Coeur Corrompu napsal(a) Clarissa
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=850
Index
Kapitola 1: Kapitola první
Kapitola 2: Kapitola druhá
Kapitola 3: Kapitola třetí
Kapitola 1: Kapitola první
Ten den, ten den
Jaký podivuhodný zmatek
To je všechno, co mohu udělat
Skončila jsem s bytím sama sebou
Smutná, vystrašená, malá, sama, nádherná
Má to tak být
Se vším souhlasím
Má to tak být
Ten den, ten den
Lehám si vedle sebe
V tom pocitě bolesti, smutku
Vystrašená, malá, stoupám, plazím se
Ke světlu
A to je jediné, co vidím
A jsem unavená a mám pravdu
A mýlím se
A je to nádherné
Natalie Imbruglia – That Day
Virginia Weasleyová se s hlubokým nadechnutím převalila na posteli. Ospale otevřela jedno oko a pokusila se zaostřit na digitální číslice svého budíku. S úsměvem na rtech se uvolněně vrátila na polštář.
„9:15,“ zamumlala a znovu nechala svá víčka poklesnout.
O sekundu později se napřímila, ledabyle uvázané vlasy jí spadaly do obličeje.
„9:15,“ zopakovala a na vteřinu si skousla dolní ret.
„U Merlina!“ vyjekla naštvaně.
Venku vesele štěbetal pták a zlaté paprsky slunce rozzářily svět. Ginny to připadalo až moc ironické. Rychle se pokusila vymotat zpod deky, postavila se doprostřed pokoje a rozhlédla se dokola po té spoušti. Povzdechla si a nahrbila se. Tak tam stála, vlasy jí zakrývaly tvář, oči uslzené a oteklé, šaty celé zválené. Nemohlo to být ještě horší, než už bylo. Spěšně si svlékla pyžamo a prohledávala podlahu kvůli čisté podprsence. Potichu zavrčela a vytáhla jednu z hromady špinavého prádla.
„Ne, že by to někdo viděl…“ zamumlala, když prudce otvírala dveře skříně.
Ginny si oblékla podprsenku a rukou se prohrábla řadou šatů. Namátkou jedny vytáhla, prudce je stáhla z ramínka a přitiskla si je pod bradu, zatímco si zapínala podprsenku. Tak rychle, jak jen to bylo možné, si přetáhla šaty přes hlavu, popadla svetr a boty a úprkem pádila z místnosti.
Dole v přízemí se Honey, její kočka, koupala v ranních paprscích, vůbec nehledíc na úzkost své paní. Ginny se na kočku laskavě usmála. Honey byla jako pořádek uprostřed chaosu. Byla jedinou věcí, o které se zdálo, že není ovlivňovaná Gininymi pocity. Byl okamžik, kdy byla tak naštvaná, že vzala plechovku barvy a vymalovala celou jednu stěnu v kuchyni na černo. Tehdy se jí zdálo, že to tam pasuje, ale když se vzbudila, realita ji dohnala k zuřivosti. Ještěže tam seděla Honey, stejná jako vždycky, a všechno na světě se zdálo být v pořádku. Ginny se sklonila, podrbala ji mezi ušima a potěšilo ji, když zaslechla zavrnění.
„Aspoň někdo mě má rád,“ řekla smutně.
Když se zběžně rozhlédla po kuchyni, zachytila pohledem svůj odraz v zrcadle a povzdechla si. Vykročila kupředu a trhla s sebou, když uviděla, jak strašně vypadá. Oči měla zarudlé a opuchlé od pláče a nos se jí leskl. Se zabručením si rychle rukama pročísla vlasy, aby je trochu upravila a dala jim nějaký tvar. V žádném případě neměla v úmyslu jít ven s takovým nosem. Po pár namáhavých minutách se na sebe kriticky podívala.
„To bude stačit. Co myslíš, Honey? Myslím, že panička vypadá… slušně.“
Honey souhlasně zamňoukala.
Když vyběhla z domu, vzpomněla si Ginny na minulý večer. Byl to jeden z těch, na které myslíte už celý týden předem. Přemýšlíte o perfektních šatech, perfektních botách, jak si udělat vlasy, aby to vypadalo, že jste se vůbec nesnažili. To byla jediná věc, na kterou dokázala myslet a všechno zmíněné si nachystala. Vybrala si boty a šaty; popravdě vypadala úžasně. Ten večer naplánovala láska jejího života. Jediný muž, pro kterého Ginny měla oči. Sám pan Potter. Chodili spolu už dva roky a Harry jí řekl, že si večer musí promluvit. Protože byla malé hloupé stvoření, trvala na tom, aby šli do nejlepší restaurace na Příčné ulici. Ale samozřejmě, jakmile tam dorazili, věci začaly jít z kopce. Věřte, že vybrala to nejvíc nóbl místo, kde byla veřejně ponížená a bylo jí ublíženo tím nejnelidštějším způsobem.
Najednou se zastavila v půlce cesty a zhluboka se nadechla.
„Kalhotky,“ zamumlala, když běžela zpátky domů.
Jen pohled na dveře před ní způsobil, že se jí obrátil žaludek. Nakonec je bude muset ale i tak otevřít a čelit tomu, co se nacházelo za nimi. Teď by se měla sebrat a přijít na to, jak vysvětlí, že jde tak pozdě. Podívala se na své šaty a poprvé si všimla, jak jsou zmačkané. S povzdychnutím si studenými prsty jemně promnula spánky. Už ve škole se naučila, že jediný způsob, jak překonat strach, je čelit mu. S touto myšlenkou Ginny vykročila kupředu a opřela se do obrovských dveří.
