rowena ducha, který se doposavad tiše vznášel pod stropem, „toulá se některý ze studentů v noci po chodbách?“ Všichni jsme na něj tázavě hleděli. Duchové nespí a Geofrey tedy mohl střežit chodby celé noci.

„No,“ trochu provinile začal Geofrey a vznesl se ještě blíže ke stropu, „ono jich je víc.“ Ještě trochu se vzdálil při pohledu do našich překvapených tváří. „Samozřejmě Nebelvírovy hlídky.“ Kývl hlavou směrem ke stolu. Tohle prohlášení jsem přijala s pokývnutím, ale víc mě zajímalo, kteří studenti ještě vyrážejí na noční procházky. „No a pak některé dvojice, které se chodí procházet pod hvězdami.“

„Naši studenti se bez našeho vědomí procházejí pod hvězdami?“ vyjelo ze mě překvapeně.

„No někteří z nich už mají věk, kdy...“ začala mi odpovídat Rowena, ale zmlkla, když na ni Godrik vytřeštil oči.

„No, budeme předpokládat, že to nejsou ti, kteří zrazují,“ ušklíbl se Salazar. Červenala jsem se. Tyto myšlenky mi do té chvíle ani na mysl nepřišly.

„Chodí i ven z hradu?“ zeptala jsem se raději Geofreyho, abych zakryla své rozpaky, ale ten jen zavrtěl hlavou a odvážil se přiletět trochu blíž. „Ale vlastně,“ dodal po chvíli, „Někdy ano, jen výjimečně, opravdu málokdy a málokdo, všichni přece vědí o nebezpečí, které číhá v okolních lesích.“

„Kdo z nich?“ zeptala jsem se rychle.

„Pokaždé někdo jiný,“ odpověděl Geofrey pořád ještě trochu provinile. „Samotáři i dvojice. Kdyby někdo chodil ven pravidelně, řeknu vám o tom. Ale z jejich strany jsou to jen nevinné procházky, když potřebují být na volném prostoru a sami...“

„Používá některý z nich chodbu ústící do jezera?“ zeptal se netrpělivě Salazar.

„Ne, pokud vím tak ne...“

„Takže problém zůstává,“ povzdechla jsem si. „Jak odhalit zrádce?“

„Nejlepší by bylo podívat se všem tvým studentům do hlavy,“ povzdechla si Rowena.

„Všem studentům,“ doplnila jsem ji, „Nevíme, kolik zrádců sem mohli nasadit.“

„Podívat se do hlavy,“ řekl Godrik,  „snadno se řekne, hůř provádí.“

„Je také otázka, zda se takovému zkoumání tajných zákoutí mysli budou ochotni podvolit.“ Praktický Salazar. Vždycky na všem musel najít chybu. Zamračila jsem se na něj.

„Musíme najít rozumný důvod,“ řekla Rowena. „Nějaký důvod proč. Důvod, který by nám dal právo...“

„Rozumný důvod proč někomu nahlížet do hlavy?“ podivil se Salazar téměř upřímně. „Já takový neznám, někdo z vás ano?“ Rozhlédl se po nás. Každému na chvíli hleděl do očí. I Geofreymu pohlédl do tváře. Usilovně jsem přemýšlela, ale nic mě nenapadalo. Už se blížilo ráno a já tu noc vůbec nespala. Má mysl potřebovala odpočinek, ale tohle byla věc, která nesnese odklad.

Godrik se náhle radostně nadechl. „Mám to,“ vykřikl vzrušeně, „mám ten správný důvod.“ Usmál se na nás na všechny. Únavou neschopna položit otázku jsem na něj jen tázavě hleděla. Promluvil: „Víte jak je vysilující zařazovat studenty?“ Přikývla jsem a jen sledovala jeho rty, které chtěly dát odpověď.

„Co to s tím má společného?“ odsekla mu Rowena.

„Vytvoříme čaromocný předmět, který bude schopen prohlédnout myšlenky našich studentů.“

„A?“

„Uvidí jejich myšlenky, jejich povahy a zařadí je za nás. Navíc nám prozradí, který z nich by mohl být zrádcem. I zrádcovské myšlenky odhalí.“ Vítězně se po nás rozhlédl. Hlavně hledal obdiv v Roweniných očích. Ona se ale moc obdivně netvářila.

„Jak nám to pomůže teď?“ mračila se na něj. „Všichni studenti jsou přece zařazení. Takhle odhalíme jen budoucí zrádce, pokud ještě nějací budou. Pokud ještě budou Bradavice.“

Godrikovi se z tváře ztratil úsměv. Dál vysvětloval trochu méně nadšeně: „Ten předmět bude potřebovat porovnání. Potřebuje zjistit, jaké studenty si přejeme. Jaké máme požadavky. Takže nejdříve ho použijeme na všechny naše nynější studenty a on sám si udělá obraz našich požadavků. Tenhle důvod by mohl být schůdný...“

„To by mohlo vyjít,“ řekla jsem překvapeně. Popravdě se mi Godrikův plán moc líbil. Tak bychom neurazili ničí city a zjistili přitom vše potřebné.

„Dokážeme to?“ pochybovala stále Rowena. „Vytvořit takové kouzlo nebude vůbec snadné.“

„Salazar to dokáže,“ prohlásil Godrik s jistotou. Tázavě jsem se podívala na Salazara.

„Ano Helgo, pro budoucnost a větší slávu naší školy,“ odpověděl Salazar posměšným hlasem. Naklonil se ke mně a zašeptal mi, aby ostatní neslyšeli: „Pro tebe a jen pro tebe dokážu úplně všechno.“ Cítila jsem jak mi rudnou tváře, ale věřila jsem mu a tak jsem přikývla. „Jakou formu by ten předmět měl mít?“ zeptal se už nahlas.

„Pro zachování symboliky,“ přidal se Rowena teď už zcela vážně k rozhovoru, „by to mělo být něco, co se nasazuje na hlavu.“ Vesměs jsme souhlasili.

Geofrey se sípavě zasmál: „Snad čelenka posázená zářícími perlami.“ Salazar se na něj otráveně podíval. „Nebo klobouk,“ zasmál se ještě jednou Geofrey, „pořádně vysoký a špičatý. Tak to má být.“

„Odfič duchu a neruš živé ve vážných debatách,“ zavrčel na něj Salazar. Geofrey ho překvapivě poslechl. Okamžitě odletěl. Vzal to od stropu skrze Salazara a podlahu do nižších pater.

Salazar se otřásl. Není vůbec příjemné, když vámi projede cizí duch. „Můžeš si za to sám,“ usmála jsem se na něj, „řekl sis o to.“

„Nestěžuju si Helgo,“ obrátil se ke mně a propaloval mé srdce svýma zářivýma očima, „ale měli bychom dotáhnout náš rozhovor do konce.“

„Dobrá,“ přikývla jsem, „bude to tedy klobouk. Salazare, jak rychle to kouzlo dokážeš připravit?“

„Pár dní bych na to potřeboval,“ zamyslel se. „V jistém smyslu to bude velice obtížné. Tak jak to Godrik popisoval... Ten předmět musí mít téměř svou vlastní osobnost. V tom kouzle není místo pro chyby. Budu potřebovat trochu pomoci.“ Godrik se už nadechoval, že Salazarovi nabídne své síly, ale Salazar ho nenechal promluvit. Pokračoval: „Tvojí pomoc Helgo.“ Přikývla jsem. Jestliže se mocný Salazar sníží k prosbě o pomoc, nelze odmítnout.

Zpět na obsah

Kapitola 30: Ospalá rána

A kouzlo přišlo na zavolání

Ach kouzlo, kouzlo jen...

Spánek trval jen několik chvil a bylo ráno. Příliš brzy, jak se zdálo. Stále ještě rozespalá došla jsem do velké síně. I mým společníkům víčka poklesávala a někteří studenti si toho všimli. Přes sklopené řasy jsem mohla pozorovat šeptandu, která se šířila kolem stolů. Naklonila jsem se k Salazarovi a málem jsem se rozesmála, když několik studentů natáhlo krky, aby na nás lépe viděli.

„Salazare,“ zašeptala jsem mu do ucha pod desítkou bedlivých pohledů, „kdy mám přijít?“

I Salazar se rozhlédl po studentech, usmál se a zašeptal mi na oplátku: „Večer. Nebudeme rušit vyučování, bylo by to ještě podezřelejší.“ Odtáhli jsme se od sebe. Studenti svou pozornost urychleně přenesli k jídlu.

Byla jsem ten den dosti roztržitá. Když jsem potřetí nezaujatě popisovala tunelové kouzlo a potřetí jsem si uvědomila, že jsem začala z úplně špatného konce, rozpustila jsem raději své studenty s tím, že mi není dobře. Došla jsem do své ložnice a okamžitě usnula.

Probudil mě žár na hrudi. Prudce jsem se probrala a uvědomila si, že jsem už dávno měla být někde jinde. Uchopila jsem přenášecí přívěsek a najednou jsem se ocitla v Salazarově ložnici.

„Tys nezapomněla?“ Zavrtěla jsem hlavou. Pobaveně zaznamenával mou tvář opuchlou spánkem, neupravené odění a rozcuchané vlasy. Pod jeho pohledem jsem zalitovala, že jsem nevěnovala několik chvil úpravě svého zevnějšku.

„Snad abychom se pustili do práce,“ snažila jsem se zahnat rozpaky. Své rozpaky, on se docela dobře bavil. Přeci jen však přikývl a podal mi kus pergamenu.

„Máš talent na lektvary,“ řekl a vrátil se ke své práci, která zřejmě zahrnovala listování třemi tlustými knihami najednou. „Látka z níž bude klobouk ušit musí být v tomto lektvaru louhována za novu.“

„Nov je už za pár dní.“

„Ten lektvar není zase tak náročný,“ nedíval se na mne, ale mumlal svá slova do knihy. „Já musím připravit to správné kouzlo...“ Znovu se zabral do knih a už se mi nevěnoval. Pustila jsem se tedy do přípravy lektvaru. Při přisypávání žabích očí jsem se přistihla jak zasněně hledím na jeho shrbená záda. Ihned jsem se v duchu okřikla, ale od té chvíle jsem se musela velice hlídat, abych svou plnou pozornost věnovala lektvaru.

Znovu jsme při snídani usínali a šeptanda mezi studenty byla ještě silnější. „Strávila noc v jeho ložnici,“ zaslechla jsem šepot za ohybem chodby. Ale ve chvíli, kdy jsem tam nahlédla, neviděla jsem příslušným studentům už ani záda. Rozčilovalo mě to, vždyť já jsem u Salazara nedělala nic špatného... A pak mě napadlo, že náš zrádce konečně může podat svým pánům zprávu potvrzující... Potvrzující jisté věci. Bůh ví, proč mi to přišlo k smíchu.

Třetí noc, kterou jsem z velké části strávila nad kotlíkem se na mně opravdu podepsala. Když mě Rowena uviděla, zděsila se. Salazar na tom nebyl o mnoho lépe, ale ten její soucit nevzbuzoval. Podala mi pohár čehosi, co záhadně a nepříjemně páchlo. Podezřívavě jsem se podívala, přičichla si a s odporem jsem ucukla.

„Vypij to,“ zamračila se na mne Rowena. „Je to povzbuzující lektvar a není v něm nic, co by ti mohlo ublížit.“ Nebyla jsem tedy jediná, která trávila noci přípravou lektvarů. Vypila jsem půlku obsahu a otřásla se nechutí. Zbytek jsem podala Salazarovi, který seděl kousek ode mne. Rowena se zatvářila nesouhlasně, ale nahlas neřekla nic. Poděkovala jsem jí. Po lektvaru mi bylo skutečně lépe a připadala jsem si znovu téměř čilá. Tu noc byl nov.

Byla půlnoc, když Salazar rozhodl, že látka už je dostatečně nasáklá kouzlem. Okamžitě jsme začali pracovat na klobouku. Přesně podle Geofreyova přání jsme ho udělali vysoký a špičatý. Tedy, na vzhledu jsem pracovala já. Salazar se plně soustředil na kouzlo.

Seděli jsme proti sobě a drželi jsme se za ruce. Na zemi mezi námi ležely naše zkřížené hůlky a na nich látka nasáklá lektvarem, který připomínal husté bahno. Soustředila jsem svou mysl na tvar, který jsem z té látky chtěla stvořit a Salazar mezitím mumlal kouzla. Trvalo to dlouho. Už svítalo, Salazarův hlas zhrubl námahou a má mysl ochabla. Okna Salazarovy ložnice vedla na východ a ve chvíli, kdy sluneční paprsky dopadly mezi nás klobouk byl hotov.

„My jsme to dokázali,“ řekla jsem trochu nevěřícně, když Salazar konečně umlkl a pustil mé ruce. Oba jsme strnule hleděli na ten předmět mezi námi.

„To není jisté,“ řekl Salazar potichu, „musíme to vyzkoušet.“

„Mám trochu strach posadit si ho na hlavu,“ odpověděla jsem mu. Ani se nedivil, jen mi věnoval jeden ze svých úsměvů.

„Není to vůbec nebezpečné,“ řekl, „jen čte, nemůže nic změnit. Tvé myšlenky jsou v bezpečí.“ A aby mě přesvědčil, nasadil si klobouk sám. Rozesmála jsem se, když mu přepadl přes hlavu a zarazil se až o uši. Nadzvedl trochu krempu a mrkl na mě. Chvíli setrval s kloboukem na hlavě a pak ho sundal. Seděli jsme docela tiše. On zamyšleně s kloboukem v klíně a já zvědavá, co se asi o sobě dozvěděl.

„Co ti řekl?“ nevydržela jsem. Trochu zakroutil hlavou, ve tváři vážný výraz a pak se zasmál.

„Řeknu ti to, až jestli ty budeš ochotná se se mnou podělit o pohled do vlastní mysli,“ prohlásil vyzývavě a podával mi klobouk. Váhavě jsem si ten kus látky a kouzel vzala do ruky. Chvilku jsem ho jen nerozhodně obracela, ale pak jsem ho konečně nasadila na hlavu.

„Hmmm,“ začal mi klobouk šeptat do myšlenek. Poslouchala jsem a teprve po chvíli mi došlo, že jsme tu čaromocnou věc nevědomky obdařili hlasem ne nepodobným hlasu Salazara Zmijozela. „Cestičky tvé mysli jsou zcela odlišné od jeho,“ pokračoval klobouk. „Zvláštní. Opravdu zvláštní. Všechna tvá nadání i prokletí... A přece jste si v něčem podobní...“

„Přestaň,“ okřikla jsem klobouk myšlenkou.

„Proč bych přestával?“ podivil se. „Zkoumat, to je přece to, co se po mně chce. A tvoje myšlenky jsou pro zkoumání jako stvořené...“

„Dobrá, zkoumat sice máš, ale kdo tvrdil, že při tom máš vést tak hloupé řeči?“ odsekla jsem mu div ne nahlas.

„Tak tobě se má řeč zdá hloupá? Jsi moje stvořitelka, jak jsi mě stvořila, takový jsem... Jak říkal tvůj společník, mám svým pohledem odhalit, kdo kam patří. Někdy to prý může být složité, ale u tebe je to jednoduché...“ Zdálo se mi to, nebo se ten hloupý kus látky zlomyslně ušklíbl?

„A kam patřím?“ zeptala jsem se podezřívavě. Má otázka se trochu zpozdila. Hodnou chvíli jsem skutečně uvažovala, že se raději nezeptám. Jenže na mém rozhodnutí stejně nezáleželo. Ten upovídaný klobouk by mi to řekl tak či tak.

„No přece k němu, k Salazaru Zmijozelovi...“ Chtěl pokračovat, ale já ho dál mluvit nenechala. Vztekle jsem si strhla klobouk z hlavy a mrštila jím k zemi.

„Cos s tím kloboukem provedl?“ rozkřikla jsem se na Salazara.

„Nic,“ ušklíbl se na mne, ale v jeho tváři se nezračilo sebemenší provinění. „Našel snad nějakou myšlenku, o které jsi nevěděla, že ji máš?“ Podívala jsem se mu do očí. Nehádal správně, o té myšlence jsem už dávno věděla, ale odmítala jsem si ji připustit. Až do té chvíle. Ta představa se mi vůbec nelíbila.

„Já,“ začala jsem, ale vzápětí jsem se odmlčela, protože jsem najednou nevěděla, co říct. „Já si myslím, žes odvedl dobrou práci,“ dokončila jsem posléze se sebezapřením.

„My jsme odvedli dobrou práci,“ usmál se na mě a sehnul se pro klobouk. Opatrně ho oprášil a podíval se z okna. „Zmeškali jsme snídani. Kdy a jak oznámíme náš záměr?“

„Počkáme na večer,“ řekla jsem unaveně. Nechala jsem klobouk u Salazara a odpotácela se do své ložnice. Spala jsem celý den a když jsem pak konečně vyšla mezi lidi, téměř jsem cítila pohledy zavrtávající se do mých zad a myšlenky, které se snažily odhalit pravou podstatu vztahu mezi mnou a Salazarem. Přála jsem jim v tom úsilí hodně štěstí, protože i mne by převelice zajímal skutečný stav našeho vztahu.

„Studenti,“ začala jsem proslov před večeří, „jako zakladatelé Bradavické školy bychom vás rádi o něco požádali.“ Odmlka. „Jistě všichni víte, jak jsme se vás snažili správně zařadit. Pro nás i pro vás to bylo velice vyčerpávající a čím více vás přichází studovat na naši školu, tím je tento proces časově náročnější. Našli jsme ovšem způsob, jak všechno zjednodušit a zrychlit. Propříště bude stačit, když si nově příchozí student nasadí na hlavu tento klobouk a klobouk nám odpoví, pro kterého z nás bude dobrým žákem. Jistě se ptáte proč vám toto sděluji. Potřebujeme totiž, aby klobouk zjistil, jaké požadavky jsou na naše žáky kladeny. Proto si dnes po večeři každý z vás nasadí klobouk na hlavu. Tento předmět,“ pozvedla jsem klobouk do výše, „je sice čaromocný, ale naprosto neškodný. Nemusíte se ho bát.“ Trochu vyčerpaně jsem skončila. Ozvalo se několik vlažných přitakání, ale ani jeden výkřik odporu, což bylo dobré znamení.

Skutečně se po večeři seřadili a postupně si na hlavy na několik okamžiků nasazovali klobouk. Jeden za druhým a žádný z nich se netvářil nijak zděšeně, když si klobouk snímal z hlavy. Má domluva tedy zabrala. Před večeří jsem si totiž klobouk znovu nasadila a vyříkala jsem si s ním pár věcí. Je poměrně náročné vysvětlovat klobouku, že po něm něco chcete. Obzvlášť kouzelnému klobouku s tak nesnesitelnou osobností.

„Myslel jsem, že tak to má být,“ prohlašoval klobouk umíněně, „že jsem tu jako kritický hodnotitel jejich schopností...“

„Ano,“ přitakala jsem mu a pokusila jsem se mu to vysvětlit ještě jednou, „já chápu, že pro dokonalé posouzení potřebuješ prozkoumat reakci. Ale my prostě potřebujeme odhalit zrádce. A nesmíš zrádci poskytnout výhodu. Nesmí se o svém odhalení dozvědět dříve než my...“

„Ale,“ stěžoval si zase klobouk, „v tom případě nemohu svou funkci plnit dokonale...“

„Klobouku,“ pomyslela jsem si výhružně. Klobouk začal mumlat a zdálo se mi, že slibuje, že bude hodný. Oddechla jsem si. Sundala jsem si ho a vešla do velké síně.

