Index
Kapitola 1: Prolog
Kapitola 2: 1. kapitola - Neznámá dívka
Kapitola 3: 2. kapitola - První šok
Kapitola 4: 3. kapitola - Lily
Kapitola 5: 5. kapitola - Ráno moudřejší večera
Kapitola 6: 6. kapitola - Noční můra
Kapitola 7: 4. kapitola - Úplňek
Kapitola 8: 7. kapitola - Co tady vlastně dělám?
Kapitola 9: 8. kapitola - Zoufalství
Kapitola 10: 9. kapitola - Hádka
Kapitola 11: 10. kapitola - Naděje umírá poslední
Kapitola 12: 11. kapitola - Obraceč času
Kapitola 13: 12. kapitola - Zapovězený les
Kapitola 14: 13. kapitola - Ten správný okamžik
Kapitola 15: 14. kapitola - Za dvacet let
Kapitola 1: Prolog
Prolog
„Slečno Grangerová, děkuji, že jste za mnou přišla," řekla profesorka McGonagallová a nabídla Hermioně místo.
Pronikavě se na ni zadívala.
Jak se ta dívka za jeden jediný týden změnila!
„Nemáte zač, paní profesorko," odpověděla Hermiona.
Byla celá v černém. Oči měla ještě stále zarudlé od pláče. Uběhl týden ode dne, kdy oba její nejlepší kamarádi zemřeli. Harry a Ron. Padli v největší válce všech dob. Ve válce s Voldemortem. Dnešek měl být jejich posledním dnem v Bradavicích. Dnešek měl být jejich posledním dnem v sedmém ročníku.
„Kvůli čemu jste mě zavolala?" zeptala se tichým hlasem Hermiona.
„Věřte mi, že kdyby to nebylo naléhavé, nevolala bych vás sem. Vím, jak je to pro vás těžké. I já se s tím neumím vyrovnat," odpověděla profesorka McGonagallová.
Hermiona se podívala z okna.
„Je to tu hrozně prázdné. Nemůžu si na to ticho zvyknout," řekla nepřítomně.
Profesorka McGonagallová ji vzala za ruku.
„Hermiono, já vím, že jste ztratila mnoho. Jako všichni z nás, co přežili. Je jen otázkou, jak dlouho ještě budeme žít, pokud bude u moci Voldemort."
„Pokud? On JE u moci," odvětila Hermiona.
„Už není způsob, jak ho zastavit."
„Možná, že jeden by tu byl," řekla tiše profesorka McGonagallová.
„Jak to myslíte?" ptala se užasle Hermiona.
„Mám pro vás jeden návrh, Hermiono."
Zpět na obsah
Kapitola 2: 1. kapitola - Neznámá dívka
Neznámá dívka
Hermiona táhla svůj kufr po Londýnském nádraží.
Musím stihnout ten vlak!
Rychle proběhla přepážkou a jen tak tak naskočila do rozjíždějícího se vlaku. Naštěstí hned první kupé, na které narazila, bylo volné. Hermiona se posadila a zadívala se z okna. Kolikrát už tuhle cestu absolvovala. Ale tentokrát jede sama. Sama, bez svých přátel...
„Obraceč času, slečno Grangerová. To je ta možnost, o které mluvím," řekla profesorka McGonagallová a odmlčela se."
„Ale jak? Minulost přece nesmíme měnit!" řekla užasle Hermiona.
„Já vím, ale jiná možnost není. Zaplatili jsme příliš vysokou daň, Hermiono. Přišli jsme o profesora Brumbála, o Harryho, Rona a spoustu dalších kouzelníků. Nejspíš i my dvě zaplatíme svým životem. Copak to nechcete změnit?"
„Máte pravdu, paní profesorko."
Vlak zabrzdil na nádraží v Prasinkách. Hermiona popadla kufr a vláčela ho k nejblíže stojícímu kočáru. Testrály, které kočáry táhly, tentokrát viděla i ona. Ano, viděla umírat člověka. Během chvilky viděla umírat více lidí, z nichž většinu znala. Harry, Ron, Draco, Neville, Ginny... Hermioně vytryskly z očí slzy.
„Jsi v pořádku?" zeptal se tmavovlasý chlapec v černém hábitu, který si sedl k ní do kočáru.
„Jo, jsem v pořádku," zašeptala Hermiona a snažila se otřít si slzy. Chlapec vytáhl z kapsy hábitu kapesník a podal jí ho.
„Děkuju," řekla Hermiona a odvrátila pohled jinam.
„Nemáš za co," odpověděl tiše chlapec.
Jakmile kočár zastavil, Hermiona vystoupila a vydala se směrem k hradu.
„Počkej!" zavolal za ní chlapec, ale ona už ho neslyšela.
Hermiona nechala svůj kufr společně s ostatními žáky ve vstupní síni a vydala se na prohlídku hradu. Šla, kam ji nohy nesly. Učebna formulí... učebna Obrany proti černé magii... Vyšla po schodech do posledního patra.
„Tady to je," zašeptala a pohladila rukou holou stěnu.
V tu chvíli se v ní objevily dveře a ona vešla dovnitř. Komnata nejvyšší potřeby. Vypadala úplně stejně jako tehdy. Hermiona nechápala proč. Asi si to v duchu přála, aniž by chtěla. Rozhlédla se kolem, a pak se posadila do nejbližšího křesla.
„Grangerová, počkej, potřebuju s tebou mluvit!"
„Nemám s tebou o čem mluvit, Malfoyi!" vykřikla Hermiona a šla od něj pryč.
„Hermiono, prosím!" vykřikl Draco.
Hermiona se zastavila. V jeho výkřiku bylo tolik bolesti a zoufalství... Pomalu se otočila.
„Co chceš, Malfoyi?" zeptala se tiše.
„Jen s tebou mluvit, nic víc. Někde, kde nás nikdo neuslyší."
„Fajn, tak dobře. Půjdeme do Komnaty nejvyšší potřeby."
Draco ji beze slova následoval.
Hermiona se podívala na vedlejší křeslo. Tam tehdy seděl Draco.
„Ach Draco, tvoji smrt si nikdy neodpustím..." zašeptala a rozplakala se.
Draco si vytáhl rukáv. Na paži mu žhnulo znamení zla.
„Volá mě, Hermiono. Už zase mě volá," řekl tiše.
„Tak běž za ním, na co čekáš? Běž si za svým pánem!" odsekla Hermiona.
„Ale já nechci. Nechci, aby byl můj pán. Chci žít svůj život sám. Svobodný život!" řekl nešťastně Draco.
„Nikdy nebudeš svobodný, pokud budeš Voldemortovi sloužit." „Hermiono, já nechci být Smrtijedem. Vážně ne. Nesnesu to! Nedokážu jen tak zabíjet pro radost nebo na jeho příkaz jako můj otec. Nechci být Smrtijedem!"
„Pokud svá slova myslíš vážně, jdi za McGonagallovou a řekni jí to, co jsi právě řekl mně."
„Neuvěří mi. Nikdo mi neuvěří!" vykřikl Draco a vyskočil z křesla. „To já zavinil Brumbálovu smrt. To kvůli mně ho Snape zabil. Myslíš si, že po tom všem, co se stalo, mi může věřit?" řekl zoufale.
„Mně uvěří," řekla tiše Hermiona.
Draco se na ni otočil a chytil ji za ramena.
„A ty? Ty mi věříš?" Hermiona se na něj pronikavě zadívala.
„Ano," šeptla.
Dracovi se v očích zaleskly slzy.
„Děkuju ti, Hermiono. Nevíš, co to pro mě znamená."
„Ale vím, Draco," odpověděla Hermiona a objala ho.
Draco se rozvzlykal. Něžně ho pohladila po vlasech.
Hermiona namáhavě otevřela oči.
„Proboha, já jsem usnula!"
Rychle vyběhla z komnaty a hnala se k ředitelově kabinetu. Na rohu se zarazila, protože zaslechla hlasy.
„Nevím, co to má znamenat, pane řediteli. Říkal, že do Bradavic přijela nová dívka, ale na zařazování nebyla!" řekl ženský hlas.
„To je zvláštní. Kam mohla zmizet? A kdo to vůbec je? Žádného nového studenta do vyššího ročníku jsme letos nepřijímali."
„Prý vypadala na sedmý ročník. To je ale záhada!" odpověděl znovu ženský hlas.
Hermiona se nadechla a vykročila.
„Ta nová dívka jsem já." Zpět na obsah
Kapitola 3: 2. kapitola - První šok
První šok
Hermiona se zastavila a zadívala se na oba profesory. V tu chvíli se rozklepala. Na tohle nebyla připravená.
„Slečno, jste v pořádku?" zeptal se muž, stojící naproti ní.
„Ano, jsem v pořádku, profesore Brumbále," odpověděla Hermiona a podívala se mu do očí.
Profesorka vedle něj zvedla udiveně obočí.
„Ona vás zná, Albusi."
„Ano, znám. A vás taky, profesorko McGonagallová."
„No, nebudeme stát tady na chodbě. Půjdeme do mé pracovny, slečno..."
„Grangerová. Hermiona Grangerová."
„Prosím, posaďte se," řekl profesor Brumbál Hermioně a profesorce McGonagallové, když vešli do jeho pracovny.
Hermiona se rozhlédla kolem sebe.
„Vypadá to tu stejně jako..."
„Stejně jako kdy?" zeptal se Brumbál.
„Stejně, jako za dvacet let," řekla tiše Hermiona.
Po její odpovědi se rozhostilo ticho.
„Takže jste k nám přicestovala z budoucnosti. Ale proč? Za jakým důvodem? Víte přece, že se minulost nesmí měnit," řekl Brumbál.
„Ano, to vím moc dobře. Ale jsou tu jisté závažné okolnosti, které mě donutily to udělat. Tady je dopis, který vám posílá profesorka McGonagallová..." zarazila se a otočila se na profesorku.
„Tedy vy, v budoucnosti."
Hermiona podala dopis Brumbálovi.
„Musely se stát hrozné věci, když mi píšete vy, Minervo," konstatoval Brumbál a smutně se pousmál.
„Ano, stalo se to nejhorší, co se mohlo stát," řekla Hermiona a oči se jí zalily slzami.
Brumbál otevřel dopis. Čím dál se ve čtení dostával, tím víc byl jeho výraz ustaranější. Když dočetl, podal dopis profesorce McGonagallové a opřel si hlavu do dlaní.
„Dnes přespíte u Minervy. Zítra vás na snídani znovu zařadíme do koleje, jak si přeje Minerva, tedy její budoucí já."
„Ano, pane profesore," šeptla Hermiona.
„Počkejte teď chvíli venku, prosím. Minerva se vás potom ujme. Přeji dobrou noc, slečno Grangerové."
„Dobrou noc, pane profesore," odpověděla Hermiona a vyšla z pracovny.
„Albusi, ta dívka je na pokraji nervového zhroucení. Ztratila všechny své přátele. Jak jsem ji sem mohla poslat?"
„Musela jste k tomu mít dobrý důvod. Sice ji neznám, ale mám takové tušení, že není tak křehká, jak vypadá. Ale nebojte, budu ji sledovat. Teď běžte, Minervo, ať na vás dlouho nečeká. Ta dívka si potřebuje odpočinout."
„Ano, máte pravdu, Albusi."
Hermiona byla opravdu vyčerpaná. Profesorka McGonagallová jí u sebe vyčarovala druhou postel. Hermiona si do ní lehla a hned usnula. Měla bezesnou noc.
„Tady máte dopis pro profesora Brumbála. Musíme mu nějak vysvětlit, proč jste se vrátila v čase," řekla profesorka McGonagallová.
„Co jste tam napsala?"
„Pravdu. Pravdu o tom, co všechno se stalo."
„Ale to změní naši přítomnost úplně!" vyhrkla Hermiona.
„Jen pokud někdo změní minulost," řekla profesorka a zadívala se na Hermionu.
„Asi byste ráda věděla, proč tam posílám právě vás."
„Protože v minulosti nikoho nemám."
„To je sice pravda, ale není to ten hlavní důvod."
„A jaký tedy?"
„Posílám tam vás, protože jste ta nejtalentovanější čarodějka co znám. Jste velmi silná osobnost, Hermiono. I přes to všechno, co nás potkalo, věřím, že vy to zvládnete..."
„Vstávejte, slečno Grangerová. Je čas jít na snídani."
Hermiona rozespale otevřela oči. Nejdříve si nemohla vzpomenout, kde je, ale pak se jí vybavily události předešlého večera. Rychle se převlékla a chystala se odejít. U dveří se zastavila a otočila se.
„Děkuji vám, paní profesorko. Za všechno."
Když Hermiona odešla, profesorka McGonagallová se postavila k oknu a zadívala se ven.
Chudák dívka, co všechno si musela prožít! Působí na mě velmi dobrým dojmem. Musela být radost ji učit. No, však uvidíme...
„Dříve, než se pustíte do snídaně, chtěl bych vám představit novou dívku. Jmenuje se Hermiona Grangerová a přestoupila k nám z Krásnohůlek. Slečno Grangerová, pojďte prosím ke mně, ať vás můžeme zařadit do příslušné koleje."
Hermiona se snažila nevnímat udivené pohledy všech studentů. Cesta k Brumbálovi jí připadala nesnesitelně dlouhá. Konečně se posadila na židli a na hlavu si pomalu nasadila Moudrý klobouk.
„Hmmm...zajímavé, opravdu zajímavé. Byla jsi v Nebelvíru, že? Máš všechny jeho vlastnosti."
Hermiona ztuhla.
„Neboj se, děvče. Vím všechno o tvém nelehkém úkolu. Jsi velice silná a já věřím, že to zvládneš. Proto bude tvá kolej nyní...
ZMIJOZEL!!!"
Poslední slovo klobouk vykřikl nahlas. Hermiona zůstala chvíli udiveně sedět, ale nakonec vstala a pomalu kráčela ke zmijozelskému stolu, který ji vítal bouřlivým potleskem.
„Albusi, to není možné, ona je ve Zmijozelu!" řekla nevěřícně profesorka McGonagallová.
„Ano, Minervo. Naše budoucnost se právě začíná měnit."
Hermiona se posadila ke stolu. Tak tohle vážně nečekala.
„Ahoj, tak už ses konečně našla!" ozval se hlas vedle ní.
Hermiona se na něj otočila.
To je přece ten kluk z kočáru... uvědomila si.
Pozorně se na něj zadívala.
Proboha!
Hermiona vytřeštila oči.
„Měli bychom se představit. Jmenuji se Severus Snape."
Zpět na obsah
Kapitola 4: 3. kapitola - Lily
Lily
„Hermiono, jak mu můžeš po tom všem věřit? Zabil Brumbála! Copak si nevzpomínáš?"
„Ano, vzpomínám. Ale ty sám moc dobře víš, že to bylo dohodnuté..."
Harry se zatvářil nešťastně.
„Nechápu to. Jak mohl Brumbál chtít, aby ho Snape zabil?"
Hermiona k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno.
„Nebyla jiná možnost, Harry. Snape se zavázal neporušitelným slibem a Brumbál o tom věděl. Buď by to udělal on, nebo Draco. A Draco nebyl schopný Brumbála zabít..."
„To já všechno vím, ale proč zrovna Brumbál? Proč umírají lidé, které mám rád? Proč ne já?"
„Harry, takhle na to nemysli. Všichni ti věří, že to dokážeš. Že porazíš Voldemorta a konečně bude mír."
„Ale já si nevěřím!" vykřikl Harry a vyběhl z místnosti.
Profesor Snape, který stál celou dobu u okna, se k ní obrátil. „Děkuji vám, slečno Grangerová. Nečekal jsem, že zrovna vy se mě zastanete. Po tom všem..."
„Haló, vnímáš mě?" Hermiona se rychle vzpamatovala a přijala nabízenou ruku.
„Hermiona Grangerová."
„Těší mě. Takže Krásnohůlky, jo?"
„Koukejte, Srabus si nabalil holku!"
Hermiona se otočila k nebelvírskému stolu, odkud se výkřik ozval. U stolu seděl tmavovlasý chlapec, který se otřásal smíchy. Najednou ztuhnul, když si všiml, že ho Hermiona propaluje pohledem. Chvíli se jeden druhému dívali upřeně do očí. Nakonec to nevydržel a otočil se zpátky.
„Sirius Black," zašeptala Hermiona.
„Ty ho znáš?" zeptal se udiveně Severus.
„Už jsem o něm slyšela."
„Aha. Co to bylo? Nikdy jsem neviděl, že by tak znervózněl."
„Nemám tušení..."
„Siriusi, co to bylo?" ptal se James.
„Nevím. Ona mě tak propalovala pohledem, že to nešlo vydržet. Bylo v tom něco zvláštního... Jako kdyby mě znala."
„Ale no tak, kamaráde, jak by tě mohla znát? Spíš bych řekl, že je to konečně holka, která před tebou nepadá na kolen," uchichtl se Remus. „Co to plácáš, Remusi? Já bych ji ani nechtěl. Musí být děsná, když je ve Zmijozelu..."