První věc, která ji zavadila o nos, byla důvěrně známá vůně pižma, kterou tak milovala. Nebyla to nejlepší vůně na světě, ale byla to vůně, ve které se cítila příjemně. V hlavě se jí vynořily vzpomínky na dny, kdy seděla za svým stolem a zářilo na ni slunce. To bylo tehdy, když si přála, aby byla kočka a mohla se slunit na slunci po celý dlouhý den. Na tváři se jí ten den poprvé objevil opravdový úsměv, a ona zamířila k malému stolu v přední části místnosti.
Druhou věcí, které si všimla, byl nedostatek lidí. Normálně by se všichni tlačili dovnitř a ven, a i kdyby se to nestalo, určitě by kolem procházeli její kolegové. Zamračeně nakrčila čelo. Něco nebylo v pořádku.
„Haló?“ zvolala Ginny nervózně.
Když promluvila, boční dveře do hlavní místnosti se otevřely, a ona nadskočila. Ginny byla všeobecně nervózní, podrážděná osoba, ale pracovat jako bystrozorský vyšetřovatel bylo dost na to, aby se tak cítil každý. Množství kouzel a kleteb, které poznala, bylo až nad hlavu. Ale nežila pořád jen ve strachu, její spolupracovníci se o to postarali. Nedostala se tak často do akce, když přišlo na boj, ale bez její pomoci by nebyli schopni najít svou kořist.
„Jdeš pozdě,“ ozval se měkce ostrý hlas, díky kterému se Ginny s úlevou usmála.
„Promiň, Miono,“ řekla s úšklebkem.
„Zaspala jsem.“
Hermiona Grangerová se od doby, kdy opustila školu, příliš nezměnila. Nastoupila na trénink na bystrozora společně s Ginniným bratrem Ronem. Zdálo se, že je to jediná věc, kterou můžou udělat, téměř jejich životní poslání. Založili spolu malou kancelář a spolupracovali s ministerstvem, aby dopadli smrtijedy. Voldemort byl poražen v posledním roce, který Hermiona v Bradavicích strávila, ale stále se ho lidé pokoušeli přivést zpět. Válka byla krutá, ztratili během ní mnoho svých přátel. Jen co Ginny opustila školu, vydala se na pomoc těm, kteří potřebovali její podporu. Věděla, že nikdy nebude schopna bojovat tak jako Ron a Hermiona, ale něco jí říkalo, že je potřebná.
„No, vzhledem k tomu, že je to tvůj první přestupek, nechám to být,“ řekla Hermiona a nepatrně se pousmála.
Dnes měla na sobě pod tmavě červeným hábitem mudlovské džíny a její vlasy byly sepnuté jedinou stříbrnou sponkou. Ginny si vždycky myslela, že její kouzlo je v jednoduchosti a dokázala si představit, proč ji Ron miluje. Hermiona byla samozřejmě k jeho projevům náklonnosti slepá, čemuž se Ginny smála. Bylo to tak zřejmé!
„Tak, kde všichni jsou? Čekala jsem, že lidé budou stát za dveřmi ve frontě,“ poznamenala, přešla ke svému stolu a posadila se do velkého křesla.
„Volalo ministerstvo, řekli nám, že chtějí, abychom se soustředili pouze na jeden případ. Podle všeho potřebují tu osobu najít, ale nechtějí nám říct proč. Mám pocit, že to má co dočinění s nedávnými zmizeními podezřelých kouzelníků,“ sdělila jí klidně Hermiona a posadila se do protějšího křesla.
„Brzy přijdou spisy. Bohužel si myslím, že na tomto budeš muset pracovat opravdu usilovně.“
„To je v pořádku,“ řekla Ginny vážně, otevřela šuplík, a pak ho znovu zavřela.
„Děje se něco, Ginny?“ zeptala se Hermiona, hlas protkaný obavami.
„Ano,“ odpověděla prostě.
„Harry se se mnou rozešel.“
Ticho, které se rozprostřelo po místnosti, znělo jako tlumený bzukot. Ginny mohla říct, že to nebylo to, co Hermiona očekávala. Harry byl zázračný chlapec, v jejích očích nemohl udělat nic špatně. Ale tohle ji nepřekvapilo. Harry byl téměř neskutečně dokonalý. Po pádu Voldemorta chtěl utéct před světem, který se okolo něj nashromáždil. Chtěl se osvobodit od strachu. S tímto pocitem Harry přerušil spolupráci s Hermionou a Ronem a začal hrát famfrpál s těmi nejlepšími. Teď byl jedním z nejlepších chytačů kouzelnického světa a Ginniným přítelem. Ale to už vlastně nebyla pravda.
„Och…“ řekla nakonec Hermiona a její čelo se zamračením svraštělo.
„Je mi to moc líto, Ginny. Neměla jsem tušení, že se to chystá udělat.“
„Ano,“ pronesla Ginny, zatímco se zaměstnávala nějakými papíry.
„Pro mě to byl také trochu šok.“
Hermiona sledovala svou kamarádku s obavami. Konečně Ginny vzhlédla a věnovala Hermioně ten nejlepší úsměv, který dokázala vytvořit, aniž by propukla v pláč.
„Budu v pořádku, Miono. Bolí to jako nic na světě, ale dostanu se přes to.“
Časem, dodala v duchu.
„Vím, že nemůžu říct nic, abych ti pomohla, ale…“ záblesk modrého světla ji přerušil a na stole přistál těžký svazek papírů. Ginny nepatrně nadskočila a zakašlala, když ji zasáhla vlna prachu.
„U Merlina! Tenhle chlap je buď opravdu starý, nebo opravdu zlý…“ zamumlala Ginny a mávala při tom rukama, aby pročistila vzduch.
Před ní ležela obrovská hromada papírů, všechno jeden svazek informací o jediné osobě. Ze rtů jí uniklo povzdechnutí:
„Vypadá to na další noc strávenou v kanceláři.“
Hermiona potichu zakašlala.