A pak to probíhalo hladce. Možná až příliš hladce, pomyslela jsem si, když jsme se my čtyři a Geofrey znovu sešli v mé ložnici. Klobouk si na hlavu nasadil Salazar. Zírali jsme na něj. Byla jsem nejméně trpělivá, tak jsem promluvila první.

„Našel zrádce?“ zeptala jsem se zvědavě, ale také trochu skepticky.

„Našel,“ přikývl Salazar, „je jen jeden a je to jeden z tvých studentů.“ Přikývla jsem, to jsme přece předvídali.

„Který z nich to je?“ Bylo mi v té chvíli těžko na srdci. Každého z nich jsem měla svým způsobem ráda a každému jsem byla ochotna důvěřovat. K mému překvapení nevyslovil Salazar jméno, ale beze slova si klobouk sundal a podal mi ho. Znepokojeně jsem polkla a nasadila si ho na hlavu.

„Chceš to opravdu slyšet?“ zeptal se mě klobouk ohleduplně. Souhlasila jsem. Ale klobouk ještě poměrně dlouho mlčel. Musela jsem ho o odpověď znovu požádat. Snad se bál, že mě raní příliš.

„Je to ta malá plavovláska. Reciberg Faidi,“ řekl nakonec tiše. Tak tiše, že jsem si téměř mohla namlouvat, že to jméno nevyslovil. Reciberg Faidi.

„Reci?“vydechla jsem nevěřícně a nahlas. Měla jsem to děvče ráda. Důvěřovala jsem jí. Vzpomínala jsem na ten den, kdy přišla poprvé. Na ten nejistý úsměv a velikou kouzelnou sílu. Tak tedy Reciberg. „Proč?“ zeptala jsem se už v duchu.

„Její otec ji přesvědčil, že je to tak správné. A ona dospěla ke stejnému rozhodnutí. Podle jejího mínění je tě třeba odstranit. Škola pod kontrolou Rady může fungovat dál, ale ty ničíš...“ klobouk zmlkl. Asi poznal, že mi do srdce zaráží příliš mnoho ran. Kdokoli, ale Reci... Nechápala jsem proč ke mně pocítila nenávist. Její úsměv byl falešný. Stáhla jsem si klobouk z hlavy a držela ho v klíně, svírajíc ho až příliš pevně.

Zpět na obsah

Kapitola 31: Milý úsměv

Zpět na obsah

Kapitola 32: Stříbro

Stříbrná záře spřádá příběhy

A ty se dějí před našima očima

V měsíčním světle letí čas

A já – zapomínám.

„Helgo, Helgo.“ Probudil mě tlumený hlas. Zívla jsem a otevřela oči stále zatížené snem. Nade mnou se vznášel Geofrey.

„Sledoval jsem Reciberg, ale jestli chceš, mohu ti zprávu podat až ráno...“ řekl ohleduplně když viděl v jakém jsem stavu. Chvilku jsem byla v pokušení otočit se na druhý bok a spát dál, ale přemohla jsem se. Postavila jsem se na nohy a začala se protahovat. Nakonec se mi skutečně podařilo potlačit sny, které stále ještě svazovaly mou mysl.

„Dobrá Geofrey,“ otřásla jsem se nočním chladem, „vyprávěj. Už je ta...“ její jméno nechtělo opustit mé rty, „Už je pryč z hradu?“

„Už se stihla vrátit k Radě,“ zasmál se sípavě Geofrey.

„Už?“ podivila jsem se.

„Mají ležení na druhé straně jezera,“ odpověděl Geofrey. „Naštěstí se tam milá Reciberg nepřemístila a tak jsem ji mohl pohodlně sledovat.“ Na chvíli se zamyslel a pokračoval: „Asi se styděla se tam neplánovaně ukázat. Šla docela pomalu a celou cestu si mumlala.“ Geofrey se zlomyslně zasmál. „Sestavovala svou obhajobu. A čas od času vzala tvé jméno nadarmo. Měl jsem chuť jí ta ošklivá slova nějak oplatit, ale říkalas, že se nemám prozradit. Tak jsem to neviditelně strpěl. Do ležení se dostala kolem půlnoci. Okamžitě ji zaznamenaly hlídky. Odvedly ji k jednomu kouzelníkovi, nevím jak se jmenuje. Nikdo ho neoslovil, ale asi to byl jeden z vůdců, neboť mu všichni pozorně naslouchali... Ale víš co, lepší bude, když ti to ukážu.“ Podivila jsem se jeho prohlášení. Zírala jsem na něj a z jeho prstů náhle vytryskly proudy stříbřitého světla. Před mýma očima se ze zářících paprsků zformovaly lidské postavy. Naklonila jsem se k nim a v jedné z nich jsem poznala Reciberg.

„Co to je?“ zeptala jsem se Geofreyho.

„Tiše,“ pokáral mě Geofrey. Udělal zvláštní pohyb rukou a ty drobounké postavičky se začaly pohybovat. „Představení začíná.“ A divadlo započalo.

Maličká Reciberg se vzdorně postavila před onoho muže, ve kterém jsem s překvapením rozpoznala toho starce, jehož jsem tenkrát v lese vyslechla.

„Jsi ten nejhorší špeh, kterého jsme mohli poslat...“ zamračil se na ni stařec poté, co neochotně prozradila, že jsme ji odhalili.

„Pchá!“ velice hlučně odporovala ona. „Proč jste tedy neposlali nikoho jiného? Někoho schopnějšího. Jen proto, že se můj otec přidal k Radě teprve nedávno a chce se vám zavděčit, to nemusím být zrovna já, kdo pro vás nasazuje krk.“

„A ty si myslíš,“ pohrdavě prohlásil stařec, „ty si myslíš, že jsme mohli poslat někoho, koho Zmijozel zná? Někoho, koho by od začátku podezíral...“

„Ale klidně,“ odvětila Reciberg, „v tom jejich tyátru má stejně hlavní slovo ta ženská. Je jí jedno odkud kdo pochází je schopná přijmout kohokoli.“

„Myslíš, že by byla schopna přijmout je i přes Zmijozelovo varování?“ podivil se stařec.

„Nevím,“ zamyslela se Reciberg, „skutečně nevím, ale zdá se mi, že právě ta hloupá ženská má v tom jejich spolku právo veta...“

„Myslíš, že je hloupá?“ ušklíbl se na ni stařec. „Jsi si jistá Reciberg Faidi? Očividně je dost chytrá, aby tě odhalila. Jak ses vůbec prozradila?“

„Ani nevím nejvyšší. Jsem přece tak hloupá...“ ušklíbla se Reciberg na oplátku.

„Neodmlouvej Faidi. Čeho se má vyvarovat ten, koho pošleme po tobě?“

„Myslíš, že pošlete?“ usmívala se Reciberg pohrdavě a klidně stála před ním, ruce zkřížené na hrudi, a hleděla mu do očí, „Ti čtyři. To mocné čtvero, které stojí proti vám, vás převezlo... A mě vlastně také. Mají tam takovou milou věcičku. Klobouček, který si musí každý student nasadit na hlavu. A ten milý klobouček dokáže prohlédnout myšlenky. Myslela jsem, že jsem ho doběhla, že jsem před ním svou mysl dokázala uzavřít, ale on doběhl mě. Tak nenuceně se se mnou bavil, myslela jsem, že nic nepoznal. Dokud si mě nezavolala paní z Mrzimoru...“ při těch slovech se trochu nahrbila a vztekle zasyčela. „Tak talentované dítě nikdo z vás nemá, aby dokázalo ošálit ten čaromocný klobouk. Nemáte tak talentované děti a není divu, jste jen banda senilních hlupců...“

Chtěla pokračovat, ale nebylo jí dovoleno dokončit tu odvážně hloupou řeč. Stařec před ní se vypnul do výše jako had, který se chystá zaútočit. Zakřičel: „Marceli Faidi! Marceli Faidi! Okamžitě sem!“ Na scéně se objevila nová postava. Ze stříbřitého světla se zrodil muž. Uklonil se před rozčileným starcem. „Marceli Faidi neobstáls ve své otcovské roli. Tvá drzá dcera nedostála svému poslání a ještě se odvažuje odmlouvat.“

„Odpusť nejvyšší,“ znovu se uklonil Marcel Faidi, „Ztrestám ji.“ Obrátil se k Reciberg a namířil na ni hůlkou. V postoji jejího těla se zračil strach a vzdor. „Crucio,“ pronesl její otec tiše. Reciberg se v bolestech zhroutila k zemi. Její otec se k ní sklonil a musela jsem napnout uši, abych ho slyšela. „To je varování Reci. Pro příště si zapamatuj, že starším kouzelníkům se neodmlouvá.“

V bolestech se Reciberg ještě chvíli svíjela na zemi. Pak konečně promluvila: „Ano otče.“ Ale v jejích slovech nezněla pražádná pokora. Naklonila jsem se blíž k jejímu přeludu a viděla jsem výraz její tváře. Otřásla jsem se. Tak nenávistný výraz. Dívala se tak na mne, když byla má tvář odvrácená? To pomyšlení mi nebylo příjemné.

Reciberg se zvedla na všechny čtyři a po kolenou se doplazila před nejvyššího. Na znamení pokory políbila zem před jeho nohama. Promluvila k němu: „Promiň mi, nejvyšší. A dovol, abych ti předložila slova, která Radě vzkazuje ta žena, která svévolně porušuje vůli Rady i veškerého kouzelnictva.“

„Dovoluji ti to,“ pronesl stařec sebejistě, zjevně spokojen sám se sebou, když se před ním Reciberg pokořila.

„Slyš tedy,“ začala Reciberg, „Jestliže všichni, kdo patří k Radě nezmizí z těchto lesů do tří dnů, je čtvero z Bradavic připraveno podniknout příslušná protiopatření.“

„Jaká protiopatření?“ zeptal se nejvyšší pánovitě.

„To mi pochopitelně nesdělila,“ odsekla nevrle Reci stále ještě s obličejem skloněným k zemi. Její otec znovu pozvedl hůlku a ona, ačkoli ho nemohla vidět, rychle nasadila pokornější tón. „Nezdálo se mi vhodné se na to tázat. Vzhledem k okolnostem...“

„Dobrá. Zjistím si to, až se s krásnou paní z Mrzimoru setkám.“ Jeho hlas byl prosáklý výhružkou a zněl zle. „Setřásla jsi všechny pozorovatele?“ otázal se. Reciberg nepatrně trhla rameny.

„Nebyli,“ plynula její slova přes sevřené rty. „Nikdo mě nepronásledoval, ta ženská je...“

„Nikdo?“ přerušil ji stařec. „To zní nepravděpodobně. Jsi si jistá?“

„Jak říkám, ta žena je příliš důvěřivá, navíc mi dala lhůtu do úsvitu. Neví, že máme ležení tak blízko. Předpokládá asi, že odejdu až ráno...“

„Dobrá Reciberg Faidi, máš mé svolení odejít,“ propustil ji zamyšleně stařec. Pomalu se zvedla ze země a stále se skloněnou hlavou oprašovala ze sebe prach. Odvrátila se od nejvyššího a kráčela pryč. „Ještě jedna věc,“ dodal stařec k jejím zádům. „Chvíli smíš spočinout v klidu, ale dvě hodiny před úsvitem se dostavíš. Při plánování strategie budou tvé znalosti hradu nedocenitelné.“ Reci s odporem ve tváři přikývla. Její otec postřehl výraz její tváře a jeho tvář si s ní nijak zvlášť nezadala. I jeho výraz byl plný ostří nože.

„Počkej doma Reciberg,“ vycedil skrze zuby. Pevně sevřel její ramena a oba zmizeli. Zmizeli i všichni ostatní přízrační herci Geofreyova představení. Stříbrná záře, která tvořila jejich těla, vyhasla. Snad se vrátila do Geofreyova těla, snad odešla tam, kam plamen svíčky po zhasnutí.

„Tak to bylo,“ řekl Geofrey, „přemístili se. Nemohl jsem je dál sledovat. Zůstalo tam jen pár lidí a já si myslel, že zprávu bys měla dostat co nejrychleji.

„Dobře Geofrey,“ přikývla jsem, „nevěděla jsem, že tohle dokážeš...“ Gestem jsem se pokusila obsáhnout právě vyhaslé jeviště.

„Duchové dokážou víc, než si živí myslí,“ pousmál se Geofrey hořce. Nedíval se mi při těch slovech do očí. Zdálo se mi, že se mu v nich třpytí slzy. Mohou duchové plakat?

„Ta porada,“ snažila jsem se přehlušit jeho smutek, „mluvili o poradě. O poradě před svítáním. Poskytlo by nám to velkou výhodu, kdybychom ji vyslechli...“ Pohledem plným naděje jsem k němu vzhlédla. Překvapila mě jeho reakce. Jakoby se schoulil do sebe. Jeho výraz ještě zbolestněl. Tak prudce zakroutil hlavou, že se až rozmazal.

„To nepůjde Helgo,“ řekl smutně, „bude se blížit den a sluneční světlo... A já... Nevím jak dlouho se budou radit. Pod sluneční tváří nemohu byť i jen zatoužit po neviditelnosti. A navíc to bolí. Strašně to bolí, když se sluneční paprsek zakousne do mého těla. Já vlastně nemám tělo,“ řekl smutně, „ale bolí to víc než cokoli jiného. Nedovedeš si to představit. A nepřeju ti, abys to někdy prožila.“

Zaťala jsem zuby. V tu chvíli snad nebylo možné Geofreyovu náladu zlepšit. Dlouze jsem přemýšlela, co říct, aby jeho duch pookřál. „To nevadí Geofrey,“ řekla jsem nakonec tiše, „nemůžeš dokázat všechno a i tak jsi pro naši školu udělal víc než dost. Na výzvědy půjdu já.“ Moje rozhodnutí ho očividně vyděsilo.

„To nemůžeš myslet vážně Helgo,“ zasípal šokovaně. „Maličká, je to pro tebe příliš nebezpečné...“ Nenechala jsem ho domluvit.

„To si myslíš?“ můj hlas zněl trochu bolestně. „Opravdu si myslíš, že nejsem ochotna a schopna riskovat pro svou myšlenku? Pro své dílo? Pro budoucnost světa?“

„Ty jsi vždycky víc než ochotná riskovat,“ odsekl Geofrey, „ale neptáš se, jestli ti, kterým na tobě záleží jsou ochotni riskovat tebe.“

„Pro mě to bude méně nebezpečné, než pro kohokoli jiného,“ snažila jsem se mu dokazovat, „mohu se proměnit. Splynu s okolím.“ Jeho výraz mi řekl, že má slova ho nepřesvědčila. „Budou se soustředit jen na lidské uši,“ dodala jsem už trochu nevrle. „Já uniknu jejich pohledům i kouzlům...“

„Jsi si skutečně jistá?“ už mě ten tázavý tón začínal unavovat.

„Jsem snad neschopná učinit vlastní rozhodnutí? Musím vyrazit, jestli mám přijít včas...“

„Počkej ještě,“ učinil Geofrey poslední pokus, „nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale poraď se se Zmijozelem.“ Chystala jsem se odejít, ale ta slova mě na okamžik zarazila. Salazar. Ale byla jsem rozhodnutá. Tu poradu vyslechnu já.

„Díky, žes mi to připomněl,“ obrátila jsem se zamračeně na Geofreyho, „zaleť za ním a řekni mu, kam jsem šla.“ Cítila jsem jen jeho bezmocný pohled na svých zádech. Už jsem se neohlédla.

„Nebude se mu to líbit,“ zavolal za mnou Geofrey.

„Čerta se starám o to, aby se mu to líbilo,“ vztekle jsem si zamumlala pro sebe. Vchod do tajné chodby se za mnou zavřel. Rozběhla jsem se.

A zrovna v tu chvíli, kdy jsem Geofreyho znovu poslala do Salazarovi ložnice, jsem si vzpomněla, jak jsem mu to před časem zakazovala.

Strašně mě v tu chvíli rozčiloval tím, že neustále prolétal stropem tam a zpátky. „Ale Helgo,“ stěžoval si, „když ho nebudu rozčilovat, ztratí můj neživot smysl...“

„Až Salazara skutečně rozzlobíš, můžeš ztratit i svůj neživot.“

„Zabít ducha? Blázníš?“ smál se mi a pro změnu začal prolétávat stěnou. Když jsem mu to vytkla, tvrdil mi, že pohled na hvězdy je tak závratný, že bez něj nemůže být ani chvíli. Jak horko těžko jsem ho tenkrát přesvědčila. Kolik úsilí mě to stálo. Přesvědčila jsem ho, aby k Salazarovi nelétal. A pak jsem ho tam sama posílala. Paradoxy. Paradoxy života.

Zpět na obsah

Kapitola 33: Slova jež se vrací

Slova se mluví,

Víno z sudů teče

Nuž vypravme se

Do přelíté leče

To místo za jezerem bylo dost daleko pro někoho, kdo se nedokázal naučit přemisťovat. Celou cestu jsem běžela. A přesto jsem se bála, že to nestihnu. Ale ne, nedokázala jsem začít litovat svého rozhodnutí.

Hvězdy pomalu bledly, když jsem doběhla na místo, které mi Geofrey popsal. Jen okamžik a bylo by pozdě. Ten stařec, jehož jméno pro mne zůstalo záhadou, právě prováděl zabezpečovací kouzlo. Oddechla jsem si. Dorazila jsem včas.

Asi tucet kouzelníků stálo pospolu v hloučku. Stála tam i Reciberg, stranila se jich a odvracela se. Kolem té skupiny bylo v kruhu v pravidelných rozestupech zabodnuto deset kopí. Stařec držel jedenácté. K ratišti právě zabodnutého kopí přiložil čelo a zavřel oči. Odvážila jsem se přijít k němu blíž. Slyšela jsem slova mocných kouzel. Slova šeptaná polohlasem, aby nikdo nemohl zaslechnout, jak kouzlo zní. Tajnůstkářský stařec. Pokusila jsem se proběhnout do kruhu, ale částečně uzavřené kouzlo mě nepustilo dovnitř. Bylo to jako náraz do zdi. Před očima mi vyšly hvězdy. Nakrčila jsem čumák a instinkty mě nutily schovat se ve křoví a ošetřit si ránu. Odporovala jsem jim. Zbývala mi jediná možnost. Stařec zabodával poslední kopí. V okamžiku, kdy zavřel oči. Těsně předtím, než se neprůchodné kouzlo uzavřelo, proplížila jsem se dovnitř pod jeho nohama.

Stařec pronesl poslední slova. Obloha byla čistá, ale zahřmělo. Nad kruhem, který označil se vztyčila kopule. Poloprůhledná kopule tepající mocí. Stařec se pomalu přesunul k ostatním kouzelníkům.

„Tak,“ pronesl a slova, která kouzlo nepustilo ven, se rozzvučela vzduchem v tisíci odrazů. Ostatní se v tom hřmění obrátili k němu. Většina z nich se mračila. Ti, co se přímo nemračili se alespoň tvářili vážně. Reciberg se snažila skrýt pohrdavý výraz. Marně. „Svolal jsem vás...“ začal stařec.

„To víme,“ prohlásil nevrle jeden mladý kouzelník s holou hlavou. Stařec ho probodl očima. Mladíkovo štěstí, že to byly jen oči.