„No já nevím. Mně připadá jako milá holka."
„Remusi, vzpamatuj se. Nikdo, kdo chodí do Zmijozelu, není milý." Remus si povzdechl.
„No když myslíš..."
„Slečno Grangerová, pojďte na chvíli se mnou, prosím," zastavil ji Brumbál na cestě do zmijozelské koleje.
Hermiona ho následovala do jeho pracovny.
„Posaďte se," řekl Brumbál a odmlčel se.
„Asi byste chtěla vědět, proč jsem si vás zavolal."
„Nejspíš kvůli mému zařazení do Zmijozelu."
„Ano, přesně tak. Překvapilo mě to. Abych pravdu řekl, nechápu, proč vás tam moudrý klobouk zařadil. Vaše povaha je úplně jiná."
„To ano, vždyť jsem strávila sedm let v Nebelvíru. Ale ne každý je ve Zmijozelu kvůli své povaze. Znám... znala jsem chlapce, který byl ve válce na straně dobra. Někteří tam jsou jen kvůli svým rodičům."
„Asi máte pravdu, slečno Grangerová. No, tady máte svůj rozvrh. Přeji vám hodně štěstí."
Hermiona vyšla na chodbu.
No výborně. Hned první hodinu mám lektvary. A s Nebelvírem. No, to bude ještě hodně zajímavé...
Hermiona vstoupila do učebny lektvarů a rozhlédla se. Všechny pohledy v tu chvíli ulpěly na ní. Napřed si chtěla najít nějakou volnou lavici, ale pak si všimla Snapea, který se krčil úplně vzadu a snažil se nevšímat si posměšků Siriuse a Jamese. Zhluboka se nadechla a zamířila k němu.
„Můžu?" zeptala se tiše.
Severus na ni překvapeně pohlédl.
„Jasně," řekl a nabídl jí židli.
„Vážně chceš sedět se mnou?"
„A proč ne?" usmála se na něj Hermiona a posadila se.
„Já jen... nikdo se mnou nechce sedět," zašeptal Severus.
Hermioně ho najednou bylo líto.
„Já chci."
„Hej, Grangerová! Tebe v Krásnohůlkách nenaučili, že si nemáš sedat k takovým odporným slizounům?" vykřikl James a všichni nebelvírští propukli v hlasitý smích.
Severus se ještě víc přikrčil.
„Promiň, ale já tady žádné odporné slizouny nevidím. Možná bys potřeboval silnější brýle, mám pocit, že ti tyhle nestačí."
James se zarazil a hodil po ní vražedným pohledem.
„Má pravdu, Pottere. Jediný, kdo je tu odporný, jsi ty," ozvalo se z nebelvírské půlky.
Hermiona se za hlasem překvapeně otočila. Patřil rudovlasé dívce, která se na ni usmívala.
To musí být Lily. Ano, určitě je to ona, má stejné oči jako Harry...
„Děkuju," řekl Severus.
„Nemáš zač!" odpověděla Hermiona a povzbudivě se na něj usmála.
„Ahoj, já jsem Lily Evansová," zastavila ji po hodině ve dveřích Lily.
Hermiona se na ni usmála.
„Hermiona Grangerová. Moc mě těší," představila se.
„Všimla jsem si, že jsi dobrá v lektvarech. Nechtěla bys mi s nimi pomoct? Trošku v nich plavu."
„Jasně, proč ne?" odpověděla Hermiona a její úsměv se prohloubil. Lily se rozzářila.
„Skvělé! Co kdybysme s tím začaly hned? Než se nám navalí další učení..."
Vydaly se spolu do knihovny. Hermiona si ani nevšimla, že ji Lily nechala jít první a zkoumavě ji pozoruje. V knihovně se posadily k nejbližšímu stolu.
„Tak, s čím potřebuješ poradit?" zeptala se Hermiona.
Lily se na ni upřeně zadívala.
„S lektvary potřebuju poradit, to ano, ale teď by mě zajímala jiná věc," řekla Lily.
Hermiona se zarazila.
„Jaká?"
„Jak je možné, že když jsi tu poprvé, znáš školu jako své boty a ovládáš látku pro sedmý ročník?"
Hermiona se odvrátila.
„Odkud doopravdy jsi?" Zpět na obsah
Kapitola 5: 5. kapitola - Ráno moudřejší večera
Ráno moudřejší večera
První paprsky slunce rozzářily celý pokoj. V tu chvíli Hermiona otevřela oči. Na tváři se jí objevil úsměv. Sama nechápala, jak je možné, že má tak dobrou náladu. Potichu vstala, aby nevzbudila své spolubydlící, oblékla se a vyšla z ložnice. Bylo ještě moc brzy na snídani, a tak se rozhodla, že půjde do knihovny. Chtěla si sednout na své oblíbené místo, ale pak si všimla chlapce, který seděl úplně vzadu opřený o stůl a spal. Pomalu k němu přistoupila.
Proboha, vždyť je to Remus!
Opatrně s ním zatřásla.
„Co? Co se děje?" vykřikl Remus a vyskočil na nohy.
„Klid, to jsem já, Hermiona."
Remus se zase posadil.
„Co tady děláš tak brzy?" zeptal se.
Hermiona se na něj pečlivě zadívala. Vypadal hrozně. Oblečení měl místy roztrhané a na rukou se mu rýsovaly dlouhé šrámy.
„Jak ti je?"
„To nic. Jsem jen hrozně unavený. Vrátil jsem se dnes hodně brzy a..."
„Mně nemusíš lhát," přerušila ho Hermiona.
Remus se na ni překvapeně zadíval.
„Jak to myslíš?" zeptal se opatrně.
„Já vím, že jsi vlkodlak."
„Proboha," zašeptal a položil si hlavu do dlaní.
„Ví to ještě někdo další?" Hermiona uhnula pohledem.
„Ano. Díky tvému kamarádovi Siriusovi to ví ještě jeden člověk."
„Kdo?" zeptal se vyděšeně Remus."
„Severus Snape."
„Tak to je konec."
Hermiona mu položila ruku na rameno.
„Ne, myslím, že není."
Remus se na ni překvapeně zadíval.
„Jak to můžeš vědět?"
„Severus není tak špatný, jak si všichni myslíte. Ano, je to člověk plný záště, ale kde se v něm ta zášť asi bere? Od prvního ročníku je šikanován Jamesem a Siriusem. V málokterém člověku by se pak neprobudila nenávist."
„Já vím, Hermiono. A je mi to hrozně líto! Měl jsem je zastavit. Ale nenašel jsem odvahu. Zasloužím si, aby mě udal."
„Ne, to ne. Myslím, že to neudělá. A teď pojď, půjdeme na snídani."
Hermiona mávla hůlkou a Remusovo oblečení bylo jako nové.
„Děkuju, Hermiono," zašeptal Remus.
„Nemáš zač."
Hermiona se vydala ke dveřím.
„Počkej! Jak vlastně víš, že jsem vlkodlak?" vykřikl za ní.
Hermiona se otočila a mrkla na něj.
„Tajemství..."
Hermiona se rychle vrátila do sklepení pro věci. Ve společenské místnosti narazila na Severuse, který seděl v křesle.
„Tady jsi! Čekám na tebe."
„Já..." zakoktala se Hermiona.
Cítila, že se začíná červenat. Nedokázala se mu podívat do očí.
„Byla jsem se projít."
Severus vstal a přistoupil k ní. Její srdce se rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí. Pomalu natáhl ruku a zastrčil jí za ucho uvolněný pramínek vlasů. Hermiona se zachvěla.
„Severusi..." zašeptala a zavřela oči.
Po chvilce se už dokázala ovládat a znovu je otevřela.
„Měli bychom jít na snídani."
„Máš pravdu," řekl chraplavě Severus.
Ve Velké síni se posadili na svá místa a chystali se pustit do jídla, když v tom ke stolu přistoupili dva chlapci. Hermiona udiveně vzhlédla. Byli to James a Sirius. Severus zbledl. Hermiona ho vzala za ruku a povzbudivě se na něj usmála.
„Co chcete?" zeptal se odměřeně.
Sirius se díval do země.
„Chci se ti omluvit, Snape. V noci jsem to vážně přehnal. Jsem idiot. Nedošlo mi, co všechno tím způsobím."
„Snad poprvé v životě máš pravdu, Blacku. Vážně jsi idiot," poznamenal sarkasticky Severus.
Hermiona se uchichtla a vysloužila si tím Siriův vražedný pohled.
„Takže omluvu přijímáš?" zeptal se nejistě James.
„Jo. A teď vypadněte! Rád bych se v klidu nasnídal."
Oba kamarádi rychle odběhli.
„Jsem na tebe hrdá, Severusi," zašeptala Hermiona.
Pořád ještě se drželi za ruce. Nad nimi se objevil stín a Hermiona vzhlédla. Byl to Remus. Tak nervózního ho ještě nikdy neviděla.
„Severusi..." začal Remus, ale Severus ho přerušil.
„Nic neříkej. Já vím, že ty za to nemůžeš."
Remus se na něj nevěřícně podíval.
„Díky Hermioně jsem pochopil, jak těžké to musíš v životě mít. Rozhodl jsem se, že na celou tuhle noc zapomenu."
„Děkuju, Severusi. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčný."
Remus napřáhl ruku. Severus zaváhal, ale nakonec ji přijal. Hermiona se usmívala.
„Remusi, co kdybys s námi posnídal?" zeptala se.
Remus se podíval na Severuse, a ten kývl hlavou.
„Posaď se."
„To je neuvěřitelné." řekla s užaslým výrazem profesorka McGonagallová.
Brumbál se uznale usmál.
„Je vidět, že slečna Grangerová je opravdu silná osobnost. Je to první člověk, kterému se podařilo spřátelit Zmijozel s Nebelvírem."
„No já nevím, Albusi. Neřekla bych, že z nich jsou přátelé," odporovala profesorka.
„Ještě nejsou, Minervo, ale budou. Slečnu Grangerovou jen tak něco nezastaví..."
„Nechceš se projít?" zeptal se po vyučování Severus Hermiony.
„Proč ne?" odpověděla.
Chvili bylo ticho, než Severus konečně promluvil.
„Děkuju, Hermiono."
„Za co?" zeptala se překvapeně.
„Nevím, jak jsi to udělala, ale díky tobě se najednou cítím lepší."
„Ty jsi lepší člověk. To nepřišlo z ničeho nic. Jen jsi to v sobě dlouho ukrýval."
„Možná máš pravdu, ale díky tobě se teď cítím jako úplně jiný člověk." Hermiona se na něj dlouze zadívala.
„Opravdu chceš zapomenout na celou dnešní noc?" zeptala se tiše.
Severus se pousmál.
„Ne. Jednu vzpomínku bych si rád uchoval..."
Opatrně ji vzal za ruku a přitáhl si ji. Hermiona se začervenala.
„Vážně? A jakou?"
Severus ji pohladil po tváři.
„Tuhle..." zašeptal těsně před tím, než ji políbil. Zpět na obsah
Kapitola 6: 6. kapitola - Noční můra
Noční můra
Pro Hermionu nastaly krásné časy. Věděla, že její vztah se Severusem je šílenství, ale nedokázala to zastavit. Ani nechtěla. Těšila se na jejich každodenní setkání. Vždy po škole se chodili procházet po bradavických pozemcích. Někdy se k nim přidal i Remus. Hermiona s potěšením sledovala, jak se mezi ním a Severusem pomalu vyvíjí přátelství. James se Siriusem tomu jen tiše přihlíželi. Vadilo jim, že už s nimi Remus netráví tolik času, ale neodvážili se říct proti tomu ani slovo.
Za tu dobu, strávenou v tomto ročníku, se Hermiona stihla blíže seznámit i s ostatními zmijozelskými. Někteří nebyli tak špatní. Ale někteří špatní byli. Lucius Malfoy. To jméno ji strašilo nejen v jejích snech. Nenáviděla ho. Chtěla nenávidět i jeho budoucí ženu, Narcissu, ale nešlo to. Když ji poprvé spatřila, nevěřila vlastním očím. Byla to krásná dívka s veselými jiskřičkami v očích, které postupem času, co chodila s Luciusem, pomalu vyhasínaly. Poslední dobou vypadala spíš jako hromádka neštěstí. Hermiona se ani nedivila. Lucius ji podváděl, kde mohl. Dokonce i s její sestrou Bellatrix. Ano, Bellatrix byla dalším člověkem, pro kterého Hermiona neměla v srdci místo.
Hermiona scházela ze schodů, když v tom do ní někdo vrazil.
„Hej!" vyhrkla.
„Promiň," omluvila se dívka a vběhla rychle na dívčí záchody.
Hermiona chvíli zůstala zaraženě stát, ale pak se vydala za ní.
„Narcisso!" řekla překvapeně, když dívku poznala.
Narcissa seděla na zemi opřená o zeď a plakala. Hermionu zaplavila lítost. Přistoupila k ní a objala ji.
„Ššš...neplač. To bude dobrý..."
Narcissa se jí schoulila do náruče.
„On... on... podvedl mě. Už zase. A tentokrát s Bellou, mojí vlastní sestrou..."
Narcissiny vzlyky byly čím dál silnější. Hermiona se zatvářila naštvaně.
„Tak proč s ním proboha chodíš? Ten bídák si tě nezaslouží!" řekla ostře.
„Ale já ho miluju!" vykřikla nešťastně Narcissa.
„A co na něm sakra miluješ? Je to jen ubohý děvkař!"
„Já... já... budeme se brát! Hned po škole. Naše rodiny to domluvily už dávno..."
„A to je důvod, abys ho milovala?" zeptala se udiveně Hermiona.
„Ty to nechápeš... známe se už od dětství. Vždycky jsem do něj byla zamilovaná..."
„Holka, vzpamatuj se! Pojď, vstávej. Půjdeme na oběd. A už nechci vidět žádný pláč, jasný?" řekla rázně Hermiona.
Narcissa se smutně usmála.
„Dobrý nápad. Jdeme..."
„Narcisso! Lásko, tady jsi. Všude jsem tě hledal..." vyběhl jim naproti Lucius, ale když si všiml Hermiony, zarazil se.
„To jsem nevěděl, že jste zrovna vy dvě takové kamarádky..." ušklíbl se.
„A co? Vadí ti to? Někdo s ní musí být, zatímco ty si užíváš s jinýma..." řekla vztekle Hermiona.
„Jak se opovažuješ? Ty jedna... mudlovská šmejdko!" vykřikl Lucius.
„Nech ji, Luciusi. Prosím tě..." vyhrkla Narcissa.
„Tak ty se jí budeš ještě zastávat?" vyjel na ni Lucius a bolestivě jí stiskl rameno.
„A dost! Okamžitě jí pusť!" poručila mu Hermiona.
„Už tě mám vážně plný zuby, Grangerová..." řekl Lucius a vytáhl hůlku.
„Tarantallegra!"
„Protego!" zařvala Hermiona.
Ostatní jen tiše přihlíželi souboji, který už trval hezkou chvíli. Nakonec se Hermioně podařilo Luciuse odzbrojit.
Hermiona mu hodila jeho hůlku k nohám.
„Moc si nevyskakuj, Malfoyi. Jednou za tohle všechno zaplatíš..."
Hermiona se otočila a vydala se ke stolu, ale Lucius zvedl hůlku a namířil na ni.
„Nech ji být!" vykřikl Severus, který se tam zrovna objevil.
Lucius se opovržlivě zasmál.
„Severusi, Severusi. Doufal jsem, že jsou to jen obyčejné klepy, že sis něco začal s touhle šmejdkou. Ale jak vidím, tak nejsou."
„Přestaň ji urážet!"
„Však ty ještě nakonec přilezeš, Severusi. Až ti konečně dojde, že s ní jen ztrácíš svůj drahocenný čas. Víš moc dobře, co všechno ti můžu nabídnout, když se ke mně přidáš..."
S těmito slovy Lucius odešel. Narcissa zaváhala, ale nakonec se vydala za ním.
„Jsi v pořádku?" zeptal se Severus.
„Jo, jsem," odpověděla Hermiona a posadila se ke stolu.
Snažila se nevšímat si upřených pohledů svých spolužáků. Nejvíc na ni zírali James se Siriusem.
„Páni, no to bylo něco! Zmijozelský proti zmijozelskému. Něco takovýho tady ještě nebylo!" uchichtl se James.
„To teda ne. Vypadá to, že měl Remus pravdu. Ta holka je vážně úžasná!"
James se na něj překvapeně zadíval.
„To zní, jako kdyby ses do ní zamiloval..."
„Co to plácáš, Jamesi? Nemáš horečku?"
James se znovu uchichtl.
„Já ne, ale ty vypadáš, jako bys měl pořádnou..."
Bylo hodně po půlnoci, když se Hermiona vrátila do zmijozelské společenské místnosti. Jak jen to bylo možné, schovala se do Komnaty nejvyšší potřeby. Věděla, že ji bude Severus hledat, ale potřebovala být sama. Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Hermiona se posadila do nejbližšího křesla a schoulila se do klubíčka. Po tváři jí tekly slzy. Souboj s Luciusem v ní znovu otevřel dosud nezhojené rány. A s nimi na povrch vyplula ta nejhorší vzpomínka. Hermiona nakonec vyčerpáním usnula.