„Nechám tě tu. Říkala jsem ti, že budu mít s Ronem několikahodinový výcvik.“
Pomalu se vyhrabala z křesla a protáhla se. Když byla na odchodu, jemně ji upozornila:
„Pokud toho na tebe bude příliš, Gin, jsem tu pro tebe.“
„Já vím,“ zašeptala Ginny a otevřela složku, aby odhalila tvář, která na ni zírala hlubokýma stříbřitýma očima, co se zdály být snad všude najednou.
„Hermiono?“
„Ano?“ ozvala se Hermiona, zatímco otevírala dveře.
„Kdo je to? Vypadá tak... povědomě...“ řekla Ginny a její oči bloudily po rysech před ní ležící tváře.
Skoro jako by ji očarovávaly.
„No, taky by měl,“ odpověděla s jemným smíchem Hermiona.
„Věděla jsem, že jednou budu mít šanci dostat Draca Malfoye.“
S těmito slovy odešla a práskla za sebou dveřmi.
„Och…“
Na západě se slunce začínalo loučit se dnem a uvolňovalo místo večeru. Ginny celý den seděla za stolem a četla si spis Draca Malfoye. Byl jako epos, směřující z jednoho zvratu do dalšího. Pro vyšetřovatele jako ona to byl dokonalý spis. Obsahoval všechny dobrodružství, kterých se zúčastnil, s kým spolupracoval, jeho sociální postavení a celou spoustu nesrovnalostí. Rozporuplné příběhy, které nepasovaly k jeho činům. Její oči čas od času zabloudili k obrázku na stole a ona přemýšlela o změnách v jeho tváři. Když chodil do Bradavic, Dracova tvář vypadala mnohem jemněji, vlastně skoro bezchybně. Ale na této fotografii mohla Ginny jasně rozpoznat daň, kterou si na něm vybral těžký život. Ačkoliv byla jeho tvář mírně ošlehaná, pokožka zůstávala stále sněhově bílá a jeho vlasy ještě světlejší než blonďaté. Lehce se pousmála. Tenhle chlapec představoval všechno, co za dob školy nenáviděla a teď se zdálo, že dostává konečně to, co si zasluhuje. Jediný problém měla s jeho očima. Stačilo do nich pohlédnout a ulovily vás. První položkou ve spisu byl osobní profil, který vypracovali různí lidé. Někteří ho chválili, jiní jím pohrdali, ale jedna žena vyzdvihla něco velmi prostého.
„Jeho oči jsou okna do jeho duše. Jakmile se do ní jednou ponoříte, už nikdy nebudete znovu stejní.“
To Ginny rozesmálo. Zřejmě nějaká žena, kterou Draco okouzlil svými hříšnými způsoby. V hlavě se jí vynořila představa Pansy, jak se zasněnýma očima někde na ministerstvu popisuje svého muže. Ale pro případ, že by to bylo důležité, si Ginny poznamenala na svůj seznam položek “oči“.
Právě v tomto okamžiku se začalo v místnosti stmívat a stíny noci pohlcovaly malou kancelář. Ginny seděla osamocená, opřená hluboko do svého křesla, nohy schované pod sebou a se spisem rozevřeným na koleni. Když se prolistovala až na poslední stránku, zalapala po dechu nad tím, co právě našla. Úmrtní list. Tohle bylo odlišné od případů, které většinou měla. Ale pak ji to napadlo; předstíraná smrt. Nebylo neobvyklé, že pronásledovaní lidé předstírali svou vlastní smrt jako způsob úniku. I tak to ale díky tomuto bude mnohem těžší.
„Proč já?“ zašeptala do temnoty.
Po několika minutách přemýšlení Ginny vstala a vytáhla z kabelky svou hůlku. Přitiskla si spis k hrudi, zašeptala pár slov a za chvíli už stála ve svém obývacím pokoji. Spokojeně se usmála. Naposledy, když se pokusila přemístit z kanceláře, ztratila své oblíbené boty. Položila spis na konferenční stolek, zapálila několik svíček a vešla do kuchyně. Když pohlédla ven z okna, všimla si sovy a otevřela okno. Obrovská hnědožlutá sova vletěla dovnitř a přistála na kuchyňské lince. Popudlivě na ni zakdákala. Ginny rychle vzala z jejích pařátů dopis a rozbalila ho.
Nejdražší Ginny,
Nemohu tě opustit za takových okolností. Nechtěl jsem ti ublížit. Prosím mluv se mnou.
Harry
„Jo, jasně,“ vyhrkla a přiřítila se zpátky do obývacího pokoje.
„Já ti ukážu špatné okolnosti.“
S těmito slovy podržela pergamen nad jednou ze svíček a nechala ho podpálit. Přidržela si ho u tváře a sledovala, jak ho pomalu pohlcují plameny. Ze rtů jí unikl povzdech a všechen hněv pomalu opadával z jejího těla. Byla na tohle příliš unavená. Hodila pergamen do koše, zamumlala zaklínadlo a zahasila oheň.
„Zpátky do práce, že, Honey?“
Otočila se, aby vzala spis, když se náhle zastavila. V tu chvíli ji přestalo bít srdce a cítila se, jako kdyby měla začít plakat, a už nikdy nepřestat. Místo spisu ležela na místě, kde ho nechala, jediná lilie a vzkaz, který zněl:
Nech to odpočívat v pokoji.