„Svolal jsem vás,“ a znovu se tvrdě podíval na toho opovážlivého mladíka, „svolal, protože musíme vyřešit jeden problém. Tu ženu na Bradavickém hradě. Vy jste v této chvíli ti nejlepší, které má Rada k dispozici.“ Po těch slovech je přeletěl pohledem, který jim snad měl dodat odvahu. I já jsem si je prohlédla. Bylo jich jedenáct. Všechno mladí kouzelníci s pohledy tvrzenými smrtí. Každý z nich vypadal jinak, ale všichni nebezpečně. Pak jsem obrátila pohled k Reciberg. Na její tváři bylo možno číst jen pohrdání a přesvědčení, že právě v onu chvíli by měla být někde úplně jinde.

„Musíme tu ženu zničit,“ pokračoval stařec po nějaké chvíli. „Čekali jsme dost dlouho. Byl jsem mnohokrát přehlasován ve věci dřívějších útoků.“ Zazněla v jeho hlase uražená ješitnost? „Dali jsme jim čas. Dali jsme jim příležitost. Jejich hrad je zabezpečen lépe než kterékoli jiné místo v této zemi. Než kterékoli místo ve známém světě. Jsou opatrní...“ Reciberg se nadechovala, ale starcovu řeč znovu přerušil onen mladík, jehož jméno už nikdy nemělo být důležité.

„Oprávněně. Kdybychom je hned od začátku neprovokovali svou přítomností, necítili by takovou potřebu neustále vylepšovat obraná zařízení...“ Stařec, kterému nebyla kritika po chuti po něm šlehl pohledem. Mladý kouzelník se však nedal zastrašit a vzdorně mu přímý pohled opětoval. Chvíli si neústupně hleděli do očí. Byla to chyba. Poslední chyba v životě mladého nadějného kouzelníka. Všichni přítomní sledovali souboj pohledů. Ani já jsem nebyla výjimkou. A tak nikdo z nás nepostřehl, kdy stařec vytáhl svou hůlku.

„Rattus!“ ozvalo se najednou do všeobecného ticha ze starcových úst. V mladíkově výrazu problesklo zděšení, ale jeho ruka sahající po hůlce už nedosáhla. Začal se svíjet a kroutit. Jeho tělo měnilo bizarním způsobem proporce a tvary. Za několik okamžiků tam mezi skupinou překvapených kouzelníků stála místo něj jen středně velká krysa.

Pod pohledy tolika lidí se jeho, teď už zvířecí, instinkty vzbouřily. Vyděšená krysa se rozběhla pod jejich nohama pryč. Jenže kolem bylo stále ještě fungující kouzlo a krysa narazila do magické stěny. Kouzlo ji odmrštilo zpět do skupiny kouzelníků. Chvíli jen omráčeně ležela. Stařec jí věnoval samolibý úsměv, zvedl nohu a prudce došlápl. Ozval se zvuk drcení droboučkých kostí. Následovalo několik hlasitých polknutí. Čarodějů už bylo jen deset. Semkli se blíže k sobě s hůlkami v pohotovosti.

Stařec si jich příliš nevšímal. Naklonil se trochu blíž k rozdrcenému krysímu tělu. Nepřítomnost jakýchkoli známek života ho zjevně potěšila.

„Je tu ještě někdo s námitkami?“

Nikdo nepromluvil. Neklid pomalu opadával, jak se ostatní kouzelníci pomalu přesvědčovali o svém momentálním bezpečí.

„Já,“ zvýšilo jediné tiché slovo okamžitě napětí. Všechny pohledy se obrátily k Reciberg a jejímu povýšenému pohledu. „Měl pravdu. Věděli o vaší přítomnosti od samého začátku. Tak mizerné krytí se jen tak nevidí...“ Stařec zúžil oči a chvíli hrozilo, že i z Reciberg se stane mrtvá krysa. Na jejím postoji to nic nezměnilo. „Ta žena by se bez vaší hrozby chovala úplně jinak.“

„Ta žena? Bojíš se snad říkat její jméno?“ oplácel stařec Reciberg její neuctivost.

„Nechci si tím jménem špinit ústa,“ odsekla mu Reci.

„Nechceš, nechceš,“ odpověděl jí povýšeně. „Tvoje názory jsou nedůležité.“ Reci chtěla odporovat, viděla jsem jí to na očích, ale zatnula zuby a mlčela. Stařec si spokojeně přikývl.

„Měls pravdu,“ přidal se k rozhovoru jeden ze zbylých kouzelníků, „kdybychom na ně rovnou zaútočili, mohlo být všechno v pořádku. A tyhle rozhovory by byly bezpředmětné.“

„To už je zbytečné,“ prohlásila Reciberg. „Ta žena bývala důvěřivá. Ta žena by nikdy neohrozila Radu. Vy jste z ní vytvořili nebezpečí.“

„Říkalas, že je hloupá,“ zamračil se na ni stařec.

„Hloupá, ale nebezpečná. A příliš mnoho jejích žáků k ní cítí úctu. Pokud ji napadnete, postaví se za ni.“

„Pravda,“ poznamenal jeden z kouzelníků, „paní z Mrzimoru už získala mnoho sympatií. Mnoho prostých kouzelníků se staví na její stranu. A kdyby nepřijímala i nečisté, měla by zastánců ještě mnohem víc.“ Většina kouzelníků zachmuřeně přikyvovala. „Ale její škola si získala jejich úctu. Její neústupnost a hrdost...“

Stařec se na dotyčného kouzelníka zamračil. Ale zřejmě jeho prohlášení musel přijmout jako danou věc, protože se k němu více nevyjadřoval. Prohlásil jen: „Proto musíme útok provést co nejdřív. A za ten útok ponesu zodpovědnost já. Už nebudu čekat na nějaké hloupé schválení.“

„Ale,“ odporoval ten kouzelník starci, „není nás dost. Už první útok na její sídlo nás stál příliš mnoho a teď...“

„Na naší straně stojí moment překvapení. Nečeká útok a rozhodně ne v tuto chvíli. Myslí si, stejně jako ty, že tu máme jen pár zvědů a úderné jádro nedokážeme svolat tak rychle. Navíc nám dala třídenní lhůtu... Ale mi nebudeme opakovat své chyby. Zaútočíme jen s malou skupinou. Jen jediná skupina, která se bleskurychle dostane dovnitř. Budeme mít jen jeden cíl. Jediný úkol. Zlikvidovat Helgu z Mrzimoru,“ prohlásil starý kouzelník spokojeně.

„Ale,“ znovu překvapeně poznamenal mladší kouzelník, „není to proti původnímu plánu? Nepoštvěme si tak proti sobě Zmijozela?“

„Rada kašle na Zmijozela,“ zařval nepříčetně starý kouzelník. „Zmijozel už nemá nic, čeho bych se bál!“ Ostatní kouzelníci před jeho hněvem raději zděšeně odstoupili. Stařec se trochu uklidnil a pokračoval: „Tentokrát změníme strategii, žádný masivní útok. Bude to rychlé, přesvědčivé, drtivé. Bez ní se ten spolek rychle rozpadne a Zmijozel se nemá kam vrátit...“

„A jste si tím jistý nejvyšší?“ pochybovalo několik mladších kouzelníků.

„Je tu snad někdo, kdo mě zpochybňuje?“ zeptal se stařec tvrdě a velice výmluvně se podíval na rozdrcené krysí tělo. Většina z nich preventivně kroutila hlavou. Ale stařec, který se znovu dostal do dobré nálady pokračoval: „Mluvil jsem s Reciberg Faidi, dělala pro nás špeha a ví o té ženě víc, než kdokoli z nás. Za našeho rozhovoru jsem došel k závěru...“ Odmlčel se a zamyslel. Zahleděl se do dálky.

„Dost řečí,“ prohlásil bojovně. „Vy budete můj útočný oddíl. Faidi nás zavede do hradu a pak do ložnice té ženy. Ta není nijak střežená. Doposud nepomyslela na to, že by na ni mohl někdo zaútočit zevnitř.“

Reci se na něj podívala s despektem, stařec si jejího výrazu nevšímal, asi si už zvykl, Lehce jí pokynul a Reciberg spustila: „Znám jen jednu chodbu do hradu, pokud nechcete vstoupit hlavní branou jako svého času já. Ta cesta je špatně přístupná, ale nehlídaná. Vchod je v jezeře. Stačí jen proplavat dvacet stop a najít správný vstupní otvor. Je jich tam sedm a jsou velice úzké. Proto je třeba dávat obzvlášť pozor...“

To prohlášení mi přišlo podivné, vždyť, jak jsem věděla, všech sedm vstupů vedlo do labyrintu podzemních chodeb pod hradem. A žádný z nich nebyl lepší než ostatních šest. Skřeti jich udělali tolik snad v záchvatu přílišné horlivosti. V té chvíli jsem se domnívala, že se Reciberg mílí. Že neví tolik, kolik by ráda věděla. A že neměla čas prozkoumat celý podzemní labyrint.

„Jak bude probíhat vlastní útok?“ zeptal se jeden z okolostojících kouzelníků zaujatě. I ostatním v očích probleskovaly jiskřičky zájmu. Byli to především bojovníci. A líbila se jim představa citlivě zasáhnout nepřítele bez zbytečných ztrát v jejich řadách.

„Za svítání se dostaneme do hradu,“ odpověděl mu stařec, „Reciberg nás zavede do ložnice té ženy. Zná tajné a nepoužívané chodby a chodbičky, takže by nás neměl nikdo zpozorovat. A kdokoli, kdo by se nám snad náhodou postavil do cesty, bude okamžitě zlikvidován.“ Pousmál se jakési vnitřní představě. „Máme přesilu, bude tedy neskutečně snadné zbavit se jí. Pak rychle zmizíme.“

„Jen,“ přihlásila se Reciberg o slovo, „držte se ostatních. Držte se ve skupině. Hrad je rozsáhlý a pro ty, kteří nikdy nekřižovali jeho mnohé chodby, se může stát bludištěm. Smrtelnou pastí.“

Stařec se ušklíbl: „Myslíš, že se někdo z nás ztratí?“

„Může se to stát,“ zamračila se Reciberg. „Chvilka nepozornosti... A hradní chodby jsou křivolaké a tmavé.“

„Dobrá,“ ušklíbl se znovu stařec, „Je-li tu někdo, kdo nedokáže udržet krok s ostatními, někdo koho splete pár kamenných zdí, pak ať zví, že ho již nemůžeme potřebovat a ať se z hradu hledí dostat jak umí. Spokojena panno Reciberg?“ Reciberg přikývla. Zahlédla jsem cosi jako radostný lesk v jejích očích. Nevšímala jsem si toho. Jediná myšlenka ovládla mou mysl. Mí nepřátelé se nad mou hlavou domlouvají o mé smrti. Hrůzou jsem jim trnula pod nohama. Stařec se musel zbláznit. Očividně však byl v příliš vysokém postavení, než aby mu jeho šílený plán někdo vymluvil. Vždyť, čemu by ten plán pomohl? Čemu?  Viděla jsem jiskřičky souhlasu v očích, které patřili Reciberg. Ostatní neměli tolik odvahy, nebo důvěry ve svou nepostradatelnost, aby se odvážili odporovat. Bylo jich deset, těch mužů, které si stařec vyvolil k vykonání své osobní pomsty. Nevím, co ho vůči mně tak zatvrdilo.

Dříve než jsem stačila domyslet všechny důsledky momentálního stavu, stařec jediným slovem zrušil kouzlo, které jejich malé shromáždění bránilo vůči průniku zvenčí. Reciberg chytila ruce nejbližších dvou kouzelníků. Ostatní následovali jejího příkladu. V mžiku se všichni kouzelníci drželi za ruce, tvoříce tak kruh. A pak se v jediném mrknutí oka s hlasitým plesknutím přemístili.

Teprve v tom okamžiku jsem si uvědomila jednu závažnou skutečnost. Mí nepřátelé se přemístili ke vchodu do chodby, který byl těsně za hranicí protipřemisťovacího kouzla. Už jim stačilo jen projít chodbami pod hradem. Já jsem musela celou zpáteční cestu projít po svých. Mohli to stihnout mnohem dřív než já. Rozběhla jsem se a nikoli poprvé zalitovala, že nejsem schopná přenést svou tělesnou schránku. Má mysl zabloudila k Salazarovu přívěsku. Přenášecímu přívěsku... Až v té zoufalé chvíli mě napadlo, že ho možná seřídil tak, abych se k němu mohla přemístit i z území mimo svou ložnici. Už jsem v duchu jásala, ale skutečnost byla hořká. Uvědomila jsem si, že po rozhovoru s Reciberg, kdy jsem se cítila tak zle a nepříjemně, tíha tepaného kovu příliš zatížila mou šíji a já jsem poprvé po mnoha a mnoha měsících sejmula řetízek s přívěskem ze svého krku a odložila ho. Ležel tiše a klidně na lavici v mé ložnici. Čekal tam, až Reciberg a starcův oddíl vtrhnou dovnitř a... Neodvažovala jsem se domýšlet.

A tak jsem běžela. Nemířila jsem ke své obvyklé chodbě, k chodbě, která vedla do mé ložnice. Hrála jsem o čas a tak jsem zamířila k bližšímu vchodu do podzemního labyrintu. Tenhle byl zcela zvláštní. Byl vybudován speciálně pro mne. Navenek se tvářil jako jezevčí nora. A tak jen já jsem ho mohla používat. Když jsem Alcuinovi zadávala jeho umístění spolu s rozměry, díval se na mne trochu překvapeně. Chvilku dokazoval, že tak malý vchod ničemu neprospěje a vzhledem k délce uzoučké chodbičky, kterou jsem požadovala nebude dobrý ani pro případné předávání skrytých zpráv. Nakonec jsem ho přesvědčila.

Vzpomínky mi v tu chvíli komíhaly myslí, ale musela jsem je zahnat. Běžela jsem jako o život. A byl to skutečně běh o život. Nikoli o můj, ten byl ve větším bezpečí tam, kde se v tu chvíli nacházel, ale o život kohokoli z hradu, koho ten bláznivý přepadový oddíl mohl potkat.

Zpět na obsah

Kapitola 34: Mrtví v labyrintu

Větru se ptám:

Mrtví, čím pro nás jsou?

Jsou mementem?

Či marnou vzpomínkou?

Běžela jsem labyrintem podzemních chodeb. Spěchala spoře osvětlenou tmou. Intenzivně jsem myslela na Salazara. Jak by bylo krásné, dát mu zprávu. V té chvíli jsem trpce litovala, že jsem s ním nepromluvila než jsem opustila hrad, ale vzápětí jsem se okřikla. Kdybych se zdržovala Salazarem, nevyslechla bych ten rozhovor před úsvitem. A tak jsem svou lítost odhodila jako nepotřebnou zátěž a nehlasně běžela dál.

Volila jsem nejkratší cestu. Jen na křižovatkách jsem se zastavovala a pozorně naslouchala, kdy uslyším cizí kroky. Jenže ty nepřicházely. Nezaslechla jsem nic, ani jediné příliš prudké vydechnutí. A pak jsem narazila na první mrtvolu. Tunel byl osvětlen jen nevalně, příliš od sebe vzdálenými nehasnoucími kouzly, ale i tak jsem v onom muži poznala jednoho z útočníků. Jeho tělo mi nedávalo žádnou nápovědu. Nezdálo se, že by měl důvod zemřít. A tak tam v té kamenné chodbě, bez důvodu ke smrti, ležel a odmítal vydat svědectví. Jeho kůže byla stále vlahá na dotek. Jeho oči široce otevřené. A já z toho směru neslyšela ani kletbu. Přesto jsem šla dál.

On - nebyl sám. Když jsem objevila pátého, pátého jehož smrt mi byla záhadou, začala jsem se skutečně bát. Už u druhé mrtvoly jsem zvolnila krok a od té poslední, kterou jsem objevila, se mi ani odcházet nechtělo. Strnule jsem stála nad jeho tělem a nedokázala se rozhodnout co dál. Něco, nebo někdo, očividně bránilo můj hrad, ale jakýmsi pokoutním způsobem, který mě příliš netěšil. A tak strnulou nad mrtvým tělem mě překvapily kroky. Salazar. V ruce držel jasně planoucí pochodeň.

„Deset,“ řekl spokojeně, když se podíval na mrtvolu u mých nohou.

„Ty víš, co se tu děje?“ vzhlédla jsem k němu s nadějí. Nikdy jsem neměla větší radost z jeho sebevědomé tváře. Nikdy jsem neměla větší chuť pohlédnout do těch vědoucích očí.

„Slyšel jsem tvé volání o pomoc.“

„Já tě volala?“ podivila jsem se. „Jak bys mě mohl slyšet, vždyť...“

„Duševní spřízněnost,“ poznamenal krátce a dal mi najevo, že víc už se od něj nedozvím. Sklonil se s pochodní nad mrtvé tělo. Světlo ozářilo mladou tvář. Konečně jsem mohla pohlédnout do očí jednomu z mých mrtvých nepřátel. Ale stále jsem nechápala, proč zemřel. Jevil se stejným jako ti čtyři, které jsem nalezla cestou a asi jako těch pět, kteří zbývali do Salazarovy desítky.

Ohledala jsem tělo, ale žádná viditelná zranění jsem nenalezla. Chtěla jsem zatlačit oči v klidné mrtvé tváři. Ale předtím jsem do nich pohlédla hluboko, tak hluboko do těch široce otevřených očí a tam to bylo. Rozšířené zornice a chlad a v nejzazším místě jsem je uviděla. Tam kde se lidské tělo stýká s duší. Tam žhnula dvojice bodů. Zlých hadích očí. Dotkla jsem se znovu mrtvého těla. Ano, jak jsem předpokládala, bylo tužší, než by mělo tak krátce po smrti být. V mém podvědomí se ozvalo zlověstné zasyčení. Cítila jsem spalující pohled, který tomuto muži přetrhl spojení se životem.

„Bazilišek!“ vydechla jsem zděšeně. „Pohybuje se tu bazilišek. To jsou typické příznaky.“ Ukázala jsem na oči. Salazara to k mému překvapení nijak nezděsilo. Naklonil se k mrtvému tělu. Sklonil se ještě trochu blíž a pohlédl mu do očí. Pak ty oči zatlačil a pomalu se narovnal.

„Myslíš?“ zeptal se tak trochu vyhýbavým tónem.

„Jistě, tohle jsou oči člověka, který pohlédl do tváře baziliškovi,“ řekla jsem rozčileně. Prudce jsem se k němu obrátila.

„Neboj se Helgo,“ prohlásil Salazar stále ještě klidně, „v mé společnosti se nemusíš žádného baziliška bát. Mám hadí jazyk. A jak známo, baziliškové musí poslechnout každého, kdo mluví hadím jazykem.“

„To jsem nevěděla. Opravdu poslechnou?“ řekla jsem překvapeně. „Já...“

„Musí,“ usmál se Salazar sebevědomě. „Ani tě nepřekvapilo, že mám hadí jazyk?“ podivil se. O krok se ke mně přiblížil.

„Ne, už jsem to kdysi slyšela od Roweny,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

„Pravda,“ zachmuřil se, „v naší rodině je to takové všeobecně sdílené tajemství.“ Ušklíbl se. „Neboj se Helgo. Zůstaň se mnou a bazilišek ti nebude moci nijak uškodit. Ochráním tě.“

Chytil mě do náručí. Pochodeň upustil na zem. Jen tam na kameni tiše prskala a doutnala. Její světlo vyhasínalo. Začala nás obestírat tma. Objímali jsme se nad tím kusem mrtvého masa, který nám ležel u nohou. Zapomněla jsem na nebezpečí, podívala jsem se mu do očí a on mě začal líbat. Mé tělo bylo jako v ohni. Mé smysly rozbouřené na nejvyšší míru, jen mysl byla zastřená jeho přítomností. A pak. Kouzlo okamžiku přestalo působit. Uvědomila jsem si, že Salazar říkal deset.