„Opět se setkáváme..." ozvalo se za ní.
Hermiona se otočila.
„Lucius Malfoy," vydechla.
„Přesně tak. A konečně mám možnost tě zabít."
„Ale no tak, vážně se mnou hodláte ztrácet čas, Luciusi?" ušklíbla se.
„To kvůli tobě přešel můj syn na druhou stranu, ty zatracená mudlovská šmejdko!"
„Kvůli mně? Draco za mnou přišel už rozhodnutý. Vina je jen na vaší straně. Kdybyste se aspoň trochu choval jako otec, nebojoval by teď Draco proti vám..."
„Sklapni!"
„Kam se poděla vaše trpělivost, Luciusi?" posmívala se Hermiona.
„Však já vím, jak tě umlčet! Crucio!" vykřikl Lucius.
Hermioně se bolestí podlomila kolena.
„Ta tvá odvaha je ti najednou k ničemu, co, šmejdko? Crucio!" zařval znovu.
Bolest byla čím dál nesnesitelnější.
„Už mě to vážně nebaví. Je na čase to ukončit!" řekl Lucius a pozvedl znovu hůlku.
„AVADA KEDAVRA!"
Hermiona zavřela oči a čekala na smrt. Ale ta nepřicházela.
„NE!" ozval se Luciusův výkřik.
Hermiona znovu otevřela oči. Před ní leželo bezvládné tělo.
„Draco!" vykřikla a z očí jí vytryskly slzy.
Nemohla tomu uvěřit. Draco byl mrtvý. Obětoval se, aby ona mohla žít.
„Zavinila jsi smrt mého jediného syna! Za tohle mi zaplatíš!"
Hermiona se postavila na nohy. Ve tváři měla odhodlaný výraz.
„Ne, Luciusi. To vy budete pykat..." řekla Hermiona a pozvedla hůlku...
„To ty budeš pykat, Luciusi... Zabil jsi vlastního syna! Ach, Draco... tohle se nikdy nemělo stát!" křičela Hermiona ze spaní.
V křesle naproti ní někdo seděl. Tma skrývala jeho tvář. Jediné, co se dalo rozeznat, byla jeho postava, otřásající se vzlyky...
Zpět na obsah
Kapitola 7: 4. kapitola - Úplňek
Úplněk
„Lily, nechápu, o čem to mluvíš," řekla Hermiona a sklopila oči.
„Ale chápeš. Dneska jsem tě celý den pozorovala. Ve škole se vážně vyznáš. Trefila jsi jak do učebny lektvarů, tak do knihovny."
„Ty mě špehuješ?" vyjela na ni Hermiona.
„Ne, to rozhodně ne. Jen... byla jsi mi už od začátku sympatická. Promiň," zašeptala Lily.
„Ne, ty promiň. Neměla jsem na tebe tak vyjet. Omlouvám se."
„Víš, co nechápu? Jak tě mohl moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu. Spíš by ti sedl Nebelvír."
„Já to taky nechápu." Lily vzala Hermionu za ruku a pohlédla jí do očí.
„Jestli mi nechceš své tajemství prozradit, nebudu tě nutit. Jen jsem doufala, že bysme mohly být kamarádky. Třeba mi budeš časem natolik věřit, že mi všechno řekneš."
„Díky, Lily," řekla Hermiona a usmála se.
Byl krásný teplý večer a Hermiona se rozhodla, že toho využije k procházce. Po večerce se nenápadně vytratila z hradu a vydala se směrem k jezeru. Najednou ji vyrušil něčí křik. Rozhlédla se kolem, a pak zůstala vyděšeně stát.
Proboha! To snad ne! Vždyť je dnes úplněk!
Chystala se jít zpátky do hradu, ale pak uslyšela další výkřik.
To je Snape! pomyslela si Hermiona a rychle se rozeběhla k vrbě Mlátičce.
Pár metrů od ní se zastavila. Z vrby právě vylezl James a podpíral Severuse. Sirius, který stál opodál se mu rozeběhl na pomoc.
„Jak jste se opovážili! Jak jste mu to mohli udělat?" křičela na ně.
James se Siriusem se na ni překvapeně dívali.
„Grangerová! Co tady děláš?"
„To je snad jedno, ne? Jde spíš o to, co tady děláte vy dva!"
„Jak... jak to myslíš?" vykoktal Sirius.
„Myslíš si, že je vtipné říct spolužákovi, kterého nemá rád, aby šel za úplňku do vrby Mlátičky?" rozkřičela se Hermiona.
„Nalákat ho tam, když ten chudák nemá ani tušení, že se v ní skrývá vlkodlak? Remus ho mohl zabít, ty idiote! Nedokáže se ovládat!"
James a Sirius na ni zůstali civět s otevřenou pusou.
„Jak tohle všechno víš?" zeptal se tiše James.
„To je jedno. Prostě to vím!" odsekla Hermiona a zadívala se na Severuse, který se začal probírat.
„Severusi, jsi v pořádku?" zeptala se ho opatrně.
Nebyl na něj hezký pohled. Na pažích se mu rýsovaly krvavé šrámy a oblečení měl roztrhané. Celý se třásl. Když se na ně podíval, Hermioně bylo hned jasné, proč se třese. Byl vzteky bez sebe.
„Nenávidím vás! Bože, jak já vás nenávidím! Ale já vám to vrátím. Hned zítra se postarám o to, aby každý věděl, že je Lupin vlkodlak!"
Hermiona mu pomohla na nohy. Pak se podívala na Jamese a Siriuse, kteří měli ve tváři zoufalý výraz.
„Zmizte odsud!" poručila jim.
„Ale..." pokusil se o protest James.
„Neslyšeli jste? Zmizte! Dneska jste toho udělali už dost!"
Severus se díval, jak odcházejí. Pak se odvrátil a pohlédl Hermioně do očí.
„Co tady děláš ty? Máš s tím snad taky něco společného?" zeptal se výhružně.
„Ne," odpověděla tiše Hermiona.
Vytáhla hůlku a jedním mávnutím zacelila všechny Severusovy rány.
„Děkuju," zašeptal.
„Můžeš chodit?" zeptala se.
„Ano."
„Fajn, projdeme se."
„Teď? To myslíš vážně?"
„Jo. Proč ne?"
Severus jen pokrčil rameny a následoval ji. Dlouhou dobu kráčeli vedle sebe beze slova.
„Co chceš teď udělat?" prolomila ticho Hermiona.
„Udat je."
Hermiona se na něj smutně podívala.
„To je vážně to, co chceš?"
„Samozřejmě! Vždyť Lupin je vlkodlak! Je to bestie, schopná kohokoliv zabít. Je to netvor! Je to..."
„Je to člověk, který bude celý život žít se svým prokletím. Se svým utrpením, které nikdy nepůjde ukončit," řekla tiše Hermiona.
Severus se zarazil. Podíval se Hermioně do očí. To, co v nich viděl, byla bolest.
„Neodsuzuj ho, Severusi. On za to nemůže."
Hermiona měla slzy v očích. Severus k ní přistoupil a pohladil ji po tváři.
„Máš pravdu. Navíc, on jediný se ke mně choval aspoň trošku slušně, narozdíl od..."
„Jamese a Siriuse," pousmála se smutně Hermiona.
„Jo. Přesně tak. Kvůli Blackovi jsem se do toho dostal. Díky němu jsem málem přišel o život. Nenávidím ho, Hermiono. Vážně ho nenávidím. A Potter je úplně to samé."
„Každý se jednou poučí ze svých chyb. A mám pocit, že zrovna tihle dva nejvíc."
„Jak to myslíš?" zeptal se překvapeně Severus.
„Zkus jim dát šanci, Severusi."
„Jak bych jim mohl dát šanci? Za to, co mi celé roky prováděli? A provádět budou?"
Hermiona ho vzala za ruku.
„Jak by mohli dál ubližovat člověku, který jim dokázal odpustit?"
Severus sklopil oči.
„Pojď, už je moc pozdě. Jdeme spát. A jak se říká, ráno moudřejší večera," zasmála se Hermiona.
Společně se pak vydali zpátky do hradu.
Ve společenské místnosti ji Severus zarazil.
„Děkuju ti, Hermiono."
„Za co?" zeptala se překvapeně.
„Za to, že jsi tu pro mě byla. Za to, že jsi jediný člověk, který mě nepovažuje za umaštěného slizouna."
Hermiona se na něj zářivě usmála.
„Nemáš zač," zazubila se.
„Jak je možné, že jsi ve Zmijozelu?"
„A jak je možné, že jsi v něm ty?" opáčila.
„Kvůli rodičům," zašeptal Severus.
„To ale ještě neznamená, že sem patříš. Každý má takovou budoucnost, jakou si sám vytvoří."
„A jaká bude tvoje budoucnost?"
„Taková, jakou si vytvořím."
„Máš pravdu."
Severus se Hermioně podíval zpříma do očí. Hermiona se pod tím pohledem zachvěla. Jako by jí viděl až do duše. Severus na chvíli zaváhal, ale pak se sklonil a něžně Hermionu políbil.
„Dobrou noc, Hermiono."
Než se zmohla na odpověď, byl pryč.
Hermiona se opřela o stěnu a zavřela oči. Rukou si sáhla na rty, na které ji před chvílí Severus políbil. Při té vzpomínce se zachvěla. Severus se jí dostal pod kůži.
Grangerová, co to sakra vyvádíš??? Zpět na obsah
Kapitola 8: 7. kapitola - Co tady vlastně dělám?
Co tady vlastně dělám?
Proboha, to jsem tu spala celou noc? pomyslela si Hermiona, když se vzbudila.
Spala v dost nepohodlné pozici, a teď ji bolelo za krkem. Rychle vstala a zamířila do koupelny. Při pohledu do zrcadla se zděsila.
Jsem tohle já? Vypadám hrozně...
Ze zrcadla se na ni smutně usmívala dívka s obrovskými kruhy pod očima. Hermiona se osprchovala a šla se převléct.
„Ahoj Narcisso," pozdravila dívku, která společně s ní vstupovala do Velké síně.
„Ahoj," odpověděla Narcissa a rychle uhnula pohledem.
Hermiona nechápala, proč. Než se stačila vzpamatovat, Narcissa už seděla vedle Luciuse. Hermiona se také posadila. Za chvíli se vedle ní objevil Severus.
„Ahoj," pozdravil ji vesele, ale pak se zarazil.
„Jsi v pořádku?"
Hermiona se na něj smutně usmála.
„Ano, proč?"
„Nevypadáš dobře."
Severus jí starostlivě položil ruku na čelo.
„Nemocná nejsi, tak co je s tebou? Jsi hrozně bledá."
„To nic. Jen jsem se moc dobře nevyspala. Měla jsem zlé sny."
Hermiona se zahleděla k učitelskému stolu. Její pohled se střetl s Brumbálovým. Ten si ji se zamračeným výrazem prohlížel.
„Chtěla by sis o tom promluvit?" zeptal se Severus.
Rychle se vzpamatovala.
„Ne, to bude dobré."
„Dobře, jak myslíš. Ale stejně by sis měla zajít na ošetřovnu..."
„Hermiono! Jsem ráda, že tě vidím!"
„Lily!"
„Kam máš namířeno?"
„Do knihovny, musím napsat tu esej pro Slughorna... Nechceš se přidat?"
„Jasně, ve dvou nám to půjde líp."
Lily se na ni starostlivě dívala.
„Holka, co to s tebou je? Dneska vypadáš jak tělo bez duše."
Hermiona si povzdechla.
„Mám prostě jen špatný den," řekla rychle, když viděla Liliin vyčkávavý pohled.
„Pojď, vrhneme se na tu esej."
Dlouhou dobu pracovaly za úplného ticha, které narušovaly jen jejich brky, škrábající na pergamen.
„Uf, to byla dřina. Konečně to mám," zaradovala se Lilly.
V tu chvíli do knihovny vešla Narcissa. Jakmile si jich všimla, obrátila se k odchodu.
„Narcisso, počkej!" zastavila ji Hermiona, když spatřila její slzavé oči.
„Co se děje?" zeptala se.
„To mi řekni ty," odpověděla Narcissa.
„Jak to myslíš?"
„Já... já... v noci jsem tě našla v křesle. Křičela jsi ze spaní," řekla tiše.
Hermiona zbledla a zakymácela se. Naštěstí ji Lily s Narcissou zachytily dřív, než dopadla na zem.
„Hermiono!" vykřikla Lilly.
„Jsi v pořádku?"
Hermiona se posadila a opřela si hlavu do dlaní.
„Ano. Už ano."
„Bože, holka, tys mě ale vyděsila..." řekla Lily a obrátila se na Narcissu.
„Co jsi viděla? A proč to Hermionu tak vystrašilo?"
Narcissa upřela svůj pohled na Hermionu, ale mlčela.
„Možná je na čase, abyste se dozvěděly pravdu," řekla rozechvěle Hermiona.
„Mluv, Narcisso. Co jsem křičela?"
„Napřed jsi sebou hrozně zmítala. Chtěla jsem tě vzbudit, ale pak jsi vykřikla jeho jméno."
„Jaké jméno?"
„Draco," odpověděla tiše Narcissa.
„Draco? Kdo to je?" ptala se zmateně Lilly.
„To jméno jsem si vybrala už dávno. Chtěla jsem ho dát svému synovi, až ho jednou budu mít."
„Dobře, ale to může být náhoda," řekla Lilly a podívala se na Hermionu.
Ta si nervózně tiskla ruce k sobě, až jí zbělely klouby.
„Taky jsem si napřed myslela, že je to jen náhoda. Dokud Hermiona nevykřikla i jméno Lucius."
Lily ztuhla a znovu se podívala na Hermionu. Narcissa to napětí nemohla vydržet a začala se přecházet po místnosti.
„Pořád jsem doufala, že to nic neznamená. Že je to jen obyčejná shoda náhod. Ale pak... pak jsi řekla něco, čím jsi mě přesvědčila, že to náhoda není. Řekla jsi... řekla jsi... že Lucius zabil vlastního syna... Odkud vlastně jsi, Hermiono? Jak můžeš tohle všechno vědět? A kdo vůbec jsi?"
„Co to má všechno znamenat?" překvapeně vydechla Lily.
Hermiona se na ně podívala.
„Jsem z budoucnosti."
Po jejích slovech se rozhostilo naprosté ticho. Lily zalapala po dechu a Narcissa ztěžka dosedla na židli.
„Povídej," vybídla ji Narcissa.
„Jsem zhruba o dvacet let mladší než vy," řekla tiše a odmlčela se.
„Pokračuj," řekla nervózně Lilly.
„Chodila jsem do Bradavic. Proto to tu tak dobře znám," pousmála se Hermiona a podívala se na Lily.
„Když jsem na tuto školu nastoupila, byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Našla jsem si dva skvělé kamarády, Harryho a Rona. Postupem času se z nás stali nejlepší přátelé. I když to ze začátku tak nevypadalo. Jeden bez druhého jsme neudělali ani ránu."
Hermioně vytryskly z očí slzy. Rychle si je osušila a pokračovala ve vyprávění.
„Naše štěstí ale netrvalo moc dlouho. Ve čtvrtém ročníku se opět k moci dostal Voldemort."
„Voldemort? Ten, který kolem sebe shromažďuje Smrtijedy?" přerušila ji Lily.
„Ano, přesně ten."
„Ale jak to myslíš, že se znovu dostal k moci? To ho předtím někdo porazil?"
„Ano, porazil. Voldemort přišel o svou moc, když se pokoušel zabít teprve ročního Harryho."
„Jak mohl přijít o svou moc? Vždyť ten Harry byl ještě nemluvně," řekla překvapeně Narcissa.
„Jeho matka na něj použila tu nejmocnější ochranu. Obětovala svůj život, aby ho zachránila. Stejně jako jeho otec, který se pokoušel Voldemorta zdržet, aby mohla s Harrym uprchnout. Když se Harryho Voldemort dotkl, přišel o svoji moc. Dlouho si každý myslel, že jediná památka, která po něm zbyla, byla jizva ve tvaru blesku na Harryho čele. Ale bohužel tomu tak nebylo. Jak jsem říkala, ve čtvrtém ročníku se mu podařilo znovu získat svou moc a opět kolem sebe shromáždil své Smrtijedy. Od té doby nastal teror. Smrtijedi zabíjeli každého, kdo jim vstoupil do cesty. Ale Voldemort měl jen jeden cíl. Harryho."
„Ale proč zrovna Harry? Proč šel po něm?" zeptala se Lily.
„Existovala totiž věštba, která předpověděla, že Voldemorta může zastavit jen dítě rodičů, kteří se mu už třikrát postavili. Voldemort měl na výběr ze dvou rodin, ale tím, že se pokusil zabít Harryho, určil si sám svého protivníka. V sedmém ročníku propukla válka. Nikde už nebylo bezpečno. Dokonce ani v Bradavicích. Po smrti Brumbála..."