Ginny zavřela oči a vykřikla. Zpět na obsah
Kapitola 2: Kapitola druhá
Historie mě míjela ve škole
Ale já jsem si za žádnou cenu nehrál na hlupáka
Minulost a přítomnost se slévala do jednoho
Ale budoucnost je teď pryč
A myslím, že jeden by předpokládal
Že už není nic dalšího co ztratit
Nezbývá k odehnání žádné vědění
Svět byl plochý, dosáhli jsme konce
Druhá strana je teď možná příjemná
Teď je řada na tobě hodit kostkou
A pak se všichni zastaví
Ale já si nemohu pomoct a cítím
Toploader – Stupid Games
„Projděme si to znovu.“
Ginny si bez nadšení povzdychla. Procházeli tím už snad tisíckrát a stále to vypadalo stejně. Chtělo se jí zakřičet, že to už nic nezmění. Chtělo se jí zakřičet, že je všechno její chyba, a že je jí to líto. Nejvíce ze všeho se ale chtěla stočit do klubíčka a vyplakat veškerou vodu ze svého těla ven. Možná by tak necítila vinu, která těžce ležela na jejích ramenou. Všechno, co měla udělat, aby zabránila této krádeži, obzvlášť vzhledem k tomu, že se to stalo jí přímo pod nosem.
„Rone, podívej,“ řekla Hermiona a jemně položila ruku na rameno svého kamaráda.
„Byla to dlouhá noc a myslím, že je na čase, abychom šli domů a nechali Ginny trochu se prospat.“
„Ale ten spis…“ začal Ron.
„Huš!“ odsekla mu Hermiona mírně naštvaně.
„Ministerstvo bude mít další kopii. Vyřešíme to zítra ráno. A kromě toho, Ginny už ho celý přečetla a o všech důležitých detailech si udělala poznámky.“
„Ale jak…“
„Rone Weasley, jakmile s touhle záležitostí okamžitě nepřestaneš, osobně ti sešiju pusu!“
Ron okamžitě zmlkl a Ginny si uvědomila, že se jí rty roztahují do úsměvu. Líbilo se jí, že má Hermiona nad jejím bratrem tak velkou moc. Věděla, že už brzy opustí její dům a jí bude konečně dovoleno trápit se nad svou hloupou chybou. To jediné měla v hlavě naplánované. Včetně nějaké hudby a množství čokolády. Pokud existovalo něco, čemu věřila, byla to moc jídla, která nutí svět, aby vypadal o trošku jasnější. Bylo to něco, co si vštěpila už v útlém věku a byla tomu vděčná. Její matka vždy nazývala čokoládu “potravou pro duši“ a v mnoha ohledech měla pravdu.
„Ginny?“ ozval se vedle ní jemný hlas.
Vzhlédla a uviděla Hermioniny unavené oči.
„Ginny, vím, že to není tvoje chyba. Ale jsi si jistá, že nepoznáváš ten rukopis? Skutečně by nám pomohlo, kdybychom věděli, kdo spis vzal.
Ginny se v duchu ušklíbla. Zatraceně dobře věděla, kdo ten spis vzal, ale bála se, že kdyby se o tom zmínila, nenechali by ji na pokoji. Zítra jim poví, že podezřívá majitele spisu, že jí ho ukradl přímo pod nosem.
„Ne,“ zašeptala chraplavě.
O pár sekund později už byla sama. S úlevným povzdechnutím se roztřeseně zvedla ze židle. Zlehka projela rukou skrz své dlouhé, červenohnědé vlasy a pomalu přešla do kuchyně. Lilie, která byla u vzkazu, stála ve váze s vodou ve středu jejího malého vratkého stolku. Zvědavě k ní přikročila a vyndala ji ze skleněného vězení. Sama o sobě byla skutečně nádherná, světlé bílé lístky elegantně vytvářely oblouk, aby odhalily i tu nejmenší kapičku barvy. Přiložila si ji k tváři a plaše k ní přivoněla. Vůně ji pozvolna zasáhla a vyvolala na její tváři ten nejširší úsměv. Najednou se začala chichotat a stres z toho všeho začal opouštět její tělo. Tak tam stála, plně dospělá žena, a stávala se sentimentální kvůli jedné lilii.
„Jaká jsi?“ zeptala se s chichotáním sama sebe.
Bezcílně vedla lilii podél jamky na svém líci, vyndala ze skříně skleničku a pousmála se. Tohle nebyl čas na čokoládu. To byl čas na dobré víno. Otevřela lednici a vytáhla láhev, kterou si schovávala na zvláštní příležitosti. Bylo pro ni netypické být tak požitkářská, ale po tom všem, co se stalo, si to zasloužila.
Vydala se zpátky do svého malého obývacího pokoje a usadila se do největšího a nejpomačkanějšího křesla. Zamumlala rychlé kouzlo, zátka z lahve odletěla a odrazila se od protější stěny. Ginny si rychle nalila skleničku a postavila láhev s vínem na podlahu. Opřela se znovu do křesla a konečně si dovolila najít útěchu v slzách. Tekly jí po tváři v rychlých, dokonce i v zuřivých pramíncích. Všechna její sebelítost a nejistota vyplavaly na povrch.
***
Kráčejíc po Příčné ulici, Ginny si nemohla pomoci, ale cítila se mizerně. Počasí bylo ubohé, kapky deště nepřestávaly po tisících padat z oblohy. Navíc měla pocit, jakoby jí v hlavě hrála dechová kapela. Tento den se nezdál být zrovna jeden z nejlepších a ona věřila, že se to ani nezlepší. Dnes se chystala navštívit Pansy Parkinsonovou a vyslechnout ji ve jméně ministerstva. Žaludek jí dělal kotrmelce pokaždé, když na to pomyslela. Neuměla si představit, že by jí Pansy ochotně poskytnula nějaké informace.
Udržujíc rovnováhu na obrubníku, začala v duchu přemýšlet nad otázkami. Nejdřív ze všeho by potřebovala vědět, jestli Pansy v poslední době Draca viděla, nebo o něm aspoň slyšela. Ginny moc dobře věděla, jak bude znít odpověď. Ne. Pokaždé, když přišlo na vyslýchání lidí, kteří byli nějakým způsobem spojeni s temnou stranou, byla odpověď ne. Loajalita mezi zloději bylo rčení, které jí přišlo na mysl. Výslech bude pokračovat tím, kdy ho naposledy viděla. Nejspíš to nebude důležité, ale Ginny potřebovala veškerou pomoc, která by jí pomohla v jeho hledání. Pokud nic z tohohle nezabere, mohla by vyzkoušet nejstarší taktiku podle příručky. Přesvědčí Rona, aby se zastavil a použil na Pansy svůj šarm.