„Salazare,“ odtrhla jsem se od něj, „Ale ono jich bylo dvanáct.“

„Cože,“ neochotně se trochu odtáhl. I já jsem jeho náruč opouštěla s mírnou nechutí. Tam, kde mě ještě před okamžikem hřála jeho blízkost, náhle byl jen ledový chlad. Chtěla jsem zůstat v jeho obětí, v jeho obětí už navždy. Ale to nešlo.

„Našels deset mrtvol. Ale do hradu jich přišlo dvanáct.“

„Dvanáct?“ zeptal se překvapeně.

„Dvanáct. I s Reciberg. Reci je měla vést Až do mé ložnice. Chtěli mě zabít.“

„Ty tam nejsi, tak jsi v bezpečí. A oni se ve zdejších chodbách ztratí,“ zamumlal a pokusil se mě znovu obejmout. Vysmekla jsem se mu. Vyrazila jsem na cestu. Neslyšela jsem za sebou jeho kroky. Otočila jsem se. Stále stál na místě.

„Ty to nechápeš?“ zavolala jsem na něj. „Našel jsi Reci?“

„Ne,“ zakroutil hlavou, „nebyla mezi nimi. Jen deset mladých mužů.“

„Ona zná cestu,“ povzdechla jsem si, „a nemůžeme spoléhat na to, že i ji a toho starce dostane bazilišek.“

„Ne, na toho skutečně nemůžeme spoléhat,“ zavrtěl zamyšleně hlavou. Tón jeho hlasu mi tenkrát nebyl podezřelý.

„Do mé ložnice mohli dojít už dávno. Jejich cesta byla mnohem kratší než má,“ rozčileně jsem zalomila rukama. „Nenech se ovládnout touhou. Pojď!“ Poslední slovo jsem zakřičela tak nahlas, že se několikrát odrazilo od kamenné klenby.

„Dobrá, jdeme za nimi,“ prohlásil nevrle, „a ať je jim osud milostiv až se mi dostanou do rukou!“ Udělal několik váhavých kroků. Pak mě chytil za ruku a rozběhl se. Sotva jsem mu stačila. Běželi jsme chodbami, které jsem neznala. Úzkými temnými chodbami, které se kroutily až k našemu cíli. Poslední chodba ústila do slepé uličky. Obrátila jsem se na Salazara s tázavým pohledem. Přiložil si ukazovák na rty. Vytáhl hůlku. Následovala jsem jeho příkladu. Třikrát poklepal na stěnu. Před námi se otevřely dveře. Vchod vedoucí do mé ložnice.

Přišli jsme pozdě. Pozdě pro bláznivého starce. Krev z nože v Reciberžině ruce byla otřena o starcův háv. Otočila se k nám. V její tváři nebylo patrné nižádné zděšení. Stáli jsme proti ní s obnaženými hůlkami a ona jen s krátkým nožem. Zastrčila si nůž pomalu za pas. Zkřížila ruce na prsou.

„Jste tu brzy,“ řekla klidně. Jen jsem zírala. „Vlastně jsem vás ani nečekala,“ pousmála se. „Myslela jsem, že si zase v klidu užíváte plody nevinné lásky... Nečerti se paní z Mrzimoru. Nenalezli jsme tě zde a kde jinde bys trávila noc než u něj?“ bradou pokynula k Salazarovi. Červeň vstoupila do mých tváří.

„Faidi,“ zavrčel Salazar a hrozivě pozvedl hůlku, „Faidi riskuješ dost, žes přišla zpět a přivedlas...“

„Budete muset vyčistit sklepení,“ přerušila ho Reciberg nevzrušeně, „Mělo by jich tam být deset, jestli některý z nich nezašel strachy. Žádný z nich není dost schopný, aby našel cestu ven.“

„Už jen jeden útočník zbývá k odstranění,“ podívala jsem se na ni zpoza sklopených řas.

„Proč tak nevrle?“ obrátila pohled ke mně. „Jsi mi dlužná paní z Mrzimoru. To já jsem jim tunelovým kouzlem vytvořila cestičky k podvodním vstupům. Já jsem každého z těch deseti poslala do jiné chodby. Jenom díky mně se v podzemí nenašli. Ten starý blázen,“ lehce kopla do mrtvoly, „nenapadlo ho, že se to stalo schválně. Věřil mému strachu. Zůstali jsme v podzemí jen mi dva,“ stěží potlačila smích. „a přese všechno se nevzdal svého plánu...“

„Pročs ho zabila?“ zeptala jsem se jí.

„Není to jasné?“ podivila se. „Zdálo se mi, že chápeš, co se tady stalo. Ten starý blázen chtěl zaútočit bez souhlasu zbytku Rady. Chtěl chladnokrevně zabít tebe, ne že bych se mu divila. Rada mi poděkuje, že jsem je ho zbavila. Budou šťastní, že už se mezi nimi neobjeví. A ty bys mi také měla poděkovat paní z Mrzimoru. Bez něj nebude Rada cítit potřebu vyvíjet na tebe tlak. Myslím, že mezi nimi rychle upadneš v zapomnění. Jsou to jen pošetilí čarodějové, kteří se starají jen o svůj vlastní život. Nezajímáš je a ještě nějakou dobu nebudeš...“

„A co ty Reciberg?“ zamračila jsem se na ni. „Ty se nebojíš, že i ty zajdeš stejně jako on? Ani po tobě by Rada netruchlila...“

„Nedej na vnější zdání paní z Mrzimoru,“ lehce pozvedla obočí, „tady se nemám čeho bát.“

„Myslíš?“ přidal se k nám Salazar. „Jsme proti tobě dva a ty nemáš kam utéct. Slunce už vyšlo, hradní chodby jsou plné lidí. Nedostaneš se ven.“

„A proč bych proboha měla procházet hradem?“ podivila se téměř upřímně Reciberg, „Stačí přece mnohem, mnohem méně. Sbohem pane ze Zmijozelu. Spokojil ses s druhou cenou.“ Přejela mě pohrdavým pohledem a než mohl jeden z nás zareagovat, přemístila se.

Salazar schoval hůlku a přistoupil k mrtvole. Starcovo tělo leželo na břiše, ale Salazar ho převrátil na záda. Zahleděl se mu do tváře a překvapeně řekl: „Ale to je...“

„Ne,“ přerušila jsem ho chvatně, „nechci znát jeho jméno.“ Odvrátila jsem tvář. Salazar pokrčil rameny a vrátil tělo zpět.

„Salazare,“ povzdechla jsem si, „co budeme dělat?“ Podíval se na mne tázavě. „Ve sklepích se potuluje bazilišek,“ pokračovala jsem, „Reciberg zná tajemství Bradavic a já jsem strašně unavená.“ Zavřela jsem oči. Jeho jemný dotyk mě přiměl znovu je otevřít. „Salazare,“ pohlédla jsem mu do očí, „ta chodba, kterou jsme přišli tu byla vždycky?“ Přikývl. „Vystavěli ji skřeti na tvou žádost?“ Další přikývnutí. „Jak mi to mohli neříct?“

„Zeptej se jich,“ odpověděl mi Salazar rozpustile na poslední otázku.

„Ale oni už přece nevědí, které chodby a kde stavěli,“ zamračila jsem se na něj. Zavrtěl hlavou a usmíval se stále víc. Jenže já jsem neměla chuť se usmívat. „Ignoruješ zjevné problémy!“

„Ne,“ jeho ruka mi jemně přejela po zádech, „nemáme žádné problémy.“

„Reciberg...“ pokusila jsem se namítnout.

„Ta si tajemství nechá pro sebe, nebude nikomu poskytovat výhodu,“ odpověděl okamžitě. Naklonil se ke mně a políbil mě na šíji.

„Bazilišek...“ pokračovala jsem.

„Ve vhodné chvíli zaskočím dolů a zbavím nás ho,“ zamumlal, zatímco se jeho ústa pomalu sunula výš.

„Mrtvola, mrtvola v mé ložnici...“ podnikla jsem poslední pokus. Tohle ho zarazilo.

„Pravda, mohla by nás nevhodně rušit.“ Vytáhl hůlku. Poslepu namířil na tělo a řekl: „Evanesco.“ Mrtvola zmizela.

„A žádné námitky nezbyly,“ přitáhl si mě blíž, „podvol se tomu, po čem oba toužíme.“ Jeho ústa, jeho ruce na mém těle. Srdce mi bušilo. Jizva na hrudi nesnesitelně pálila. A najednou se moje ruce dotýkaly jeho těla. Podvolila jsem se osudu. A tak jsme se milovali. Prolínali jsme se jako sny a hořeli jsme jako lesní požár.

Už dávno nebylo ráno. Okny proudilo plné sluneční světlo. Ležela jsem schoulená v jeho náručí. Ticho, klid a láska. A my, kteří jsme byli rozděleni tolikerými zdmi, jsme k sobě konečně našli cestu.

Zpět na obsah

Kapitola 35: Příčina následku

Co bude a co nebude

Co všechno může být

Nic než slza nám nezbude

Jen slzy můžem pít.

„Čas běží až příliš rychle,“ postěžovala jsem si Roweně. A bylo proč si stěžovat. Jara a podzimy se střídaly v rychlém sledu. Naši žáci stárli a dospívali. Svět se měnil. Naše škola se měnila. Už jsme nestačili jen my sami. Každý z nás měl několik pomocníků, kteří vyučovali své mladší spolužáky. Vůbec, škola pořád ještě rostla. A čas běžel až příliš rychle.

„Je to dost dávno, co jsme se setkaly poprvé. Tak dávno,“ povzdechla si Rowena na oplátku. „To jsme ještě byly mladé a plné života.“

„A čím jsme teď?“ já jsem svou otázku vyslovila v žertu, ale Rowena se jí postavila zcela vážně. Zajela si rukou do vlasů. Smutně se usmála.

„Jsme jen tím, čím dokážeme nebýt,“odpověděla mi zamyšleně.

„Hlubokomyslné,“ poznamenala jsem ve snaze obrátit vše v žert, ale Rowena stále častěji brala všechno příliš vážně. Neusmívala se. Otřásla se. Snad zimou.

„Godrik se bude ženit,“ zašeptala. V očích se jí zamžilo.

„Vážně?“ podivila jsem se. Pravdou je, že Godrik často odcházel z hradu. Rodinné záležitosti, jak nám vždy vážně sděloval. Rowena přikývla. Nostalgicky se zahleděla do dálky. „Vadí ti to?“ zeptala jsem se co možná ohleduplně.

„Ne,“ odpověděla mi svým smutným hlasem, „Ne, kdybych chtěla, pořád by kvůli mně byl ochoten ke všemu... Nemiluje svou budoucí ženu. Je to jen sňatek za účelem zachování rodu.“

„Dostatečný důvod pro muže vznešeného původu,“ pokrčila jsem rameny.

Rowena se ušklíbla. „Godrik je třetí syn. Má tři bratry a pět sester. Myslím, že o pokračování rodu Nebelvírů je dobře postaráno...“

„Všichni v jeho rodině jsou čarodějové?“ reagovala jsem na Rowenina slova, která mě překvapila. Nevěděla jsem nic o Godrikově rodině. Nic.

„Do jednoho,“ prudce přikývla, „Už po kolik generací se v jejich rodině rodí jen samí čarodějové.“ Její hlas zněl ublíženě, jako by to Godrikovi zazlívala.

„Přece jen ti trochu vadí...“ začala jsem.

„... že si vezme nějakou malou chudinku?“ přerušila mě. „Ona mohla skončit i hůř.“ Odvrátila své oči od mého pohledu. Ruce se jí jen nepatrně třásly. „Já mám přece také rodinu,“ zesmutněla náhle, „ani rodu Havraspárů nehrozí smrt. To jen Salazar je sám.“ Vážně se na mne podívala. „Jeho otec měl jediné dítě, než přišel o...“ Odmlčela se. „Salazar je sám. Je sám a poslední pán ze Zmijozelu.“ Dívala se mi přímo do očí. „A miluje tě Helgo. Kdy tě pojme za svou zákonitou choť?“ To byla ta otázka, které jsem se vždy bála. „Máš snad důvod proč ho odmítat?“

„Důvod?“ povzdechla jsem si, „Důvod je něco bytostně křehkého. Chci být sama sebou. Chci být Helgou z Mrzimoru. Nechci být jen ženou Salazara Zmijozela...“

„Jen?“ naléhavě prohlásila Rowena. „Už nikdy nemůžeš být jen. Podívej se kolem sebe. Podívej se, cos dokázala. To všechno je tvoje dílo. Založilas školu. Dokázala sis získat úctu ostatních kouzelníků. Prokazují ti úctu dokonce natolik, že respektují tvá rozhodnutí. Rada nám přestala otravovat život jen proto, že jsi s námi.“

Nemohla jsem jí vyvrátit její omyl. Já ani Salazar jsme nikdy nikomu neprozradili pravdu o posledním útoku Rady na náš hrad. Jen já, Salazar a Reciberg jsme věděli, co se opravdu stalo onoho dne před úsvitem. A všichni jsme mlčeli. Po smrti toho starce, jehož tělo se podělo ví bůh kam. Po Reciberžině posledním odchodu z Bradavic. Po tom všem, co se mezi námi stalo. Přišel klid. A nebylo to ticho před bouří.

„Lidé na tebe nikdy nezapomenou,“ usmála se Rowena.

„Lidé mají mnohem horší paměť, než se zdá,“ odvětila jsem tiše. „Chci být sama sebou. Je příliš svazující být ženou Salazara Zmijozela...“

„Ale ty už jí jsi,“ prohlásila Rowena tvrdě, „jste muž a žena v tom nejniternějším smyslu toho slova. Žijete jeden pro druhého.“

„Ne,“ odporovala jsem jí, „toužíš-li po ryku svatebních hostí, požádej Godrika o pozvání na jeho svatbu, jistě ti rád vyhoví.“ Zamyslela jsem se. „Nebo se sama vdej... Chceš snad do smrti truchlit po Geofreym?“

„Ano, přesně to chci,“ zamračila se na mne Rowena. A chtěla. Stále ho milovala spalující láskou. Z jeho ložnice vybudovala mrtvý památník. Věci pohozené tak, jak se nacházely v onen osudný den. Nebyla však proto šťastnější, ačkoli trávila mnohou volnou chvíli v jeho pokoji naslouchajíc vůni dávno mrtvých květin. Vyžívala se ve své bolesti.

„A co rod Havraspárů?“ zeptala jsem se potichu.

„Ten si poradí i beze mne,“ odsekla Rowena. Odmítala se mi podívat do očí. Chvíli jsme mlčely. „Můj otec zemřel,“ zašeptala po chvíli.

„Ach,“ nevěděla jsem náhle, co říct, „to je mi líto.“ I mně samé ta slova zněla falešně a neupřímně.

„Není proč ho litovat,“ řekla Rowena. Stáhla si prsten z levé ruky a začala si s ním hrát. Pozorovala jsem zlatavé odlesky plamenů na kroužku v její ruce a čekala jsem na další slova. „Já ho nelituji, ale...“ povzdechla si.

„Byl to tvůj otec,“ doplnila jsem ji. Rowena přikývla. Zamyslela jsem se. „Kdy dorazil posel? Asi jsem ho přehlédla. Nebo ti to řekl Godrik?“ tázavě jsem k ní vzhlédla, ale vzápětí jsem sama sobě odporovala. „Ne on ti to nemohl říct. Je přece ještě pryč...“

„Mí bratři mi to řekli,“ řekla bezvýrazně Rowena. „Mí mladší bratři, které Gaucelm vyhnal ze svého života.“ To prohlášení mi přišlo velice zvláštní a dožadovala jsem se, možná trochu neomaleně, podrobnějšího vysvětlení.

„Mám tři bratry,“ začala Rowena a dívala se do dálky. „Nejstarší se jmenuje Gaucelm, po otci. Gaucelm zdědil všechno jmění naší rodiny. A pak se bál svých bratrů, kteří dosud nejsou víc než děti. Vyhnal je z jejich domova a poslal je sem.“

„Herewig a Ulrich,“ pokračovala po krátké odmlce, „to jsou mí malí bratříčkové. Hrávala jsem si s nimi když jsem ještě žila na Havraspáru. Gaucelm nás nikdy neměl rád. Nikoho z nás. Měli jsme to, čeho se mu nedostávalo. Jako nejstarší syn měl být nejdůležitější v očích svého otce, ale neměl magický talent. Proto bratry vyhnal, hned jak se dostal k moci. Nedal jim na vybranou. Jsou ještě příliš mladí, nejsou hotovými kouzelníky. Přišli na naši školu žádat o přijetí.“

„Neřeklas mi, že přišli tví bratři,“ poznamenala jsem měkce. Napadlo mě, byla to taková bláhová naděje, že snad přítomnost milovaných bytostí mohla by Rowenu vytrhnout z její temné bolesti.

Bolest. Vzduch jí byl náhle plný. Tepala pokojem a spalovala úsměv. Rowena znovu truchlila nad svou ztracenou budoucností. Přála jsem si poskytnout jí útěchu. Chtěla jsem vidět alespoň kousek štěstí v jejím budoucím životě. A v té chvíli jsem poprvé vědomě přivolala vidění. Rowena v záchvatu své vlastní bolesti ani nepostřehla, jak jsem se prudce předklonila. Jako by mě budoucnost celou svou silou uhodila do podbřišku.

Snad teprve mé vytřeštěné oči, nádechy přerývané bolestí Rowenu upozornily, že se něco stalo. Přiskočila ke mně. Chytila mě za ramena. Bolest mě srazila na kolena a Rowena se pokusila mě zvednout. Nedala jsem se. Něco říkala. Křičela na mne. Nevnímala jsem její slova. Má pozornost se upírala daleko. Viděla jsem, viděla jsem budoucnost.

Ta žena musela být Rowenou. Rowenou jejíž lesklé vlasy zmatněly a vybledly jako suchý květ zapomenutý na dně truhly. Jejíž tvář byla zvrásněna nelítostným stářím. Její spodní ret se třásl stejně jako její skvrnité ruce se zkroucenými prsty. Umírala. Má matka byla léčitelkou a já až příliš dobře vím, jak vyhlíží lidská bytost před smrtí.

To lože bylo její úmrtní. A jen já samojediná jsem stála u ní v jejím posledním okamžiku. Neplakala jsem, jen jsem tiše čekala. Čekala jsem na její poslední výdech. Její dýchání bylo stále mělčí. Až skutečně vydechla naposledy. Ani v té chvíli má starší podoba neuronila jedinou slzu. Klidně se nad Rowenu sklonila a zatlačila jí oči. Beze spěchu se obrátila a odešla z pokoje. Mé starší já opustilo mrtvou Rowenu bez rozloučení, bez jediného pohledu zpět.

V té chvíli na mne má přítelkyně zděšeně křičela, snažila se zjistit, co mi vlastně je. Má mysl se k ní pomalu prodírala zpět časem. A jak jsem se pomalu vracela, lovila jsem ze zvířeného kotle budoucnosti různé obrazy.

Rowena třesoucí se v křeči pod návalem nemoci, které nakonec podlehla. Rowena ještě zdravá, ale neusmívající se. Rowena marně toužící. Rowena ztrácející cit. Rowena ledová. Necitelná. Zapomínající na lásku a přátelství. Rowena v zajetí chladné racionality a rozumu. Rowena nastupující nejpřímější cestu ke ztrátě srdce.