„Cože? Brumbál zemřel? Ale jak?" vykřikla Lilly.
Hermiona se upřeně zadívala na Narcissu.
„Voldemort dal úkol zabít Brumbála jednomu ze svých nových Smrtijedů. Byl jím Draco," řekla tiše Hermiona a sklopila pohled.
Narcissa zaúpěla.
„Takže ten Draco z tvého snu byl opravdu můj syn?" zeptala se.
„Ano."
„A... on to udělal? Opravdu Brumbála zabil?"
„Ne. To za něj udělal jiný kouzelník. Kouzelník, který se ti zavázal Neporušitelným slibem."
„Jaký to byl slib?"
„Že dá na Draca pozor a v případě, že se mu nepovede úkol splnit, udělá to za něj."
„Kdo byl tím kouzelníkem?" zeptala se Lily.
„Severus," zašeptala Hermiona.
Lily vyskočila na nohy.
„Severus?" vykřikla.
„Jak s ním tedy můžeš chodit?"
„Protože jsem se do něj zamilovala. Tenhle Severus není tím, kterého jsem znala ze svého času. A navíc, on tehdy nemohl jednat jinak."
„Jak to myslíš?"
„Brumbál věděl, jaký úkol Draco dostal. Když Smrtijedi v šestém ročníku napadli hrad, stál tváří v tvář Dracovi. Ten na něj mířil hůlkou, ale nakonec ji sklonil. Nebyl schopný Brumbála zabít. Proto to musel udělat Severus. Brumbál ho o to prosil."
„Brumbál, že prosil o svou smrt? Tomu nevěřím!" znovu vykřikla Lily.
„Ano, je to pravda. Doufal, že se Severusovi podaří ještě víc se přiblížit k Voldemortovi, a tím pomoci k jeho zkáze."
„Ale jak? Co byl vlastně Severus zač?" zeptala se Narcissa.
„Severus se stal Voldemortovým Smrtijedem. Ale pak přešel na Brumbálovu stranu a stal se špehem. Mockrát tak riskoval svůj život. Bohužel, v sedmém ročníku válka propukla na plno. Krátce před koncem školního roku Smrtijedi v čele s Voldemortem znovu zaútočili na hrad. Mnoho kouzelníků, které jsem znala, zemřelo. Stejně jako Ron... a Harry."
Hermioně se po tváři kutálely slzy. Už se je nepokoušela zastavit.
„A co Draco? Bojoval na straně Smrtijedů?" zeptala se roztřeseně Narcissa.
„Na začátku sedmého ročníku za mnou přišel. Byl na pokraji zhroucení. Nenáviděl svůj život, nechtěl se stát Smrtijedem. Doufal, že mu budu schopna pomoci. Věřila jsem mu a zavedla ho do Fénixova řádu. To byla tajná organizace kouzelníků a bystrozorů, kteří bojovali proti Voldemortovi. Harry a Ron byli ze začátku proti, ale nakonec mu také uvěřili. Díky jeho informacím se nám podařilo uvěznit desítky Smrtijedů."
„Takže Draco nebyl zlý? Nebyl zlý, jako..."
„Ne, nebyl jako Lucius. Draco se ukázal být mnohem silnějším, než kdy dřív. Odhodlaně bojoval proti Smrtijedům. Během poslední bitvy zlikvidoval víc Smrtijedů, než kdokoliv z nás. A pak... pak jsem se ocitla tváří v tvář Luciusovi. Byl odhodlaný mě zabít. Mučil mě. Nakonec proti mně vyslal smrtící kouzlo... ale... ale..."
Narcissa byla ve tváři čím dál tím bledší.
„Co? Co se stalo potom?" vykřikla
„V tu chvíli se přede mnou objevil Draco. Chtěl mě zachránit... Luciusovo kouzlo zasáhlo jeho... zachránil mě... zachránil mi život..."
Hermiona už nebyla schopna dál mluvit. Jen se tiše dívala na Narcissu.
„Můj syn," zašeptala.
„Jeho smrt si budu navždy vyčítat, Narcisso," řekla Hermiona.
Narcissa k ní rychle přiskočila a objala ji. Hermiona se na ni překvapeně podívala.
„Nikdy si jeho smrt nevyčítej, Hermiono. Nikdy, rozumíš? To ty jsi zachránila jeho. To ty jsi ho přivedla na dobrou cestu... a on se zachoval přesně tak, jak se zachovat měl. To ty jsi mu ukázala pravý život... když já to nedokázala..."
Hermiona ji pohladila po vlasech.
„Já vím, že Luciuse miluješ a jsi rozhodnutá si ho vzít, ale jedno mi prosím slib. Nedopusť, aby se z Draca znovu stal takový člověk, jako on..."
„Slibuju," zašeptala Narcissa.
„Hermiono, a kdo vlastně byli Harryho rodiče?" zeptala se Lily.
Hermiona se jí podívala do očí.
„To ti nemůžu říct."
Hermiona rychle vyběhla z knihovny.
Nemohla jsem Lily říct, že to ona byla Harryho matkou. Nemohla...
Zabočila za roh a najednou do někoho vrazila.
„Pane profesore, moc se omlouvám," vyhrkla.
„Není za co, slečno Grangerová," pousmál se Brumbál
Při pohledu na její rozrušenou tvář zvážněl.
„Předpokládám, že se právě stalo něco mimořádného," řekl tiše.
„Narcissa a Lily už vědí, že jsem z budoucnosti. Nemohla jsem jim dál lhát..."
„Já vím. Ví... ví slečna Evansová všechno?"
„Ne, nemohla jsem jí to říct. I když se mě ptala, kdo byli Harryho rodiče. Nedokázala jsem to. Jak bych mohla někomu říct, že za pár let zemře? Když je tak mladý, plný života?"
Hermiona vytáhla obraceč času a zamyšleně se na něj dívala.
„Je zajímavé, co obraceč dokáže. Stačí pár obrátek, a přenese nás kamkoliv do minulosti," zašeptala.
„Ale proč jsem tady? Co tady vlastně dělám? Jak můžu změnit budoucnost, když nevím jak?" vykřikla Hermiona.
„Hermiono, poslala vás sem sama Minerva. A jak ji znám, měla velice dobrý důvod, proč to udělat. Věřila ve vás. Věřila, že dokážete budoucnost změnit k lepšímu. Stejně, jako tomu věřím já. A navíc, vy už jste budoucnost změnila. Váš vztah s panem Snapem..."
„Proboha! Severus!" přerušila ho Hermiona.
„Měli jsme se sejít, určitě se bude ptát, co se stalo..."
„Ne, nebudu se ptát," ozvalo se za ní.
Hermiona se rychle otočila.
„Severusi," vyhrkla a pomalu se vydala směrem k němu.
„Nepřibližuj se," zasyčel.
„Počkej, vysvětlím ti to..."
„Nechci už od tebe nic slyšet! Jsi obyčejná lhářka!"
„Severusi," vykřikla zoufale.
„Nech mě být! Myslel jsem si, že tě znám. Ale není to pravda..."
Hermiona ho vzala za ruku, ale Severus se jí vytrhl.
„Nedotýkej se mě!" řekl ledovým hlasem a odvrátil se od ní.
„Sbohem, Grangerová."
Zpět na obsah
Kapitola 9: 8. kapitola - Zoufalství
„Hermiono, takhle to dál nejde," konstatovala Lily, když se spolu učily v knihovně.
„Co?" zeptala se nechápavě Hermiona.
„Ještě se ptej. Už přes měsíc jsi jak tělo bez duše. Holka, musíš se vzpamatovat, Severus ti za tohle trápení nestojí!"
„Jak tohle můžeš říct, Lily? Já ho miluju!"
„Fajn, tak máš dvě možnosti. Buď na něj zapomeneš, nebo si s ním promluvíš a řekneš mu pravdu. Tak jako před měsícem mně a Narcisse."
„To nejde, Lily. A navíc, Severus mě teď nenávidí a nechce mě ani vidět, natož se mnou mluvit," povzdechla si Hermiona, ale pak se najednou usmála.
"A co ty a James?"
„Co myslíš tím co já a James?" zeptala se nechápavě Lily.
„Ale no tak. Už delší dobu sleduju, jak to mezi vámi jiskří. Tak kdy to dáte konečně dohromady?"
„Já a Potter? To nemyslíš vážně!"
„Lily!"
„No jo, tak dobře. Je fakt, že dokáže být někdy úžasný, ale jen co se objeví Sirius, je z něj zase ten starý náfuka."
„Tak s tím budeš muset něco udělat."
„A to jako co?"
„Máš ho ráda?" zeptala se narovinu Hermiona.
Lily se začervenala a uhnula pohledem.
„Moc," zašeptala.
„Je to stejně neuvěřitelný. Celých šest let nic, a najednou... Ani nechápu, jak ho můžu mít po tom všem ráda."
„Láska si nevybírá, Lily. Ale myslím, že James tě má víc než jen rád. Je do tebe blázen už od první chvíle, co tě spatřil."
„Jak tohle můžeš prosím tě vědět?"
„Tušení..."
„Ahoj Hermiono!"
„Čau kluci," odpověděla na pozdrav Hermiona.
„Hermiono, neviděla jsi dneska Lily?" ptal se James.
„Jo, je v knihovně, proč?"
„No... Chtěl jsem ji pozvat do Prasinek. Ale pochybuju, že to přijme."
„A proč by to nepřijala?" divila se Hermiona.
„Mám pocit, že jí na mně pořád něco vadí."
„Ale no tak, myslím, že tak hrozný to nebude. Jen za ní jdi a zeptej se, my tady na tebe počkáme."
James chvíli nervózně postával, ale nakonec přikývl a vydal se do knihovny.
„Remusi, ty se teď docela hodně vídáš se Severusem, že jo?"
„To je pravda."
„A... neříkal ti něco? Něco o mně?"
„Jen jednou, když jsem se ho ptal, proč už spolu nejste, ale..."
„Remusi, co říkal?"
„Že už s tebou nechce mít nic společného. A že... že jsi lhářka a podvodnice," vysoukal ze sebe Remus.
Hermiona zalapala po dechu a sklopila pohled.
„Je mi jasné, co si teď o mně musíš myslet..."
„Nic není jasné. Já si rozhodně nemyslím, že jsi lhářka. Nevím, ale, proč si to myslí Severus. Co se vlastně mezi vámi stalo?"
„Promiň, ale to ti nemůžu říct. Je to... je to moc osobní. Musím si s ním promluvit, a všechno mu vysvětlit. Ale nevím, jak ho přinutit, aby se se mnou sešel."
„Víš co? Pomůžu ti. Stejně mám pořád pocit, že ti něco dlužím," pousmál se Remus.
„Díky. Koukej, James už se vrací," poznamenala Hermiona.
Jamesovi se na tváři rýsoval úsměv od ucha k uchu...
„Hermiono! James mě dneska pozval do Prasinek!" výskla nadšeně Lily, když se Hermiona vrátila do knihovny.
„Já vím, potkala jsem ho. Ani nevíš, jak byl šťastný, když jsi jeho pozvání přijala. Čekali jsme na něj s Remusem před knihovnou."
„Hrozně se těším. Co je s tebou? Vypadáš nervózně."
„Remus mi chce pomoct. Šel domluvit setkání se Severusem. Ale nevím, jak to dopadne. Mám z toho hrozný strach. Mám tady na něj počkat."
„On ti šel domluvit setkání se Severusem?" divila se Lily.
„Ne tak docela. Šel ho poprosit o doučování z lektvarů pro sebe, ale přijdu tam já."
„Aha. Tak víš co? Počkáme tu na něj spolu."
„Díky, Lily."
„Nemáš zač. A neboj, uvidíš, že to zvládneš. Musí tě pochopit. A jestli ne, tak je to ten největší idiot pod sluncem. Hele, už jde Remus. Ale tváří se nějak divně..."
„Tak co?" vyhrkla Hermiona, když si k nim přisedl.
„Jo, přijde," řekl Remus a dál se tvářil zachmuřeně.
„A proč se tada tak tváříš?" zeptala se Lily.
„Když jsem ho našel, byl ve společnosti Luciuse a něco si domlouvali. Severus byl pak dost neochotný, ale nakonec jsem ho přemluvil."
„Proboha," vyděsila se Lily.
„Co se děje?" divil se Remus.
Lily se chytila za pusu a Hermiona po ní hodila vražedným pohledem.
„No, máme podezření, že je Lucius Voldemortovým stoupencem," řekla nakonec.
„A víte to určitě? V tom případě od něj musíme Severuse nějak dostat!"
„Nech to na mě, když s ním budu mluvit, řeknu mu to. V kolik máte mít sraz a kde?"
„Domluvili jsme se na osmou v učebně lektvarů."
„Myslím, že lepší bude, když tam přijdu trochu později. Bojím se, že kdyby přišel až po mně, mohl by hned odejít. Takhle budu mít šanci ho zdržet."
„Jo, to je dobrý nápad," řekla Lily.
„Hodně štěstí, Hermi."
Hermiona byla jako na trní. Přesně v osm vyrazila ze zmijozelské společenské místnosti a pomalým krokem se vydala do učebny lektvarů. Dveře učebny byly zavřené. Potichu je otevřela a vešla dovnitř. Severus stál u okna a díval se do dálky.
„Jdeš pozdě," zasyčel.
„Musím s tebou mluvit," řekla potichu Hermiona.
Severus se prudce otočil a vytřeštil oči.
„Kde je Remus?"
Hermiona mlčela.
„Takže takhle to je. Mělo mi být hned jasné, že takový chytrolín jako Remus nepotřebuje doučování. A teď mě prosím omluv. Mám dost zajímavější věci na práci," řekl posměšně.
„Severusi, počkej!" vykřikla Hermiona a chytila ho za ruku.
„Co je?" vyštěkl.
„Změnil jsi se. Hrozně jsi se změnil. Kde je ten starý Severus, kterého tak miluju?" řekla nešťastně.
„Starý Severus už neexistuje od doby, kdy dostal tak užitečnou lekci pro život!"
Pro Hermionu to bylo, jako kdyby jí vrazil dýku přímo do srdce. Začala se celá třást a raději se posadila.
„To mě tolik nenávidíš?" zašeptala.
Severus se vydal ke dveřím.
„Počkej!" zarazila ho.
„Já už ti nemám co říct."
„Dobře. Chci tě poprosit jen o jednu věc."
„Ty? Nemáš právo po mně něco chtít."
„Posaď se. Chci jenom, aby sis vyslechl to, co ti chci říct."
„Nevím, jestli mám chuť něco poslouchat."
„Prosím, Severusi. Udělej tuhle poslední věc, kterou po tobě žádám. Pak se ke mně chovej jak chceš," řekla nešťastně.
„Fajn. Tak do toho."
Severus se posadil a Hermiona se pustila do vyprávění. Zpět na obsah
Kapitola 10: 9. kapitola - Hádka
Hermiona dokončila své vyprávění. Ustaraně se na Severuse podívala. Jeho výraz ji děsil.
„Určitě mi teď nevěříš," povzdechla si.
„Věřím ti," zašeptal Severus.
„Je mi jasné, že takovou šílenost by si nikdo nevymyslel."
„Děkuju."
Severus pohlédl z okna.
„Mám jen jednu otázku."
„Jakou?" zeptala se Hermiona.
„Kdo byli rodiče toho... toho Harryho?"
Hermiona vyskočila na nohy a začala nervózně přecházet po učebně.
„Promiň, Severusi, ale to ti nemůžu říct."
„Omyl. Ty mi to musíš říct. Myslím, že toho lhaní bylo už dost. Chci slyšet pravdu, rozumíš?"
Hermiona stále neodpovídala.
„Tak kdo sakra byli jeho rodiče?"
„Lily... a James."
Severus zalapal po dechu.
„I když jsem si to nikdy nechtěl přiznat, v duchu jsem vždycky věděl, že se dají ti dva dohromady," povzdechl si Severus.
„Jak to myslíš?" zeptala se zmateně Hermiona.
„Měl jsem ji moc rád. Tedy, aspoň jsem si to myslel. A pak ses tu najednou objevila ty a převrátila mi život vzhůru nohama. Už nikdy nic nebude tak jako dřív..."
Hermiona k němu přistoupila a vzala ho za ruku, ale on se jí vytrhl.
„Severusi..."
„Co? Co chceš, abych ti po tom všem řekl? Že se nic nestalo? Že spolu teď můžeme být nadosmrti šťastní?"
Jeho slova se jí zabodávaly do srdce jako ostré nože.
„Já neříkám, že je to snadné."
„Vůbec to není snadné. Hermiono, sakra! Vždyť já budu tvůj profesor! Ty se prostě vrátíš do své doby, ale co já? To mám na tebe čekat celých dvacet let?"
„Nic takového po tobě nechci," vyhrkla Hermiona se slzami v očích.
„A co tedy chceš?"
„Chci, abys měl svůj život a ne život Smrtijeda!"
„Tvá starost je úžasná, Hermiono," poznamenal sarkasticky.