Ginny si nikdy nevšimla, jak byly ženy Ronem okouzlené. Nebyl zrovna tím nejlépe vypadajícím mužem na světě. Ale také nebyl ani ten nejhorší. V jejím povědomí to vždycky bude ten nepořádný, náladový bratr, kterého znala a milovala.
Jakmile se přiblížila ke dveřím malého obchodu s róbami, zhluboka se nadechla. Vždy bylo lepší na chvíli se zastavit a nabrat sebekontrolu a suverénnost. Svižně vykročila a zatlačila na malé dveře. Nad hlavou se jí vesele rozezvonil zvoneček a zasáhl ji teplý vánek. Rychle zavřela dveře a rozhlédla se kolem sebe. U stěn byly rozestavěné ty nejkrásnější róby, které kdy Ginny viděla. Byly tam róby obyčejné, komplikované, s kravatami, tradiční, ale i ty nejmodernější. Na vteřinu zůstala zírat, omráčena úžasem díky všem těm různým stylům, které ji obklopovaly, ale ze zamyšlení ji vytrhlo tiché “pop“ na její levé straně.
„Vítejte u Pansy, jak vám mohu pomoci?“
Ginny se otočila, aby se podívala na dívku, která se objevila po jejím boku. Měla dlouhé blonďaté vlasy, promíchané s přidanými náznaky fialové, a na sobě měla tmavě zelené šaty s protkanými stříbrnými draky. Na její hrudi byl připevněn malý štítek se jménem Pansy, který červeně zářil. Ginny pohlédla do Pansininy usmívající se tváře. Moc se nezměnila, její tvář stále vypadala celkem mladě, ale Ginny si pomyslela, že je to možná díky množství make-upu, který měla na sobě. Ale nějakým způsobem vypadala méně zlostně než v Bradavicích.
„Ahoj,“ Ginny prohledávala kapsy kvůli průkazu totožnosti, „přemýšlela jsem, jestli bys mi mohla pomoct najít jednu osobu.“
„Prosím?“ řekla Pansy s nádechem zmatení.
„Jmenuji se Virginia Weasleyová a jsem…“
„Weasleyová?! Proboha, jsi to ty?! Málem jsem tě nepoznala!“ překypovala náhle Pansy nadšením.
„Ano…“ odpověděla klidně.
„Mimochodem, jsem tu ve jméně ministerstva. Říkala jsem si, jestli bych se tě mohla zeptat na pár otázek ohledně Draca Malfoye.“
Pansy unikl tichý šokovaný výkřik a její obočí se zúžilo do zuřivě zamračeného pohledu.
„Podívej, neslyšela jsem o tom hajzlovi od té doby, co mě opustil. A rozhodně nemám v úmyslu s tím začít! Slyšela jsem, že zemřel a jsem tomu ráda!“ řekla zlomyslně.
„Jen jsem si říkala…“ začala Ginny.
„Víš, co mi ten parchant udělal?! Víš?! Nechal mě stát u oltáře! Pustil mě k vodě, myslím tím MĚ, v den naší svatby!“ vyprskla Pansy a na tváři se jí počínal zračit hněv.
„A víš, co jsem udělala já? Přenesla jsem se přes to. Nejspíš si myslíš, že na něm pořád vidím jako nějaké malé štěně, ale ne! Odešla jsem a dostala se z toho!“
„Jsem si jistá, že ano…“ řekla jemně Ginny, jen jsem si říkala, jestli náhodou neznáš místo jeho pobytu… Nebo kde by mohl být…?“
„Ne, samozřejmě, že ne!“ zasyčela, v očích se jí objevily slzy.
„Kdybych to věděla, šla bych po té svini sama! Měla jsi to vidět! Ty šaty… och, ty šaty! Bylo to hedvábí z dovozu, stály otce majlant. Pořád je tu ještě někde mám… vydrž!“
Po těchto slovech se Pansy vrhla za pult. Ginny se zhluboka nadechla a pomalu začala couvat ke dveřím. Dokonce ani její soucit s Pansininými nesnázemi nestačil, aby ji přinutil zůstat v tomto obchodě.
„Aha! Tady jsou!! Vydrž!“ Ozval se ze zadní místnosti hlasitý výkřik.
Ginny se nervózně kousla do rtu, vyběhla z obchodu tak rychle jak jen mohla a zanechala Pansy za sebou jen cinkající zvuk zvonku.
Otáčeje se ve svém křesle, zpátky v bezpečí své kanceláře, Ginny kousala konec tužky. Její denní práce nebyla nijak úspěšná, aby se dostala blíž k nalezení Draca Malfoye. Zatím jediné, co zjistila, bylo, že lidé, kteří s ním kdysi chodili do školy, s ním nebyli tak úplně v kontaktu. Popravdě, snažili se ze všech sil, aby tomu tak nebylo, jak mohla posoudit. Pansy jí moc nepomohla, ale s takovým Crabbem a Goylem to bylo ještě horší. Ti bez okolků odmítli i jen vyslovit Dracovo jméno, a když se jich zeptala proč, ignorovali ji. Příště si schválně vezme posilu.
Ale pro teď byla v slepé uličce. Složka by v tuto chvíli pomohla, ale Ministerstvo nedokázalo najít kopii. Usrkla trochu vody a za stolem se narovnala. Byl čas přemýšlet, co všechno ví. Otevřela šuplík, vytáhla psací blok a pero a umístila je před sebe. Občas zjistila, že mudlovské metody jsou mnohem jednodušší než brk a pergamen. Odvíčkovala pero, napsala jeho jméno na vrch stránky, a pak jen upřeně hleděla na prázdnou plochu před sebou. V hlavě se jí rýsovaly vzpomínky na jeho bouřlivě šedé oči.