Ale příčinu. Příčinu toho všeho mi budoucnost prozradit nechtěla. Vidění příčiny mi můj vnitřní zrak upřel. Upřel mi možnost Rowenu zachránit.

Věděla jsem, už tehdy jsem v nitru věděla, že věštby jsou konečné. Nepříjemně konečné. Ale vidění lze změnit. Vidění je jen možností. Možností, která, při troše snahy, nemusí nastat. Jenže jsem netušila, zda Rowena svou cestu již započala, či zda je ještě možnost. Tenkrát jsem se ještě nevzdala naděje.

Rowenin hlas ke mně konečně dospěl přes všechny bariéry kouzel a snů. Bála se o mne. S úlevou se rozesmála, když jsem ji ujistila, že není třeba dělat si starosti, že jsem dokonale v pořádku. Neměla jsem to srdce, tu odvahu, jí říct, že to ona je v nebezpečí, že na ni číhá samota a zapomnění.

„Tví bratři,“ řekla jsem, když jsem se znovu posadila, „ráda bych je poznala.“

„Ale,“ lehce naklonila hlavu na stranu a podívala se na mne, „vždyť je znáš. Zařazovali jsme je nedávno.“

„Já, počkej,“ zamyslela jsem se. Měla jsem toho sice mnoho k přemýšlení, ale že bych přehlédla Roweniny bratry se mi zdálo zvláštní. „Snad si vzpomenu,“ pokračovala jsem, „Herewig a Ulrich jsi říkala?“ Rowena přikývla a mně pomalu začalo svítat. „Ale ti dva...“

„Nepřiznali, že jsou z Havraspárského rodu. Zapřeli své jméno, když jim Gaucelm upřel jejich práva,“ přikývla Rowena.

„Ale klobouk je zařadil do Zmijozelu,“ podivila jsem se.

„Není divu,“ prohlásila trochu ostře, „už tenkrát mi záviděli, hlavně Ulrich. Je starší než Herewig a mnohem cílevědomější. Nejsou už těmi malými chlapci, které jsem kdysi objímala na rozloučenou.“

„Co ti mohli závidět?“ podivila jsem se. „Žes musela odejít z domova?“

„Že mě měl učit Salazar Zmijozel. Vždyť víš kolik potomků vážených kouzelnických rodů navštěvuje naši školu jen kvůli němu. Stále je žijící legendou...“

„Dřív odmítal učit kohokoli,“ vyslala ke mně vysvětlující úsměv, „já jsem se stala jeho žačkou jen proto, že mému otci dlužil laskavost. A má výuka měla dluh splatit. Správně to měl být můj bratr Gaucelm, komu se mělo dostat té cti, ale když se u něj neprojevil ani stín schopností, otec musel poslat mne. Netěšilo mě žít nevítaná na Zmijozelu. A Salazara netěšilo mě učit, nikdy nikomu nechtěl prozradit svá tajemství... Ale teď,“ usmála se Rowena, „už toho nelituji. Můj život by byl mnohem chudší, kdybych nepotkala tebe... a Geofreyho.“ Znovu se usmála dávné vzpomínce. „Je pozdě a zítra je taky den,“ řekla a stále sedíc se přemístila. „Ať je tvůj spánek klidný,“ znělo po jejím zmizení mou ložnicí.

Ale já ještě nešla spát. Znovu a znovu jsem nahlížela do budoucnosti a hledala prvopočátek Roweniny změny. Byla jsem si jistá, že ještě nezapočala a je tedy ještě naděje. A pak jsem byla příliš vyčerpaná na cokoli. Dlouhé nahlížení do budoucnosti mě příliš unavilo. A získala jsem jen jednu jistotu. Rowenina změna bude souviset s jejími bratry. Jenže jsem neměla jediné vodítko jak a proč.

Zpět na obsah

Kapitola 36: Ohňostroj

Dny ubíhají, noci samoty se blíží

Dny ubíhají a nikdo neví proč

Dny ubíhají, budoucnost plány kříží

A nikdo neví, co se stane pak.

Nad temnou siluetu lesa vylétaly mnohobarevné jiskry v bláznivých kombinacích. Hradem se nesl ryk, radost a zábava. Slavnost kypěla od sklepení ke krovům. Oslava byla nevázaná, ostatně jak se sluší. Godriku Nebelvírovi, jednomu z Bradavických čtyř se narodil dědic.

Ve věci své rodiny byl Godrik tajnůstkář. Svou mladou ženu odmítl přivést na náš hrad. Skrýval ji kdesi daleko a jen on sám věděl, kam se po tři noci v týdnu přemisťuje. Jeho svatba proběhla v tichosti. Jeho rodinný život se naší školy téměř nedotýkal. Až radost z narození syna ho přiměla uspořádat oslavu.

Ohňostroj závratných barev byl Roweniným dílem. Jejím příspěvkem Godrikovu štěstí. Zasněně jsem hleděla do zářících svazků kouzel. Jen v malém koutku mé mysli stále hlodala pochybnost. Budoucnost zůstávala stejně neradostná, ačkoli jsem v odlescích tisíce světel spatřovala Roweninu rozesmátou tvář. Trávila hodně času se svými bratry. Změnilo ji to, k lepšímu. Znovu se dokázala nevázaně smát, jakoby se jí vrátilo něco z jejího bezstarostného mládí. Znovu se obrátila k radostem života. Ale stále ještě na ni v daleké budoucnosti čekalo osamělé úmrtní lože.

Opírala jsem se o kamenné zábradlí na balkoně přiléhajícím k jedné z chodeb. Neúčastnila jsem se slavnosti, jen jsem sledovala ohňostroj. Dlouhou dobu jsem tam stála sama, až v jednu chvíli se vedle mne vznášel Geofrey. I duchové se mění. Během let se Geofrey jakoby seschl. Byl menší než tenkrát, když zemřel.

„Nádherný ohňostroj,“ řekla jsem, „září jako oživlé hvězdy.“

„Ano. Ale proč to Rowena dělá?“ zeptal se tiše. „Nepálí v těch jiskrách zmarněnou naději? Godrik se jí dvořil. Přece tak dlouho... Nelituje teď?“

„Ne, nikdy nelitovala,“ zavrtěla jsem hlavou, „mohla mít Godrika.“

„A proč ho nepřijala?“ chmurně poznamenal Geofrey. „Nelíbí se mi, že zůstává sama.“

„Už ne,“ usmála jsem se zlehka, „teď má své bratry.“

„Nevím jestli je to dobře,“ pochyboval Geofrey, „nemám z těch dvou dobrý pocit. Hlavně ten starší mi až příliš připomíná starého Zmijozela.“ Podívala jsem se na něj překvapeně. „Zmijozel se změnil,“ pokrčil rameny, „nechci to popírat. Ale ti dva... Způsobují mi brnění v těle.“

„I já jsem byla zprvu nedůvěřivá, když jsem se dozvěděla, kdo ti dva jsou. Dokonce jsem se na ně znovu ptala našeho moudrého klobouku,“ vzpomněla jsem si.

To bylo jednoho smutného večera, kdy jsem znovu přemýšlela o Roweně a pak se mé myšlenky jakoby samovolně stočily k její rodině. Jen jedinkrát v životě jsem viděla jejího otce. Jen jedinkrát jsem zblízka pocítila jeho hněv. Vzpomněla jsem si na pomstychtivost, která z něj sálala hroznou silou. Tehdy mě napadlo, že náš klid by mohla narušit další léčka. Jenže klobouk mé pochybnosti vyvracel.

„Ne,“ říkal, „v jejich myslích skutečně nečíhá zrada. Ulrich, ten starší, jak ten je neskutečně hrdý, že smí být studentem této školy. Je velice ctižádostivý. Touží poznat co nejvíce z tajemství magie. Touží po vědění, po moci... Je hrdý na svůj původ, na své předky a svým způsobem lituje smrti svého otce, ale nečíhá v něm zrada...“

„Nechystají se zradit naši školu,“ přesvědčovala jsem Geofreyho.

„Myslíš, že zrada je to nejhorší, co může být?“ nenechal mě Geofrey domluvit. Do té chvíle byl hlavním předmětem mého pohledu ohňostroj, ale teď měla jeho poloprůhledná postava mou plnou pozornost. Zneklidnilo ho to. „Zapomeň na to,“ mávl lehce rukou, „dnes je slavnostní den, není třeba zmiňovat takové věci.“

„Ano, dnes se slaví,“ ušklíbla jsem se. Snad v mém pohledu bylo sebelítosti víc, než jsem si dovolila jindy. Geofreyho oči odrazily můj smutek.

„Závidíš mu?“ Nebylo ani třeba říkat komu. Zlehka jsem přikývla. Skutečně jsem mu záviděla jeho štěstí. Měl někoho, komu mohl předat své žáky a byl na to nezřízeně hrdý. „Nebelvír má dědice,“ pokračoval Geofrey, „raduj se, alespoň čtvrtina školy si bude moci dál nést svou tradici.“

„A kdo říká, že po nás mohou vedení převzít jen naše děti?“ zamračila jsem se na něj, „Rowena už si svého nástupce vyhlédla.“

„Já vím,“ zamračil se pro změnu Geofrey na mne, „ale stejně si stále myslím, že je na to příliš mladá. Příliš myslí dopředu.“

„Nikdy není pozdě myslet na budoucnost,“ povzdechla jsem si.

„A zrovna ty na ni myslíš příliš,“ zamumlal vyčítavě, „nebo se necháváš unést minulostí? Myslíš na Reciberg?“

„Zvláštní, že o ní mluvíš, zrovna nedávno...“ zamyslela jsem se.

„Co?“ řekl prudce.

„Donesla se mi zpráva,“ pokračovala jsem, „že Reciberg zemřela.“

„Jak?“

„Nevím přesně. Má zpráva o přesném způsobu mlčela. Snad mířila ve svých ambicích příliš vysoko. Příliš rychle postupovala v hierarchii Rady nahoru. Vím jen, že skončila špatně...“ přepadl mě záchvat nevysvětlitelné lítosti.

„Předvídalas to,“ naklonil se ke mně Geofrey.

„To nebyla předpověď,“ zavrtěla jsem hlavou, „jen slova pronesená ve vzteku.“

„U tebe, naše malá věštkyně, člověk, ani duch,“ hořce se zašklebil, „nikdy neví.“

„Její konec byl prý rychlý. Doufám, že dostatečně rychlý,“ dodala jsem z velice sobeckých důvodů. Snad nestihla nikomu prozradit tajemství Bradavic, letělo mi hlavou.

„Je ti jí líto?“ zeptal se s pohledem upřeným na můj smutný obličej. „Myslíš, že jí něco dlužíš?“

„Proč bych jí měla něco dlužit?“ odsekla jsem mu, dobře si vědoma toho, že něco možná ano. To ona přece tenkrát otupila hrot útoku. Bez ní by bláznivý stařec zaútočil jinak a možná účinněji. „Nic jí nedlužím,“ dodala jsem nepřesvědčeně.

„Já vím, co se stalo,“ zašeptal, „všechno jsem to viděl.“

„Ale nikdys neřekl...“ podívala jsem se mu do očí. Zavrtěl hlavou.

„Vrátil jsem se od Zmijozela. Strašlivě klel, když jsem mu řekl, kams šla. Poslal mě pryč, řekl, že na kouzla, která chce provádět musí být sám. Měl jsem o tebe strach a tak jsem ho poslechl. Čekal jsem na tebe v tvé ložnici. Byl jsem neviditelný, pro jistotu.“

„Pak ti dva vstoupili do dveří. Reciberg ztuhl úsměv ve tváři, když tě nenalezli. Myslím, že toho starce by zabila v každém případě, ale snad doufala, že za ni uděláš špinavou práci, nebo že tě stařec stihne odstranit, než ona odstraní jeho.“

„Stařec se strašně rozčilil, zbrunátněl. Žádal po Reciberg vysvětlení. Myslel si, že ho zradila. A to ona v podstatě udělala. Ale on se k ní neprozřetelně obrátil zády. Nejdřív použila hůlku, ale stařec byl příliš dobře chráněn a kouzlo se jen neškodně odrazilo. Než si uvědomil, co se stalo, měla už Reciberg vytažený nůž... Zbytek znáš.“

„Odešel jsem, když jste se začali líbat,“ dodal Geofrey. Začervenala jsem. To na mně bylo tolik vidět, na co jsem se chtěla zeptat? „Proto jsem o tom nemluvil,“ pokračoval, „nechtěl jsem tě uvádět do rozpaků.“

„Víš,“ pokračoval po chvíli, kdy jsem se neměla k navázání na rozhovor, „toho rána jsem pochopil jednu věc. Pochopil jsem, proč si musíš hledat nástupce mezi svými studenty. Až přijde čas, tvůj syn zdědí Zmijozel.“ Nepatrně jsem přikývla. To přikývnutí se v mých očích rovnalo porážce, ale už jsem to nemohla déle ignorovat.

„Kdy se tvé dítě narodí?“

„Nevím,“ trhla jsem rameny.

„Nepodívala ses do budoucnosti?“

„Není to tak jednoduché správně nasměrovat pohled a...“ začala jsem odpovídat a teprve v té chvíli jsem si uvědomila, co říkám. „Ty víš, že se dívám do budoucnosti? Ty víš, že hledám... Ty mě špehuješ!“ obvinila jsem ho.

„Nepřeješ mému ubohému duchu trochu povyražení?“ poodletěl trochu dál ode mě.

„Geofrey!“ zavrčela jsem výhružně. Pokrčil rameny. Zamračila jsem se na něj. „Teď na mne ještě začni, stejně jako Rowena, naléhat, abych se nechala se Salazarem oddat. A...“

„Toho se neboj,“ usmál se na mě, „pro nás, pro duchy, jsou takové svazky malicherné... A navíc, kdo by se odvážil pochybovat, čí to dítě bude?“

„Mockrát jsem se tě chtěl zeptat...“ začal po chvíli znovu. „Proč neustále propátráváš budoucnost?“

„Protože se mění,“ přiznala jsem mu, „a já, já bych ráda zachránila Rowenu,“ můj do šepotu utajený hlas stěží pronikl až k jeho sluchu. Prozradila jsem mu svá vidění ohledně Roweny. Nechtěl tomu věřit. Nechtěl věřit, že by se jeho milovaná mohla natolik změnit. Natolik zahořknout.

„Nechci se dívat jak v ní umírá to, co jsem miloval.“

„Ani já ne,“ souhlasila jsem s ním, „jenže stále ještě nevím, jak tomu zabránit.“

„Helgo,“ zamumlal Geofrey, „kdysis říkala, je to dávněji než se mi chce vzpomínat, že by Zmijozel dokázal zabít i ducha...“ Jako by byl stále menší a menší. Jako by ho tíha jeho neživota přinutila propadat se stále hloub a hloub do jeho nitra.

„Geofrey,“ vydechla jsem nevěřícně, „ty chceš skutečně zemřít?“

„Bylo by to možné?“ zeptal se tiše. „Zůstat tady bylo jedno z nejhorších rozhodnutí v mém životě. Jenže je pozdě litovat...“

„Mnohokrát jsem byla ráda, že jsi tu s námi. Ale teď je skutečně pozdě litovat,“ přitakala jsem mu smutně. „Už dávno jsem se ptala. Ptala jsem se ho v těch chvílích, kdy jsem si uvědomila, že Rowena nebude žít věčně. A ty... A Salazar se snažil. Kvůli mně hledal řešení. A cosi jako řešení nalezl...“

A skutečně. Salazar, vědom si své vlastní viny, napřel své síly do hledání. A nalezl nemožné – kouzlo, kterým lze zabít ducha.

„To kouzlo není složité. Dalo by se provést snadno, ale následky jsou... Není to smrt v obvyklém smyslu toho slova. Je to naprostý konec existence. Jako bys nikdy nebyl... Nedovolím ti nastoupit takovou cestu.“ Zavrtěla jsem hlavou.

Noční vzduch chladil. Stáli jsme vedle sebe a mlčeli jsme.

„Ohňostroj skončil,“ zamumlal Geofrey po dlouhém pohledu do oslnivé tmy.

„Rowena už asi byla unavená,“ podotkla jsem, „jdeš za ní?“

„Jako každý večer,“ smutně se usmál.

„Poděkuj jí za mne za ty oživlé hvězdy.“

„Ano,“ řekl nepřítomně, „hvězdy, které vyhasly, protože nedokázaly zůstat na svém místě.“

Pomalu jsem si uhlazovala záhyby na šatech. Hvězdy zapomenuté na nebi zářily. Ryk slavnosti nebyl už tak vydatný jako na začátku večera. Blížilo se ráno. Opustila jsem otevřenou oblohu a vrátila se do své ložnice. Obrázek, který se mi naskytl, vzbudil na mé tváři úsměv. Salazar spící na mém lůžku. Čekal na mne. Vyzařoval z něj nádherný klid. Vklouzla jsem do jeho náruče a oddala se bláhovým snům.

Zpět na obsah

Kapitola 37: Třicet dní

Uplynou dny, jak voda v řece plyne.

Uplynou dny, stanou se minulostí

Uplynou dny a přijdou zase jiné

Stanou se minulem a také radostí.

Ráno. Znovu, jako tolikrát předtím, jsem se probudila v Salazarově náručí. Zaposlouchala jsem se do jeho dechu. Do jeho klidného a předvídatelného dechu. Usmála jsem se. Potěšila jsem se pohledem do jeho tváře. Ty nádherně uhrančivé oči byly zavřené. Řasy se lehce chvěly. Krásný pohled.

Den stejný jako tolik dní před ním. A přece jiný den. Den, který ztratil obvyklý rytmus. Stalo se to ráno třicátého dne. Hledala jsem. Marně. Na mém ložním prádle nebyla jediná krvavá skvrna. Zděšeně jsem polkla. Krvácení nepřišlo celý den. Ani ten další den, ani ten po něm. Marně jsem čekala bolest v podbřišku, která pravidelně provázela projev mého ženství. Kruhy pod mýma očima temněly. Tvář mi zbledla a ačkoli bylo stále ještě příliš brzy, cítila jsem jak ve mně roste nový život. Salazarův syn se měl narodit až měsíc podeváté naplní svoji tvář.

„Helgo,“ probral mě jeho zděšený hlas. Byla už noc. Noc třicátého dne. „Už jsi to udělala zase!“ zakřičel na mě rozčileně Salazar.

„Co jsem udělala?“ zeptala jsem se trochu překvapeně. A skutečně jsem v té chvíli neměla ponětí, co se vlastně stalo. Musela jsem přemýšlet.

„Nahlíželas do budoucnosti,“ zamračil se na mě. „Nedělej to, ubližuje ti to. Vím, že si někdy nemůžeš pomoci, ale nedělej to prosím vědomě. Prosím...“ takový tón hlasu jsem u něj ještě neslyšela, opravdu měl starost. O mě.

„I ty to víš, že dokážu hledat budoucnost?“ podivila jsem se stále ještě trochu omámeně. Zamračil se na mne.

„Žiju s tebou už dost dlouho na to, abych tě znal lépe než kdokoli jiný.“

Usmála jsem se jeho slovům. Jenže pohled do jeho tváře mě přivedl zpět do reality. Ty oči už jsem viděla tolikrát. Tolikrát jsem se topila v jejich hloubce. Ale v tu chvíli byly jiné. Byly jiné, protože jsem je viděla v budoucnosti. Znovu se mi udělalo zle. Vzpomněla jsem si na možnou budoucnost. Začala jsem se bát. Nejen o sebe, ale i o něj a o spojení našich světů, duší a těl. O dítě, které jsme zplodili.