„Ale o mě se bát nemusíš. Spíš se postarej o sebe, abys byla za těch dvacet let vůbec naživu."
„Teď tě nechápu..."
„Co si myslíš, že se stane, až Luciusovi dojde, odkud tě zná? Pochybuju, že by to jen tak přešel."
„O tohle se postarám. Něco už vymyslím."
„To by bylo fajn."
Hermiona se zamračila.
„Co?"
„Chováš se přesně jako tvé budoucí já."
Severus povytáhl obočí a upřel na ni svůj pohled.
„A to je?"
„Chodíš jen v černé barvě, strašíš studenty, sarkastickými poznámkami strháváš body každé koleji kromě Zmijozelu, Nebelvíru dokonce dvakrát tolik..."
„Začíná se mi to líbit. No jen pokračuj."
„S oblibou mi říkáš, že jsem nesnesitelná šprtka..."
Severusovi zacukaly koutky.
„Na tom něco bude. A dál? Ještě něco zajímavého?"
„Až v sedmém ročníku, kdy o tobě vyšla pravda najevo, jsi se trochu změnil. Byl jsi najednou lidštější... jako kdyby z tebe spadl obrovský balvan."
„To se dalo čekat, ne?" ušklíbl se Severus.
„A co máš v plánu teď? Budeme se zase držet za ručičky a předstírat, že se nic nestalo?"
Pro Hermionu jeho slova byla jako facka. Nevěřícně na něj chvíli zírala. V jeho očích byl chlad, který ji děsil.
„Severusi, co se to s tebou děje?"
„Nejspíš se ze mě možná právě teď stává mé budoucí já. Tak to má přece být, ne?"
„Severusi, prosím! Nechci, aby to mezi námi skončilo takhle."
„Vždyť mezi námi ani nic nezačalo," přerušil ji Severus a vyšel z učebny.
Hermiona se zhroutila na zem.
Takhle to nemělo dopadnout... takhle ne...
Do učebny se vřítili Remus a Lily.
„Hermi, co se stalo? Viděli jsme Severuse... utíkal, jako kdyby mu za patama hořelo."
„Nestalo se vůbec nic. Nijak jsem si nepomohla!"
Lily ji objala.
„Musím se vrátit. Nemám tady už co dělat..."
„Do své doby?" zeptal se tiše Remus.
Hermiona vytřeštila oči.
„Lily! Tys mu to řekla!"
„Promiň, Hermiono. Ale Remus má právo vědět, co se tady opravdu děje."
„To je vážně skvělý. To můžeš klidně hned říct celý škole, že jsem z budoucnosti a vrátila jsem se, abych zachránila život Harryho Pottera!"
Lily zalapala po dechu.
„Co jsi to řekla?" Zpět na obsah
Kapitola 11: 10. kapitola - Naděje umírá poslední
„Co jsi to řekla?“
Hermiona vytřeštila oči. Ne, tohle se stát nemělo. Co když tím, že jí právě vyklouzlo Harryho jméno, změnila budoucnost? Co když žádný Harry nebude? Co když tím zavinila ještě horší budoucnost?
„Nic! Plácám nesmysly. Poslední dobou toho moc nenaspím, jsem nejspíš přetažená-“
„Hermiono Grangerová!“ zahřměla Lily.
„Tohle rozhodně nebyl žádný nesmysl. Na to tě znám moc dobře. Tak co to má sakra znamenat?“ dožadovala se vysvětlení.
Remus překvapeně povytáhl obočí. Lily málokdy klela. A když už, tak jen tehdy, když byla opravdu v ráži. Tohle nebylo dobré.
Hermiona zbledla. Jak jen se z téhle prekérní situace dostat? Aniž by si to uvědomila, začala pomalu couvat ke dveřím.
„Ani se nehni!“ přikázala jí Lily.
„Nikam nepůjdeš, dokud mi nevysvětlíš, co se tu doopravdy děje.“
Lily měla ve tváři rozhodný výraz.
„Myslím, že já i Remus si zasloužíme znát pravdu. Co říkáš, Reme?“
Remus přikývl.
„Hermiono, je na čase, abys nám řekla úplně vše-“
„Obliviate!“ zahřměl mužský hlas.
Hermiona vyjekla.
Co se to tu k čertu děje?
Ve tvářích Remuse a Lily se objevil zmatený výraz. Než stihla vytáhnout hůlku, něčí silná paže ji popadla kolem pasu a táhla ji pryč z učebny.
Snažila se útočníkovi vytrhnout, ale jeho sevření bylo pevné. Konečně spatřila jeho tvář.
„Severusi,“ vydechla překvapeně.
„Teď ne,“ umlčel ji.
Hermiona si povzdechla. Severus byl nepříčetný. Tváře měl zarudlé vztekem a jeho sevření bylo čím dál těsnější. Nevěděla, kam ji vede, ale neodvažovala se zeptat. Cestou minuli pár studentů, kteří je zmateně sledovali. Zpoza rohu se najednou vynořili James a Sirius.
„Snape! Kam ji to táhneš?“ postavil se jim do cesty James.
„TEĎ NE!“ zahřměl znovu Severus a odstrčil ho stranou.
James na ně zůstal zírat s otevřenými ústy. Hermiona se uchechtla.
„Tady není nic k smíchu!“ zavrčel Severus, když zahnuli za roh.
„Samozřejmě. Jen obdivuji tvůj nově nabytý respekt,“ odsekla Hermiona.
Severus neodpověděl a vlekl ji beze slova dál. Když po chvíli zastavili, překvapeně se rozhlédla. Stáli v prázdné chodbě, o které neměla ani tušení.
„Kde to jsme?“ zeptala se.
„To tě vůbec nemusí zajímat,“ zasyčel Severus.
Hermiona se mu konečně odvážila pohlédnout do tváře. To, co v ní spatřila, se jí ani trochu nelíbilo. Severusovi z očí šlehaly blesky.
„Zbláznila ses?!“ začal na ni ječet.
Hermiona se přikrčila. Tohle rozhodně připomínalo starého Snapea. Nebo spíš nového? Ani nevěděla. Naposledy na ni takhle křičel, když se Nevillovi nepodařil lektvar. Pracovala tehdy ve dvojici s Pansy Parkinsonovou na druhém konci třídy. Strhl Nebelvíru padesát bodů, protože se “zachovala sobecky, neporadila Nevillovi a nebrala tak v potaz bezpečnost svých nebohých spolužáků“. Při té vzpomínce se nevědomky pousmála. Podobných mouder z jeho úst slyšela více.
„To snad není pravda, ty se tomu ještě směješ!“ zaburácel.
Teď byl vážně vzteky bez sebe. Takhle v ráži ho ještě nikdy neviděla, nebo ano? Ani tehdy, když Harrymu vybuchl kotlík a nepodařený lektvar postříkal profesora lektvarů od hlavy až k patě.
Ale proč?
„Co sis u Merlina myslela? Na potkání každému vykládat, co jsi zač?“
Výčitky dopadaly na její hlavu, ale Hermiona je nevnímala. Místo toho Severuse zamyšleně pozorovala. Takhle se opravdu nikdy nechoval. Ani tehdy, když se Ron podstrčil svůj nepodařený Obarvovací lektvar zmijozelským. Jejich vlasy díky tomu získaly místo hnědé barvy nádech zelené a trvalo celý týden, než se Snapeovi podařilo vytvořit protilektvar. U nebelvírských si Ron vysloužil potlesk, u profesora měsíční trest za “nevídanou imbecilitu a pokus o hromadnou otravu zmijozelských spolužáků“. Ron se naparoval ještě týdny po téhle události.
Ale proč?
„Jsi úplně pitomá! To ti nedošlo, že tím změníš úplně všechno? Ty vůbec nepřemýšlíš!“
Severusovi vyskákaly na krku rudé fleky.
I na krku? Páni, ten musí být fakt rozčilený…“
Takhle nevyváděl ani tehdy, když se mu dvojčata vloupala do kabinetu a nedopatřením za sebou zabouchla dveře. Žádné odemykací kouzlo nezabíralo, a tak dvojčata ráno čelila se sklopenými hlavami překvapenému profesorovi lektvarů. Pokus o “přivození infarktu svému vyučujícímu“ jim přinesl školní trest a nebelvírské koleji dvě stě bodů do mínusu.
Ale proč?
„Ty jsi neuvěřitelná. Ty… ty… Já nemám slov. Čekal bych takovou pitomost od Pottera nebo Blacka, ale od tebe ne.“
A pak konečně pochopila. Miloval ji. I když na ni křičel, nadával jí… pořád ji miloval. Nikdy to sice neřekl nahlas, ale Hermiona někde uvnitř věděla, že to tak je. Láska. I ona ji cítila, kdykoliv se na něj podívala. A když byla bez něj, srdce se jí rozpadalo na tisíc kousků. Miloval ji. I přesto, že mu lhala. Miloval ji a ona milovala jeho. Nic jiného teď nebylo důležité.
„Vnímáš mě vůbec? Tak řekni už sakra ně-“
Severus neměl šanci větu dokončit. Hermiona ho přitiskla na chladnou zeď a rty vyhledala jeho ústa.
„Co to-“
„Ššš…“ umlčela ho a znovu ho políbila.
Severus překvapeně pootevřel ústa a Hermiona toho využila, aby vnikla jazykem dovnitř. Byl to zvláštní pocit. Nikdy nebyla ta, co přebírá iniciativu. Kupodivu jí to ani nevadilo. Zvlášť ne ve chvíli, kdy ucítila Severusovy paže kolem svého pasu. Chtělo se jí křičet radostí. Severus se mírně odtáhl.
„Jsem pořád naštvaný,“ zamumlal.
Hermiona se rozhodla toto prohlášení nijak nekomentovat a znovu přitiskla své rty na jeho. Věděla, že ho zlost časem opustí. Prostě věděla.
Severus ji nadzvedl a obrátil se s ní. Teď byla ona opřená o zeď. Hladově ji políbil a Hermiona mu omotala ruce kolem krku.
„Lhala jsi mi,“ zašeptal, když se od ní po pár nekonečných minutách odtrhl.
„Já vím,“ začala Hermiona, „a omlouvá-“
„Teď ne,“ zavrčel Severus a rty se přisál na její krk.
Hermiona málem vyprskla smíchy. Teď ne. Že by to ten den už párkrát slyšela?
Rukou prohrábla jeho vlasy. Na dotek byly jemné a hebké. Ani v nejmenším nepřipomínaly vlasy obávaného profesora lektvarů. Bylo to příjemné zjištění. Přitáhla si jeho hlavu blíž a podívala se mu do očí.
„Severusi, já-“
„Snad jsem ti jasně řekl, že teď ne!“ umlčel ji mladík a spojil jejich ústa v dalším nekonečném polibku.
„Ehm-ehm,“ ozvalo se za nimi zakašlání.
Hermiona úlekem nadskočila a pokusila se Severuse odstrčit, ale ten jí to nedovolil a stále ji držel v objetí. Na tváři se mu objevil otrávený výraz, kterému Hermiona nerozumněla. Pochopila ho, až když si všimla, kdo je to vyrušil.
Brumbál. Kdo jiný. V jejím čase to byla naprosto běžná věc. Ředitel Brumbál často vyrušoval milenecké dvojice. Vypadalo to dokonce, jako kdyby to byl jeho koníček. Rozhodně se tím bavil. Bylo to ale lepší, než když zamilované přistihl Snape. Vlastně Severus. Její Severus. Hermioně se po tváři rozlil široký úsměv a zakryl tak všechny rozpaky.
„Profesore,“ zabručel na pozdrav Severus.
„Já vás také rád vidím, Severusi,“ řekl Brumbál a v očích mu vesele zajiskřilo.
„Dobrý večer i vám, slečno Grangerová,“ pozdravil ji.
„Jsem rád, že jste si mezi sebou všechno vyříkali. Není nad to si rozumně a dospěle promluvit, že?“
Hermiona se uchechtla.
„To rozhodně, pane profesore.“
Brumbálovy oči teď svítily.
„Jaká náhoda, že jsem na vás narazil.“
Severus si odfrkl. Brumbál se na něj podíval, pak se otočil zpátky k Hermioně a jedním okem na ni mrknul.
„ Zrovna jsem si říkal, že bychom si my dva měli promluvit, dlouho jste se u mě nestavila.“
Hermioně povadl úsměv.
„Jistě, pane profesore. Kdy se vám to bude hodit?“
Brumbál se na ni povzbudivě usmál.
„Zas tak moc to nespěchá. Co byste řekla na pátek? Až skončí vyučování?“
Hermiona beze slova přikývla.
„Výborně. Budu vás tedy očekávat v pátek odpoledne. Teď už vás nechám o samotě, abyste mohli pokračovat v konverzaci. Zamilovaní jsou tak… osvěžující. Přeji dobrou noc!“
Brumbál znovu zamrkal , a pak se vzdálil.
„Prevít,“ ulevil si znechuceně Severus.
„Věděl moc dobře, že tu jsme. Rád špehuje milenecké dvojice.“
Hermiona se ušklíbla.
„To dělal i za mých časů. Vlastně… to bude dělat i za mých časů.“
Severus si povzdechl.
„Pojď, je na čase jít spát.“
Vzal Hermionu za ruku a spolu tak beze slova kráčeli ke zmijozelské koleji. Zastavili se až před vchodem do dívčí ložnice.
Severus Hermionu propaloval pohledem, ale nic neříkal.
„Já… měla bych už jít,“ přerušila nepříjemné ticho.
„To bys měla,“ přikývl souhlasně.
Hermiona se obrátila ke dveřím, ale Severus si ji přitáhl zpátky a něžně ji políbil.
„Dobrou noc,“ zašeptal.
„Dobrou noc,“ odpověděla.
Severus sledoval, jak jeho přítelkyně mizí ve dveřích.
„Hermiono!“ zavolal na ni těsně předtím, než je stihla zavřít.
„Ano?“
„Jak jsi věděla, že…“ odmlčel se.
„Že mě máš pořád rád?“ zeptala se tiše.
Severus němě přikývl.
Hermioně se na tváři objevil šibalský úsměv.
„Protože naděje umírá poslední.“
Zpět na obsah
Kapitola 12: 11. kapitola - Obraceč času
Hermiona bezcílně bloumala po bradavických chodbách. Toho dne se po dlouhé době slunce rozhodlo ukázat svou tvář, a tak byla většina studentů venku. Bylo středeční odpoledne a ona neměla co dělat. Severus byl plně zaměstnaný pokročilými lektvary a Lily s Jamesem randili u jezera. Hermiona se při pomyšlení na Lily zachvěla. I když Severus jí i Remusovi tehdy ve třídě vymazal paměť, pořád věděli, z jaké doby Hermiona vlastně pochází. Proto se Hermiona vyhýbala Lily jak čert kříži. I když se jejich setkání odehrálo už před delší dobou, Hermiona měla pořád strach, že prozradí víc, než by chtěla.
Ten obrovský balvan plný tajemství ji pěkně tížil na srdci. K jejímu překvapení našla zpovědnici snad v tom nejméně pravděpodobném člověku. Narcisse. Od té osudné noci, kdy ji Narcissa slyšela mluvit ze spaní, už uplynulo několik měsíců. Po jejich rozhovoru se jedna druhé chvíli trapně vyhýbaly, ale postupem času si k sobě našly cestu. Narcissa nevyzvídala. Právě naopak. Jako by o budoucnosti vůbec nechtěla přemýšlet. Ale nakonec to nevydržela a začala se vyptávat. Dlouhé hodiny spolu mluvily o Dracovi. A nejen o něm. Měly spolu tolik společného. Hermiona byla nadšená, když zjistila, že Narcissa sdílí její lásku pro knihy. Dokázaly o nich diskutovat donekonečna. Severus se pokaždé jen shovívavě pousmál, když je našel u jejich oblíbeného stolu v knihovně.
Severus. Její Severus. Pořád tomu nemohla uvěřit. Ten všemi neoblíbený profesor lektvarů si našel cestu do jejího srdce a nehodlal odejít. Jejich vztah se den po dni prohluboval; ty tam byly ty nevinné ukradené polibky. Kdykoliv ji Severus políbil, vzplanula v ní neuvěřitelná vášeň. Už jim nestačily jen dny, teď spolu trávili i noci. Hermiona se při vzpomínce na jejich první milování začervenala. Nikdy by ji nenapadlo, že bude Komnatu nejvyšší potřeby využívat takovýmhle způsobem.
Byla tehdy hrozně nervózní, ale jakmile se jí Severus zeptal, jestli je opravdu připravená, všechno z ní opadlo. Svět kolem ní se rozplynul a zbyli jen oni dva. A lahvička lektvaru proti početí. I když to Severus pokaždé popřel, Hermiona budoucího Mistra lektvarů podezřívala, že ji s sebou nosil už dlouho; jen pro případ.
Hermiona zahnula za roh a ocitla se před Brumbálovou pracovnou. Její kroky sem poslední dobou vedly docela často, minimálně jednou týdně. Zůstala stát před dveřmi a na mysli jí vytanul jejich rozhovor z toho týdne, kdy se usmířila se Severusem.