V Bradavicích býval Draco Malfoy sviní a tyranem. Zasvětil svůj život k tomu, aby dělal ostatním ze života peklo a skoro se mu to podařilo. Ale když se Voldemort dostal znovu k moci, Draco se trochu změnil. Jeho postoj k Harrymu zůstal stejný, ale jednou, zatímco na mystické pláni probíhala zuřivá bitva, Ginny viděla něco jiného. Draco seděl uprostřed té vší hysterie a poklidně zíral do vesmíru. Ale jeho oči byly znepokojené a Ginny nabyla pocitu, že přesně ví, co se děje, a že se za to nenávidí. V té chvíli věděla, že není tak tvrdý, jak se dělá. A pak ta smrt jeho otce, která také ukázala Draca mimo svůj charakter. Každý, kdo by obdržel takovou zprávu, by plakal, ale Draco ne. Místo toho jen lehce přikývl a pokračoval v každodenním životě. Zaslechla zvěsti, že dokonce ani neuronil jedinou slzu nad svou ztrátou.
Vrátila se zpátky do reality, přiložila pero na papír a poznamenala si slovo nepředvídatelný. Bylo to jediné slovo, které dokázala vymyslet, aby shrnulo všechny jeho činy. Vzpomněla si, že ve spise četla, že se po odchodu z Bradavic několik let školil na Ministerstvu. Když to četla, překvapilo ji to. Nebylo tam zmíněno, v čem se školil, ale i tak… Úsměv se jí rozprostřel na tváři, když si představila Draca, školícího se v oddělení Péče o mudly. Musí zjistit, co chtěl na Ministerstvu dělat.
Ale teď chtěla zamířit domů a pokusit se dohnat spánek, který včera v noci propásla. Vzala blok, zamumlala několik slov a znovu se ocitla doma. S mírným úsměvem nechala své tělo praštit sebou na malý potrhaný gauč a vydechla. Odkopla boty, přitáhla si nohy a schoulila se do tepla vlastního těla. „Honey,“ zabroukala něžně. Když se Honey neobjevila, lehce se zamračila a zvedla se z křesla. „Honey?“
Pomalu vešla do kuchyně a rozhlédla se. Honey nikde. Poté ji tušení zasáhlo jako tuna cihel. Pokud se do jejího domu Draco Malfoy mohl dostat jednou, pravděpodobně to může udělat znovu. Zavřela oči a promnula si čelo. „Pitomá, pitomá, pitomá!“ mumlala si pro sebe. Otočila se, vrátila se do obývacího pokoje a nadskočila při pohledu, kterému čelila.
„Tohle začíná být příliš snadné, Weasleyová.“ Zpět na obsah
Kapitola 3: Kapitola třetí
Proklouzni do oka své duše
Nevíš, že bys tak mohla najít
Lepší místo na hraní
Řekla jsi, že jsi tam nikdy nebyla
Ale všechny věci, které jsi viděla
Časem vyblednou
A tak začínám revoluci ze své postele
Protože jsi řekla, že schopnosti, které mám, mi stouply do hlavy
Vyjdi ven, léto je v rozkvětu
Postav se ke krbu
Smaž ten výraz ze své tváře
Protože se ti nikdy nepodaří spálit mé srdce
Oasis - Don't Look Back In Anger
Z místa, kde seděl, viděl, jak se tvář malé červenovlásky mění na tu samou barvu jako její vlasy. To vyvolalo na jeho rtech známý úsměv. Naposledy viděl Virginii Weasleyovou poslední den, který strávil mezi zdmi Bradavic. Na severu začínala bouřka, a on seděl ve Velké síni. Stěny byly ozdobeny zlatě a červeně, známka toho, že Nebelvír zase znovu vyhrál jako kolej s nejvyšším počtem bodů. Ginny, jak ji její přátelé nazývali, seděla s Hermionou Grangerovou u nebelvírského stolu, daleko od něj. Při zběžném pohledu si všiml toho snad nejunuděnějšího výrazu na tváři nejmenší Weasleyové. Vypadala tak vzdáleně od svých přátel okolo sebe, a to ho rozesmálo. Možná nebyla zas tak velkou součástí hvězdného týmu, jak si po celou dobu myslel.
"Co děláš v mém domě," řekla potichu, "a s mojí kočkou?"
Draco Malfoy byl vytržen ze zamyšlení tím nejbojácnějším, avšak nejnebezpečnějším hlasem, který kdy slyšel. Setřásl vzpomínky na minulost a připravil se na cokoliv, co se po něm chystala hodit. Prsty projížděl kožíšek kočky na jeho kolenou a lehce se pousmál.
"Myslel jsem, že ti vrátím tvůj spis," řekl a ukázal na spis ležící na stole.
"A pokud jde o kočku... co ti mám na to říct, Weasleyová? Jsem magnet na zvířata."
V okamžiku, kdy slova opustila jeho ústa, mohl hned vidět záblesk úlevy v jejích očích. Její tělo se uvolnilo, a ona zamumlala kouzlo, které poslalo spis do jejích otevřených rukou. Draco sledoval, jak její prsty pohladily hřbet spisu a její bystré oči hledaly známky manipulace. Rychle ho otevřela a prolétla každou stránku kvůli ztraceným detailům. Draco se spisem nemanipuloval, ale nechtěl jí to říct hned. Výraz soustředění na její tváři ho přinutil přát si, aby byl on sám tou věcí, které věnuje tolik času. Znovu se otřásl. Nebylo to nic víc než osamělost, která z něj promlouvala.
"Netrap svou malou střapatou hlavičku, Weasleyová. Nepatlal jsem se s tvým malým spisem," pronesl nakonec pomalu.