„Salazare, já...“ bolest mi nedovolila dokončit větu. Zhroutila jsem se. Zachytil mě. Opatrně mě dovedl ke křeslu a pečlivě mě usadil. Budoucnost si vybírala svou daň. Daň, která byla mnohem větší než bývalo obvyklé. Celý den mi trvalo, než jsem sebrala odvahu a nahlédla do budoucnosti. Do budoucnosti poznamenané mým synem. Teď jsem toho litovala.

„Stál ti ten pohled za to?“ přerušil mé chmurné myšlenky Salazarův rozčilený hlas. Vzhlédla jsem k němu. Zamračil se na mě. „Ne nechci vědět, cos viděla,“ umlčel mě prudkým gestem, „jen už to prosím nedělej. Budoucnost za to nestojí.“

„To říkáš ty?“ vznesla jsem překvapenou otázku. „Ty, který jsi byl ochoten obětovat téměř vše, abys získal věštkyni?“

„Ano,“ odsekl ostře, „dnes večer už žádná budoucnost. Potřebuješ odpočinek.“ Vydal rozkaz a očekával, že ho splním. Opatrně mě odnesl do postele a jemně mě uložil. Lehl si vedle mě, svíral mě v náručí, ale nic víc. Usnul. Nechal mě samotnou s myšlenkami, které se mi honily hlavou. Hledala jsem řešení. Jiné řešení než to, které se tak zcela samozřejmě nabízelo jako první. Už podruhé jsem zatoužila změnit budoucnost. Jenže tentokrát jsem až příliš dobře věděla jak.

Život musel jít dál. A protože jsem se rozhodla tajit svůj stav alespoň do té doby, než vyřeším ten malý problém s budoucností, nemohla jsem žádat, aby na mne byl brán ohled. Nezměnilo se prozatím nic. Alespoň jsem si to myslela.

Na vyučování jsem se dostavila pozdě. Znovu. Žáci na mě trpělivě a spořádaně čekali. Když jsem vešla, pohledy celé skupiny se obrátily k mojí bledé tváři. V ozvucích raní nevolnosti jsem musela chvíli hledat svou jistotu.

„Kde je Maja?“ zeptala jsem se neadresně. Prudce jsem se rozhlížela po místnosti a hledala jsem mezi tvářemi tu její. Usměvavou tvář rámovanou zrzavými kadeřemi. Ta drobná osůbka tam nebyla. Přítomní se začali ošívat. Nikdo z nich se mi nechtěl podívat do očí. Všechny pohledy byly náhle upřeny na podlahu. Zopakovala jsem svou otázku, ale nikdo se neměl k odpovědi. Ztratila jsem jakékoli zbytky dobré nálady.

„Odpoví mi někdo?“ zavrčela jsem už značně nenaloženě.

„Maja je pryč,“ ozvalo se tiše z davu. Nikdo nezvedl oči.

„Pryč?“ zavrčela jsem ještě jednou. Nedostatečnost té odpovědi přímo bila do očí.

„Odešla, nemohla to už déle vydržet,“ ani k těmto slovům se nikdo z nich nechtěl přihlásit, a přece byla pronesena. A mně ani tahle odpověď nestačila.

„Proč?“ zahučela jsem netrpělivě. „Stalo se jí snad nějaké bezpráví? Ublížil jí někdo? A hlavně, ať se stalo cokoli, proč mi o tom nikdo neřekl? To chci tak moc, když chci mít povědomí o svých studentech?“ Mlčeli. Žádná slova nemířila k mým uším. Nechtěli mě ještě více rozdráždit.

„Kdy?“ řekla jsem a opatrně jsem se posadila. „Odešla sama? Nechali jste ji? A Aidan?“ Nechala jsem své otázky znít a čekala jsem.

„Její bratr šel s ní.“ Po těch slovech se mi udělalo skutečně zle. Bála jsem se toho. Dlouho jsem se snažila vzpamatovat z nové rány osudu. Žáci se kolem mne starostlivě shlukli. Nevěděli, že Aidan byl tím, koho jsem si v duchu vyhlédla jako svého možného nástupce. Další z mých voleb byla obrácena v prach.

„Takže malá Maja a Aidan odešli,“ prohlásila jsem tiše. Několik polknutí a nesmělých přitakání. „Nevyčítám to Aidanovi,“ řekla jsem spíše sama sobě než jim, „nemohl svou sestru nechat jít samotnou, ale otázka zůstává. Proč odešla Maja?“

„Nevydržela ten tlak,“ jeden z nich se mi konečně podíval do očí, upřímný Maxim, který měl se svou odvahou náležet spíše k nebelvírským, „byla příliš křehká...“

„K čertu,“ zaklela jsem vztekle, „a řekne mi už někdo, jaký tlak?“ Zlobila jsem se. Víc na sebe než na ně. V zajetí svých vlastních problémů jsem poslední dobou zanedbávala chod školy. Myslela jsem na budoucnost světa a zapomínala jsem věnovat pozornost přítomnosti.

„Majini rodiče nebyli kouzelníky. Nebyli vlastně ničím.“ Smutné konstatování nevyvratitelného faktu.

„No a?“ nechápala jsem stále.

„Věděl to každý.“

„Přece to není důležité,“ zarazila jsem se, „nebo snad ano?“

„To ti Zmijozelští,“ zamumlal Maxim, „nevím, proč si vybrali zrovna ji. Snad věděli, že s ní odejde i její bratr a tak zabijí dvě mouchy jednou ranou.“

„Ne,“ odporoval mu kdosi stojící v pozadí, „ona jen byla první z nečistokrevných, která nevydržela ten tlak. Bála se o Aidanův život.“ Alespoň ten poslední důvod byl pro mne srozumitelný. Maja, malá Maja, Aidanova sestra. Dívka z rodiny, kde se po generace nenarodil jediný kouzelník, jevila sklony k viděním. Dokázala nahlédnout do budoucna. Snad byl Aidan skutečně v ohrožení, kdyby zůstal na hradě.

Uchopila jsem svou hlavu do dlaní. „Já nic nevím,“ roztřásl se mi hlas. „Proč nic neřekla? Proč mně nic neřekla?“

„Protože všichni v hloubi duši víme, že Zmijozelští mají pravdu,“ ozvalo se z několika hrdel najednou. „My obyčejní. Bez všech kouzelnických předků. My sem nepatříme.“

„Tak co se tady vlastně děje za mými zády?“ zeptala jsem se rozčileně. „Co se k čertu děje?“ Ozval se sbor hlasů, obvinění a stesků. Věta následovala větu. Slova se prolínala. Vytvářelo se obvinění. Strašlivé obvinění mé nevšímavosti.

„Dávají nám najevo svoji nadřazenost.“

„Chodí v kápích, takže nevíme, kým jsou.“

„V zelených kápích, které vzbuzují strach.“

„Ubližují na těle i na duchu.“

„Někdy slovo raní víc než kletba.“

„Chodí ve skupině, takže je těžké se jim ubránit.“

„Dokážou čekat. Udeří ve chvíli, kdy to nejméně čekáme.“

„Nejsou to jen obvyklá kouzla.“

„Vivien se málem zbláznila v mlze vzpomínek...“

„... proč na ni narazila zrovna ona, která má takový problém zapomenout?“

„Musíme kontrolovat i jídlo...“

„... Maxim měl v mléce hnis z dýmějových hlíz.“

„Nemluvíme tu jen o povýšených pohledech...“

„... na ty jsme si dávno zvykli...“

„... provázely nás už od prvního okamžiku zde.“

„Nejedná se o uraženou ješitnost...“

„Poslední měsíc je to čím dál tím horší...“

„A bude snad ještě hůř...“

„Už tu není bezpečno...“

„Snažili jsme se bránit...“

„Snažili...“ poznala jsem povzdech Maximova hlasu.

Sbor dozněl. Dozněla kakofonie obviňujících hlasů. Ticho. Zbylo ticho, které mě ohlušilo. Musela jsem vidět stovku náznaků. Všechny jsem je přehlédla.

„Proč jste mi nic neřekli?“ zašeptala jsem zničeně hlasem plným bolesti.

„Proč?“ podíval se mi Maxim do očí. „Všichni víme, že se brzy staneš ženou pána ze Zmijozelu. Proč bys zasahovala proti jeho ideálům?“ Bolest v srdci. Maximova slova spolu s pozdějšími událostmi rozhodla o konečném řešení.

Vyhýbala jsem se Salazarovi od chvíle, kdy jsem zjistila, že ve mně klíčí celý nový svět. Bála jsem se, že něco pozná. Bála jsem se. Pod srdcem jsem nosila jeho dítě. Kdyby to věděl, neodepřel by mi nic. Nic. Jen budoucnost. Položila jsem dlaň na svůj dosud plochý život.

Později toho dne jsem si odvedla Salazara stranou. Nikoli k sobě, ani k němu. Odvedla jsem ho na neutrální půdu. Prázdnou učebnu jsem kouzlem uzavřela. Nepřála jsem si, aby nás někdo rušil. Přitiskl se ke mně a kdybych ho neodstrčila vím jak by to skončilo.

„Vyhýbáš se mi,“ řekl vyčítavě. A já si myslela, že si toho nevšiml. Ale snad měl lepší pozorovací talent než já.

„Ale tví žáci se mým nevyhýbají,“ vynesla jsem obvinění raději rovnou.

„Jak to myslíš?“ podivil se.

„Tyranizují je,“ řekla jsem a pověděla mu to, co mě vyprávěli oni.

„Jen neškodná řevnivost, dětinské hádky,“ mávl nad tím bezstarostně rukou.

„Neškodná?“ zalapala jsem zděšeně po dechu. „Dva z mých studentů považovali za nutné pro svou bezpečnost opustit naši školu!“

„To jsem nevěděl,“ zamyslel se Salazar.

„Udělej s tím něco,“ požadovala jsem.

„Dobrá, domluvím jim,“ slíbil s blahosklonným úsměvem.

„A řekni jim, že pokud se to bude opakovat, nebudu hledět na oběti a...“

„Já vím, má milá pomstychtivá věštkyně,“ nenechal mě domluvit. „Mohu večer přijít?“ Jak jsem mohla odolat jeho nádhernému úsměvu? Kývla jsem.

Tou dobou jsem byla velice přecitlivělá. Asi za to mohl můj požehnaný stav. Konečně jsem si všímala. Ale tlak polevil. Přímé útoky skončily. Nezaznamenala jsem žádnou zvýšenou agresivitu. Jenže něco stále ještě vřelo pod povrchem. A Maja s Aidanem se nevrátili. Už nikdy.

Zpět na obsah

Kapitola 38: Zrádci idejí

Tam v temných chodbách,

Kdesi v hustém tichu,

Tam klíčí zrada,

Klíčí bez ostychu.

„Je ti znovu zle?“ ozval se za mnou hlas. Trhla jsem sebou a polekaně jsem se obrátila. Oddechla jsem si. Byl to jen Geofrey.

„Tohle mi nedělej,“ poprosila jsem ho, „leknutí mi nesvědčí.“ Připlul blíž ke mně. Přiblížil svou tvář k mé.

„Jsi v očekávání, nebudeš to moci skrývat dlouho,“ řekl mi přímo do očí. Neodporovala jsem mu. Nepopírala jsem to, co dosud muselo být jen jeho podezřením. „Je to tedy tak?“ Přikývla jsem. „Ví to Zmijozel?“

„Nechci mu to ještě říct,“ zakroutila jsem hlavou, „a ani ty to prosím nikomu neříkej.“ Podívala jsem se na něj prosebně. Přikývl na souhlas. „Dlouhos tu nebyl,“ usmála jsem se na něj už téměř klidně.

„Potřeboval jsem čas,“ řekl pomalu a rozvážně, „přemýšlel jsem o budoucnosti.“

„A co z tvých myšlenek vzešlo?“ zeptala jsem se trochu s obavami. Spatřila jsem v jeho očích zvláštní svit.

„Moje myšlenky byly náhle zapomenuty.“

„Proč?“ z tónu mého hlasu musel být slyšet strach.

„Něco jsem objevil. Něco zvláštního se stalo,“ oči mu zářily vnitřním vzrušením. „Toulal jsem se chodbami pod hradem celé dny a noci. Znám už to tady dokonale. A v posledních dnech jsem objevil všechna místa, která mi byla dosud skryta.“ Zatřásl hlavou, hledal vhodná slova.

„Ze stěny přede mnou se náhle vynořila postava,“ prudké gesto rukou, „zelená kápě jí zakrývala tvář. Vynořila se v místě, kde nikdy nebyla žádná chodba. Chtěl jsem toho neznámého sledovat, ale poté, co se rozhlédl, vytáhl zvláštní stříbřitý plášť, přehodil ho přes sebe a zmizel. Stal se neviditelným.“

„Vešel jsem tedy alespoň do oné tajné chodby. K mému překvapení byl vchod zakryt pouhou iluzí,“ pohoršeně zavrtěl hlavou. „Proplul jsem jí hluboko pod základy hradu a tam jsem našel něco, čemu ještě pořád nedokážu tak docela uvěřit,“ odmlčel se. „Popravdě, byl jsem přesvědčený, že se Zmijozel změnil, ale objevil jsem něco...“ zavřel oči. Otřásl se. Jako by nechtěl uvěřit ani sám sobě.

„Nedokážu ti to říct,“ zaúpěl nakonec nešťastně.

„Zatraceně Geofrey,“ zamračila jsem se na něj nepřívětivě, „měj ohled na můj stav. Když už o něm víš. Teď rozhodně nejsem trpělivá. Co je pod základy mého hradu o čem nevím?“

„Teď, když já vím v jakém jsi stavu. Bojím se ti to říct...“ Zuřivě jsem se na něj podívala. Ještě chvíli se ošíval, ale dlouho mlčet nevydržel. „Zmijozel tě zradil,“ odpověděl na mou zuřivost svým bezbarvým hlasem.

„Ne,“ vydechla jsem, „to by neudělal. Teď ještě nemá důvod. Nemá důvod zradit mé ideje.“ Slzy mi vstoupily do očí. Zahnala jsem je. Stěží jsem je zahnala. Smutek otřásl mým nitrem. Násilím jsem se přinutila ke klidu. Má bolest škodí dítěti, to jediné znělo mou myslí.

„Jsi si jistý?“ ptala jsem se naléhavě. „Co tě přesvědčilo... Salazar by přece nikdy, už není takový, změnil se...“

„Jestli bude mít možnost, změní se ještě jednou, změní se tolikrát, kolikrát bude potřeba,“ pronesl Geofrey naléhavě. „Je jako had, který svléká kůži. Had, kterého si hřeješ na prsou.“ Ta slova mě bodala a pálila. Ta slova souzněla s mými obavami. Souznění podezíravosti.

„Chci důkaz,“ zachytila jsem se posledního stébla. „Chci vidět důkaz, než mě přinutíš ho zavrhnout...“

„V tvém stavu, nevím,“ zamumlal, „nevím, zda je to vhodné. Pro to dítě myslím.“

„Jestli je to dítě zrádce,“ procedila jsem skrze zuby zoufale, „proč se tolik staráš o to, zda přežije?“ Sykla jsem bolestí a potlačovanou nevolností.

„Děti nemohou za hříchy svých otců,“ zavrtěl hlavou.

„Dobrá,“ prohlásila jsem ztěžka, „v tom se spolu shodneme. Pojď,“ postavila jsem se. „Chci vidět, cos našel, nic není horšího, než nevědomost.“

„Ty tmavé chodby se pro tebe nehodí,“ zahučel. „Neměl jsem ti to říkat.“

„Ne, neměl,“ souhlasila jsem s ním, „ale řekls.“ Ztratila jsem jakoukoli soudnost. Nedokázala jsem dál poslouchat. Musela jsem jednat. Téměř jsem zešílela. Musela jsem jít, ať Geofrey objevil cokoli. Musela jsem vědět. Ať mě to mělo bolet jakkoli.

„Nechceš se ho nejdřív zeptat?“ otázal se ještě nejistě. „Třeba pro to, co jsem našel, existuje vysvětlení.“

„Třeba ano. A třeba je i rozumné,“ vyšlo z mých sevřených úst, „ale já chci vidět, co mi bude vysvětlovat. Veď mě.“

A tak mě Geofrey vedl. Vedl mě chodbami a pak do hlubin. Hluboko pod známé oblasti a ještě mnohem dál.

„Cítil bych se bezpečněji, kdybys dokázala skrýt svou přítomnost,“ podíval se nespokojeně na mé až příliš hmotné tělo.

„Nedokážu být neviditelná,“ povzdechla jsem si, ale dodala jsem: „Je příliš brzy ráno, nikdo tu nebude. Říkals, že ten student odsud odcházel, mohu tedy beze strachu vejít.“

„Počkej chviličku,“ řekl převelice opatrně. Prolétl do zdi a ve chvilce byl zpět. „Zdá se, že vzduch je čistý.“

„Dobrá, pojďme dovnitř,“ prohlásila jsem pevněji, než jsem se cítila. Nejistě jsem skrze iluzi stěny prošla do chodby.

„Můžeš se koneckonců v případě nouze přeměnit a proběhnout jim pod nohama,“ prohlásil trochu uklidněně Geofrey.

„Nemohu,“ zmrazila jsem jeho naději.

„Proč ne?“ zarazil se.

„Jsem těhotná,“ podotkla jsem a dala mu tak jednu závažnou otázku k přemýšlení. „Co by se stalo s mým dítětem ve chvíli přeměny?“

„To by mě nenapadlo,“ zamyslel se.

„Není to tvoje dítě.“

Chodba byla dlouhá a neskutečně strmá. I když zdání mohlo klamat, tam v té neprůchodné tmě v hlubinách země. Oproti ostatním hradním chodbám byla tato hruběji opracovaná. Také v ní nebylo jediné nehasnoucí kouzlo, které by ukazovalo cestu tmou. Geofreyova matná záře nestačila. S vědomím, že se tak pro kohokoli stávám viditelnou jsem použila hůlku.

Úzká chodba se náhle rozšířila do rozsáhlejší prostory. Světlo z mé hůlky vytrysklo jasněji a rozuteklo se do všech koutů. Přepadl mě další záchvat slabosti. Tomu prostoru dominovala nestvůrně veliká socha. Socha, která neměla jeho podobu, přesto však přes všechnu pochybnost představovala právě jeho. Salazar Zmijozel. Bůh. Idol. Kult. Už jsem chápala, proč byl Geofrey přesvědčen o tom, že nás Salazar zradil.

„Ale,“ vydechla jsem překvapeně a možná trochu ublíženě, „o tomto budoucnost mlčela!“

„Chceš říct, že jsi viděla jeho budoucnost?“ zeptal se mě Geofrey uctivým šepotem.

„Mnoho různých budoucností,“ přitakala jsem, „ale tohle jsem neviděla,“ dodala jsem znatelně víc nahlas. Má slova se rozlehla prostorem.

„Možná proto,“ odpověděl mi od vchodu povýšený hlas, „že je tu příliš tma.“ Rozsvítilo se tisíc zářivých světel po celém prostoru. V tom jasu, který si nezadal se sluncem se zcela zjevila velikost sálu, do kterého mě Geofrey zavedl. Můj přítel duch zmizel spolu s tmou.

Ohlédla jsem se. Skryto ve stínech přístupové chodby stálo osm postav v tmavých kápích neurčité barvy. Osm hůlek mířilo mým směrem. Ten, který promluvil, dal tichým hlasem pokyny svým druhům. Sám zůstal stát ve vchodu, ostatní se pomalu roztáhli po obvodu místnosti.