„Slečno Grangerová,“ přivítal ji Brumbál s úsměvem.
„Jsem rád, že jste přišla. Posaďte se,“ pokynul na protější židli.
Hermiona se usadila a pohlédla Brumbálovi do očí.
„O čem jste se mnou chtěl mluvit, pane profesore?“
Brumbál se na ni dlouze beze slova zadíval, a pak sáhl do přihrádky stolu, chvíli se v ní přehraboval, a nakonec položil na stůl její obraceč času.
Hermiona ztěžka polkla. Ne. Prosím, ne. Ještě nemůže být čas. Ještě nemůže být po všem.
„Nechal jsem tento obraceč času důkladně prozkoumat,“ pronesl Brumbál zamyšleně.
Hermiona na něj zmateně pohlédla.
„Je s ním snad něco v nepořádku?“ zeptala se nervózně.
Brumbál položil obraceč na stůl.
„Když vás sem Minerva z budoucnosti posílala, řekla vám, kdy přesně se vrátíte?“
Hermiona se zamračila.
„Hmmm... Ne, vlastně ne.“
Hermiona polkla. Nechápala, jak mohla být tak pitomá a nezeptat se na tak zásadní věc. Brumbál se opřel o stůl a sepnul ruce.
„Jen klid, slečno Grangerová. Zhluboka se nadechněte a zkuste si vzpomenout. Co přesně vám Minerva o vašem návratu řekla?“
Hermiona svraštila čelo a snažila se vybavit si rozhovor s ředitelkou. V duchu si ho přehrávala pořád dokola, až náhle zalapala po dechu. Zaryla prsty do desky stolu tak, že jí zbělely klouby.
„V ten správný okamžik,“ zašeptala.
Brumbál překvapeně nadzvedl obočí.
„Prosím?“
„V ten správný okamžik,“ zopakovala Hermiona nahlas.
„A až se v ten správný okamžik vrátíte, doufejme, že všechno bude jinak.“
Brumbálovi i přes jeho vážný výraz zajiskřily oči.
„Ach, ta Minerva. Mohlo mi být jasné, že nic neudělá tou jednodušší cestou.“
Hermiona k němu pozvedla hlavu.
„Promiňte, pane profesore, ale nějak to nechápu.“
Brumbál se pousmál a přisunul k ní obraceč.
„Zkuste s ním otočit.“
„Cože?“ vyhrkla Hermiona.
„Dejme tomu... jednu hodinu do budoucnosti. Jen do toho.“
Hermiona to pořád nechápala, ale poslechla ho a otočila obracečem. Nic se nestalo. Zmateně na Brumbála pohlédla.
„A teď jednu hodinu do minulosti.“
Hermiona znovu otočila obracečem. Nic. Pomalu jí docházelo, co se jí Brumbál snažil naznačit.
„Takže fungoval jen pro mou cestu sem,“ vydechla.
Profesor přikývnul.
„Ale jak se tedy dostanu zpátky?“
Brumbál si promnul vousy.
„Domnívám se, že Minerva na vás seslala nějaké kouzlo, které vám návrat umožní. Bohužel nedokážu zjistit jaké. Jistě víte, že kouzla se neustále vyvíjejí a objevují se nová. Tohle kouzlo muselo být nesmírně složité.“
Hermiona mlčky přikývla. Pak se zeptala: „Jak poznám, kdy se vrátit?“
Brumbál jí pohlédl do očí a Hermioně byla odpověď v tu ránu jasná.“
„V ten správný okamžik.“
Hermiona se zamyšleně dívala na dveře Brumbálovy pracovny. Ne, dnes se necítila na další konverzaci. Otočila se a zamířila zpátky, když náhle do někoho vrazila.
„Remusi,“ vydechla.
„Ahoj,“ pousmál se Remus.
Hermiona ho chtěla obejít, ale Remus ji chytil za ruku a zastavil ji.
„Podívej, já chápu, že se s námi nechceš bavit o budoucnosti. Máš strach, že řekneš víc, než bys měla. Ale to neznamená, že se s námi nemůžeš bavit vůbec.“
Hermiona mlčela a dívala se do země. Remus natáhl ruku a prstem jí pozvedl bradu tak, aby na něj viděla.
„Slibuju ti, že se na nic nebudu ptát. Přísahám. Co kdybychom se šli projít? Venku je nádherně.“
Hermiona už už chtěla odmítnout, ale nakonec si to rozmyslela a přikývla. Nakonec svého rozhodnutí nelitovala. Remus byl skvělý společník. Stejně jako za dvacet let, i teď měl schopnost rozpoznat, kdy se člověk cítí nepříjemně a okamžitě změnit téma hovoru. Pomalu společně došli až k jezeru, kde seděli v objetí James a Lily. Hermiona se zarazila a Remus si toho okamžitě všiml. Položil jí ruku na rameno.
„Lily to chápe stejně jako já. Jen jsi jí nedala příležitost. Považuje tě za dobrou přítelkyni, i když se teď spolu nebavíte. Dej jí šanci. Lidé občas dokážou překvapit,“ mrkl na ni.
Hermiona se zhluboka nadechla a přikývla. Remus na ně zavolal a James a Lily se otočili. James se na Hermionu zářivě usmál a ona znovu přemýšlela nad tím, jak moc mu byl Harry podobný. Až na oči, ty zdědil po Lily. Oči, které právě na Hermionu upřeně hleděly.
„Ahoj,“ pozdravila potichu Hermiona.
„Ahoj,“ vrátila jí pozdrav Lily.
Chvíli se na Hermionu mlčky dívala, a pak se jí nepatrně nadzvedly koutky úst. James a Remus si vyměnili pobavený pohled.
„Dámy, je nám moc líto, že vás musíme opustit, ale já musím jít dokončit domácí úkol na Přeměňování a tady James mi slíbil, že mi s tím pomůže,“ usmál se na ně Remus a šťouchl do svého nechápavého kamaráda.
„Cože? Jo, úkol... Přeměňování... jasně,“ vykoktal James a zvedl se ze země.
Hermiona se dívala za odcházející dvojicí a zakroutila hlavou.
„Odkdy James pomáhá Removi s úkoly?“
Lily vyprskla smíchy a Hermiona se k ní přidala.
„Chyběla jsi mi,“ řekla Lily, když se konečně uklidnily.
„Ty mně taky,“ zašeptala Hermiona.
Lily přikývla a natáhla se na trávu. Hermiona následovala jejího příkladu. Ležely beze slova hodnou dobu a pozorovaly oblohu, když v trávě za nimi zašustily něčí kroky. Lily se podepřela rukama a otočila hlavu, aby zjistila, kdo to je.
„Ahoj Petře,“ pozdravila příchozího.
V Hermioně by se krve nedořezal. Vystřelila do sedu.
„Ahoj Lily, ahoj Hermiono,“ pozdravil je Petr.
„Neviděli jste Jamese?“
„Šel s Remusem do knihovny, ale pochybuju, že ho tam najdeš,“ odpověděla Lily.
„Do knihovny?“ zavrtěl Petr nevěřícně hlavou.
Lily se zasmála.
„Taky tomu nevěřím.“
Petr se rychle rozloučil a zamířil k hradu. Hermiona ho sledovala, až dokud se jeho postava neztratila z dohledu. Pak se obrátila k Lily.
„Co tu dělal tak sám?“ zeptala se jí nenápadně.
„Myslela jsem, že on, Remus, James a Sirius jsou nerozlučná čtyřka.“
„Taky že jo. Teda aspoň jsem si to myslela. Poslední dobou se Petr se Siriusem dost hádají, tak se pověsil na Jamese. Jsou teď spolu skoro pořád.“
Hermionu zamrazilo.
„A kde se tu vůbec vzal?“
„Nejspíš ze Zapovězeného lesa. Kluci tam chodí dost často, však je znáš. I když mě překvapuje, že tam šel Petr sám. Většinou je dost bojácný.“
„To bych řekla,“ zamumlala Hermiona.
„Promiň, nerozuměla jsem ti. Co jsi říkala?“ zeptala se Lily.
„Nic důležitého,“ odpověděla Hermiona a znovu se natáhla.
„Dneska je krásně, viď?“
Zpět na obsah
Kapitola 13: 12. kapitola - Zapovězený les
Hermiona hlasitě zaklapla knihu a Severus na ni překvapeně pohlédl. Seděli spolu ve zmijozelské společenské místnosti a dělali domácí úkoly.
„Děje se něco?“ zeptal se.
„Ale ne, jen se nějak nedokážu soustředit,“ povzdechla si Hermiona.
Rukama si masírovala čelo. Poslední dobou se necítila ve své kůži.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně Severus.
„Nic mi není, jsem jen trochu přetažená,“ odpověděla.
Hermiona sebou trhla, když začaly kyvadlové hodiny odbíjet deset hodin.
„Propána, já úplně zapomněla, že se mám sejít s Lily!“ vyhrkla a vyskočila na nohy.
„Teď?“ podivil se Severus.
„Slíbila jsem jí, že se spolu podíváme na Zaklínadla. Promiň, musím letět!“
Krátce ho políbila na rozloučenou a vyběhla ze dveří.
Už byla skoro před knihovnou, když se jí náhle udělalo nevolno. Na čele jí vyrašil studený pot. Jednou rukou se opřela o stěnu a snažila se zklidnit dech. Za minulý týden toho moc nenaspala a teď se zřejmě dostavily následky. Srdce jí bušilo jak splašené a v uších jí hučelo. Nohy jí přestaly poslouchat a Hermiona poklesla na kolena.
Opřela si hlavu o chladnou stěnu a zavřela oči. Ztratila pojem o čase, netušila, jak dlouho se v téhle pozici nachází, dokud s ní někdo nezatřásl.
„Grangerová! Grangerová!“ doléhal k ní něčí hlas.
„Hermiono, prober se!“
Hermiona pomalu otevřela oči. Nad sebou spatřila obrys něčí postavy. Několikrát zamrkala a zrak se jí konečně vrátil do normálu.
„Siriusi?“ zašeptala.
„Pojď, vezmu tě na ošetřovnu,“ řekl Sirius a sklonil se k ní.
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Ne, nikam nechci.“
Podepřela se rukama a posunula se tak, aby mohla zády opřít o zeď. Nohy natáhla před sebe.
„Grangerová, nebuď blázen, někdo se na tebe musí podívat.“
Hermiona znovu zavrtěla hlavou.
„Není třeba, už je to dobré. Trochu se mi zamotala hlava. Jen tu chvíli počkám, dokud to úplně nepřejde.“
Sirius na ni hleděl s vážným výrazem ve tváři. Očividně se snažil přijít na způsob, jak ji přemluvit, ale nakonec to vzdal a sedl si na zem vedle ní.
„To ti dává Snape tak zabrat?“ ušklíbl se.
Hermiona cítila, jak jí červeň stoupá do tváří.
„Nechápu, co tím myslíš,“ namítla.
Sirius se uchechtl.
„Jen se nedělej, na vlastní oči jsem vás viděl, jak se v noci plížíte po hradě.“
Hermiona měla náhle napilno s počítáním dlaždic na podlaze. Sirius se znovu zasmál.
„Jak se vůbec máš?“ rozhodla se Hermiona změnit téma.
Sirius si povzdechl.
„Už bylo líp.“
Hermiona na něj vyčkávavě pohlédla.
„James je teď pořád s Lily, Petr mu neustále leze do zadku a Remus teď... má své dny.“
Hermiona se nad jeho poznámkou rozesmála, ale pak zase zvážněla.
„Štve tě to, viď? Že je Petr teď pořád s Jamesem.“
„Ano i ne. Spíš jsem naštvaný sám na sebe. Petr je kamarád, součást naší party, ale...“
„Ale?“ pobídla ho.
„Nikdy jsem ho nepovažoval za tak dobrého kamaráda, jako Jamese nebo Rema. A najednou jsme si tak nějak prohodili místa, jestli víš, jak to myslím.“
„Tak proč s tím něco neuděláš? Dokaž Jamesovi, že jeho nejlepší přítel jsi ty.“
Sirius se rozesmál a škádlivě ji šťouchl loktem.
„Vždycky jsi byla takhle chytrá?“
„Odjakživa,“ ujistila ho s vážnou tváří Hermiona.
Sirius se vyškrábal na nohy a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát.
„Už se ti vrátila normální barva. Kam jsi měla vůbec namířeno?“ zeptal se.
„Do knihovny, mám tam sraz s Lily,“ odpověděla Hermiona.
Sirius protočil oči v sloup.
„Jak jinak. Tak pojď, doprovodím tě.“
V neděli odpoledne Severus s Hermionou vyrazili do Prasinek na máslový ležák.
„Víš, o něčem jsem přemýšlela,“ začala Hermiona.
„U Merlina, to nevěstí nic dobrého,“ zamračil se Severus.
„Ale no tak,“ plácla ho škádlivě přes ruku.
„Týká se to Remuse,“ pokračovala.
„No vždyť jsem to říkal,“ zavrčel Severus a pořádně si lokl ležáku.
Hermiona se rozhodla jeho poznámku ignorovat.
„Týká se to Remuse,“ začala znovu, „a jeho... problému.“
„Tím problémem myslíš zřejmě to, že se právě nejspíš prohání po lese a vyje na měsíc, nebo ne?“
Hermiona se na něj rozhořčeně osopila.
„Je uvězněný ve vrbě Mlátičce, a ty to moc dobře víš.“
Severus se omluvně pousmál.
„Tak promiň. Co máš na mysli?“
„No... za dvacet let z tebe bude ten největší Mistr lektvarů...“ odmlčela se, když viděla Severusův samolibý výraz.
„Mohl bys mu pomoct. Jsem si jistá, že s tvým nadáním se ti podaří vymyslet lektvar, který potlačí jeho přeměnu.“
Severus se na ni tázavě zadíval.
„V budoucnosti se mi to podařilo?“
Hermiona si povzdechla.
„Ne. Ale nedá se říct, že by ses zrovna snažil. Kdybys s tím začal už teď...“
„Severusi, prosím. Já vím, že to jednou dokážeš,“ žadonila Hermiona.
Stáli teď před vchodem do zmijozelské koleje. Severus se tvářil otráveně; ani se mu nedivila, naléhala na něj celou cestu domů. Ale také moc dobře věděla, že je v duchu potěšen, že v něj má takovou víru.
„Tak dobře, zkusím to,“ svolil nakonec.
„Ale nic neslibuju!“ dodal rychle, když si všiml, jak se jí rozzářily oči.
Hermiona se mu vrhla kolem krku.
„Už jsem ti dnes řekla, jak moc tě miluju?“ usmála se na něj a políbila ho.
„Ještě ne, ale můžeš v tom pokračovat v Komnatě nejvyšší potřeby,“ zamumlal a polibek jí vrátil.
Nesouhlasně se zamračil, když se nedočkal toužené reakce.
„To snad ne! Neříkej mi, že i teď pořád myslíš na ten lektvar!“
Hermiona nadšeně přikývla.
„Nedávno jsem v knihovně narazila na jednu knihu, která by ti mohla pomoct...“
Severus nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Ty pro ni teď chceš jít, viď?“
„Hmm,“ přitakala Hermiona s úsměvem.
„Tak upaluj,“ odfrkl si Severus.
„A nikde se neloudej, budu na tebe čekat v Komnatě!“
Hermiona prstem přejížděla po hřbetech knih a zasněně se usmívala. Pokud se Severusovi opravdu podaří lektvar vytvořit, a ona věřila – ne, věděla -, že to časem dokáže, Remus a jemu podobní už nebudou muset procházet bolestivou přeměnou. Vlkodlaci by pak mohli postupem času úplně vymizet. Konečně našla knihu, kterou hledala, a vytáhla ji z regálu. I když tu takhle pozdě večer madam Pinceová nebyla, nepotřebovala její svolení. Stejně jako v budoucnosti, i teď byla Hermiona její oblíbenkyní.
Hermiona zamířila ke Komnatě nejvyšší potřeby a tiše si broukala. Náhle zaslechla něčí kroky. Rychle se schovala do nejbližšího výklenku. Bylo už dávno po večerce a ona na sebe nechtěla zbytečně přitáhnout trable. Za okamžik se zpoza rohu vynořila drobná postava. Hermiona okamžitě věděla, kdo to je. Petr Petigrew. Zaplavila ji vlna odporu. Aby se uklidnila, zaryla nehty do stěny. Bylo jí jedno, že je bude mít polámané. Petr kolem ní prošel bez povšimnutí. Hermiona mu nechala několik metrů náskok, a pak ho následovala. Nejdřív se zdálo, že jde směrem k Velké síni, ale pak zamířil k bráně. Když vyšli ven z hradu, potichu zamumlala kouzlo viditelnosti.
Hermiona nespouštěla Petra z očí. Sledovala ho, jak kráčí směrem k jezeru a vydala se za ním. U jezera se náhle zastavil. Hermiona ho z bezpečné vzdálenosti sledovala. Petr stál čelem k jezeru a pozoroval poklidnou vodní hladinu. Hermiona nechápala, proč tam jen tak postává. Zhluboka se nadechl a zaťal pěsti, jako by si dodával kuráž. Pak se znovu vydal na cestu. Pomalu došel až na hranice Zapovězeného lesa, kde se zarazil a opatrně se kolem sebe rozhlédl. Hermiona se okamžitě schovala za nejbližší strom, i když pochybovala, že by ji v téhle tmě zahlédl.