"Starý známý Malfoy, bereš si věci, které ti nepatří," řekla Ginny škodolibě.
"Neměl jsi žádné právo přijít do mého domu bez mého souhlasu! Víš, do jakých potíží jsi mě dostal?! Víš?! Mohla jsem ztratit práci a..."
Draco hbitě odehnal kočku pryč, a jako kapalina se přesunul přímo před ni. Její nepřetržité blábolení mu začalo jít na nervy. Uplynula už nějaká doba, kdy měl naposledy společnost, a tohle všechno bylo na něj příliš. Položil jí prst na rty, a tak se mu podařilo umlčet její mumlání. Výraz šoku nad jeho výpadem stačil, aby se na okamžik zasmál.
"Podívej, Weasleyová. Musel jsem vidět ten spis, abych věděl, co víš! Nemůžu přece zakrýt stopy, aniž bych věděl, které z nich zakrýt, nebo snad můžu?" řekl jemně a klidně.
Z toho, co se naučil o Ginny, věděl, že ona není z těch, se kterými si může zahrávat. Pomalu přesunul svůj prst z jejích rtů, aby obkreslil elegantní křivku její čelisti.
"Také bych měl malou prosbu na tebe a tvé... přátele."
Z místa, kde stál, si uvědomoval, že se v její momentální pozici necítí moc pohodlně. Sklouzával prsty dolů po jejím krku a upřeně je sledoval. Takhle blízko dívky už nebyl nějakou dobu, která mu připadala jako roky. Umřít znamenalo změnit spoustu věcí v jeho životě. Jednou z nich bylo uvěznit v sobě Malfoye. Muž, který předstíral, že je posledních deset měsíců, byl samotář, který se vyhýbal jakémukoliv lidskému doteku a žil jako poustevník. Dracovi se to takhle líbilo; znamenalo to, že se nikdo nepřiblíží natolik, aby zjistil, kdo nebo co ve skutečnosti je. Teď ale mohl být Dracem Mafoyem a bylo mu to jedno. Weasleyová už věděla kým a čím je, a tak nějak to ten prožitek dělalo ještě cennějším. Teď ze sebe mohl vypustit všechnu tu jízlivost, kterou před ostatními zadržoval.
"Jakou prosbu?"
Ostře se na ni podíval a stáhl svou ruku, když si vzpomenul, za jakým účelem sem v první řadě přišel.
"Nechte ten případ být, Weasleyová. Nechte mrtvé odpočívat v pokoji."
"S touhle teorií mám jeden problém," zamumlala Ginny strnule.
"Ty nejsi mrtvý, Malfoyi."
"Pro svět jsem. Draco Malfoy je mrtvý," odsekl, "a tak to zůstane."
Pohled na drobnou ženu stojící před ním ho překvapil. Virginia Wasleyová vypadala po jeho slovech skutečně šokovaně. Lehce jí poklesla čelist a čelo se jí nakrčilo zamračením. Její oči zobrazovaly všechny otázky, které se jí honily hlavou. Draco se na ni na okamžik upřeně zadíval, jeho tvář zbavená jakékoliv emoce, kterou cítil. Něco na ní ho nutilo říct jí všechno. Zahnal toto nutkání a pokračoval se svým plánem zastrašování.
"Ten kus papíru existuje z nějakého důvodu, víš. Zabezpečuje, abych mohl chránit lidi, na kterých mi nejvíc záleží, a nemám v plánu dovolit něčemu nebo někomu to ohrozit. Muž, kterého hledáš, je mrtvý. Řekni to svým přátelům, kteří se odvažují nazývat bystrozory," řekl pevně a ujistil se, že je jeho výšková převaha vůči ní očividná.
"A proč," opáčila naštvaně a udělala krok vpřed, "bych měla udělat něco takového pro zmetka, jako jsi ty?" Prst zabodla do jeho hrudi.
Draco ji instinktivně popadl za zápěstí a pevně ho stiskl. Jeho prsty se zabodly do jemné pokožky, která ležela v jeho sevřené ruce. Když se jí podíval do očí, uviděl záblesk bolesti, který přelétl přes její tvář, a okamžitě pocítil vinu. Naposledy jí pro efekt zkroutil ruku, pustil ji, a ona si ji okamžitě přiložila k hrudi.
"Nikdy," začal hrozivě, "se mě už nedotýkej, Weasleyová. Vím víc, než ty kdy můžeš pochopit."
"Budu si dělat, co chci, Malfoyi. Tohle je můj dům a já se nenechám utiskovat nějakým přerostlým šestiletým děckem," vykřikla nejistě.
Draco zavrčel, uchopil Ginny za ramena a hrubě ji přitlačil ke stěně. Ujistil se, že jí moc neubližuje a ďábelsky se na ni usmál:
"Varoval jsem tě, Weasleyová. Víš, jak je to dlouho, co jsem byl..."
Přerušilo ho tlumené zavzlykání, které jí uniklo ze rtů. Vlna zaplavila jeho tělo. Měl v úmyslu ji jen trochu vystrašit, dát jí najevo, kdo tu má převahu. Teď si ale nemohl pomoci a cítil, že toho je na ni moc. Nakonec to nebyla její chyba, že ta zatracená Grangerová a Weasley po něm šli. Napadlo ho něco jiného.
"Podívej, Weasleyová, jsem ochotný nechat tě být za jedné podmínky."
"Jaké?" zeptala se potichu Ginny, její oči probodávaly jeho vlastní.
"Pomůžu ti najít mě..." pronesl Draco vzdáleně, zatímco se mu v hlavě začal formovat plán.
"Cože?!" zopakovala hlasem nasáklým překvapením.
"Můžeš mi pomoct dokázat mou nevinu," řekl a podíval se jí do očí.
"Můžeš mi pomoct zachránit ty, které mám rád... Ano..."
"Nemůžu to udělat..." začala Ginny.