„Kdopak přišel navštívit náš skromný příbytek?“ posměšný hlas, zkreslený kápí přetaženou přes ústa mi připadal povědomý.

„Samotná Helga z Mrzimoru,“ ozvalo se za mnou, „ochránkyně mudlovských šmejdů.“ Měla jsem chuť se otočit a pořádně ztrestat toho, kdo o mně mluvil takovým oplzlým hlasem. Jenže těch osm cílů stálo příliš daleko od sebe. Než bych je stihla zlikvidovat všechny, mohla by se mi má ukvapenost vymstít.

Geofrey mi nemohl bezprostředně pomoci, ale necítila jsem ani jeho tichou přítomnost. Doufala jsem, že pomoc přivede co nejdříve. Možná jsem tenkrát opravdu měla strach.

„Pch!“ odfrkla jsem si jenom.

„Nepřerušuj mě, když mluvím,“ pronesl jejich vůdce panovačně a shodil kápi. Poznala jsem Ulricha. Měl stejné oči jako Rowena. Jen nesrovnatelně krutější. „Myslíš, že dokážeš porazit osm hůlek?“

„Dokážu jich porazit tolik,“ napřímila jsem se, „kolik bude třeba.“

„Myslíš paní z Mrzimoru?“ zeptal se posměšně. „Já myslím, že nikoli.“

„Je otázkou budoucnosti,“ zúžila jsem oči, „kdo z nás odsud odejde živ.“

„Tak se tam podívej, věštkyně,“ uplivl si s odporem.

Měla jsem chuť vzít ho za slovo. Podívat se do jeho budoucnosti a zjistit, jak se mu pomstím za tu pohanu. Jak si jen mohl dovolit zahnat mě do rohu?

„Ulrichu,“ ozval se jeden z nich za mými zády. Byl to skutečně Herewigův hlas? „Neměl bys takhle mluvit, víš, že k ní Rowena cítí úctu.“

Rowenino jméno v jejich nečistých ústech? Krev se ve mně vzbouřila. Zvláštní, možná mě mělo napadnout, že k nim Rowena patří, ale taková myšlenka byla natolik nemyslitelná... Uvědomila jsem si, že jsem svým prvním dojmem ublížila Salazarovi. Ani on by nikdy... Neměl s těmito zrádci nic společného. Nebylo jeho zvykem budovat tajné svatyně. V duchu jsem se mu omluvila.

„A co se mnou tedy uděláte, chlapečci?“ zeptala jsem se provokativně. Možná jsem to neměla dělat.

„Zbavíme se tě,“ ozvalo se klidně zprava, „ty nejsi nic jiného než zastánkyně těch šmejdů, co nemají ani kouzelnické předky.“ Další uplivnutí.

„První hůlka v rodině. A hned se derou na naše právoplatná místa,“ doplnil kdosi zleva.

„Co vám na nich vadí?“ podivila jsem se. „Tvůj vlastní bratr nemá kouzelnické schopnosti,“ usmála jsem se na Ulricha. Dotkla jsem se citlivého místa.

„Ten parchant přijde na řadu hned potom, co se nám podaří očistit tuhle školu. A já konečně získám svá zákonná práva...“ poslední slova zanikala ve všeobecném chóru hlasů skandujících: „Nechť vzkvétá tato škola pod vedením Salazara Zmijozela.“

„Nemyslím si, že by Salazar s tímto souhlasil.“ Trochu jsem se uvolnila a opatrně se rozhlédla okolo.

„Až se nevrátíš,“ usmál se na mne Ulrich spokojeně, „bude si myslet, žes mu utekla. Podle těch příběhů, co se o vás dvou vyprávějí jsi to už několikrát udělala, ale tentokrát má on svou skutečnou zodpovědnost. Už před dlouhou dobou ukojil svůj chtíč a nemá jiný důvod, proč tě stíhat. A tvoje kosti budou ležet navždy v komnatě Zmijozelových žáků.“

Zatracené příběhy, pomyslela jsem si. Slýchávala jsem je občas. Připadaly mi směšné, jak měnily skutečnost nedávno minulou v cosi podobnějšího mýtu. Jízdy na draku a osudová předurčení, to byly nejmenší úpravy mého životního příběhu. Nepředpokládám, že kdybych si v té chvíli Ulrichovi postěžovala dočkala bych se soucitu. Musela jsem získat čas. Čas, aby Geofrey mohl dovést pomoc.

„Kde se tu tahle komnata vzala?“ zeptala jsem se tedy mírně zoufale, neboť mě jiná otázka nenapadla. V té vypjaté chvíli pod svitem kouzel a hůlkami nepřátel. Možná jsem se měla Ulricha zeptat na jiné věci, ale dodnes mě nenapadá lepší otázka.

„Divíš se,“ přikývl si Ulrich sám pro sebe spokojeně. „Vybudovali jsme ji. Já, můj bratr, a ti, kteří se k nám přidali,“ zářil pýchou. „Trvalo to dlouho a spotřebovali jsme neskutečné množství kouzel, ale jak vidíš, stálo to za to.“

„Ale proč?“ netušila jsem, k čemu je jim další tajná síň na hradě rozměru Bradavic.

„Máme plán. Očistíme Bradavice od nečisté krve. A potřebujeme místo, kde se můžeme bezstarostně scházet.“

„Je vás dost málo,“ odsekla jsem mu, „na takový odvážný plán.“

„Kvalita. Bereme jen ty s nejčistější krví, žádný póvl. Pečlivě si vybíráme. A kdo nás není hoden...“ nechal svá slova vyznít do ztracena. Rozčilil mě.

„Tví příliš čistí společníci se bojí ukázat mi tváře?“ Ušklíbla jsem se a protože se mi zdálo, že si to již mohu dovolit, pořádně jsem se rozhlédla kolem sebe. Hůlky byly vesměs sklopeny k zemi. Jenže stále jich bylo víc, než jsem mohla vyřadit jedinou kletbou. Stáli kolem mě v kruhu a já...

Poprvé jsem se rozhodla využít zjevného faktu, který jsem tak dlouho odmítala.

„Jsem ženou Salazara Zmijozela, myslíte si, že mě můžete jen tak zabít? Beztrestně? Můj muž mě bude hledat v každém případě,“ prohlásila jsem jistě, „ať už si tvůj chorý mozek myslí cokoli jiného, Ulrichu.“ Podívala jsem se mu do očí. Planulo v nich šílenství.

„Zbude mu po tobě jen lítost. Bude si myslet, žes odešla za tím mudlovským šmejdem, co k naší radosti opustil tenhle hrad. Opustil ho právě včas, pro něj. Ale nemuselas kvůli němu plakat na Zmijozelově rameni,“ zaskřípěl zuby, „kvůli němu k nám pán ze Zmijozelu vedl řeč o snášenlivosti a o rovnosti a zahrnul nás dalšími takovými žvásty, kterým snad nemůže nikdo věřit.“

„Já jim věřím,“ zamračila jsem se na něj. A po těch slovech jsem měla jasno. Ani to, že je Roweniným bratrem ho nezachrání od trestu. Přísného trestu, pousmála jsem se pro sebe. Byla jsem rozhodnuta přežít.

„Tvá víra není důležitá,“ zachechtal se Ulrich. „Nevím, jaks nás objevila, ale zprávu o nás již nevyneseš ven. Byla to hloupost navštívit nás samojediná. Připrav se na smrt paní z Mrzimoru.“

Zpět na obsah

Kapitola 39: Vzdušné zámky

Přát si, jak snadné se to zdá,

Stavět si zámky z oblaků.

Ze srdce vyjmout přání svá

A doufat v kopu zázraků.

Osm protivníků je přece jen příliš a já jich neměla méně. Ulrich na mne namířil svou hůlku z borového dřeva. Ruka se mu netřásla. V šedých očích plálo zelené světlo.

„Snad se nebojíš?“ zeptal se téměř vesele.

„Bude-li třeba, budu se bránit,“ poskytla jsem mu velkomyslně varování. Snažila jsem se působit sebevědomě, přesto jsem nepotlačila nejisté polknutí. Teoreticky bych se dokázala ubránit čemukoli. Věděla jsem, že mám více moci než jeden každý z nich, ale bylo jich osm. Odrazit osminásobný útok je nepoměrně těžší, pokud...

Musela jsem si věřit. Mé znalosti byly větší než jejich. Salazar mě učil. Celé ty roky, kdy jsme sdíleli lože, jsme neméně času strávili studiem. On mě učil svým útočným kouzlům. A já jeho učila uzdravovat a chránit. Byli jsme dokonalý pár.

„Nerozmyslíš si to Ulrichu?“ podívala jsem se svému nepříteli pevně do očí. „Dokud nedáš rozkaz k útoku, jsem ochotná být shovívavou,“ odmlčela jsem se, abych mu poskytla trochu času k přemýšlení, „pokud na mne skutečně zaútočíte, nebudu mít slitování.“

Ke své škodě nebrali má varování vážně. V příliš prudkém světle jsem zahlédla Ulrichovo pohrdavě pozvednuté obočí. Zaslechla jsem jedno, či dvě odfrknutí. Mysleli, že mluvím do větru. Příliš mladí, příliš sebevědomí.

Popravdě, kdybych věděla jak, pokusila bych se vzájemný střet ještě oddálit. Ale zradila mě má fantazie, nenapadlo mě nic, co bych chtěla Ulrichovi říct. Mohla jsem na něj jen skřípět zuby. A to nestačilo. Nadešel čas obrany. Zaostřila jsem svou mysl a čekala jsem. Hůlka mi samým soustředěním vypadla z ruky. Naštěstí jsem ji nepotřebovala. Ve všeobecném tichu se její náraz na podlahu rozlehl hromovým zvukem. Ulrichovi zasvítilo v očích. Neměla jsem v ruce hůlku, nedokázala jsem se tedy podle jeho mínění bránit. S radostí v očích pokynul ostatním, aby se připravili. Jeden každý z nich na mě namířil. Věděla jsem, jakou kletbu použijí. Výraz Ulrichových očí mi to prozradil. Zbývalo tedy jediné řešení. Je jediný způsob jak přežít zásah zeleného světla. Nikdy jsem to nezkoušela, ale všechno musí být jednou poprvé.

Čas se zpomalil. Sledoval jsem Ulrichova ústa. Když z nich splynulo čtvrté A jeho kletby, vyslovila jsem své vlastní zaklínadlo. Nezavřela jsem oči. Zelené světlo se ke mně řítilo ze všech stran. Osm zelených paprsků. Soustředila jsem se a k mému překvapení kouzlo fungovalo.

Dvě duše spojené krví. Riskovala jsem. A pak, tak lehce jako padající okvětní plátek růže opouští poupě, jsme ztratili spojení s mým tělem. Na jediný úder srdce, na pouhý okamžik, který však stačil k tomu, aby mnou neškodně proletělo osm paprsků zeleného světla. Kouzlo nebylo vstřebáno. Stačilo už jen lehké usměrnění. Tak vhodně se rozestavěly mé cíle. Osm paprsků smrti udeřilo. Nečekaně. Vrátila jsem se. Tělo ani nestačilo spadnout na zem. Stále jsem nezavřela oči. Bez lítosti jsem hleděla na padající Ulrichovo tělo. Tak příliš připomínalo seschlý list.

Já a osm mrtvých těl. Kletba zeleného světla zabíjí pouze duši. Tělo nepoškodí a tak jsem se vrátila do své tělesné schránky zcela v pořádku. Jako bych si znovu navlékla obnošené šaty. Nikdy jsem se ve svém těle necítila lépe. Oba jsme se vrátili v pořádku. Já i mé dítě. Růže dostala svůj květ zpět.

Těch osm chladnoucích těl jen klidně leželo a čekalo. A nad tím místem smrti se stále tyčila nestvůrná socha. Její tvář se mi vysmívala. Zlom. Toto byl zlom. Posadila jsem se na ledově chladnou kamennou podlahu a podívala jsem se do budoucnosti. Znovu. Hledala jsem, ale nenacházela jsem cestu. Pokud kdy nějaká byla, dávno se uzavřela. Zbývalo jen první řešení. Bláhové naděje se rozplynuly. Rozhodla jsem se. Vložila jsem kouzlo. To kouzlo, které by mě Salazar nenaučil, kdyby... A pak jsem čekala.

Rychlost, kterou Salazar vrazil do komnaty mě překvapila. Zakopl o Ulrichovo tělo a teprve na poslední chvíli zabránil svému pádu. Předtím však ještě stihl proletět Geofreym, který se prudce zastavil v letu, sotva mě zahlédl. Oba se zastavili. Pomalu jsem k nim zvedla hlavu. Salazarovy oči zářily touhou po pomstě.

„Přišel jsi pozdě,“ řekla jsem smutně.

„Ano,“ odpověděl Salazar, „vidím, že ses jich musela zbavit sama.“

„Salazare,“ upřeně jsem na něj hleděla, „víš co se tady stalo?“

„Ten tvůj duch mi jen řekl, že jsi v nebezpečí,“ řekl Salazar už klidně, „očividně si myslel, že vím, kde jsi, ale nakonec uvěřil v mou nevědomost a ukázal mi cestu. Běžel jsem za ním po chodbách beze všech ohledů. A teď jsem tady. Naštěstí jsi v pořádku.“ O krok se ke mně přiblížil. Vztáhl ke mně ruku.

Pohledem jsem ho zastavila. „Osm tvých studentů je mrtvých.“

„Nezaslouží si nic jiného, pokud ohrozili mou ženu.“

„Jsem tvá žena?“ protáhla jsem. „Jen tvůj majetek? Něco o co bys nerad přišel?“

Přistoupil ke mně a poklekl přede mnou, aby naše oči byly ve stejné výši.

„Myslíš, že bych tohle dovolil?“

„Salazare, jsem věštkyně a dokážu nahlédnout do budoucnosti,“ nevím, jak jsem zabránila slzám skanout po tvářích, „já vím, co se z tebe může stát.“ Zachmuřil se. „Vím, a bolí mě to.“

„Tohle,“ rozhodila jsem rukama v bezmocném gestu, „je jen malá ukázka toho, co by mohlo přijít. Jsem ochotna ti věřit, žes o nich nic nevěděl, ale... Nebýt toho, že podcenili Geofreyho, neodhalila bych je ani já.“

„Objevil je tedy tvůj duch?“ zeptal se Salazar pozorně.

„Ano,“ přitakala jsem, „duch, na kterého zapomněli. Duch, který byl v jejich očích jen špinavcem. Duch, který se měl už dávno rozplynout v prach. Duch, kterého přehlíželi.“

„Byli tak trochu blázni,“ pokračovala jsem smutně, „dobře věděli, že kterákoli místnost na hradě by jim k jejich účelu posloužila stejně dobře, ale chtěli si snad dokázat, že to dokážou. A vlastně je dobře, že tak dlouho vrhali své úsilí ke stavbě tajné místnosti pod našima nohama namísto toho, aby uskutečňovali svůj plán.“

„Plán?“ zamračil se.

„Plán na očištění Bradavic od mudlovských šmejdů,“ povzdechla jsem si.

„Jak barbarsky znějící slovo,“ pozvedl obočí, „neznám ho, co znamená?“

„Neznáš?“ podívala jsem se na jedno z ležících těl. „Ani já jsem neznala. Možná by ses měl zeptat zbytku svých studentů.“ Bodavá bolest a tak trochu nenávist, ale pokračovala jsem: „Já myslím, že tak pro jednoduchost označovali ty, kdo nemají mezi předky kouzelníky,“ přikývla jsem si. „Ano souhlasím s tebou, že je to hnusné slovo, ale používali ho oni.“

„Ten plán se nemohl povést, ať byl promyšlen jakkoli,“ zakroutil hlavou, „vždyť Bradavice jsou nečistými prorostlé. Helgo, neuraz se, ale jsou postaveny přímo na nečistých základech. Jsou postaveny na tvých myšlenkách.“

„Tys to byl, kdo dal podnět k jejich založení,“ podívala jsem se mu do očí, „bez tebe bych byla už mnoho let jen hnijící mrtvolou, jen prachem a duchem na vzdáleném místě.“

„Byl jsem to já,“ přitakal mi, „já, kdo mohl za všechny ty počáteční chyby, žel bohu druhý pokus se nekoná.“

„Jenže tvůj odpor se zadřel do tvých žáků,“ nereagovala jsem na jeho slova, „tvůj nekonečný odpor, který vykvetl v toto.“ Znovu jsem rozhodila rukama a ukázala na onu nestvůrnou sochu. Poprvé se podíval na ohromnou masu kamene, která měla představovat jeho. Skutečně se jí nepodobal, ale v jisté základní rovině byl s onou sochou totožný.

„Jak to dokázali vybudovat tajně?“

„Kouzla. Nic než stará dobrá kouzla. Jsou to tví žáci a ty jsi dobrý učitel.“

„Netušil jsem, co všechno se může dít za mými zády. Věřil jsem jim.“

„Ano Salazare, já vím. I já věřila, že všechno může být jinak.“

„Nedopustil bych, nikdy bych nedopustil, aby ti ublížili.“

Pohlédla jsem mu do očí. A v jeho temných očích plála pravda. Věřila jsem mu. Ale zároveň jsem věděla, že musím udělat to, k čemu jsem se chystala. Jeho láskyplný pohled mi to nijak neusnadňoval. Musela jsem zvolit menší zlo.

„Salazare, já vím, žes je na tu myšlenku nepřivedl schválně. Jenže tys jim prostě jen vštípil své zásady. Ty jsi prostě ty. Nic tě nemůže změnit,“ zatajila jsem dech, víčka mi klesla.

„Tys mě změnila,“ pronesl pomalu a zřetelně.

„Skutečně tomu věříš?“ prudce jsem k němu vzhlédla. „Skutečně věříš, že by žena s tak zanedbatelnou mocí dokázala změnit muže jako jsi ty?“

„Ať říkáš cokoli, už jsi mě změnila. Nejsem stejný, jako když jsme se poznali. Nejsem vůbec stejný. Láska...“

„To všechno byl jen chtíč, který tě nutil dělat nezvyklé věci. Nevíš co slovo láska znamená.“

„A ty to víš? Myslel jsem, že jsme ji spolu poznali dostatečně.“ Měl pravdu. Jenže byl čas odejít. Opustit ho, zanechat ho osudu. Nebylo to vůbec lehké.

„Kam jdeš?“ zeptal se, když jsem se zvedla, abych opustila komnatu.

„Opouštím tě,“ zavřela jsem oči.

„Víš, že vždycky půjdu za tebou,“ varovný tón, „ať budeš kdekoli.“ Jako bych to nevěděla.

„Dnes ne,“ vydechla jsem, „dnes zůstaneš zde.“

„A kdo mě tady zadrží?“

„Kouzlo, to kouzlo, které jsi kdysi použil na mne. A které jsi mě tak neprozřetelně naučil. Spoutala jsem tě tím kouzlem. Tvé tělo nemůže opustit tuto místnost.“

„Proč mě tu chceš uvěznit?“ nevíra a bolest byla cítit z jeho slov.

„Čekám tvé dítě,“ zatřásl se mi hlas.

„To je důvod?“ v jeho hlase probleskla radost a hrdost.

„Pohlédla jsem do budoucnosti,“ řekla jsem těžce. „Viděla jsem, co bys byl schopen udělat, aby tvůj syn...“ sklopila jsem hlavu. „Byl bys pro něj schopen dobít svět. A také bys to udělal. Já bych ti nedokázala zabránit.“

„Neudělal bych to,“ odporoval mi.