Hermiona si dodala odvahy a následovala ho do lesa. Z duše Zapovězený les nenáviděla. Nikdy nechápala, proč s ním učitelský sbor nic neudělá, když je tak nebezpečný. Zakázané ovoce nejvíc chutná, a tak se studenti často do Zapovězeného lesa vydávali na vlastní pěst. Hermionu pokaždé při vyprávění o zmizelých dětech zamrazilo.
Hermiona zrychlila. I přes kouzlo viditelnosti musela být Petrovi nablízku, jinak by se jí lehce ztratil z dohledu. Dostávali se čím dál hlouběji do lesa, až se nakonec Petr zastavil na malé mýtince, vytáhl hůlku a do starého mohutného stromu vypálil znamení ve tvaru hada. Posadil se na zem a nervózně se rozhlížel. Vypadalo to, že na někoho čeká. Hermiona se znovu schovala za jeden ze stromů.
Asi po deseti minutách se ozvaly kroky. Hermiona se přikrčila. Vedle Petra se objevila postava v černé kápi.
„Tak jsi nakonec přišel, Červíčku,“ promluvila postava.
Hermioně byl ten hlas povědomý, ale nedokázala k němu přiřadit majitele. Dokázala jen rozpoznat, že jde o mužský hlas.
„Nejspíš nebudeš tak zbabělý, jak jsem si o tobě myslel.“
Hermionu z nepohodlné pozice začala chytat křeč do nohy. Nakonec to nevydržela a přešlápla. Ozvalo se zapraskání. Petr a muž v kápi vytáhli okamžitě hůlky a rozhlédli se. Hermiona ani nedýchala. Po chvíli muž znovu promluvil, ale Hermiona mu nerozuměla, protože přešel do šepotu.
Musím se dostat blíž, pomyslela si. Pomalu se k nim přesouvala, krok za krokem. Dařilo se jí neslyšně našlapovat. Až do chvíle, kdy jí těsně kolem hlavy prolétl netopýr a ona se zajíkla.
Během vteřiny se kolem ní omotaly něčí ruce a do krku se jí zabodla hůlka.
„O nic se nepokoušej, Grangerová,“ ozval se chraplavý hlas.
„Věděl jsem, že tahle chvíle jednou přijde.“
Hermiona si uvědomila, že má celou dobu zavřené oči, a tak je rychle otevřela. Muž v kápi stál jen pár metrů od ní. V levé ruce svíral její hůlku, pravou na ni mířil. To znamenalo, že ten, kdo ji drží, je Petr. Toho by dokázala přemoci. Snažila se nenápadně zvednout ruku, ale v tu chvíli muž znovu promluvil.
„Říkal jsem ti, že budeš litovat, Grangerová.“
Lucius.
Proč jí to nedošlo dřív?
„Ustup, Červíčku.“
„Ale pane, co když-“
„Neboj se, vyřídím to rychle,“ přerušil ho Lucius.
Hermiona zaťala pěsti a snažila se rychle něco vymyslet. V okamžiku, kdy se sevření uvolnilo, vyrazila bleskurychle kupředu. Lucius sice couvl, ale i tak se jí podařilo do něj strčit a vyrazit mu svou hůlku z ruky. Lucius zavrávoral. Hermiona se vrhla k zemi, ale než stačila hůlku sebrat, Lucius pronesl tu nejhorší z kleteb, které se nepromíjejí. Hermiona vykřikla. Náhle měla pocit, že se vznáší. To poslední, co zahlédla, než se propadla do temnoty, byla záře zeleného světla.
Zpět na obsah
Kapitola 14: 13. kapitola - Ten správný okamžik
I když by to nikdy nepřiznala nahlas, Hermionu vždy zajímalo, jaké by to bylo, kdyby zemřela. Promítnou se jí ty nejdůležitější okamžiky jejího života? Půjde za světlem na konci tunelu? Shledá se se svými přáteli?
Nikdy by ji nenapadlo, že se ocitne v naprosté tmě. Automaticky sáhla do kapsy u hábitu, aby vytáhla hůlku, ale ta tam nebyla. Místo toho v druhé kapse nahmatala něco hranatého. Bylo to lehoučké, podle doteku usoudila, že je to nějaká krabička. Zkusmo s ní zatřásla a ozvalo se zachrastění. Sirky.
Hermiona jednu vytáhla a poslepu škrtla o bok krabičky. Zasyčela bolestí, když se plamen olízl její prst, a sirku upustila na zem. Zamračila se. Jak je možné, že i po smrti cítí bolest? Vytáhla další sirku; tentokrát si při škrtání dala větší pozor.
Sirka vzplála jasným plamenem a kolem Hermiony se začalo linout světlo. Hermiona natáhla ruku před sebe, aby se mohla kolem sebe rozhlédnout. Pomalu se začala otáčet na místě. Úlekem vyjekla a málem znovu sirku upustila, když zahlédla obrys postavy, která se k ní pomalu přibližovala.
V mihotavém světle napřed zahlédla tmavé vlasy. Pak brýle. A nakonec jizvu ve tvaru blesku.
„Harry?“ vydechla.
„Co tady děláš, Hermiono?“ zeptal se otráveně.
Hermiona se mu chtěla vrhnout kolem krku, ale on ji zadržel.
„Na to teď není čas. Co tady děláš, Hermiono?“ zopakoval svůj dotaz.
Hermionu chlad v Harryho hlase zaskočil.
„Já-“
„Ty sem nepatříš. Nepatříš mezi nás mrtvé.“
„To bych prosil,“ ozval se ze tmy další hlas.
Hermiona nadskočila. Nestačilo, že ji pronásledoval v jejích nočních můrách, on musel být i tady.
„Draco,“ zašeptala.
„Vypadni odsud, Grangerová, dochází ti čas.“
Hermiona pocítila v konečcích prstů žár. Plamen už se propracoval do půlky sirky, a tak ji opatrně uchopila nehty za její konec.
„Je mi to líto,“ vyhrkla.
„Co je ti líto?“ podivil se Harry.
„Já... zklamala jsem. Zklamala jsem vás. Nechala jsem vás všechny zemřít.“
Hrdlo se jí bolestivě stáhlo, když se k nim připojila další postava. Ani nepotřebovala světlo, moc dobře věděla, o koho jde.
„Zklamala? To si vážně myslíš?“ usmál se na ni Ron.
Draco protočil oči v sloup.
„Nechte si to cukrování laskavě na jindy, jo?“
„Sklapni, Malfoyi,“ utrhl se na něj Harry a obrátil se zpátky k Hermioně.
„Zklameš nás jedině v případě, že tu zůstaneš. Tak běž!“ přikázal jí.
„Ale Harry,“ namítla Hermiona.
Prsty jí od dohořívající sirky pálily čím dál víc.
Harry se pousmál.
Žár už byl nesnesitelný do takové míry, že sirku upustila a svět kolem ní znovu zahalila temnota.
„Buď šťastná, Hermiono.“
„Už se probírá!“
„Poppy! Přichází k sobě!“
Hermiona pootevřela oči a zamžourala. Chvíli trvalo, než si přivykla na světlo.
„Co-“ začala, ale selhal jí hlas.
„Nemluvte, slečno Grangerová. Pěkně jste nás vyděsila,“ ozval se ženský hlas.
McGonagallová. Hermiona se pokusila posadit, ale něčí ruka ji zatlačila zpět do lůžka.
„Jen v klidu ležte, Hermiono,“ poručil jí Brumbál.
Ošetřovna. Jsem na ošetřovně, pomalu docházelo Hermioně.
„Jak-“ zkusila to znovu, ale z úst jí vyšlo jen zaskřehotání.
„Přinesl vás sem Firenze,“ odpověděl Brumbál.
V tu chvíli vešla do místnosti Poppy. Ustaraně si Hermionu přeměřila a položila jí ruku na čelo.
„Je mi to líto, Albusi, ale musím vás všechny požádat, abyste odešli. To děvče má horečku, ještě zdaleka není v pořádku.“
Brumbál s McGonagallovou chápavě přikývli a potichu opustili ošetřovnu. Venku narazili na Severuse, kterého museli prakticky násilím odtáhnout pryč.
Hermiona znovu zavřela oči a samým vyčerpáním upadla do bezesného spánku.
Ošetřovnu mohla opustit až za týden. I když chtěla na vlastní riziko odejít už dřív, madam Pomfreyová to nedovolila, a tak byla Hermiona nucena zůstat v posteli. K jejímu velkému překvapení se ale nenudila, každý den ji někdo navštěvoval nebo posílal dárky. Zadání domácích úkolů od Lily, obrovská čokoláda ve tvaru vlka od Remuse, nebo očarovaný plyšový medvěd od Siriuse, který neměl nic lepšího na práci, než znepříjemňovat ubohé Poppy život. V den jejího propuštění ji přišel Severus vyzvednout, ale madam Pomfreyová ho znenadání vyhnala ven na chodbu.
„Potřebuji si se slečnou Grangerovou o něčem promluvit,“ přerušila Poppy jeho protesty.
Když se za několik minut pobledlá Hermiona vypotácela z ošetřovny, Severus se k ní okamžitě přihnal.
„Je všechno v pořádku? Nebolí tě něco?“ ptal se ustaraně.
„Slečno Grangerová,“ vykoukla Poppy zpoza dveří, „lektvar pro vás budu mít připravený zítra, nezapomeňte si pro něj přijít.“
Povzbudivě se na Hermionu usmála, ale na zmateného Severuse seslala vražedný pohled a zabouchla za sebou dveře.
„Co to mělo znamenat? Jaký lektvar?“ vyptával se Severus.
Vypadalo to, že ho Hermiona vůbec nevnímá, ale nakonec se mu podívala do učí a usmála se: „Ještě pořád mě trochu bolí hlava.“
Severus chápavě přikývl. Kráčeli spolu mlčky ruku v ruce směrem ke zmijozelské koleji.
„Ještě pořád jsi mi neřekla, co se ti vlastně stalo,“ zamračil se.
„Víš, jaký jsem měl o tebe strach?“
„Promiň, Severusi, ale nemůžu ti to říct.“
„A proč ne? Myslel jsem, že mi věříš. Že si můžeme říct úplně všechno,“ rozčílil se.
Hermiona mu pevně stiskla ruku.
„Věříš ty mně?“ zeptala se ho.
„Ano,“ přikývl.
„Pak musíš pochopit, že existuje něco, co ti říct nemůžu.“
„Jsem rád, že už je vám lépe, Hermiono,“ pozdravil ji Brumbál, když vešel na ošetřovnu.
„Poppy pro mne poslala, prý se mnou chcete o něčem mluvit.“
„Dobrý den, pane profesore. Ano, chci s vámi mluvit, je to důle-“
Brumbál ji mávnutím ruky přerušil uprostřed slova.
„Ne. Nechci nic slyšet.“
„Ale pane profesore...“ začala znovu naléhavě, ale Brumbál ji opět přerušil.
„Jak už jsem řekl, nechci nic slyšet. Za tu dobu, co jste tu, Hermiono, se odehrálo spousta věcí, které změní vaši budoucnost. Už v tom nemůžete dál pokračovat.“
„Jak to myslíte?“ vyhrkla Hermiona.
„Vždyť právě proto jsem sem byla poslána. Abych změnila budoucnost!“
„Svůj úkol jste splnila, Hermiono. Nastal čas vrátit se domů.“
Hermiona na Brumbála nevěřícně hleděla.
„Musíte mě vyslechnout, profesore! Možná se nám podaří Harryho zachránit!“ trvala na svém.
„Udělám pro to vše, co je v mých silách, Hermiono. I kdybych za to měl položit svůj život.“
Po těchto slovech se rozhostilo ticho. Brumbál zamířil ke dveřím, ale než je otevřel, naposledy se otočil.
„Nechte si to pro sebe,“ řekl tiše.
„Prosím vás o to.“
„Ne, to tedy nechápu,“ zavrčel Severus.
Hermiona si povzdechla. Natáhla ruku a prsty pohladila jeho tvář.
„Nečekám, že to pochopíš hned, Severusi,“ řekla něžně.
„Máš na to spoustu času.“
Severus se znovu zamračil.
„Jdu na chvíli ven, potřebuju trochu čerstvého vzduchu. Pokud se ke mně později připojíš, budu jen ráda.“
Hermiona se otočila na podpatku a nechala za sebou rozčileného Severuse.
Zastavila se a zhluboka nasála vůni rozkvetlých květin. Zavřela oči a rozpažila ruce. Najednou si připadala lehká jako pírko. Jako by čekala, až zafouká vítr a odvane ji pryč.
„Hermiono,“ ozvalo se za ní.
Otevřela oči a nechala ruce klesnout zpátky podél těla. Pak se otočila.
„Narcisso,“ pousmála se.
„Koukám, že už tě madam Pomfreyová pustila,“ opětovala jí úsměv Narcissa.
Hermiona přikývla. Pohledem spočinula na růži, kterou Narcissa svírala v ruce.
Ta si jejího pohledu všimla a pronesla jedno jediné slovo: „Lucius.“
Hermiona se nedobrovolně zachvěla.
„Vím, že ho nemáš ráda,“ poznamenala Narcissa.
„Já vlastně také ne,“ pokračovala.
„Tak proč-“
„Protože pak by nebyl žádný Draco,“ přerušila ji Narcissa.
„Některé věci se prostě stát musí.“
Hermiona po jejích slovech oněměla.
„Slib mi,“ pokračovala Narcissa a Hermiona povytáhla obočí, „že mě za těch dvacet let, i když už budu sešlá věkem, přijdeš navštívit.“
Hermiona se rozesmála.
„Budeš pořád nádherná,“ ujistila Narcissu s úsměvem.
Narcissa ji pevně objala.
„Nezklam mě,“ zašeptala a vydala se zpátky směrem k hradu.
Nezklam mě. Tahle dvě slova se jí pořád dokola ozývala v hlavě. Mlčky hleděla na bradavický hrad a přemýšlela, jak asi bude za dvacet let vypadat. Podařilo se jí vůbec něco změnit? Nezklamala profesorku McGonagallovou? Nezklamala své nejlepší přátele?
V dálce spatřila něčí postavu, která se k ní pomalu přibližovala. Slunce ji bránilo ve výhledu, a tak si zakryla rukou oči. Srdce ji poskočila, když v postavě rozpoznala svého přítele. Na tváři jí začal pohrávat úsměv.
Ne, nezklamala. Udělala vše, co bylo v jejích silách, aby změnila budoucnost. Vždyť její Severus je toho živým důkazem. Její Severus.
Měla pocit, že jí z ramen spadl těžký balvan. Byla připravená čelit všemu, co si na ni osud uchystá. Jak řekla Narcissa, některé věci se prostě stát musí. Zvedla ruku a zamávala mu. Náhle pocítila v žaludku zvláštní zašimrání, jako by z něj vylétlo na tisíce drobných motýlů. Zářivě se na něj usmála a on jí úsměv opětoval. A právě v ten okamžik ztratila půdu pod nohama a už podruhé během několika dní měla pocit, že se vznáší.
Hermiona zalapala po dechu a chytila se té nejbližší věci, co měla po ruce, aby neupadla. Chvíli trvalo, než se jí dech vrátil k normálu a přestala se jí motat hlava. Konečně to přešlo a ona se mohla narovnat. Ani se nepotřebovala rozhlédnout kolem sebe, moc dobře věděla, kde se nachází. Pracovna Minervy McGonagallové se od její poslední návštěvy vůbec nezměnila. Vyběhla z pracovny na chodbu a zaposlouchala se. Něco tu nehrálo. Chodba byla opuštěná, zdálo se, že tu není ani živáčka. Náhle se ozvala hlasitá rána a hrad se otřásl v základech. Hermiona se rozeběhla k nějbližšímu oknu a pohlédla ven. Při pohledu, který se jí naskytl, měla okamžitě pocit déjà vu. Venku zuřila válka.
Vytáhla z kapsy hábitu hůlku a rychle zamířila k bráně. Vyšla ven a náhle se ocitla tváří v tvář nějakému Smrtijedovi, který na ni okamžitě namířil hůlku a seslal na ni kletbu. Než stihla jakkoliv zareagovat, něčí silné paže ji strhly stranou.
„Ty si snad přeješ zemřít, Grangerová,“ ozvalo se jí u ucha.
„Draco,“ vyhrkla.
„To už jsme se dopracovali ke křestním jménům?“ zašklebil se a poslal Smrtijeda dobře mířeným kouzlem k zemi.
Podal Hermioně ruku, ta ji přijala a vyškrábala se na nohy.
„Koukej taky něco dělat, kdo tě má pořád zachraňovat,“ pronesl otráveně Draco a sejmul dalšího Smrtijeda.