"Oh, ale můžeš. Ačkoliv mi budeš muset začít věřit," jeho hlas zjemněl a jeho tvář se dostala blíž k té její.
"Jsem nevinný, Weasleyová."
"Nevinný v čem?"
Draco stáhl ruce z jejích ramen a natočil ji k sobě. Ministerstvo ho, než "zemřel", sledovalo až příliš důkladně. Jeho vlastní paranoia narostla do obrovských rozměrů. Už se víc nedokázal procházet po ulicích kouzelnického světa. Místo toho byl přinucen žít v úkrytu, a dokonce ani to nestačilo. Ne, musel se s tím vypořádat sám. Byl to jediný způsob, jak osvobodit jeho matku od následků jeho činů. Sepsal svou závěť, podplatil lékaře, aby mu pomohl předstírat smrt. Vše, co se odehrálo poté, pro něj bylo jako velmi dlouhý let na koštěti.
"Haló? Země volá Malfoye...?"
Několikrát zamrkal a vrátil se zpátky na zem.
"Musím jít. Vrátím se, až přijdu na něco, co by ti mohlo pomoct."
Pomalu vykročil dopředu, ale byl okamžitě zastavený její rukou, která ho uchopila za paži. Když se otočil a pohlédl na ni, uviděl strach. Byla vystrašená, a on ji za to nevinil. Bylo toho hodně, co spis neprozrazoval. Bylo jeho naprostou chybou vůbec si myslet, že někdy bude moct být vlastním pánem. Stín jeho otce ho ujišťoval, že se tak nikdy nestane.
"Proč bych ti měla věřit?" zeptala se jemně Ginny.
"Prostě budeš muset, Weasleyová," odpověděl a skoro instinktivně se sehnul a políbil ji lehce na rty.
Když se Ginny druhého dne podívala na malé hodiny na jejím stole, povzdechla si. Už uplynuly hodiny od doby, kdy naposledy někdo vešel do kanceláře a ona nevěděla, jak pokračovat. To, že Draco vtrhl do jejího domu, také moc nepomohlo. Jakmile odešel, ujistila se, že jsou na jejím domě pokladená ta nejsilnější kouzla, které dokázala najít. Ani to nezajistilo spokojenější spánek. Jen co zavřela oči, vždycky něco zaslchla a její nervy byly napjaté k prasknutí. V situacích, jako byla tahle, si často přála, aby byla mocný bystrozor, který se dokáže ubránit lidem jako on. Zazívala, opřela se do křesla a vyložila si nohy na stůl.
A pak ten polibek.
Zastihl ji nepřipravenou, ale něco na něm se zdálo být správné. Okamžitě ten pocit setřásla. Zatraceně, za žádnou cenu si nepřizná, že z toho zážitku měla potěšení. Tehdy se jí oči se zachvěním zavřely, a ona se ponořila do krátkého, ale hřejivého polibku. Když oči znovu otevřela, byla sama.
Ze rtů jí unikl povzdech, bezcílně poklepávala nohou o dřevěné obložení stolu. Dívala se na rodinné obrázky, které poskakovaly na stole. Pousmála se; alespoň měla rodinu, kdo potřeboval muže? Přemýšlet o takovéhle věci normálně přinutilo její mysl zabloudit k Harrymu. To, jak voněl, způsob, jakým se jí dotýkal, jeho citlivá místa, a vlastně všechno, co se ho týkalo. Ale teď její mysl bloudila pouze k polibku, jenž sdílela s mužem, kterého pomáhala dopadnout.
"Ginny?"
Hlava jí vystřelila vzhůru, když se podívala ke dveřím. Známá tvář nakukovala zpoza rohu a ona měla pocit, že se jí právě obrátil žaludek vzhůru nohama.
"Hermiona a Ron jsou pryč, Harry. Nejspíš je najdeš v tréninkové oblasti," řekla ostře a předstírala, že má hodně práce.
"Nehledal jsem je," pronesl Harry váhavým hlasem a vstoupil do místnosti.
"A koho tedy hledáš?" odsekla Ginny a snažila se na něj nedívat.
Právě teď bylo těžké být s ním v jedné místnosti, aniž by ho chtěla uškrtit.
"Nebuď bláhová, Gin," řekl jemně, když přišel až k místu, kde seděla.
"Neodpověděla jsi mi na dopisy. Dělal jsem si o tebe starosti."
"Harry, rozešel ses se mnou!"
"To neznamená, že se přestanu starat, vždyť víš, že jsem měl dobré důvody," odpověděl téměř šeptem.
"DOBRÉ DŮVODY?"
Ginny vyskočila z křesla a vykročila k otevřeným dveřím.
"Odejdi, Harry, dřív než tě vyhodím."
"Ne," opáčil a zkřížil si ruce na hrudi.
"Hermiona mi řekla, co se včera v noci stalo a já mám obavy o tvou bezpečnost, Gin."
"Varuji tě, Harry. Pokud odtud neodejdeš hned..."
"A jak jsem ti řekl já, nehnu se odtud, dokud si nepromluvíme o tom, co se stalo. Vím, že jsem ti ublížil, ale za pár dní odjíždím a nemohu odjet s vědomím, že mě nenávidíš. Prosím, Gin?"
"Nevidíš," Ginny se snažila potlačit slzy, které se jí začaly vytvářet, "že mám hodně práce, Harry? Právě teď tohle vůbec nepotřebuji."
Harry mlčky přikývl a jeho oči se upřely do jejích.
"Přijdu se na tebe zítra podívat. Možná pak budeš v mnohem... přátelštější náladě."
S těmito slovy se přemístil pryč a zanechal Ginny stát samotnou v kanceláři, která se najednou zdála být příliš velká. Pomalu se sesypala, ztěžka se opřela o stěnu, klesla k zemi a nechala slzy znovu propuknout.Zpět na obsah