„V každé budoucnosti,“ zavrtěla jsem prudce hlavou, „dříve či později by to tak vždycky dopadlo,“ prudký tlukot srdce. „Salazare, já tě miluju a nedovolím ti, aby ses tolik změnil. Nedovolím, abys ve jménu našeho syna dobíval, zabíjel a mučil. Nenechám tě utopit svět v potocích krve jen proto, aby byl tvůj syn vládcem už v kolébce.“ Stála jsem ve vchodu do komnaty zády k němu. Zbýval jediný krok. Nepokusil se mě zadržet a já ten krok udělala.

„Obětuješ mě,“ řekl do ticha, když jsem vystoupila z dosahu kouzla, „abys zabránila nejisté budoucnosti?“

„Obětuju všechnu radost, kterou jsem mohla v životě mít. V zájmu budoucnosti světa.“

„Zrazuješ mě,“ povzdechl si hořce. „Mohl jsem to tušit. Věděla to i ta zatracená hučka tenkrát.“

„Hučka,“ podivila jsem se tiše.

„Náš klobouk,“ vysvětlil kysele, „tenkrát, když mi poprvé nahlédl do myšlenek... Uslyšel jsem svůj vlastní hlas. Už to mě trochu překvapilo, ale pak jsem si řekl,“ hořké ušklíbnutí, „je to dobré znamení. Ten hlas jsi mu dala ty a já věřil, že tvá mysl je tak plná mne jako je má plná tebe. Ten klobouk to tušil, řekl mi, že za svou neskutečnou vášeň a touhu budu muset zaplatit. A jak to tak vypadá, budu platit tobě.“ Stáli jsme daleko od sebe, ale přesto mě jeho slova bodala přímo do srdce.

„Jak vysvětlíš mé zmizení?“ zeptal se hořce. „Nebylo by lepší mě rovnou zabít? Mohla bys všem ukázat mou mrtvolu. Místo toho mě tady necháš zemřít ve tmě, samotě a zapomnění.“

„Zvol ze svých žáků nástupce,“ ani můj hlas nezněl tak jistě jako jindy, „a nepokládej mi otázky, které mě zraňují.“

„Je to jediná volba, která mi zbývá?“

„Ano,“ jak bolestně může znít jediné slovo.

„Je mi to jedno,“ ušklíbl se, „jak se zdá, mé volby nejsou dobré. Nepřiznáš mi svobodnou vůli. Rozhodlas o mé budoucnosti. Rozhodni za mě i toto.“

„Salazare,“ můj hlas naříkal. Mé vlastní srdce mě obviňovalo ze zrady.

„Nebojíš se, že k tobě vyšlu kletbu?“ hůlka lehce svištící vzduchem.

„Ne,“ čekala jsem a ucítila jsem závan kouzla a lehké zasyčení. Takže jsem měla pravdu. Můj instinkt se nemýlil. Salazar dokázal uniknout z dosahu kouzla, které ho vázalo k této místnosti. Podezření, které ve mně kdysi začalo klíčit a které se jen upevňovalo během let, se stalo skutečností. I Salazar byl zvěromág. A já jsem věděla, jaké je jeho zvířecí já. Cosi v jeho očích ho prozradilo. Věděla jsem to už tenkrát, když mě políbil. Tenkrát, když jsem se po první společné noci vypravila do podzemí zlikvidovat hrozbu a nedokázala ji najít. Myslím, že tenkrát jsem to pochopila.

„Ty samozřejmě víš, že je jen jediný způsob,“ začala jsem, „jediný způsob, jak se dostat z dosahu blokovacího kouzla. Víš, že je jen jedno kouzlo, které můžeš provést a tak se zachránit. Jenže na něco jsi zapomněl,“ polkla jsem. „Já to vím také. Vím, že bys nikdy nikoho nenaučil kouzlo, kterému se nedokážeš bránit.“ Cosi se ke mně přiblížilo. Závan horkého dechu. „Ne, neboj se, neotočím se, a ty zůstaň tak jak jsi a tam kde jsi. Nepřeměňuj se zpět,“ řekla jsem syčivým hadím jazykem. Salazar mě nemohl neposlechnout. Ve své zvířecí podobě byl zcela v mé moci. Bazilišek. Nemohl komnatu opustit. Nemohl ji opustit dokud bych mu to nedovolila a já nedovolila.

Toužila jsem se ohlédnout. Podívat se do těch hlubokých očí, které si jistě zachoval i ve své přeměněné podobě. Byl by to můj poslední pohled. Nádherný pohled. Ale to jsem nemohla. „Musíš mě poslechnout, jakkoli se ti to protiví,“ vzlykla jsem. „Zůstaneš zde. Navždy. Nemám odvahu. Nemám sílu tě zabít. Lituji nás Salazare. Jenže nemůžeme zůstat... Nemůžeme si dovolit zradit budoucnost...“

Ucítila jsem temnou hmotu za svými zády. Pevně jsem zavřela oči. A otočila jsem se. Sklonila jsem se k němu. Tiché zasyčení. Dotkla jsem se té suché šupinaté kůže. Stále slepá volbou jsem ho políbila. Naposledy. Nemohl se přeměnit zpět. Nemohl se bránit. Baziliščí kouzlo ho drželo v zajetí mého hadího jazyka. Pak jsem se odvrátila. Navždy.

Stoupala jsem poslepu onou strmou chodbou. Později, o celé měsíce později, jsem se do ní vrátila. Jen proto, abych ji dokonale zabezpečila, abych přidala dveře, které bude moci otevřít jen Zmijozelův dědic, tedy kdokoli, kdo má hadí jazyk. Ale v té neskutečně těžké chvíli jsem nedokázala myslet na budoucnost. Pro onu přítomnost byla budoucnost ztracená.

Vystoupala jsem až nahoru, na věž. Až na to místo, kde se mohl člověk nadechnout čerstvého vzduchu. Stála jsem tam a nastavovala tvář větru. Dívala jsem se dolů. Přemýšlela jsem o Salazarovi. Salazarovi, který bude žít o staletí déle než já. Bazilišci jsou téměř nesmrtelní. Salazarovi, který tam dole, ve tmě, tiše syčel a čekal. On sám mi prozradil zbraň proti sobě. On sám mi řekl jak zkrotit baziliška. A já ho odsoudila. Přesně jak řekl. Věřila jsem budoucnosti. Možná... Budoucnost se uzavřela. Slepý, nemilovaný, mrtvý... Takového jsem ho viděla tam, tam daleko.

Vlhkost na mé tváři. Ne, to nemohla být slza. Přece jsem nemohla plakat pro Salazara. Musela to být jen kapka deště. Rozpršelo se. Pochytala jsem ty kapky smutku do dlaní. A pak jsem vyřkla kouzlo. Kapky vody se spojily. A najednou byly pevnější a těžší. A pak mi na dlani levé ruky ležela vzácná perla. Perla zvláštního třpytu. Třpyt který byl mým smutkem se v ní přeléval a zářil. Nechala jsem ji zmizet. Jen kouzlo ví kam. Perla zmizela. Zmizela, ale můj žal přesto zůstával.

Zpět na obsah

Kapitola 40: Jezero

Už nežiju a jsem jen stínem

Bez vášně bez viny bez života

Jezero našla jsem v srdci svém

Marně hledám teď metu jinou

Ležela jsem vyčerpaná v posteli. Pamatovala jsem si jen bolest, krev a dětský křik. Dětský křik. V tom okamžiku do mého zorného pole vstoupila Rowena. V rukou nesla uzlíček látky, lásky a života. Moje dítě. Položila mi ho do náručí.

„Je to syn,“ řekla přívětivě. Ale v jejích očích probleskovala lítost, závist a smutek.

„Já vím,“ usmála jsem se. „Bude se jmenovat Salazar...“

„Po otci?“ přerušila mě Rowena zvědavě. Přikývla jsem. „Ale Salazar tu není, aby potvrdil své otcovství a ty ses tak bránila stát jeho ženou...“

„Je to jeho syn. A nemá co zdědit, kromě jména. Myslím, že nikdo nebude trpět potřebou jeho původ zpochybňovat.“

„Co se stalo se Salazarem?“ to bylo poprvé a naposledy, co se mě na něj zeptala. Poprvé. Naposledy. Neodpověděla jsem. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Nikomu. Ale přesto se rozšířily fámy. Jak by také ne, vždyť zmizel nejmocnější z Bradavických čtyř. Nemluvě o osmi nadaných studentech naší školy. Některé fámy se přibližovaly pravdě víc než jiné. Některé přeháněly. Některým bych se byla mohla smát, kdybych to dokázala. A unikly i informace o tajné komnatě. Někteří ze Zmijozelských již dříve zaslechli šeptané útržky rozhovorů a spojovali známá fakta. Tajemná komnata skrytá v útrobách hradu. Jen Zmijozelův dědic mohl do ní vstoupit. Tu poslední informaci, jsem rozšířila já. Doufala jsem, že to ostatní odradí od touhy po vstupu na ono místo. Později, během let a staletí, ji přesto někteří budou hledat. Ale jen málokdo ji najde. A ještě méně jich dokáže vstoupit dovnitř a stanout tváří v tvář smrtící podobě Salazara Zmijozela.

Lehce jsem v náručí kolébala dítě. Roweně unikl lehký povzdech. Zpoza závěsu rozpuštěných vlasů jsem pozorovala její oči. Dívala se na tvář mého syna. Slzy v očích. Stejně smutný pohled měla tenkrát, když Geofrey zemřel a pak znovu. Před několika měsíci. Tehdy, kdy mě nalezla nešťastnou, truchlící nad Salazarovým odchodem z mého života. Strach v její tváři mi zůstane v paměti navěky.

„Helgo,“ vtrhla ke mně do komnaty, „Herewig a Ulrich,“ vyrazila ze sebe zajíkavě, „Zmizeli. Já netuším kde jsou, oni...“

„Odešli,“ podívala jsem se na ni, „nevrátí se.“

„Nevrátí?“ vydechla nešťastně. „Ale proč se nerozloučili... Jsem jejich sestra, jediná rodina, která jim zbyla...“

„Zrádci,“ přerušila jsem ji, „zrádci se neloučí...“

Nikdy jsem jí toho neřekla víc. Nevyprávěla jsem jí o těch chvílích v komnatě s nestvůrnou sochou. Jen jsem sledovala její bolest. Nechtěla mi věřit. Vzpírala se tomu obvinění. Jenže její vlastní rozum jí napovídal, že to tak je. A to byla ta bolest, která se jí zadřela do srdce. Zrada milovaných. Nevím, jak se dozvěděla zbytek. Velice pravděpodobně od Geofreyho. Některé souvislosti si jistě domyslela. Rowena byla vždycky příliš bystrá. Je vlastně jedno jak. Najednou věděla, že jsou mrtví a že vina za jejich smrt padá také na mou hlavu.

Budoucnost mě dostihla. Rowena, zrazená láskou, rodinou i mnou, odvrhla své vidění světa. Přestala být tou veselou a milou dívkou, jejíž světlo nás kdysi vyvedlo z temných chodeb Zmijozelu a stala se chladnou ženou zvažující nelítostně všechna pro a proti. Příšerně racionální.

Pro nezasvěcené to byl ten nejpodivnější příběh. Žádný ze zmizelých se už nikdy nevrátil. Celý kouzelnický svět marně hleděl do všech stran, hledav, kde se Salazar vynoří. Ale on se už nikde neobjevil. Jedna z největších záhad.

Nikdy jsem se znovu nezamilovala. Všechnu něhu, která mi ještě zbyla jsem věnovala svému synovi. Synovi, který po otci nezdědil jmění. Zdědil jen oči. Ty uhrančivé oči. Oči, které dokážou okouzlit jakoukoli ženu. Ale i jeho oči už se věkem kalí. Ztrácí podobu svého otce. Je až příliš mým synem.

A svět se mění. Stárnu. Nepotrvá to dlouho. Mé tělo se bouří proti životu. Kůže mi sesychá na kostech. Bledne, je skvrnitá. Vlasy mi zbělely už dávno a jsou mnohem jemnější než dříve. Ňadra povadla. Rty vyschly. Už léta nejsem krásná. Zbyl jen obraz mládí. Obraz, který jsem tenkrát našla v Salazarově pracovně.

Můj život, tolika věcí jsem se vzdala. Zbyly mi jen vzpomínky a bezesné noci, kdy jsem marně hledala náruč, do které bych se mohla schoulit. Podzim života, tak se myslím říká stádiu před smrtí. Listy už brzy opadají.

Byla jsem vždycky strašně sama. Jediná, která zná pravou minulost. Předvídala jsem přítomnost a vidím budoucnost.

Svou někdejší ložnici jsem už dávno přenechala synovi. Je to jeho pracovna, pro tento účel nejvhodnější z celých Bradavic. Můj syn, velitel tohoto obludária, které snad jen nedopatřením nazýváme školou.

Co jsem měla v životě? Lásku, přátelství, své žáky? Nic z toho jsem ve skutečnosti neměla. Mí žáci přicházeli a odešli ještě dřív, než na stromech vypučelo nové listí. Všechno proběhlo tak příliš rychle. Zůstala mi jen změť tváří, která už nic neznamená.

Přátelé? Rowena, ano, byla to má přítelkyně, do té doby než ji zrada jejích bratrů tak neskutečně ranila, než ji přinutila přijmout jen chladnou racionalitu. Byla jsem skutečně poslední a jediná, která stála u jejího lůžka. Další vidění, které se splnilo. Láskou a zármutkem šílený Geofrey pro ni kvílel celé týdny a nikdy už nebyl ani nebude stejný. Její smrt mu vzala to nejdůležitější – důvod. Mění se, je protivný, jen tak, z čirého zoufalství, ubližuje ostatním a pokud se mu podaří jeho kruté žerty má z toho zlomyslnou radost. Podívala jsem se do jeho budoucnosti. Tak daleko, jak daleko vidím, mu nezbývá nic než stát se zlomyslným duchem, který bude působit jen potíže. Přesto ho mám stále ráda a není dne, kdy bych si nevyčítala jeho smrt.

A láska? Láska člověka mění. Občas si kladu otázku. Kdybych nikdy nepotkala Salazara, kudy by se ubíral můj život? Naplnila jsem své poslání díky Salazarovi, nebo jemu navzdory?

Zbyly jen pochyby. Všechno, co zbylo z mého života. Myslím, že už je čas. Jak to jezero voní. Tak lákavě a svůdně. Jako milencova náruč.

Stará žena umlkla. Chladný závan vlhkého vzduchu pronikl otevřeným oknem a roztřásl její křehké tělo.  Se zvláštní něhou pohlédla na obraz mladé neoděné dívky.

„Kolikrát jsem ti za těch dlouhých osamělých večerů vyprávěla svůj příběh?“ zeptala se obrazu. „A ty pořád posloucháš. Posloucháš starou umírající ženu. Trpělivě posloucháš.“ Dívka na obraze se trochu více schoulila a usmála se na oplátku úsměvem ne nepodobným úsměvu starší ženy. Snad i jí byla zima. A nebylo by divu. Malíř, zřejmě uchvácen krásou jejího těla, zapomněl jí dát alespoň přikrývku, do které by se mohla v zimě zabalit. Přesto se však zkřehlá dívka usmívala.

Ten obraz byl zvláštní, a nejen tím, že dívka na něm se dokázala hýbat, mluvit, že žila. Jakým kouzlem toho malíř dosáhl bylo pro Helgu stále záhadou. Ta dívka byla nádherná, nádhernější, než žena může být. Ruku umělcovu musela vést neskutečně veliká láska. A láska je zaslepená. Možná to byla láska, co vdechlo onomu obrazu život. A tam, na podobizně, kterou paní z Mrzimoru odmítala komukoli ukázat, se skvěla signatura. Možná bylo písmo trochu rozmazané, možná se na něm podepsal čas a slzy, ale stále ještě bylo možno číst jméno umělcovo. Stálo tam prosté Salazar. Helga z Mrzimoru vztáhla ruku k oněm literám. Dotkla se hadovitého S. Na okamžik zavřela oči a usmála se jakési dávné vzpomínce. Její mladší já sedící v obraze si rychle otřelo oči hřbetem ruky. Lehce popotáhlo. Ten podivný zvuk vytrhl starou ženu ze vzpomínek. Rychle ucukla. Jakoby ji dávno zaschlé barvy popálily.

„Půjdu,“ zahleděla se z okna, „jezero volá. Musím naplnit svou dávnou budoucnost. Znáš všechny mé věštby, znáš všechna má vidění, víš vše, co vím já. Znáš mě lépe než se znám já sama. A znáš minulost i budoucnost. Jsi více mnou, než jsem kdy sebou byla já.“

„Jsem taková, jakou tě viděl Salazar,“ promluvila dívka z obrazu.

„Dokud jsem tě nenašla v jeho opuštěné ložnici,“ pousmála se stará žena, „nikdy jsem si nedovedla představit  jakou mě vlastně viděl.“

„Miloval tě.“

„Ano, on mě miloval a já jsem milovala jeho,“ povzdechla si stará žena, „ale už je pozdě. Na cokoli.“ Naposledy se usmála na obraz. „Sbohem.“ Otočila se k obrazu zády a odešla z komnaty pomalým a opatrným krokem starců.

V očích namalované ženy se zatřpytily slzy. Ramena se jí jemně roztřásla. Její pohled se vyhýbal oknu, kterým bylo lze dohlédnout k jezeru. Slzy nevysychaly.

S velkým hlomozem se do komnaty přihnal duch. Proletěl skrz obraz, udělal přemet a pak se obrátil k dívce. Zlomyslně se chechtal a dožadoval se skutečné Helgy, které prý musí sdělit něco neskutečně směšného.

„Odešla,“ vzlykl si obraz. Duch ztratil svůj úsměv. Chvíli jen bezhlesně otevíral ústa, ale otázka zůstala nevyřčena. „K jezeru,“ odpověděla přesto dívka. Duch schlípl. Chvíli se zdálo, že vyrazí za ní, ale... zůstal v místnosti. Zůstal tiše a nehybně. Na znamení smutku tak setrval několik dní. Bradavice si na chvíli oddechly od jeho teroru, který je měl neúnavně provázet po tolik příštích staletí.

Stará žena mířila k jezeru, nevšímala si zvědavých pohledů, paží jež se vztahovaly, aby ji zastavily, jen šla stále dál, tak daleko, že nebylo lze jít dál. Na jezerním břehu si rozpustila vlasy spadající až hluboko k pasu. Vítr je rozfoukal do jasně bílé zářící aureoly kolem její hlavy. A tak, korunována jejich zářivými prameny, rozvážným krokem vstoupila do jezera. A šla tak daleko, až si s jejími vlasy pohrávaly vodní proudy a tak daleko, až už ji nebylo možno zachránit. Nikdo se o to ani nepokusil. Nikdo se neodvážil zastavit Helgu z Mrzimoru.

Nastalo období smutku. Zemřela poslední zakladatelka školy. Poslední z těch, kteří se kdysi sešli u jezera. Celý hrad se oblékl do půlnoční černi. A lidé začali zapomínat. Zbyl jen obraz. Obraz mladé ženy třesoucí se zimou. Obraz jejího mládí. Obraz, kterému předala své vzpomínky. Jen barvy zašlé věkem si pamatují. A nezbyl nikdo, kdo by chápal.

A tak zakončila svůj život Helga z Mrzimoru. Žena, která změnila kouzelnický svět. Odešla zkolébána do neklidného spánku chladnými vlnami konečně nalezeného jezera.

Zpět na obsah