Na jeho poznámku Hermiona nijak nereagovala, měla najednou plné ruce práce. Stejně jako všichni ostatní. V jednu chvíli zahlédla Nevilla a Lenku, ale pak jí zase zmizeli z dohledu.
Cítila se k smrti vyčerpaná. Netušila, jak dlouho už bojuje, ale nehodlala se jen tak vzdát. Venku už se dávno setmělo a i přes mocná kouzla bylo čím dál těžší rozeznat nepřátele od přátel. Do hradu levitovaly desítky nosítek s nehybnými těly a Hermiona si zakázala přemýšlet nad tím, kolik jejích kamarádů je těžce zraněných. S Dracem společně přemohli dalších pár Smrtijedů. K jejím překvapení spolu tvořili výborný tým, jako by to už nějakou dobu trénovali. Najednou se v dálce ozvalo zaburácení a černou oblohu proťalo jasné světlo. Hermiona si nad tou září zakryla oči.
Všude kolem ní se ozýval křik. Ale nezněl zoufale, právě naopak. Smrtijedi se dali na ústup.
„Je po všem, Grangerová!“ zvolal Draco a v náhlém návalu euforie ji objal.
Hermionu ale pořád svíral nepříjemný pocit. Otáčela se na místě a snažila se prohlédnout hlubokou tmou.
„Tak co je, Grangerová?“ zeptal se Draco.
„Lucius,“ vyšlo jí z úst chraplavé zašeptání. „Nikde ho nevidím.“
Draco povytáhl obočí a šlehl po ní pátravým pohledem.
„To bude asi tím, že je mrtvý,“ poznamenal suše.
Hermiona se na něj překvapeně podívala.
„Cože? Jak? Kdy?“
Draco se uchechtl.
„Ty. Dneska ráno.“
Hermiona vytřeštila oči a Draco se rozesmál. Přistoupil k ní a poplácal ji po paži.
„Klídek, Grangerová,“ utrousil a zamířil do hradu.
„Jo a mimochodem,“ ohlédl se přes rameno, „máti tě zve na kafe.“
Zpět na obsah
Kapitola 15: 14. kapitola - Za dvacet let
Hermiona stála před Velkou síní, která byla až na občasný hovor podezřele tichá. Už dobrých pár minut tu jen tak přešlapovala na místě. Bála se vejít dovnitř. Ještě před chvílí byla plná naděje, ale se jí obavami svíral žaludek. Netušila, kde jsou Harry s Ronem. A Severus. Během bitvy je ani jednou nezahlédla. Co když-
„Grangerová, to tu hodláš stát jak solný sloup?“ Draco Malfoy, kdo jiný.
Popadl ji za ruku a táhl ji dovnitř.
„Já... eh...“ zakoktala se Hermiona.
Draco se ušklíbl.
„Jeden by řekl, že si z těch všech přečtených knih vypěstuješ slušnou slovní zásobu,“ rýpnul si do ní.
„Pane Malfoyi, kroťte se,“ ozval se za nimi ženský hlas.
Hermiona se prudce otočila a ocitla se tváří v tvář profesorce McGonagallové.
„Vítejte zpátky, slečno Grangerová,“ usmála se na ni profesorka přívětivě.
„Jak víte, že-“
„Pan Malfoy,“ přerušila ji McGonagallová.
„Musíte být vyčerpaná, pojďte se na chvíli posadit,“ pobídla Hermionu.
Hermiona automaticky zamířila k nebelvírskému stolu, ale pak se zarazila a zmateně se rozhlédla kolem dokola. Profesorka McGonagallová ji vzala za paži.
„Došlo tu k pár změnám,“ vysvětlovala.
Místo čtyř kolejních stolů tu byl jen jeden dlouhý, tvarovaný do obdélníku.
„Byl to Brumbálův nápad, pokoušel se zmírnit kolejní rivalitu. A kupodivu to fungovalo,“ pokračovala McGonagallová.
„A kde... kde vlastně je?“ zeptala se potichu Hermiona.
Profesorka svěsila ramena a zavrtěla hlavou.
„Před rokem zemřel na následky kletby, která chránila jeden z viteálů.“
Hermiona sklopila hlavu. Udělám pro to vše, co je v mých silách, Hermiono. I kdybych za to měl položit svůj život. Po tváři se jí skutálela slza. V tu chvíli křik studentů zesílil a Velkou síní zaburácel ohlušující potlesk. Někdo, zřejmě z učitelského sboru, začaroval strop tak, že z něj teď tryskal barevný ohňostroj. Hermiona rychle zvedla hlavu a na tváři se jí objevil úsměv. Ve dveřích stáli Harry s Ronem. Okamžitě se k nim rozeběhla.
„Hermiono, vždyť mě umačkáš!“ protestoval Ron.
„Ty to přežiješ,“ vyhrkla Hermiona a vzápětí objala Harryho.
Po tvářích jí teď stékaly celé potoky slz.
„Tak moc jste mi oba chyběli!“
Ron se tvářil zmateně.
„Co blbneš? Děláš, jak kdybys nás neviděla celou věčnost,“ vrtěl nechápavě hlavou.
„To nic,“ mávla rukou Hermiona a otřela si rukávem obličej.
Harry měl ve tváři podivný výraz.
„Zdrželi jsme se na-“ začal Ron, ale než stihl větu dokončit, obklopil je dav nadšených spolužáků.
Harry se procpal k Hermioně a položil jí ruku na rameno.
„Můžeme si spolu na chvíli někde v klidu promluvit?“
Hermiona přikývla a společně se vytratili na chodbu.
Harry se opřel o stěnu. Chvíli nic neříkal; jako by se snažil utřídit si myšlenky. Hermiona vyčkávala.
„Pamatuješ si,“ začal pomalu, „jak jsem měl v pátém ročníku se Snapem nitrobranu?“
Hermiona při zmínce toho jména ztuhla.
„Tehdy jsem se podíval do jeho myslánky, a on mě pak vyrazil.“
Zmohla se jen na přikývnutí.
„Můj táta a ostatní si z něj dost ošklivě utahovali, ale moje máma se ho zastala. Z toho, jak se na ni díval, jsem pochopil, že ji měl... že ji měl rád,“ pokračoval Harry zdánlivě nenuceným hlasem.
„Snape mou mámu miloval a kvůli ní se rozhodl dělat Brumbálovi špeha. Myslel jsem si, že v tom mám jasno. Teda až do včerejška.“ Na několik dlouhých vteřin se odmlčel.
Hermiona se zprudka nadechla a zaťala pěsti. Nehty se jí bolestivě zarývaly do dlaní, ale ona to nevnímala.
„Znovu jsem vstoupil do jeho myslánky.“ Harryho hlas přibýval na intenzitě.
„V jedné vzpomínce jsem ho viděl utíkat jako o život k dívce, která mu postupně mizela před očima. K dívce, která v té vzpomínce neměla co dělat.“ Harry si odkašlal.
Hermiona se roztřásla. Harry viděl Severusovy vzpomínky. To mohlo znamenat jen jediné.
„A v tu chvíli mi došlo, že jsem v páťáku neviděl všechno. Snape tehdy pěkně běsnil a já myslel, že je to kvůli mé mámě. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to nakonec bude všechno jinak.“
Hermioně se stáhlo hrdlo úzkostí. Chtěla promluvit, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.
„Ten výraz, který měl ve tváři, když ta dívka, která rozhodně nebyla mou matkou, zmizela, se mi vryl do paměti.“
Tiše vzlykla. Slzy jí kanuly po tvářích; toho dne snad už po sté, ale jí to bylo jedno. Harry si unaveně promnul čelo.
„Připadám si jako naprostý blázen,“ povzdechl si Harry.
„Dokonce jsem přemýšlel, že se ho teď zeptám, ale pak jsem si řekl, že bude lepší, když si napřed promluvím s tebou. Nechtělo se mi to řešit před Remusem.“
Hermiona nijak nereagovala. Až po několika vteřinách jí došlo, co právě Harry řekl. Hlava jí vylétla nahoru.
„Cože?“
„Nechtělo se mi do toho zatahovat Remuse,“ zopakoval Harry. „Má teď dost svých starostí.“
Hermiona ho popadla za paži.
„Seve-“ vydechla, „profesor Snape, kde teď je?“
„Na ošetřovně,“ odpověděl Harry. „Ale Hermiono, vysvětli mi-“
Jenže Hermiona už byla ta tam.
Hermiona se přiřítila k ošetřovně, sotva lapala po dechu. Sáhla po klice a málem dostala ránu do hlavy, když se dveře náhle otevřely.
„Slečno Grangerová,“ řekla překvapeně madam Pomfreyová.
„Severus... je tu?“ nezdržovala se Hermiona s pozdravem.
Poppy přikývla a vyšla ze dveří.
„Moment, slečno Grangerová, něco pro vás-“
Ubohá Poppy nadskočila, když se před ní dveře s prásknutím zabouchly.
Hermiona prolétla místností, kde madam Pomfreyová skladovala své léčivé lektvary. Zastavila se až u dveří na ošetřovnu. Zhluboka se nadechla, sáhla po klice a potichu dveře otevřela. A pak ho uviděla. Stál k ní zády, ale Hermiona moc dobře věděla, že je to on. Stál vzpřímeně, jako by spolknul pravítko, takže se zdálo, že je jeho mohutná postava ještě vyšší než kdy dřív. Hermiona popošla o pár kroků blíž.
„Sakra Lupine, jak jsem asi mohl vědět, že pokoušeš sám sebe?“ zavrčel Severus.
Remus na něj nevraživě pohlédl.
„To ty jsi tvrdil, že jsi v přípravě Protivlkodlačího lektvaru udělal pokrok, Snape!“
„To sice ano, ale také jsem říkal, že ještě zdaleka není hotový. Je to jeden z těch nejtěžších-“
„Ráda s jeho přípravou pomůžu,“ vložila se do toho Hermiona.
Severus se otočil a změřil si ji pohledem.
„To není potřeba, slečno Grangerová,“ zasyčel a znovu se obrátil k Remusovi.
„Bral jsi ho vůbec v těch správných dávkách, ty idiote?“
Hermiona se pousmála.
„Jak jsem řekla, ráda pomůžu s jeho přípravou,“ neústupně trvala dál na svém Hermiona.
„Nepotřebuji, aby mi při práci překážela taková vševědka, jako jste vy, slečno Grangerová!“ zahřměl Severus.
Remus už chtěl něco rozhořčeně namítnout, ale zarazil se, když si všiml, že Hermioně zacukalo v koutcích. Jen naprázdno několikrát otevřel ústa a zase je zavřel. Zkoumavě se na Hermionu zahleděl.
„Třeba by se vám zrovna tahle vševědka mohla hodit, pane profesore,“ pokračovala Hermiona a mrkla na Remuse.
Tomu se ve tváři objevil úsměv od ucha k uchu. Podíval se Hermioně do očí a lehce pokývl hlavou, jakoby na pozdrav. Hermiona mu kývnutí oplatila a znovu pohlédla na Severuse, který k ní teď stál tváří v tvář a z očí mu sršely blesky.
„Slečno Grangerová, nebýt toho, že už školní rok skončil, srazil bych Nebelvíru za tuhle opovážlivost body.“
Remus zahýkal smíchy a Severus po něm sekl vražedným pohledem. Hermiona se rozesmála.
„Koukám, že se tu toho za tu dobu, co jsem byla pryč, moc nezměnilo.“
Severus po jejích slovech zalapal po dechu. Nevěřícně na ni chvíli hleděl, ramena mu poklesla. Hermiona překonala okamžitou touhu Severuse obejmout a vyčkávala. Mlčky sledovala jeho tvář, za ta léta protkanou vrásky. Na mysli jí vytanul rozhovor, který spolu vedli po jejich prvním milování, zatímco jeden druhému leželi v náručí.
„Jak budu vypadat za dvacet let?“ zeptal se z ničeho nic Severus.
„Pořád stejně,“ zamumlala ospale Hermiona.
„Lhářko,“ uchechtl se Severus.
Hermiona se na něj usmála.
„No dobře, tak budeš trochu starší.“
„Jen trochu? O dvacet let... budu mít vrásky!“ namítl Severus.
Hermiona se nadzvedla a pohlédla mu do tváře.
„To je pravda. Od toho, jak se neustále mračíš.“
Natáhla ruku a prstem putovala po jeho čele.
„Tady,“ zašeptala a prstem sjela nad kořen nosu. „A tady.“
Severus se zamračil a Hermiona vyprskla smíchy.
„U Merlina, vždyť budu stejně starý jako tvůj otec! Jak bys mě pak mohla milovat?“
Hermiona ho něžně políbila.
„Jak bych tě mohla nemilovat?“
Hermiona stále vyčkávavě hleděla na Severuse. Tomu na rtech začal pohrávat nepatrný úsměv.
„Že ti to ale trvalo, Grangerová.“
Hermiona se po jeho slovech rozzářila.
„Jen dvacet let, Severusi,“ namítla a přistoupila k němu blíž.
V tu chvíli se rozrazily dveře a vešla madam Pomfreyová
„Slečno Grangerová, to je dobře, že jste ještě tady. Něco vám nesu.“
Severus na Poppy otráveně pohlédl.
„Poppy, nemůže to chvíli počkat? Teď zrovna není-“
„Nemůže,“ přerušila ho madam Pomfreyová a zamračila se na něj.
Na Hermionu se naopak usmála a podala jí lahvičku s tmavě fialovou tekutinou.
„Berte to každý večer před spaním, mělo by se vám pak ulevit.“
„Co je to?“ zeptal se zvědavě Remus.
Hermiona zrudla, když si uvědomila, co drží v ruce. Poppy nezapomněla. Severus se naklonil a zkoumavě si lahvičku prohlédl.
„Není to-“
„Lektvar proti ranním nevolnostem,“ skočila mu Poppy znovu do řeči.
Remus vytřeštil oči dokořán.
„Že jsem se vůbec ptal,“ zamumlal.
Severus šokovaně hleděl na Hermionu a klapal pusou naprázdno jako ryba na suchu.
„Jak... jak... to není možné...“ koktal Severus.
Hermioně se i přes trapnost situace podařilo vzpamatovat a odvětila: „I mistr lektvarů se někdy utne.“
Remus znovu zahýkal smíchy.
„Sklapni, Lupine!“ zařval Severus.
„Já za to nemůžu,“ snažil se popadnout dech Remus. „Máte si takovéhle věci vyřizovat někde jinde.“
„Má pravdu,“ přikývla Hermiona a popadla Severuse za ruku.
„Ahoj, Reme!“ rozloučila se a táhla za sebou stále šokovaného profesora lektvarů.
Před ošetřovnou narazili na Harryho a Rona.
„Hermiono, tady jsi! Všude jsme tě hledali,“ vykročil k ní Harry, ale pak se zarazil, když si všiml, koho Hermiona drží za ruku.
V očích se mu zračilo poznání. Mlčky pokývl hlavou profesorovi na pozdrav a usmál se chápavě na Hermionu.
„Buď šťastná, Hermiono.“
Hermiona mu úsměv opětovala.
„To mám v plánu, Harry.“
Ron na rozdíl od svého nejlepšího přítele tak chápavý nebyl.
„Co to má znamenat? Hermiono!“
Už už se chystal kamarádku od Snapea odtrhnout, ale Harry ho popadl za rameno a táhl ho pryč.
„Rone, tomuhle nebudeš věřit...“
Hermiona nad zmateným výrazem svého kamaráda jen zavrtěla pobaveně hlavou. Stiskla Severusovi ruku a zamířila s ním pryč od ošetřovny. Za rohem potkali Nevilla.
„Hermiono, co to-“
„Teď ne!“ přerušila ho Hermiona a pokračovala v cestě.
Dalším člověkem, na kterého narazili, byla Ginny. Ta při pohledu na propletené ruce své nejlepší kamarádky a všemi obávaného profesora lektvarů vypískla.
„Hermi-“
„Teď ne!“ zařvala Hermiona a dál za sebou táhla pobaveného Severuse.
„Ztrácím tu svou reputaci, slečno Grangerová,“ zlobil se na oko, když míjeli další šokované studenty.
Hermiona se zastavila až před zdí, za kterou se nacházela Komnata nejvyšší potřeby. Jakmile se objevily dveře, postrčila Severuse dovnitř.
„Hermiono, musíme si promluvit o tvém stavu...“ začal Severus.
„TEĎ NE!“ zahřměla Hermiona a hladově přitiskla svá ústa na jeho.
Když se od sebe po chvíli odtrhli a snažili se popadnout dech, Severus se zasmál.
„Hned si připadám o dvacet let mladší.“
„To je dobře, pane profesore,“ mrkla na něj Hermiona.
Severus se zašklebil a poznamenal: „Možná ti to ještě nedochází, ale už se nemusíme schovávat tady. Jako profesor lektvarů mám ve sklepení své vlastní komnaty.“
Hermiona mu úšklebek vrátila. Rukama ho objala kolem pasu a opřela si hlavu o jeho hruď.
„Až příště,“ zamumlala.
„Teď na to bylo příliš málo času.“
Konec.
Zpět na obsah